Počátky kolonizace Tahiti

Frank E. Smitha

Publikováno: 4. března 2016

V roce 1767 zakotvila u břehů ostrova Tahiti britská loď HMS Dolphin pod velením poručíka Samuela Wallise. Ostrov měl v té době odhadem 50 000 obyvatel (48 obyvatel na kilometr čtvereční). O Tahiťanech se předpokládá, že na Společenské ostrovy přišli někdy ve 4. století v době, kdy tyto ostrovy dosud člověkem osídleny nebyly. Wallis na Tahiti našel hierarchickou společnost, která byla rovněž pospolitá a zvyklá na konflikty a války.

Početný zástup Tahiťanů v kanoích se vydal vstříc přivítat Wallisovu loď. Britové domorodcům prodali korálky a další předměty výměnou za zásoby čerstvých potravin. Tahiťané rovněž projevili zájem o oblečení a předměty vyrobené ze železa. Domorodci dobře znali pojem soukromého majetku, ale záhy se snažili z lodi ukrást, co se dalo a Britové museli nakonec přikročit ke střelbě z děl, aby ochránili loď před zloději.

Na lodi byli Britové bezpeční, domorodci zase na souši a jejich náčelníci si velmi dobře uvědomovali britskou palebnou převahu. Aby Brity uchlácholili a obnovili obchodní styk, domorodí náčelníci dali dohromady ženy nízkého postavení a které nebyly příslušnicemi ostrovní aristokracie, aby se šli nabídnout britským námořníkům. Prostituce sice nebyla součástí života na Tahiti, sexuální pohostinnost však ano. Čilý obchod mezi Brity a domorodci se rozběhl znovu a nakonec kvůli tomu byla ohrožena i plavbyschopnost lodě, jak námořníci ze dřeva vytahovali hřebíky, které s domorodci směňovali za sexuální služby (Tahiťané z hřebíků vyráběli rybářské háčky).

Wallis Tahiti oficiálně zabral pro britského krále Jiřího III. a Evropané si ostrov zapamatovali jako místo s přátelskými domorodci vždy ochotnými obchodovat.

V tahitské kultuře měly místo také lidské oběti. Tahiťané svým bohům jako obětinu předkládali mrtvé lidi, ryby nebo želvy. Jejich hlavním božstvem byl bůh války Oro, který rád bojoval a vyžadoval lidské oběti. V dobách míru byl uctíván jako Oro-i-te-tea-moe, Oro se sklopeným kopím. Byl také bohem umění. Podle mytologie sídlil na ostrově Bora Bora a cestoval po obloze v podobě plamene.

Rok po Samuelu Wallisovi na Tahiti přistál francouzský mořeplavec Louis Antoine de Bougainville, který ostrov zabral pro Francii. Poté se v roce 1774 vrátili Britové pod vedením kapitána Jamese Cooka, který se sem vrátil ještě jednou roku 1777. Kapitán Cook populaci ostrova odhadl na 200 000. Možná špatně počítal. Zjistil také, že se Tahiti nachází ve válce; deset tisíc tahitských bojovníků s flotilou dvou set válečných kanoí vytáhlo proti ostrovu Eimeo (Moorea), ležícím 17 kilometrů západně od Tahiti. V nedávné válce ambiciózní náčelník ostrova Raiatea (220 kilometrů severozápadně od Tahiti) začal silou prosazovat uctívání boha Ora s větším apetitem po lidských obětech, než bohové na ostatních ostrovech. Když byl na ostrově Cook, na ostrově převažoval Orův umírněný kult.

Dne 26. října 1788, jedenáct let po poslední návštěvě Jamese Cooka, na Tahiti přistála další britská loď pod velením Cookova bývalého navigačního důstojníka Williama Blighe – HMAV Bounty. Kapitán Bligh měl za úkol na Tahiti nasbírat chlebovníkové sazenice a převézt je do Západní Indie, kde britští plantážníci potřebovali chlebovník jako zdroj potravy pro dělníky. Bounty na Tahiti zůstala pět měsíců a poté, co konečně odplula, část posádky v čele se zastupujícím poručíkem Fletcherem Christianem provedla 28. dubna 1789 vzpouru. Vzbouřenci kapitána Blighe spolu s osmnácti dalšími muži vysadili v záchranném člunu a poté se s Bounty vrátili na Tahiti. Vzbouřenci zde zůstat nemohli a v doprovodu několika tahitských žen pokračovali dále. Museli najít místo, kde je britské námořnictvo nenajde a dne 15. ledna 1790 nakonec přistáli na Pitcairnově ostrově.

Dynastie Pomaré

Tahitským náčelníkem, který měl nejlepší vztahy s Brity, byl král Pomaré a i další britští kapitáni, kteří se zastavili na Tahiti, uznávali jeho nárok na nadvládu nad ostrovem. Britové Pomarému prodali zbraně a pomohli mu v zápase proti ostatním náčelníkům. Na Tahiti dorazili také britští protestantští misionáři vyslaní Londýnskou misionářskou společností. Pomaré s misionáři navázal dobré vztahy. Misionáři si přáli mír, ale Britové se zdráhali zavést na ostrovech pořádek silou a misionáři samotní kmenové války zastavit nedokázali.

