Afrika ve starověku

Frank E. Smitha

Publikováno: 12. května 2016

Roku 730 př. n. l. núbijský král Pije dobyl Egypt. Núbijci přesunuli hlavní město své říše do Memfidy a tím založili egyptskou 25. dynastii. Sjednocení Egypta a Núbie odstartovalo v Núbii intenzivní proces poegyptšťování tamní kultury, včetně přijetí egyptského hieroglyfického písma (fenomén kulturní difuse). Egyptština se v Núbii stala oficiálním jazykem a núbijští bohové dostali egyptská jména.

V roce 663 př. n. l. Egypt dobyli Asyřané a vyhnali odtud núbijskou dynastii. S sebou do Egypta přinesli znalost zpracování železa, železné nástroje a zbraně. Technologie železa v Egyptě zdomácněla a šířila se po Nilu dále na jih. Brzy poté, co železo získali Núbijci, rozšířili svou vládu daleko na jih za hranice pouště až k lesnatým a úrodným oblastem Meroe. V 6. století př. n. l. Núbijci přesunuli své hlavní město z Napaty právě do města Meroe; snad se tak snažili uniknout před postupujícím egyptským vojskem, které roku 593 př. n. l. dobylo Napatu.

Oblast Meroe skýtala pro Núbijce řadu výhod. Řeky Nil a Atbara poskytovaly přírodní bariéru před útoky Egypťanů, nacházelo se zde dostatek železné rudy a tvrdého dřeva, ze kterého se vyrábělo dřevěné uhlí, s pomocí kterého se dalo železo tavit. Núbijci vyráběli železné zbraně, jako hroty oštěpů a šípů, které se pak využívaly i k lovu, ale i užitkové nástroje, jako sekery pro kácení stromů a motyky pro obdělávání půdy.

Na rozdíl od pouštních oblastí na severu v Meroe v létě pršelo, což Núbijcům umožnilo provozovat zemědělství i dále od řek. Pěstovali čirok a jáhly a na rozsáhlých pastvinách pásli dobytek. Snad to byla právě nadprodukce potravin, která zapříčinila populační nárůst, díky němuž si Núbijci dokázali vojensky podrobit své sousedy. Někteří Núbijci navíc zbohatli na obchodu se slonovinou, ebenovým dřevem, kožešinami, pštrosími pery a snad i zlatem a otroky.

Meroe mělo vynikající polohu pro obchod. Procházela tudy cesta z jihu do Egypta, Meroe také ovládalo stezku od Rudého moře, kde narůstala obchodní výměna s Indií a východní Asií. Meroe se stalo centrem výroby železných výrobků, které vyváželo široko daleko, mimo jiné i do Indie. Někteří indičtí obchodníci se dokonce kvůli tomuto obchodu přestěhovali do přístavních měst na východoafrickém pobřeží.

Mezi Núbijci začal egyptštinu vytlačovat jiný jazyk – merojština –, k níž vyvinuli vlastní písmo, které dosud nebylo úspěšně rozluštěno. Núbijští kněží uctívali krále a královny za bohy vyvolené osoby. Významnou součásti núbijského pantheonu se stal lví bůh Apedemak. Většinu núbijského obyvatelstva představovali zemědělci nebo rybáři, žijící v chýších z bláta a rákosu v odlehlých vesnicích, pod vládou lokálních náčelníků a klanových předáků. Núbijští řemeslníci žili ve městech, kde se mohli naplno věnovat své práci a být přitom pod daleko menším dohledem, než jejich kolegové v Egyptě. Někteří Núbijci chodili oblékaní v čínském hedvábí nebo indické bavlně.

Železo v západní Africe

V 7. století př. n. l. se někdejší fénická osada Kartágo stala silným městským státem, částečně i díky trans-saharskému obchodu, kde Berbeři a jim podobní sloužili jako prostředníci. Ti přes Saharu cestovali na svých dvoukolých válečných vozech tažených koňmi – velbloudi začali být využíváni až mnohem později.

V 6. století byla oblast dnešní Nigérie prosperující společností, která dovedla tavit a zpracovávat železo, ale nejvíce proslula svými terakotovými soškami. Díky železu se zdokonalilo mýcení lesů či lov, což ale vyústilo v přelidnění zdejších bantuských populací, které tak začaly odtud migrovat přes savany a lesy na východ.

V 5. století Kartáginci založili kolonii na ostrově Kerné u západoafrického pobřeží. Železo se podle všeho bylo v malém množství využíváno také v malých obchodních městech Akdžaudžat a Tíšít. Zpracování železa se na jih od Sahary vyskytovalo v Ghátu, Gau a oblasti Čadského jezera.

Soninkové a starověká Ghana

Tisíc mil západně od bantuského osídlení, jižně od saharské pouště ve vnitrozemí nedaleko západoafrického pobřeží, vznikl stát jménem Ghana (který nemá nic společného s dnešní Ghanskou republikou). Její obyvatelé se nazývali Soninkové, kteří vytvořili stát snad proto, aby se mohli účinněji bránit proti nájezdům berberských kočovníků ze severu. Díky železným nástrojům dovedli efektivněji lovit a také zemědělci dovedli zvýšit objem obdělávané půdy – a díky železným zbraním a koním od saharských nomádů dokázali vojensky porazit slabší a hůře organizované sousedy a obsadit jejich zemědělskou půdu a pastviny. Soninkové neměli psaný jazyk.

