Střet kultur mezi křižáckými státy a západní Evropou

Helena P. Schrader

Publikováno: 14. ledna 2016

Během existence křižáckých států mířily do Svaté země davy poutníků. Někteří hledali spásu, jiní se přišli „jen podívat“, ale našli se i tací, kteří přišli ve zbrani – nabídnout svůj meč (případně luk či sekeru) do služeb obránců křesťanských území. Mnozí poutníci nám zanechali záznamy ze svých cest a západní kronikáři tak do svých prací mohli zahrnout dojmy ze Svaté země, i když tam sami nikdy nebyli. V polovině 12. století v takových pracích najdeme spoustu kritiky a odsuzování osadníků v „Zámoří“ („Outremer“). Každá porážka, každá neúspěšná křížová výprava byla zcela běžně přičítána na vrub hříšnosti všech zúčastněných, křižáků i obyvatel Svaté země.

V dobách třetí křížové výpravy bylo na obyvatelé Zámoří nahlíženo s jistým podezřením. Žádná předchozí porážka nebyla srovnatelná se ztrátou celého království i s nejsvatějším ze všech míst, Jeruzalémem. Muži, kteří se shromáždili, aby přijali kříž a pod vedením těch největších evropských panovníků se vydali na výpravu, tak učinili, aby zachránili Svatou zemi – a nikoliv ty, kteří zde již od dob první křížové výpravy žili nebo jejich stát. Naopak se zdá, že většina evropských křižáků ze ztráty Svaté země kolektivně vinila právě spíše palestinské Franky, než samotného jeruzalémského krále Guye de Lusignan, a nejpozději v této době vzniklo jejich hanlivé označení poulain, z francouzského výrazu pro hříbě a míšence. Pohlíželo se na ně jako na hříšníky, kteří za tu katastrofální ztrátu mohou – a proto museli přijít ctnostní muži ze Západu, aby Svatou zemi místo nich vybojovali zpět.

Takový byl obecný názor už před vypuknutím třetí křížové výpravy, ale konfrontace s životním stylem v Zámoří negativní představy Zápaďanů jenom utvrzovala.

Prvním problémem bylo široce rozšířené používání kamene jako stavebního materiálu. Kámen byl na Západě považovaný za luxus a zámořská města na evropské poutníky, kteří cestovali po moři, tak už z dálky působila velice exotickým dojmem. I když ovšem ti, kteří do Palestiny putovali po souši, už by si mezitím na kamenné a cihlové budovy zvykli. Přesto však rozdílná architektura s spolu s palestinskými letními vedry (většina poutníků z Evropy odjížděla na podzim a do Levanty dorazila na jaře) musela na poutníky působit dojmem, že jsou v docela jiném světě. A většina lidí se na věci, které jsou tak odlišné od toho, co znají z domova, dívá s podezřením.

Druhý problém byl, že naprostá většina domorodců (východní křesťané, Židé i muslimové) chodila oblečená v „orientálním“ stylu. Ačkoliv franská křižácká elita se pořád víceméně držela evropského stylu oblékání, místní podnebí si vyžádalo určitou změnu. V teplotách kolem 40 stupňů Celsia prostě nejde chodit v kožešinách a vlně, nebo navlečený v tolika vrstvách, jako to bylo běžné na Západě. Franské ženy sice nikdy nechodily jako Arabky zahalené v černém „závoji“, který zahaloval ruce a tvář, zcela jistě si ale chránily tvář před prudkým sluncem tenkým hedvábným šátkem, který si doma přehodily přes hlavu. Ženy chodily oblečené na evropsko, akorát místo lnu a vlny byly jejich šaty z gázu a hedvábí, čímž byly obepnutější a více odhalovaly ženinu postavu, což návštěvníky z Evropy šokovalo ještě více.

Franští rytíři ani seržanti nenosili arabské kaftany a turbany (jako někdy uvádějí dnešní spisovatelé), ale nosili košile, tuniky, punčochy a surkoty (svrchní sukně), ale opět výrazně lehčí a tenčí než se nosily ty na Západě. Díky snadno dostupným silným barvivům (šafrán pro žlutou, porphyra pro fialovou atd.) bylo jejich oblečenější světlejší a barvy zářivější. Výsledkem byla bezesporu ohromující směsice barev a stylů, která na nově příchozí musela působit velmi extravagantně a exoticky.

A třetím problémem bylo zjištění, že naprostá většina obyvatel Zámoří, a to včetně východních křesťanů, mluví arabsky. Bez ohledu na náboženství, arabština byla v Zámoří nejběžnější jazyk, který vedle řečtiny užívali obchodníci v celém regionu. Frankové, kteří v Palestině již narodili, vyrůstali ve městech vedle arabsky hovořících sousedů a nakupovali u arabských obchodníků. I křižácké panstvo, obklopené arabskými poddanými a služebnictvem, se muselo jazyk alespoň do nějaké míry naučit pro každodenní potřebu. Tato znalost jazyka „nepřátel“ na nově příchozí silně působila jako zrada. Skutečnost, že mnozí západní křesťané, kteří do Levanty přišli původně jako křižáci, se později oženili s Arabkami a Řekyněmi, zavdávalo příčinu pochybnostem, na čí straně palestinští Frankové doopravdy stojí.

