Sibyla Jeruzalémská, královna pohroma

Helena P. Schrader

Publikováno: 16. ledna 2016

Sybila, královna Jeruzaléma v letech 1186–1190, byla tragickou postavou. Pravým opakem ženy bažící po moci, lásku ke svému druhému manželovi postavila nad dobro vlastního království – čímž jej odsoudila k pokoření, porážce a téměř úplnému zničení.

Sibyla se narodila roku 1160, jejím otcem byl bratr krále Balduina III. Amaury, toho času hrabě Jaffy a Askalonu. Její matkou byla Anežka z Courtenay, titulární hraběnka z Edessy. Krátce po jejím narození, v roce 1163, zemřel Balduin III. a jeruzalémský Vysoký dvůr souhlasil s uznáním jeho bratra Amauryho jako jeho dědice – za podmínky, že se rozvede s Anežkou. Oficiálním důvodem byl jejich příliš blízký stupeň příbuzenství, na což církev najednou přišla šest let po svatbě. Skutečný důvod byl samozřejmě jinde, ale dnes již není možné s jistotou říci, jestli to opravdu bylo kvůli špatnému charakteru Anežky (jak tvrdí Ernoulova kronika), nebo strach, aby hraběcí rod Courtenayů z Edessy příliš neposílil svůj vliv u jeruzalémského dvora (jak se domnívá Malcolm Barber), či nějaký úplně jiný důvod, o kterém se nám nezachovaly zmínky. Pro Sibylu to však znamenalo dalekosáhlé důsledky. Její matka Anežka byla vypovězena od jeruzalémského dvora a Sibyla spolu s mladším bratrem Balduinem zůstala v péči otce.

Zatímco mladý Balduin zůstal u dvora v blízkosti otce, aby se připravoval na svou budoucí úlohu jeruzalémského krále, Sibyla byla poslána do kláštera svatého Lazara v Betánii, kde byla svěřena do výchovy otcovy tety, abatyše Judity. Od této chvíle se s otcem a bratrem vídala možná jen při zvláštních příležitostech, kontakt s matkou, která se mezitím znovu provdala, byl ale přerušen.

Kolem roku 1170 již bylo zřejmé, že její bratr Balduin je malomocný, tedy že se možná nedožije dospělosti a s největší pravděpodobností nebude svého vlastního dědice. Od toho okamžiku se pro Jeruzalémské království stalo životně důležité najít pro desetiletou princeznu Sibylu vhodného ženicha. Do západní Evropy byl vyslán tyrský arcibiskup Bedřich, který měl za úkol najít vhodného kandidáta, který, až nastane čas, se bude moci ujmout vlády Jeruzalémského království po Sibylině boku. Následujícího roku se Bedřich vrátil domů ve společnosti hraběte Štěpána ze Sancerre z rodu Blois. Štěpán byl evidentně dostatečně urozený pro sňatek s následnicí trůnu; jeho sestra byla ženou francouzského krále Ludvíka VII. a jeho bratři měli za manželky dcery Eleonory Akvitánské. Štěpán ale zničehonic zasnoubení se Sibylou zrušil a vrátil se zpátky do Francie, čímž zahodil šanci stát se králem Jeruzaléma. Je těžké si představit, čím asi mohla dívka žijící v klášteře urazit ambiciózního velmože, ale jeho rozhodnutí s největší pravděpodobností nijak nesouviselo s osobou mladé nevěsty. Nejspíše ho odradilo zdejší podnebí, jídlo, vliv Vysokého dvora nebo vzrůstající moc Saladina. Ale třeba Sibyla, která, soudě dle jejích pozdějších činů, byla decentně řečeno taková jednodušší, Štěpána doopravdy znechutila. Ať už to bylo jakkoliv, Sibyla byla veřejným odmítnutím ze strany hraběte zřejmě hluboce dotčena.

V roce 1174 Sibylin otec Amaury neočekávaně zemřel a na jeruzalémský trůn nastoupil její bratr jako Balduin IV. Bylo mu v té době pouhých třináct let a proto byl k němu dosazen regent, hrabě Raymond III. z Tripolisu, na jehož bedra po domluvě s Vysokým dvorem připadlo i hledání ženicha pro Sibylu. Volba Vysokého dvora padla na markýze Viléma z Montferratu, bratrance jak francouzského krále Ludvíka VII., tak římsko-německého císaře Fridricha Barbarossy. Rod Montferratů měl navíc bohaté zkušenosti s účastí na křížových výpravách.

