Dějiny pohoří Núba, část 3

Nanne op 't Ende

Publikováno: 3. ledna 2016

Nerovný vývoj súdánského Severu a Jihu narušoval plynulost přechodu země k nezávislosti. Politickému procesu vévodily severské strany, které si rozdělily téměř všechny vládní posty. Dávaly se sliby, které se nedodržely. V srpnu 1955 se ve městě Torit vzbouřil Equatorijský sbor, vojenská jednotka složená z Jihosúdánců, což vyústilo ve smrt 261 Seveřanů a 75 Jižanů.

Nezávislost

Erodující demokracie

Súdán vyhlásil nezávislost 1. ledna 1956. Požadavek Jižanů zřídit federaci byl smeten ze stolu a vláda se rozhodla sjednotit zemi prostřednictvím vzdělání. Stát na Jihu převzal kontrolu nad misionářskými školami na Jihu a pohoří Núba a začal stavět nové. Demokratický režim se neosvědčil; severní politické strany byly příliš zaměstnány vlastními půtkami o moc, než aby se věnovaly problémům země, a jižanské strany byly příliš slabé. V roce 1958 na scénu vstoupila armáda a prezidentem Súdánu se stal generál Ibrahím Abbúd (1958–1964), který k jednotě Súdánu zaujal jasné stanovisko: arabizovat zemi a potlačit politickou opozici. Když se v roce 1962 proti jeho vládě postavili misionáři, byli z Jihu a pohoří Núba vyhnáni. Konflikt mezi centrální vládou a jižanskou opozicí se zvrhl v občanskou válku.

Anya-Nya

Většina jižních politiků odešla do exilu, kde založili Súdánskou africkou národní jednotu (SANU), v jejímž čele stanul Joseph Oduho. Mezitím se na Jihu zbytky Equatorijského sboru spojily s dalšími bývalými vojáky a policisty a zformovali hnutí Anya-Nya (hadí jed) usilující o odtržení Jihu od Severu. Generál Abbúd na Jih vyslal skoro celou súdánskou armádu, ale povstání se potlačit nepodařilo. Povstání poté vypuklo i na Severu a generál Abbúd byl donucen rezignovat.

Události v Kordofánu

Občanská válka na Jihu měla na pohoří Núba pramalý vliv, s výjimkou mužů, kteří sloužili v súdánské armádě a bojovali proti Anya-Nya, a pak také určitého počtu, který se přidal na stranu rebelů. Důležitější byla postupující arabizace. Vláda podporovala přijímání arabských jmen a užívání arabštiny; mnozí Núbové přijali arabské zvyklosti, protože svou vlastní kulturu vnímali jako zaostalou. Mezitím práci po vyhnaných misionářích převzali duchovní núbského původu, například otec Butrus Tia Šukai vedl kázání v koalibu, Heibanu a Moro. Kmenová identita zůstávala silně zakořeněna mezi muslimy i křesťany.

Patrně někdy ke konci Abbúdova režimu R. C. Stevenson napsal: „Do núbské diverzity nejnověji vstoupily rozdíly náboženské a vzdělanostní. Některé oslovil islám, jiné křesťanství, ale mnozí zůstali spokojení se svými tradičními zvyklostmi. Núbové jsou snad dnes více ‚núba-centričtější‘, tj. více vnímají svou regionální identitu, žádají pro sebe kvalitní vzdělání a pracovní a ekonomické příležitosti, a otevřeně chtějí mít slovo na celonárodní úrovni prostřednictvím zvolených členů parlamentu, kteří se postarají, aby núbské zájmy byly vyslyšeny.“

Všeobecná jednota Núbského pohoří

V říjnu 1964 lidové nepokoje vynutily v Súdánu obnovení demokracie demokracie. Téhož roku se skupina núbských intelektuálů sdružila ve Všeobecnou jednotu Núbského pohoří (GUN), která se poté účastnila voleb v roce 1965. Jedním z jejích členů byl i Yousif Kuwa. Jednota v čele s Philipem Abbásem Ghabúšem do súdánského parlamentu vstoupila se ziskem osmi křesel získaných v Jižním Kordofánu. Naděje a očekávání byly obrovské, avšak nová vláda pro zemi udělala nemnoho. Problémy na Jihu přetrvaly. Území na periferii Severu, jako pohoří Núba, Ingessanské hory, Dárfúr a území Bedžů, byly ponechány bez prostředků. Rozčarovaní lokální vůdcové, kteří už předtím spolupracovali v různých politických koalicích, nyní začali pomýšlet na vojenský převrat.

Pohoří Núba za Numajrího režimu (1965–1985)

V roce 1969 převzala moc v zemi do rukou opět armáda a prezidentem se stal plukovník Džafar Muhammad an-Numajrí. Zakázány byly všechny politické strany. Po počátečních pokusech vyřešit problémy na Jihu násilím, se Numajrí vrátil k jednacímu stolu. V roce 1972 byla v etiopské Addis Abebě podepsána dohoda, podle které Jih dostal autonomii ve všech oblastech, s výjimkou celonárodních politik jako obrana, zahraniční vztahy, měna či státní rozpočet. Protože pohoří Núba však už leželo na Severu, z této dohody nemělo žádný prospěch.

Tlak na tradiční kultury

Zpočátku prezident Numajrí neměl příliš zájem zasahovat do núbských kultur. Jako socialista nestál o vytvoření státního náboženství a připouštěl, aby děti z křesťanských rodin byly ve školách vyučovány katechismu. Jeho prvořadými zájmy byl rozvoj a pokrok a z tohoto úhlu je třeba vnímat vládní snahy o to, aby Núbové zavrhli svůj tradiční způsob života. Po jistou dobu například měli obchodníci zákaz prodat své zboží někomu, kdo nebyl řádně oblečen. V pozdějších etapách Numajrího vlády se odpovědí na širokou diverzitu země stala islamizace. Núbští studenti dostávali na studia islámu granty a domů se tak vraceli jako konvertité. Islám však přesto v mnoha núbských komunitách nezakořenil. Pověry, víra v kouzla, uhranutí a rituály přetrvaly. Dokonce i silně arabizované skupiny jako například Miriové si uchovaly svou kmenovou identitu a i spoustu ze svých tradičních zvyklostí.

Migrace za prací

Hospodářský rozvoj v sedmdesátých letech radikálně proměnil núbské komunity. Založení rodiny, nakoupit oblečení a další komodity či dopřát si nějaký luxus, na to vše Núbové potřebovali peníze. Pracovní příležitosti se nabízely všude: v armádě a policii, obchodech, nemocnicích, školách nebo v obrovských zemědělských projektech, které tehdy probíhaly. Mnozí nevzdělaní muži odešli do měst na Severu. Ač se mnozí setkali s diskriminací, lidé, se kterými jsem mluvil, se shodují, že za Numajrího režimu se neměli tak špatně. I když Núbové, kteří postrádali vzdělání, mohli vykonávat nanejvýš nekvalifikované práce.

