Pilát Pontský a Ježíšův soud

Gary Greenberg

Publikováno: 30. července 2016

I přes řadu zajímavých rozdílů mezi evangelii, pokud jde o vylíčení setkání mezi Ježíšem Nazaretským a římským prefektem Judeje Pilátem Pontským, všechny sdílejí stejný vzorec. V každé verzi:

A pravděpodobně právě tato novozákonní scéna – více než která jiná – je příčinou téměř dvoutisíciletého útlaku, pronásledování, pogromů a vražd ze strany křesťanů vůči Židům. Žel, líčení evangelií jsou v naprostém rozporu s dostupným historickým materiálem ohledně vzájemného vztahu Piláta Pontského a Židů. Prameny nasvědčují, že se evangelia mýlí a pokud má příběh o Ježíšově soudu pravdivé jádro, pak Pilát nikdy neměl v úmyslu Ježíše osvobodit a Židé neměli na jeho rozhodnutí nechat ho ukřižovat žádný vliv.

V tomto eseji se podíváme na nejzajímavější mimobiblické důkazy ohledně vztahu Piláta k židovskému kněžstvu a Židům obecně. Projdeme si některé z hlavních námitek vůči těmto důkazům a budeme zkoumat některé narativní anomálie ve vyprávění evangelií. Protože důkladné zhodnocení všech pro a proti by zabralo více místa, než kolik máme v tomto textu, mohu zájemce odkázat na svojí delší studii The Judas Brief.

Snad nejvýznamnějším dokladem, který máme k dispozici, je dopis krále Heroda Agrippy (vnuka Heroda Velikého) císaři Gaiovi (známějšího pod jménem Caligula), který obsahuje popis jednoho incidentu, který se udál během Pilátova úřadování. Část Agrippova dopisu obsahující stížnost na Piláta zachoval Filón Alexandrijský ve svém dopisu císaři Claudiovi. Všechny zúčastněné strany byly Pilátovými současníky. Dovolte mi, abych události zasadil do chronologického a politického kontextu.

Roku 36 byl Pilát Pontský zbaven úřadu kvůli obvinění z vraždy židovského (samaritánského) proroka a jeho následovníků, a bylo mu nařízeno se dostavit do Říma a zodpovídat se z obvinění před císařem Tiberiem. Během Pilátovy cesty do Říma však Tiberius zemřel a na jeho místo usedl Gaius, který vládl až do roku 41. Agrippa byl vnukem krále Heroda Velikého, vyrostl v Římě a patřil ke Gaiovým nejlepším přátelům. Tiberius dokonce Agrippu půl roku věznil, protože se v jeho přítomnosti o Gaiovi několikrát pochvalně vyjádřil.

Když se Gaius chopil moci, svého přítele Agrippu osvobodil a učinil ho králem části území mimo vlastní Judeu, které kdysi náleželo k říši Heroda Velikého. Krátce po svém nástupu na trůn se k překvapení Agrippy i ostatních Židů Gaius také rozhodl umístit sochu Jupitera v jeruzalémském chrámu. Agrippa mu napsal výše zmíněný dopis, v němž se mu jeho úmysl snažil rozmluvit. Gaius se i s ohledem na přátelství s Agrippou nechal přesvědčit a od plánu ustoupil. Když císař Gaius zemřel, Agrippa se postavil na stranu jeho strýce Claudia a měl lví podíl na tom, že se Claudius v roce 41 stal císařem. Vděčný Claudius k Agrippovu království připojil další území a Agrippa se tak stal vládcem nejrozlehlejšího židovského státu v dějinách, většího, než byla říše krále Davida nebo Makabejských (Hasmonejců).

Židovský filosof Filón Alexandrijský žil a působil v Egyptě, ale udržoval úzké vztahy s římskou elitou i komunitou v Jeruzalémě. Když se Gaius stal císařem, v Alexandrii se začaly nebezpečně množit útoky na Židy, které zdejší římský místodržící přehlížel. Alexandrijští Židé vyslali k císaři poselstvo na čele s Filónem, aby u něho hledali zastání. A právě při pobytu v Římě se Filón dozvěděl o Gaiových plánech s Jupiterovou sochou pro jeruzalémský chrám. Také Agrippa tam byl a Filón byl podle všeho přítomen během většiny názorových výměn mezi Agrippou a císařem.

Po Claudiově nástupu na trůn poslal Filón novému císaři dopis, v němž ho naléhavě žádal o přijetí velkorysejší politiky směrem k Židům. Ve svém dopise známem jako Legatio ad Gaium (Poselství do Říma) Filón přepisuje i část textu, o němž tvrdí, že je výňatkem z Agrippova dopisu císaři Gaiovi. Agrippa v té době stále žil a mohl tak v případě potřeby potvrdit anebo vyvrátit pravost Filónovy kopie. Originál dopisu se nacházel v římských archivech a Claudius by si mohl Filónoval slova lehko ověřit. Také Pilát byl pravděpodobně stále k dispozici, pokud by někdo měl ještě zájem na jeho stíhání za jeho přečiny.

