Pocahontas: Život a legenda

Sarah J. Stebbins

Publikováno: 1. srpna 2016

O této pozoruhodné ženě ve skutečnosti mnoho nevíme a to co víme pochází z pera jiných, anžto žádná její autentická slova nebo myšlenky nebyly nikdy nikým zaznamenány. Její příběh se nám dochoval díky historickým pramenům a v poslední době i díky zkoumání posvátné ústní tradice kmene Mattaponi. Pocahontas po sobě zanechala hluboký dojem, který přetrval po více než čtyři století, a přesto existuje stále mnoho lidí, kteří neznají její jméno ani příběh.

Psané dějiny

Pocahontas se narodila roku 1596 pod jménem Amonute, ačkoliv měla ještě jedno jméno Matoaka, používané spíše v soukromí. Pocahontas byla přezdívka znamenající „hravá“, kterou si vysloužila svojí zvědavou a nenechavou povahou. Jejím otcem byl Wahunsenaca (náčelník Powhatan), mamanatowick (nejvyšší náčelník) powhatanského kmenového svazu. Na vrcholu své moci měl svaz kolem 25 000 obyvatel a zahrnoval 30 algokinsky hovořících kmenů, z nichž měl každý svého vlastního náčelníka (werowance). Powhatanští Indiáni svou vlast nazývali „Tsenacomoco“.

Podle dávného zvyku měla Pocahontas coby dcera nejvyššího náčelníka po narození žít se svou matkou v její rodné vesnici (náčelník Powhatan by je po celou dobu existenčně zajišťoval). V anglických zdrojích se ale o Pocahontině matce nic nedozvíme. Podle teorií některých historiků zemřela při porodu, což mohlo vysvětlovat skutečnost, že Pocahontas na rozdíl od svých nevlastních sourozenců zůstala u otce. Nicméně Pocahontas, stejně jako její sourozenci, by se k otci vrátila, jakmile by přestala být závislá na matčině mléce. Její matka by se posléze – za předpokladu, že byla ještě naživu – mohla znovu provdat.

Jako dítě chodila téměř bez oblečení a měla oholené vlasy kromě malé části vzadu, které se nosily obyčejně spletené. Na oholené části hlavy se vlasy pravděpodobně nejčastěji nosily krátké, na ježka. Indiáni k holení hlavy používali naostřené škeble. V zimě pak nosila kožešinový plášť (který si nemohl dovolit každý). Postupem času by se učila ženským pracím. I když sice požívala protekce a vyššího životního stylu díky svému statusu náčelnické dcery, stejně se musela naučit, co obnáší být dospělou ženou.

Mužské a ženské práce bývaly oddělené, ale byly obě srovnatelně náročné a celospolečensky významné. Jak by Pocahontas časem zjistila, ženy byly nejen zodpovědné za výchovu a péči o děti, ale třeba i stavbu domů (jehakinů), které poté vlastnily. Ženy měly na starosti veškeré zemědělské práce (setí i sklízení), vaření, nošení vody, sbírání dřeva na oheň (který byl permanentně udržován), pletly motouzy, vyráběly rohožky, košíky, hrnce, vyřezávaly dřevěné vidličky a talíře. Ženy holily muže a zpracovávaly veškerý úlovek, který muž přinesl domů, včetně vydělávání kůží, které se pak využili pro výrobu oblečení.

Další důležitou věcí, kterou by se Pocahontas naučila, byl sběr jedlých rostlin. Díky tomu by dovedla rozpoznat nejrůznější druhy rostlin, a to během všech ročních období. Všechny tyto dovednosti by uměla někdy kolem třinácti let, kdy powhatanské dívky vstupovaly do puberty.

Když v květnu 1607 dorazili první Angličané a založili kolonii Jamestown, Pocahontě mohlo být asi jedenáct let. Pocahontas a její otec se s nimi nesetkali dříve než v zimě 1607, kdy Powhatanův bratr Opekankano zajal kapitána Johna Smithe (který je v celém příběhu takřka tak slavný, jako postava Pocahonty). Zajatého Smithe provedli jako trofej několika indiánskými vesnicemi a potom ho zavlekli do Werowocomoka, hlavního města powhatanských Indiánů.