Pracovní migrace měla na hospodářský a sociální vývoj v pohoří Núba zásadní dopad. Ženy na svých odlehlých farmách pracovaly samy, velká stáda byla řídkým jevem, protože nebyli k dispozici žádní mladí muži, kteří by pracovali jako honáci. Mnoho tradičních rituálů se již nepraktikovalo ve správný čas nebo na správném místě. Vesnický život také čím dál méně lákal mladé dívky, které toužily po životě s mužem ve městě.

Půda

Núbské kmeny tradičně považovaly území v okolí kopců, v nichž žily, za svůj majetek. Kdokoliv si zabral, zoral a zasel kus země, tak mu byla jeho. Tento systém se dostal do problémů v roce 1968, kdy vláda začala podporovat mechanizaci zemědělství. Podle zákona o mechanizovaném zemědělství mělo být 60 % půdy předáno místním lidem a nikdo nesměl vlastnit více, než jednu farmu. V praxi se to ale obcházelo. Pro Núby bylo navíc splácení nájmu za parcely obtížnější, než pro Araby, a někteří majitelé půdy nakonec vlastnili i přes dvacet farem. Mnozí Arabové navíc neměli s farmařením zkušenosti, půda se vyčerpávala a výnosy ubývaly. Zakrátko se tak zemědělství přesunulo mimo oficiální plán.

Situace se pro Núby zhoršila v roce 1970. Podle zákona o neregistrované půdě, všechna půda nezapsaná před rokem 1970 propadla státu. Vláda si přisvojila široké pravomoci lidi z pozemků vystěhovávat, aby uvolnila místo pro své projekty. Právo Núbů, kteří sice neměli dokumenty, ale půdu užívali po celé generace, nabylo uznáno. Předpisy byly složité a Núbům nepříznivé.

Zemědělská reforma přilákala do oblasti mnoho arabských Súdánců, ať už Baqqárů, tak arabských obchodníků. Leni Riefenstahlová si poznamenala, že arabská kultura a tržní ekonomika změnila „její“ Núby (Masakinské Qisary) až k nepoznání. Patrně narážela změnu postojů k nahotě, protože islám ani křesťanství ve většině núbských komunit nebylo pevně zakořeněné. Tradiční představy a zvyklosti zůstávaly nedílnou součástí núbského života, a to i v silně arabizovaných komunitách, jako byli např. Miriové.

Núbští politici

Zatímco na súdánském Jihu zavládl po podpisu addisabebské smlouvy z roku 1972 duch optimismu, politické strany hájící zájmy Núbů však na poli zlepšování životní úrovně v jižním Kordofánu dosáhly jen žalostných úspěchů. Již krátce po volbách v roce 1965 se GUN rozdělila na dva tábory; zatímco Philip Abbás Ghabbúš zdůrazňoval núbskou identitu a spolupráci s ostatními africkými národy, skupina kolem Mahmúda Hasíba chtěla navazovat užší spolupráci s Baqqáry a dalšími jihokordofánskými Araby. V roce 1969 Philip Abbás Ghabbúš musel odejít ze země a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti za podíl na pokusu o puč, který se měl uskutečnit jen pár dnů před tím, než generál Numajrí uchopil moc. Frakce Mahmúda Hasíba se poté navázala spolupráci s generálovým režimem. V roce 1977 Hasíb, již jako guvernér Kordofánu, veřejně požadoval větší územní autonomii, Numajrí ho ale překřičel. Mnoho Núbů již nechovalo o svých vůdcích žádné iluze. Téhož roku se Philip Abbás spolu s dalšími, tentokrát v Džubě, zapletl do dalšího pokusu o převrat.

Komolo

Roku 1972 núbští studenti na střední škole Tilo v Káduqlí založili tajnou politickou organizaci Núbská liga, jako odpověď na pokusy skupiny Ittidžáha al-Islámí (Islámský směr, napojený na Hassana at-Turábího) převzít kontrolu nad různými studentskými organizacemi na Tilo. Prvním předsedou Ligy se stal Kamil Kuwa Mekki, mladší bratr Yousifa Kuwy; dalšími členy byly Abdal Azíz al-Hilu nebo Daniel Kodi. Mnozí členové Ligy v roce 1976 nastoupili na Chartúmskou univerzitu, kde se seznámili s dalšími politicky angažovanými núbskými studenty, a v roce 1977 založili organizaci Komolo – Mládež. Lídrem této organizace, která zdůrazňovala svojí núbskou identitu, se stal Yousif Kuwa Mekki.

Komolo působila potají a značně ovlivnila budoucnost Núbů. Mezi její známé členy patří Abdal Azíz al-Hilu, Daniel Kodi, Ismáíl Chamís Džalab či Nerún Philip. V roce 1980 získal Yousif Kuwa práci na střední škole Tilo a začal na svou stranu získávat núbské studenty i učitele. O rok v roce 1981 později Komolo vytvořilo základ pro Kuwovo zvolení kordofánské regionální vlády, kde zastával post místopředsedy shromáždění. Ve shromáždění však tvořili většinu Arabové a tak se neprojednalo žádné pro Núby záležitosti, jako vzdělání či ekonomický rozvoj pohoří Núba. Téhož roku byl Daniel Kodi zvolen do Národního shromáždění. Jedinou povolenou stranou však byla Numajrího vlastní Súdánská socialistická unie a demokratický proces byla jenom fraška.

Anya-Nya II

Koncem sedmdesátých let založil Philip Abbás Ghabbúš nové politické uskupení – Súdánskou národní stranu (SNP). SNP se účastnila několika koalic jižanskými stranami i stranami reprezentující Seveřany jako byli Fúrové či Bedžové. V pozadí byl Philip Abbás s kontaktu se znovu vynořivšími se povstaleckými hnutími na Jihu, souhrnně známé jako Anya-Nya II. Abbás pro povstalce naverboval Núby a odeslal je do Etiopie, kde od tamní vlády obdrželi výcvik (Etiopie podporovala odboj Jižanů proti Súdánské vládě, protože súdánská vláda podporovala snahu Eritrejců odtrhnout se od Etiopie). Daniel Kodi pomohl členům Komolo přesunout na základny rebelů v Etiopii. Po výcviku se Núbové vrátili zpět do pohoří Núba, kde šířili myšlenky Anya-Nya a cvičili další muže. Násilí se však omezilo jen na přepadení policejní stanice v roce 1983.

Baqqárové

V průběhu prvních dekád od získání nezávislosti se vzájemné vztahy Núbů a baqqárských Arabů podstatně zlepšily ve většině oblastí pohoří. Baqqárové brali s sebou núbská stáda na sever, a když se do jižního Kordofánu vrátili, núbští honáci se starali i o stáda Baqqárů. Rostl počet Baqqárů, kteří se usadili v pohoří Núba natrvalo usadili jako farmáři. Baqqárové měli silné politické vazby se stranou Umma, která se zrodila kolem potomků mahdího. Někteří ve volbách v roce 1965 podpořili GUN, ale Núbové vesměs soustředili na svou africkou identitu než na identitu regionální.