Přinejmenším nedorozumění vznikala už z toho, že poutníci uměli jenom latinu, lingvu franku křesťanské Evropy, a arabštině neměli šanci rozumět.

Podezření bylo ještě umocňováno během dekád, které vedly k třetí křížové výpravě, během kterých jeruzalémští králové uzavírali příměří se svými muslimskými protějšky. Obyvatelé křižáckého Zámoří taková taktická příměří a období klidu mezi válkami uznávali, ale nově příchozí Evropané často byli rozčarováni z představy, že došli tak daleko, aby mohli bojovat se Saracény – a místo toho jim řekli „ach, díky, že jste přišli, ale víte, my spolu momentálně žádnou válku nevedeme, máme tady mír“.

Dalším zdrojem neporozumění mezi západními návštěvníky a trvale usazenými obyvateli Zámoří bylo do očí bijící „bohatství“ palestinských Franků. Již kolem roku 1125 Fulcher ze Chartres, jeden z kronikářů první křížové výpravy, napsal: „Kdo byl [doma na Západě] chudákem, stane se tady boháčem. Kdo neměl víc, než pár denárů, tady se mu dostane bohatství. Kdo nevlastnil ani jednu vesnici se z boží milosti stane pánem města.“

Fulcher se snažil získat pro Zámoří další osadníky a ve svém popisu bezesporu přeháněl, ale ten dojem se usadil velmi hluboko. Západní křesťané byli v Zámoří elitou, zatímco spodní vrstvy a chudinu představovali původní východní křesťané a muslimové; návštěvníci z Evropy tak přicházeli do kontaktu vesměs s lidmi z vyšších společenských vrstev. Dále mnohé „luxusní“ předměty a zboží, které se v křižáckých státech produkovalo a v Evropě bylo velmi drahé (hedvábí, sklo, cukr, citrusové plody, granátová jablka atd.), bylo tady dostupné daleko širší vrstvě obyvatel. Poutníky bezpochyby ohromil pohled na obyčejné vojáky a dělníky, kteří pojídali citrony posypané cukrem a nosili, pokud ne čisté hedvábí, tak alespoň smíšené tkaniny z hedvábí a lnu nebo bavlny.

Pak zde byla otázka mytí. Ne, že by mytí nebylo součástí tehdejší evropské kultury, ale oproti Blízkému východu bylo přinejmenším v zimě daleko obtížnější a nepohodlnější, protože voda se před mytím musela ohřát. Lidé z vyšší vrstvy se koupali doma: v ložnici měli káď, kam vodu v kbelících donesli sluhové. Pánovi při koupeli pomáhala manželka, dcera nebo panoš. Levantských lázní z řeckých a římských dob se ujali Arabové a Turci, kteří je přestavěli a dále využívali. Koupání v lázních se službami profesionálních lazebníků bylo nejen levné a snadno dostupné, ale bylo i společenskou záležitostí. Po řeckém, římském nebo tureckém vzoru se v lázních prováděly masáže s vonnými oleji. To všechno zejména duchovním připadalo hanebné a hříšné, evokující nenásledováníhodné biblické příklady jako Jezábel, Salomé nebo královna ze Sáby.

A v neposlední řadě se kultury západní Evropy a křižáckých států lišily v tom, že křižácké státy byly vysoce urbanizované a kosmopolitní, zatímco evropské státy v té době byly z většiny zemědělské a s vysokým podílem venkovského obyvatelstva. Palestinští Frankové se museli naučit žít bok po boku s lidmi odlišných kultur, zvyků, oblékání, stravovacích návyků a v neposlední řadě náboženství, protože tím vším byli zcela obklopeni. Aby přežili, museli obchodovat s Damaškem, Aleppem, Káhirou i Byzancí. Židé a muslimové měli dovoleno žít po celém Jeruzalémském království s výjimkou samotného Jeruzaléma. Museli platit vyšší daně, ale jinak nebyli předmětem žádného pronásledování, ba někteří dosáhli i významného postavení. Své náboženství směli vyznávat zcela svobodně, muslimové měli v některých městech jako Nábulus právo konat hadždž. Frankové nikdy nepředstavovali více než 20 % populace a tím pádem si nemohli nějaký tvrdší postoj vůči domorodcům zkrátka dovolit. Zdejší toleranci nemohli mnozí Evropané pochopit a měli ji téměř za kacířskou. Od nepochopení jejich smířlivosti i závisti pro jejich bohatství a životní úroveň byl už jen krůček k tomu poulainy pomlouvat a šířit zkazky, že jsou hříšnící, kteří jsou sami příčinou všeho neštěstí, které Svatou zemi potkalo – a tím jen dále posilovat všechny negativní předsudky, se kterými do Palestiny evropští křižáci ze Západu přišli.

Zdroj

Původní článek „Clash of Cultures: Crusaders vs. the Settlers in the Crusader Kingdoms“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.