Krátké dějiny řádu templářů

Helena P. Schrader

Publikováno: 12. prosince 2016

Po první křížové výpravě a založení Jeruzalémského království do Svaté země začaly proudit davy evropských poutníků. Bezpečnostní situace ale ani zdaleka nebyla stabilizovaná, řadu pobřežních měst ovládali arabští emírové a vnitrozemí se hemžilo beduíny. Světské autority proto nedokázaly zaručit bezpečnost na cestách ke svatým místům ležících ve větší vzdálenosti od Jeruzaléma, jako třeba Jericho či Nazaret.

V roce 1115 se dva rytíři, Burgunďan Hugo z Payns a Vlám Godefroy ze St. Omer, rozhodli spojit a vytvořit ozbrojené bratrstvo zasvěcené ochraně křesťanských poutníků. Brzy se k nim přidalo sedm dalších dobrodruhů. Všichni byli ve Svaté zemi bez půdy a bez prostředků; Hugo a Godefroy měli údajně dohromady jednoho koně. O tři roky později roku 1118 jim jeruzalémský král jako středisko daroval stáje objektu, který byl pokládán za palác (či chrám) krále Šalomouna. Odtud pak bratrstvo získalo své jméno – Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (templu), brzy se jim ale říkalo krátce templáři.

Někdy v této době nebo krátce poté těchto devět rytířů přijalo závazek čistoty, chudoby a poslušnosti vůči jeruzalémskému patriarchovi. Templáři začali brzy přitahovat jak nové rekruty, tak bohaté sponzory, což nám ilustruje, jak silně myšlenka rytířů zasvěcených boží službě tehdejší lidi dokázala oslovit. Koncept bojujících mnichů byl arci revoluční. Ani na křížové výpravě nebylo obvyklé, že by církevní osoby nosily zbraně a aktivně bojovaly – to byla práce pro laiky.

Hugovi z Payns bylo jasné, že templáři potřebují oficiální církevní uznání a podporu. Obrátil se proto na papeže; řád byl však nejen uznán, ale s nadšením přijat. Cisterciácký opat Bernard z Clairvaux, nejvlivnější klerik své doby a zakladatel více než sedmdesátky cisterciáckých klášterů, se za templáře postavil a na koncilu v Troyes v roce 1129 pro ně sepsal řeholi – nepřekvapí, že templářská řehole vycházela z řehole cisterciácké. Bernard je také autorem oslavného traktátu De laude novae militiae (O chvále nového rytířstva), kde také srovnal ctnostné templáře se soudobými světskými rytíři, kteří jsou podle jeho názoru bezbožní, marniví a oddávají se nesmyslným válkám mezi sebou.

Podle De laude novae militiae templáři měli býti ukáznění, pokorní a prostí. „Zpupné slovo, škodlivý čin, nezřízený zvyk, reptání nebo změkčilost, nebo i povrchní šepot, kde se objevil, ihned je opuštěn jako lživý. Šachy a kostky jsou pro ně proklaté, hrozí se lovu, nemají potěšení v krutých ptácích (sokolech). Herce, kouzelníky, pohádkáře, šaškovské popěvkáře i lidová představení, též i prázdné a dětinské klamy vyplivnou a odvrhnou“ (cit. dle Martin Běťuňák: Ideál křesťanského rytíře, Olomouc 2000). Doložené iniciační obřady – na rozdíl od toho, s čím přišli zaplacení informátoři krále Filipa IV. Sličného o dvě stě let později, aby řád zdiskreditovali – byly jednoduché a střízlivé; skládaly se z vyznání víry, slibu poslušnosti představeným řádu, čistoty, chudoby a ochrany Svaté země a křesťanů.

Templáři byli (na středověké poměry) okamžitým hitem; jejich zdroje se v průběhu příštích desítek let rozrostly exponenciálně a brzy vlastnili majetky ve všech zemích křesťanské Evropy, ale zvláště ve Francii, Anglii a Portugalsku. Řád rychle vytvořil složitou hierarchii a strukturu. Hlavní těleso tvořili laičtí bratři sloužící, kteří obdělávali pole a v palestinských pevnostech vykonávali nejrůznější práce, od kovářů po kameníky.

