Původ křížových výprav

Helena P. Schrader

Publikováno: 6. prosince 2016

Křižácké státy byly založeny v důsledku první křížové výpravy; pochopení křížových výprav a jejich vzniku je proto pro další studium křižáckých států naprosto nezbytné.

V kostce lze říci, že křížové výpravy byla série vojenských tažení podniknutá křesťany mezi jedenáctým a třináctým stoletím za účelem ovládnutí (nebo znovudobytí) Svaté země (míst spjatých s příběhem Ježíše Krista), a především Jeruzalémem. Křížové výpravy byly odpovědí na islámskou expanzi, která šířila islám mečem na do té doby křesťanská území. Většina – i když ne všechny – byly fundamentálně obranná tažení, jež na agresi reagovala agresí.

Po úspěšné první křížové výpravě ve Svaté zemi vznikl řetězec křesťanských států, které ačkoliv prosperovaly, tak byly vždycky v ohrožené okolními vojensky mnohem silnějšími muslimskými státy. Kdykoliv některý z těchto států podlehl Saracénům (protože muslimští protivníci křižáků byli etnicky Egypťané, Syřané, Kurdové nebo Turci, budu se držet soudobého „Saracéni“ jako označení rozmanitých, leč konzistentně muslimských nepřátelských skupin), palestinští křižáci se obrátili na západní Evropu s prosbou o pomoc – novou křížovou výpravu. Tak během dvou set let bylo z Evropy vypraveno osm křížových výprav, když nepočítáme Reconquistu na Pyrenejském poloostrově, války proti pohanům v Pobaltí a proti kacířům v jižní Francii, kterým se také někdy říká křížové výpravy.

V průběhu křížových výprav se vojevůdci i vojáci dopustili řady zvěrstev, která se těžkou slučují s ideály křesťanství, ale ne všichni křižáci byli zvrácení a brutální. I jejich muslimští nepřátelé se dopustili mnoha dobře zdokumentovaných ukrutností. Byly to kruté časy, ale bylo to rovněž obdobím, kdy blízké vztahy mezi Západem a Východem přinesly vzájemné obohacení v oblasti umění i kultury a kdy kvetl obchod a věda.

V tomto textu se blíže podíváme na události, které vedly k vyhlášení první křížové výpravy v roce 1096.

V průběhu patnácti let od dobytí Jeruzaléma chalífou Umarem v roce 628 podmanily islámské armády také území Sýrie, Persie, Anatolie, Egypta a Libye. Územní ztráty hospodářsky ochromily východořímskou (byzantskou) říši a roku 655 bylo byzantské námořnictvo takřka zničeno, což ochromilo schopnost Konstantinopole bránit odlehlejší provincie říše.

Následujícího roku se však odehrál rozkol mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu, což vedlo k občanské válce uvnitř Dár al-Islám, která trvala pět let do roku 661. Přibližně v té době Arabové narazili na tuhý odpor ze strany severoafrických Berberů.

V roce 678 byly muslimské síly však tak silné, že byly schopny podniknout útok na samotné hlavní město Konstantinopol. Byzantinci útok odrazili díky masivnímu městskému opevnění a také užití nové zbraně, která vešla ve známost jako „řecký oheň“, látka založená na napalmu, která se vystřelovala v hliněných nádobách a po nárazu začala hořet ohněm, který nešel uhasit vodou. Arabští útočníci utrpěli tak těžké ztráty, že posléze přistoupili na třicetiletý mír s Byzantinci. Konstantinopol byla dočasně zachráněna, ale východořímská říše už neměla sil, aby uhájila svá zbývající středomořská teritoria, natož podniknout protiútok a vydobýt zpět ztracená území. V roce 698 muslimové dobyli mocné křesťanské město Kartágo a na počátku 8. století byli Arabové připraveni stočit svou násilnou taktiku „konverze“ mečem i proti západní Evropě.

Arabské útoky na Sardinii a Sicílii máme zaznamenány již z roku 704 a Korsika padla v roce 713, Významnější byla ovšem invaze na Pyrenejský poloostrov v roce 711. V roce 720 Arabové zahnali křesťanské obránce do Pyrenejí, a když už je nepovažovali za hrozbu, překročili Pyreneje a jali se podrobovat území Franků.

