Dějiny pohoří Núba, část 2

Nanne op 't Ende

Publikováno: 1. ledna 2016

V bitvě u Dongoly zastavila mukurrská vojska arabskou invazi do Núbie. Následná mírová smlouva baqt umožnila obchodní rozkvět mezi Núbií a arabským světem po téměř sedm století. Karavanní trasy křižovaly zemi od jihu na sever a ze západu na východ. Obchodní příležitosti přilákaly mnoho arabských obchodníků, aby se v zemi na Nilu mezi místními lidmi usadili. Arabové také v horách u Rudého moře objevili zlato. V průběhu téměř tisíce let, vliv arabských přistěhovalců postupně rostl. Postavení a vážnost Arabům spíše než hrubá síla přinášely vzájemné sňatky s bohatými obchodníky a nobilitou domorodého původu.

Pomalý proces islamizace a arabizace byl urychlen vzestupu fundžského státu Sennár. Fundžové byli afrického původu a do oblasti starobylé Alódie přišli v roce 1504. Během několika desítek let, ovládal sennárský stát velkou část severního Súdánu. V roce 1523 Fundžové přijali islám a pozvali do země muslimské učence a misionáře, aby šířili nové náboženství. Arabská kultura a společenská organizace tak převládala stále více. Sennárský sultanát bohatl z obchodu podél karavanních tras, otroků a zlata, které se v zemi nacházelo. Vliv Sennáru sahal přinejmenším do jižního části Kordofánu a migrace směrem na západ v 16. a 17. století s sebou přinesly arabský vliv i do této části sennárského státu. První kmeny, které v tomto období migrovaly, tvrdí, že jsou arabské, ale genealogie, které na podporu svého tvrzení uvádí, jsou tak zrovna tak vynalézavé, jako jsou nepravděpodobné.

V blíže neurčité době, ale pravděpodobně počátkem druhé poloviny 16. století byla část Kordofánu zvaná Ghudíjat sennárskou provincií. Ghudíjská vládnoucí elita byla fundžského původu a její středisko bylo v Abdul Bace. Podle Harolda MacMichaela Ghudíjové vládli jen krátkou dobu, v letech 1755–1768, ale přetrvali zde i po zániku sennárského sultanátu. Možná si vzpomenete, že Warkeové neboli Dilindžové pochází právě odtud. V době, kdy Siegfried Nadel kolem roku 1939 zaznamenal historickou souvislost mezi Dilindžy a Ghudíjatem, každý nový dilidžský náčelník formálně uznával nadřazenost ghudíjských sultánů. Po nejméně deset generací náčelníci cestovaly do Abdul Baky, aby sultánovi složili hold. Je vcelku pozoruhodné, že tento vztah přetrval až do 20. století: oblast Kordofánu byla od Sennáru odrtžena Dárfúrským sultanátem zatímco samotný Sennár byl připojen k Osmanské říši, zažila invazi arabských kočovníků, byla zpustošena al-Mahdím a Chalífou, než se nakonec stala součástí Anglo-Egyptského Súdánu. Jay Spaulding ve svém článku A Premise for Precolonial Nuba History naznačuje, že podobný vazalský vztah k sultánovi mohly mít i další kmeny příbuzné Dilindžům: Kaduruové, Ghulfanové a Tabaqové. O něčem podobném se Siegfried Nadel sicen nezmiňuje, ale že i další núbské kmeny mohly prostřednictvím Ghudíjatu mohly být vazaly Sennáru se nezdá až tak přitažené za vlasy.

Kajrové

Po sedm století bylo Džabal Marra centrem království či sultanátu, nejprve ovládaného Dádžuy (900–asi 1400), poté Tundžury (přibližně 1400–1650) a nakonec Fúry. Politicky byla království v Dárfúru byla spíše, než situací na Nilu, ovlivňována vývojem na západě a severu, především říší Kánem-Borno s centrem u Čadského jezera. Říše Kánem-Borno si staletí udržovala vliv díky tomu, že ovládala hlavní trasy transsaharského obchodu. Říši nejprve ovládali Zagháwové, poté Duguwové a nakonec kolem roku 1075 převzala moc dynastie Sefuwa. Převzetí moc nemělo podobu válek a dobývání, ale spíše jedna elita vytlačila druhou. Islám do oblasti postupoval stejnou cestou, jako obchodní karavany přes poušť, a vládnoucí vrstvy Kánem-Borno se i slámu brzy obrátily. Konverze k islámu byla silným faktorem v převzetí moci od Zahagáwů dynastií Sefuwa.

A nyní zpět k Dárfúru. Dádžuové byli prvními zaznamenanými lidmi, kteří vybudovali stát v okolí Džabal Marra. Podle některých jsou spříznění se Zhagáwy, ale mohou být i jedním z wadajských kmenů. K čemu došlo: dádžuské království upadlo v době, kdy Sefuwové v druhé polovině 14. století přesunuli své hlavní město na západ od Čadského jezera, pravděpodobně kvůli vzestupu státu Bulálů. Dádžuové byli vytlačeni kmenem Tundžur, jejichž původ je ještě nejasnější, než v případě Dádžuů; podle některých teorií přišli ze západu přes Borno a Wadaj. Tundžurové byli muslimové, kteří se konvertovali k islámu někdy během své vlády v Dárfúru, která trvala do poloviny 17. století.

Fúrové byli kmen žijící na území ovládané Tundžury, a k získání vlivu patrně nemuseli příliš tvrdě bojovat; díky vzájemným sňatkům mezi Fúry a Tundžury nakonec došlo k tomu, že Fúrové převládli. Jejich vláda bývá označována jako kajraský sultanát, pojmenovaný podle dynastie, kterou založil Sulajmán Solong. Sultanát existoval až do roku 1916, kdy byl anglo-egyptskou správou připojen k Súdánu. Populace se kajraského sultanátu skládala z velkého množství různých etnik, která vedle sebe koexistovala bez větších konfliktů. Kajraští vládcové se nejprve vypořádali s Wadaji na západě, poté stočili svou pozornost na východ. Po několik set let ovládali alespoň část Kordofánu. Západoafričtí muslimové na své pouti do Mekky (hadždž) svou cestu započali přes území Kajrů a putovali směrem Nilu. U Dongoly překročili řeku a odtud došli dále až k Rudému moři, odkud lodí pokračovali do Mekky. Díky tomuto stálému proudu lidí do Mekky a zpět a také obchodu (většinou s otroky) stát Kajrů zbohatl a sultánové karavanní cesty pečlivě chránili. Pozvali také arabské obchodníky jak ze západních muslimských zemí, tak od Nilu, aby se v zemi usadili. Kajrové občas střetli s Fundžy ze Sennáru o vliv v Kordofánu až do roku let 1784 nebo 1785, kdy se oblast podmanili a podrželi až do roku 1821, kdy egyptský místokrál Muhammad Alí Paša poslal na jih vojsko na lov otroků pro egyptskou armádu a Kordofán obsadil.

Taqalské království

Jak Kajrové tak Sennárský sultanát považovaly Kordofán za svou provincii. Fundžové si drželi vliv na jihu, zatímco Kajrové ovládali sever a o centrální část se vedly boje. Nic však nenaznačuje tomu, že by oba státy měly region pod nějak zvlášť silnou kontrolou. Kromě občasných honů na otroky nebo tažení za vynucením tributu, nechávaly oba státy místní lidi více méně na pokoji. Obecně se má za to, že domorodá populace severního a středního Kordofánu byli většinově Núbové, kteří buď splynuli s nově příchozími Araby, nebo odešli na jih, kde našli útočiště v Núbském pohoří.

