Křižáci v Řecku: Soluňské království

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 25. května 2011

Když lombardský vůdce čtvrté křížové výpravy Bonifác z Montferratu neuspěl ve volbě o latinský trůn v Konstantinopoli, vyhlásil svůj vlastní stát v Soluni. V srpnu 1204 podepsal spojeneckou smlouvu s Benátčany: stal se jejich vazalem a výměnou si zajistil podporu Benátek v mocenském zápase s latinským císařem. Po krátkém, o to však krvavějším střetu s vojsky latinského císaře Balduina Flanderského v oblasti Thrákie v srpnu nebo říjnu 1204, slíbil císaři věrnost a získal od něho Soluně jako léno. Latinský císař rovněž potvrdil Soluni privilegia, která jí náležela za byzantské vlády před dobytím Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou roku 1204.

V roce 1205 získal Bonifác přísahy věrnosti od různých feudálních pánů z centrálního Řecka, Thessálie a Eubóje. Vazby na latinský dvůr Bonifác posílil sňatkem své dcery Anežky s Balduinovým nástupcem, Jindřichem Flanderským, která se konala 4. února 1207 a v létě téhož roku byla Jindřichem potvrzena lenní přísaha, která vázala Bonifáce k latinskému císaři.

Po smrti Bonifáce z Montferratu v září 1207 na soluňský trůn usedl jeho mladší syn Demetrios (vládl 1207–1225). Záhy ovšem v království revoltovala skupina šlechticů pod vedením královského regenta Oberta II. z Biandrate a konetábla Amadea z Pofoy, kteří se na trůn snažili prosadit jiného Bonifácova syna, markýze z Montferratu Viléma IV. a vymanit království z lenní podřízenosti vůči Konstantinopoli. Dohoda podepsaná v květnu 1209 učinila konec tomuto hnutí. Jeho cíl, ovšem, se nakonec splnil v dubnu 1217, když se Lombarďanům podařilo třetího latinského císaře Petra z Courtenay (vládnoucího v letech 1216–1217) přesvědčit, aby přiznal všechny závazky a práva k Soluňskému království Vilémovu z Montferratu a učinil ho tak vládcem Soluně.

Církevní organizace

Soluň se stala sídlem latinského (tj. římskokatolického) arcibiskupství; kostel Hagia Sofia (nezaměňovat se slavnější Hagií Sofiou v Cařihradu, RB) sloužil jako metropolitní katedrála. Počet biskupů, kteří spadali pod jurisdikci soluňského arcibiskupa, se zřejmě od pádu byzantské říše nezměnil. V Soluni měl základnu rytířský řád johanitů, který v království rozvinul čilou aktivitu a odtud se snažil šířit svůj vliv dále do Thessálie.

Zdá se, že práva a výsady obyvatel ortodoxního ritu byla Franky pošlapávána od samého počátku jejich vlády. Bonifác z Montferratu sice nepřistoupil k zabavení a přerozdělení majetku a půdy ortodoxní církve, ale po jeho smrti během rebelujícího hnutí lombardských šlechticů byla církevní půda rozdělena mezi světské pány. Na syny ortodoxních kněží byla taktéž uvalena vojenská služba.

Na druhém zasedání shromáždění v Ravennice, které nechal svolat latinský císař Jindřich Flanderský v roce 1210, se usneslo, že majetek církve bude vyjmut ze všech světských feudálních závazků. Od té doby byl majetek spravován duchovenstvem, které bylo zbaveno všech břemen a povinností; výjimku tvořila pouze každoroční byzantská pozemková daň zvaná akrostikon, kterou odvádělo jak ortodoxní, tak latinské duchovenstvo.

Ekonomika

Soluň byla srdcem hospodářského života království. Městský přístav přitahoval mnoho obchodníků z Itálie, zvláště z Benátek a Janova. Ekonomika státu však stála především na zemědělství, a nikoliv na obchodu. Království navzdory své krátké existenci razilo vlastní mince. Ačkoliv žádná objevená mince nenese jméno žádného křižáckého krále, dají se některé, jako bronzová trachea nebo půltetartera (zlato, znehodnocené), datovat právě do období latinského Soluňského království.