Vilém z Montferratu do Svaté země připlul v doprovodu janovského loďstva v roce 1176 a o šest týdnů později se konala svatba se šestnáctiletou Sibylou. Vilém dostal titul hraběte z Jaffy a Askalonu, který byl tradičně udělován následníkům trůnu. Soudobý kronikář a pozdější kancléř Jeruzalémského království Vilém z Tyru Viléma z Montferratu popisuje následovně:

„Byl to přiměřeně vysoký a pohledný mladý muž s blonďatými a kučeravými vlasy. Byl odvážný, horkokrevný a náchylný k prudkým reakcím. Byl velkorysý a v jednání zcela přímý, nikdy nic nepředstíral. Jedl s přemírou a hodně pil, ale jeho úsudek to nezkalilo.“

Není důvod myslet si, že Sibyla byla s volbou svého ženicha nespokojená, nebo on s ní. Docela určitě ji neodvrhnul, protože záhy po svatbě otěhotněla. Vilém z Montferratu však o šest měsíců později onemocněl a za další dva, v červnu 1177, zemřel. V srpnu Sibyla porodila jejich syna pohrobka, který dostal po králi jméno Balduin.

A tak hledání manžela začalo nanovo. Ještě před narozením syna Balduina do Jeruzaléma s početným vojskem dorazil flanderský hrabě Filip a jakožto Sibylin blízký příbuzný (jeho matka byla teta Sibyly a Balduina IV.) se cítil oprávněn o jejím novém manželovi rozhodnout. Vysoký dvůr s tím nesouhlasil. Filip Sibyle předkládal k sňatku jakéhosi podivného vlámského velmože, což jeruzalémský dvůr považoval za urážku, a navíc bratra onoho nápadníka chtěl oženit se Sibylinou nevlastní sestrou Isabelou, čímž by obě princezny připoutal ke svým vazalům – od Filipa věru obhroublý pokus stát se pánem Jeruzalémského království, aniž by pro to musel hnout prstem nebo mu sám přímo vládnout. Pro jeruzalémský dvůr to bylo pochopitelně naprosto nepřijatelné. Hrabě flanderský se nakonec vrátil do Evropy a Sibyla zůstávala vdovou.

Podle Ernoulovy kroniky někdy v době, kdy Sibyla ovdověla, projevil Balduin z Ibelinu, baron Ramly a Mirabelu, zájem se se Sibylou oženit. I když je sice Ernoul považován za zaujatý a nespolehlivý pramen, Balduin se zřejmě se Sibylou skutečně o tři roky později zapletl. Je velmi pravděpodobné, že poté, co v Jeruzalémě odmítli nevhodné návrhy Filipa Flanderského, začal Balduin doufat, že by Vysoký dvůr mohl pro sňatek upřednostnit mocného místního barona před neznámými a nevhodnými šlechtici ze západní Evropy.

Balduin IV. nyní začal otevřeně zasvěcovat svou sestru do některých veřejných vladařských aktivit, aby posílil její pozici coby své následnice (jeho praděd Balduin II. ke konci své vlády dělal to samé, aby vyzdvihl svou dceru Melisendu, která měla po něm nastoupit). Balduin IV. také napsal králi Francie Ludvíkovi VII. (snad proto, že se domníval, že král Anglie – kterého reprezentoval flanderský hrabě – neměl s Jeruzalémským královstvím ty nejlepší úmysly) a žádal ho, aby mu mezi svými vazaly vybral muže, který by mohl přijmout úděl vlády ve Svaté zemi. Ludvíkova volba padla na burgundského hraběte Huga, vskutku vysoce postaveného šlechtice, který měl do Palestiny dorazit na jaře 1180.

Mezitím Balduin z Ibelinu v bitvě na řece Lítání v létě 1179 upadl do muslimského zajetí a Saladin za jeho svobodu požadoval neskutečných 200 000 zlatých bezantů. To bylo bezesporu „královské výkupné“ – byl to vyšší částka, než jaká byla požadována za krále Balduina II., když byl zajat v roce 1123, a dvakrát vyšší, než jakou křižáci zaplatili za propuštění hraběte tripolského v roce 1174. Bylo zcela mimo možnosti Balduinova panství takovou částku zaplatit a můžeme se domnívat, že Saladin tušil (snad od svých informátorů v Jeruzalémě), že Balduin měl být oženěn se Sibylou a tedy měl již přístup ke zdrojům celého království. Ještě zajímavější je, že na Balduinovo výkupné nemalou měrou přispěl také byzantský císař Manuel. Těžko si podobnou velkorysost byzantského císaře vysvětlovat jinak, než že byl také přesvědčen, že Balduin měl být příštím jeruzalémským králem.

Svatba Sibyly s Balduinem byl scénář skutečně ze všech nejpravděpodobnější, protože už podruhé se stalo, že byla Sibyla – a s ní i Jeruzalém – odmítnuta. Alespoň důvod Huga Burgundského byl v tomto případě prozaický: francouzský král zemřel, zemi přenechal svému mladému synovi Filipovi II. a schylovalo se k válce s anglickými Plantagenety. Vévoda burgundský tak raději zůstal, aby mohl bránit Francii.