V roce 732 franská armáda poblíž Tours rozdrtila postupující muslimy v zoufalé obranné bitvě. Frankové s Araby nadále bojovali a až o generaci později v roce 769 je definitivně zatlačili za Pyreneje. Roku 795 Karel Veliký s armádou překročil Pyreneje, aby pomohl španělským křesťanům část jejich území dobýt nazpátek. To byl počátek Reconquisty. Od 8. století se tak západní křesťané přidali ke svým východním souvěrcům v boji proti brutální invazi vedené proti nim ve jménu islámu.

Mezitím Konstantinopol bojovala o vlastní přežití. V roce 717 město Arabové oblehli znovu, pozemními silami i loďstvem. Obléhání trvalo celý rok a Byzantincům se jej nakonec podařilo odrazit. Říše však byla vyčerpaná, Anatolie byla neustále napadána a pustošena a na osvobozování území tak vzdáleného, jako byl Jeruzalém, nemohlo být ani pomyšlení. Až v roce 740, kdy císař Leon III. porazil Araby u Akroinu, se Byzantincům podařilo Anatolii jakžtakž zabezpečit.

Byzantské vítězství shodou okolností přišlo v době, kdy začala upadat moc umajjovského chalífátu a na jeho východní hranici se začaly hromadit problémy. To umožnilo východořímské říši započít svou vlastní „reconquistu“. V roce 746 Konstantinopol znovu ovládla Sýrii a Arménii, ale již v roce 781 byla opět v defenzívě. Další půlstoletí Byzantinci sváděli tuhé boje v Anatolii.

Mezitím se arabská nadvláda nad křesťanským územím od Sýrie po Sicílii vyznačovala brutalitou, útlakem a porobou pro jejich většinově křesťanské obyvatele (viz Dario Fernandez-Morera: The Myth of the Andalusian Paradise). Vládnoucí arabská vrstva byla oproti křesťanskému obyvatelstvu nepočetná. Kvůli tvrdým daním, útlaku a ponižování však stále více obyvatel opouštělo svou víru a konvertovalo k islámu, aby zlepšilo své postavení. Obracení obyvatel na islám byl ovšem daleko pomalejší proces, než invaze a dobývání. I v současnosti, více než 1400 let od islámské expanze, existují početné křesťanské komunity v Sýrii, Libanonu i Egyptě. Historikové odhadují, že po čtyřech stech letech muslimské nadvlády byli obyvatelé pořád zhruba z poloviny křesťané.

Situace křesťanů na muslimských územích (ať už většiny nebo početné menšiny) zůstávala neutěšená a východořímská říše se nevzdala naděje na znovuovládnutí svých ztracených území. V polovině 9. století byla Byzanc natolik silná, že mohla pomýšlet na tažení na východ. V roce 853 byzantské námořnictvo napadlo přístavní město Damietta ležící v deltě Nilu a až do poloviny příštího století říše znovuovládla některé své někdejší provincie. Roku 943 byla osvobozena Mezopotámie, kde žili převážně křesťanští Arméni. V roce 961 Byzantinci dobyli Krétu a čtyři roky později také Kypr. V roce 969 padla syrská Antiochie a Aleppo nabídlo Konstantinopoli placení tributu, aby se vyhnulo stejnému osudu.

Osvobození Jeruzaléma se tak zdálo reálnější, než kdy předtím, a vláda v Konstantinopoli byla odhodlána toto nejposvátnější město křesťanství získat. Byzantinci začali systematicky dobývat levantské pobřeží, včetně měst jako Bejrút, Tiberias, Sidon a Nazaret, ale i Akkon a Caesarea, ale samotný Jeruzalém zatím zůstával mimo dosah. Koncem desátého století Byzantincům došel dech a jejich úsilí ovládnout další území se zhroutilo.