Incident, který je v dopise popisován, se dá nazvat jako „aféra zlatých štítů“. Podle dopisu nechal Pilát na zdi Herodova paláce v Jeruzalémě umístit zlaté štíty k poctě císaře Tiberia. Nevíme sice, co na štítech bylo, ale rozhodně to jeruzalémské Židy uráželo. Obyvatelé požádali proto čtyři syny Heroda Velikého a další členy herodovské dynastie, stejně jako jeruzalémské radní, aby zasáhli v jejich prospěch. V delegaci k Pilátovi byli ti nejmocnější a nejvlivnější Židé, a Herodovci měli úzké vztahy s římským císařem. Jedním ze čtyř oslovených Herodových synů byl i Herodes Antipas, který vládl jako tetrarcha v Galileji. Mezi městskými představenými by pravděpodobně nechyběl ani velekněz Kaifáš, který z titulu své funkce stál v čele civilní vlády a Velkého Sanhedrinu (nejvyššího židovského soudu), před kterým mohl stanout i Ježíš.

S odvoláním na Agrippu Filón píše, že Pilát několikrát odmítl změnit své rozhodnutí, protože „byl mužem velmi nepružné povahy, nemilosrdným jakož i tvrdohlavým“. Zoufalí Židé se na Piláta obrátili:

„Nevyvolávej nepokoj, nevyhlašuj nám válku, nenič mezi námi mír. Úcta k císaři není totéž, co neúcta k zákonům otců. Nebyl bys to ty, abys pod jakoukoliv záminkou neurážel náš národ. Tiberius si nepřeje zničit ani naše zákony, ani zvyky, a jestli ty sám tvrdíš opak, ukaž nám jeho rozkaz nebo dopis nebo něco podobného a my, kteří jsme k tobě byli vysláni jako poslové, tě přestaneme obtěžovat a se svými prosbami se obrátíme přímo na tvého pána.“

Reakce Židů, jakkoli zabalená do uhlazeného a jemného diplomatického jazyka, však na Piláta zapůsobila jako rána z nebe. Pokud by totiž nemohl dokázat, že jeho kroky jsou legální a v souladu s direktivou z Říma, odvolali by se Židé přímo k císaři, který by se jich téměř jistě zastal. Taková hrozba, navíc od příslušníků herodovského rodu, kteří byli s římskými císaři zadobře, by otřásla židlí jakéhokoliv římského místodržícího i za normálních okolností, jenže Pilát měl toho másla na hlavě víc. Pokud by si Židé vyžádali slyšení u císaře, jistě by nezapomněli poukázat i na jiné Pilátovy mocenské výstřelky a nešvary jeho vlády, jako byla korupce, zpupnost, ale také opakované rozsudky smrti bez řádného soudu a vůbec jeho „nezměrná, neopodstatněná a brutální nehumánnost“.

Tato pasáž zcela jasně ukazuje, jak Židé vnímali Piláta a jeho vládu. A svědectví je to takřka od současníků. Pověst o jeho krutosti ho musela předcházet, když jej označují přívlastky jako nehumánní. I když Pilát znal nesmiřitelný postoj císaře Tiberia vůči takovým věcem, kterých se v úřadu dopouštěl, přesto však neodvolal žádný ze svých příkazů a neustoupil tlaku ani těch nejmocnějších židovských vůdců v celé římské říši. Židé se skutečně dopisem odvolali k císaři, který jim ve své odpovědi vyhověl a přikázal Pilátovi odstranit štíty a odvézt je z judské metropole zpět do Caesareje. Tato událost pravděpodobně stojí na pozadí tvrzení z Lukášova evangelia, že Pilát a Herodes Antipas byli v době před Ježíšovým zatčením nepřátelé.

Zdůrazněme ovšem, že důvod, proč je tato událost v Agrippově dopisu vypíchnuta, není uvrhnout Piláta do špatného světla, ale zdůraznit kontrast, jak císař Tiberius rázně vyřešil vcelku banální prohřešek proti židovským zákonům oproti mnohem horší věci, kterou byl záměr Tiberiova nástupce Gaia. Agrippovi šlo čistě o zabránění umístění Jupiterovy sochy v jeruzalémském chrámu, zatímco Filón se snažil ovlivnit císaře Claudia srovnáním necitlivého Gaia s benevolentním Tiberiem.

Vedle Agrippova dopisu máme k dispozici zásadní materiál od židovského historika Flavia Josepha, který napsal dvě díla částečně pokrývající Pilátovu éru v Jeruzalémě: Válka židovská a Židovské starožitnosti (O starobylosti Židů). Josephus se narodil zhruba v době, kdy byl Pilát Pontský odvolán z funkce prefekta Judeje. Pocházel z význačné kněžské rodiny, získal dobré vzdělání a přibližně ve svých třiceti letech jako generál bojoval v první židovské válce proti Římanům. Josephus tak vyrůstal v prostředí, kde Pilátovy činy byly stále v živé paměti několika generací Židů, kteří Pilátovu vládu prožili a mohli o ní vyprávět. Hloubavému člověku, jakým Josephus byl, by názory vůdčích Židů na římského prefekta jistě neunikly.