V Kordofánu se nacházelo jedno veskrze núbské centrum moci, a to Taqalské království. Nacházelo se v Taqalských horách v severovýchodní části pohoří Núba. Prvním, kdo Taqalské království popsal, byl James Bruce, který v roce 1772 pobýval v Sennáru. Bruce popisuje, že několik vesnic v okolí Sennáru obývali otroci původem z pohoří Núba, především z Dairu a Tagali; Núbové sloužili jako pěchota v sennárské armádě. Fundžská kronika sepsaná někdy v 19. století vrhá trošku více světla na Taqalské království a jeho vztah k Sennáru. Kolem roku 1650 sennárský sultán Bádí II. zaútočil na taqalského makka (krále), protože jeho lidé přepadávali kravany s poutníky do Mekky. Taqalové se Sennáru poddali a odváděli každoroční tribut ve formě otroků.

Království nabývalo na vlivu a z tohoto období pochází pořekadlo o 99 núbských horách: říkalo se, že taqalští makkové vládnou nad 99 horami. To by jim však příliš lichotilo. Avšak na vrcholu své moci v prvních desetiletích 18. století sahal vliv Taqalů do přilehlých hor a ovládali několik arabsky mluvících kmenů z východních stepí. Taqalové také měli pod kontrolou obchod se zlatem (jeho centrem byl Šajbun) a dostávali tribut od několika vzdálenějších kmenů. Zatímco se vláda v Sennáru hroutila a nakonec padla pod náporem tureckých vojsk, taqalští makkové si dokázali podržet autonomii až do časů kondominia.

Baqqárové

Další vlivnou skupinou v kordofánské oblasti byli Baqqárové. Baqqárové byli kmeny pěstitelů hovězího dobytka, sami se považovali za Araby s původem od arabské kmenové konfederace Džuhajna. Já sám mám problém si ujasnit původ těchto Džuhajnů, jejich příchod do Súdánu a jak se usadili v Kordofánu. Proč je to tak obtížné vysvětluje Jusuf Fadl Hasan:

„Pod jménem Džuhajna se ukrývají jak Arabové téhož jména, tak i další skupiny, které se k Džuhajně připojily a posléze od ní začaly odvozovat své mýtické a polomytické předky. Název Džuhajna ztratil svůj původní význam a stal se prakticky označením pro všechny Araby; což zahrnuje prakticky všechny kočovníky.“

Pro úplnost popíši některé souvislosti, díky kterým arabští obyvatelé Kordofánu odvozují svůj původ od Abdalláha al-Džuhaní.

Džuhajna. Skutečný kmen Džuhajna přišel z Arabského poloostrova do Egypta s první vlnou islámské expanze. Odtud putoval do východního Súdánu, část se usadila mezi Bedžy, ostatní pokračovali pozvolna dál na západ. Některé džuhajnské skupiny možná do východního Súdánu přišly přes Rudé moře. Celý proces se odehrál velmi pozvolna, od 9. do 13. století. „Území Bedžů z velké části posloužilo jako tranzitní země, kudy proudili arabští kočovníci, buď přímo z Egypta, nebo přes Rudé moře směrem k Nilu.“

Džudhám. Západně od Nilu vedla druhá migrační trasa, kterou stále větší počet Arabů využíval k migraci do Dárfúru a severního Kordofánu. Postupovali proti proudu řeky k Dongole, odkud se stočili na jihozápad, na Darb al-arba’ín – čtyřicetidenní stezku přes poušť do Dárfúru. Ti, kteří touto trasou cestovali, byli převážně džudhámští Arabové. Jak se dárfúrské stepi postupně zaplňovaly, nově příchozí přistěhovalci postupovali dále na západ až na území říše Kánem-Bornu. V jednom dopise z roku 1391 si bornuský vládce stěžoval mamlúckému sultánovi Egypta na surovost Arabů, kteří drancovali jeho zemi a prodávali obyvatele do otroctví; král po mamlúckém sultánovi žádá, aby využil svého vlivu k zastavení těchto zvěrstev. Jestli však dopis měl požadovaný efekt se již nedovídáme.

Mezi Araby usadivší se v dárfúrských stepích najdeme kmenové svazy Kabábíš a Fazára. Kabábíšové jsou většinově Arabové džudhámského původu, ke kterým se později přidaly další arabské kmeny přicházející směrem od Nilu. Fazára jsou severoarabský kmen, který do Egypta přišel ve 14. století a odtud pokračoval do Súdánu. Jak Kabábíš tak Fazára později uváděli Džuhajnu jako svůj původ, ale to není příliš pravděpodobné.

Baqqára. A nakonec se dostáváme ke kmenům, které si říkají Baqqára. Kolem roku 1500 byly stepi severního Dárfúru a severního Kordofánu osídleny, stejně tak oblasti na západě ve Wadaj a Bornu. Arabské kmeny v severním Dárfúru a Kordofánu pěstovaly stáda velbloudu a ovcí.

„Nově příchozí, kteří pro sebe v této oblasti nenašli, museli spěchat na jih – čili do jižního Kordofánu a Dárfúru. V tomto novém pásu, ač sice úrodném, se však nedaří ovcím a velbloudům. Arabové tedy po vzoru domorodců přešli k pěstování skotu a tak se jim začalo říkat Baqqára (od baqara, kráva).“

Původ Baqqárů je poněkud zahalen tajemstvím. Oni sami se považují za potomky Džuhajny a podle jejich ústní tradice do Kordofánu přišli z Tunisu a libyjského Fezzánu. Už MacMichael však poznamenal, že v jejich genealogiích je hodně bílých míst. Podle něj Baqqárové přišli ze severu přes núbijská království a s džuhajnskými Araby, kteří naopak přišli z východu, neměli nic společného. Jean-Claude Zeltner vyloučil jakoukoliv rozsáhlejší arabskou migraci ze severní Afriky do oblasti Čadského jezera před rokem 1842, kdy proběhla migrace fezzánských Arabů do Kánemu (východně od Čadského jezera). Dnešní Baqqárové uznávají nepravděpodobnost cesty přes Čad, ale stále trvají na svém džuhajnském původu. Skutečností zůstává, že Džuhajna přicházeli pouze od východu, a nikoliv ze severu podél Nilu. Podle Hasana jsou Baqqárové pravděpodobně vzdálenými příbuznými džudhámských, nebo nějakých jiných arabských kmenů, které do Súdánu přišli společně s nimi.