Příchod mechanizace zemědělství v roce 1968 Baqqáry, kteří pásli svá stáda v pohoří Núba, citelně zasáhl; najednou byli odříznuti od přístupu k pastvinám a studním. Navzdory nařízením vlády byly trasy pro stáda stejně zablokovány velkými farmami. Nevyhnutelné se tak stalo skutečností – Baqqárové museli začít pást svůj dobytek na území Núbů, zničili jim tak úrodu a také zabrali napajedla. Což opět vyostřilo vztahy mezi Núby a Baqqáry. Po roce 1975 začalo súdánské hospodářství klesat. Inflace rostla a vláda na pohonné hmoty a další spotřební zboží zavedla přídělový systém. Přidělování probíhalo podle oblastí, víceméně kopírujících etnické hranice. Výsledkem bylo, že Núbové a Arabové se dostali do dalšího konfliktu o další zdroje.

Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SPLA)

V roce 1983 se súdánské hospodářství již nacházelo v žalostném stavu. Po celé zemi probíhaly stávky a protesty proti zoufalým ekonomickým a sociálním podmínkám. Mezitím do Súdánu vstoupily stovky tisíc uprchlíků z Etiopie a Eritreje. Numajrího plán na překreslení administrativní mapy Jihu se tu setkal s ozbrojeným odporem. V Búru a Ajúdu vypukla vzpoura tří jižanských prapory súdánské armády, vyvolaná skupinou důstojníků, kteří podobnou akci plánovali již několik let. Podplukovník John Garang de Mabior patřil mezi spiklence. Připojil se ke vzbouřeným jednotkám a odvedl je do Etiopie, kde se spojily s Anya-Nya.

Za podpory etiopského prezidenta Mengistu Haile Mariama spojil John Garang vzbouřené jednotky s částí Anya-Nya a vytvořil z nich Súdánskou lidově osvobozeneckou armádu (SPLA). Garang byl jejím vrchním velitelem. V červnu 1983 vydalo politické oddělení SPLA – Súdánské lidově osvobozenecké hnutí (SPLM) – manifest, v němž volalo po sjednoceném a sekulárním Novém Súdánu, kde se všem lidem dostane rovného zacházení. V září roku 1983, v zoufalé snaze udržet se u moci, vyhlásil prezident Numajrí islámské právo šaría. V reakci na to se mnoho dalších Jižanů přidalo k SPLA.

Núbové a SPLA

Nyní se dostáváme k velmi bouřlivé části núbské historie, kdy část Núbů aktivně zasáhla do války proti centrální vládě. Prvním kontakt mezi Núby a Jižany pravděpodobně zprostředkoval Philip Abbás Ghabbúš, který byl v úzkém kontaktu v jižanskými rebely již od dob první Anya-Nya. Diskrétně verboval núbské muže a posílal je k Anya-Nya do Etiopie.

Daniel Kodi představoval další prostředníka mezi Núby a Jihem. Po volbách v roce 1981 coby člen Národního shromáždění navázal kontakt z jižanskými hnutími. Ačkoliv Kodi byl v té době členem Komolo, v těchto aktivitách jménem Komolo nepůsobil. Podobně jako Philip Abbás, i Kodi získával dobrovolníky pro Anya-Nya II. Také navázal kontakt s hnutím, které se později přetavilo v SPLA. Když vypuklo povstání v Búru, Daniel Kodi už o spiknutí věděl, nejspíš od Lama Akola a Edwarda Lina. Lam Akol v Chartúmu působil jako učitel a později vstoupil do politiky. Zároveň byl od samého začátku napojen na lidi z SPLM, dokonce je znal ještě z doby před založením samotného Hnutí. Edward Lino byl spolu s Peterem Nyotem členem tajné buňky rekrutující intelektuál pro SPLA a SPLM. Tato chartúmská buňka se poté, co John Garang odjel do Etiopie, stala zárodkem pobočky SPLM. V roce 1981 Kamil Kuwa pracoval v Libyi, kde připojil k malé skupině Jihosúdánců. Společně pak založili pobočku v Tripolisu, která zprostředkovávala dodávky vojenské pomoci Muammara Kaddáfího pro SPLA.

John Garang v roce 1983 poslal manifest Súdánského lidově osvobozeneckého hnutí (SPLM) Danielu Kodimu, který podle všeho následně rozpoutal diskusi o tom, jestli se hnutí Komolo má aktivně přihlásit k SPLM. Edward Lino odjel do Káduqlí navštívit Yousifa Kuwu a do Chartúmu se vrátili společně. V Gabbúšově domě se Yousif Kuwa seznámil s Lamem Akolem a Daniel Kodi s Abdal Azízem al-Hilu. Společně prodiskutovali manifest SPLM a jaké následky bude mít zapojení do ozbrojeného voje, který vede SPLA. Spojení s SPLA by mohlo posílit postavení Núbů v konfliktu s centrální vládou a navíc, členové Komolo nevěřili, že izolovaný odpor samotných Núbů byl měl by dlouho nevydržel. Považovali Hnutí SPLM za dobrý prostředek, jak na svůj zápas upozornit světovou veřejnost. Také se jim velmi zamlouvala vize Johna Garanga o „Novém Súdánu“ – jednotné země s rovnými příležitostmi pro všechny. Nakonec se rozhodli, že Yousif Kuwa vyrazí do Etiopie záležitost dále prodiskutovat přímo s Johnem Garangem. Lam Akol ho odvezl na letiště.

Yousif Kuwa se v roce 1984 s Garangem sešel a přidal se k Súdánskému lidově osvobozeneckému hnutí. Své rozhodnutí oznámil v rádiu SPLM, které vysílalo z Etiopie, a vyzval všechny Núby, aby se připojili k boji za svobodu. Brzy se za Kuwou do Etiopie vydali Telephone Kuku, Junis Abd as-Sard, Yousif Karra a Úwád al-Karím. Ne všichni Núbové schvalovali Kuwovo rozhodnutí. Někteří členové Komolo cítili, že Kuwa porušil jejich dohodu, když se předtím napřed nevrátil a měli mu za zlé, že je tak fakticky postavil před hotovou věc. Jeho projev v rádiu navíc z každého Núby udělal a priori podezřelého ze spolupráce s rebely. Kuwovým prvním úkolem bylo převzít řízení pobočky SPLA v Jemenu. Jemenská pobočka měla obdobný účel, jako ta v Tripolisu. Protože Núbové žili v Severním Súdánu, John Garang Yousifa Kuwu ihned využil k demonstraci toho, že SPLA není pouze hnutím Dinků a dalších Jihosúdánců. Kuwa se začal se obracet i na další Severosúdánce a přesvědčovat je, že SPLA bojuje za věc všech Súdánců. A oni mu popřáli sluchu. Bývalý učitel Yousif Kuwa se tak zakrátko členem nejužšího velení SPLA.

Pokusy o státní převrat

Členové organizace Komolo byli zapleteni do několika pokusů o státní převrat. V roce 1983 proběhl jeden, jehož se účastnil Ismáíl Chamís, Mudír Batalláh Kapitulek a Junis Abd as-Sard. V roce 1984 se Philip Abbás a Daniel Kodi účastnili dalšího puče. V obou případech bylo spiknutí prozrazeno. Spiklenci byli uvězněni ale jen na krátko. Daniel Kodi po svém odhalení odjel do Etiopie, kde byl přidělen k pobočce SPLM v Addis Abebě.

