Mluvil Ježíš řecky?

G. Scott Gleaves

Publikováno: 25. září 2016

Palestina v římské době tvořila přirozenou „lingvistickou hranici“ mezi řečtinou a latinou. Jazyková situace této země byla silně ovlivněna její klíčovou zeměpisnou polohou v Úrodném půlměsíci, kudy procházel veškerý obchod a obchodníci, kteří – do už tak etnicky rozmanité oblasti – zanášeli další cizí jazyky. V této jazykové rozmanitosti vyvstala řečtina jakožto nejvhodnější prostředek k šíření křesťanské zvěsti, a to jak v ústní, tak psané podobě.

Jakými jazyky se tedy hovořilo v Palestině prvního století? Promlouval Ježíš ke svým učedníkům či dokonce širšímu okruhu posluchačů řecky? A pokud ano, najdeme v Novém zákoně uchované útržky jejich skutečné komunikace? Tato otázka je předmětem debat již mnoho let. Mezi vědci panuje obecná shoda, že chceme-li poznat skutečného historického muže jménem Ježíš Nazaretský, musíme poodhalit aramejštinu, která se schovává za řečtinou. Například Maurice Casey píše: „Máme-li poznat historického Ježíše, musíme se zaobírat otázkou, zda dovedeme rekonstruovat jeho výroky a nejranější záznamy jeho činů v jeho rodné aramejštině. To nám pomůže jej pochopit v jeho vlastním kulturním prostředí.“

Vědci se již v 19. století domnívali, že původním jazykem novozákonních evangelií je aramejština, a tudíž musí tam někde venku být k nalezení i aramejské originály samotných evangelií. Nigel Turner ovšem přichází s myšlenkou, že ač sice aramejština stojí na pozadí evangelií, je mnohem pravděpodobnější, že byla původně sepsána v semitizující řečtině, která odrážela semitský jazykový syntax i styl.

„Protože semitský vliv je, byť v různé intenzitě, v řečtině novozákonních textů patrný, lze předpokládat, že jejich autoři (kteří byli židovského původu) řečtinu aktivně používali. To by naleptávalo hypotézu o vzniku Nového zákona v aramejštině a pozdějším překladu do řečtiny, která se právě snaží vysvětlit semitizující tendence v jazyku evangelií.“

Měla by být věnována větší pozornost skutečnosti, že v Palestině v době Ježíšově bylo přítomno mnoho jazyků. Obecně je uznávána přítomnost aramejštiny a hebrejštiny jakožto klíčových jazyků. A já doplňuji, že rozšířena byla také řečtina a Ježíš ji nejenom ovládal, ale také v ní kázal. V důsledku toho mohou řecky psaná evangelia obsahovat některá autentická slova, která Ježíš skutečně pronesl – v řečtině – a tudíž by se nikdy nejednalo o překlad Ježíšových slov z aramejštiny, protože je tak nikdy nepronesl.

Aramejštinu, jazyk příbuzný hebrejštině, se Židé museli naučit v babylonském zajetí v 6. století př. n. l., neboť se jednalo o hlavní jazyk říše. Joseph Fitzmyer napsal, že užívání hebrejštiny jako všedního mluveného jazyka patrně nebylo po návratu Židů do Palestiny rozšířené. Hebrejština se obvykle překládala do aramejštiny ústně s pomocí překladatele (meturgeman). Tyto aramejské překlady byly postupem času přeneseny do písemné podoby; říkalo se jim targumim (j. č. targum).

V souvislosti s tím Fitzmeyer tvrdí, že v dějinách evangelijní tradice existovaly tři fáze. První fáze se vztahuje k aramejskému období Ježíšova skutečného kázání a veřejné činnosti (1–33), tedy období před vznikem evangelií. Druhou fází je apoštolské období (33–66), kdy o Ježíšových slovech a činech kázali apoštolové. A třetí fází je evangelijní období, které reflektuje vznik řeckých textů. Fitzmyer čtenáři klade na srdce, aby nezaměňoval pozdější řeckou tradici s první fází (aramejské období), protože pak bychom mohli „propadnout nebezpečí fundamentalismu“.

Já považuji Fitzmyerovo dělení evangelijní tradice na fáze za nepřesvědčivé. Může se v něm projevit zaujatost směrem k historicko-religionistickému přístupu v tom smyslu, že nesprávně předpokládá, že dominantním jazykem Palestiny byla aramejština a vznik textů v řečtině v evangelijní tradici (fáze tři) tím pádem představuje pokrok. Pokud ale Ježíš skutečně mluvil řecky, pak bychom měli přímý přístup k autentickým Ježíšovým výrokům a nikoliv k jejich pouhým překladům. Ve výsledku tak můžeme s historickým Ježíšem spojit mnohem více, než jen pár aramejských slov a frází. Pozorování Stanleyho Portera je poučné:

„Není možné vyřešit všechny otázky týkající se lingvistické reality Palestiny prvního století (jak Fitzmyer správně podotýká) kromě konstatování, že archeologické, lingvistické a sociologické doklady naznačují, že oblast byla vícejazyčná, přinejmenším řečtina a aramejština byly velmi rozšířené a hojně užívané jazyky. Možnost, že Ježíš byl multilingvní (a s ním i většina palestinských Židů a pohanů), je tak velmi pravděpodobná.“

Na počátku svých studií jsem předpokládal, že dominantním jazykem Palestiny prvního století byla aramejština a tudíž že Ježíš a jeho učedníci skutečně tímto jazykem mluvili a kázali. Narazil jsem ale přitom na problém, který se týkal mého porozumění vztahu mezi řeckým Novým zákonem a Ježíšovým učením. Skutečně evangelia věrně zachycují Ježíšovo učení či podávají pokřivený obraz historického Ježíše?

