Poslední cargo kult

Mike Jay

Publikováno: 6. února 2016

Je krátce před úsvitem 15. února na ostrově Tanna v jižním Tichomoří. Začíná už se dělat nepříjemné dusno a horko jaké je obvyklé v období dešťů a prasata s kuřaty se začínají ozývat. A tak jako každý 15. únor v průběhu posledních 45 let – tak i dnes se má odehrát jedna z nejpodivuhodnějších náboženských slavností na světě.

Vesnice v Sulphurské zátoce se pomaličku probouzí, tak jako každé ráno, přímo pod činnou sopkou. Mount Yasur se tyčí do výše přímo nad vesnicí a v pravidelných intervalech soptí lávu ve svém kráteru a rozptyluje popel po mrtvých pláních v okolí své základny jako by to byl sníh. Na pobřežní straně vsi se pláž s černým písek setkává s říčkou vody z horkých pramenů. Voda v ní je na koupání příliš horká, ale pro praní prádla nebo vaření se hodí. Doškované bambusové chatrče jsou oproti jiným vesnicím v Melanésii uspořádány poněkud neobvykle: nikoliv do kruhu kolem centrální klanové chatrče nebo banianového stromu, ale do čtverce kolem velké prázdné plochy připomínající buzerplac. To proto, že vesnice v Sulphurské zátoce je jednou z mnoha v této části světa, kde lidé nevzývají Ježíše Krista, kterého sem přinesli misionáři, ani tradiční náboženství svých předků (kastom), ale mají svého vlastního boha: duchovního mesiáše známého jako John Frum.

John Frum je syn boží, ale není totožný s Ježíšem Kristem. Tu je černý Melanésan, ondy zase běloch, či podle dalších afroamerický voják. John Frum je mesiáš tradičního náboženství, který přišel lid Tanny zachránit před misionáři a obrátit je zpět ke starým praktikám; je také univerzálním zpodobněním změny, nástupce Buddhy, Ježíše nebo Muhammada. Tak jako Kristus, i John Frum se má jednoho dne vrátit – či snad je už dokonce zpět. Je bohem sopky a velí armádě mrtvých, kteří jsou dole v kráteru. K mužům, kteří pijí omamnou kavu z pepřovníku opojného, sesílá ducha, jehož prostřednictvím s ním mohou komunikovat v duchovním světě. Když se John Frum poprvé za koloniálního období objevil, Britové ho měli za obyčejného domorodce, který akorát podněcuje mezi domorodci odbojné nálady. Nechali zatknout několik „potížistů“ a postavili je na pranýř před zraky celé vesnice. Ale domorodci dobře věděli, že ani jeden z odhalených není John Frum, který se i poté čas od času objevoval. Britové zvolili novou taktiku: kdo bude přistižen při propagaci Frumových myšlenek, bude uvězněn v Port Vila, hlavním městě Nových Hebridů, které leželo více než sto mil daleko. Pro nově vznikající náboženství se však zatčení předáci stali mučedníky a příběhy o tom, jak se jim John Frum zjevoval ve vězení, jsou dnes pevnou součástí ústního kánonu, zjevení a chvalozpěvů.

Pro antropology je John Frum příkladem jednoho z nejpozoruhodnějších a nejexotičtějších fenoménů, jaký se vyskytuje v domorodých kulturách: cargo kultů. Po celé Melanésii – od Nové Guineje, přes Šalomounovy ostrovy až po Nové Hebridy – se vyskytují desítky navzájem nepropojených, tisíce mil od sebe vzdálených a různých jazyků používajících komunit, které na první pohled spontánně vyznávají stejné bizarní náboženství. Tento zvláštní náboženský systém vznikl, když běloši začali ostrovy opouštět a jejich cargo – moderní západní zboží – se mělo magickým způsobem dostat k domorodcům, kteří se pokládali za jeho právoplatné majitele.

