Křižáci v Řecku: Rhodos a Dodekany

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 16. ledna 2016

O tom, co se dělo na Dodekanech v období mezi dobytím Konstantinopole křižáky (1204) a usazením rytířů z řádu špitálníků na Rhodu (1309), bohužel nemáme dostatek spolehlivých zpráv. Ostrov Rhodos před rokem 1309 nebyl ničím víc, než jen odlehlou provincií ležící na jihovýchodní hranici byzantské říše. V letech 1204–1250 na ostrově vládl nezávisle řecký rod Gavaladovců, který měl i právo razit vlastní mince. Poté se vláda několikrát vystřídala mezi byzantskými guvernéry a janovskými admirály, což znamená, že vliv byzantské metropole byl na Rhodu velmi slabý.

V roce 1306 se janovský feudální vládce ostrova Vignolo di Vigniolo dohodl s řádem špitálníků, že dobudou dvě třetiny Rhodu, a dále ostrov Léros a Kós. Špitálníci v letech 1306–1309 tato území zpacifikovali, za přispění francouzského krále Filipa Sličného, anglického krále Eduarda I., krále Obojí Sicílie Karla II. z Anjou a také Janovanů. K území řádu špitálníků už nepatřily ostrovy Kasos a Karpathos, které byly součástí panství benátského rodu Cornaro, ani Astypalaia, která náležela k Egejskému vévodství pod vládou rodu Querini.

Špitálníci mnohokrát úspěšně odrazili pokusy osmanských Turků o dobytí Rhodu. Druhé turecké obléhání (26. června 1522 – 2. ledna 1523) byl poznamenáno zradou kancléře Andrého d’Amaral i propagandou Turků namířenou na vyčerpané obyvatele Rhodu, kteří jim slibovali respektovat jejich životní styl a náboženství, pokud zradí a přejdou na tureckou stranu. V prosinci 1522 byla společná delegace Latinů a Řeků nucena přijmout podmínky kapitulace a ostrov Rhodos i s dalšími pevnostmi řádu špitálníků na Dodekanech vydat do rukou sultána Sulejmana Nádherného.

Po formálním podepsání smlouvy, špitálníci spolu s dalšími čtyřmi až pěti tisíci lidmi z ostrova odjeli. Ostrov 1. ledna 1523 opustil také řecký metropolita, který se uchýlil na Krétu. Ty z dodekanských ostrovů, které ještě Turci nedobyli, se nyní jeden po druhém vzdávaly. Tím skončilo 213leté období západní nadvlády nad Rhodem a ostrov byl tak opět politicky sjednocen s Anatolií. Pro většinu obyvatel Rhodu to znamenalo jen vystřídání jednoho vládce jiným. Řád špitálníků poté od španělského krále Karla V. obdržel ostrov Maltu, a od té doby se jim říká Řád maltézských rytířů.

Správa a společnost

Na Rhodu vedle sebe žili Řekové spolu s dalšími národnostmi, které přišly ze západní Evropy. Vyšší společenské vrstvy představovala šlechta – franská i řecká (velcí majitelé půdy) – a vysocí představitelé řádu špitálníků. Pod nimi na společenském žebříčku stáli velkoobchodníci, finančníci a rejdaři. Spodní vrstvy obsazovali drobní obchodníci, řemeslníci a dělníci, kteří pracovali v cukrovarnictví, ve výrobě mýdel, přístavech nebo na stavbách. Stavební činnost kvetla zvláště v 15. století, kdy špitálníci kvůli hrozbě tureckého útoku ve velkém budovali pevnosti a další obranu ostrova. Místní Řekové pro rytíře také pracovali jako tlumočníci nebo obchodní zástupci. Město Rhodos tak za vlády špitálníků připomínalo metropole soudobé západní Evropy.

Domorodí Rhoďané také sloužili na lodích řádu špitálníků, a od roku 1462 se tato povinná služba (marinura) dědila z otce na syna. Špitálníci na práci také využívali muslimské otroky, takzvané argodolati, o kterých se zmiňují zdroje z archivů řádu na Maltě. Na Rhodu žili také židovští obchodníci a řemeslníci, a také komunita Arménců. Hospodářský rozkvět přelomu 15. a 16. století byl ale doprovázen mravním úpadkem, proto kterému musel zasáhnout velmistr řádu, aby obnovil pořádek alespoň mezi svými řádovými rytíři.

