Náboženství na Pitcairnově ostrově

Herbert Ford

Publikováno: 13. března 2011

Je známo, že náboženské praktiky byly na Pitcairnu přítomny dlouho předtím, než sem na konci 18. století přišli námořníci z HMAV Bounty a jejich polynésští společníci. Nevíme však mnoho o tom druhu náboženství, které zde existovalo v předvzbouřeneckých dobách s výjimkou toho, že bylo podobné tomu, jež vyznávalo polynéské obyvatelstvo na sever a západ, a snad možná i některé skupiny na východ od Pitcairnova ostrova. Nicméně, na ostrově bylo již v dřívějších letech nalezeno mnoho důkazů v podobě různých artefaktů a kultických předmětů. Bohužel pro nás byla většina z toho zničena nebo nenávratně ztracena.

Když na ostrově přistál Fletcher Chtristian a ostatní vzbouřenci z Bounty, aby se na ostrově usadili, zdá se, že náboženství v jejich životě hrálo jen pramalou roli. Bohužel však život na Pitcairnu po dobu prvních dvou dekád je jen velmi málo zdokumentovaný. To však až do chvíle, kdy se v životě Johna Adamse odehrála zvláštní a podivuhodná změna, že se náboženství stalo nedílnou součástí života na Pitcairnově ostrově. Jakmile usoudil, že náboženství drží příslib lepšího života pro malou ostrovní kolonii, neztrácel Adams čas v zavádění toho, co bychom nazvali striktní náboženskou praktikou.

Sir Charles Lucas, editor The Pitcairn Island Register Book (1929), v úvodu knihy pěkně popsal, jak náboženství vstoupilo do života Johna Adamse. „V dějinách křesťanství bylo zaznamenáno mnoho pozoruhodných případů konverse“, píše Sir Charles, „avšak najít přesnou paralelu s Adamsem by bylo těžké.“

„Fakta jsou celkem zřejmá. Není pochyb, pokud jde o to, čím byl a co dělal poté, co jeho druhové z lodi na ostrově zemřeli. Neměl žádného člověka, který by byl jeho pomocníkem či rádcem, jenž by jej strhnul na cestu spravedlnosti a navedl ho, aby cítil a převzal zodpovědnost za výchovu skupiny chlapců a dívek ve strachu před Bohem.

Měl Bibli a modlitební knihu, které byly nástrojem jeho snažení v rámci jeho vzdělání, nebo spíše nedostatku vzdělání. Snadno si mohl vybavit vzpomínky na své dětství, ale je pouze jedno jednoduché a přímočaré vysvětlení toho, co se stalo: že to byla práce Všemohoucího, s jehož pomocí námořník zocelený zločinem a v daleké zemi, šel do sebe, naučil se následovat Krista a naučil to i další.“

Předtím ve svém úvodu Sir Charles vykresluje neobvyklost celé události v téměř dramatické perspektivě:

„Abychom plně docenili pitcairnský příběh, je nutné si předtím vybavit ten kontrast, který zde prezentujeme. Co může stát v protikladu vraždám a zločinům v prvních let na ostrově více, než mírumilovná usedlost, žijící ve zbožnosti a nesrovnatelné nevinnosti, kterou se kolonie stala za Johna Adamse.

Nebo další kontrast, každodenní život této drobné, izolované skupiny lidských bytostí, plynoucí ve své až monotónnosti, zatímco války a zvěsti o válkách a velkých událostech hýbaly celým vnějším světem. Vždyť Pitcairn by býval mohl být na jiné planetě!“

Takže nějak takhle to vypadalo krátce po přelomu století až do Adamsovy smrti v roce 1829; John Adams nebyl jen významným pitcairnským učitelem a zastáncem náboženství, ale také vůdcem kolonie. Někteří lidé, kteří to však podle mého tak trochu hrotí, nadhodili, že Adams byl pěkný diktátor. Takové tvrzení však nedá takovou práci podepřít.

