Renaud de Châtillon: Pouhý bandita?

Helena P. Schrader

Publikováno: 26. září 2016

Renaud de Châtillon je v beletrii i literatuře faktu běžně vykreslován jako násilnický a sebestředný muž, který se lvím podílem zasloužil o porušení míru mezi Saladinem a Jeruzalémským královstvím, a tím spustil řetězec událostí, které vyvrcholily katastrofální porážkou křesťanských vojsk u Hattínu. Ve filmu Ridleyho Scotta Království nebeské je ztvárněn jako blázen, kterému jde jen o rozpoutání války. Naproti tomu historik Bernard Hamilton se tvrdě zasazoval o Renaudovu rehabilitaci a tvrdí, že Renaud byl inteligentní stratég, který nemalou měrou přispěl k obraně křesťanského království.

Renaud se narodil v roce 1125 jako mladší syn poněkud obskurního francouzského šlechtice, pána z Donzy. Arcibiskup Vilém z Tyru o něm dokonce napsal, že byl „téměř prostý voják“, ale to je podle všeho už přehnané. Každopádně se jednalo o dobrodruha, který do Svaté země přišel s druhou křížovou výpravou. Zatímco francouzský král Ludvík VII. se strachoval, že jeho žena Eleonora Akvitánská páchá cizoložství se svým strýcem knížetem Raymondem z Poitiers, Renaud byl zaneprázdněn sváděním Raymondovy ženy Konstancie, dědičky Antiochijského knížectví. Nedlouho poté, co Raymond padl do nepřátelské léčky a byl zabit, Konstancie neznámého a dosud mladého (bylo mu tehdy 28) Renauda pojala za druhého manžela. Stojí za zmínku, že jeruzalémský dvůr ji předtím nabízel řadu jiných, mnohem „vhodnějších“ nápadníků, ale kněžna si postavila hlavu a prosadila si Renauda, jenž byl příliš nízkého postavení pro svatbu s takto urozenou nevěstou. Konstancie evidentně využila svého vdovského práva vybrat si druhého manžela sama a výsledkem byl – alespoň z její strany – „sňatek z lásky“.

Je pro nás ale těžké si představit, co na něm viděla. Renaudovo násilí a mocenské výstřelky velmi brzy pobouřily i jeho současníky. Vilém z Tyru tvrdí, že kvůli osobní zášti proti patriarchovi Aimerimu, který byl proti jeho sňatku s Konstancií a veřejně to dával najevo, ho nechal zatknout, svázat, namazat hlavu medem a vystavit na žhavé syrské slunce. Med přirozeně přilákal mouchy a starého muže – nejvyššího církevního představitele v Antiochii – tak trýznilo vedro a hmyz, dokud v jeho prospěch nezasáhl jeruzalémský král. Podle jiné verze (podle mě pravděpodobnější) Renaud patriarchu propustil až ve chvíli, kdy souhlasil se zaplacením vysokého výkupného. Ať už to bylo jakkoliv, je jisté, že Aimery se po tomto zážitku necítil v Antiochii bezpečně a kvapně se uchýlil do Jeruzaléma.

Renaud de Châtillon poté napadl ostrov Kypr, křesťanské území pod správou byzantské říše. Podle Viléma z Tyru byly vztahy křižáků a Kypru do té doby vždycky dobré. Renaudovým ospravedlněním bylo, že mu byzantský císař nezaplatil za jeho vojenskou pomoc při pacifikaci odbojného kilíkijského knížete Thora. Jak ale Vilém podotýká, císařova pozdní platba za žoldácké služby mohla stěží vyvážit dobytí spřáteleného ostrova a zničení jeho měst, pevností a klášterů. Pustošení ostrova trvalo celé dny a neunikli mu ženy, děti ani starci. Renaudovo násilí je kromě jiného doloženo i v syrských pramenech, takže se nejedná jen o osobní zaujatost Viléma z Tyru. Přepadení Kypru rozzuřilo jeruzalémského krále Balduina III., který dokonce nabídl byzantskému císaři Manuelovi, že mu Renauda vydá k potrestání.

Manuel se místo toho rozhodl napadnout Antiochijské knížectví a Renauda donutit, aby se podřídil sám. Když se byzantská armáda blížila k Sýrii, Renaud si uvědomil, že proti Řekům nemá šanci (a nejspíš i to, že je na špatné straně a bez spojenců) a rozhodl se poměrně dramatickým způsobem vydat císaři na milost. Došel k Manuelovi bosý s oprátkou kolem krku a nabídl mu svůj obnažený meč. To ale nebylo všechno, potom se Renaud vrhl tváří k zemi císaři k nohám a podle líčení Viléma z Tyru tak zůstal, dokud nebyli přítomní celou scénou „znechucení a sláva Latinů se neproměnila v hanbu, neb to byl muž násilných impulsů v hříchu i v pokání“. To se odehrálo zhruba tři roky po invazi na Kypr.