Válka v pohoří Núba (1985–2002)

Džafara Muhammada an-Numajrího v roce 1985 svrhl generál Abdul Rahman Swár ad-Dahab. Ten vyhlásil návrat k demokracii po jednoletém transformačním období. Z následných parlamentní volby v roce 1986 vzešla řada koaličních vlád sestavených Sádiqem al-Mahdím, které ale nebyly schopné účinně řešit problém země.

Chartúm

Během transformačního období se Philip Abbás spolu s Ismáílem Chamísem, Mudírem Batalláhem a Junisem Abd as-Sadrem neúspěšně pokusili o další státní převrat. Po krátkém věznění Chamís, Batalláh a Abd as-Sadr opustili zemi, aby se přidali k SPLA. Philip Abbás zůstal a se svou Súdánskou národní stranou (SNP) se účastnil nadcházejících voleb, v nichž získal osm křesel v omdurmánském volebním obvodu Al-Hadž Jusif. SNP spolupracovala s jižanskou opozicí z Unie súdánských afrických stran. Núbští politikové se nemohli shodnout na jednotné núbské politice. H. A. Kadúf vzpomíná:

„Každý z nich měl svojí skrytou agendu … Věděl jsem ze zákulisí, všechny ty strany byly plné lidí z podzemních organizací jako Komolo a Nahnu Káduqlí. Někteří mladí Núbové byli dokonce spolčeni s arabskými socialisty atd… Později se jasně ukázalo, že někteří z těch mladých núbských intelektuálů … dávali přednost svým vlastním politickým ideologiím než společnému núbskému zájmu.“

Baqqárské milice

Massírijští Baqqárové v Kordofánu nakupovali zbraně od roku 1983 a s nimi beztrestně útočili na komunity Dinků v Kordofánu a Abyei. Ale v roce 1985 už byly oddíly SPLA aktivní v oblasti Bahr al-Ghazál. Jedna jednotka SPLA pronásledovala massírijské bandity do al-Gaduru na jižním okraji pohoří Núba a na 60 Baqqárů postřílela. V té době začal súdánský ministr obrany Fadlalláh Násir, sám původem z Massíríja Zuruq, začal vyzbrojovat baqqárské Araby a formovat z nich milice. Ozbrojení Arabové brzy začali terorizovat núbské populace; násilí a přepadávání se na západě pohoří stalo běžným jevem. Když malý oddíl SPLA vstoupil do pohoří Núba, aby nabral dobrovolníky, mnozí se ochotně přidali.

Prapor Vulkán

Radši, než by v Jižním Kordofánu zastavila násilnosti, začala vláda Sádiqa al-Mahdího formovat a vyzbrojovat také Hawázmy. Do bojů se zapojila také súdánská armáda, která již v lednu 1986 napadla vesnice a lidi podezřelé ze sympatií k SPLA. K prvnímu přímému střetu mezi armádou a SPLA došlo v červnu 1987, kdy prapor Vulkán pod velením Yousifa Kuwy vstoupil do pohoří Núba. To ještě dále vystupňovalo násilí ze strany vládních vojska a arabských milic.

Brigáda Nový Kúš

Abdal Azíz al-Hilu a Yousif Kuwa shromáždili značný počet rekrutů a poslali je do výcvikových táborů SPLA v Etiopii; cesta tam trvala tři měsíce. V roce 1988 vládní jednotky zaútočily na vesnice, ze kterých prokazatelně pocházeli rekruti SPLA. Ti se vrátili v roce 1989 brigáda Nový Kúš. SPLA přišla z jihu a zamířila město Káduqlí. Povstalci obsadili velkou část pohoří Núba a drželi pozice. Súdánská armáda odpověděla protiakcemi namířenými proti vesnicím, kde se povstalci zdržovali.

Příslušníci brigády Nový Kúš také nebyli právě svatí a někteří se dopouštěli násilí i proti núbským civilistům. Ti, co se dopustili nejhorších zločinů, byli postaveni před polní soud a popraveni. Zajatci z řad vládních vojáků byli obyčejně zabíjeni. Povstalci útočili i proti arabským civilistům. V horách Moro SPLA zavraždila několik Arabů, někteří měli za manželky místní núbské ženy. Cílem byly také mechanizované farmy a arabští obchodníci. Útok SPLA na vesnice Hawázů vyústil v jejich exodus do měst.

Násilí, izolace a chudoba

30. června 1989 v Chartúmu uchopil moc plukovník Umar Hasan Ahmad as-Bašír. Nový prezident přistoupil na klid zbraní v Jižním Súdánu a umožnil OSN zorganizovat humanitární pomoc pro civilní obyvatelstvo v oblastech, které se nacházely pod správou SPLM (Operace Lifeline Súdan). Pohoří Núba se však dohoda netýkala. Naopak, Bašír zlegalizoval arabské milice a převedl je do oficiálních vládních řad dozor jako Lidové obranné síly (PDF). Boje vyústily v otevřenou válku. Vládní jednotky za podpory PDF nadále vypalovaly vesnice, ničily úrodu a zabíjely civilisty, obzvláště se zaměřily na vzdělané lidi. Perzekvováni byli členové Komolo. Příbuzní známých povstaleckých vůdců zmizeli beze stopy.

Školy byly zavřené a nedostávalo se zdravotní péče. Farmy ve stepích byly opuštěny. Násilí a nebývalé sucho v letech 1990–1993 způsobily hladomor, který zahubil tisíce lidí. Núbové v oblastech pod kontrolou SPLA byli prakticky odříznutí od světa; lidé sice nacházeli způsoby, jak se dostat do Chartúmu, ale obchod zkolaboval a následkem nebylo než extrémní chudoba. Civilisté byli odvedeni do tzv. mírových táborů, kde byli drženi proti své vůli. Někteří sem přišli dobrovolně v naději, že dostanou jídlo, ošacení, léky nebo vzdělání pro své děti. Lidé, kteří se vrátili z oblastí pod vládní kontrolou, se pro povstalce často stávali podezřelými.

Oblasti pod kontrolou vlády

Civilisté na územích pod vládní kontrolou si nevedli o moc lépe. Často byli vysídlení do velkých jihokordofánských měst jako Káduqlí, Dilindž, či dále do Al-Ubajdu, Omdurmánu nebo Chartúmu. Produkce obilí byla nízká a sucho na počátku devadesátých let zasáhlo bez výjimky všechny. Obecně se však dá říct, že Núbové na územích pod kontrolou vlády na tom byli o něco lépe, než jejich krajané v oblastech ovládaných povstalci. Zdravotní péče a školství, jakkoli ubohé, alespoň fungovaly. Vládní posádková města a mírové tábory dostávaly potravinové dodávky od OSN, což území pod vlivem povstalců nikoliv, a lidé měli k dispozici alespoň základní komodity. Vládní území byla o něco bezpečnější. Povstalečtí vojáci sice čas od času přepadávali „nepřátelské“ vesnice a kradli dobytek, ale od roku 1993 se už kvůli nedostatku munice SPLA zmohla jen na jednu rozsáhlejší ofenzívu, a to v roce 1998. Naproti tomu vládní armáda přecházela do útoku každé suché období.