Sibyle bylo nyní skoro dvacet let a již tři roky byla vdovou. Na námluvy dorazili dva šlechtici z Evropy, ale jednoho jejím jménem odmítl Vysoký dvůr. Její jméno bylo zřejmě příliš spojováno s baronem Balduinem, který se rozvedl se svou první ženou (podle Ernoulovy kroniky), aby se mohl oženit se Sibylou, ale k žádným oficiálním zásnubám přesto nedošlo. A pak náhle na Velikonoce roku 1180, jen několik týdnů poté, co vévoda burgundský učinil své rozhodnutí zůstat v Evropě, se Sibyla provdala za nemajetného Guye, čtvrtého syna pána z Lusignanu.

Guy de Lusignan do Svaté země přijel nejspíš někdy v době, kdy Hugo Burgundský oznámil, že nepřijede. Mezitím Balduin z Ibelinu pobýval v Konstantinopoli, kde se snažil získat další peníze na své výkupné. Jak píše Vilém z Tyru, krátce před Velikonocemi, poté, co se dozvěděl Hugovo rozhodnutí, se král Balduin IV. dozvěděl i to, že antiochijský kníže Bohemund III. a hrabě Raymond z Tripolisu překročili se svými armádami hranice Jeruzalémského království. Balduin z obavy, že Raymond s Bohemundem přišli království obsadit, tak „popohnal sňatek“ své sestry s mužem, jenž jí podle mínění Viléma z Tyru ani zdaleka nebyl hoden, načež Vilém licoměrně dodal, že „impulzivní jednání škodí všemu“.

Při vší úctě k tyrskému arcibiskupovi, jeho odůvodnění sňatku Sybily a Guye nedává žádný smysl. Raymond z Tripolisu a Bohemund z Antiochie byli Balduinovi nejbližší příbuzní z otcovy strany a jeho vládu až dosud podporovali. Hrabě Raymond byl Balduinovým regentem a král sám ho zvolil, aby regentem byl ještě jednou, tentokrát za Balduinova malého synovce Balduina V. Nemáme – kromě spekulací Viléma z Tyru – sebemenší důkaz toho, že by Bohemund nebo Raymond krále Balduina IV. někdy zradili. Dokonce i Vilém z Tyru připouští, že oba jen „vykonali svou pobožnost“ a zase se vrátili domů, a novinka o sňatku královy sestry je nijak nevyvedla z míry. Takhle by sotva reagovali, kdyby skutečně měli v úmyslu provést v Jeruzalémě palácový převrat. Bohemund s Raymondem tak nejspíše do Jeruzaléma přišli jenom oslavit Velikonoce a i když s sebou měli početný ozbrojený doprovod (jak šlechticové té doby měli ve zvyku), pro krále Balduina nikdy nepředstavovali hrozbu.

Mnohem uvěřitelnější vysvětlení toho, k čemu došlo, nabízí tolikrát zpochybňovaný Ernoul. Ernoul tvrdí, že Guy de Lusignan Sibylu svedl. Král Balduin zuřil a chtěl nechat Guye pověsit, ale nakonec se nechal obměkčit svojí matkou (vysoce vlivnou, leč vypočítavou a nijak zvlášť inteligentní Anežkou z Courtenay) a slzami své sestry a souhlasil s tím, aby si Sibyla mohla Guye vzít. Tahle teorie už dává smysl a Sibylino pozdější chování ji jenom potvrzuje.

Sibyle už podruhé ženich utekl od oltáře. Nejspíše se kvůli tomu cítila velmi špatně a pochybovala o sobě. Pokud jde o Balduina z Ibelinu, tak možná o sňatek stál jen on a Sibyla už tolik ne, či v kritický moment byl prostě příliš daleko. A najednou se v jejím životě objevil okouzlující a pohledný mladý šlechtic, dvořil se jí, skládal komplimenty, tvrdil, že jí miluje. A ona mu podlehla. Nic neobvyklého pro dvacetiletou dívku, která už ovšem nebyla žádná hájská panna, ale ovdovělá matka.

Následující události nám jen dokazují, že Guy de Lusignan skutečně byl volbou samotné Sibyly a nikoliv jejího královského bratra. V průběhu příštích tří let se Balduin IV. zoufale snažil najít způsob, jak manželství své sestry anulovat a Sibyla se tomu snažila všemožně bránit. Pokud by si Sibyla skutečně nechala v roce 1180 od Balduina vnutit dynastický sňatek, tak by se v letech 1183–1184 nechala také přesvědčit k dynastickému rozvodu. Ale ta na svém manželství trvala.