Josephus se zmiňuje o třech konkrétních incidentech, které jsou pro naši problematiku relevantní. Existuje ještě čtvrtý, kde je zmíněn Pilátův soud s Ježíšem a který je znám jako „svědectví Flaviovo“ (Testimonium Flavianum), což se ale všeobecně přijímá jako křesťanský podvrh a tak se jím na tomto místě zabývat nebudeme (argumenty o pravosti Flaviova svědectví jsou obsáhlé a složité a dopodrobna se jimi zabývám v The Judas Brief). První událostí byl incident s „vojenskými zástavami“. Josephus příběh podává ve dvou verzích (ve Válce 2.9 a Starožitnostech 18.3.1). Pilát svým vojákům nařídil pod rouškou noci do Jeruzaléma přepravit vojenské zástavy s portrétem císaře. To bylo jasným pošlapáním židovských zákonů proti obrazům, což žádný předchozí římský správce nikdy předtím neudělal. Fakt, že to Pilát provedl potajmu za tmy svědčí, že dobře věděl, že to co dělá, je pro Židy nepřijatelné. Ve Starožitnostech Josephus píše, že Pilát chtěl „zrušit židovské zákony“.

Když se Jeruzalémští ráno dozvěděli, co se stalo, zástupy obyvatel města i venkovanů se vydaly k Pilátovi do Caesareje a žádaly ho, aby dal zástavy odstranit. Ve Starožitnostech Pilát žádost nejprve odmítne, ve Válce pak Josephus píše, že lid po jeho zamítavém rozhodnutí padl tváří k zemi a zůstal nehnutě po pět dní. Podle Starožitností Pilát šestého dne své rozhodnutí odvolal a vojáci obrazy sundali a uklidili. Židé ale byli stále nespokojení a odmítali se rozejít. Pilát dal smluvené znamení svým ozbrojencům a ti zástup lidí obklíčili. Pak k lidem pronesl, že „je dá rozsekat, jestliže Caesarovy obrazy nepřijmou“. Židé však jako jeden muž padli k zemi, sklonili své šíje a volali, že jsou spíše ochotni dát se zabít, než aby překročili zákon.

Josephus sice píše, že takový projev lidové zbožnosti na Piláta udělal velký dojem a proto nechal zástavy z Jeruzaléma odvézt, je však jasné, že z hlediska public relations se Pilát dostal pro velmi svízelné situace, k tomu vlastní vinou. Věděl, že Židé byli v právu a ničeho nezákonného se nedopustili. Dokonce byli ochotní se podřídit Pilátovu rozhodnutí, až na to, že Pilát měl za to, že pak uposlechnou jeho výzvu a rozejdou se. To ale Židé neučinili a riskovali, že rozkáže svým vojákům je zmasakrovat. Pilát si ale byl vědom, že povraždit zástup zákonadbalých Židů, řady z nich příslušníků elit, by byla politická sebevražda; bylo by mu dáváno za vinu rozpoutání politické krize, nota bene, když vlastně ani nebyl na začátku v právu. Na tomto incidentu můžeme pozorovat, jak Pilát využívá hrozby masové vraždy, aby své odpůrce donutil k poslušnosti.

Dalším incidentem, o kterém se Josephus zmiňuje, je „aféra s akvaduktem“, a kde můžeme vidět, že tuto nátlakovou taktiku ještě přitvrdil. Josephus opět přináší dvě verze, jednu ve Válce a jednu ve Starožitnostech. Římané s pomocí peněž získaných z jeruzalémského chrámu postavili akvadukt. Z nějakého důvodu ovšem není uvedeno, jaká opozice vůči tomuto projektu stála. Pilát se na cestě z Caesareje do Jeruzaléma dozvěděl, že ho ve městě mohou čekat protesty. Nařídil proto několika svým vojákům převléct se za civilisty. Zakázal jim sice použít meče, ale místo toho měli vojáci připravené obušky. Lidé se shromáždili kolem Piláta sedícího na své soudcovské stolici a jakmile by na něho začal někdo z davu pokřikovat, na smluvený signál měli vojáci vmísení mezi lidmi dotyčného ztlouct. Mělo to vyvolat dojem, že sami místní Židé krotí protiřímské nálady. Situace se ale vymkla z rukou. Suroví vojáci několik lidí ubili k smrti a mezi lidmi se rozšířila panika. Židé se snažili spasit útěkem, ale spousta jich zemřelo ušlapáno v davu.

