Spartská výchova

Helena P. Schrader

Publikováno: 23. února 2017

Sparťanská výchova a vzdělání byly předmětem rozsáhlé – a kontroverzní – debaty již ve starověku. Žádný jiný soudobý stát nezajišťoval a ani nevyžadoval po svých občanech povinnou školní docházku. Bohužel však pro nás, všechny popisy spartského vzdělávacího systému pochází od cizinců a náš obraz je proto nutně zkreslený. Pozorovatelé zvnějšku si spíše všímali jednotlivostí, které jim přišly zajímavé nebo odlišné od vzdělání v jejich vlasti, než aby zevrubně popisovali spartský systém jako celek. Pro dnešní badatele situaci dále komplikuje skutečnost, že s výjimkou Xenofónta, všechny popisy spartského vzdělávacího systému pochází až z hellénistického období. Často je ve starověkých popisech velmi obtížné rozlišit, co je tradiční a co už jsou pozdější inovace.

Přesto však můžeme určit řadu charakteristik vzdělávacího systému starých Sparťanů.

Zaprvé, kolektivní vzdělání bylo považováno za natolik důležité, že bylo nejen nutnou podmínkou získání občanství, ale také se od všech dospělých mužů očekávalo, že se budou na výchově mládeže podílet. Spartské zákony nařizovaly, aby chlapci všechny starší muže oslovovali „otče“ a každý občan měl právo kteréhokoliv chlapce pokárat (ale už ne trestat). Ze střípků nejrůznějších důkazů dnes historikové mohou říci, že všichni občané Sparty se přímo podíleli na výchově nové generace ještě v jednom ohledu: ve věku 20 let, než získali občanství a narukovali do armády, sloužili mladí Sparťané jako instruktoři pro své mladší spolužáky.

I přes důraz na veřejné vzdělání je jisté, že i rodiče se intenzivně zajímali o vzdělání svých potomků. Řada citátů demonstruje pocit pýchy, kterou spartské matky pociťovali směrem ke svým synům. A otcové za nimi jistě nezůstávali pozadu; lidská povaha se za 3000 let změnila pramálo.

Zadruhé, všechny prameny se shodují, že hlavním cílem spartského veřejného vzdělání bylo vychovat řádné budoucí občany. Jeden aspekt tohoto cíle je zřejmý: budoucí občané byli už z definice profesionální vojáci a vzdělávací systém se proto snažil vyprodukovat fyzicky zocelené muže, kteří dovedou snášet fyzickou bolest a útrapy. To bylo v Řecku neobvyklé, a proto to přitahovalo takovou pozornost zvenčí. Řada historek popisuje utrpení spartských chlapců, kteří měli dovoleno krást. Navzdory běžné představě, která se vyskytuje již ve starověkých komentářích, moderní výzkum naznačuje, že chlapci běžně nekradli během celé doby svého vzdělávání, ale jen v určitých situacích; s největší pravděpodobností se jednalo o výcvik v přežití, aby dokázali operovat například za nepřátelskými liniemi. Během školních let byli chlapci podrobeni tvrdé disciplíně, včetně bičování, což byl trest, který kdekoliv jinde v Řecku byl vyhrazen pouze pro otroky. Závody v bičování, kdy chlapci soupeřili o to, kdo z nich to vydrží déle, se objevily až v římském období.

Už méně zřejmý, a dnešními pozorovateli často přehlížený, je fakt, že dobrého vojáka dělá více, než jen schopnost snášet utrpění a poslouchání rozkazů. Dobří vojáci dovedli stopovat, lovit a rybařit, orientovat se v terénu podle hvězd, poskytnout první pomoc, poznat léčivé a jedovaté rostliny, stavět a podkopávat opevnění atd. Dobří vojáci musejí být schopni myslet a jednat samostatně, rozpoznat dobrou příležitost a chopit se iniciativy. Dá se tedy předpokládat, že spartské vzdělání vyučovalo základům první pomoci, botaniky nebo astronomie. Zcela jistě tak z mladých Sparťanů vyrostli muži schopní vlastního úsudku a jednání, jak dokládá dlouhá historie úspěšných spartských velitelů (Gylippos, Mindaros či Lysandros).