Podle reverenda Thomase Bolese Murraye přejímal John Adams zvyky anglikánské církve; modlitby probíhaly vždy ráno a večer, učil děti kolektám, katechismu a dalším věcem z modlitební knihy. Zvláště důkladný byl při naslouchání, když děti opakovaly Otčenáš a Apoštolské vyznání. A také se zdá, že Adams byl jako učitel náboženství nesmírně oblíbený. Murray potvrzuje, že Adamsovy mladé žáky jeho vyučování skutečně bavilo a v souvislosti s tím Murray zmiňuje jednu příhodu: při jedné příležitosti nabídl John Adams dvěma svým svěřencům – Arthuru Quintalovi a Robertu Youngovi – jako odměnu za jejich práci na polích před setbou jam (tropická hlízovitá zelenina, někdy se jim podle amerického zvyku říká sladké brambory, RB) trochu střelného prachu. Chlapci mu ovšem místo toho navrhli, aby jim raději dal navíc nějaké hodiny z Bible, což jim Adams, jak píše Murray, rád splnil.

Úvod do náboženství byl nedílnou součástí výchovy v anglickém chudobinci, kde Adams vyrůstal a kde zcela určitě přišel s některými obřady a slavnostmi anglikánské církve do styku. Vzhledem k tomu, že se Adams prakticky spoléhal jen na své vzpomínky z dětství, je pochopitelné, že ve svém chápání biblických textů pokulhával, nebo se při jejich exegesi upínal do extrémů. Církevní nařízení postít se na popeleční středu a velký pátek bylo Adamsem na Pitcairnu pozměněno tak, že půst byl pravidelně každý týden ve středu a v pátek – k nepohodlí jeho oveček. Právě ohledně půstů, byl Adams trochu poněkud „usměrněn“ až po příjezdu anglického učitele Johna Buffetta na ostrov, ale přesto zůstal půst zachován každý pátek.

Zejména Adamsova speciální úprava manželství, kdy se mohli brát i blízcí příbuzní, nejspíše zachránila komunitu před zánikem; tabulka příbuzenství a spřízněnosti (Table of kindred and affinity) obsažená v Knize všedních modliteb (Book of Common Prayer), která se tímto tématem zabývala, se na Pitcairnu často setkávala s vlídným nezájmem. Na druhou stranu bylo u ostrovanů pozorováno dodržování některých příkazů z knihy Leviticus, např. požadavek na zákaz požívání nečistých ptáků.

Při pohledu na tento liberální pohled na manželství mezi „příbuznými“, kterým John Adams sledoval ušlechtilý záměr, mohl nechtíc položit základ pro pozdější pitcairnský zvyk, jehož nešťastné důsledky pocítili Pitcairňané i v nedávných letech (především se jedná o sex s velmi mladými dívkami, což je ve Velké Británii i na Novém Zélandu pohlavní zneužívání. Světově proslulým se pak stal proces s pitcairnskými muži, včetně pitcairnského starosty Steva Christiana, v roce 2004; šest ze sedmi obžalovaných bylo tehdy u novozélandského soudu odsouzeno).

Zbožnost Pitcairnské komunity, kterou na ostrově nastolil John Adams, však obletěla celý svět. Ještě zajímavější jí však činí skutečnost, že až do příjezdu cizinců Johna Buffetta, Johna Evanse a George Nobbse byli všichni ostatní dospělí na ostrově Polynésané. Polynéské ženy – matky komunity, které tvořily většinu dospělé populace, hrály klíčovou roli v udržování své vlastní původní víry (dospělých žen spolu s námořníky přišlo na ostrov dvanáct: deset z Tahiti, jedna z Tubuai a další z Huahine ležícím ve Společenských ostrovech). V době příjezdu George Hunna Nobbse (1828) už se však křesťanství rozvinulo natolik, že „návštěvníci ostrova nevěděli, zda být znuděni všedností a jednotvárností, anebo být ohromení tím, čeho jsou svědky“.