A třetím incidentem, o němž nám zanechal zprávy Josephus, pojednává o vraždě samařského proroka a Pilátova odvolání z funkce. Příběh se objevuje ve Starožitnostech. Samaritáni tvořili svébytný národ, odvržený židovským kultickým mainstreamem s centrem v jeruzalémském chrámu. Samařsko leží mezi Judeou a Galileou a patřilo k území pod Pilátovou správou. Podle Josephova líčení dotyčný prorok prohlásil, že vystoupí na Gerizím, posvátnou horu Samaritánů, kde chtěl vykopat posvátné artefakty zanechané zde Mojžíšem. Velký počet jeho přívrženců se chystal na horu vystoupit s ním, řada z nich byla i ozbrojená. Pilát vyslal jednotku, aby shromážděné Samaritány povraždila a dopadla i ty, kterým by se snad podařilo z vřavy útéct. I když Josephus se výslovně nezmiňuje, můžeme předpokládat, že samaritánský prorok byl rovněž zabit.

Samaritánští předáci se poté obrátili na místodržícího Sýrie, Pilátova nadřízeného, a obvinili Piláta z vraždy. Tvrdili, že jejich lidé nebyli vyzbrojeni k povstání, nýbrž pouze k sebeobraně, protože Pilát se již několikrát na nich dopustil násilí. Jejich nařčení padlo na úrodnou půdu a syrský místodržící Lucius Vitellius Piláta odvolal a nařídil mu dostavit se do Říma, kde se měl před císařem z obvinění zodpovídat. Po Pilátově odstranění Lucius Vitellius osobně navštívil Jeruzalém, kde ho lidé přivítali jako osvoboditele. Jako částečné odškodnění pro Židy Vitellius zrušil některé tvrdé daně, které zavedl Pilát. Ten posléze mizí z historických záznamů, takže se zdá, že vyšetřování jeho vlády v Judeji pro něho nedopadlo příznivě.

Evangelista Lukáš ještě přidává jednu událost, která ovšem není úplně jasná. „Právě tehdy k němu [tj. Ježíšovi] přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.“ To zní jako mimořádně ohavný čin – tolik, že tato urážka zůstala hluboko v lidové paměti. Ale bohužel nemáme podrobnější informace, o co šlo.

Výše zmíněné doklady jasně vykreslují portrét Piláta: bezohledného a krutého vládce, kterému je lhostejné, co si o něm Židé myslí nebo co si přejí. Vydá-li nějaký příkaz, chce ho vidět splněný, i kdyby protistrana oprávněně protestovala. Pilát, vedle jiných věcí, z nichž jej obviňovali, neměl zábrany nechat popravovat lidi bez soudu nebo důkazů svědčících o jejich vině. Nakonec jeho pád přivodila vražda oblíbeného lidového proroka a jeho přívrženců. To celé je portrét Piláta docela nepodobný tomu, jak ho najdeme v evangeliích. Ani herodovští princové nebo jeruzalémský velekněz nedovedli Piláta přesvědčit, aby měnil svá rozhodnutí.

Zatímco jsme probírali záležitosti přímo se týkající Piláta, existují i další historické aspekty, které měly přímý vliv na jeho autoritu. Zaprvé, jeruzalémského velekněze do úřadu dosazoval římský prefekt a mohl jej také kdykoliv odvolat. Zadruhé, římský prefekt měl v držení veleknězovo posvátné roucho, které potřeboval ke zvláštním ceremoniálním příležitostem a které mu prefekt jednoduše nemusel vydat, nebyl-li s ním spokojen. Ostatně jednou z prvních věcí, které Lucius Vitellius po odvolání Piláta udělal, bylo, že veleknězi jeho roucho vrátil. Zatřetí, velekněz a jeho kamarila pocházeli z mocné skupiny saducejů, kteří se ale mezi běžnou populací těšili prakticky nulové podpoře. Jeruzalémský velekněz tak na jedné straně měl omezenou politickou moc, na druhé straně minimální vliv na lid. Během celých deseti let Pilátovy vlády byl jeruzalémským veleknězem Josef Kaifáš.

Kaifáš byl do své pozice dosazen prefektem Gratem osm let před nástupem Piláta. Americký biblista Raymond Brown si povšiml, že Pilát byl jediný římský prefekt Judeje, který nevyměnil velekněze, zatímco jeho předchůdce Valerius Gratus relativně krátce po sobě sesadil čtyři předtím, než dosadil Kaifáše. Podle Browna by to naznačovalo, že politická situace v Judeji za Piláta byla vcelku klidná, a dokonce, že prefekt s Židy vcelku dobře vycházel. Ve skutečnosti to ovšem pouze nasvědčuje, že spolu vycházeli Pilát s Kaifášem, aniž bychom blíže věděli, jaký jejich vztah vlastně byl.