Následující událost je ikonicky provázána jak s Pocahontou, tak i Johnem Smithem: slavná záchrana Smithe před popravou. Jak Smith později vylíčil, byl předveden před náčelníka Powhatana, na zemi před ním byly dva velké kameny, na něž Smithovi položili hlavu, zatímco jeden bojovník byl připravený ji kyjem roztříštit. Než k tomu však mohlo dojít, Pocahontas vyběhla a vlastním tělem Smithe zakryla, čímž z popravy sešlo. Jestli k této události skutečně došlo je předmětem debat již celá staletí. Jedna z teorií říká, že se jednalo o složitý rituál přijetí do kmene a podle jejích zastánců nebyl Smithův život nikdy během něho ohrožen – i když on sám by si to nejspíš neuvědomoval. Posléze Powhatan Smithovi řekl, že od nynějška je součástí jeho kmene. Výměnou za dvě střelné zbraně a kamenný brus pak Indiáni Smithovi dali oblast Capahowasick na řece York a „navždy ho ctili jako svého syna“. John Smith se pak mohl vrátit ke svým lidem. Náčelník posléze hladovějícím Angličanům v Jamestownu poslal dary. Dodávky obyčejně doprovázela Pocahontas, což Angličané vnímali jako známku míru a dobrých úmyslů. Při svých návštěvách v Jamestownu si hrála s anglickými chlapci, věrna své přezdívce „hravá“.

Angličané věděli, že Pocahontas je oblíbeným dítětem velkého Powhatana, vnímali ji proto jako důležitou osobu. Při jedné příležitosti byla poslána, aby vyjednala propuštění indiánských zajatců. Podle Johna Smithe, kdyby nebylo jí, tak by k jejich propuštění nedošlo. Postupem času se ale vztahy mezi Angličany a Indiány začaly zhoršovat.

V zimě na přelomu let 1608–1609 osadníci navštívili několik okolních kmenů za účelem obchodu a nabízeli korálky a různé cetky za zásoby kukuřice. Brzy však přišli na to, že toho roku byla v důsledku sucha neúroda a Indiáni tak neměli potraviny nazbyt. Navíc Powhatan tlačil na své podřízené kmeny, aby ukončily obchodování s bělochy. Domorodci se zdráhali osadníkům potraviny prodat a tak jim Angličané pohrozili ozbrojeným konfliktem. Náčelník Powhatan poslal Johnu Smithovi vzkaz, že když do Werowocomoku přinese pušky, meče, korálky, měď, brusy a slepice, tak mu pošle plnou loď kukuřice. Osadníci v čele se Smithem se v nákladním člunu vydali po řece za Powhatanem. Vyjednávání nedopadlo dobře. Powhatan s rodinou, včetně Pocahonty, se tajně uchýlil do lesů, což ale Smith a jeho lidé nevěděli. V noci se Pocahontas přikradla do města, aby Smithe varovala, že její otec plánuje osadníky zavraždit. Smith už v té době tušil, že situace nevěstí nic dobrého, ale byl jí vděčný, že riskovala život, aby ho opět zachránila. Pocahontas se poté vrátila zpět, a to bylo naposled, kdy se s Johnem Smithem ve Virgínii viděla.

Situace mezi domorodci a osadníky byla stále vyostřenější a náčelník Powhatan začínal být unavený neustálými žádostmi Angličanů o potraviny. Přesunul proto v roce 1609 své hlavní město z Werowocomoka do Orapaksu ležícího hlouběji ve vnitrozemí na řece Chickahominy a Pocahontas měla zakázáno více do Jamestownu chodit. Na podzim toho roku také z Ameriky odjel John Smith, který utrpěl vážné zranění od střelného prachu. Pocahontas a Powhatan později obdrželi zprávu, že Smith na cestě do Anglie zemřel.