„Cargo kulty“ se naplno rozvinuly v 50. letech 20. století, i když jakmile se o fenomén začali zajímat západní vědci, zjistilo se, že kořeny tohoto hnutí sahají mnohem dál, až do 90. let 19. století. Klasické je podání australského antropologa Petera Lawrence, který v roce 1949 podnikl terénní výzkum mezi domorodci v provincii Madang v Nové Guineji, kteří navzdory koloniální vládě žili víceméně jako v době kamenné. Lawrence postupně zjistil, že jeho přítomnost byla zapletena do neobyčejně složitého náboženství. Neustálé ho obklopovaly pověsti, že pro něho brzy do přístavu přijede nákladní loď s obrovským nákladem zboží a domorodci po něm chtěli, aby jim pomohl dozírat na čištění přistávací plochy pro letadla. Když se jich otázal, k čemu mají letiště, řekli mu, že je určené pro nákladní letadla, které jim co nevidět přivezou maso v konzervách, rýži, nářadí, tabák a generátor pro elektrické osvětlování. Když se Lawrence zeptal, kdo že jim to všechno pošle, odvětili „Bůh na nebesích“.

Lawrencova analýza situace se v budoucnu stala vzorcem toho, co se lidem Západu zdálo jako nepochopitelná změť hloupých pověr. Nejprve přišla „cargo víra“: apokalyptické přesvědčení, že svět se brzy zhroutí a ostrované konečně dostanou materiální bohatství bílých farmářů a kolonizátorů, kteří momentálně požívali plodů práce domorodců. Poté přišlo ještě něco podivuhodnějšího – „cargo rituál“: nová náboženská praktika, která spočívala v magickém napodobování činností, které bělochům přinášely jejich cargo. Ostrované začali všude možně v džungli kácet stromy a stavět přistávací plochy pro letadla, stavěli z bambusu imitace rádiových věží, pečlivě prozkoumávali texty Bible a hledali v nich skrytá poselství a dokonce napodobovali rituál čaje o páté. Když to fungovalo bělochům, tak to podle názoru domorodců přece muselo fungovat také pro ně.

Koloniální vlády po celém regionu proti cargo kultům tvrdě zakročily a bezpočet různých „cargo proroků“ bylo zatčeno a skončilo ve vězení. Plantážníci a další západní podnikatelé, kteří označení „cargo kult“ původně vymysleli, to vše považovali za čiré šílenství, které jen demonstrovalo ignorantství a pověrčivost domorodé pracovní síly. Liberálnější běloši se snažili domorodcům vysvětlit, že cargo nevzniká kouzlem, ale je produktem generací technologického pokroku a jediný způsob, jak ho melanéské společnosti samy dosáhnou, je pracovat a vydělat si na něj. Domorodci ale měli názor jasný: běloši se odmítají vzdát svého tajemství a o cargo se podělit.

Na ostrově Tanna bylo toto tajemství poskytnuto Johnem Frumem.

Různé příběhy o Johnově prvním působení si vesměs navzájem protiřečí: všechny tradice jsou ústní, předávané tichou poštou, znovu a znovu interpretované různými proroky a donekonečna upravované, aby vyhovovaly potřebám náboženství, které se v čase vyvíjelo. Podle koloniální verze toto „šílenství“ začalo v roce 1940, když si někteří domorodci začali malovat tváře na bílo, nosit klobouky a obcházet své soukmenovce s prorockými zkazkami, že běloši budou brzy vyhnáni a bude přivezeno velké množství carga. Podle většiny tannaských verzí příběhu se John Frum zjevoval již mnoho let předtím, ale domorodci drželi jeho existenci před úřady v tajnosti, protože jeho poselství nabádalo lidi k návratu k tradičním náboženstvím, která křesťanští misionáři potlačovali již celé století.