Nejvýznamnějšími baqqárskými kmeny jsou Hawázma, Massíríja Hamr (Červení Massíríjové) a Massíríja Zuruq (Černí Massíríjové). V zemích na západ a sever od pohoří Núba žijí přibližně od 16. století. Núbové z centrálního Kordofánu, už tak zatlačení fundžskými vojsky ze Sennáru a kajraského Dárfúru, se stáhli ještě více na jih. Po několik set let poté však žili v míru; podle J. W. Sargara:

„Obrovské plochy země kolem všech džabál [hor] byly obdělávány, takže baqqárští Arabové, kteří do Kordofánu přišli ze západu před nějakými 120 lety [kolem roku 1800], hledajíce nové pastviny pro svá tenčící se stáda, zamířili přirozeně na jih do této prosperující země a rozdělili si ji mezi sebe. Zatímco ve stepích se nesetkali s žádným odporem, zatlačili Núby do jejich hor a obsadili všechna nejlepší místa, kde byla voda… Příběhy, které Baqqárové dnes vypráví a jež se předávaly z otce na syna, hovoří o „žluté zemi oplývající obilím“, a jména, která obyvatelé dali horám a sezónním tokům naznačují, že místa, která jsou nyní pustinou, bývala v minulosti osídlena a obdělávaná. Například Džabal Simasim, ležící nějakých deset mil od Džabal Ghulfan, kde Arabové našli velké zásoby sezamu, což znamená, že ghulfánští Núbové byli schopni nerušeně obdělávat půdu i tak daleko od domova.“

To se ale mělo brzy změnit. J. W. Sagar: otrokáři opět pořádali nájezdy a Núbové byli zahnáni do hor. Obvykle to vypadalo ta, že každý baqqárský podkmen co možná nejvíce ochraňoval hory na svém kmenovém území výměnou za obilí a otroky a naopak napadal hory patřící jinému podkmeni. Zemědělství ve stepích následně upadalo ze strachu, že se náhle objeví obávaní nájezdníci… Aby si mohli vypěstovat úrodu, vybudovali Núbové terasovitá políčka v horách a tak se zachránili před smrtí hladem. Leč z této chudé půdy obilí rostlo málo a někdy vůbec, a tak Núbové museli přikročit k prodávání vlastních otroků i svých dětí Arabům výměnou za obilí.

A to byl teprve začátek.

Turecké období

Muhammad Alí Paša

Pro další období súdánských dějin, které se bezprostředně dotklo Núbů je třeba se obrátit na sever, k Egyptu a ještě dále – do Turecka. Už od začátku 14. století se z osmanského Turecka formovala velmoc, která obsazovala, co zbylo z byzantské říše. V roce 1453 dobyli Turci hlavní město Konstantinopol a začali expandovat na území kdysi patřící Byzantincům. Střední Evropa sice osmanskému náporu odolala, ale jihovýchodní Evropa, Blízký východ, Egypt a severoafrické pobřeží byly dobyty a připojeny k osmanské říši.

V Egyptě roku 1517 Turci sice svrhli mamlúcký sultanát, mamlúci si však v zemi i nadále podrželi vliv. Nebudeme se více zatěžovat osmanskou říší až do roku 1798, kdy Napoleon Bonaparte podnikl invazi do Egypta. Osmanská říše byla již v nezadržitelném úpadku, když egyptští mamlúci úspěšně povstali proti tureckým pašům (osmanský sultán dosazoval místodržícího – pašu každé dva roky). To vedlo k anarchii, která dala záminku Napoleonovi, aby vtrhl do Egypta a „obnovil autoritu osmanské vlády“. Osmanský sultán na to neskočil a s pomocí od Velké Británie znovuzískal kontrolu nad Egyptem; francouzská okupace tak netrvala ani tři roky. Po dalším několikaletém zápasu Egypt ovládl Muhammad Alí Paša, který sice formálně vládl jménem osmanského sultána jako místokrál, ale ve skutečnosti byl svým pánem.

Muhammad Alí Paša vzal moc pevně do svých rukou a v Egyptě obnovil pořádek. Poté, co vyvraždil mamlúcké vůdce, jal se dále rozšiřovat svůj vliv. Dobyl Libyi a poté v roce 1820 poslal svého syna Ismáíla s vojskem na jih do Súdánu. Muhammad Alí Paša měl k ovládnutí Súdánu čtyři důvody: (a) zlikvidovat zbytky mamlúků, kteří se usadili v Dongole; (b) získat kontrolu nad karavanními trasami vedoucí k Rudému moři; (c) ovládnout tamější zlaté doly; (d) a konečně odtud získávat otroky pro svou armádu. Invaze proběhla úspěšně, Ismáíl porazil mamlúcký odpor a v roce 1821 vyvrátil fundžský sultanát v Sennáru. Téhoř roku defterdar (rentmistr) a zeť Muhammada Alího Muhammad Bej od Kajrů dobyl Kordofán. Poslední odpor v centrálním Súdánu byl zlomen v roce 1822.

Následky pro obyvatele Kordofánu byly strašlivé. Podle MacMichaela: „Ano, je pravda, že Kordofán zažil v minulosti války a pohromy, ale daně byly mírné a vládcové na tehdejší poměry spravedliví. Dnes je všechno jinak: zemi ovládla cizí rasa a spravovala ji bezvýhradně pro svůj vlastní prospěch v protikladu vůči všem zákonům humanity a spravedlnosti.“ A dále pokračuje: „Defterdar byla neuvěřitelně krutá zrůda. O zvěrstvech páchané jím a jeho nástupci se vypráví příšerné historky. Peníze a zvrácené choutky bylo to jediné, co je zajímalo. Nejen, že místní lid sužovali svou tyranií, ale navíc při každé příležitosti šidili vlastní vládu na útraty domorodců.“

Nájezdy otrokářů

Jak jsme již mohli vidět v předchozích kapitolách, otrokářství a ochod s otroky nebyly jevy v Súdánu nezvyklé. Od baqtu mezi Núbijci a muslimy, přes bohatství Dárfúru Kajrů až po sennárskou armádu – otroci byli žádaní vždy a všude. Núbové byli vždy považováni za dobré otroky; dokonce i taqalští vládcové, sami Núbové, útočili na okolní kmeny ve snaze získat zajatce. Otroci byli nejvýznamnějším súdánským „vývozním artiklem“, následováni dalším zbožím jako zlato, arabská guma a pštrosí péra. Hlavními dodavateli otroků byli Kajrové, kteří vysílali nájezdy do nitra Afriky. Sennárští Fundžové se na karavanách otroků také podíleli, núbské otroky posílali většinou na sever a k Rudému moři. Přesná čísla se nedají zjistit, ale zdá se, že v předtureckém období ze Súdánu do Egypta přicházelo na 4000 otroků ročně.

Po dobytí Súdánu Egyptem se obchod s otroky posunul na docela jinou úroveň. Muhammad Alí Paša chtěl ze Súdánců ostavit armádu, kterou by mohl nahradit své dosavadní nespolehlivé turecké a albánské jednotky a postavit se na odpor osmanskému sultánovi. Francouzskému konzulovi řekl, že hodlá vytvořit nizám džadíd (armádu podle nového vzoru), a ty, kteří nebudou schopní vojenské služby, nasadit ve výrobě a zemědělství. Muhammad Alí neustále popoháněl své velitele, aby shromážďovali a posílali co nejvíce súdánských otroků do výcvikových táborů v Asuánu. Dopis z 23. září 1823: „Víte, že konečným cílem všech našich vynaložených snah je získávat černochy. Prosím, projevte horlivost v plnění našich přání v této kardinální záležitosti.“

Do roku 1823 bylo z Al-Džazíry a Kordofánu odesláno do Asuánu na 30 000 otroků. Náhlou změnu podnebí přežilo jen 3000 z nich. Navzdory očividnému neúspěchu, Muhammad Alí dále požadoval otrocké vojáky pro posádky v Súdánu a stavět z nich nové pluky své armády. Počet otroků odeslaných ze Súdánu do Egypta se více než zdvojnásobil na deset až dvanáct tisíc za rok. Navrch toho bylo několik tisíc mužů ponecháno v Súdánu jako stálá vojenská hotovost. A tyto počty pak ani nezahrnují otroky, kteří byli prodáni přes Rudé moře na Arabský poloostrov nebo v Súdánu zůstali na práci, jako domácí sluhové či konkubíny. Je těžké si představit ten nekončící zástup lidského zboží proudící z nitra Afriky, většinou cestujících po souši, přes pouště, močály a nekonečné savany.