Pocahontas sice za Angličany přestala chodit do jejich osady, to ale neznamená, že se s nimi už nevídala. Podle Smithe zachránila život Henrymu Spelmanovi, jednomu z několika anglických chlapců, kteří byli posláni na výchovu k Indiánům, aby se naučili jejich jazyku a způsobům (Powhatan podobně odeslal několik Indiánů k Angličanům). V roce 1610 se Spelman a ještě dva další – Thomas Savage a Samuel, Holanďan, jehož příjmení není známo – necítili u Indiánů bezpečně a rozhodli pro útěk. Savage posléze změnil názor a vrátil se do vesnice, kde Powhatanovi řekl o svých dvou zmizelých druzích. Podle vyprávění Spelmana byla Pocahontas naštvaná, že přišla o dva své překladatele a vyslala několik mužů, aby chlapce přivedli zpět. Samuel byl během pronásledování zabit, ale Spelmanovi se podařilo vyváznout a najít útočiště u Patawomecků, jednoho ze vzdálenějších powhatanských kmenů. Spelman později vypověděl, že se k Patawomeckům dostal úplně sám, ale Pocahontas tvrdila, že mu na útěku pomáhala.

Léta 1609–1610 pro Pocahontu představovaly významné milníky. Bylo jí kolem čtrnácti, což znamenalo dosažení dospělosti a věku na vdávání. Začala se oblékat jako dospělá žena, v zimě nosila koženou zástěru a kožešinový plášť, jak bylo zvykem u Indiánů z vyšších vrstev. Při setkání s návštěvníky nejspíš nosila kožený dres s jedním ramínkem a třásněmi. Při výpravách do lesa pak onošené legíny a bederní roušku jako ochranu před škrábanci, které se snadno zanítily. Svojí kůži si začala zdobit tetováním a nechala si narůst dlouhé vlasy, které nosila různě učesané: volně, sčesané na jednu stranu či po svatbě sestřižené nakrátko „podle hrnce“.

V roce 1610 se Pocahontas provdala za Kocouma, kterého Angličan William Strachey popisuje jako indiánského předáka. Kocoum nebyl náčelník ani člen rady starších, ale Stracheyho poznámka by napovídala, že v hierarchii pod sebou nějaké lidi měl. Je možné, že pocházel z kmene Patawomecků a snad patřil k Powhatanovým tělesným strážcům. Skutečnost, že Kocoum nebyl náčelník a tedy nepocházel z vyšších vrstev, by napovídala, že se Pocahontas vdala z lásky. Powhatanské ženy měly svobodu volit si ženicha podle svého, což platilo i pro Pocahontu navzdory jejímu statusu náčelnické dcery. Jak naznačují anglické prameny, i po svatbě zůstala nablízku svému otci a nadále byla jeho oblíbenou dcerou.

Pro několik dalších let není o Pocahontě v anglických zdrojích ani zmínky. To se změnilo v roce 1613, kdy kapitán Samuel Argall zjistil, že Pocahontas žije ve vesnici u Patawomecků. Argall věděl, že vztahy mezi Angličany a powhatanskými Indiány jsou stále napjaté. Zajetím Pocahonty by tak osadníci dostali do ruky trumf a mohli Indiány přinutit k větší otevřenosti. Argall se setkal s Japazawsem, náčelníkem vesnice Passapatanzy a bratrem náčelníka Patawomecků, aby ho přesvědčil k Pocahontině únosu. Náčelník zprvu odmítnul, věděl, že by se Powhatan jeho lidu pomstil. Nakonec se ale k celé akci uvolil s tím, že Powhatanovi případně poví, že jednal pod nátlakem Angličanů. Past byla nalíčena.

Pocahontas, Japazaws a jeho žena se společně šli podívat na loď kapitána Argalla. Japazawsova žena poté předstírala, že se chce podívat na palubu, ale náčelníkovi se nechtělo, pokud Pocahontas nepůjde na loď s nimi. Ta nejprve odmítla, zdálo se jí to podezřelé, ale když se zklamaná Japazawsova žena dala do pláče, nakonec se uvolila. Po jídle Pocahontu zavedli do kajuty dělmistra, kde měla přespat. Když se ráno všichni tři chystali k odchodu, kapitán Argall Pocahontě odmítl dovolit opustit loď. Japazaws a jeho žena hráli překvapené, a Argall prohlásil, že Pocahontas je jeho rukojmí a propustí ji výměnou za ukradené anglické zbraně a zajatce, které držel její otec. Náčelník a jeho žena odešli a s sebou si odnesli měděný kotlík a ještě pár dalších drobností jako odměnu za účast na celém komplotu.