A co víc. V době po smrti Balduina IV. i malého Balduina V. bylo nad slunce jasné, že jeruzalémští baroni i církevní hodnostáři Guyovi nedůvěřují a nechtějí, aby byl korunován spolu se Sibylou. Profesor Bernard Hamilton ve své vynikající knize o vládě Balduina IV., The Leper King and his heirs, připouští, že i prameny nakloněné Guyovi de Lusignan přiznávají, že Sibylini stoupenci na ní „požadovali, aby se s Guyem rozvedla předtím, než jí uznají královnou“. Ona na to údajně přistoupila, ale stanovila si podmínku, že si sama vybere svého příštího manžela. S tím dvořané souhlasili. A ona si potom za nového muže zvolila znovu Guye. Tím si znepřátelila nejen barony a zástupce církve, kteří stáli proti Guyovi, ale i ty, kteří byli dosud ochotní ji podporovat za předpokladu, že se Guye zbaví. Opět, takhle by se sotva zachovala žena v dynastickém svazku – tohle byl čin ženy bláznivě zamilované.

Za normálních okolností by taková oddanost manželovi bylo obdivuhodná, jak hbitě podotýkají církevní kronikáři. Královna je ale v docela jiné situaci a když se zuby nehty drží nepopulárního muže i za cenu ztráty podpory ze strany šlechty, tak to není právě prozíravé.

Dále nevidí tak často, aby člověk vyvolával prakticky ve všech lidech okolo sebe tak nepřátelské a negativní reakce, jako tomu bylo v případě Guye de Lusignan. I když už nemůžeme plně rekonstruovat, o co mezi nimi šlo, ta animozita zcela jistě nevznikla bezdůvodně. Právě naopak. Již rok poté, co Guy de Lusignan uzurpoval trůn (jeho korunovaci Vysoký dvůr nikdy neschválil), potvrdil obavy všech svých odpůrců, když v bitvě se Saladinem u Hattínu – bitvě, které nebyla nevyhnutelná – ztratil 17 000 mužů, výkvět jeruzalémského vojska, a s ním i celé království. Sám Guy, který byl v bitvě zajat, ještě nařídil přístavnímu městu Askalon kapitulovat, i když se mohlo dobře bránit. Poté Saladinovi složil slib, že proti němu již nikdy nepozvedne meč, který záhy porušil a oblehl město Akkon, které drželi Saladinovi vojáci. Guy de Lusignan vskutku neměl příliš dobrých vlastností, pokud vůbec nějaké. Ale nepředbíhejme.

V září 1187, zatímco se království hroutilo pod náporem Saladina a z nedostatku obránců, protože je Guy de Lusignan všechny odvedl na smrt a do zajetí, Sibyla byla chycena v pasti v Jeruzalémě. Byla korunovanou, pomazanou a vládnoucí královnou Jeruzaléma a zatím neudělala vůbec nic – tedy kromě žádosti Saladinovi, aby se mohla následovat svého manžela do zajetí! Královna, a žádala nepřítele, aby ji zajal. To je víc, než jen gesto lásky – to je důkaz, jak neskutečně hloupá a nesoudná žena to byla.

Saladin přirozeně splnil Sibylino přání připojit se ke svému manželovi v zajetí, jak jinak lépe zajistit, že má všechny své nepřátele v hrsti. Mezitím se obrany toho, co z jejího království zbylo, v Tyru chopil její bývalý švagr Konrád z Montferratu a v Jeruzalémě Balian z Ibelinu.

Sibylina oddanost Guyovi ponižujícím zajetím neutrpěla. Když byli ze zajetí propuštěni, Sibyla následovala Guye k obleženému Akkonu. Zatímco křesťané oblehli muslimy kontrolovaný Akkon, Saladinova armáda obklíčila obléhatele a odřízla je od zásobovacích tras s výjimkou moře. Křesťanské vojsko se nacházelo v žalostném stavu, v táboře řádily nemoci a hlad. Leč Sibyla, korunovaná královna jeruzalémská, dávala zcela přednost společnosti svého milovaného Guye, než aby se jakkoliv chopila své královské role. Zaplatila za to. V roce 1190 ve špíně obléhacího tábora před hradbami Akkonu zemřela na horečku, i s oběma dětmi, které s Guyem měli. Bylo jí třicet let.

Sibyla spolu s Guyem nese vinu za ztrátu Svaté země. Kvůli její hlouposti a tvrdohlavosti se království ocitlo v rukou neschopného a nenáviděného muže. Ani jednou ve svém životě nedala najevo byť náznak zodpovědnosti za ty statisíce křesťanů, kterým vládla, ani špetku královské důstojnosti. Kdyby se narodila jako dcera pekaře a provdala se za řezníka, její manželská oddanost by snad byla hodna obdivu; jako princezna byla ale tragikomická.

Zdroj

Původní článek „Sibylla of Jerusalem: Devoted Wife, Disastrous Queen“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatika. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.