V Kordofánu zatím dostal Rustum Bej rozkaz od súdánského místodržícího Alího Huršida Paši podniknout nájezd na Núby. Rustum Bej v roce 1830 zajal 1400 lidí a dalších 1500 o dva roky později. Toto jsou ale jen náhodné údaje. Nedá se s jistotou určit, kolik lidí bylo odvlečeno do zajetí. Vedle vojenských tažení za získáváním otrockých vojáků do armády, nájezdy podnikali na núbské vesnice také Baqqárové, aby mohli zaplatit daně, kterými je zatížili Turci. Svědectví evropských cestovatelů nám poskytují četné detaily o otrokářských nájezdech a ochodu s lidmi v Kordofánu za turecké nadvlády. Český rodák Ignaz Pallme píše:

„Egyptský místokrál každoročně vyhlašuje, jednou nebo dvakrát během roku, skutečný lov v pohoří Núba a přilehlých krajích a zmocní se jistého počtu černochů buď lstí nebo silou … Tíha tohoto strašného osudu dopadá nejhůře na nebohé obyvatele Núbského pohoří. V roce 1825, tedy čtyři roky od dobytí, bylo množství otroků odvedených do zajetí odhadováno na čtyřicet tisíc; a roku 1839 se celkové číslo vyšplhalo nejméně k dvěma stem tisícům. Do toho nejsou započítány ty další tisíce zotročených baqqárskými Araby.“

Bylo by patrně chybou vztahovat Pallmeovy počty jen na Núby. Ali Huršid Paša osobně vedl tažení proti Dinkům, Šillukům, Ingassanům a dalším africkým národům a já si myslím, že otroci pocházející z těchto a dalších tažení budou součástí těch dvou set tisíc, o kterých se zmiňuje Pallme. Hlavní věc ovšem je, že zajatí lidé nepředstavitelně trpěli. Arthur Holroyd, první Angličan, který navštívil Kordofán, vzpomíná:

„Vojáci umístění v Kordofánu každý rok po prvních deštích vytáhli do pohoří Núba na lov otroků. Těmto výpravám říkali ghazíja a když jsem přijel do Al-Ubajdu, vojáci se akorát z jedné takové výpravy vraceli spolu se svým úlovkem. Pohledné ženy byly prodávány Turkům a Arabům do harémů, silní zdatní muži šli do armády a starci obojího pohlaví, těhotné ženy a malé děti byly dány k dispozici vojákům místo poloviny jejich žoldu. Jednou jsem byl svědkem takového přerozdělování, a srdcervoucnější scénu si nelze představit; tito černoši, kteří dva až tři měsíce strávili v zajetí, oloupeni o svou svobodu, těžce prožívali toto poslední odtržení od svých přátel a rodin.“

Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století se otrokářské nájezdy soustředily na Bahr al-Džabal a Barh al-Ghazál. Evropští obchodníci se slonovinou porušili státní monopol a vydávali se na jih po Bílém Nilu za obchodem s domorodci a lovem slonů. Sloni ale v oblasti byli brzy vyhubeni a tak jediným ziskovým odvětvím zůstal obchod s otroky. Arabští otrokáři se začali zapojovat také. Neblaze v tomto proslul az-Zubajr Rahma Mansúr, který vybudoval své vlastní impérium na Bahr al-Ghazál čistě na obchodu s otroky. Díky síti obchodních stanic jeho vliv dosáhl až na území dnešní Středoafrické republiky a jižního Čadu. To ho nakonec přivedlo do konfliktu s Egyptem.

Chedív Ismáíl

Muhammad Alí Paša, který se otroctví snažil zrušit jen slovy, zemřel roku 1848. Jeho bezprostřední nástupci nejsou příliš zajímaví, ale v roce 1863 přišel k moci jeho vnuk Ismáíl. Ismáíl vládl s titulem chedív a modernizaci Egypta vnímal jako svůj osobní projekt. Je třeba uznat, že v tom uspěl, ale cena za to byla velmi vysoká. Zátěž, kterou uvalil na egyptský lid, byla obrovská a ještě větší byla egyptská zadluženost v zahraničí, takže v roce 1879 Velká Británie a Francie 1879 intervenovaly a Ismáíla se zbavily.

Potlačení obchodu s otroky v Súdánu. Paradoxně dobytí Súdánu, které mělo na svědomí zintenzivnění obchodu s otroky, také otevřelo dveře do země západním cestovatelům. Jejich zprávy upozornily evropskou veřejnost, že transatlantické otrokářství není nic unikátního. Zvláště britští abolicionisté začali požadovat zrušení otrokářství v Egyptě a Súdánu. Jejich protesty neměly zpočátku valný efekt. Poptávka po otrocích sice v Egyptě ve čtyřicátých a padesátých letech poklesla, ale spíše z ekonomických důvodů. V šedesátých letech však, poté, co bylo v Egyptě zavedeno pěstování bavlny, trh s otroky zaznamenal prudký nárůst.

Chedív Ismáíl se vcelku snažil otrokářství v Súdánu potlačit; nechal zablokovat obchodní trasy podél Nilu a přes Rudé moře a poslal armádu, aby se vypořádala s aktivitami Zubajra Rahmy. Zubajr nicméně chedívovu armádu porazil a založil novou obchodní stezku z jižního Dárfúru, přes jižní Kordofán do Al-Ubajdu. Nakonec Ismáíl viděl, že nejlepší způsob, jak podmanit Bahr al-Ghazál, bylo dohodnout se se Zubajrem, kterého v roce 1873 chedív učinil místodržícím. Zubajr Rahma poté obrátil svou pozornost k Dárfúru, který byl stále ještě centrem obchodu s otroky. Obsadil hlavní město Al-Fášir, hlavní město Kajrů. Když se v roce 1875 dostavil do Káhiry, představoval si, že bude uznán za místodržícího Dárfúru, ale chedív Ismáíl ho místo toho nechal uvěznit.

Dalším Ismáílovým podnikem k zastavení otrokářství bylo vyslání britského dobrodruha Sira Samuela Bakera do oblasti Hatt al-Istiwá (Equatorie). Ačkoliv měl chedív větší zájem přivéz jih země pod svou kontrolu, oficiálním cílem tažení bylo zarazit obchod s otroky přímo u zdroje. Baker v Equatorii strávil tři roky a to jediné, co se mu za tu dobu podařilo, bylo rozhádání s egyptskými úředníky. Drancoval zemi, aby uživil své vojáky, užíval nepřiměřené násilí a nakonec přistoupil k obchodování s těmi samými otrokáři, které měl za úkol z oblasti vypudit. Chedív byl rozhodnutý cíl mise naplnit stůj co stůj, a tak v roce 1874 do Equatorie vyslal Charlese G. Gordona. Gordonova výprava trvala tři roky a byla korunována úspěchem; Gordon byl poté jmenován generálním guvernérem Súdánu. Z tohoto postavení dále podnikal kroky proti otrokářům, až roku 1879 na svůj post rezignoval, vyčerpán mnoha lety nepřetržité práce.