Po svém zajetí byla Pocahontas přivedena nejprve do Jamestownu a později pravděpodobně do Henrica, malé anglické osady poblíž dnešního Richmondu. Náčelník Powhatan, když se o únosu své dcery dozvěděl, okamžitě souhlasil se zahájením vyjednávání s osadníky. Pocahontu mezitím dostal na starost reverend Alexander Whitaker, který žil v Henricu. Whitaker jí učil angličtině, náboženství a anglickým zvykům. I když ne všechno jí bylo úplně cizí, přeci jen to byl docela jiný svět, než na jaký byla zvyklá v indiánské společnosti.

Během studia křesťanského náboženství se setkala s vdovcem Johnem Rolfem, který později proslul jako první pěstitel tabáku ve Virgínii. Podle všech dostupných anglických pramenů se Pocahontas a Rolfe do sebe zamilovali a chtěli se vzít. Snad poté, co byla Pocahontas unesena, si její indiánský manžel Kocoum uvědomil, že rozvod je nevyhnutelný (instituce rozvodu v powhatanské společnosti existovala) – když Powhatan rozhlásil, že se Pocahontas a John Rolfe hodlají vzít, manželství s Kocoumem bylo považováno za zrušené. Powhatan s novým sňatkem své dcery souhlasil a na svatbu poslal jednoho Pocahontina strýce, aby ho i jeho lid zastupoval.

Roku 1614 Pocahontas konvertovala ke křesťanství a nechala se pokřtít jako Rebecca; a v dubnu toho roku se konala i svatba. Vedlejším důsledkem manželství s Rolfem byl i „Pax Pocahontae“, Pocahontin mír, kdy ustaly vzájemné ozbrojené šarvátky mezi osadníky a Indiány. Rolfovým se brzy narodil syn Thomas. Virginská společnost (Virginia Company of London), která založení Jamestownu financovala, se rozhodla Powhatanovu oblíbenou dceru využít ve svůj prospěch: měli za to, že jako křesťanská konvertitka provdaná za Angličana by Pocahontas mohla být využita k propagaci společnosti i americké kolonizace jako takové.

V roce 1616 Rolfovi odcestovali do Anglie – náklady plně hradila Virginská společnost. Pocahontu, resp. „Lady Rebeccu Rolfovou“, doprovázelo také tucet powhatanských Indiánů, mužů i žen. V Anglii se skupina zúčastnila prohlídky země. Pocahontas se zúčastnila také maškarního bálu, kde seděla poblíž krále Jakuba I. a královny Anny. Později se Rolfovi odebrali do venkovského Brentfordu, kde se Pocahontas po letech opět setkala s kapitánem Johnem Smithem.

Smith na Pocahontu nezapomněl a napsal dopis královně Anně, kde vylíčil, co všechno pro anglické osadníky v Jamestownu v prvních letech udělala. Pocahontas už byla v Anglii několik měsíců, když se opět viděli. Smith píše, že byla naprosto dojatá a ohromená, že se nezmohla na slovo a jen odvrátila zrak. Když se trošku uklidnila, Pocahontas Smithovi vyčetla, jak se zachoval k jejímu otci. Připomněla mu, že Indiáni ho přivítali jako syna a že Smith nazval Powhatana otcem. Pocahontas měla dojem, že nyní, když je ona v Anglii cizincem a Smith domorodcem, měla by mu říkat otče. Když jí to ale nedovolil, Pocahontas se ještě více nahněvala a vmetla mu do tváře, že neměl zábrany vyhrožovat jejím lidem, jí nevyjímaje. Řekla mu, že osadníci jí pověděli, že zemřel v důsledku nehody, ale Powhatan o tom měl tenkrát své pochybnosti, protože Angličané „přeci tolik lžou“.