Není pochyb o tom, že Ježíš mluvil aramejsky, konkrétně palestinskou aramejštinou, což byla forma středoaramejštiny. Fitzmyer píše, že existovalo pět dialektů středoaramejštiny: 1) palestinská; 2) nabatejská (kterou se hovořilo v Petře a okolí v dnešním Jordánsku); 3) palmýrská (centrální Sýrie); 4) hatranská (východní Sýrie a Irák); 5) syrská (severní Sýrie a jižní Turecko). Před objevem Svitků od Mrtvého moře v roce 1947 byla palestinská aramejština doložena jen na několika náhrobních kamenech a kostnicích. Německý orientalista Gustaf Dalman proto tvrdil, že Ježíš s největší pravděpodobností ovládal řečtinu a snad i hebrejštinu, nicméně veřejně kázal v aramejštině.

Po roce 1947 však řada objevených literárních památek vrhla trochu světla na aramejský dialekt užívaný palestinskými Židy v Ježíšově době. Svitky od Mrtvého moře naznačují, že aramejština skutečně mohla být dominantním jazykem, ale nebyla zdaleka jediným jazykem, kterým lidé mluvili. Nemůžeme proto s naprostou určitostí prohlásit, že Ježíš mluvil pouze aramejsky. Palestina prvního a druhého století byla vícejazyčná. Esséni v Kumránu (od kterých Svitky od Mrtvého moře pocházejí) používali pro uchování posvátného Zákona hebrejštinu. Hebrejština byla v té době jazykem spjatým zvláště s obřady v jeruzalémském chrámu a pobožnostmi v synagogách, při kterých byla předčítána Tóra a proroci. Většina Židů v té době ovšem už hebrejsky neuměla.

Takzvaná aramejská hypotéza zcela nedostatečně zodpovídá řadu mých otázek: 1) Byla-li aramejština v Palestině (a dalších částech římské říše) prvního století dominantním jazykem, proč byly všechny novozákonní texty sepsány původně řecky? 2) Pokud byla aramejština dominantním jazykem, proč byla běžným jazykem řečtina (koiné)? 3) Byla-li aramejština dominantním jazykem, proč byla řečtina a řecký vliv tak patrný např. v literatuře či architektuře Galileje nebo Judeje? 4) Pokud aramejština stála na pozadí vzniku evangelií a Nového zákona, proč novozákonní texty vykazují známky spíše toho, že byly sepsány svými autory jako originální texty a nikoliv jako překlady? 5) Byla-li aramejština dominantním jazykem, proč tedy byli Židé bilingvní (někteří i trilingvní)? 6) Byla-li aramejština dominantním jazykem, proč měla některá města (např. Ptolemaida, Skythopolis) nebo i celé regiony (Dekapolis, Idumea) řecké názvy? 7) Byla-li aramejština dominantním jazykem, proč měli někteří Židé řecká jména, např. Ondřej (Andreas), Filip (Filippos), Nikodémos či Theofilos? 8) Byla-li aramejština dominantním jazykem, proč byly židovskou kulturou přebírány řecké zvyky a praktiky (míry a váhy, styl keramiky, převzatá slova z řečtiny)? 9) Byla-li aramejština dominantním jazykem, proč Židé na kostnicích psali slova řecky?

Všechny tyto otázky mne vedly k přehodnocení validity teorie, že aramejština byla v prvním století dominantním jazykem Palestiny. Na rozdíl od současné vědy si myslím, že řečtina byla Ježíšem, jeho učedníky a i ostatními Židy užívána daleko více, a to jak v mluvené tak i psané podobě. Je pozoruhodné, že důkazy odhalují, že to byla právě řečtina, která byla dominantním jazykem Židů a pohanů obývajících Palestinu v prvním století. Fitzmyerovo tvrzení níže připouští více, než možná sám zamýšlel:

„Když se zeptáme, jakým jazykem se mluvilo v Palestině v dobách Ježíšových, většina lidí, kteří mají alespoň základní znalost těchto reálií, spontánně odpoví aramejština. Tato teze se ale musí stále více vyrovnávat s přibývajícími důkazy o tom, že řečtina a hebrejština byly používány rovněž. Zcela bych ovšem nesouhlasil s tvrzením M. Smithe, že v Palestině se hovořilo řecky stejně tolik, co aramejsky. V každém případě ale v posledních letech přibývají i stohy důkazů o používání aramejštiny.“

Ony „přibývající stohy důkazů“ se dnes stávají přesvědčivým svědectvím rozsáhlého užívání řečtiny v Palestině, a to dokonce i mezi členy úzkého kruhu Ježíšových následovníků.

Zdroj

Původní článek „Did Jesus Speak Greek?“ G. Scotta Gleavese naleznete na jejích stránkách Bibleinterp.com.

Autor

G. Scott Gleaves (*1953) je americký biblista. Získal doktorát na Southern Christian University a na Amridge University. Je autorem pěti monografií. Jako děkan řídí V. P. Black College of Biblical Studies a Kearley Graduate School of Theology na Faulkner University ve státě Alabama.