Renaud de Châtillon a piráti od Rudého moře

Helena P. Schrader

Publikováno: 19. ledna 2016

V prosinci 1182, během příměří mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem, se v Rudém moři objevila eskadra lodí s asi třemi tisíci piráty, která začala terorizovat obchodní lodě i poutníky. K všeobecnému překvapení brzy vyšlo najevo, že posádky tvoří Frankové – západní křesťané. Po pěti stech letech to tak bylo poprvé, co se v Rudém moři objevila křesťanská loď.

Vzhledem k tomu, že už pět set let se v Rudém moři žádní nepřátelé nevyskytovali, muslimští vládcové Egypta a Arábie neměli důvod zde vydržovat válečné loďstvo, které by se nyní pirátům mohlo postavit. Piráti tak během velmi krátké doby narušili kvetoucí obchodní spojení mezi Egyptem a Indií. Politický dopad jejich řádění byl ještě horší: přerušili trasu muslimských poutníků z celé severní Afriky, kteří se vyloďovali v Džiddě, a to v období pouti do Mekky.

Franští piráti nejprve přepadli město Ajdháb na egyptském pobřeží, první velký přístav, kde se naloďovali poutníci mířící z Afriky do Arábie. Neopevněné město snadno dobyli, zmocnili se velkých zásob určených pro poutníky a po souši vyslali jezdce do vnitrozemí, aby napadli nedalekou karavanu. Eskadra poté zamířila na druhou stranu Rudého moře. Piráti se znovu vylodili na pobřeží mezi Mekkou a Medínou, doufaje, že narazí na bohaté a neozbrojené karavany, a poté zamířili Al-Haule severně od Džiddy. Během jejich tříměsíční aktivity zajali na dvacet obchodních a dopravních lodí s poutníky, které okradli; rychlejší plavidla poté dále využili a ostatní potopili. Není znám počet jejich obětí, neozbrojených poutníků a obchodníků, mužů, žen i dětí, které piráti zabili či zotročili, ale bezesporu byl značný. Počátkem února 1183 jim ale štěstí přestalo přát.

Egyptský místodržící a Saladinův bratr al-Ádil na hrozbu reagoval rychle a rozhodně; nařídil část egyptského loďstva po souši přepravit přes Sinaj ze Středomoří do Rudého moře. Nové rudomořské loďstvo bylo připravené a bojeschopné v polovině ledna 1183. O dva týdny později egyptská eskadra dopadla a zablokovala franské piráty v přístavu Al-Haula. Když Frankům došlo, že blokádu neprorazí, opustili své lodě, kořist i zajatce a ustoupili do vnitrozemí, kde je o pět dnů později muslimové v jedné úzké rokli vystopovali. Většina z nich byla pobita, ale na 170 z nich se vzdalo a padlo do zajetí.

Sultán Saladin byl pirátským přepadem v Rudém moři rozčarován. Ačkoliv právo šaría zakazuje zabíjení zajatců, kteří se vzdají, sultán zajaté piráty popravit stejně nechal. Arabské prameny zmiňují, že bylo zapotřebí se zbavit nepřátel, kteří získali cenné znalosti navigace v Rudém moři, ale utišit hněv lidu exemplární popravou těchto mužů také nejspíš hrálo v Saladinově rozhodnutí svou roli. Zajatci byli rozesláni do nejrůznějších částí Saladinovy arabské říše, do co nejvíce měst, k veřejné popravě, aby „Saladin veřejně oslavil své vítězství a jasně ukázal, jak vykonává spravedlnost“, jak píše Bernard Hamilton ve své knize The Leper King and his Heirs. Dva vězni byli vybráni pro zvláště mimořádný trest: byli odvezeni do Mekky a před zraky tisíců poutníků byli zabiti namísto obětních zvířat.

Žádný pramen nemá pro piráty slůvko lítosti nebo sympatií. Napadali bezbranné poutníky a obchodníky očividně pro své vlastní obohacení. Arabské zdroje kladou důraz na nepopsatelný strach v srdcích muslimských poutníků, kteří byli zvyklí na bezpečné cestování; psychologický dopad těchto nájezdů musel být podobný, jako teroristické útoky z 11. září 2001. Scénou děsivých a „bezprecedentních“ nájezdů se stal region, který byl tak dlouho vnímán jako zcela bezpečný, takřka nezranitelný – srdce islámu. Mnozí muslimové došli k názoru, že skutečným cílem nájezdu mezi Mekkou a Medínou nebyla jen kořist, ale zničení hrobky proroka Muhammada. Vedle zcela reálného nebezpečí pro nevinné lidi se tak k tomu přidala hrozba pro místo nevyčíslitelné náboženské hodnoty.

Většina dnešních historiků a komentátorů rudomořské nájezdy odsuzuje těmi nejostřejšími výrazy, obvykle jako proradnost a pirátství, nápad notoricky hrabivého, bezskrupulózního a krutého Renauda de Châtillon, pána křižáckého panství Zajordánsko. Renaud de Châtillon nechvalně proslul invazí a dobytím křesťanského Kypru, mučením antiochijského patriarchy, aby z něho dostal církevní peníze a později porušováním příměří mezi křesťany a muslimy útoky proti obchodním karavanám. Osud nakonec Renauda dostihl – Saladin jej zajal v bitvě u Hattínu a osobně připravil o hlavu.

