Pilát Pontský: Římský prefekt Judeje

Warren Carter

Publikováno: 7. ledna 2018

Značná část dnešních křesťanských badatelů i popkultury – za všechny uveďme film Mela Gibsona Umučení Krista – prezentuje Piláta Pontského jako slabou postavu, která v Kristově ukřižování sehraje zásadní roli. Bezpáteřní byrokrat neochotně podlehne naléhání bezohledných židovských předáků a nechá popravit nevinného člověka.

Nicméně apoštolské vyznání víry, které se v řadě kongregací pravidelně cituje, ukazuje docela jiným směrem a přisuzuje Pilátovi v Ježíšově ukřižování ústřední roli: „Věřím […] v Ježíše Krista […] jenž […] trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest.“

Křesťané měli pro upozadění Pilátovy role několik důvodů. Dvoutisíciletá křesťanská tradice zdůrazňovala Židy a jejich podíl na Ježíšově smrti. Křesťanští exegeti často při čtení Nového zákona vycházeli z předpokladu, že evangelia se zabývají náboženskou a nikoliv politickou problematikou: Pilát se podle nich zdráhá angažovat v záležitosti, kterou považuje za náboženský spor. Jeruzalémští židovští vůdcové ho tak musejí nátlakem přinutit, aby se postavil za jejich náboženskou agendu.

Tento chybný náhled se promítá i např. v nedávné nedostatečné studii od Helen Bond. Bond tvrdí, že Matoušovo líčení Piláta zdůrazňuje jeho politickou neutralitu, a dále, že Matoušova scéna odstraňuje všechny náznaky politického nátlaku.

Leč podobné snahy o snížení Pilátovy viditelnosti, odpovědnosti či dokonce politické identity jsou nepřesvědčivé. Kdybychom předpokládali, že se Pilátův soud odehrál v atmosféře politické neutrality a žádného politického tlaku, unikala by nám fundamentální realita římského imperiálního světa. Evangelijní scény je třeba vykládat ve světle historických znalostí o soudobém světě a působení římských místodržících v něm. Mnohé komentáře ke všem čtyřem kanonickým evangeliím jednoduše opomíjejí, jak nesmírně mocnou a strategickou úlohu místodržící v římském imperiálním systému hráli. Když tuto informaci vezmeme při exegezi v potaz, z Piláta se najednou stane silná postava, která v Ježíšově popravě sehrála roli zcela zásadní. Jeho použití trestu smrti vůči provinčnímu potížistovi naznačuje, že politika příběhem zcela prostupuje; a že Pilát nebyl politicky neutrální, ani slabý a ani nikým přinucený.

Kromě vyprávění evangelií máme o Pilátovi Pontském velmi málo přímých informací. Zmiňují se o něm dva židovští spisovatelé z prvního století: Flavius Josephus a Filón Alexandrijský. Jeho jméno se vyskytuje na nápise v Caesareji objeveném v roce 1961 a také na několika mincích. Na všechny tyto prameny, vč. evangelií, je nutno nazírat s ohledem na roli místodržících v římském imperiálním systému.

Pilát Ponský byl prefektem Judeje v letech 26–37. Dosazení do takového úřadu naznačuje, že pocházel z bohatého a vlivného římského rodu, který pravděpodobně měl vazby (a Pilát osobně nejspíše také) na císaře Tiberia. Filón a Josephus se zmiňují, že Pilát použil prostředky z jeruzalémského chrámového pokladu pro stavbu akvaduktu, což by ukazovalo, že byl necitlivý vůči židovským zvykům. Arogance a přehlíživost vůči všemu provinčnímu byla typická vlastnost římských elit.

Provinční místodržící coby ztělesnění římské moci měli v rukou obrovskou moc. Níže se podíváme na pět faktorů, které se při výkladu evangelijních scén často přehlížejí a vrhneme trochu světla na Pilátovu roli v Ježíšově popravě.

Náboženství je politika

Římský svět neznal oddělení sfér náboženství a politiky. Chrámy a  jejich kněží hráli náboženskou i společensko-politickou úlohu. Konkrétně v palestinské realitě to znamenalo, že příslušníci jeruzalémských kněžských rodů a jejich spojenci byli politickými vůdci Judeje. Pilát zastupoval římský systém, který svůj původ odvozoval od nejvyššího boha Jupitera a dělal si nárok na výkon vůle jeho a dalších bohů. V tomto světě politika je náboženství a náboženství je politika.

Toto propojení znamenalo, že Pilátovo angažmá v Ježíšově případu nebyl ojedinělý a izolovaný „náboženský“ problém. Ježíš se prohlašoval mluvčím božího království a byl vnímán jako král ztělesňující odpor, byť nenásilný, vůči římské moci i jeruzalémským elitám.

Římští místodržící Judeje

Římští místodržící v rukou koncentrovali značnou moc. Prosazovali římské zájmy a hájili hierarchický společenský řád. Ovládali vojenskou, politickou, soudní a ekonomickou sféru, často brutálním způsobem a ve prospěch vládnoucích elit.

Pilátova moc nad životem a smrtí by měla ovlivnit naše chápání příběhu Ježíšova ukřižování. Pilát není neutrální, slabá ani podružná postava. Není přinucen Ježíše ukřižovat proti své vůli – dá ho ukřižovat, protože je to v římském zájmu, který má v popisu práce chránit a prohlubovat.

Ukřižování

Způsob Ježíšovy popravy je veskrze římský. Římané provinčním vládcům výkon trestu smrti obvykle nesvěřovali, poprava proto byla čistě Pilátovým rozhodnutím.