Události v jižním Kordofánu. Pro Núby se některé věci změnily již za vlády Ismáílových předchůdců. Velkolepé, státem organizované spanilé jízdy skončily v době Ismáílova nástupu k moci, ale nájezdy Baqqárů, obchodníků s lidmi i sousedních kmenů přetrvaly a zůstávaly trvalým nebezpečím. Egyptská správa nechávala většinou núbských kmenů na pokoji a ty, které měly platit daně, už nebyly odírány tak tvrdě, jako dříve. Taqalské království, ač ve své moci poněkud omezeno egyptským místodržícím, vzkvétalo ještě několik desetiletí a ustálo i egyptské pokusy jej podřídit.

Jak už bylo zmíněno, od té doby, kdy byl Súdán obsazen Egyptem, několik evropských cestovatelů navštívilo Kordofán. V roce 1837 vyslal Muhammad Alí Paša expedici do Núbských hor s úkolem najít zlato. Za zaznamenání tohoto dobrodružství vděčíme geologu Josephu Russeggerovi, který s výpravou došel až do pohoří Tira. Za vlády chedíva Ismáíla začínají cestovatelé mezi navštívenými místy zmiňovat Džabal Dair a Dilindž. Nejpozoruhodnější je výprava římskokatolických misionářů vedená Danielem Combonim. Comboni v roce 1875 zřídil misijní stanici v Dilindži, která ale byla opuštěna, když Egypťané spustili tažení do Dilindžských hor. Misionáři se mohli vrátil až v roce 1877 a působili zde až do vypuknutí mahdistického povstání. Jeden z misionářů G. Martini se poznamenal: „ačkoliv tito lidé nejsou muslimy, velmi silně inklinují k islámským zásadám a zvykům, protože je odkoukali od Baqqárů žijících na jejich pomezí … Núbové se od muslimů naučili přísahat na Korán, plakat za mrtvé, nazývat Muhammada poslem božím a některé další věci.“

Z těch několika málo dostupných zdrojů vyvstává dojem, že se situace stabilizovala. Po několika desítkách let intenzivních nájezdů a drancování v pohoří Núba, se zdá, že se Egypťané spokojili s nominální kontrolou a nechali núbské obyvatele být, ledaže by některá ze skupin se odvážila jít s Egypťany do konfliktu (Taqalové nebo Dilindžové). Vztahy mezi Baqqáry a Núby zůstávaly napjaté, ale někdy v sedmdesátých letech 19. století se Núbové vyzbrojili palnými zbraněmi. Je třeba mít na paměti, že Núbové nebyli bezbranná a neškodná skupina; Núbové se navzájem přepadávali a na Baqqáry útočili také. Vliv islámu byl zvláště silný v severních horách, ale katoličtí misionáři se dokázali prosadit v Dilindži, což také něco vypovídá o nadcházející stabilitě.

Britské angažmá v Súdánu. Chedív Ismáíl utratil spoustu peněz. Veškeré bohatství Egypta a Súdánu nemohlo pokrýt jeho výdaje. Odprodal sice velkou část akcií Suezského průplavu Britům, ale výtěžek na pokrytí jeho dluhů nestačil ani zdaleka. Egypt byl na mizině. Britové a Francouzi ve snaze ochránit své zájmy, odstavili Ismáíla v roce 1876 od moci. Když odmítl spolupracovat, Britové zatlačili na osmanského sultána v Konstantinopoli, a ten chedíva roku 1879 sesadil a na jeho místo dosadil Ismáílova syna. V dalších letech se situace v Egyptě vyostřovala, Arábího povstání ohrožovalo všechny evropské investice v zemi, jakož i plynulost obchodu přes Suezský kanál. Britové přikročili k invazi do Egypta, údajně kvůli znovunastolení pořádku. A zůstali tam až do roku 1956.

Mahdíja

Generální guvernér Gordon

Charles Gordon bojoval proti obchodu s otroky otrokářství dva roky (1877–1879), ale nepodařilo se mu ho trvale vymýtit. Odpor otrokářů a vlivných klanů byl příliš silný. Bylo by zapotřebí velké armády k potlačení nepokojů a na to jednoduše nebyly peníze. Egypt byl finančně na kolenou, súdánský rozpočet byl velice omezený a Velká Británie odmítla nějakou velkou vojenskou operaci v Súdánu financovat. Pod tlakem vlády v Londýně, Gordon opustil svou dřívější opatrnou politiku; sesadil egyptské správce a na místo provinčních guvernérů dosadil Evropany, a uchýlil se k násilí, aby obchod s otroky potlačil. To vedlo k mnoha povstáním v Kordofánu, Bahr al-Ghazál i Dárfúru. Za stále většího použití síly se mu dařilo držet zemi pod kontrolou. Když chedíva Ismáíla vystřídal na trůnu jeho syn, Gordon rezignoval. Měl už toho dost.

Jeho nástupce, generální guvernér Muhammar Raúd Paša, nebyl ani z poloviny tak schopný, jako Charles Gordon. Přepíši delší odstavec z Redy Mowafiho, který to situaci shrnuje brilantně:

„Politika útlaku … znepřátelila ty Súdánce, kteří věřili, že otroctví povoluje jejich náboženství. Kvůli skutečnosti, že tažení proti otrokářství řídili křesťané, nabyli mnozí dojem, že se vláda snaží potlačit jejich náboženství. Navíc snaha o omezení otrokářství zasáhla důležitý zdroj příjmů a otřásla domácí a zemědělské výroby, která stála na otrocké práci. [Mnozí otroci získali svobodu, ale jejich páni] poté, co o své otroky přišli, nedostali žádnou kompenzaci. A navzdory ekonomickým ztrátám lidí, daně zůstávali stále stejné … Raúfova vláda byla při výběru daní nemilosrdná a uchylovala se i k násilí. Na druhou stranu však, Raúf připustil, aby se oživil obchod s otroky … „mahdí“ Muhammad Ahmad poskytl vedení nezbytné ke sjednocení všech roztříštěných sil v zemi za účelem dosažení ukončení egyptské vlády nad Súdánem.“

Muhammad Ahmad, al-Mahdí

Muhammad Ahmad byl mladý náboženský učitel, který žil na ostrově Abá na Bílém Nilu nedaleko Kústí. Svému nepočetnému houfu přívrženců kázal o skromném a duchovním životě. V roce 1881 se prohlásil mahdím – vyvoleným, který muslimy osvobodí od krutovlády. Víra v příchod takového spasitele je součástí islámských tradic zvané hadísy. Hadísy jsou sbírkami výroků proroka Muhammada, jež pro muslimy představují návod k správnému jednání a jejichž významnost je téměř na roveň Koránu. Podle některých hadísů prorok předpověděl příchod náboženského vůdce v momentě, kdy svět ovládne chaos. Tento vůdce má vzejít „z jeho kmene“, bude „nosit jeho jméno“ a povede svůj lid k životu v míru, osvobodí svět od nespravedlnosti, úpadku a útlaku. V průběhu dějin se za takového madhího prohlásil skutečně leckdo, aby mohl rozpoutat kdejakou vzpouru.