Společnost

Politickou a vojenskou správu země měli na starosti vybraní latinští šlechticové, většinou Lomabarďané. Řekové byli z podílu na moci zcela vystrnaděni a byzantské instituce, které se na území království nacházely před rokem 1204, byly zrušeny a nahrazeny západními. Během období vlády lombardských pánů v zemi narostl vliv severní Itálie a obrana ležela na bedrech především lombardských vojáků.

Společnost byla organizovaná na feudálním základě podle západoevropského vzoru. Frankové někdejší půdu byzantských aristokratů přeměnili ve feudální údělná panství, která byla rozdělena mezi křižácké panstvo. Řecká šlechta, která v době křižáckého vpádu v zemi zůstala a křižákům se podvolila, se mohla začlenit do nové společnosti, pochopitelně na nižším stupni společenského žebříčku. Většina domácího řeckého obyvatelstva zůstala mimo feudální hierarchii a jednoduše se podřídila nové situaci.

Úpadek a zánik

Po smrti Bonifáce z Montferratu v září 1207 na soluňský trůn usedl jeho mladší syn Demetrios (vládl 1207–1225). Záhy ovšem v království revoltovala skupina šlechticů pod vedením královského regenta Oberta II. z Biandrate a konetábla Amadea z Pofoy, kteří se na trůn snažili prosadit jiného Bonifácova syna, markýze z Montferratu Viléma IV. a vymanit království z lenní podřízenosti vůči Konstantinopoli. Dohoda podepsaná v květnu 1209 učinila konec tomuto hnutí. Jeho cíl, ovšem, se nakonec splnil v dubnu 1217, když se Lombarďanům podařilo třetího latinského císaře Petra z Courtenay (vládnoucího v letech 1216–1217) přesvědčit, aby přiznal všechny závazky a práva k Soluňskému království Vilémovu z Montferratu a učinil ho tak vládcem Soluně.

Na počátku své existence bylo království dočasně ohroženo ze strany bulharského cara Kalojana, který v létě 1205 přitáhl do oblasti Adrianopole a na začátku roku 1206 podnikl zničující tažení proti thráckým městům. V říjnu 1207 dosáhla Kalojanova vojska Soluně, kterou oblehla. Bulharské obléhání však skončilo neslavně, když byl Kalojan v říjnu 1207 zabit. V létě roku 1210 podnikl epirský despota Michael Komnenos Dukas, který si předtím zajistil bulharské spojenectví, vpád do Soluňského království, při kterém mnoho Franků (nebo Latinové, jak Řekové a Arabové říkali Evropanům) padlo do zajetí. Díky vojenskému zásahu latinského císaře se epirskou hrozbu podařilo od samotné Soluně odvrátit, ale o mnohé části Thessálie, např. Larissa, Farsala, Velestino či Halmyros, království přišlu v průběhu následujících dvou let.

Do roku 1222 obsadily síly Epirského despotátu pevnosti v Platamonu a Serru a nebezpečně se přibližovaly k Soluni. Aby odvrátil hrozbu, že by zemi dobyl despota Theodor Komnenos Dukas, odjel král Demetrios v roce 1222 do Itálie osobně žádat o pomoc. V létě toho roku shromáždil bývalý soluňský regent a benátský bailo (vyslanec) v Konstantinopoli Oberto z Biandrate oddíl na pomoc Soluni. V květnu 1223 byla pro Soluň v západní Evropě zorganizována výprava; vojsko se pod velením Viléma IV. z Montferratu shromáždilo napřesrok v jižní Itálii. Leč křižácká armáda do Thessálie dorazila s velkým zpožděním až v roce 1225. Latinské císařství bylo zatím vyčerpané válkou s nikájským císařem Janem III. Vazatzem v západní Anatolii a nebylo s to poskytnout včas posily ohroženému Soluňskému království. V prosinci 1224 tak Soluně dobyl Epirský despotát a Soluňské království, jako první křižácký stát založený po čtvrté křížové výpravě v Řecku, přestalo existovat.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.