Ale v roce 1941 už nebylo pochyb, že se na ostrovech něco děje. Byl zatčen „prorok“ jménem Manehevi ze Sulphurské zátoky a koloniální správa ho „za podněcování ostatních“ (pour encourager les autres) nechala na jeden den přivázat ke stromu. Leč John Frum se objevoval i nadále a úřady jeho svědky deportovaly a věznily. Pak přišla velká novina: na nedaleký ostrov Espiritu Santo dorazil velký americký kontingent. Američané nejenže s sebou přivezli množství carga dosud nevídané – zbraně, tanky, lodě, jídlo nebo léky –, ale bylo mezi nimi i nemálo černochů. Byla tak narušena staletá symetrie mezi cizincem (bílý a bohatý) a domorodcem (černý a chudý). Domorodci si americké černochy vykládali jako potomky místních ostrovanů, kteří byli v minulosti odtud uneseni plantážníky, nebo také jako osobní americké vojsko Johna Fruma. Sulphurská zátoka se ponořila do mesianistického opojení. Jednoho nedělního rána povstalo nové hnutí s dosud netušenou mírou občanské neposlušnosti, která otřásla místní bělošskou komunitou. Povinnou nedělní bohoslužbu v presbyteriánském kostele domorodci téměř do jednoho ignorovali, místo toho se velká skupina ostrovanů shromáždila u obchodní stanice a z vystaveného zboží pečlivě sloupla všechny cenovky.

Zaskočená koloniální správa na náhlý výbuch lidového hněvu reagovala změnou politiky; odklonila se od šikany domorodců a zaměřila se na jejich, byť opožděné, vzdělávání. Byli zváni američtí důstojníci, aby ostrovanům vysvětlovali, že John Frum skutečně nemá nic společného s armádou Spojených států a pokud chtějí cargo, budou muset pracovat. Na domorodce to však neudělalo patřičný dojem a jen vzrostlo jejich očekávání soudného dne. Ostrované zopakovali rituál, který se v oblasti spontánně objevil již nesčetněkrát: uctívači Johna Fruma obřadně zničili veškerý majetek západního původu a své těžce vydělané peníze vhodili do moře. Leitmotivem tohoto „cargo rituálu“ snad byl akt víry a příprava na nový řád (John Frum přinese přece jiné peníze, nové a lepší, s obrázky kokosů na bankovkách), či obdoba tradičního melanéského potlače, kdy se díky podobné oběti váš bližní, a tím i svět, stane vaším dlužníkem. Ať už byl jejich motiv jejich činu jakkoliv obskurní, jako gesto odporu zafungoval dokonale – když začali domorodci ničit i své peníze, i ti nejtvrdohlavější kolonizátoři museli uznat, že nad svou pracovní silou ztratili kontrolu.

Vyhrocená krize ale postupem času slábla a ustálila se: John Frum i se slibovaným cargem sice nepřijel, ale domorodci se do misijních škol a kostelů i tak nevraceli. V Sulphurské zátoce a přilehlých vesnicích bylo slavení sabatu přesunuto na pátek, kdy probíhaly slavnosti Johna Fruma, tančilo se, zpívalo a pila se opojná kava. Oproti prudérní presbyteriánské minulosti vítaná změna. Hnutí později obnovilo i několik tradičních praktik, které koloniální správa musela chtě nechtě tolerovat. A konečně dne 15. února 1957 byla v Sulphurské zátoce slavnostně vztyčena americká vlajka a nové náboženství se tak oficiálně představilo světu.

A právě toto vztyčování vlajky je dodnes páteří oslav Dne Johna Fruma. Krátce po rozednění je den požehnán bohoslužbou: asi stohlavý dav se vtěsná do malé chatrče stojící v rohu přehlídkového prostranství a zpívá chvalozpěvy na Johna sesbírané v průbehu let. Některé z nich lidé zpívají v jazyce, kterému ani nerozumí. Chvalozpěvy se nesou ve vážném, zasmušilém duchu připomínajícím své presbyteriánské počátky, ale ceremonie evidentně není křesťanská: při vyvrcholení bohoslužby účastníci zdvihají prsty a každý položí květinu na svatyni. Zatímco se vzduchem nese pochmurný zpěv, zbytek vesničanů se věnuje svým každodenním starostem; ženy perou oblečení v horkých pramenech, muži se shromažďují v malých skupinách pod stromy a kolem nich běhají volně prasata. Obchodníci otevírají vesnické obchody a vystavují ven své zboží, od konzerv se sardinkami až po secondhandové nylonové kraťasy.