V březnu 1617 se Rolfovi chystali na návrat do Virgínie. Během cesty po řece Temži ale Pocahontas vážně onemocněla a museli jí odnést na břeh. V městečku Gravesend pak na blíže neurčenou chorobu zemřela. Mnozí historikové se přiklání, že zemřela na onemocnění horních cest dýchacích, jako třeba zápal plic, podle jiných se zase jednalo o nějaký druh úplavice. Bylo jí jednadvacet let. Pohřbena byla v gravesendském kostele sv. Jiří 21. března roku 1617. John Rolfe se vrátil do Ameriky, ale syna Thomase zanechal u příbuzných v Anglii. Za necelý rok zemřel i náčelník Powhatan. Pax Pocahontae začal pozvolna skomírat – a život pro powhatanské Indiány už nebyl nikdy takový, jako dříve.

Ústní tradice

Američtí historikové Linwood „Little Bear“ Custalow a Angela „Silver Star“ Danielová v roce 2007 vydali knihu The True History of Pocahontas: The Other Side of History, která vychází z posvátné ústní tradice kmene Mattaponi. Studie přináší další, někdy velmi odlišný pohled na historickou postavu Pocahontas.

Pocahontas byla posledním dítětem Wahunsenaky (náčelníka Powhatana) a jeho první manželky Pocahonty starší, kterou si vzal z lásky. Pocahontina matka zemřela při porodu. Jejich dcera dostala jméno Matoaka, což znamená „květina mezi potoky“. Jméno snad vzniklo z toho, že vesnice Mattaponiů se nacházela v meziříčí mezi řekami Pamunkey a Mattaponi, a také že matka pocházela z kmene Mattaponi a otec z kmene Pamunkey.

Wahunsenaca byl ztrátou ženy zdrcený, ale opět nalezl radost ve své dceři. Často jí nazýval Pocahontas, což znamená „radostná a smějící se“, protože mu připomínala jeho zesnulou ženu. Není pochyb, že Pocahontas byla jeho oblíbená dcera, s níž ho pojilo zvlášť silné pouto. Wahunsenaca měl za to, že bude nejlepší, když Pocahontu pošle na čas do vesnice Mattaponiů, než aby zůstala v hlavním městě Werowocomoco. Vyrůstala tedy obklopena svými tetami a bratranci a sestřenicemi, kteří ji brali jako vlastní.

Wahunsenaca měl s Pocahontinou matkou i další děti, stejně tak další manželky z dynastických sňatků, ale Pocahontas měla v jeho srdci zvláštní místo. Také ona neměla pro svého otce než lásku a úctu. Všechny jejich činy byly motivovány jejich vzájemnou rodičovskou láskou a poutem. Wahunsenaca měl Pocahontu až v pozdějším věku, většina jejích vlastních sourozenců tak už byla dospělá a řada z nich zastávala v powhatanské společnosti významná postavení. Rodina byla vůči ní velmi ochranitelská a vždy se postarala, aby se jí dostalo nejlepší péče.

Její dětský život se od toho dospělého velmi lišil; rozdíl mezi dětstvím a dospělostí byl pozorovatelný nejen pouhým okem, ale vynikl i na chování. Pocahontas nenosila šaty (v zimě ovšem oblečení měla) ani si nenechala růst vlasy až do dosažení věku dospělosti. Jako dítě se nemohla účastnit některých ceremoniální událostí či je dokonce vidět. Společenská pravidla širší společnosti platila i pro ni, ba dokonce se na ní – coby dcery nejvyššího náčelníka – kladly ještě větší nároky a očekávání. Byla více pod dozorem a musela se více učit, s největší pravděpodobností měla zajištěnou i tělesnou stráž.

Když do Ameriky přijeli Angličané, powhatanští Indiáni je vlídně přijali. S nově příchozími chtěli být přáteli a rozvíjet s nimi obchodní vztahy. Každý powhatanský kmen měl svého kněze (quiakros), který sloužil jako duchovní vůdce, politický rádce, léčitel, kronikář a strážce morálky. Kněží radili držet si Angličany blízko a mít je za spojence, s čímž Wahunsenaca souhlasil. Během zimy roku 1607 bylo anglo-powhatanské přátelství zpečetěno.