O Muhammadu Ahmadovi se traduje, že to byl zbožný muž, který procestoval celý Súdán. Jeho cesta ho zanesla do Kordofánu i Dárfúru, kde vycítil, že lidé jsou připraveni uvítat kohokoliv, kdo je vyvede z jejich mizérie. Jeho sláva rostla a s ní i počet jeho přívrženců. V roce 1880 se k němu přidal jeden muž jménem Abdalláhi ibn Muhammad. Abdalláhi byl Baqqár z kmene Taáíša, který se nakonec roku 1885 stal mahdího nástupcem. Podle některých byl důležitou postavou od samého počátku; MacMichael napsal (a nebyl v podobných úvahách osamocen):

„Tento muž jeho nejcennější spojenec, protože byl důvěrně obeznámen s neklidnými baqqárskými kmeny a měl na ně obrovský vliv. Na jeho radu Muhammad Ahmad podnikl další cestu do Kordofánu, tentokrát již s konkrétním cílem roznítit nespokojenost, která byla vidět všude.“

Během své druhé cesty do Kordofánu Muhammad Ahmad zajistil podporu mnoha vlivných šajchů baqqárských kmenů a pokusil se získat na svou stranu také taqalského vládce Adama Dabbalu. Taqalský makk však zůstal obezřetný a Muhammadu Ahmadovi nanejvýše přislíbil, že v případě vypuknutí povstání zůstane neutrální. Muhammad Ahmad se poté vrátil zpět na Abu. Zde se v roce 1881 konečně prohlásil mahdím a nechal obeslat všechny velmože, kmenové náčelníky a přívržence, aby se připojili k jeho svatému tažení. Podle některých zpráv se Egypťané zhrozili ve chvíli, kdy mahdí vyzval lid, aby přestal platit daně. Ve svém prohlášení někdy z let 1881 až 1882 mahdí napsal:

„Vpravdě si tihle Turci mysleli, že království je jejich a je poslouchají [boží] poslové a Jeho proroci a že Bůh je vedl, aby šli v jejich stopách. Nesoudili podle božího zjevení a pokřivili a šaríu našeho pána Muhammada, posla božího, urazili víru v Boha a uvalili daň z hlavy (džizju) na vaše i na bedra všech ostatních muslimů … Věru Turci odvlekli vaše muže a drželi je v okovech, a zajímali vaše ženy a vaše děti bezprávně zabíjeli duši pod boží ochranou.“

Egypťané vyslali vojsko na ostrov Abá ve snaze revoltu potlačit, ale mahdisté se ubránili. Mahdí věděl, že nemůže zůstat, kde je a rozhodl se se svými následovníky, řečenými ansár (pomocníci), ustoupit do Kordofánu. Podle Stevensona: „říká se, že když znovu přišel do Taqali, přál si mahdí nějakou dobu zůstat, ale přesvědčili ho, aby pokračovali dále na jih.“

Nakonec rozbil základnu v Džabal Gadir, kde jej přivítal taqalský makk. Podle Edwarda Lino to nebyla pouhá náhoda. „Ostrov Abá byl v té době (1881) součástí území kmene Šilluků, jejichž vládcové sídlili, a dosud sídlí, ve Fašodě … Mahdího otec … byl spřízněn s místodržícím ostrova. Když boje započaly, vyslal posla jménem mahdího k vládců Šilluků: ‚Toto je syn naší dcery … chce zachránit náš lid před otroctvím a útlakem ze strany Turků.‘ Ale místo, aby šel přímo, zkontaktoval Núby, kteří měli zavedené vztahy mezi východními Núby a Šilluky.“

Bezpochyby několik předmětů používaných při korunovaci šillukských králů pochází z pohoří Núba, mezi nimi i lesklý kámen. Ať už je pravda jakákoliv, je tento příběh příliš dobrý, abychom ho vynechali, a navíc jsem neobjevil žádnou jinou zmínku, proč mahdí vydal zrovna do Džabal Gadir. Existuje však jeden dobrý důvod, proč tak učinil: „na každém kroku svého tažení mahdí napodoboval činy proroka Muhammada. Tím, že vědomě sehrával tradice o prorokovi, jen posiloval v lidových vrstvách legitimitu. Mahdího hidžra (útěk) z Aby do Kordofánu koresponduje s Muhammadovou hidžrou z Mekky do Medíny, když ho vládcové ohrožovali. Podobně se mahdího první přívrženci označovali jako ansár, tak jako společníci Muhammadovi. A konečně, když mahdí dorazil do Džabal Gadir v pohoří Núba, přejmenoval hory na Masa v souladu s prorokovou tradicí.

Mahdího osobní pobočník vzpomíná: „Když jsme dorazili do Gadiru, řady mahdího následovníků se rozrůstaly a jídlo nám přinášeli Núbové. Chalífa Abdalláhi tam byl s ním, ale nebyl to tehdy muž velkého významu.“ Jeden z misionářů v Dilindži Joseph Ohrwalder poté popsal mnohé události následujích let. Ansárové na Dilindže několikrát zaútočili, a nakonec se jim je podařilo podmanit. Ohrwalder byl zajat a v zajetí strávil deset let. Mahdí odrazil několik výprav poslaných proti němu a roku 1883 obsadil Al-Ubajd. Následujícího roku do zajetí upadl také taqalský král Adam Dabbalu, který v zajetí už zemřel. Zatímco Mahdí byl zaneprázdněn dobýváním Chartúmu, jeho pobočník Hamdán Abú Anga se soustředil na upevňování mahdistické moci v Kordofánu. Ohrwalder píše, že „skoro všichni obyvatelé pohoří Núba vyslali posly, aby uznali, že jsou mahdího poddanými.“ To je nejspíš příliš silné tvrzení, ale já předpokládám, že kmeny v severních kopcích mahdího vládu uznaly. Pouze Džabal Dair útoku mahdího ansárů odolal.

Abdalláhi ibn Muhammad, chalífa

Mahdí postupoval na Chartúm a britská vláda ho nehodlala zadržet; nakonec Súdán byl starostí Egypťanů a nikoliv jejich. Britové pouze požádali generála Gordona, aby zajistil bezpečnou evakuaci britských a egyptských jednotek ze země. Gordon zaznamenal své první a poslední setkání s britskou vládou 18. ledna 1884:

„V poledne ke mně přišel Wolseley, vzal mě k ministrovi, pak se vrátil a řekl: ‚Vláda Jejího Veličenstva chce, abyste pochopil toto. Vláda je rozhodnuta evakuovat Súdán, protože nebude garantovat budoucí vládu. Provedete to?‘ Řekl jsem ano. On odpověděl: ‚Jděte dál‘. Vešel jsem dovnitř a uviděl je. Zeptali se: ‚Sdělil vám Wolseley naši představu?‘. Odvětil jsem: ‚Ano, řekl mi, že nebudete garantovat budoucí súdánskou vládu a přejete si, abych Súdán evakuoval.‘ Odpověděli: ‚Přesně tak‘, a tím to skončilo.“

Naneštěstí pro Gordona v době, kdy dorazil zpět, byl sever již odříznutý a on sám obklíčen v Chartúmu. Mahdí mu poslal pár zdvořilých dopisů, v nichž požadoval, aby se vzdal a konvertoval k islámu a pak by byl ušetřen jeho život. Gordon odmítl a 26. ledna 1885 mahdímu přinesli do stanu generálovu hlavu. Šest měsíců po pádu Chartúmu mahdí zemřel na tyfus. Jeho nástupcem se stal Abdalláhi ibn Muhammad s titulem chalífa (doslova „nástupce“). Chalífa ovládal území celého severního Súdánu, od území Bedžů až po Dárfúr. Popis toho, co následovalo během chalífovy bouřlivé vlády, by sahal dalece za hranice našeho příběhu; my se ale zaměříme na to, co se odehrálo v pohoří Núba.