Asi od 3. století př. n. l. narůstal ghanský obchodní vliv. Díky dovozu velbloudů došlo k prudkému rozvoji trans-saharského obchodu a vedle toho rostla poptávka po zlatě. Ghana ležela na půli cesty mezi zdroji soli na Sahaře a zlatonosnými doly na jihu na horním toku řeky Senegal, čehož Soninkové dovedli beze zbytku využít jako překupníci a obchodní prostředníci, dovážející sůl na jih a zlato na sever.

Vzestup Aksúmu a pád Meroe

Již od 6. století př. n. l. překračovali arabští lovci a obchodníci Rudé moře a usazovali se na africkém pobřeží, blízko Etiopské vysočiny, a mísili se s domorodým obyvatelstvem. Výsledkem tohoto kulturního kontaktu byl mimo jiné synkretický jazyk ge’ez. Mluvčí tohoto jazyka žili v přístavním městě Massawa a zabývali se indooceánským obchodem. Tito obchodníci a také zemědělci položili základ nového státu – aksúmské říše –, která se stala obchodním konkurentem státu Meroe.

Merojské bohatství spočívalo v železárenství, zemědělství a obchodě. Merojští králové ale měli zájem o další území na severu podél Nilu a rozšířili království až k prvnímu nilskému kataraktu. V roce 23 př. n. l. merojská armáda pronikla dále na sever a podnikla nájezd na egyptské území. Egypt byl v té době již římskou provincií. Římané podnikli protiútok a zatlačili Merojce až na jih k Napatě; cestou ničili a drancovali, a také zajali několik tisíc Merojců, které prodali do otroctví. Merojská říše i poté vzkvétala a fungovala jako obchodní prostředník mezi Římany a Indickým oceánem.

V průběhu třetího století merojský obchod i produkce železa ochably. Mýcení lesů probíhalo rychleji, než se stromy stačily přirozeně obnovovat, což mělo za následek pokles produkce dřevěného uhlí, které bylo zapotřebí při tavení železa. Podle některých badatelů vedla deforestace k erozi a příliš intenzivní zemědělské využívání také ke snížení úrodnosti půdy. Římská krize ve třetím století také znamenala pokles poptávky po merojském zboží; na úpadku merojského obchodu měl ovšem vliv i nárůst konkurence ze strany aksúmského státu. Někdy v období 300–350 se přestaly praktikovat královské pohřby a město Meroe bylo opuštěno. Do města se později přistěhoval pastevecký národ Nobů.

Ve 4. století aksúmská říše expandovala přes Rudé moře do Jemenu. Král Ezana se staral o ochranu karavan před nájezdníky. V poušti na severu Etiopie porazil nomádský kmen Bedžů a v oblasti Núbie také Noby. Z egyptské Alexandrie mezitím do Aksúmu přijel křesťanský misionář jménem Frumentius, který krále Ezanu obrátil na křesťanskou víru – Ezana připisoval „Pánu na nebesích“ svůj vojenský úspěch v Núbii – kde podle svých nápisů zabíjel a zajímal obyvatele, pálil jejich města a bral jejich měď a železo. Když se núbijské obyvatelstvo proti Ezanově nadvládě vzbouřilo, Ezana do Núbie vytáhl znovu, kde spálil úrodu, ukořistil dobytek a zotročil zajatce.

V Aksúmu se zatím k zemědělství využívalo zavlažování a terasovitá pole. Aksúmští řemeslníci vyráběli křišťál, korálky a další luxusní předměty z mědi, které se vyváželi do Egypta a východní části římské říše. Vyváželo se také kadidlo, zvláště ceněné pro pohřební rituály nebo v medicíně. V medicíně našla uplatnění také aksúmská myrha, která se vyráběla z mízy stromů rostoucích ve vyšších polohách.

Bantuové a další vývoj ve východní Africe (do 5. století)

Někdy na počátku 3. století přistěhovalci z Indonésie osídlili ostrov Madagaskar. Indonésané s sebou přivezli banánové sazenice, které měly větší výnosnost, než africké banánovníky. Asijské banánovníky byly vysazeny i na východoafrickém pobřeží, odkud se dále šířily do vnitrozemí.

Ve východní Africe v té době vedle sebe žily přistěhovalé bantuské obyvatelstvo a domorodé populace lovců-sběračů. Bantuové migrovali i do oblasti za Viktoriiným jezerem, na severovýchod až k pobřeží Indického oceánu (dnešní Keňa). Kolem roku 300 se dostali k jezerům Tanganika a Malawi a o sto let později dosáhli jižního cípu afrického kontinentu.

Bantuové se mísili se zdejšími původními populacemi a díky železným nástrojům mohli dosáhnout značné zemědělské produktivity. Další a další lidé si kácením razili cestu do lesů a zakládali tam své vesnice. Rozvíjela se primárně zemědělská bantuská společnost, kde ženy pracovaly na poli a muži se věnovali lovu. Bantusky hovořící kmeny obchodovaly se sousedními lovci-sběrači, kterým Bantuové dodávali železné hroty šípů výměnou za ulovená zvířata, nasbírané léčivé byliny nebo za odměnu za jejich pomoc při nahánění dobytka.

Zdroj

Původní článek „Africa, Iron and Empire“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.