Nejslavnější moment Pocahontina příběhu – záchrana Johna Smithe před popravou – se v tomto podání objevuje v odlišné verzi, než jak ji sepsal John Smith. Smith byl zrovna na průzkumu, když narazil na indiánskou loveckou výpravu. Došlo k boji a Smith byl Opekankanem zajat. Opekankano, Wahunsenakův mladší bratr, zajatce vedl od vesnice k vesnici, aby Indiánům názorně ukázal, že Angličané jsou také lidé z masa a kostí. Celá „záchrana“ nebylo ničím, než součástí iniciačního rituálu, z něhož John Smith povstal jako další náčelník a člen powhatanského kmenového svazu. Byl to způsob, jak uvést Smithe, a v širším smyslu Angličany, do powhatanského národa. Byl to mimořádný rituál a proto v něm hráli ústřední roli kněží.

Wahunsenakovi se John Smith vskutku zamlouval a dokonce mu nabídl příhodnější místo pro jeho kolonii – oblast Capahowasick, která ležela na východ od hlavního města Indiánů. Smithův život přitom nebyl nikdy ohrožen. Pokud jde o Pocahontu, tak ta by u toho tenkrát vůbec nebyla, protože děti se náboženských rituálů účastnit nesměly. Pocahontas by následně Johna Smithe považovala – jakožto anglického a nyní spojeneckého náčelníka – za jednoho z vůdců a obránců powhatanských Indiánů. Smith si s jejím otcem odpřísáhl přátelství, Pocahontas by tak od něj přirozeně očekávala loyalitu vůči svým lidem. V indiánské společnosti bylo dané slovo závazné, ba přímo posvátné.

Angličané se tedy stali novým kmenem v rámci powhatanského kmenového svazu a na důkaz nového přátelství Wahunsenaca v zimě na přelomu let 1607–1608 posílal do Jamestownu potraviny. Pro náčelníka to bylo něco přirozeného, protože cítil povinnost konat pro dobro celého svazu. Právě během těchto dodávek jídla se Pocahontas s Angličany blíže seznámila a stala se pro ně symbolem míru. Protože byla stále dítě, jistě do Jamestownu necestovala sama bez adekvátní ochranky a bez svolení svého otce. Právě díky přítomnosti tělesné stráže, i když se to Indiáni snažili maskovat, si Angličané uvědomili, že Pocahontas byla náčelníkovou oblíbenkyní.

Postupem času se začaly vztahy mezi Indiány a osadníky kazit. Angličané na Indiánech agresivně vyžadovali zásoby potravin, které ale oni kvůli letním suchům nemohli postrádat. V lednu 1609 se John Smith dostavil bez pozvání do Werowocomoka. Wahunsenaca ho za to pokáral a zmínil se i o nemístném chování jeho krajanů. Zároveň však dal najevo své přání žít s Angličany v míru. Wahunsenaca jednal v souladu s tradiční powhatanskou filozofií, že mírovými prostředky a slušným jednáním se dosáhne více, než válkou a násilím. Podle Smithe Pocahontas již podruhé riskovala svůj život, aby ho v noci varovala, že se ho její otec chystá zavraždit. Nicméně, podobně jako v roce 1607, Smithův život ani tentokrát nebyl v nebezpečí. Pocahontas byla stále dítětem, pod ochranou a dozorem: je tedy nepravděpodobné, že by se mohla v noci toulat po lesích a Smithovi takové varování poskytnout. Bylo by to zcela v rozporu s powhatanskými zásadami při výchově dětí. Pokud by náčelník skutečně chtěl Johna Smithe úkladně zavraždit, Pocahontas by se téměř jistě nedostala ani přes Smithovy stráže, natož aby jeho smrti dokázala zabránit.

Když se vztahy mezi oběma skupinami neustále zhoršovaly, Pocahontas přestala do Jamestownu docházet. Angličané na ní ale nezapomněli. Pocahontu čekal obřad přechodu do dospělosti, který symbolizoval, že je zralá pro námluvy a sňatek. Tento ceremoniál se konal hromadně každý rok a účastnili se ho chlapci a děvčata ve věku dvanácti až čtrnácti let. Pocahontas se ho mohla účastnit, jakmile začala vykazovat známky pohlavní dospělosti. Protože její matka byla po smrti, zastoupila ji Pocahontina starší sestra Mattachanna. Během obřadu, který se pro dívky nazýval huskanasquaw, si oficiálně změnila jméno na Pocahontas. Obřad samotný byl poměrně diskrétní, a v případě Pocahonty dokonce držený v tajnosti, protože se kněžím donesly zvěsti, že se jí Angličané chystají unést.