Pro obléhání Omdurmánu a Chartúmu mahdí povolal všechny schopné muže z baqqárských kmenů v Kordofánu. Většina z nich uposlechla, byť váhavě ze strachu před tvrdými represáliemi. Abú Anga tvrdě potlačil revoltu kmenů, které už se nechtěly na mahdího válce podílet, a podnikl nájezd do pohoří Núba, aby získal otroky pro mahdího armádu. Po mahdího smrti a nástupu chalífy k moci se situace pro Núby už jen zhoršovala. Taqalský vládnoucí rod byl vyvražděn, když synové krále Adama odmítli chalífovi poskytnout své vojáky. Džabal Dair pokračoval v odboji, ale oblast Ghulfanu byla obsazena poté, co se tam ukryla skupina núbských dezertérů. Abú Anga pohoří opustil až poté, co se zmocnil obrovského počtu otroků. Jeho nástupci už jen v loupení a drancování pokračovali.

Nájezdy Baqqárů proti Núbům se už děly jen zřídka, protože většina baqqárských mužů byla pryč. Naopak to byli někteří Núbové, kdo začali přepadat osady dervišů. Naproti tomu Núbové z Džabal Dair se s dervišským místodržícím uzavřeli smlouvu o volném obchodu s Al-Ubajdem. Mezitím chalífa Abdalláhi musel čelit Britům (více o jejich motivech pro zapojení do války v následující kapitole). Chalífa nechal do Omdurmánu povolat další a další Baqqáry; s obrovskou armádou, kterou tak nashromáždil, pak zpustošil Kordofán. Několik pohoří, jako Ghulfan, Debria či Kadaru, bylo téměř vylidněno. Mnozí muži a ženy z pohoří Miri byli odvedeni do Omdurmánu. Chalífova armáda byla u Atbary poražena a Abdalláhi se se zbytkem svých dervišů stáhl do blízkosti pohoří Núba. Nakonec byl chalífa 24. listopadu 1899 zabit v bitvě s plukovníkem Wingatem.

Núbové, které dervišové zavlekli do Omdurmánu, se nakonec vrátili domů. S sebou si přinesli nejen islám, jehož vlivu byli na severu po léta vystaveni, ale také střelné zbraně. Palné zbraně se v pohoří Núba dále rozšířily díly Baqqárům, kteří potřebovali rozšířit svá stáda. Baqqárové, kteří k boji beztak upřednostňovali své meče a kopí, tak většinu svých střelných zbraní prodali za dobytek. Tento vývoj posléze značně ztížil pacifikaci Núbů poté, co správu nad Kordofánem převzali Britové.

Anglo-egyptský Súdán (1899–1956)

Znovudobytí Súdánu

V roce 1884 britská vláda rozhodla v Súdánu nezasahovat. Vláda jen pověřila Gordona evakuací egyptských posádek a britských civilistů z Chartúmu a zabezpečení egyptsko-súdánské hranice. Jen osm let nato začal britský generál Herbert Kitchener připravovat znovudobytí Súdánu. Proč ta změna?

Ze všeho nejdřív tu byly aspirace mahdího a jeho nástupce. V dopise „rodinám Fezu“ mahdí píše: „Vězte, že dá-li Bůh, přijdu s božím vojskem do Egypta, neb záležitosti v Súdánu jsou vyřízené.“ Chalífa se o invazi do Egypta pokusil roku 1889, ale jeho armáda byla na hlavu poražena egyptským vojskem, mezitím reorganizovaným Brity. Ponecháni na pokoji, mahdisté by se o to jistě pokusili znovu. Ale tato hrozba nebyla tím hlavní důvodem, proč se britská vláda rozhodla do Súdánu vrátit.

Britská okupace Egypta spustila proces postupného zabírání Afriky evropskými velmocemi. Britové, Francouzi, Portugalci, Italové, Němci, ti všichni si chtěli urvat z afrického kontinentu. Na berlínské konferenci (1884–1885) se koloniální mocnosti dohodly na pravidlech hry, která se při obsazování Afriky měla dodržovat. Velká Británie a Francie byly stejně ambiciózní: Francie chtěla vytvořit pás kolonií sahající od západního k východnímu pobřeží Afriky; Britové měli podobnou sféru vlivu, od mysu Dobré naděje do Egypta. Jejich představou bylo propojit tato rozsáhlá území železnicí a vodními cestami, zajištění přístupu k přírodním zdrojům ve vnitrozemí, a rozšířit možné trhy po celém kontinentu. Při takových aspiracích bylo obsazení Súdánu jen logické.

A posledním důvodem britské vlády bylo ovládnutí pramenů a toku řeky Nil. Nil byl pro egyptské hospodářství odjakživa životně důležitý a Britové už tehdy uvažovali o postavení velké přehrady u Asuánu. Samotná invaze do Súdánu započala v březnu 1896. Trvalo dva a půl roku, než se Britům podařilo dobýt Omdurmán a další rok, než v listopadu 1899 porazili také zbytky chalífovy armády. Mezitím Britům vyvstaly i jiné starosti, než odpor chalífových vojáků; francouzská vláda vyslala expedici z Brazzaville do Súdánu, aby zajistila opěrný bod na Bílém Nilu a zabezpečila oblast Fašody jako francouzský protektorát. Francouzi přišli v červenci 1898 a v září britská vláda odeslala Kitchenera nahoru po řece se silnou flotilou dělových člunů. Obě velmoci v důsledku svých ambicí na kontinentu dostaly na mrtvý bod a jejich střet měl vyústit právě zde, u Fašody. Diplomacie nakonec převážila nad vojenským řešením; Francouzi nebyli dost silní, aby Fašodu udrželi a nechtěli riskovat otevřenou válku s Velkou Británií. Koncem roku 1899 se francouzské jednotky stáhly a celý Súdán přenechaly Velké Británii.

Kondominium

19. ledna 1899 Británie a Egypt uzavřely dohodu o kondominiu, tedy společné správě Súdánu. Obvykle to vypadalo tak, že Britové činili rozhodnutí, Egypťané je vykonávali a také nesli tíhu nákladů správy. Neboli jak to London Times z 18. Dubna 1900 podaly: „Dva muži si společně pořídili koně. Muž A zaplatil třetinu a muž B dvě třetiny jeho ceny. Muž A na koni jezdí, muž B ho hřebelcuje a platí za jeho ustájení. Tak přibližně takhle vypadá situace v Súdánu.“

V prvních pětadvaceti letech existence kondominia většinu vojáků v Súdánu tvořili Egypťané. Poté, co Egypt v roce 1922 získal nezávislost, Britové nařídili Egypťanům Súdán vyklidit a jeho správu nadále vykonávali sami, i když kondominium jako takové zůstalo formálně zachováno. Aby mohli nahradit egyptské jednotky, založili Britové Súdánské obranné síly (Sudan Defence Force), které tvořili domorodí súdánští vojáci pod velením britských důstojníků. V roce 1951 Egypt vznesl požadavek, aby se Velká Británie ze Súdánu stáhla, na což britská vláda přistoupila až v roce 1953, kdy Egypt uznal právo Súdánu na sebeurčení. Dne 1. ledna 1956 Britové Súdán opustili – země získala svou nezávislost.