Líčení vroucného náboženského chování a zvyků pitcairnských osadníků, jak ho ve světě líčili námořní kapitáni, členové posádek i pasažéři lodí, kteří ostrov navštívili, spustilo takovou lavinu sympatií, jež jen posílila zbožnost a religionisitu ostrovanů. Raymond Nobbs ve své studii George Hunn Nobbs: 1799-1884 Chaplain on Pitcairn and Norfolk Island napsal: „Zprávy o zbožné a víře pitcairnských ostrovanů posloužily jako silný argument při upevnění některých fundamentálních tezí, ať již organizovaných náboženských společností či věřících jednotlivců.“

Právě zde, na malém odlehlém Pitcairnově ostrově, žil kvetoucí důkaz účinku křesťanské morálky a spásy, vycházející z náboženského postoje a příkazů, jež stojí v evangeliu: všichni ti lidé z celého světa se obrátili k víře. A jak se zpět na Pitcairn donesla příznivý ohlas světa na jejich zbožnost, zareagovali Pitcairňané ještě upevněním svých křesťanských ctností, opakovaně žádaje o náboženskou pomoc. Tyto opakované žádosti ostrovanů o kněze, který by je učil správné cestě, jsou předmětem množství dochovaných dopisů, které jsme objevili v Honolulu, Sydney, Wellingtonu i Londýně. Několik málo z těchto upřímných volání po duchovním vedení je uchováno také v Pitcairn Islands Study Center v Angwinu v americkém státě Kalifornie.

Když v roce 1830 u Pitcairnu přistála HMS Seringapatam pod velením kapitána Williama Waldegrava, vezoucí zásoby pro ostrov, měla na palubě mimojiné kněze. Dokonce se dochoval rozhovor mezi kapitánem a Pitcairňany:

„Přivezl jsem vám s sebou kněze,“ řekl kapitán Waldegrav.

„Bůh vám žehnej,“ ozvalo se ze všech úst, „přijel však, aby s námi zůstal?“

„Ne.“

„Jste zlý člověk. Proč ne?“ pronesli lidé.

„Nemohu ho tady nechat, je to můj lodní kaplan. Ale přivezl jsem vám oblečení a některé další věci od krále Jiřího.“

„Ale,“ ozvala se Kitty Quintalová, „my chceme potravu pro naše duše!“

Roku 1840 se na ostrově zastavila loď Londýnské misionářské společnosti (London Missionary Society) Camden pod velením Roberta Clarka Morgana. Kapitán Morgan a reverend Thomas Heath vystoupili na břeh spolu s dary pro ostrovany od guvernéra Nového Jižního Walesu, Lorda Bishopse a reverenda D. Rosse. Reverend Heath měl při té přiležitosti strhující kázání, kterému Pitcairňané naslouchali se zatajeným dechem. Stejně tak kapitán Morgan k obyvatelům promluvil na téma „péče o duši“. Ale po třech působivých bohoslužbách, navečer Camden zvedla kotvy a zmizela za horizontem. Toužebně očekávaná pastvy pro duše, po které ostrované tolik prahli, se opět nedočkali.

Je nade vší pochybnost, že zbožnost pitcairnských osadníků byla upřímná a opravdová. Když ostrov navštívil francouzský konzul M. Morenhout, jeho dojmy o zbožnosti Pitcaiňanů ilustruje zážitek, který se mu přihodil, když ulehl večer ke spánku v jedné místnosti s ostrovany. Když si všichni mysleli, že konzul již usnul, starší probudili všechny obyvatele, kteří poklekli a odříkali své modlitby. Morenhout, který zatím jen dělal, že spí, tím byl hluboce dojat.

Zatímco jejich věrnost křesťanským hodnotám zůstávala na Pitcairnu neotřesena, přestěhování Pitcairňanů na Tahiti v březnu 1831 se pro lidi navyklé křesťanským způsobům ukázalo jako skutečná katastrofa. To, co na Tahiti spatřili a čemu během doby strávené zde podlehli, zanechalo na Pitcairňanech poté, co se nakonec vrátili zpět na Pitcairn, hluboké následky.

„Božská ukázněnost vybudovaná Adamsem byla těžce narušena,“ napsal jeden spisovatel o krátkém pobytu Pitcairňanů na Tahiti. „Znovu se vynořil stařičký destilační přísroj z Bounty používaný pro výrobu alkoholického nápoje a ‚ďábelsky vřel‘. Říkalo se, že tehdejší Pitcairňané se pak už tahitských zvyků nikdy zcela nezřekli.“ Dekadentní atmosféra tahitského hlavního města Papeete na pitcairnské ostrovany po návratu začala zcela jistě působit. A právě na Tahiti si Pitcairňané také osvojili rasové předsudky, které do té doby jim byly něco naprosto cizího, když ti se světlejší pletí začali nenávidět černochy.