Po ceremonii se na oslavu konal pow-wow, kde se vzdalo díkuvzdání. Během pow-wow měli svobodní válečníci povoleno konat námluvní tanec a hledat tak partnerku. Je velmi pravděpodobné, že právě při této příležitosti se Pocahontas poznala s Kocoumem. Po období námluv se vzali. Wahunsenaca byl s volbou své dcery spokojen. Nejenže Kocoum byl bratrem jeho blízkého přítele Jazapawse, náčelníka kmene Potowomaců (Patawomecků), ale byl i znamenitým bojovníkem. Byl si tak jistý, že Pocahontas bude dobře chráněna.

Znovu se však vynořily zprávy, že Angličané plánují Pocahontin únos. S Kocoumem se proto přestěhovala do jeho rodné vesnice. Někdy v této době také porodila syna. Angličané svůj úmysl realizovali v roce 1613. Kapitán Samuel Argall žádal náčelníka Japazawse o součinnost. Náčelník se radil s knězem, zatímco byl vyslán posel se zprávou k Wahumsenakovi. Japazaws nechtěl Pocahontu Angličanům vydat, byla koneckonců jeho švagrovou. Odmítnutí by však přivolalo hněv anglického kapitána a Indiáni neměli šanci případný útok odvrátit. Nešťastný náčelník tedy v zájmu kmene zvolil to menší zlo a přistoupil na Argallův plán. Aby si získal kapitánovy sympatie a snad i vojenskou ochranu, řekl mu, že se obává Wahunsenakovy odvety. Argall mu ochranu přislíbil a ujistil ho, že Pocahontě nebude ublíženo. Ještě než ale na plán definitivně přistoupil, Japazaws si vymohl, že Argall Pocahontu nebude držet dlouho. Kapitán Argall souhlasil. Jamile však Pocahontas vstoupila na palubu anglické lodě, kapitán porušil slovo a Pocahontu odmítal propustit. Následně Japazawsovi a jeho manželce podal měděný kotlík za jejich „pomoc“, čímž je vlastně otevřeně inkriminoval jako své komplice.

Než ale Argall zvedl kotvy, nechal zavraždit Pocahontina manžela Kocouma. Naštěstí však jejich syn v té době u jiné ženy. Angličané svojí rukojmí převezli do Jamestownu. Její otec mezitím promptně vrátil zbraně a propustil své anglické zajatce. Pocahontas ale poté propuštěna nebyla, místo toho dále zůstávala u sira Thomase Gatese, který měl jednání s Indiány o výkupném na starosti. V Jamestownu se Pocahontas znovu ocitla po nějakých čtyřech letech. Bylo jí kolem 15–16 let.

Ztráta dcery byla pro Wahumsenaku velká rána, kvůli které upadl do hlubokých depresí. Kněz mu navrhoval vojenskou odvetu, ale náčelník odmítl. Zvyk velel hledat smírná řešení, kromě toho nechtěl případně riskovat Pocahontin život. Cítil se povinen hledat takovou cestu, která by nejlépe zajistila bezpečnost jeho dcery.

I na vězněnou Pocahontu doléhaly deprese, ale nakonec se podvolila vůli svých věznitelů. Zajímání a braní rukojmích nebylo pro Indiány ničím novým, podobné věci praktikovaly i kmeny mezi sebou. Pocahontas tedy věděla, jak se v takové situaci chovat a že je potřeba spolupracovat. A tak pro dobro svých lidí jakož i vlastní sebezáchovu spolupracovala. V Henricu se od reverenda Alexandra Whitakera učila anglicky a zvláště náboženství. Její věznitelé jí často a důrazně opakovali, že její otec jí nemiluje. Psychicky vyčerpaná Pocahontas se zhroutila a Angličané požádali Indiány, aby poslali její sestru, která by do osady přišla a o Pocahontu se starala. Žádost vyslyšela Mattachanna, která se dostavila i se svým mužem. Pocahontas se Mattachanně svěřila, že byla znásilněna a že je teď nejspíš těhotná. Právě utajení Pocahontina těhotenství bylo hlavním důvodem, proč ji Angličané po třech měsících poslali z Jamestownu to odlehlého Henrica. Pocahontas později skutečně porodila syna, jenž dostal jméno Thomas. Datum jeho narození není známo, ale podle ústní tradice se tak stalo ještě předtím, než se provdala za Johna Rolfa.