Kaifáš dovedl vycházet celých osm let s Gratem, který se v rychlém sledu zbavil čtyř jeho předchůdců, což by nasvědčovalo Kaifášově neobyčejně podlézavé a servilní povaze. Že si Kaifáš dovedl udržet pozici i za tak tvrdého a nevyzpytatelného prefekta, jakým byl Pilát, jen potvrzuje tuto domněnku o něm. Kaifáš byl evidentně člověk, který nikdy neudělal nic, co by mohlo uvrhnout byť jen stín podezření ohledně jeho věrnosti a dát tak římskému prefektovi záminku ho sesadit. Říká se, že když Lucius Vitellius odstranil Piláta, zbavil se zároveň i jeho loutky Kaifáše, což by znamenalo, že jednou ranou zabil dvě mouchy – tak neoblíbené v židovské společnosti.

Saducejové, z nichž pocházel Kaifáš, reprezentovali fakticky jen ty nejvyšší vrstvy a o lidové masy se ani neopírali. Ačkoliv evangelia tento fakt zcela opomíjejí, snad proto, aby mohla o to více napadat farizeje, evangelista Lukáš jej přeci jen promítne ve svém díle Skutky apoštolské. Saducejové byli tak nepopulární, že i navzdory svému vlivu na kněžstvo a civilní vládu, byli považováni za natolik přísné soudce, že občas museli přenechat rozsudky benevolentnějším farizejským soudcům. Josephus si všiml, že saducejští soudcové si museli uvyknout názorům farizejů, protože zástupy lidu už by je jinak nesnesly.

Vzhledem ke stále více faktům, které zpochybňují historickou věrohodnost vyprávění evangelií, se řada badatelů pokusila nabídnout racionální protiargumenty, které by naopak evangelia podpořily. Nejlepší a nejserióznější argumenty se opírají o citáty z římského historika Tacita. Tacitus ve svých Letopisech píše o císařovi Tiberiovi: „Pečoval také o to, aby provincie nebyly znepokojovány novými břemeny a pod starými aby neklesaly a byly chráněny před lakotou nebo krutostí úředníků; nebylo používáno tělesných trestů ani majetek nebyl zabavován.“ Tato pasáž patřila ke stěžejním argumentům proevangelijně naladěných biblistů. Kritikové Agrippova dopisu poukazují, že Pilát ve svém úřadě sloužil celých deset let; pokud by opravdu byl tak špatným člověkem, jak se v dopise naznačováno, tak by se záhy dostal do konfliktu s Tiberiovými nařízeními a ve svém úřadu by velmi rychle skončil. To, že ale na svém místě vydržel, by naznačovalo, že nijak krutý směrem k obyvatelstvu nebyl. Buď Agrippa ve svém dopise úmyslně překrucoval skutečnost, aby si získal císaře Gaia na svou stranu, nebo Filónův přepis byl upraven, aby spíše podporoval jeho argumenty.

To se na první pohled jeví jako silný argument, ovšem když se zadíváme blíže, zjistíme, že se dá snadno napadnout. Necháme stranou neprokázané motivy a manipulace s obsahem dopisů, a zaměříme se čistě na Tacita a zasadíme jeho slova do kontextu. Ten začíná ve čtvrté kapitole jeho Letopisů, kde Tacitus píše, že v devátém roce Tiberiovy vlády (čili rok 23) „se náhle začalo štěstí kalit“ a „on sám počal zle řádit nebo řádícím propůjčovat síly“. Tacitus zmiňuje benevolentní chování jako příklad toho dobrého, co Tiberius vykonal před svou politickou proměnou. Dále v Letopisech: „onen rok [23] přinesl počátek zhoršení Tiberiovy vlády“.

Tiberiova benevolentní vláda skončila v roce 23, potom začal do mocenských pozic dosazovat tyrany – Pilát byl prefektem Judeje dosazen roku 26. Tacitus tak nepřímo potvrzuje strašná obvinění proti Pilátovi. Jeden by z toho získal dojem (možná mylný), že před mnoha lety někteří biblisté vytrhli tento Tacitův výrok z kontextu a nadále ho využívali pro svůj argument, aniž by se namáhali zjistit, co Tacitus vlastně napsal. Tacitovy závěry potvrzuje i jeho současník, římský historik Suetonius, který píše, že poté, co císař Tiberius odešel z Říma na ostrov Capri (v roce 26), tak z funkce neodvolal žádného provinčního místodržícího nebo prefekta (což byl přesně Pilát). A to nebylo míněno jako kompliment.

Druhým zajímavým argumentem, který máme, je pokárání, které Pilátovi udělil císař Tiberius během „aféry se zlatými štíty“, po kterém Pilát trochu zkrotnul a byl otevřenější vůči starostem Židů. Je tu ovšem několik překážek. Zaprvé nevíme, kdy přesně v průběhu Pilátova působení v Judeji k aféře se zlatými štíty došlo. Pilát se stal prefektem v roce 26 a Ježíšovo ukřižování většina historiků klade mezi léta 30 a 33; odvolán byl v roce 36. Nevíme tedy, zda se aféra odehrála před nebo až po Ježíšově smrti. Agrippův dopis naznačuje, že Pilát byl v úřadu už delší dobu, za kterou provedl řadu přešlapů a poprav. I Ježíš mohl patřit mezi ty, které Pilát nechal popravit bez řádného soudu.

