Templářská vláda na Kypru

Helena P. Schrader

Publikováno: 5. května 2018

Roku 1191 dobyl anglický král Richard Lví srdce ostrov Kypr a vyrval jej z rukou řeckého místodržícího, de facto nezávislého vládce, Izáka Komnena. Richard brzy poznal, že ostrovu nedokáže sám vládnout a udržet jej jako součást vlastního království v Anglii a Francii, učinil proto strategické rozhodnutí a prodal ostrov řádu templářů za 100 000 zlatých bezantů. Byl to prozíravý krok, který králi poskytl významnou finanční injekci, umožnil mu začít se plně soustředit na boj ve Svaté zemi a především zajistil, že ostrov zůstane v rukou loyálních křesťanů, kteří jsou kdykoliv připraveni bránit Svatou zemi. Zdálo se to jako dokonalé řešení.

Profesor Malcolm Barber, autor jedné z nejlepších knih o dějinách templářů (The New Knighthood: A History of the Order of the Temple, Cambridge University Press, 1994) poznamenal, že tím se pro řád vyskytla jedinečná příležitost pro založení „vlastního nezávislého státu“, což se německým rytířům v Prusku a špitálníkům na Rhodu a později na Maltě podařilo. Netřeba zdůrazňovat, že pokud by se templářům podařilo Kypr zabezpečit, jistě by tam záhy přesunuli své poklady i jádro svých sil a měli by mnohem lepší pozici k odporu vůči útoku francouzského krále Filipa Sličného v roce 1307.

Ostrov Kypr zabírá 10 000 kilometrů čtvrtečních vesměs úrodné půdy a lesů. Má dostatečné zásoby pitné vody i nerostných surovin, např. mědi, a má mírné středomořské podnebí. Leží 65 kilometrů jižně od Anatolie a 95 kilometrů od syrského pobřeží. Kdyby se templářům zde podařilo pevně ukotvit, je možné, že by řád existoval dodnes.

Historickou skutečností arci je, že templářům se ani zdaleka nepodařilo konsolidovat Kypr v silný a nezávislý stát a po méně než roce jej vrátili králi Richardovi zpět. Malcolm Barber neúspěch vysvětluje tím, že projekt byl i pro templáře „příliš ambiciózní“, zatímco jiný historik templářů John Robinson (Dungeon, Fire and Sword: The Knights Templar in the Crusades, Michael O’Mara Books, 1991) za neúspěchem vidí válku na pevnině, kvůli které templáři nemohli uvolnit dost mužů k pacifikaci ostrova. Všechny prameny se shodují, že templáři na Kypr poslali mezi 14 až 20 rytíři a George Hill (A History of Cyprus, Volume 2: The Frankish Period 1192 – 1432, Cambridge University Press, 1948) dodává, že je doprovodilo jen na 20 seržantů a 74 pěších ozbrojenců. Templáři ale ostrov nevydali jen tak sami od sebe, ale byli vyhnáni lidovým povstáním.

Vzhledem k tomu, že Richard Lví srdce v květnu 1191 Kypr dobyl velmi rychle zejména díky podpoře tamního obyvatelstva, povstání proti templářům bylo prakticky nevyhnutelné. Ačkoliv si Richard pro sebe vyhradil polovinu příjmů ostrova a zabavil osobní pokladnu Izáka Komnena, jeho vláda ostrovany nebyla vnímána špatně – alespoň v průběhu té krátké doby, kdy na Kypru vládl. Svůj podíl na tom mohlo mít i to, že přislíbil návrat zákonů platných za vlády byzantského císaře Manuela I.

Je též možné, že když Kypřané konečně vystřízlivěli z euforie po svržení nenáviděného tyrana, začala jim představa cizí nadvlády vadit. Obyvatelstvo bylo z naprosté většiny ortodoxního ritu a Kypr byl součástí východořímské (byzantské) říše již od roku 330 a jen občas se ho nakrátko zmocnili muslimové. Podle Hilla určitým předznamenáním lidového odporu bylo menší povstání proti Richardovi vedené jakýmsi mnichem, příbuzným sesazeného Izáka Komnena. Zdá se však, že Richardovi správci (a zmiňováni jsou jen dva rytíři jménem Richard z Camville a Robert z Thornamu) rebelii dokázali bez větších potíží potlačit. Lze z toho usuzovat, že povstání mělo mezi populací jen mizivou podporu. Není to překvapivé, když uvážíme, že dva správci byli sotva v pozici, aby mohli měnit zákony nebo daňovou politiku, naopak jejich úkolem bylo obnovit právo všeobecně respektovaného císaře Manuela. Camville a Thornham určitě nebyli odborníky na byzantské právo ani státní správu, museli se při výběru daní pro krále Richarda v zásadě spoléhat na stávající kyperské úředníky. Z pohledu běžných obyvatel Richardova vláda představovala návrat k období dobré vlády, která předcházela Izáku Komnenovi a ti se proto neměli důvod bouřit.