Kněze a kleriky měli templáři své vlastní, čímž byli nezávislí na lokálních církevních strukturách. Ač sice pouze již pasovaní muži se mohli stát templářskými rytíři, tak i muži neurozeného původu mohli bojovat, podobně jako v jakékoliv jiné soudobé armádě. Přesto tu jeden rozdíl byl: templářští zbrojnoši nesloužili jako pěšáci nebo lučištníci, nýbrž vyzbrojeni mečem a kopím bojovali jako kavalerie – těmto bojovníkům se říkalo seržanti. Zatímco rytíři měli k dispozici čtyři koně a dva panoše, seržanti disponovali jen dvěma koňmi a jedním panošem. Zajímavé je, že tito panoši sami nebyli členy řádu, nebyli vázáni templářskými řeholními sliby ani nemuseli bojovat. V neposlední řadě, jak nadšení pro Svatou zemi v západní Evropě skomíralo, templáři museli čím dál více spoléhat na tzv. turkopoly – pomocné sbory naverbované přímo ve Svaté zemi z místních Arabů, Arménů, Řeků a nejrůznějších míšenců.

Ale templáři, kteří se při vstupu do řádu vzdali majetku a nevlastnili proto nic, museli být živeni, šaceni, vystrojeni a vyzbrojeni na náklady řádu. Také masivní hrady ve Svaté zemi – naprosto klíčové v obranné soustavě křižáckých států – musely být z něčeho postaveny, udržovány a zásobovány. I náklady na vyzbrojení a vypravení jednoho rytíře byly značné; náklady na provozování hradu enormní; a cena vydržování desítek hradů a armády rytířů v poli přímo astronomická.

Celý systém byl udržitelný jen díky velkým majetkům věnovaných templářům v Evropě – odtud řád získával čerstvé rekruty, koně a především peníze. Templáři vytvořili v Evropě síť, která měla vliv i na světské panovníky. Rozsáhlá síť komend (velitelství) spolu s jejich pověstí o nezkorumpovatelnosti a válečnické zdatnosti z templářů učinila ideální převozce peněz (tehdy stále exkluzivně v podobě zlata a stříbra) na velké vzdálenosti. Templářská síť umožňovala si uložit peníze v jedné komendě a na základě stvrzenky si je vyzvednout v komendě jiné. S takovým systémem templáři přišli jako první. Díky vlastnímu nashromážděnému bohatství i penězům u nich uloženým se brzy dostali do pozice, kdy mohli začít poskytovat půjčky; mezi jejich dlužníky patřili králové Anglie i Francie. Často jim byla svěřována funkce výběrčích daní nebo rádců v oblasti financí; radit si od nich nechali králové od Richarda Lví srdce až po Filipa Sličného.

Templáři by ale nezískali takové bohatství ani prestiž, kdyby nedokázali ve Svaté zemi vydobýt úctyhodná vojenská vítězství. Jejich étos od rytířů vyžadoval ochotu nasadit život pro Svatou zemi, chránit každého křesťana ohroženého muslimy, nikdy neustoupit pokud přesila nebyla větší než trojnásobná, a v případě zajetí odmítnout nechat se vykoupit. Takový postoj templáře zřetelně odlišil od soudobých světských rytířů. Sto let po jejich založení – a sto let před jejich pádem – akkonský biskup sepsal dějiny Jeruzaléma, v nichž templáře popsal: „ve válce lvi, doma krotcí jako beránci; v poli chrabří rytíři, v kostele jako poustevníci nebo mniši; divocí a nezlomitelní před nepřáteli Krista, mírní a benevolentní vůči křesťanům.“

Z pohledu vojenství je důležité, že přísaha poslušnosti umožnila templářům bojovat ukázněně – což ve středověku, kdy většina mužů bojovala individualisticky s ohledem na vlastní slávu a zisk, bylo raritou. Naopak, templáře, který se zachoval sobecky, čekal přísný trest, což mohlo zahrnovat vězení nebo degradace na jeden rok. Častokrát se v pramenech objevuje, že templáři tvořili předvoj při postupu a zadní voj při ústupu, při obléhání bránili zranitelná místa, a podnikali výpady na pomoc křesťanům v nouzi. Na vrcholu své moci ovládali řetězec pevností od La Roche de Roussel severně od Antiochie až po Gazu a disponovali silným loďstvem.