Zadruhé, i kdyby se aféra přihodila v době před Ježíšovou smrtí, nemáme žádné důkazy o tom, že by Pilát zmírnil svůj postoj vůči Židům. Změna v jeho chování je tak čirou spekulací. Na druhou stranu máme důkazy, že Pilát zůstal brutálním a bezohledným nepřítelem Židů až do konce svého působení.

Jak bylo výše zmíněno, důvodem jeho sesazení bylo obvinění z vraždy samaritánského proroka a jeho přívrženců. Samaritáni byli ortodoxními židy, kteří ovšem byli na kordy s židy v Judsku a jejich kultem jeruzalémského chrámu. Ať již je to pravda nebo ne: Samaritáni se prohlašovali za potomky někdejšího severního Izraelského království, které se odtrhlo od jižního Judska pod vládou davidovské dynastie. V zásadě se drželi pět knih Mojžíšových, ale jejich verze byla trošku jiná, než ta, kterou měli židé hlavního proudu. Podle Samaritánů to byla hora Gerizím – a nikoliv Sinaj –, kde Mojžíš přijal boží desatero.

Pilátův útok na samaritánské židy rozhodně nenasvědčuje nějakému zmírnění jeho přístupu. Naopak, naprosto to odporuje představě Piláta, který se po císařově napomenutí podvoluje židovským požadavkům. Zastánci této teorie proto jednoduše celý incident zlehčují a tvrdí, že Pilátův zásah proti samaritánskému prorokovi nebyl něco zase až tak hrozného a že se to zbytečně nafukuje. Renomovaný biblista Raymond Brown píše, že Pilátův rozkaz zlikvidovat proroka, jeho přívržence a všechny, kteří by se pokusili zmizet, „se vůbec nezdá nezodpovědný a můžeme se podivovat [sic] nad tím, zda promptnost, s jakou Vitellius Piláta odvolal, byla skutečně jen pouhá nezaujatá služební zodpovědnost“. Jinými slovy, Lucius Vitellius mohl mít pro odvolání Piláta nějaký postranní motiv. Brown nespecifikuje, která část masové vraždy a následného polapení přeživších za účelem popravy se mu zdá „rozumná“.

Vedle toho, když byl Pilát poslán do Říma zodpovídat se císaři a takové chování mělo být považováno za „rozumné“, byl by snadno zproštěn viny. „Můžeme se podivit“, proč by místodržící Sýrie riskoval svojí kariéru kvůli nesmyslnému obvinění svého podřízeného. Brownův hloupý argument (a Raymond Brown patří mezi nejuznávanější odborníky na pašijové události) podle mého názoru ukazuje, na jak chatrných základech snahy o Pilátovu rehabilitaci stojí. Vedle toho existují i další argumenty, ale jsou méně závažného charakteru než ty, které jsme již v předchozím textu diskutovali a na širší debatu bohužel nemáme v tomto textu dost místa (pro důkladnější rozbor bych vás opět odkázal na svou knihu The Judas Brief).

Věřím, že výše vznesené doklady jsou dostačujícím argumentem k závěru, že Pilát Pontský prezentovaný v evangeliích není totožný s historickým Pontiem Pilatem. Dokonce i drobné náznaky v evangeliích naleptávají historickou věrohodnost scény Ježíšova soudu. Za účelem analýzy tohoto příběhu předpokládejme, že velekněz Kaifáš a Pilát spolu byli zadobře. Podle líčení evangelií stáli před Pilátem dva vězňové, jejichž propuštění Pilát zvažoval: Ježíš a Barabáš.

Marek a Lukáš se zmiňují, že Barabáš byl zapletený do povstání, během kterého se dopustil vraždy; Matouš ho nazývá „pověstným“, Jan vzbouřencem. Podle příběhu Pilát stojí před volbou, kterého z nich propustit a Židé mají požadovat, aby osvobodil Barabáše. Nejschůdnějším překladem Barabášova aramejského jména je „Syn otce“, což navozuje představu nějakého mesianistického titulu, podobně jako Ježíšův „Syn člověka“, resp. „Syn boží“. Podle evangelií Barabáš vedl jen nějaké obyčejné povstání, na jehož konci byli mrtví, s největší pravděpodobností římští vojáci, kteří ho pacifikovali.

Kolem Piláta se v tu chvíli nacházeli:

  1. Římští vojáci, kteří dohlíželi na pořádek a které musel pobuřovat požadavek osvobodit revolucionáře, který vedl útok proti římským jednotkám;
  2. Barabášovi přívrženci, kteří v něm mohli spatřovat mesianistického krále, ale ne nutně nadpřirozenou bytost;
  3. Ježíšovi sympatizanti a snad i jeho učedníci;
  4. Kaifášova parta.