O dva roky později Renaud padl do zajetí seldžuckého vládce Núr ad-Dína, podle zpráv ho ve vězení čekaly kruté podmínky, protože pověst o jeho brutalitě – nejen k latinským klerikům a ortodoxním civilistům, ale i k nepřátelům – ho předcházela. V zajetí strávil patnáct let. Mezitím jeho žena Konstancie zemřela a vlády v Antiochii se ujal její syn Bohemund III. Když nakonec došlo k jeho propuštění v rámci politické dohody (žádné výkupné nebylo pro jeho věznitele dost vysoké), bylo mu 52 let a byl bez půdy a bez peněz, knížetem ničeho.

Situace se pro něho dramaticky zlepšila, když se oženil s bohatou vdovou Štěpánkou z Milly, dědičkou rozlehlého a významného Zajordánského panství. Je těžké si představit, že postarší chlápek dávno za zenitem a patnácti letech strávených ve vězení byl pro Štěpánku nějak obzvláště svůdný, kromě toho nemohl nabídnout ani bohatství ani dobré konexe. Co ovšem nabídnout mohl a co v té době bylo ještě cennější než majetek: byl to brilantní taktik, který byl po zbytek života schopný její zranitelné panství na hranicích vojensky uhájit.

Renaudovo propuštění a druhý sňatek koresponduje s počátkem vlády krále Balduina IV., který v roce 1176 dosáhl dospělosti. Zdá se, že Renaud byl zpočátku v jeho přízni; rozhodně by musel odsouhlasit jeho sňatek se Štěpánkou a převzetí Zajordánského panství. O rok později ho král pověřil diplomatickou misí do Konstantinopole, kde měl Renaud obnovit lenní přísahu Balduinova otce byzantskému císaři (Renaud byl k takovému úkolu ideální kandidát, nejen kvůli své osobní historii s byzantským císařem, ale také proto, že dcera jeho zesnulé ženy Konstancie byla nyní byzantskou císařovnou). Renaud měl navíc vyjednat podmínky společného útoku na Egypt, který Balduin s Manuelem chtěli podniknout. I když je těžké si Renauda – jak bývá ztvárněn ve filmech a beletrii – představit jako diplomata, historický Renaud de Châtillon podle všeho počínal velmi dobře. Byzantský císař vyslal loďstvo sedmdesáti válečných lodí s vojáky na podporu invaze do Egypta, kterou měli po souši podniknout křižáci.

Avšak ambice hraběte Filipa Flanderského spolu s leprou krále Balduina nakonec celé tažení zhatily; a tak zatímco se Filip Flanderský, Raymond z Tripolisu a mladý antiochijský kníže Bohemund III. vydali bojovat do Sýrie, Saladin napadl Jeruzalémské království z Egypta. To bylo koncem roku 1177 a král Balduin neměl pro obranu království k dispozici více než 400 rytířů. Přesto se spěšně vydal na pomoc ohroženému Askalonu, naverboval vesničany a uštědřil Saladinovi 25. listopadu 1177 drtivou porážku u Montgisardu. Bernard Hamilton, který vychází z arabských pramenů, tvrdí, že to byl Renaud de Châtillon, který byl u Montgisardu „skutečným“ velitelem. Nicméně jak Vilém z Tyru, tak Ernoul, oba současníci a v mnohem lepší pozici zjistit, kdo u Montgisardu velel, Renaudovu údajnou úlohu nezmiňují. Renaud v bitvě přítomen byl, ovšem byl jedním z vícera významných jeruzalémských velmožů, kteří Balduinovi IV. pomáhali, např. bratři Balduin a Balian z Ibelinu, Reginald ze Sidonu nebo králův strýc a jeruzalémský senešal Joscelin z Edessy. Patrně důvodem, proč Arabové Renaudovi přičítají velení u Montgisardu, je spíše to, že ho prostě znali (a nenáviděli). Renaud byl skutečně nepřehlédnutelná figura, ale to ještě neznamená, že měl velení, i když si to Arabové mohli myslet. Na druhé straně Vilém z Tyru, toho času jeruzalémský kancléř, osobně hovořil s přeživšími od Montgisardu a je velmi nepravděpodobné, že by se ve své kronice o Renaudově případném podílu na vítězství opomněl zmínit. Můžeme tedy směle předpokládat, že velitelem v bitvě byl ten nevyšší přítomný velmož, a to nebyl nikdo jiný, než samotný šestnáctiletý král Balduin IV.