Do mocenského a morálního vakua, které v té době prostupovalo životy lidí na Pitcairnu, vstoupila postava vpravdě diktátorská: Joshua Hill. Detailní výčet škod a úpadku morálky, kterou napáchal, zde v tomto článku ničemu neposlouží. Hill se snažil být jak náboženským, tak politickým vůdcem ostrova a co se té náboženské stránky týče, jeho jediným přínosem bylo, že nechal zničit starou kolonu a tím zamezil častému bezuzdnému pití pálenky, která se z ní vyráběla.

Poté, co byl Joshua Hill z ostrova vypovězen, se prakticky náboženským vůdcem ostrovanů stal George Hunn Nobbs, který převzal úlohu pitcairnského pastora. Kolem roku 1850 začali Pitcairňané do svých bohoslužeb zahrnovat i melodickou hudbu, a to díky nadanému hudebníkovi Hughu Carletonovi, který byl jedním z pasazérů lodě Noble, která však od ostrova odplula a nechala je tam.

V roce 1852 pastor Nobbs upevnil svou pozici coby náboženský vůdce ostrova, když se díky laskavosti ze strany admirála Fairfaxe Moresbyho dostal do Londýna, kde byl vysvěcen na kněze anglikánské církve. Po čtyři následující roky až do odchodu Pitcairňanů na ostrov Norfolk se hodnoty pravého náboženství na Pitcairnu opět nabyly svého významu.

Poté, co se na Pitcairn ve dvou vlnách (v letech 1558 a 1864) vrátila z Norfolku část lidí zpět na Pitcairn, zůstali navrátilci i nadále věrni víře anglikánské církve, stejně jako v dobách, kdy byl jejich vůdcem George Hunn Nobbs. Všichni se účastnili týdenních bohoslužeb, které u sebe hostil Moses Young. Bohoslužby byly doprovázeny Youngovým sólem na malou flétnu a housle, na které se naučil hrát pod vedením Hugha Carletona v roce 1850.

V roce 1860 u ostrova přistála loď HMS Calypso, aby ostrovanům ukázala vlajku matičky Anglie. Lodní kaplan vystoupil na břeh a několik hodin strávil vyučováním dětí náboženství. Po odplutí Calysto však Pitcairn musel zůstat bez náboženského vůdce až do 70. let 19. století, navzdory žádostem ostrovanů o někoho, kdo by je prováděl na stezkách Božích.

Jednoho dne v březnu roku 1876 zakotvila u ostrova loď St. John. Tato událost nakonec navždy změnila náboženskou tvář ostrova. Kapitán David Scribner vystoupil na břeh spolu s „krásnou Mason a Hamlin Organovými, jež pitcairnští muži vynesli na ramenou až na vrchol Obtížného kopce (Hill of Difficulty) do vesnice, kde si v kostele s doškovou střechou ten dobrý kapitán sedl k varhanům a vedl Pitcairňany při procítěném zpěvu starého evangelijního chvalozpěvu ‚Shall We Gather at the River‘.“

Mezi mnoha jinými dary, které na ostrov ten květnový den přivezl kapitán Scribner, byla i velká bedna s křesťanskou literaturou – literaturou vytištěnou příslušníky církve adventistů sedmého dne. Do přístavu v San Franciscu ji přivezli a do rukou kapitána Scribnera ji předali dva adventističtí duchovní, James White a John Loughborough, žijící v kalifornském Napa Valley.

Poté, co St. John vyplul vstříc Hornovu mysu a dále do anglického Liverpoolu, Pitcairňané studovali náboženství z literatury, kterou jim kapitán Scribner věnoval. Povšimli si, že adventistická víra volá k svěcení sedmého dne v týdnu, tak jak radí Bible, a také, že adventisté věří v druhý příchod Ježíše Krista na Zemi (tzv. parusie, RB), jež označují jako druhý advent. Podle literatury pochází pojmenování jejich víry – „sedmý den“ či „adventisté“ – právě z těchto dvou významných prvků křesťanské víry.