Je těžké si představit scénu, kde skupina Židů volá po propuštění Barabáše a alespoň někteří z římských vojáků by se proti tomu hlasitě neohradili. I kdybychom uvěřili, že Pilát zjihnul a byl by ochoten vyjít vstříc svému příteli Kaifášovi, je nepravděpodobné, že by 1) velekněz a jeho lidé požadovali propuštění násilného protiřímského revolucionáře, který představoval i pro jejich moc mnohem větší hrozbu, než Ježíš; a že 2) Pilát by s něčím takovým souhlasil a tím si proti sobě poštval vlastní vojáky. Podle mého soudu je podobná situace zhola nemožná. Je tu nicméně jedna skupina, která by si propuštění Barabáše přála – jeho přívrženci. Tedy pokud někdo v davu křičel „propusť nám Barabáše!“, museli to být jeho militantní stoupenci a nikoliv Kaifášovi lidé.

Za těchto okolností nepřichází v úvahu, že by Pilát nechal Barabáše jít. Ale přesto tak učiní. Tento aspekt příběhu je očividně konstruován nejen k falešnému obvinění židovských předáků, že Piláta tlačili k tomu, aby Ježíše dal popravit, ale navíc je vykreslit ještě v horším světle tím, že žádali propuštění vzbouřence a vraha.

Dalším vážným problémem je způsob, jakým Pilát promlouvá k lidem, aby mu dovolili propustit Ježíše. V Markovi a Janovi se Pilát ptá Židů, jestli chtějí, aby propustil jejich židovského krále. Ke komu však Pilát mohl promlouvat? Před ním stály dvě skupiny, které každého z uvězněných považovaly za svého krále (ježíšovci a barabášovci), a jedna, která toto označení vehementně odmítala (kaifášovci). Pokud Pilát skutečně dal lidem na výběr, lze si docela dobře představit, že se lidé začali navzájem překřikovat, každý volaje jméno svého hrdiny. Proti propuštění „židovského krále“ by pak stáli židovští představitelé, pro které by někdo takový představoval hrozbu.

Jestliže se skutečně Pilát snažil přesvědčit židovské předáky, aby mu umožnili osvobodit Ježíše, tak je nepředstavitelné, že by jim předhazoval, že Ježíš je židovský král. To by byla urážka dobrá leda k tomu, aby jeho žádost šmahem odmítli: právě kvůli tomu, že Židé odmítali Ježíšův nárok na království a kvůli čemuž ho vlastně zatkli. Čili, nehovořil-li Pilát k židovským vůdcům, ke komu tedy? Je-li v Pilátově otázce nějaké historické jádro, je pravděpodobné, že se s ní obracel na Ježíšovy a Barabášovy přívržence a jeho označení „židovský král“ bylo míněno sarkasticky, jako výsměch. Nikdy by nepropustil opravdového židovského krále, který by zároveň nebyl schválený Římem.

Je pozoruhodné, že Matouš Pilátovu otázku zaznamenává jinak: „Když se zástupy shromáždily, řekl jim tedy Pilát: ‚Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?‘“

Matoušovo užití „mesiáš“ namísto „židovský král“ na Pilátově otázce nemění vůbec nic: mesiáš znamená židovský král. Avšak styl, jakým je položena, je pozoruhodný. Není to ovšem v angličtině (ani v češtině) tak zřetelné a i řecky píšícímu evangelistu Matoušovi to mohlo uniknout, ale aramejsky mluvící Židé by slyšeli: „Propustím vám Ježíše Syna otce nebo Ježíše Dosazeného?“ V myslích posluchačů to mohla být jen záměna titulu a nikoliv osob. V Matoušově evangeliu si zástup mohl myslet (i když to tak evangelista Matouš nejspíš nezamýšlel), že volání „Ježíš Syn otce“ nebylo ničím jiným, než „Ježíš Syn člověka“. Ale opět, to není něco, co by Pilát řekl židovským představeným, jestliže si je chtěl získat na svou stranu.

Evangelista Lukáš na druhé straně problému mohl rozumět. Lukáš nikdy nevkládá Pilátovi do úst nic o propuštění krále nebo mesiáše. V jeho verzi Židé vznášeli svá obvinění na Ježíše, že se prohlašuje „Mesiášem králem“, přímo před Pilátem, který ale vzápětí odvětí: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“

A posledním problémem, který zde budeme prezentovat, je otázka, proč vlastně Ježíš před Pilátem stanul. Židé měli svou vlastní samosprávu, která měla na starosti i vynucování židovských zákonů. V synoptických evangeliích židovský Sanhedrin shledá Ježíše vinným z rouhačství. Takový přestupek s sebou nesl trest smrti ukamenováním. Proč tedy Židé chodí za Pilátem, aby Ježíše dal popravit on? Jak stojí v Markovi: „Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: ‚Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?‘“ V ten moment soud vynesl nad Ježíšem ortel smrti. Nač tedy obtěžovat Piláta?