Kontakty mezi stranami

Už od začátku války v pohoří Núba pašovali baqqárští obchodníci z vládního na povstalecké území lidi i materiál. Vládní úředníci byli zkorumpovaní. V roce 1993 si Massárijové uvědomili, že v této válce jsou obětí úplně stejně jako Núbové, a tak s Núby v Buramu uzavřeli dohodu: výměnou za obilí a dobytek Baqqárové do oblasti dováželi sůl, oblečení a léky. Dohoda fungovala až do roku 1993, kdy vládní jednotky Buram obsadily. V roce 1995 byla dohoda obnovena a o rok později se Núbové dohodli s Rawawgy, kteří vedle stávajícího dodávali také munici pro SPLA.

Konflikty mezi Núby

I přes rostoucí uvědomění společné núbské identity, kmenové vazby zůstávaly silnější. Různé núbské skupiny v průběhu staletí procházely různou zkušeností; odlišná úroveň vzdělání, ekonomická úroveň, arabizace atd., to vše jim dopřávalo jiné vnímání světa a promítlo se i do situace během války v pohoří Núba. Núbští politici, náčelníci i úředníci spolupracovali pro súdánskou vládu během celého konfliktu. Avšak byli to skutečně jen zkorumpovaní oportunisté, kteří zabíjeli a vyháněli své krajany? Činili tak ze strachu z vlády? Či byli Núbové, kteří narukovali do súdánské armády a bojovali proti povstalcům, jen hlupáci, kterým šlo jen o peníze, jak tvrdila SPLA? Nebo to byli jen lidé, kteří měli o svém místě v Súdánu jinou představu, než jejich krajané, kteří se přidali k SPLA?

Soudě dle provinčních a celostátních voleb v roce 2011, obyvatelstvo pohoří Núba v otázce komu svěřit svou budoucnost zůstává nejednotné, s mírně převažující podporou pro SPLM (ten průměr by byl určitě větší, kdybychom vzali v potaz jen nearabské Núby), ovšem tato čísla nejsou zdaleka reprezentativní (viz níže).

Yousif Kuwa

Krátce poté, kdy SPLA obsadila, nebo osvobodila, velkou část pohoří Núba, začal Yousif Kuwa organizovat civilní správu, od té nejnižší na úrovni vesnic až po tu celoregionální. V roce 1991 se však dva členové vrchního velení SPLA Riek Machar Teny Dhurgon a Lam Akol Adžawin, pokusili vystrnadit Johna Garanga z vedení povstalecké armády. Jejich pokus selhal a Machar s Akolem se od SPLA odtrhli a nadále působili jako frakce Násir. Náhle se tak jednotky SPLA v pohoří Núba ocitly odříznuté od súdánského Jihu. Do pohoří přestaly docházet zásoby a Yousif Kuwa čelil vzpouře mezi svými důstojníky.

V této téměř bezvýchodné situaci se Yousif Kuwa obrátil na Núby. V roce 1992 svolal zástupce všech núbských populací a předložil jim otázku, zda pokračovat v boji, nebo kapitulovat. Poradní rada většinově hlasovala pro pokračování v boji. Poradní rada již poté zůstala trvalým orgánem, který se vyjadřoval k sociálním i politickým otázkám, dával doporučení legislativní radě, která z nich utvářela návody pro civilní správu.

SPLA stále držela v rukou velkou část pohoří Núba. Ačkoliv násilnosti nikdy zcela neustaly, fronta se prakticky nehýbala. To se změnilo v roce 1998, kdy byl Yousifu Kuwovi diagnostikovali rakovinu. Kvůli léčbě musel na dlouhá období pryč a velení leželo na bedrech jeho zástupců, kteří na zabezpečení území nestačili; nedisponovali ani Kuwovým politickým umem ani osobním charismatem. Logistická podpora ze strany SPLA na Jihu zůstávala nedostatečná. Vládní vojska od povstalců dobyla velkou část území a počet lidí bez domova dramaticky narostl.

Mezinárodní tlak a pomoc

Yousif Kuwa i další prominentní Núbové často jezdili do zahraničí a snažili se upoutat pozornost světové veřejnosti na konflikt v pohoří Núba. Scházeli se s politiky, lidsko-právními aktivisty, zástupci humanitárních organizací i novináři. Dr. Sulajmán Músa Rahhal, spoluzakladatel Zahraniční solidarity pro pohoří Núba (Nuba Mountains Solidarity Abroad) se neúnavně snažil přimět západní vlády v zásahu proti vyhlazování Núbů. Nerúnu Philipovi, šéfovi Společnosti pro pomoc, obnovu a rozvoj pohoří Núba (pozdější NRRDO), se podařilo přesvědčit některé velké nevládní organizace, že humanitární krize je v pohoří tak naléhavá, že stojí za to ignorovat zákaz přeletů nad oblastí a pomoci lidem na územích ovládaných SPLA.

V roce 1999 posudkový tým OSN prozkoumal potřeby lidí v pohoří na obou stranách demarkační linie. Navzdory sílícími mezinárodnímu tlaku, súdánská vláda nepřipustila letecký přísun pomoci až do listopadu 2001. Ještě předtím téhož roku se Spojené státy zapojily do procesu, na jehož konci doufaly v obnovení míru v Súdánu. Zvláštní americký vyslanec John Danforth označil příměří v pohoří Núba za klíčové pro svůj plán nastolení důvěry mezi stranami konfliktu. Yousif Kuwa tohoto vývoje událostí už nedožil – zemřel 31. března roku 2001.

Mír

V lednu 2002 se súdánská vláda na jedné straně a SPLA a Núbové na straně druhé dohodli na příměří pod mezinárodním dohledem, které vešlo v platnost 21. ledna. Za SPLA vyjednávali Abdal Azíz al-Hilu, Daniel Kodi, Nerún Philip a dva zástupci Jihu. Vládní vyjednavače vedl Mutríf Siddíq Alí an-Numajrí. Násilí bylo zastaveno, omezení na letecky dopravovanou pomoc zrušena a lidé z obou stran mohli bez omezení cestovat přes celou oblast. Nevládní organizace začaly pracovat na vyčištění od minových polí, stavbě studní a zajišťování lékařské pomoci. Odstartovaly mnohé zemědělské, hospodářské a sociální projekty na odstranění obrovských škod, které lidé během války utrpěli. Tento proces neprobíhal tak rychle, jak si mnozí lidé představovali, ale v porovnání s období za války se život v pohoří Núba podstatně zlepšil.

Vnitřně vysídlené osoby

Počet núbských uprchlíků za hranicemi Kordofánu ke konci roku 2001 se odhaduje až na jeden milion. Tři sta tisíc vnitřně vysídlených se do jižního Kordofánu vrátilo v průběhu let 2002–2004. Mnozí lidé však zůstali obezřetní a zůstali čekat, jak se situace v Kordofánu bude dále vyvíjet. Další se vrátili zpět do Chartúmu, když se jim v pohoří Núba nedostalo základních věcí jako pitné vody, zdravotní péče nebo školství. Vnitřní vysídlenci se během sčítání lidu v roce 2008 představovali pro SPLM problém. Daniel Kodi, v té době zástupce guvernéra, vyzýval k bojkotu sčítání s poukazem na to, že výsledek by nebyl reprezentativní kvůli značnému počtu vysídlenců, kteří se do jižního Kordofánu dosud nevrátili. Bylo evidentní, že pokud se nevrátí další vysídlenci, Núbům reálně hrozilo, že se poté, co mírová smlouva z roku 2004 spojila převážně arabský Západní Kordofán s Jižním Kordofánem, stanou ve státě menšinou.