V té době se začaly mezi ostrovany také šířit epidemie nemocí, které sem zanesli Evropané a proti kterým neměli imunitu. Mnoho ostrovanů jim podlehlo a v roce 1803 na tuberkulózu zemřel i král Pomaré. Hlavou rodiny a nástupcem na trůnu se stal jeho syn Otu jako Pomaré II., který dále udržoval vřelé vztahy s misionáři. I přes pacifismus, který misionáři prosazovali, byl Pomaré II. úspěšný ve svém snažení o sjednocení tahitských kmenů pod svou vládou. V roce 1808 se však ostatní náčelníci proti Pomarému spojili a vyhnali ho z Tahiti na ostrov Eimeo. Zakrátko se obrátili i proti misionářům a ti také museli nakonec opustit Tahiti a přesunout se na jiné ostrovy.

Pomaré byl přesvědčen, že jeho mocenský pád způsobila ztráta přízně boha Oroa, a tak se za pomoci misionáře Henryho Notta přiklonil k bohu, kterého uctívali křesťané. Pomaré začal shromažďovat vojsko za podpory svých příbuzných z ostrovů Raiatea, Bora Bora a Huahine a 12. listopadu 1815 dosáhl rozhodného vítězství v bitvě u Feii. Jeho vítězství bylo také vítězstvím pro křesťany. Pod vlivem misionářů se válečnická kultura domorodců začala měnit. Pomaré tahitské obránce dále překvapil, když vyhlásil amnestii pro všechny, kteří se vzdají. Když se poražení bojovníci vrátili z hor, nalezli své domovy netknuté a své ženy a děti živé a zdravé.

Silná ústřední vláda neměla na Tahiti tradici, ale misionáři Pomarého znovunabytou moc přivítali. Strašlivý zážitek v podobě epidemií i občanské války způsobil, že se mezi domorodci začal probouzet zájem o křesťanskou víru. Misionáři začali ostrovany učit číst, aby se mohla šířit znalost Bible. Velký počet Tahiťanů konvertoval ke křesťanství v naději nadpřirozené ochrany, kterou křesťanství nabízelo. Misionářům domorodcům přikázali, jak se oblékat. I když zdejší podnebí bylo vhodné k chození nalehko, misionáři takové odhalování považovali za neslušné.

Další změnou, kterou misionáři zavedli, byla manufakturní výroba. Misionáři postavili rafinérii na čištění cukru a rukodělnou textilní výrobnu. V roce 1817 se Tahiti dorazil první tiskařský lis a o dva roky později se zde zavedlo pěstování bavlny, cukru a kávy.

Pomaré II. požádal misionáře o pomoc při tvorbě zákonů. Avšak misionáři, kteří byli přesvědčenými monarchisty a chtěli, aby Pomaré II. byl plnohodnotný král, mu poradili, že zákony musí vydávat on sám a nikoliv oni. Ale i tak misionáři pomohli svými radami a v září roku 1819 tak na Tahiti vyšel první psaný zákoník, který zaručoval ochranu života a majetku, stanovoval dodržování sabatu, posvátnost manželství a také soudnictví.

Pomaré II. zemřel v roce 1824 ve věku čtyřiceti dvou let. Zanechal po sobě osmiletou dceru a pětiletého syna, který vládl jako Pomaré III., zatímco jeho výchovu zajišťovali misionáři. Pomaré III. zemřel v roce 1827 na neznámou chorobu a vlády se proto ujala jeho tehdy jedenáctiletá sestra jako královna Pomaré IV.

Návrat Pitcairňanů

V roce 1829 z lidí, kteří přišli na Pitcairnův ostrov na palubě Bounty, už žilo jen sedm, zato počet jejich potomků již bylo osmdesát šest. Na Pitcairnu vyvstal problém starý jako lidstvo samo – přelidnění. Zdroje na Pitcairnu obyvatelům přestávaly stačit, byl nedostatek dřeva a zhoršovala se i dostupnost pitné vody.

Pitcairnův ostrov a potomci vzbouřenců Bounty byli objeveni po konci napoleonských válek a mezi osadníky a britským námořnictvem zavládly přátelské vztahy. V roce 1830 královna Pomaré IV. Pitcairňany pozvala zpět na Tahiti a v květnu 1831 je převezla britská loď. Nicméně po letech strávených v izolaci Pitcairňané nedisponovali imunitou proti místním nemocem a hodně jich na Tahiti padlo za oběť chorobám. Tahiťané shromáždili přeživší a zaplatili 500 amerických dolarů kapitánovi velrybářské lodi, aby nešťastné Pitcairňany převezl zpátky na Pitcairnův ostrov.