Evangelista Jan si snad uvědomoval závažnost této otázky, pokouší se ji tedy zodpovědět. V jeho evangeliu Pilát říká Židům: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Načež mu Židé odpoví: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ Problém je v tom, že tohle jednoduše není pravda – Židé měli právo vynášet hrdelní tresty. Příznivci evangelií v této věci obyčejně argumentují, že Jan tím měl na mysli, že Židé neměli právo nikoho popravit během svátků, což zase pravda byla. To ale nevysvětluje, proč velekněz s rozsudkem prostě nepočkal, až bude po svátcích, kdy navíc v Jeruzalémě nebyly davy návštěvníků slavících Pesach a tedy i riziko protestů bylo mnohem nižší. Jak uvádí Marek, velekněz Ježíše nechtěl zatknout během svátku kvůli obavě z reakce zástupů. A teď, před tím samým zástupem, kterému se snažili vyhnout, veřejně volají po Ježíšově popravě a zcela odhazují svou dosavadní strategii, která spočívala v rychlém a tichém vyřízení celé záležitosti.

Jan nicméně, snad neúmyslně, celou hru prozradil. V Janově evangeliu nenajdeme žádné zasedání Sanhedrinu ve věci Ježíšova údajného rouhačství, ba dokonce ani žádný jiný soud předtím, než je Ježíš přiveden k Pilátovi. Podle Jana, vzdor všem dřívějším konfliktům Ježíše a Židů, Ježíše chtěli odstranit, protože „[k]dyž proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ Co tím Jan sděluje? Římané chtěli Ježíše zabít, protože byl příliš populární a obávali se, že by se jeho hnutí mohlo přetavit v ozbrojené povstání; Židé pak jen konali, aby si usmířili Římany. Bylo-li to tak, proč by tedy Pilát měl chtít Ježíše propustit?

Komentátoři Bible se řešení tohoto problému většinou vyhýbají. Mezi těmi, kteří si pro Ježíše do zahrady getsemanské přišli, byl „oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů“. Stráž pocházela od židovských předáků, ale čí byli oni vojáci? Velekněz neměl k dispozici armádu, jen chrámovou gardu k udržování veřejného pořádku. Někteří komentátoři se o této pasáži domnívají, že výraz „oddíl vojáků“ ukazuje na kohortu, jednotku římské armády čítající až osm set mužů. Na místě je však opatrnost, protože pokud by to byli římští vojáci, podkopávalo by to tvrzení evangelií, že celé Ježíšovo zatčení bylo spiknutí židovských vůdců. Jeden komentátor poznamenal, že výraz kohorta by platil i na židovské vojáky. Jediní, kteří v oblasti disponovali kohortami, byli Římané a možná ještě galilejský tetrarcha Herodes Antipas. Není ale pravděpodobné, že by Herodes přivedl takto velké vojsko do Judeje, která nepatřila k jeho panství.

Zbývají nám tedy Římané. Vezmeme-li vedle této pasáže do úvahy také Janovu dřívější poznámku, že Římané by zničili židovský chrám i národ, pokud by Ježíš nebyl zastaven, tak nám vyplývá, že Ježíšovo zatčení iniciovali Římané – a také se na něm přímo podíleli. Byli to Římané, kteří chtěli Ježíše popravit, a nikoli Židé. To by nás nemělo z literární perspektivy zas až tak překvapovat, přijmeme-li, že i evangelia samotná hovoří o krvavém povstání Barabášovo, které bylo příčinou Pilátova znepokojení ohledně každého, kdo by se prohlašoval židovským králem. Povšimněme si rovněž, že Barabáš byl v římském vězení a nikoliv židovském.

Ať už má příběh pravdivé jádro nebo ne, s přihlédnutím k historickým pramenům a narativním vadám evangelií můžeme konstatovat, že scéna, kdy se Pilát přes námitky Židů snaží osvobodit Ježíše, ale nakonec jejich naléhání podlehne, je zcela fiktivní. Byli to samotní Římané, kteří chtěli vidět Ježíše mrtvého – Pilát ho nechtěl propustit a nemusel podléhat ani žádnému nátlaku ze strany Židů.

Zdroj

Původní článek „Jesus Before Pilate: What’s Wrong with This Picture?“ Garyho Greenberga naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Autor

Gary Greenberg je americký právník. Doktorát z práv získal na Seton Hall University School of Law. Je autorem několika uznávaných knih o náboženství, např. 101 Myths of the Bible: How Ancient Scribes Invented Biblical History či The Moses Mystery: The Egyptian Origins of the Jewish People. Vedle toho publikuje články v odborných časopisech, např. v Catholic Biblical Quarterly. Provozuje webové stránky Bible, Myth and History.