Mírová dohoda

Příměří v pohoří Núba bylo několikrát přerušeno a zase obnoveno; jak súdánská vláda, tak SPLM byly mezinárodním společenstvím tlačeny, aby dosáhly kompromisu. Mírová smlouva byla konečně podepsána 31. prosince 2004 a obsahovala dodatky upřesňující sdílení moci a peněz, cestu k všeobecným a prezidentským volbám a také referendu o nezávislosti Jižního Súdánu. Obě strany se zavázaly pracovat na tom, aby zachování súdánské jednoty zůstalo reálnou možností.

Budoucnost pohoří Núba zůstala jedním z posledních nevyřešených bodů. Protokol o řešení konfliktu v jižním Kordofánu/pohoří Núba a modronilských státech (Protocol on the Resolution of Conflict in Southern Kordofan/Nuba Mountains and Blue Nile States) nešel ani z poloviny tak do hloubky, jak Núbové, ale i obyvatelé na Modrém Nilu konec konců také, doufali. Ačkoliv Protokol Núbům přiznal určitý podíl na národním zastoupení i financování, neobsahoval zmínku o referendu o otázce, kam budou chtít Núbové patřit v případě odtržení Jižního Súdánu – zda k Severu, Jihu, nebo jako zcela samostatný stát. Důležité záležitosti, jako vlastnictví půdy, míra autonomie či svoboda vyznání byly ponechány k vyřešení v budoucnu.

Právo na sebeurčení

Touhu po sebeurčení dávali najevo všichni protivládně zaměření Núbové celkem bez ohledu na osobní nebo politické rozdílnosti. Ať již členové SPLM/A či nikoliv, všichni si přáli dostat šanci, aby si mohli o budoucnosti své země rozhodnout sami. Fakt, že vůdcové SPLM/A zmocnění k vyjednávání jménem Núbů později na celonúbské konferenci v Kaudě důrazně netrvali, zanechal hluboké šrámy. Mnozí měli pocit, že SPLM/A Núby až příliš snadno odepsali a měli strach, že Jižané nebudou mít zájem udržet zemi pohromadě a v případě odtržení Jižního Súdanu se Núbové ocitnou uprostřed dalších konfliktů. Dokonce i núbští vůdci jako Abdal Azíz al-Hilu či Daniel Kodi, kteří se přímo účastnili mírových jednání, dali jasně najevo své zklamání z výsledků.

Většina lidí v SPLA nepopře význam, jaký na bojeschopnost povstalecné armády měli vojáci núbského původu. A kredibilita SPLM a jeho aspirací jakožto národního hnutí do značné míry závisela na účasti Núbů. V tomto světle je pak obtížné pochopit, proč núbští vůdcové SPLA, kteří se podíleli na politických rozhodnutích, z otázky sebeurčení pro pohoří Núba během vyjednávání nikdy neudělali zásadní záležitost (na rozdíl od súdánské vlády); během jednání NDA v roce 1995 v Asmaře, ani během jednání IGAD (Mezinárodní úřad pro rozvoj) v pozdějších letech, ani nakonec během mírových rozhovorů v keňské Navaishe. Snad núbští vůdcové SPLM/A zpočátku na otázce sebeurčení netrvali, protože věřili, že súdánská vláda dříve nebo později padne a potom to bude SPLM/A, kdo bude diktovat mírové podmínky. Jak se však tato eventualita ukazovala čím dál méně pravděpodobná, Núbové důležitost svého sebeurčení začali zdůrazňovat, jako John Garang pro návštěvě první celonúbské konference v Kaudě v roce 2002. Díky svým slibům „Núby zahrnout“, dostalo SPLM/A od konference mandát zastupovat núbské zájmy při mírových jednáních. Očekávání Núbů se však nesplnila.

Na mírových jednáních v Navaishe se projednávání problému Núbů, ale i modronilských států a Abyei, chýlilo k závěrečné fázi. Nevyřešena zůstávala jen poslední věc. Núbové až do samého konce své sebeurčení mohli získat. Nakonec však súdánská vláda zůstala trvat na svém stanovisku: sebeurčení dostane Abyei, ale výměnou za to ani pohoří Núba ani Modrý Nil v případě osamostatnění Jižního Súdánu zůstanou Severu. Můžeme se jen domnívat, že John Garang núbským vyjednavačům řekl „tohle je ta nejlepší dohoda, jaké můžeme dosáhnout“ a slíbil jim, že udělá všechno, co bude v jeho moci súdánského viceprezidenta a možná budoucího prezidenta, aby cestou lidových konzultací podmínky dohody pro pohoří Núba a Modrý Nil zlepšil. Pak už bylo jen na Núbech, buď jednání zablokovat, nebo podepsat. Oni podepsali. A několik měsíců nato John Garang zemřel při zřícení vrtulníku, a prakticky přes noc se priority SPLM/A přesunuly od celé země výhradně k Jihu.

Volby a referendum

Protokoly pro Jižní Kordofán nabyly platnosti, až když byly ratifikovány volenými členy státního shromáždění. „Lidové konzultace“ bylo plánované na rok 2009, po regionálních a celostátních volbách. Po nich by členové jihokordofánského shromáždění měli právo buď schválit podmínky, jak byly narýsované v Navaishe, nebo s nově zvolenou ústřední vládou vyjednat nové. Tato poněkud složitá dohoda znamenala, že pro obě strany byly nadcházející volby mimořádně důležité – vítěz voleb v Jižním Kordofánu dostane příležitost změnit podmínky stanovené protokolem, za předpokladu, že na ně centrální vláda přistoupí. Předvolební kampaň byla dlouhá a nesla se ve značně negativním duchu.

Zatímco se země připravovala na volby, uskutečnilo se v dubnu 2008 také sčítání lidu. Zástupce guvernéra Daniel Kodi nejprve vyzval k jeho bojkotu, což sice později vzal zpět, ale později prohlašoval, že sčítání lidu bylo neplatné. Důvody byly kromě jiné přetrvávající napětí ve státě Jižní Kordofán, nedostatečná snaha do sčítání lidu zahrnout vysídlené osoby i nedostatek sčítacích formulářů v angličtině. V důsledku námitek SPLM se v červnu 2010 konalo sčítání nové. Výsledek razantně zvýšil počet sečtených, z 1 406 404 osob ze sčítání z roku 2008 na 2 508 268 lidí. Národní volební komise v Chartúmu, která měla na starosti volby, následně v listopadu a prosinci 2010 překreslila volební obvody; stát byl rozdělen do 32 obvodů tak, aby byla favorizována strana Národní kongres (NCP) prezidenta Bašíra: v oblastech, které podporovaly SPLM, byly navrženy obvody poměrně velké, a zatímco bašírovské obvody byly relativně malé, aby jich bylo více.