Okolo „velitelství“ – plechové chatrče na druhé straně přehlídkové prostranství – pomalu narůstá šum. Objevují se staršinové kultu Johna Fruma oblečení ve starých amerických uniformách, někteří mají připnuté medaile a nášivky nejrůznějších motivů, od loga Greenpeace až po černošské hvězdy amerického baseballu. Velitelství slouží nejen vyznavačům kultu v Sulphurské zátoce, ale celému regionu. Pro hnutí Johna Fruma je to takový malý Vatikán. Velitelství je striktně mužský prostor, čímž se hnutí podobá tradičnímu náboženství, ale i tajným, výhradně mužským společnostem, které se v nejrůznějších podobách vyskytují po celé Melanésii. Je tedy záhadou, co se uvnitř vlastně děje – i když jeden anglický cestovatel, s nímž jsem měl možnost mluvit, mi říkal, že nahlédl dovnitř a viděl staršiny koukat na televizi, kde si na videu pouštěli Rytíře kulatého stolu s francouzskými titulkami.

Když se dav shromáždí, staršinové se nakonec seřadí ke slavnostní přehlídce a z velitelství se vynesou dvě vlajky. Jedna je vlajka Spojených států z dob druhé světové války a druhá je vlajka Vanuatu, kterou používalo hnutí odporu, které ostrovní zemi nakonec v roce 1980 dovedlo k nezávislosti. Tři staršinové se pomalu odeberou k vlajkovým stožárům, vztyčí se vlajky a proběhne obřadní salutování, věrně připomínající americké vojenské ceremonie. Zbytek staršinů stojí nehnutě v průvodu, čekajíce na další část slavnostního programu: armádu Johna Fruma.

Z džungle nad vesnicí se vynoří armáda – asi čtyřicet mladých mužů v džínsech a. bez trička. Na obnažených hrudích mají vyvedený nápis „USA“ a na zádech fosforeskující barvou magické znamení. Každý voják nese bambusovou „pušku“ – dlouhý na červeno natřený klacek se špičkou na konci, který nesou jako „k poctě zbraň“. Armáda pochoduje směrem k buzerplacu, kde čekají další dvě vlajky: insignie americké námořní pěchoty a vlajka státu Georgie. Starší určují rytmus pochodujících vojáků pokřiky a píšťalkou, nechají je pochodovat sem a tam. Slunce je již v tuto dobu vysoko na obloze a ze sopky stoupá oblak páry. Každý rozkaz staršinů vlevo/vpravo v bok či na rámě zbraň odměňuje okolostojící dav bouřlivým potleskem. Dílem vojenská přehlídka, dílem tradiční domorodý tanec, každopádně strhující podívaná pro domorodce i návštěvníky.

Nakonec armáda odpochoduje zpátky do džungle, ale staršinové na přehlídce zůstávají a pozvou zbytek vesnice k rituálním tancům. Tančí se v kruhu za doprovodu kytar a staršinové tanečníky řídí hvízdáním. Desítky mladých mužů a žen se přitom prostřídají. Po skupinách se z lesa začínají vracet vojáci s hrdým výrazem ve tváři. Baví se, na tělo si přidávají další americké slogany a na hlavu si posazují pokrývky z kapradí nebo řetězy na vánoční stromeček a nenuceně se připojují k tanci a volné zábavě. Den se nachyluje k tradičním radovánkám, tanci, zpěvu a pojídání lepkavé laplapové kaše.

Mezi diváky nechybí také vanuatský ministr zdravotnictví, který je členem místního parlamentu a horlivým přívržencem hnutí Johna Fruma. Mohl být ten den v Japonsku na plánovaném (a Američany sponzorovaném) summitu o daňových rájích, ale 15. února pro něho nebylo důležitějšího místa, než Sulphurská zátoka. „Hnutí Johna Fruma, to byli první hrdinové boje za nezávislost,“ jak vysvětluje. „Byli to první lidé, kteří se vyslovili proti koloniální nadvládě. Poselství Johna Fruma je o návratu k tradičním zvyklostem a zachování naší vlastní identity.“