Na rhodském venkově se lidé věnovali zemědělství i pěstování dobytka. Žili tam jak svobodní sedláci, tak nevolníci.

Stavební činnost špitálníků

Během dvousetletého období své vlády, špitálníci ve městě Rhodos rozvíjeli pozoruhodnou stavební činnost. Středověké město bylo poničené dvěma obléháními (1440, 1480) i zemětřesením (1481). Křižácký Rhodos byl postaven na místě bývalého byzantského města. Město bylo opatřeno silnými hradbami. Vnitřní zeď město dělila na dvě části: collachium (či castrum nebo castellum), kde sídlili členové řádu špitálníků, a poté burgus, kde žil zbytek obyvatel města a kde se odehrával obchod.

Hospodářství

Po obsazení Dodekan řádem špitálníků v roce 1309, se hospodářský a strategický význam ostrovů značně zvýšil. Během jednoho desetiletí se Rhodos důležitým přístavem a střediskem obchodu, kde se usadily významné obchodnické rodiny z celého Západu. I když Rhodos představoval obchodního konkurenta Benátské republice, máme zprávy o benátských konzulech působících na Rhodu. Naproti tomu obchodní vztahy s osmanskými Turky nebyly přerušené nikdy, dokonce ani během válek. Rhodos byl křižovatkou námořních obchodních tras z Evropy do Sýrie, Egypta a Anatolie.

Rhodským přístavem proudily takové produkty, jako parfémy, narkotika, šafrán, vosk, pepř, kaviár, výrobky z vlny a hedvábí, olej, víno nebo cukr. Rhodos byl významným producentem cukru. Zato základní potraviny se z ostrova vyvážet nesměly, protože zdejší produkce nestačila ani pokrýt potřeby místního obyvatelstva.

Za vlády špitálníků se na Rhodu platilo denáry, které se razily přímo na ostrově, ve špitálnické čtvrti hlavního města (collachium). Místní Řekové podle všeho z hospodářského vzestupu také profitovali. Zvláště v 15. století Řekové nahromadili značné bohatství, o kterém se nám zmiňuje Emmamuel Georgilas v Thanatiko tis Rodou. Řecký živel se do nové společnosti velmi dobře začlenil, domorodci zastávali význačné pozice i úřady.

Je možné, že rodilí Řekové v obchodním styku fungovali jako zástupci a prostředníci v jednání mezi rytíři a osmanskými Turky. Jedním z nejvýznamnějších domorodých Řeků tohoto období byl Dragonetos Klavellis, blízký spolupracovník velmistra špitálníků Ferdinanda z Heredie.

Náboženství

Řád špitálníků

Řehole řádu špitálníků platila od roku 1156 a měla původ v řeholi benediktinské. Na rozdíl od řádů benediktinů nebo cisterciáků, špitálníci nebyli čistě mnišských řádem, ale ani sekulárním bratrstvem, jaká existovala v období pozdního středověku a mnohá také provozovala špitály.

Špitálníci patřili k nepočetné, ale zato významné skupině katolických řádů s náboženskými, vojenskými i společenskými právy a povinnostmi. Spolu s řádem templářů byli špitálníci už od první poloviny 12. století považováni za nejvýznamnější představitele křižácké ideologie, kteří na Východě s mečem v ruce bojovali proti nepřátelské ideologii islámské. Řád podléhal přímo papeži a nikoliv lokálním biskupům a měl provozovat velký špitál, který by sloužil nejen obráncům víry, ale i laikům.

Dominantní charakteristikou řádu byla přísná hierarchie, která se skládala ze tří vrstev, reflektující společenskou tripartitu středověké západní Evropy na šlechtu, klérus a prosté poddané. První třída se skládala z řádových rytířů, kteří byli šlechtického původu, vykonávali moc a měli v rukou nejvyšší správní a vojenské funkce. Druhou třídou byli kaplani, kteří sice nebyli šlechtici, ale jejich rodiče nesměli být otroci. Kaplani měli na starosti náboženské obřady v rámci řádu. Třetí třídou byli seržanti (servientes armorum). Seržanti byli potomky svobodných lidí, pomáhali rytířům ve válce, v administrativě a při hospitalizaci nemocných, chudých a dalších nešťastníků.