Pomalé zavádění mírových podmínek

Během prozatímního období se státní shromáždění Jižního Kordofánu skládalo z nevolených, nýbrž dosazených členů, a to v poměru 45 % za SPLM a 55 % za Národní kongres. Shromáždění mělo problém shodnout se na podobě státní ústavy i schválit potřebnou legislativu k zajištění pokojné státní správy. Proces zavádění mírových podmínek byl neustále zdržován z nejrůznějších důvodů, což bylo zdrojem frustrace z obou stran politických stran i v obyvatelstvu. Určitého pokroku bylo dosaženo ve zřízení společných integrovaných vládních jednotek a SPLA. Odstartoval nábor pro novou společnou policii, která měla začít působit po celém Jižním Kordofánu. Integrace státní správy se ovšem neuskutečnila, fakticky dále fungovala odděleně správa SPLM a súdánské vlády, tak jako za války, včetně například kontrolních stanovišť na silnicích z jedné oblasti do druhé. Hospodářská aktivita však nadále rostla. Lidé se mohli pohybovat celkem svobodně a stále více Núbů se navracelo do svých bývalých domovů.

Další rozvoj válkou poznamenané země však byl stále zpomalován politickými půtkami. Podle mírových podmínek se měl post guvernéra střídat mezi SPLM a Národním kongresem, a prvním, kdo úřad zastával, byl Ismáíl Chamís Džalab z SPLM. Nepodařilo se mu však z Chartúmu zajistit prostředky pro znovuvybudování oblasti nebo obnovení základních služeb pro obyvatele. Ke konci svého mandátu byl vystřídán Danielem Kodim. Poté se post přesunul k Národnímu kongresu a Kodi se stal viceguvernérem. Vedl si ale tak, že ho bezpečnostní rada Jižního Kordofánu pod kontrolou SPLM odvolala a na jeho místo byl dosazen Abdal Azíz al-Hilu. V reakci na to Národní kongres na post guvernéra dosadil Ahmada Muhammada Hárúna, který byl Mezinárodním trestním soudem obžalován ze zločinů proti lidskosti spáchaných v Dárfúru. Vzápětí byly všechny vládní prostředky z Chartúmu uvolněny, začaly se stavět silnice, nemocnice a zavedly se letecké linky.

Mezitím v lednu 2011 se uskutečnilo dlouho očekávané referendum o setrvání nebo odtržení Jižního Súdánu: drtivá většina obyvatel (99 %) se vyslovila pro nezávislost. Pro Núby to znamenalo jediné: odteď byli čistě problémem Severu.

Příprava, průběh a výsledek voleb

V atmosféře vzájemné nedůvěry probíhala od 20. ledna do 12. února v Jižním Kordofánu volební registrace. Volební pozorovatelé z Carterova centra si všimli „několika nedostatků, které narušily otevřenost a integritu registrace voličů a přispěly k nízké účasti. Pochybila také národní volební komise, když vyčlenila malé množství týmů k realizaci všeobecné volební registrace a vytvoření nového registru, a nezajistila dostatečnou osvětu mezi obyvatelstvem, aby se zajistila co možná největší účast. […] Podle národní volební komise se registrovalo nějakých 642 555 lidí, to je přibližně od 100 000 méně, než kolik se účastnilo voleb v dubnu 2010.“ Podle závěru Carterova centra však celková důvěryhodnost voleb narušena nebyla.

Volby se konaly 2. května 2011. O post guvernéra se ucházeli tři kandidáti: dosavadní guvernér Ahmad Muhammad Hárún, dosavadní viceguvernér Abdal Azíz al-Hilu a důstojník SPLA Telephone Kuku, který byl později vězněn SPLA v Džubě. Súdánská skupina pro demokracii a volby, která se jako pozorovatel voleb účastnila, ve svém prohlášení k jihokordofánským volbám z 12. května 2011 uvádí jen drobné nesrovnalosti. Podobných závěrů dosáhlo i Carterovo centrum: „navzdory atmosféře zvýšené nejistoty ohledně bezpečnosti a několika případů procedurálních pochybení, které ohrozily proces voleb, byly volby v Jižním Kordofánu obecně pokojné a věrohodné. Volení, přepočítávání hlasů a shromažďování výsledků proběhly nepředpojatě a transparentně za bedlivého pozorování hlavních politických stran.“

Konečný výsledek znamenal vítězství pro Hárúna, za nímž těsně jen s rozdílem zhruba 6000 hlasů skončil Azíz al-Hilu. Telephone Kuku neměl reálnou šanci, hlas mu odevzdal jen zlomek voličů. Ačkoliv se většina voličů v absolutním počtu většinově vyslovila pro SPLM, SPLM zvítězilo pouze v 10 z 32 volebních obvodů. SPLM sčítání a zapisování výsledků prohlásila za podvodné, ale podle Carterova centra „byla podobná obvinění neopodstatněná, bylo nemožné je prověřit a Nejvyšší státní volební komise je odmítla“. SPLM se však výsledek rozhodlo neuznat a odmítlo Hárúnovo pozvání k povolebnímu vyjednávání o rozdělení moci.

Zpráva institutu Rift Valley ze srpna 2011, dva měsíce po znovuvypuknutí války, opět otevřela otázku ohledně pravosti volebního procesu. Neuvádí žádný důkaz, že by volby byly zmanipulované, jen poukazuje, že k tomu mohlo dojít.

Návrat konfliktu (2011–současnost)

Bez vyhlídek na mírové řešení, jak súdánská vláda, tak SPLA se začaly chystat k nevyhnutelnému střetu. 23. května 2011 dala vláda ultimátum SPLM/A v Džubě, aby do 1. června všichni vojáci SPLA vyklidili město a stáhli se za severo-jižní hranici z roku 1956. SPLA prohlásila, že jelikož její núbští příslušníci nejsou Jihosúdánci, není tedy žádný důvod je vyhánět – patří na Sever. Súdánská armáda začala přesouvat jednotky do Jižního Kordofánu a núbští bojovníci z řad SPLA, kteří zatím byli rozmístěni za hranicí v Jižním Súdánu, se stáhli zpět na Sever.

Je třeba mít na paměti, že během transformačního období núbští příslušníci SPLA stále spadali pod centrální velení SPLA a jejich žold a výzbroj pocházela z Džuby. Toto je důležité si uvědomit, protože to umožnilo po několik let posilovat SPLA v oblasti výcviku a vojenského materiálu a tím poté oslabit možnosti súdánské armády v rozvinutí její letecké převahy, které dodnes často a bezohledně využívá.

Propuknutí násilností

5. června vypukly boje v Káduqlí, hlavním městě Jižního Kordofánu. Podle tvrzení SPLA přikročila súdánská armáda k odzbrojování vojáků SPLA, ti se proti tomu postavili na odpor a vypukl konflikt. Súdánská vláda však tvrdí, že boje odstartovaly, když příslušníci SPLA zaútočili na policejní stanici. V následujících hodinách a dnech vypukl ozbrojený konflikt po celém Jižním Kordofánu. Nejhůře bylo zasažené Káduqlí, kde vládní vojáci pročesávali město dům od domu a hledali známé sympatizanty SPLM/A. Zprávy poté hovoří o následných popravách, jakož i cílených útocích proti civilním vůdcům.