Renaudův další významný počin byl nájezd hluboko do Sinajské pouště v listopadu 1181. Tento nájezd rozhodně přispěl k jeho pověsti válečného štváče, neboť se odehrál v době míru se Saladinem. Bernard Hamilton nicméně tvrdí, že tažení zdaleka nebylo jen nějakým obyčejným kořistnickým nájezdem, nýbrž velmi efektivním taktickým krokem k obraně křižáckých států. K nájezdu došlo okamžitě po smrti Núr ad-Dínova legitimního syna as-Sáliha v Aleppu, který za dědice určil svého bratrance Izz ad-Dína Masúda z Mosulu s tím, aby se pokusil zabránit kurskému uzurpátorovi Saladinovi v získání dalších pozic v Sýrii. Saladin okamžitě poznal, že mocný vládce Mosulu bude zdatnějším protivníkem, než slabý as-Sálih a proto okamžitě nařídil svým synovcům zabránit jakýmikoliv vojenským posilám z Mosulu dorazit do Aleppa. Z křesťanského pohledu bylo nezbytné Saladinovi zabránit v ovládnutí Aleppa a Izz ad-Dín byl pro ně přijatelnější soused, než bojovný džihádista Saladin. Renaudův útok na Sinaj tak 1) Saladinovi zabránil v přesunu jednotek z Egypta na sever do Aleppa a 2) zabránil jeho synovcům, aby udělali totéž. Farrúch Šáh musel rozdělit své síly určené pro boj s Izz ad-Dínem, aby ochránil Saladinovy državy na Sinaji, díky čemuž se Aleppo protentokrát udrželo. Malá cena za porušení míru, který měl stejně za méně než šest měsíců vypršet.

Renaud přirozeně nájezdem nepřišel zkrátka – zajal velmi lukrativní karavanu a odmítl propustit zajatce za výkupné nebo zaplatit kompenzace za mrtvé, ale tohle by mělo být vnímáno spíše jako projev jeho obvyklé chamtivosti a nemělo by to odvádět pozornost od jeho rychlé a efektivní reakce na kritickou hrozbu pro samotnou existenci Jeruzalémského království.

O rok později Renaud na svůj, pravděpodobně ad-hoc nájezd navázal nasazením flotily lodí do Rudého moře. Historikové tuto akci vesměs odsuzují jako akt krutého pirátství proti nevinným poutníkům (do Mekky), především proto, že Arabové v té době neměli v Rudém moři válečné loďstvo a Renaudovi námořníci potápěli lodě a plenili pobřežní města, jak se jim zlíbilo. Proti takovému pohledu stojí fakt, že arabské válečné lodě i otrokáři útočili na křesťanské dopravní lodě s poutníky po celá staletí, dávno před první křížovou výpravou; Jeruzalémské království navíc stálo proti Saladinovi, který přísahal křesťanské státy vyhladit z povrchu zemského. Ne, Renaudova pirátská akce nebyla nic pěkného, jako ostatně máloco ve středověkém válečnictví. Jeho piráti skutečně potápěli lodě s „neozbrojenými“ poutníky (i když je těžké si představit, že by Arabové v té době cestovali kamkoliv beze zbraně) a rozhodně vyvolali chaos a šířili teror po celém Arabském poloostrově. Ale vedle obyčejného pirátství tato akce měla hlubší strategický smysl.

Hamilton uvádí argument, že vypravit podobnou námořní expedici bylo daleko nad možnosti – finanční i praktické – samotného Renauda de Châtillon a tvrdí, že musel v tom mít podporu samotného jeruzalémského krále. Ke stavbě flotily by potřeboval šikovné italské loďaře a námořníky, které těžko mohl najít ve vnitrozemském pouštním Zajordánsku. Kromě toho, útokem na obchodní a poutnické trasy v Rudém moři Renaud zpochybnil Saladinovu aureolu „obránce islámu“. Hamilton píše: „Saladinova věrohodnost by byla značně pošramocena v očích celého muslimského světa, pokud by se Frankům povedlo zabránit poutníkům v přístupu ke svatým místům islámu, které měl pod ochranou, zatímco jeho vojska bojovala v Iráku proti sunnitským knížatům.“ Podle Hamiltona mělo tažení za cíl upoutat pozornost Saladinových sil na jihu a ulevit křižáckým spojencům v Sýrii.

Saladin byl nucen na útok reagovat. Nechal po souši přes Sinaj dopravit válečné lodě ze Středomoří a spustit je v Rudém moři. Jeho nové rudomořské loďstvo nakonec křesťanské piráty vypátralo, zablokovalo je v přístavu al-Haura, kde Frankové museli opustit své lodě a ustoupit do vnitrozemí. Muslimové je ale nakonec vypátrali a zajali; Saladin s nimi naložil velmi nemilosrdně: nechal je rozeslat do nejrůznějších částí své říše a veřejně popravit (což bylo proti islámským zákonům, které přikazovaly ušetřit život zajatce, který se vzdá dobrovolně). Dva piráti, snad se jednalo o kapitány, byli posláni do Mekky a jako vrchol muslimské hadždže zabiti místo obětních zvířat.