Avšak Pitcairňaňům plně vyhovovalo být vyznání anglikánské církve a adventisickou literaturu tak odložili stranou. Uplynulo deset let, když v roce 1886 Rosalinda Youngová, dcera vůdce ostrova Simona Younga, na tuto literaturu znovu narazila. Nalezla spis jménem The Sufferings of Christ (Utrpení Krista), který ji natolik zaujal, že přesvědčila svého otce, aby si ho přečetl. I na něho udělal spis dojem a přiměl také ostatní členy své komunity, aby přečetli i další mnohé adventistické texty.

Alta Hillard Christensenová ve své knize Heirs of Exile (Dědicové exilu) o šíření nového evangelia píše:

„Zpočátku Pitcairňané spisy četli s krajní opatrností a podezřívavostí, protože se obávali svedení ze své cesty. Ovšem když zjistili, že každá prezentovaná doktrína se zakládá na biblické autoritě, jejich obavy se rozplynuly. Čím více studovali, tím větší byl jejich zájem […] Ač téměř všichni byli o novém vyznání vnitřně přesvědčeni, nikdo nenašel odvahu prolomit zažité zvyky a začít sloužit bohoslužbu v jiný den (tj. v sobotu místo v neděli, RB).“

Pozoruhodnou historickou poznámkou k tomu, že Pitcairňané změnili den bohoslužby z neděle na sobotu, sedmý den v týdnu, je, že v době, kdy se ostrované vedeni Johnem Adamsem počátkem 19. století přihlásili k anglikánské církvi až do roku roku 1814, kdy u ostrova zastavily britské válečné lodě HMS Briton a HMS Tagus, sloužili Pitcairňané nevědomky bohoslužbu v sobotu v domnění, že jde o neděli. Tato záměna byla způsobena skutečností, že Bounty při cestě východním směrem na Pitcairnův ostrov překročila mezinárodní datovou hranici a vzbouřenci se nemuseli posunu kalendáře o den přizpůsobit. Tak byly tyto dva dny zmateny, až dokud kapitán Staines roku 1814 neuvedl věci na pravou míru.

Kromě toho, že většina ostrovanů začala číst nové zprostředkované biblické zásady, přišel na jejich skalnaté pobřeží americký námořník jménem John I. Tay, který jim pomohl ujasnit jejich pocity. Změna vyznání tak mohla započít. John Tay, který strávil mnoho let na moři službou na nejrůznějších lodích, odešel na odpočinek do Oaklandu v Kalifornii. O hodnotě víry adventistů sedmého dne byl přesvědčen. Později se mu však začal zhoršovat zdravotní stav a na radu lékaře, že by se měl odstěhovat ze špatného oaklandského ovzduší, se vydal znovu na moře. V téže době hořel touhou říci i dalším lidem o zásadách víry, ke které tak přilnul. John Tay příběh o vzpouře na Bounty a jejích následcích znal, rozhodl se proto o své víře povědět právě Pitcairňanům. Jeho cesta na Pitcairn byla epickým příběhem, avšak čas nám nedovoluje jej zde vyložit.

Jakmile dorazil na Pitcairn, zůstal se svolením obyvatel na ostrově pět týdnů, od října do listopadu 1886, a společně s nimi se věnoval studiu biblických textů. V době, kdy John Tay na své jachtě General Evans z ostrova odplul, byla většina Pitcairňanů odhodlána stát se adventisty sedmého dne. Ostrované žádali Taye, aby je v hávu nové víry pokřtil, avšak on to odmítl, poukazujíce na fakt, že to může udělat výhradně k tomu určený duchovní, zatímco on je pouhý laik. Ostrovanům nicméně slíbil, že se vrátí a přiveze s sebou vysvěceného kněze.

Dva roky nato se Tay pokusil svůj slib naplnit, ale námořní neštěstí jeho snaze učinilo přítrž. Svému slovu byl schopen dostát až roku 1890, kdy na Pitcairn přivolal misionářskou loď adventistů, přiléhavě pojmenovanou Pitcairn. Téměř všichni ostrované pak přistoupili na křest.