Avšak cíl produkovat dobré občany nebyl naplněn jen produkcí dobrých vojáků. Budoucí občané měli být schopni vystoupit na shromáždění, sloužit jako úředníci a soudci a vést jednání s cizími mocnostmi. A tak tedy i přes tuhou disciplínu nebylo cílem Sparťanů svou mládež zcela zlomit a podřídit. Místo toho jí od samého začátku učili nejen o svých zákonech, ale i o fungování demokracie, a to nejen teoreticky, ale i v praxi. Když chlapci začali v sedmi letech chodit do školy, byli rozděleni do skupin, které si volily svého vlastního vůdce. Podle některých pramenů si dvacetiletí mladíci volili i své instruktory.

Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že samotný Sókratés pokládal Sparťany za nejlepší filosofy pevninského Řecka. Sparta nejenže otevřela své brány cizím filosofům, jako třeba Pythagoras, ale i se přímo podílela na rozvoji mílétské, pythagorejské, sókratovské, platónské a aristotelovské filosofie. Sókratés a jeho žáci Platón a Xenofón byli ctiteli Sparty; je těžko uvěřitelné, že by se tito přední athénští intelektuálové obdivovali městskému státu, který – jak mnozí dnešní spisovatelé vykreslují – byl veskrze protiintelektuálský a osídlený negramotnými surovci.

I když ve Spartě vládl větší důraz na fyzickou zdatnost než kdekoliv jinde, řada pramenů dosvědčuje, že Sparťané si taktéž cenili rozvoje intelektu. Skutečnost, že se žádný soudobý zdroj nezmiňuje o tom, že se spartští chlapci učili číst a psát, se chybně interpretovalo, že se to neučili vůbec. To ale však absurdní. Máme stohy dokladů, že Sparťané nebyli o nic méně gramotní, než ostatní Řekové. Obecná nevzdělanost by Spartu v prostředí zahraniční politiky uvrhla do nevýhody a jen těžko by Sparťany někdo žádal, aby v pevninském Řecku se ujímali vůdčí role. O Spartě můžeme předpokládat, že úroveň gramotnosti byla v průměru dokonce vyšší, protože na rozdíl od jiných řeckých polis byly gramotné i ženy. Že se žádný pramen o čtení a psaní nezmiňuje, je spíše známkou toho, že se to učili všichni Řekové a nestálo to proto za zmínku.

Co už za zmínku stálo, bylo vynikající spartské vzdělání v hudbě, poezii a tanci. Chlapci a mladíci byli obdivováni pro své schopnosti ve všech třech těchto disciplínách. Ty však vyžadovali praxi; tím se nám stále více rozplývá obrázek spartské mládeže vychovávané jako divoká zvěř pro život v divočině.

Další dovednost, kterou Sparťané pěstovali, bylo stručné a jasné vyjadřování. Řečnické umění bylo ve starověkém Řecku velmi ceněné a muži platili závratné částky, aby se zlepšili v mluveném projevu; v demokratických Athénách moc měli v rukou ti, kteří svým projevem dovedli na svou stranu získat členy shromáždění. Rétorické schopnosti stály i na pozadí moci takových mužů, jakými byli Periklés či Alkibiadés. Jestliže Athéňané sbírali výroky Sparťanů a obdivovali se lakonické formě vyjadřování, je to jasným důkazem kvality spartského vzdělání v této oblasti.

A posledně, spartská mládež byla v celém starověkém světě uznávaná pro své dobré mravy – ve srovnání s často nevychovanými a drzými mladíky z jiných řeckých měst. Jeden příběh vypráví o starci, který hledal místo k sezení na Olympijských hrách. Chodil z jedné sekce do druhé a ostatní diváci se mu smáli. Ale když přišel do spartské části hlediště, všichni Sparťané se naráz zvedli a nabídli mu své místo, načež celé publikum propuklo v aplaus. Ponaučení z příběhu je takové, že všichni Řekové vědí, jak se mají chovat – ale jedině Sparťané podle toho opravdu jednají.

Zdroj

Původní článek „The Spartan Agoge: Public Education, Civic Duty“ Heleny P. Schrader naleznete na stránkách jejího projektu Sparta Reconsidered.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.