Období, které následovalo, bylo pro palestinské křesťany zatím nejhorší. Šíitský chalífát dynastie Fátimovců s centrem v Egyptě z jihu vytlačil své sunnitské protivníky a obsadil Palestinu, včetně Jeruzaléma. Chalífa al-Hákim, který vládl v letech 996-1021, pronásledoval křesťany a Židy a nechal zničit i to, co zbylo z Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.

Na Západě zatím muslimové ofenzivu zahájili již dříve. V roce 827 zahájili dobývání Sicílie, a i když se jim ostrov podařilo podmanit až roku 902, úspěch to nicméně byl. Mezitím muslimská invazní síla v roce 837 přistála i na italské pevnině, paradoxně na žádost neapolského vévody, který chtěl muslimy využít v zápase se svými italskými nepřáteli. Nejednalo se o ojedinělý úkaz. V průběhu 9. století zůstávala italská města nejednotná a často využívala muslimy k boji mezi sebou, v důsledku čehož arabští žoldnéři dále drancovali zemi ze svých italských základen. V roce 846 byl Araby dobyt samotný Řím; Bazilika svatého Petra byla sice vypleněna, zničena ale nebyla. Když byl ale Řím napaden o tři roky později početným muslimským loďstvem, přispěchalo městu na pomoc spojené loďstvo křesťanů a útok odrazilo. Poté následoval nikoliv mír, nýbrž dlouhý zápas o kontrolu nad italskou pevninou. Arabům se kolem roku 888 podařilo uchytit na pobřeží Provence v jižní Francii u La Garde-Freinet. I když se arabské nájezdy pořádané ze základen v Itálii nebo Provence nedají srovnat s islámskou expanzí v 7. století, přesto představovaly hrozbu pro středomořské cestování a obchod a udržovaly západní křesťanstvo oproti islámskému světu v defenzívě.

Tento stav trval až do roku 915, kdy spojené římsko-byzantské síly zničily poslední arabské pevnosti v Itálii. Ovšem ještě nějaký čas poté Arabové dále přepadali italská pobřežní města. V letech 934–935 dobyli Janov, kde zmasakrovali všechny muže a ženy s dětmi odvlekli do otroctví. Toskánská Pisa v letech 1004, 1011 a 1012 dokázala útoky odrazit. O čtyři roky později bylo obleženo Salerno v jižní Itálii a záchrana přišla jen díky skupině Normanů, kteří tudy projížděli na poutní cestě do Jeruzaléma.

Počátkem 11. století se začala karta obracet ve prospěch západních křesťanů. Italské městské státy zbohatly natolik, aby si mohly dovolit pořídit silnější obranu. Roku 1034 Pisánci zaútočili na muslimské teritorium v severní Africe a o generaci později, v letech 1062 a 1063, napadli hlavní město Sicilského emirátu Palermo. A konečně v roce 1087 spojené loďstvo Pisy, Janova, Amalfi a Říma zničilo hlavní základnu arabských pirátů v severní Africe – Mahdíu v dnešním Tunisku. Toto tažení bylo tak úspěšné, že umožnilo vítězům osvobodit zajatce a vynutit si na Arabech obrovské reparace a obchodní privilegia. Ale ještě důležitější bylo, že po útoku na Mahdíu arabské útoky na Itálii prakticky ustaly.

Avšak v době, kdy západní svět opět sílil, východořímská říše procházela novou krizí. Seldžučtí Turci se obrátili na islám a se zápalem čerstvých konvertitů a bojovými schopnostmi kočovných válečníků obsadili Sýrii, poté vypudili Byzantince z Arménie, Kilíkie a Levanty a nakonec se zaměřili na oblast Anatolie. Císař Roman IV. Diogenes shromáždil svá vojska a vydal se Turkům v ústrety, aby bránil srdce své říše. Byzantinci ale byli 26. srpna 1071 v bitvě u Mantzikertu na hlavu poraženi; armáda byla zničena a říše se propadla do chaosu. Brzy poté začali Byzantinci posílat na stále silnější Západ prosby o vojenskou pomoc. Západní křesťanstvo na tyto žádosti nakonec odpovědělo o čtvrtstoletí později v podobě vojska, které dějiny pojmenují jako první křížová výprava.

Zdroj

Původní článek „Genesis of the Crusades“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.