Řád špitálníků byl mezinárodní organizací, jejíž členové pocházeli z různých západoevropských zemí. Národnostní skupiny se v řádu dělily do sedmi „jazyků“: provensálský, auvergneský, francouzský, italský, anglický a německý. Velitel každého jazyka (pillerius) patřil do nejvyšší kategorie řádových úředníků a měl na ostrově na starosti některé státní povinnosti. Každý jazyk měl na Rhodu také své vlastní prostory, kde se scházeli jeho členové a kde také byli ubytováni význační hosté ze západní Evropy, když Rhodem projížděli.

Organizace řádu

Ústřední řádový hierarchie byla následující:

a) Generální rada (Chapitre General), která se skládala ze všech členů řádu. Generální rada byla nejvyšším správním tělesem a měla absolutní dohled nad ostatními rhodskými administrativními a vojenskými organizacemi.

b) Velmistr (Grand Maitre), který stál v čele veřejné správy, pozemního vojska i námořnictva.

c) Rada (Conseil či Couvent), která pomáhala velmistrovi při veřejné a vojenské správě.

Přesné pravomoci výše zmíněných úřadů nejsou zcela objasněné, navíc během času bezpochyby procházely změnami. Během vlády špitálníků na Rhodu měla Rada následující úřady: velkopreceptor či velkokomandér (velitel provensálského jazyka a druhý v pořadí po velmistrovi), maršálek (velitel auvergneského jazyka, který měl na starosti zásobování armády a námořnictva), špitálník (velitel francouzského jazyka, který měl na starosti špitál), drapier (soukeník, velitel aragonského jazyka, který se staral o zásobování šatstvem), velký bailli (velitel německého jazyka s správce řádových nemovitostí), admirál (velitel italského jazyka a řádového loďstva), velký turkopol (velitel anglického jazyka a lehkého jezdectva) a od roku 1461 velký kancléř (velitel nově zřízeného kastilského jazyka, byl velmistrovým prvním tajemníkem). Spravedlnost pak měli na starosti soudci, kteří spadali po úřad rhodského bailliho (Bailli de Rhodes). Toho dosazoval přímo velmistr řádu.

Ačkoliv pravomoci úřadů jako logothetes, kalo anthropoi nebo rada starších zůstávají nevyjasněné, naznačují, že řecké obyvatelstvo ostrova si uchovalo určitý stupeň samosprávy. Ve výjimečných případech byly k řešení důležitých úkolů svolávány společné výbory Fraků a Řeků.

Církev

Zdá se, že původní ortodoxní metropolita byl jakožto představitel Byzance z ostrova vypovězen. Řád získal privilegium obsadit pozici arcibiskupa i biskupů na okolních ostrovech, které byly podřízeny rhodskému arcibiskupovi.

Tato situace se změnila v polovině 15. století, kdy se ortodoxní a latinská církev začaly sjednocovat. Církev na Rhodu přistoupila na církevní unii a ke konci křižácké nadvlády byly v kostelech dosazování i ortodoxní preláti, které vybíral velmistr řádu ze dvou nebo tří kandidátů, které mu předložil sbor volitelů z řad ortodoxní obyvatel ostrova, kléru i laiků. Schválený prelát složil přísahu věrnost velmistrovi a latinskému arcibiskupovi, který jednal jako zástupce papeže a byl vysvěcen ortodoxními knězi.

Ortodoxní obřady se konaly zcela svobodně, zatímco přezkušování ortodoxních kleriků nebo svatby ortodoxních Řeků měl pod svou jurisdikcí latinský arcibiskup a ortodoxní metropolita. Žádný nemohl provést nějaký akt bez spolupráce s tím druhým. Nad majetkem civilistů měly dohled místní úřady, kdežto nad církevním majetkem prováděl dohled velmistr špitálníků.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations on the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.