Spartský ethos

Helena P. Schrader

Publikováno: 25. února 2017

Dnes není zcela jasné, odkud pocházejí kořeny unikátního spartského důrazu na ticho, jednoduchost a preciznost – i když se můžeme domnívat, že se zde promítají dórské kořeny Sparťanů. Například dórská architektura je ve srovnání s iónskou a korintskou velmi prostá. Leč není pochyb, že v době 5. století př. n. l. Sparťané pěstovali tradici, která upřednostňovala ticho a jednoduchost nad tlacháním a parádivostí.

Co dnešní pozorovatelé často přehlížejí, je, že ticho pěstované ve Spartě nebylo tichem hloupých zvířat, nýbrž přemýšlivých lidí, kteří uznávali, že je moudré se zamyslet, než něco řeknou a mluvit jen, když je co říci. A tento přístup je základem spartského řečnictví, kterého si tak cenili filosofové jako Sókratés a Platón. Pokud bychom hledali modernější paralelu, nabízelo by se srovnání s kvakery.

Prostota oblékání, architektury i umění byla přirozeným projevem této fundamentální filosofie, kdy „méně je více“ a přesnost je preferována před neurčitostí a dvojznačností. Když však řekneme, že spartské odívání a architektura byly jednodušší než v okolním Řecku, neznamená to, že byla primitivní, nýbrž spíše střídmější a více využívala přírodní element. Důraz stál na funkci a nikoliv na odporu ke kráse. Většina dnešních pozorovatelů obdivuje athénský Pantheon pro jeho dokonalé proporce a působilo by na ně odpudivým a rušivým dojmem, kdyby byl vymalován cirkusovými barvami, jako tomu ve starověku skutečně bylo. Podobně i dnešní architektura znovu objevuje spartskou lásku k čisté kráse tvaru a materiálu.

Spartská pozemková reforma zrovnoprávnila všechny spartské občany, od kterých se dále očekávalo, že se k sobě navzájem budou chovat jako k sobě rovným. Sparta byla prvním řeckým městským státem, který pro svou armádu zavedl uniformy: šarlatový chitón a plášť a jednotný štít nesoucí znamení lambdy (L) symbolizující Lakedaimón. Sparťané také nosili uniformní účes – chlapci měli vlasy oholené, mladí muži krátké a muži nad třicet let nosily vlasy dlouhé, často spletené. Až do druhé poloviny 5. století př. n. l. umělecké znázorňování Sparťanů nenaznačuje, že by vyměnili udržovaný vzhled za neudržovaný, téměř barbarský zjev.

Všechny dospělé mužské občany k sobě navíc poutaly tři instituce. Zaprvé, všichni synové občanů museli mezi sedmým a dvacátým rokem projít státním vzdělávacím systémem (agoge). Zadruhé, všichni občané ve věku 21 až 60 let sloužili v armádě; rozdíl se dělal mezi muži ve věku 21 až 30 let, kteří žili v kasárnách a prakticky byli celou dobu v aktivní službě, a staršími, kteří měli vlastní domovy, ale mohli být kdykoliv povoláni do aktivní služby. A zatřetí, všichni muži museli být členy klubu (syssítia), kam každý večer docházeli na večeři, pro které museli zajišťovat ze svých pozemků určitý příděl potravin. I když každý občan musel patřit k nějaké syssítii, měl právo zvolit si, ke které se chtěl přidat. Členové syssítie pak hlasovali, zda nového člena mezi sebe přijmou, či nikoliv (i jeden hlas stávajícího člena proti pro nepřijetí stačil). Neomluvená absence u večeře mohla vyústit v pokutu a takový trest se nevyhnul ani králům. Spartští občané (spartiaté) se ale z těchto večeří mohli omluvit, například z důvodu účasti ve válce, na lovu nebo Olympijských hrách.

Pouto školy, vojenské služby a klubu mělo za cíl udržet společnost utuženou a jednotnou – a nikoliv rozdělenou podél rodinných či klanových linií. Rodinné vazby tím ovšem nezanikaly, jak se někteří dnešní pozorovatelé domnívají.

Když začali chlapci v sedmi letech chodit do školy, neznamená to, že zpřetrhali vazby se svou rodinou o nic více, než dnešní školáci. Neexistuje žádný důkaz, že by malé děti přespávaly v kasárnách – spát mohly doma –, ale i když později bydlely společně, na svátky se stejně vracely domů. Sparta měla celou řadu veřejných svátků; slavení některých z nich bylo důležitější než válka, a to i v době ohrožení. Školní děti pravděpodobně trávily přibližně třetinu roku mimo školu, podobně jako dnes. Spartské dívky navštěvovaly stejné školy a gymnasia jako jejich bratři a budoucí manželé; Sparťané tak obecně měli mnohem větší kontakt s opačným pohlavím, než ostatní Řekové, což také znamenalo, že pouto mezi muži a ženami ve Spartě bylo mnohem silnější než jinde. Společné vzpomínky na školní léta jistě posilovaly i spartská manželství a rodiče posléze své zkušenosti ze školy mohli předat svým dětem, aby jim pomohli překonat toto kritické období, které byli nutnou prerekvizitou pro získání občanství.

Vojenské povinnosti Sparťanů byly méně tíživé, než dnešní vojenská služba na vzdálených bojištích, kdy muži mohou být oddělení od svých rodin celé roky. Až do peloponéské války řecké válečnictví vypadalo tak, že proběhla mobilizace, dvě vojska vytáhla proti sobě, střetla se na otevřeném poli, vybojovala bitvu a – ať už výsledek dopadl jakkoli – vojáci se za pár týdnů vrátili domů. Většina tažení netrvala déle než dva měsíce a většinou se odehrávala v období po žních. Sparta nebyla až do druhé poloviny 5. století př. n. l. v dlouhotrvajícím konfliktu. Do té doby nebyly spartští muži na válečném tažení, které se navíc zdaleka nekonalo každý rok, déle než pár měsíců; někteří muži za celý život ve válce nestrávili déle než měsíc nebo dva.

A nakonec, skutečnost, že muži každý večer trávili mimo domov, nemuselo nutně mít nepříznivý vliv na manželský a rodinný život o nic více, než když dnes partneři obědvají každý jinde. Naopak, rytmus spartského života mohl mít dokonce lepší vliv na rodinné vztahy, protože muž a žena spolu trávili čas přes poledne, kdy se kvůli vedrům venku nic pořádně dělat nedalo.

Zdroj

Původní článek „The Ethos: Liberty, Equality and Fraternity among the Philosopher Warriors Heleny P. Schrader naleznete na stránkách jejího projektu Sparta Reconsidered.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.