Na jaře 1614 Pocahontu Angličané stále trýznili řečmi, že jí otec nemá rád. Připravili výměnu Pocahonty za výkupné (v pořadí již druhé), ale během toho došlo k roztržce a obě strany přerušily vyjednávání. Pocahontě pak předhazovali, že Indiáni „odmítli“ zaplatit výkupné a že je to důkazem, že její otec má radši anglické pušky, než jí.

Zakrátko po této události Pocahontas přestoupila na křesťanství a přijala své nové jméno Rebecca. V dubnu 1614 se pak v Jamestownu provdala za Johna Rolfa. Jak moc byla její konverze upřímná je předmětem diskuzí, v každém případě však neměla moc na výběr. Byla v zajetí a během něho se snažila chránit a reprezentovat svůj lid, jak nejlépe to šlo. Johna Rolfa si patrně vzala dobrovolně, protože už byla matkou míšence, který mohl pomoci zasypat příkop mezi Angličany a Indiány. Její otec dal se sňatkem souhlas, ale jen proto, že jeho dcera byla vězněná a on se obával, jaké následky by jeho odmítnutí pro ni mohlo mít. John Rolfe si pak Pocahontu vzal, aby získal pomoc indiánských kněží pro svůj tabákový business, protože právě kněží měli domorodé pěstování tabáku na starosti. A díky sňatku mu jeho záměr nakonec vyšel.

V roce 1616 byli manželé Rolfovi spolu s několika Indiány – mezi nimi i Mattachanna a její manžel Uttamattamakin – posláni do Anglie. Několik z nich byli kněží převlečení za prosté Indiány. Rodina procestovala Anglii a v březnu 1617 se měla vydat na cestu zpět do Virgínie. Na palubě lodi Pocahontas a John Rolfe večeřeli s kapitánem Argallem. Krátce poté se Pocahontě udělalo špatně a začala sebou zmítat. Mattachanna běžela pro pomoc k Rolfovi, ale když se vrátili, Pocahontas byla mrtvá. Převezli jí do Gravesendu, kde byla pohřbena v místním kostele. Její syn Thomas byl ponechán u příbuzných v Anglii, zatímco ostatní se vrátili zpět za oceán.

Mattachanna, Uttamattamakin a kněží Wahunsenakovi pověděli, že Pocahontas byla zavražděna, patrně otrávena, protože se těšila dobrému zdraví až do oné osudné večeře na palubě lodi. Wahunsenaca propadl zoufalství nad smrtí své milované dcery, kterou její nebožce matce přísahal, že bude chránit. Nakonec se vzdal titulu nejvyššího náčelníka a v dubnu 1618 zemřel. Mír mezi bělochy a Indiány se začal hroutit – a život v zemi Tsenacomoco již neměl být nikdy jako dřív.

Závěr

To málo, co o Pocahontě víme, pokrývá sotva polovinu jejího krátkého života, a přesto se stalo zdrojem inspirace pro celou řadu knih, básní, obrazů, her, soch i filmů. Její příběh upoutal celé generace badatelů i široké veřejnosti. Pravdivé jádro jejího života je však zahaleno závojem interpretace ústní tradice i písemných pramenů, které si nezřídka navzájem odporují. Jedna věc je ovšem jistá: Pocahontin příběh i po čtyřech stech letech zaujímá a inspiruje – a bude i v budoucnu, to bezesporu. Pocahontas i nadále žije prostřednictvím svého lidu, který existuje dodnes, ale i přímých potomků svých dvou synů.

Zdroj

Původní článek „Pocahontas: Her Life and Legend“ Sarah J. Stebbins naleznete na stránkách National Park Service.