Mnoho ostrovanů, jež zahořelo pro svou novou víru, zrovna tak, jako John Tay, se rozhodlo jít zvěstovat poselství o adventistické víře i na další tichomořské ostrovy. Misionářská loď Pitcairn se na všech svých šesti výpravách ze San Francisca do Tichomoří zastavila nejprve na Pitcairnově ostrově, kde při té příležitosti několikát nabrala Pitcairňany, aby mohli šířit evangelium jinde. A dokonce několik ostrovanů, kteří toužili po vyšším vzdělání, odjelo na Pitcairnu do Spojených států studovat na Healdsburg College v Severní Karolíně, předchůdci Pacific Union College, na níž se dnes nachází Pitcairn Islands Study Center.

Během 20. století přinesla adventistická víra štěstí mnoha pitcairnským srdcím a křesťanskou útěchu bezpočtu dalším. Dlouhá pitcairnská tradice zpívání křesťanských chvalozpěvů v člunech při vyplutí z ostrova je hodnotným vyjádřením jejich víry. Dochovalo se mnoho příznivých, ba přímo nadšených svědectví od stovek námořních kapitánů a nemálo rovněž od cestujících a členů posádek.

V roce 1980 popsala Molly G. Elliottová ve svém článku pro časopis Eastern Horizon, dopad náboženské víry Pitcairňanů a jejich zpěvu, když se plavila na lodi Mataroa, která zakotvila u ostrova:

„Jakmile byli u Mataroy, vyrojili se Pitcairňané po lodních žebřících a přitom se uvolněně smáli. Byli vysocí, tmaví, s pletí jako suchar, měli perfektní chrup a okouzlující chování ze staré školy. Nenosili boty a třebaže jsem, jako většina Novozélanďanů, zvyklá v létě chodit kolem domu bez bot, nikdy jsem ještě neviděla takové nohy – drsné, prsty zešikmené a skoro chápavé.

Na palubu přinesli brašnu z palmových listů naplněnou banány, pomeranči, ananasy, nařezané maso létajících ryb a želv a krabice ve tvaru otevřené Bible. Na rozdíl od obchodníků se suvenýry na ostatních tichomořských ostrovech, se nesnažili ulovit zákazníka vtíravým přemlouváním, jako nějaký žebrák. Ani nepřipustili smlouvání o ceny.

Protože jsme dorazili v sobotu, ostrované ten den, na jejich sabat, odmítli provozovat obchod. Mohli jsme si tak vzít co jsme chtěli a dát jim za to dobrovolný příspěvek. Jedna z žen rozdávala i literaturu adventistů sedmého dne.

Když se rozezněla lodní siréna, ostrované stáhli své žebříky, kterých se pevně drželi svými neobyčejnými prsty.

Odveslovali do bezpečné vzdálenosti. Jejich loď se pomalu zvedala a zase klesala na šedých vodách Pacifiku. A potom, v dokonalém souznění, začali zpívat starý hymnus ‚Shall We Gather at the River?‘“

„Jen málokdy jsem mohla slyšet tak dojemný zpěv,“ napsala dále Elliotová. „Zcela mlčky se cestující i členové posádky shromáždili podél zábradlí. Mnozí měli slzy v očích. A pak jejich loď vyplula. Ženy mávaly, muži se s rozhodností sklonili k veslům, snažíce se bezpečně provést loď úzkým kanálem mezi skalami zpět do Bounty Bay.

Onen dlouhopůsobící příznivý účinek, který zpěv ostrovanů o své křesťanské víře zanechával na projíždějící lodě, ještě lépe vystihuje Fred Duncan v knize A Deepwater Family. Roku 1895 u Pitcairnu zastavila plachetnice (three-skysail-yard) Florence, jejímž kapitánem byl F. C. Duncan. Jeho syn, Fred Duncan, byl v té době ještě chlapec. O více než půlstoletí později o tomto přistání otcově lodi u Pitcairnu a Pitcairňanech zpívajících chvalozpěvy napsal:

„Dva velké dlouhé čluny připluly k naší lodi a jejich osádky vstoupily k nám na palubu. Protože už bylo pozdě odpoledne a čas se krátil, obchod proběhl v rychlosti. Aby naše loď nebyla proudem vržena na pobřeží, měli jsme plachtu vytaženou jen nízko a začali jsme se od ostrova vzdalovat.