Ukřižování byla smrt obvykle vyhrazená pro odsouzence z nižších vrstev – na římské občany a příslušníky elit se nevztahovalo – a sloužilo jako exemplární trest pro ty, kteří narušovali římský společenský řád: uprchlé otroky, lidi, kteří ničili majetek mocných, zrádce a vzbouřence. Poprava ukřižováním proto nasvědčuje tomu, že Ježíš byl vládnoucí třídou vnímán jako hrozba pro status quo.

Ježíš hlásal o „boží říši“: řecký termín basileia, překládaný v tomto kontextu jako království, ale běžně označoval i státní útvary, včetně římské říše (Basileia tón Rhómaión). Jeho myšlenky ohrožovaly římskou říši jakožto konkurenční představa o uspořádání světa. Byl chápán jako někdo, kdo si uzurpoval titul krále Židů, který ale mohli udělovat jedině Římané, a sice svým prověřeným a spolehlivým spojencům z řad židovské nobility. Kohokoliv dalšího, kdo by si takový titul nárokoval, bez váhání a bez milosti odstranili. Ježíš svým útokem na směnárníky v jeruzalémském chrámu nepřímo zaútočil na židovskou kněžskou elitu, a to přímo v centru její moci. Ježíš proto nezemřel jako ubohý a nevinný člověk, na kterém se Pilát dopustil nespravedlnosti.

Spojenci Říma

Pilát a jeruzalémská kněžská vrstva byli spojenci. Uzavírání spojenectví s domorodou vládnoucí vrstvou byla běžná strategie, jakou Římané uplatňovali v provinciích v celé říši. Vedle daní a vojenské síly představovalo spojenectví s místní vrchností efektivní způsob, jak zabezpečit kontrolu nad porobeným územím. Společné zájmy v oblasti bohatství, moci a prestiže pak tyto aristokraty udržovaly pod římským vlivem.

Římský místodržící dosazoval (a také sesazoval) židovského velekněze. Velekněz Josef Kaifáš tak byl loutkou v rukou svých římských pánů. Vztah Římanů a židovských předáků nebyl vždycky hladký a bezproblémový, ale obecně fungoval; v Judeji to znamenalo, že tři procenta elitních obyvatel ovládala devadesát sedm procent těch dole.

Udržovat tyto vztahy vyžadovalo značnou politickou obratnost. Pokud jeruzalémští kněží vnímali Ježíše jako hrozbu pro svou moc, Pilát věděl, že jejich obavy je třeba brát velmi vážně. Jejich zájmy byly i jeho zájmy.

Ale do této politické hry se promítají i další aspekty. Na jedné straně Pilát potřebuje jeruzalémské kněze udržovat na své straně, a proto vyhoví jejich požadavku a nechá Ježíše odstranit. V Markovi i Matoušovi Pilát s kněžími manipulují davem, aby volal po Ježíšově smrti. Pilát tak může lidového vůdce popravit, aniž by riskoval lidové nepokoje. Na druhé straně ale židovským předákům potřebuje ukázat, že jakožto římský úředník je on jejich nadřízený a oni na něm závislí. V Janové evangeliu je tento rozměr obzvláště patrný: Pilát jim předhazuje, že jsou poddanými Ježíše, jejich „krále“, a šikovně je vmanipuluje do pozice, kdy uznají, že jejich jediným právoplatným panovníkem je římský císař. V Lukášově evangeliu Pilát nechá židovské předáky prosit o Ježíšovu popravu, ale zároveň se postará, aby vztah s nimi neutrpěl újmy.

Římská spravedlnost

Římská spravedlnost často pracovala s myšlenkou, že trest by měl odpovídat společenskému postavení odsouzeného; prominenta a sedláka by proto za tentýž přečin čekaly dva různé tresty. Pilátova spravedlnost měla chránit příslušníky elit proti lidovým vrstvám, z nichž pocházel i Ježíš.

Např. jedna scéna z Matoušova evangelia nám nastiňuje tento dvojí metr. Když je Ježíš předán Pilátovi v L 27:1–2, líčení se přesune k Jidášovi. Verš 3 začíná: „[k]dyž Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili […]. Volba slovesa je pozoruhodná, protože v této chvíli ještě žádný soud ani rozsudek neproběhl. Ale Jidáš pochopil, že vydání jeho Mistra Pilátovi se v podstatě rovnalo popravě: Jidáš, stejně jako každý jiný člověk prostého původu, věděl, jak je systém nastavený a jaká jsou pravidla hry.

Pro Piláta největší překážku pro Ježíšovo ukřižování představovala hrozba ozbrojeného odporu jeho přívrženců. Popravou „rádoby krále“ Pilát riskoval, že podnítí lidové povstání a v obyvatelstvu sny o svobodě židovského národa od římského jha – navíc ještě v době Pesachu, který byl připomínkou osvobození Židů z egyptského otroctví. V některých evangelijních podáních se Pilát ptá zástupu, co má s Ježíšem dělat. Neptá se ale proto, že by pochyboval o Ježíšově vině, nebo váhal odsoudit ho k smrti, ale spíše testuje vody, nakolik jsou lidé Ježíšovi nakloněni a ochotní se ho nahlas zastat. Dav, zmanipulován židovskými předáky a zastrašen římskou mocí, schválí Pilátův záměr. Pilát nám tak z vyprávění evangelií vychází jako mazaný vykonavatel římské spravedlnosti.

Zdroj

Původní článek „Pontius Pilate: Roman Governor“ Warrena Cartera naleznete na jejích stránkách Bibleinterp.com.