Tohle je pohled, který si utvářeli pozorovatelé zvenčí už od 60. let, kdy začal sílit anti-koloniální sentiment a s ním i zájem o domorodé kultury. David Attenborough, který navštívil Sulphurskou zátoku v roce 1960 při natáčení svého seriálu Quest for Paradise, mohl hnutí Johna Fruma zavrhnout jako „dětinsky ubohou“ a „nebezpečnou sektu“ a nic významnějšího, než „projev odporu vůči misionářům“, ale nová generace antropologů začala cargo kult vnímat jako součást širšího zápasu. Dějiny kontaktů tannaských domorodců s bělochy byly takřka permanentně konfliktní: vraždící objevitelé a dobrodruzi, následováni otrokáři a obchodníky se santalovým dřevem, dále tzv. „blackbirders“, kteří unášeli domorodce na nucené práce na třtinových plantážích v Queenslandu, a nakonec presbyteriánští misionáři, kteří domorodcům zakázali tance, opojnou kavu, tradiční oblečení i rituály. Zákazy misionáři vynucovali tvrdou pěstí, která posléze přerostla v koloniální správu. Během tohoto období svých dějin byli ostrované roztroušenými kmeny mluvícími navzájem nepříbuznými jazyky a bez společné identity nebo víry, která by jim posloužila jako platforma pro národní sjednocení. Ani jejich náboženství nemělo vlastní jméno, až dokud se pro něj nevžil pidžinský výraz kastom. Na Západě se zatím tichomořské cargo kulty začaly považovat za první vývojové stádium odborů, separatistických hnutí či nátlakových skupin za politické a demokratické reformy.

Tento pohled na cargo kulty jako předobraz politické nezávislosti ale ale většina ostrovanů, kteří stojí mimo samotné hnutí, nesdílí. Každý, s kým jsem mluvil v ostatních částech Vanuatu, sdílel názor, který ministr zdravotnictví přičítal spíše starým kolonialistům: že pro dnešní pokrokově naladěné a politicky angažované Vanuatánce je John Frum akorát ostudou. „Tohle je jak z doby našich dědečků,“ řekl mi jeden, „předtím, než jsme pochopili, jak funguje politika a jak pro sebe získat nezávislost.“ Názor Davida Attenborougha na pověrčivé domorodce, kteří beznadějně čekají na své cargo, dodnes zastávají mnozí z ostrovanů. „John Frum byl prostě jen černý americký voják,“ jak mi řekl jiný. „Ale to těm frumovcům vykládat nemůžete. Nemůžete jim říct, že nebyl bůh.“

Na námitku, že hnutí Johna Fruma je cargo kult má ministr zdravotnictví razantní odpověď. Netvrdí, že John Frum už cargo kultem dávno není, ale že jím nikdy ani nebyl. „My Tannánci jsme znali boha dávno předtím, než sem přišli misionáři. Přirozeně jsme věděli o stvořiteli, který stvořil toto všechno. Ale bílí nikdy nedokázali pochopit, že i černí mohou mít své vlastní zjevení, spasitele pro lid Tanny. Oni si představovali, že to celé je jen o jejich spotřebním zboží. Ne, my nejsme posedlí materiálnem – zato běloši ano.“ Ale co ty americké vlajky a přehlídka, které jsme dnes byli svědky? „To není čekání na náklad zboží z Ameriky, to je připomínka naší historie. Američané nám pomohli a osvobodili naše vůdce z koloniálních vězení.“ Je pravdou, že americká armáda se k ostrovanům chovala daleko lépe než Evropané. Američané platili velmi slušné mzdy a zdarma poskytovali pomoc Červeného kříže, ale skutečná podstata spojenectví mezi hnutím Johna Fruma a americkými mariňáky je značně nejasná. Dnes je ale 21. století a ministr zdravotnictví v nejbližší budoucnosti plánuje tuto dást vanuatských dějin vyjasnit na oficiálních vládních webových stránkách.