Brzy bylo jasné, že SPLA (v tomto kontextu známá jako SPLA-North či SPLA-N) se na konflikt připravila také: pevně se zakotvila ve venkovských oblastech a podnikla protiútok proti súdánské armádě v Káduqlí. Vláda do oblasti poslala další posily a dokázala udržet kontrolu nad velkými městy a komunikacemi mezi Al-Ubajdem, Káduqlí a Dilindžem. Tvrdé boje se strhly o strategicky položená města Buram a Talodi, ale i zde se súdánská armáda dokázala udržet. Až doteď (listopad 2014) žádná ze stran nezískala definitivně navrch a obě jsou co do materiálu a logistiky víceméně vyrovnané, dokonce více, než v předchozí válce v pohoří Núba.

Súdánská revoluční fronta (SRF)

Měsíc nato, kdy znovu propukl násilný konflikt v pohoří v Jižním Kordofánu, Jižní Súdán se stal nezávislou republikou. Slavnostního ceremoniálu v hlavním městě Jižního Súdánu Džubě se 9. července 2011 zúčastnil i súdánský prezident Umar al-Bašír. Zazněly zdvořilostní fráze, ale nikdo nevěřil, že sousedství dvou súdánských států bude v nejbližší budoucnosti pokojné. Spousta věcí zůstávala nedořešena, včetně vymezení hranic, status Abyei, poplatky za transport ropy a samozřejmě přítomnost SPLM/A v Jižním Kordofánu a na Modrém Nilu. Oficiálně Džuba přerušila všechny vztahy se svými bývalými politickými a vojenskými spojenci, ale Chartúm trvá na tom, že SPLM/A-N se dodnes dostává podpory z Jižního Súdánu. Jak to tak vypadá, Súdán a Jižní Súdán spolu vedou permanentní válku v zastoupení – Súdán podporuje protivládní povstalce v Jižním Súdánu, zatímco Jižní Súdán podporuje SPLM/A-N v boji proti súdánské vládě v Chartúmu.

1. září se dějištěm války stalo také území Modrého Nilu. Ačkoliv zde ve volbách s přehledem zvítězilo SPLM, jeho kandidát Málik Agar se stal guvernérem, ale jelikož Málik Agar stál v čele strany, která už byla v Jižním Kordofánu v otevřeném konfliktu, napětí zde zákonitě rostlo také. V hlavním městě Damazín propukla divoká přestřelka mezi súdánskou armádou a místní SPLA-N. Nazítří, 2. září, byl Málik Agar zbaven funkce guvernéra státu Modrý Nil.

V listopadu 2011 SPLM-N podepsalo dohodu o spolupráci s dárfúrským Hnutím spravedlnosti a rovnosti (JEM), které se nacházelo v otevřené válce se súdánskou vládou už léta a v roce 2008 podniklo odvážný útok na hlavní město Chartúm. Spojené síly obou organizací byly svěřeny pod velení Abdal Azíze al-Hilu. Již před spojením SPLM-N a JEM úspěšně provedly několik společných či koordinovaných operací v Jižním Kordofánu. Jejich spojení dalo vznik Súdánské revoluční frontě (SRF), jejímž deklarovaným cílem je svržení režimu prezidenta Umara al-Bašíra.

Spojené síly SFR od té doby přešly do ofenzívy, dobyly některá města, jiná jen nakrátko okupovaly, ale vždycky se zdají být jeden krok napřed před súdánskou armádou. Krátká okupace Abú Karšoly v květnu 2013 vyprovokovala vládu k vyhlášení celostátní kampaně za nabírání dobrovolníků jak do armád, tak do Lidových obranných sil.

Vysídlenci

Stovky tisíc obyvatel Jižního Kordofánu, z nichž mnozí se teprve nedávno do oblasti navrátili, opouštěly nebezpečná území a zástupy jich mířily buď do severních měst jako Chartúm či Al-Ubajd, nebo do Jižního Súdánu, kde se však uprchlický tábor v Yidě brzy zaplnil. Bezohledné bombardování civilních oblastí, které provádělo súdánské letectvo ze svých ruských bombardérů Antonov, způsobilo exodus civilistů, kteří opouštěli své domovy ve stepích a prchali do hor, kde hledali úkryty v jeskyních. Výsledkem konfliktu a náletů letectva byl výrazný pokles zemědělské produkce a stálý nedostatek potravin v celé oblasti.

Žádná humanitární pomoc

Podobně jako v předchozím konfliktu, i zde by činnost humanitárních organizací mohla ulehčit utrpení civilního obyvatelstva, které je odříznuté od oblastí ovládaných SPLA-N. Jakýkoliv pokus o vyjednání přístupu pro humanitární pomoc byl však ze strategických i politických důvodů zamítnut ze strany jak súdánské vlády, tak SPLM-N. Vláda trvá na tom, aby veškerá mezinárodní pomoc pro území pod kontrolou SPLM-N probíhala pod dozorem vládních úředníků, aby se nemohlo stát že, humanitární pomoc padne do rukou bojovníkům SPLA-N. SPLM-N zase požaduje, aby humanitární pomoc do oblasti proudila výhradně z území mimo kontrolu súdánské vlády, aby mezi humanitárními pracovníky nemohli být ukrytí vládní špioni.

Mírová jednání

Mezi proklamovaným Súdánské revoluční fronty dobýt Chartúm a vypudit prezidenta Bašíra a vládními sliby povstání nekompromisně potlačit jedou pro vždy, se zdá, že není příliš prostoru pro mírové urovnání konfliktu. Ať už na konflikt nazíráme jako na lokální (núbští příznivci SPLM-N chtějí větší podíl na moci), národní (nerovná dělba moci a bohatství mezi centrem a periférií) či mezinárodní (pohoří Núba mezi Severem a Jihem se nachází v podobné situaci, jako oblast Kašmíru), vzájemná nedůvěra již postoupila tak daleko, že jí nepodaří překonat ani nejlepším mezinárodním mediátorům. Nicméně, Vysoký implementační panel Africké unie pro Súdán (AUHIP), který dohlíží na dodržování dohod mezi Súdánem a Jižním Súdánem, se také výrazně podílí na vyjednávání mezi súdánskou vládou a SPLM-N, které by snad mělo vést k politickému řešení.

Zdroj

Původní článek „History of the Nuba, part III“ naleznete na stránkách Nanne op 't Endeho Occasionalwitness.com.

Autor

Nanne op 't Ende (*1970) je nizozemský spisovatel, novinář a fotograf. V roce 1995 vystudoval Akademii výtvarných umění v 's-Hertogenbosch. V letech 1997–2007 několikrát navštívil Súdán, kde dokumentoval válku v jižním Súdánu a pohoří Núba. Jeho nesčetné fotografie a interview se staly základem pro knihu Proud to be Nuba, vydané v roce 2007.