Není pochyb o tom, že za útoky stál Renaud de Châtillon. Bernard Hamilton poznamenal, že vypravení pěti válečných lodí s třemi tisíci muži bylo nad finanční možnosti samotného Renauda. Lodě těžko mohl postavit ve svém panství uprostřed pouště; lodě byly s největší pravděpodobností postaveny v přístavu s výbavou a tradicí stavby lodí, jako byl Sidon. Lodě musely být rozebrány a na velbloudech dopraveny až k Akabskému zálivu, kde byly znovu složeny dohromady do plavbyschopného stavu. Ale opět, to by museli provést kvalifikovaní a zkušení loďaři, kteří těžko mohli pocházet z vnitrozemského Zajordánska. Pak byli zapotřebí námořníci, kteří znali Rudé moře – tedy muži pocházející z území ovládaných Saladinem. Závěrem tedy můžeme říci, že Renaud de Châtillon mohl být strůjcem těchto pirátských útoků (i když on sám se jich neúčastnil, vedl pozemní obléhání přístavního města Akaba), ale téměř jistě nejednal sám.

Pokud nebyl sám, pak tyto nájezdy nebyly jen pouhým aktem lupičství či obyčejné agrese ze strany svérázného křižáka – ale spíš byly součástí širší strategie a cílem nebyl jenom lup. Nakonec, byli jen samotní piráti, kteří si užívali plody své „práce“ – tři měsíce bezuzdného drancování a krveprolití, i popravu poté, co je štěstí opustilo. Protože však samotní piráti by těžko naplánovali a realizovali podobnou operaci, musel to udělat někdo jiný (vedle Renauda). Kdo to tedy mohl být a co by tím sledoval?

Podle Bernarda Hamiltona měl pirátský nájezd jasný strategický cíl: zdiskreditovat Saladina jakožto „obránce islámu“. Krom toho načasování útoku jasně ukazuje na účel. Pirátský útok v Rudém moři se udál během Saladinova tažení proti Mosulu, sultán tak byl ve válce proti svým muslimským souvěrcům čistě s cílem rozšířit svou říši – a zatím nevinní muslimští poutníci a obchodníci zůstali bez ochrany před franskými hrdlořezy.

Tajemný strůjce pirátského nájezdu mohl doufat, že tím donutí Saladina tažení v severním Iráku proti Mosulu přerušit a vrátit se do Egypta, aby se s nájezdníky vypořádal osobně. Mosul by si tím uhájil svou nezávislost a zdržel (či dokonce možná odvrátil) Saladinovu expanzi. Na otázku cui bono – komu to prospělo, tak můžeme jednoznačně poukázat na zengíovského emíra Mosulu Masúda ibn Mawdúda. Vzhledem k Renaudově naturelu i ochotě útočit i na křesťany, jako na Kypru, se nezdá tak neuvěřitelné, že by si nechal zaplatit a provedl žoldnéřskou práci pro muslimy. Spojení s Mosulem by navíc pomohlo vysvětlit, odkud Renaud vzal námořníky pro posádky svých lodí.

Oblast severního Iráku ovšem není právě proslulá loďařstvím nebo námořníky, a tato skutečnost tak může poukazovat na jiného strůjce – jeruzalémského krále Balduina IV. Balduin mohl doufat, že zásahem v Rudém moři napomůže Mosulu ubránit se Saladinovi, a navíc Saladina zdiskredituje v očích muslimského světa. Téměř jistě doufal, že nájezd podryje Saladinovu moc v Egyptě, který byl útoky přímo zasažen na citlivém místě. To se zdá jako naprosto legitimní politický cíl pro království, jež bylo ze všech stran obklopeno nepřítelem. V podobě Renauda de Châtillon pak našel dokonalého člověka na špinavou práci, muže bez skrupulí a kterému bylo úplně jedno, co si o něm kdo myslí. Královo svědomí snad ulehčoval fakt, že to co Renaudovi bukanýři provedli, nebylo nic nového ani neslýchaného; konec konců, muslimští piráti křesťanské obchodníky a poutníky ve Středomoří přepadali už celá staletí.

Jestli na Renaudově pirátském počinu Jeruzalémské království vydělalo či tratilo je stále otevřenou otázkou. Podle Bernarda Hamiltona Saladinova pověst skutečně utrpěla, zatímco ostatní historikové (Bartlett, Jotischky) tvrdí, že muslimský svět se proti křižákům spíše „zatvrdil“ a sjednotil. Těžko si ale představit ještě „tvrdší“ islám, než jaký byl už za Saladina. Jeho úmysl zahnat křižáky do moře a vyvrátit jejich státy nebylo žádným tajemstvím.

Zdroj

Původní článek „The Red Sea Raids: Perfidy or Strategy“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.