Ani mladší členové hnutí se neostýchají o své víře otevřeně promluvit. „Bůh se zjevil lidu na Tanna v podobě Johna Fruma,“ jak mi jeden pověděl, „tak, jako se Židům zjevil ve formě Ježíše a Indům jako Buddha. Je to jedno poselství, stejné zjevení. Náš zápas s kolonialismem se odehrával na celém světě, napříč všemi kulturami. John Frum je mesiáš pro nás všechny, kteří jsme bojovali stejný boj.“

Tento ekumenický pohled na hnutí Johna Fruma dává vyniknout centrální záhadě: proč právě tady? Křesťanství se s domorodými náboženskými představami dostávalo do konfliktu po celém světě. Stovky kultur se smísily s křesťanskou vírou a vyplodily někdy i verze tak idiosynkratické, že byly od původního učení kolikrát k nepoznání. Desítky kultur také křesťanství nejprve přijaly a později odvrhly a navrátily se ke starým obyčejům. Ale kde jinde, než zde na ostrově Tanna, vzešla z kulturního střetu třetí entita – docela nové náboženství i se svým vlastním spasitelem?

Spojení a rozpory mezi oběma systémy se v hnutí Johna Fruma během jeho historie často projevovaly a jeho různí prorokové málokdy zpívali své chvalozpěvy ze stejných zpěvníků. John Frum byl běloch i černoch, člověk a duchovní bytost, Američan a Tannánec. Někteří skutečně čekali na cargo, pro jiné bylo jen metaforou. Ale tento rok jsme mohli být svědky rozkolu doposud nevídaných rozměrů, když se jedna vesnice v Sulphurské zátoce rozdělila na dvě. Jeden z jejích předáků jménem Isacwon vesnici opustil a odešel do lesa na kopci, kam ho následovalo několik desítek rodin, a tam založil novou osadu. Jejich nová vesnice už stojí asi šest měsíců a zdá se dobře zajištěná, vyzdobená květinami a dalšími ozdobami v očekávání jejich první slavnosti Dne Johna Fruma. Ale nemá žádné přehlídkové prostranství ani pochodující armádu: jejich slavnost je návratem k tradičnímu náboženství z dob před příchodem misionářů.

Je těžké někoho přimět, aby se o rozkolu vesničanů rozpovídal, tedy s výjimkou ujišťování cizinců o tom, že k tomu nevedly politické důvody. Je to záležitost doktrinální, otázka duchovního zaměření a možná i dokonce projev konkurenčního pnutí mezi různými proroky. Někteří ze starších obyvatel tvrdí, že nemají ponětí, proč Isacwon vesnici opustil. Ale za rouškou zdvořilosti se zcela jasně ukrývá hluboká rivalita, kterou lze odtušit z komentářů pronesených jakoby mimochodem. V nové vesnici mi sdělili, že nikdo nestojí o ceremonii vztyčování vlajky nebo přehlídku, protože „je to jen akorát tak pro turisty“ – prapodivný důvod vzhledem k faktu, že jediným cizincem jsem tu já a ještě pár novinářů ze Sydney Morning Herald. Zpátky v Sulphurské zátoce zatím panuje obecný názor, že obyvatelé nové vesnice ztratili své rituální a ceremoniální tradice: „nedělají tam nic jiného, než že jí laplap.“ Rozhodla se nová vesnice skutečně rozejít s cargokultickou minulostí a zkrátka se navrátit ke starým zvykům? Ať už se současný rozkol vyvine jakkoli, zdá se, že poslední cargo kult není ještě ani zdaleka na kolenou, ale svůj podivuhodný tanec bude tančit ještě hodně dlouho.

Zdroj

Původní článek „The Last Cargo Cult“ Mika Jaye naleznete na jeho stránkách Mikejay.net.

Autor

Mike Jay (*1959) je britský spisovatel a historik, přední odborník na dějiny drog a jejich roli v různých kulturách v průběhu dějin. Publikoval řadu knih o dějinách vědy a medicíny, zejména se věnoval objevení psychotropních látek v 18. a 19. století. V současnosti žije v Anglii.

Jeho kniha Císařové snů: Příběh drog v 19. století vyšla nedávno i v češtině.