Renaudův podíl roli na tomto pirátství (celá vina padla na něho, a to navzdory pravděpodobnosti, že v tom měl prsty i jeruzalémský král) mu vynesla ještě větší nenávist islámského světa. Saladin to nepochybně vnímal jako osobní urážku a v následujících letech dvakrát oblehl Renaudovu hlavní pevnost v Keraku. Poprvé to bylo, když se na Keraku konala svatba jeruzalémské princezny Isabely (11 let) s Renaudovým nevlastním synem Onfroyem z Toronu (15 nebo 16 let), zatímco v Jeruzalémě zasedal Vysoký dvůr (Haute cour), aby diskutoval žalostné vedení královského regenta Guye de Lusignan během Saladinovy invaze v říjnu 1183. To znamenalo, že Renaud se na Keraku nacházel jen se svou vlastní posádkou, nepočítaje v to stovky ne-li tisíce vesničanů z okolí. Vilém z Tyru tvrdí, že se zbrklý Renaud pokoušel bránit nedaleké město, ale byl brzy přečíslen a jen tak tak se mu podařilo ustoupit zpět do bezpečí pevnosti. Uprchlí vesničané stačili zachránit jen holý život. Vilém se to snaží vykreslit jako špatné velení, mně to ale spíš připadá, jako že se Saladinovi podařilo Renauda prostě překvapit. Ten měl za daných okolností štěstí, že neztratil svůj hrad; navzdory přelidnění a nedostatku bojovníků dokázal pevnost hájit více než měsíc, než dorazila na pomoc králova armáda.

O rok později se situace opakovala, tentokrát ale bez svatby a vnitropolitické krize. Obě strany byly připravené a výsledek byl stejný jako prve. Jeruzalémské vojsko přišlo Keraku na pomoc a Saladin byl nucen upustit od obléhání a ustoupit. Úspěch se dostavil až po více než roce, kdy předtím drtivě porazil křižáckou armádu v bitvě u Hattínu, ve které Renauda zajal a osobně připravil o hlavu.

Ale to bychom předbíhali. Renaud se předtím zapsal do dějin ještě dvěma událostmi. Během nástupnické krize po smrti Balduina V. Renaud podpořil Sibylu – není však jisté, jestli stál i na straně Guye de Lusignan nebo ne. Říká se, že žádal jeruzalémské obyvatele, aby přijali Sibylu za svou královnu, o Guyovi se už ale nezmiňoval. Renaud snad patřil mezi ty Sibyliny stoupence, kteří na ní naléhali, aby se s Guyem rozvedla a mohla najít vhodnějšího manžela (možná v tom viděl i příležitost pro sebe, vzhledem k jeho dřívějším úspěchům v této oblasti). Anebo věděl, že Sibyla si hodlá ponechat Guye. V každém případě ho můžeme počítat k jejím přívržencům.

Nejsem si ovšem vědoma žádných důkazů, že by Renaud měl nějaký obzvláštní problém s Raymondem z Tripolisu a není ani důvod se domnívat, že byl v roce 1187 stoupencem války se Saladinem. Naproti tomu Saladin záminku k válce nepotřeboval. Na Jeruzalémské království útočil již více než desetiletí a bylo mu jasné jako komukoliv jinému, že nový král Guy de Lusignan nebyl ani silný ani populární. Věděl, že Jeruzalémské království je slabší než kdy předtím, shromáždil proto svá vojska a opět zaútočil. Renaud – podobně jako ostatní baroni – vyslyšel volání a přidal se se svými rytíři k jeruzalémskému vojsku. Jako zkušený velitel s početným kontingentem hrál přirozeně velkou úlohu v nadcházející bitvě. Nicméně nic nenaznačuje, že to byl on, kdo stál jako šedá eminence za králem Guyem a našeptával mu nesmysly – tím byl velmistr templářského řádu Gérard de Ridefort.

U Hattínu Renaud bojoval statečně po boku krále Guye a spolu s ním i dalšími velmoži, jako Guyův bratr Amaury či Onfroy z Toronu, padl do zajetí. To jediné, co ho odlišovalo od ostatních zajatců, bylo to, že mu Saladin nebyl ochoten zapomenout jeho pirátství v Rudém moři a – opět v rozporu s islámským právem – mu neprojevil milost, ač se vzdal úplně stejně, jako ostatní. Saladin údajně Renauda popravil vlastníma rukama, popřípadě jen zranil a nechal vojáky, aby ho dorazili. Násilný konec pro násilného muže; snad to dokonce uvítal – oproti vyhlídce na saracénské zajetí a zbytek života v otroctví. V době popravy mu bylo kolem 62 let.

Zdroj

Původní článek „Reynald de Châtillon: Rogue Baron?“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatika. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.