Když v dáli na obzoru padl soumrak, vůdce ostrovanů se s námi přišel do kajuty rozloučit. Povšiml si přitom malého harmonia a otázal se mého otce, jestli by nám jeho muži mohli zazpívat. Otec nadšeně souhlasil, pozval ostrovany dále a naše malá kajuta byla v okamžiku plná. Bez nějakých úvodů začali energicky zpívati svůj důvěrně známý chvalozpěv z doby Moodyho a Sankeyho, zpívali refrény s přímo ohromující silou, které doprovázeli neodolatelnými polynéskými rytmy.

Zvláště rádi měli hymnus s názvem ‚God Is Calling Yet‘ (Bůh už volá): ‚God is calling yet, you hear 'em?‘ (Bůh už volá, slyšíš ho?) zpívali hlasitě a vlna vzrušení je prostoupila jako při revival meeting. Když skončili poslední hymnus a poslední z našich přátel slezl dolů do pitcairnské lodi, plížila se při hladině vody vrstva mlhy. Měsíční světlo dodalo scenérii až mystickou krásu, znásobenou tím, jak lodě vyrazily do mlhy za rytmického šplouchání vesel, chrastění čepů vesel a opakované diminuendo refrénu‚God is Calling Yet‘: ‚God is calling yet, you hear 'm, God is calling yet.‘“

„Bylo mi v té době pouhých 8 let,“ napsal Fred Duncan, již jako starý muž, „ale byl to duchovní zážitek na celý život.“

Úctyhodná a milovaná tradice zpěvu křesťanských chvalozpěvů projíždějícím lodím je dnes již na Pitcairnově ostrově nějak pozapomenuta. V současnosti se již obvykle na rozloučenou zpívá jen pochmurný pitcairnský „Good Bye Song“. Obávám se, že s úpadkem této tradice na ostrově něco nedocenitelného umírá, pokud již nezemřelo.

Podobně jako všechna náboženská přesvědčení, ani víra adventistů sedmého dne malou pitcairnskou komunitu vůči všem projevům asociálního či kriminálního jednání neimunizuje. V roce 1897 Harry Albert Christian, mladý adventista ovládnutý svou vášní a chtíčem, zavraždil na ostrově svou ženu a dítě. Tato událost budiž jedním příkladem toho, jak náboženství, ač se jedná o Boží sílu ke spáse, jako takové může sloužit pouze těm, kteří každodenně zcela vloží svou důvěru v moc Boží.

V posledních letech je na Pitcairnu náboženská víra (jakékoliv konfese) na ústupu. V polovině roku 2005 bylo z padesáti Pitcairňanů členy církve adventistů sedmého dne méně než tucet. Mnozí další se dále nehlásí vůbec k žádnému vyznání. Posoudit může každý sám, zda do života přenesená náboženská víra pitcairnských lidí byla během dvou set let jejich historie ku prospěchu či nikoliv.

Já věřím, že dodržování biblických zásad jak anglikánského, tak adventistického vyznání těmi Pitcairňany, kteří zůstali věrni nebeskému zjevení, bylo rozhodně prospěšné životu na ostrově. Již od těch prvých let 19. století, kdy John Adams, „námořník zocelený zločinem, v daleké zemi, šel do sebe, poznal a naučil ostatní následovat Krista“, stal se Pitcairnův ostrov díky tomu lepším místem.

Doplňková literatura

Zdroj

Původní článek „Religion on Pitcairn Island“ Herberta Forda naleznete na stránkách Pitcairn Island Study Center.

Autor

Herbert Ford je americký emeritní profesor žurnalistiky a zakladatel Pitcairn Island Study Center při Pacific Union College (1977), v jehož čele od začátku stojí. Dlouhodobě se odborně zajímá o dějiny vzpoury na Bounty a Pitcairnovy ostrovy. Je autorem jedenácti knih, z toho čtyř o Pitcairnových ostrovech, a více než stovky článků. Je rovněž vysvěceným duchovním církve adventistů sedmého dne.