Dobytí Jeruzaléma Saladinem v roce 1187 představovalo těžkou ránu i pro řád templářů. Ač se důsledky nedostavily okamžitě, pád Svatého města a neúspěchy všech následných křížových výprav postupně podlomily víru křesťanů ve vítězství a jakož i zájem o války na Blízkém východě. S územními ztrátami ve 13. století se tenčily i dostupné zdroje palestinských baronů a křižácké státy se časem staly vojensky nesoběstačné. Čím dál větší úděl proto padal na vojenské řády templářů a špitálníků, které mohly čerpat své zdroje z mohutného zázemí v Evropě.

Ale ani evropské zázemí nestačilo na pokrytí obrovských nákladů potřebných pro udržení vojenské přítomnosti ve Svaté zemi. V druhé polovině 13. století křižácké státy hrad po hradu, město po městě, padly, víceméně pro nedostatek obránců. Když v roce 1292 padla poslední templářská pevnost v Akkonu, ve Svaté zemi v součtu položilo život na nějakých 20 000 templářů.

Řád posléze přesunul své velitelství na Kypr, ale se ztrátou Palestiny templáři ztratili i svůj raison d’être – smysl své existence. Co jim však ve finále zlomilo vaz, bylo, že i přes pád Svaté země si podrželi své obrovské bohatství.

Francouzský král Filip IV. Sličný, jehož státní pokladna byla opět prázdná, se rozhodl zkonfiskovat templářský „poklad“ – tedy patrně veškerý jejich majetek. Aby to ospravedlnil, obvinil templáře z uctívání ďábla, rouhačství, zkaženosti a sodomie. V pátek v noci 13. října roku 1307 královi úředníci bez varování přepadli templářské komendy po celé Francii, templáře zatkli a majetek zabavili. Většinu zatčených tvořili bratři sloužící a seržanti (většina rytířů dlela na Kypru). Král ale přichystal úskok, aby se zmocnil i nejvyšších představených řádu – pozval je předtím do Francie „na konzultace“. Všichni zatčení templáři, včetně těch, k nimž se Filip ještě pár dnů předtím choval jako k blízkým rádcům a přátelům, byli podrobeni mučení, dokud se nepřiznali k vykonstruovaným zločinům.

Neexistuje žádný důkaz, že by templáři byli skutečně kacíři. Král Filip přinutil papeže Klementa V., aby proti řádu zahájil vyšetřování; v zemích, kde se k mučení tolik nepřistupovalo (Anglie, Portugalsko, Kypr, španělská království, německé země), byli templáři prohlášeni za nevinné.

Mezitím ve Francii byli templáři, kteří odvolali svá mučením vynucená přiznání, upáleni na hranici jako kacíři. Sám papež žil ve strachu před francouzským králem, který se nařkl už jeho předchůdce s podobnými obviněními, s jakými zaútočil na templáře, a raději obětoval templářský řád, než aby šel do otevřeného konfliktu s Filipem. Tak přestože obvinění byla zcela evidentně smyšlená a papež neměl dostatečný důvod, aby řád odsoudil, byli templáři v roce 1312 rozpuštěni. Poslední velmistr Jakub z Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy ze Charney byli 18. března 1314 za přítomnosti krále upáleni na hranici za to, že odvolali svá přiznání. Až v roce 2007, kdy byl uveřejněn Chinonský pergament objevený ve vatikánských archivech, vyšlo na světlo, že papež Klement v roce 1308 Jakuba z Molay zprostil viny.

Zdroj

Původní článek „The Knights Templar: An Historical Overview“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.