Francouzská Polynésie (do r. 1847)

Ve 20. letech 19. století se Francie usilovně snažila dohnat námořní sílu a vliv Britů a Američanů v Tichomoří a také římskokatolická církev měla zájem konkurovat anglosaským protestantům v misijní činnosti. Francie podporovala katolické misionáře a její námořnictvo se podílelo na šíření evangelia do Tichého oceánu. Francouzští misionáři přistáli v roce 1827 na Havaji, ale od již zde usazených misionářů z Nové Anglie se jim dostalo nevlídného přijetí a nakonec museli Havajské ostrovy opustit.

V roce 1834 francouzské námořnictvo vysadilo skupinu misionářů na Gambierských ostrovech, čtrnácti hornatých ostrovech vzdálených 1600 kilometrů jihovýchodně od Tahiti. Na hlavním ostrově Mangareva francouzský kněz Honoré Laval konvertoval zdejšího krále a během čtyř let jej následovala i většina obyvatelstva.

Honoré Laval na ostrově zavedl přísný Mangarevský zákoník a nechal ostrovany z korálových kamenů postavit více než 116 kostelů, konventů, mlýnů a dalších budov. Byla mezi nimi i bohaté zdobená katedrála svatého Michala stavěná až pro 2000 lidí.

Populace ostrova Mangareva v době příjezdu Honorého Lavala se odhaduje na pět až šest tisíc. V roce 1886 to bylo již jen 463 lidí.

Francouzi na Tahiti, Markézách a dalších ostrovech

V roce 1836 z Gambier na Tahiti dorazili dva katoličtí misionáři. V té době královně Pomaré IV. sloužili jako rádci misionáři z Velké Británie a oba Francouzi tak byli zatčeni a z ostrova vyhoštěni. Francie protestovala a požadovala odvetu. Roku 1842 na Tahiti zakotvila francouzská válečná loď, aby zatkla a odvezla anglického misionáře George Pritcharda, kterého Francouzi vinili z deportace francouzských misionářů před šesti lety.

Na několika ostrovech proti Francouzům propukl odpor. Tahitská královna z Tahiti uprchala na Raiateu a britští misionáři vznášeli protesty. Francouzi se Britům zaručili, že nechají protestantské misionáře svobodně pokračovat v práci na jimi ovládaných ostrovech. Britové byli příliš zaměstnáni expanzí v Indii a Afghánistánu a z oblasti Tichomoří se spokojili s ovládnutí oblastí kolem Austrálie a Nového Zélandu.

Na Markézských ostrovech (1370 kilometrů severovýchodně od Tahiti) ve velkých přístavech se velrybáři a další běloši stavěli na odpor místnímu náčelníkovi, který byl spojencem Francie. Náčelník proto požádal Francii o zásah a Francouzi vyhověli – koncem roku 1842 Markézské ostrovy rozšířily seznam francouzských protektorátů.

Na ostrovech v Nové Kaledonii (v Melanésii, mezi Austrálií a Fidži) už Francouzi nebyli tak úspěšní. Katoličtí misionáři sem přijeli v roce 1843. Kněz Pierre Chanel byl domorodci zabit a sněden, a pro svou mučednickou smrt se stal prvním tichomořským světcem. Roku 1853 Francouzi připojili hlavní ostrov Nové Kaledonie a zřídili zde trestaneckou kolonii. Francouzi se občas stávali terčem násilí ze strany domorodců.

Mezitím Francouzi na Společenských ostrovech, včetně Tahiti, narazili na potíže. Francie území v roce 1843 vyhlásila svým protektorátem, ale jenom malá část obyvatelstva Francouze skutečně podporovala. V letech 1844–1847 domorodci ze všech království ve Společenských ostrovech proti Francouzům povstali a svedli s nimi několik krvavých bitev za udržení své nezávislosti. Povstalci žádali o pomoc Velkou Británii, ale Britové jim pomoc neposkytli a Francouzi nakonec díky své zdrcující vojenské převaze povstání rozdrtili. Francouzům se však přesto díky diplomatickému tlaku Britů nedařilo oblast plně anektovat a tak ostrovy Tahiti a Moorea zůstávaly Francii pouze jako protektoráty. Doložka v mírové smlouvě mezi domorodci a Francií stanovovala, že spojencům královny Pomaré IV. na ostrovech Huahine, Raiatea a Bora Bora bude umožněno si udržet nezávislost. Samotná královna se poté vrátila na Tahiti a v období 1847–1877 vládla pod francouzským dohledem.

Během americké občanské války (1860–1865) byl na Tahiti proveden pokus o zavedení balvníkového plantážnictví a za tím účelem sem také byla přivezena pracovní síla z Číny. Plantáže sice brzy zkrachovaly, ale čínští dělníci v zemi již zůstali, část se stala obchodníky, část se sama pustila do pěstování plodin a zbytek nakonec splynul s místními Polynésany.

Zdroj

Původní texty „The British Find Tahiti“ a „The French in Polynesia, to 1847“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.