To se ale za templářů mělo změnit. Když 5. Dubna 1192 vypuklo kyperské povstání, mělo širokou lidovou podporu. Rozzuřený dav dokázal templáře zahnat na útěk a obklíčil se v jejich komendě v Nikosii. Templářit poté lidem nabídli, že odejdou a ostrov jim zanechají, pokud jim umožní bezpečný průchod do přístavu, to ale vzbouření dav odmítl. Velmi silně to naznačuje, že templáři byli na Kypru nejenom nevítaní – ale dokonce nenávidění.

Něco se muselo mezitím přihodit, jenže co?

Barber se domnívá, že templáři si „obyvatelstvo znepřátelili vysokými daněmi a bezohledným vládnutím“. Robinson to bere více zeširoka: „Svou svévolí, kdy si brali, co se jim zachtělo, a přezíravým chováním vůči místnímu lidu i vrchnosti, si rychle získávali čím dál více nepřátel.“ Podle Hilla ke stávajícím daním zavedli další poplatky z prodeje, aby mohli splatit 100 000 bezantů, které pořád Richardovi Lví srdce dlužili. Lidé si ale vždycky najdou způsob, jak se daním vyhnout, zvláště když výběrčí daní jsou sami Kypřané a stáli na straně místních.

Jedním z našich nejspolehlivějších pramenů je kronika Viléma z Tyru, která mnohem názorněji a přesvědčivěji líčí příčinu kyperského povstání: „Templáři si mysleli, že se k ostrovanům mohou chovat tak, jako k jeruzalémským venkovanům – že si špatné zacházení, bití a jiné útrapy nechají od nich líbit.“ Shrneme-li to: templáři se pokusili zavést daně, které za Manuela I. nebyly, čímž porušili slib krále Richarda, a navíc s řeckým ortodoxním obyvatelstvem (s kněžstvem pak nejspíše také) nakládali jako s muslimskými rolníky.

Ve výkladu následujících událostí se moderní historikové rozcházejí. Barber střízlivě popisuje, že templáři se pokusili o zoufalý útok, aby osvobodili své v Nikosii uvězněné bratry, Robinson dodává, že podnikli razantní útok proti místnímu obyvatelstvu. Hill, jinak seriózní historik, podává dramatický výklad událostí:

Na velikonoční neděli ráno templáři odsloužili svou mši a poté odpluli směrem na sever, kde překvapili místní Řeky, kteří nečekali, že by tak malý oddíl podnikl tak odvážný výpad. Křižáci začali bez rozdílu pobíjet obyvatele jak ovce. Templáři se na koních rozjeli do města a jejích kopí neušetřila nikoho, dokud ulicemi neproudily potoky krve. Projížděli krajinou, drancovali vesnice a šířili zkázu. Obyvatelé měst i vesnic před nimi uprchli do hor.

Skutečně tomu ale tak bylo? Bylo by toho 14 rytířů s 29 seržanty vůbec schopno proti obyvatelům, kteří je předtím zahnali na útěk a obklíčili v komendě. A poté, i přes naprosté vítězství by ostrov opustili? Tomu nevěřím. To je čirá hyperbola a Hill pro svůj přehnaný výklad neuvádí ani jeden pramen. Podívejme se proto do Viléma z Tyru, který násilí templářů ani nezlehčuje, ani nepřehání a drží výklad v kontextu:

Když bratr Renaud Borchard, který byl velitelem, a ostatní bratři pochopili, že Řekové nebudou mít slitování, odevzdali se do rukou božích, vyzpovídali se a přijali rozhřešení. Poté se ozbrojili, vyšli ven a bojovali. Bůh ve své prozřetelnosti toho dne věnoval vítězství templářům a mnoho Řeků zaplatilo životem nebo padlo do zajetí. Poté se urychleně vrátili do Akkonu, kde svým představeným vylíčili, k čemu na ostrově došlo. Templáři se radili a nakonec dospěli k závěru, že si ostrov neponechají a vrátí jej králi Richardovi výměnou za dlužní úpisy, které mu dali.

Podle tohoto výkladu templáři vyvázli za cenu tvrdě vybojované bitvy (a nikoliv masakru) a když se jim podařilo uniknout, zamířili na pobřeží, kde se nalodili a zamířili zpátky do Svaté země, kde nad ostrovem definitivně zlomili hůl. Nezanechali za sebou zpustošenou a vylidněnou zemi, kde se pár přeživších šťastlivců ukrývalo v horách. Kypr záhy převzala místní řecká aristokracie. Vyhnání templářů představuje významný bod obratu, který je třeba při studiu počátků křižáckého Kyperského království mít na paměti.

V této krátké epizodě se skrývá tragický prvek dějin templářského řádu. Kdyby se rytířům podařilo situaci na Kypru zvládnout lépe, nebyli by tak zranitelní vůči intrikám krále Filipa Sličného o sto let později. Templáři by možná ve Francii byli zatčeni a jejich tamní majetek zabaven, samotný řád by arci přežil, podobně jako přežili špitálníci na Rhodu a Maltě. Hloupé zkazky a obvinění z kacířství by ne nikdy neujaly a kdoví, třeba by templáři v později staletích dokázali Kypr lépe hájit proti expanzi osmanské říše než lusignanští králové.

Zdroj

Původní článek „The Knights Templar on Cyprus 1191–1192“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.