Už během trvání kondominia se Britové těžce potýkali s budoucností Súdánu. Problém představovaly zvláště jižní provincie a kam by měly patřit. Kulturně by pravděpodobně lépe zapadly do britské Východní Afriky (území přibližně dnešní Keni, Ugandy a Tanzánie), ale na druhou stranu byl jižní Súdán vždy se Severem úzce propleten. Z jižního Súdánu do britské Východní Afriky nevedly žádné silnice, železnice ani jiné dopravní tepny; všechen obchod probíhal se súdánským severem, zvláště díky arabským obchodníkům. Jihu chyběli vzdělaní lidé, kteří by se ujali státní správy, a také kapacita vytvářet velké hospodářské projekty. Mnozí Jižané pracovali na Severu jako námezdní dělníci. Vedle ekonomických vazeb by bylo nemožné od sebe oddělit africké a arabské Súdánce v několika oblastech, jako např. Bahr al-Ghazál.

V prvních dvaceti letech ani Britové neměli žádnou oficiální politiku směrem k súdánskému Jihu. Pacifikace, státní správa a vytvoření pevných státních hranic bylo prioritou. Od roku 1922 se však aktivně snažili rozvíjet Jih odděleně od súdánského Severu. Hlavní obavou bylo šíření islámu, protože šlo ruku v ruce s nacionalistickým sentimentem. Liga bílé vlajky, založená počátkem dvacátých let 20. století, provedla v roce 1924 povstání proti britské přítomnosti v Súdánu. Vůdce Ligy Alí Abdal Latíf byl bývalý armádní důstojník, jehož oba rodiče byli otroky. Buď jeho otec byl Núba a matka Dinka, nebo obráceně. Rozhodně by však bylo chybou domnívat se, že se nejednalo o předchůdce boje za prává Núbů; Abdal Latíf byl nacionalista a Liga bílé vlajky usilovala o spojení Súdánu a Egypta. Abdal Latíf věřil, že obě země spojoval Nil, islám a arabská kultura.

Ve snaze zabránit pronikáni vlivu nacionalistů, začali Britové na Jihu protěžovat správu domorodého původu. Arabští úředníci byli posláni zpět na Sever, arabští obchodníci měli zakázán přístup na Jih a zároveň byla zastavena migrace pracovní síly z Jihu na Sever. Do země byli pozváni křesťanští misionáři, kteří budovali školy, kde se místo v arabštině učilo anglicky. Nakonec však byla celá tato politika neúspěšná a Jih v rozvoji i nadále hluboce zaostával za Severem. Hlas sílících nacionalistických hnutí v severním Súdánu požadoval, aby byla súdánská jednota respektována. Na druhé straně nacionalisté v britské Východní Africe o rozlehlý a zaostalý jižní Súdán nejevili přílišný zájem. To bylo příčinou dramatického obratu v britské politice v roce 1946 a dále, Jih se měl připravit na svou budoucnost jako součást jednotného Súdánu. Je třeba dodávat, že to byla právě britská politika, která mohutně přispěla k vypuknutí války mezi súdánským Severem a Jihem?

Správa pohoří Núba

Stejná politika, jaká se uplatňovala na súdánkém Jihu, platila i pro pohoří Núba. Jakmile upevnili svou vládu, začali Britové hledat způsoby, jak Araby a Núby od sebe držet odděleně. Jejich motivací nebyla ani tak integrace Núbů do súdánského Jihu, ale spíše snaha Núby ochránit před asimilací do arabské kultury, která je obklopovala ze všech stran. Osobní sentiment v tom také hrál svou roli; britští úředníci se obávali, že bez jejich preventivních opatření se z Núbů stanou jen podřadní arabští míšenci. Neboli, jak píše Stevenson: „‚Nejlepším‘ typem Núbů byli v britských očích takoví, kteří se nesmísili s arabským živlem. Míšené populace řekněme Teliri nebo Talodi a poarabštělí obyvatelé Kadaru či Dádžú byli považováni za horší a dekadentní.“

Stevenson nejspíše narážel na Arthura L. W. Vicars-Milese: „Chtěl bych zdůraznit, že míšení mezi Núby a Araby je nežádoucí … Výsledkem je vždy jen nedisciplinovaný, opilý půl-Arab bez zázemí a bez tradic, které by ho držely v lati.“ A Stevenson ještě v roce 1984 přitakává: „Je těžké popřít, že je něco pravdy na tom, že u těchto polovičatě akulturovaných kmenů se vytrácí to nejlepší z jejich původních kultur a naopak kvete to nejhorší z kultur nových.“

Nakonec se prokázalo, že politika segregace byla naprosto neúčinná, a v pohoří Núba snad ještě více, než na samotném súdánském Jihu. Hranice mezi Núby a Araby je značně neostrá a hospodářsky byli Jižané na Severu závislí více, než Sever na Jihu. Britové na Jihu svou politiku otočili, podíváme se jejich kroky detailněji, ale přitom je třeba mít stále na paměti, že bez ohledu na to, jaký přístup Britové vyzkoušeli, v Kordofánu náklady na okupaci vždy dalece převýšily, kolik peněz země vynášela. Hrstka britských úředníků s nepočetným severosúdánským personálem a omezeným rozpočtem muselo udržovat pořádek v tak rozsáhlé provincii. Můžeme tak pochopit, že i přes bezpochyby dobré úmysly mnoha britských správců se pro společenský a hospodářský rozvoj oblasti podařilo udělat jen velmi málo.

V letech 1898–1912 bylo pohoří Núba administrativně součástí kordofánské provincie, od roku 1913 pak jako samostatná provincie Núbské pohoří se správním střediskem v Talodi. Provincie se administrativně dělila na tři oblasti – západní, východní a jižní –, a v každou spravoval britský oblastní komisař (District Commisioner) a jeho zástupce (Assistant District Commisioner) za podpory egyptskému mamura a podmamura.

„Oblastní komisař […] je zkrátka takové děvče pro všechno. Posuzuje občanskoprávní i trestní případy, dozoruje policii i vězení, dohlíží na vyměřování a výběr daní, staví jednoduché silnice, mosty a domy, pomáhá při mapování území, podněcuje hospodářský rozvoj, vynucuje karantény, a často slouží jako zdravotní a manželská poradna pro svůj lid.“

K prosazení své autority nad různými kmeny (aby platily daně a nepřepadávaly své baqqárské a núbské sousedy) si oblastní komisař v jejich řadách našel člověka, který se mu zodpovídal; za nejvlivnější byli považováni kudžurové. Kudžurové pocházeli ze všech stavů, někteří byli prostí bylinkáři a tradiční léčitelé, jiní byli velmi mocní muži a ženy kněžského stavu, kteří byli ve spojení se světem duchů. Z té druhé kategorie si Britové vybrali jednoho, obyčejně kněze deště, a učinili do makkem (vládcem) hory nebo pohoří. Makkové dostali symboly moci a tak se od nich očekávalo, že „své“ lidi povedou, jak si Britové budou přát. Tento způsob se Britům příliš neosvědčil; především reálná moc kudžurů byla omezená, ale silně se opírala právě o jejich schopnosti organizovat loupeživé nájezdy proti sousedním komunitám.

Pacifikace

Ve snaze zpaficikovat Kordofán se Britové nejprve zaměřili na arabské kmeny, které dříve podporovaly mahdího povstání. Núbové zpočátku platili Britům své, celkem nízké, daně, což považovali jako poplatek za ochranu proti arabským kmenům. Jakmile byli Arabové odzbrojeni, Núbové dále neviděli důvod daně platit a začali se stavět britské vládě na odpor. Britové jejich chování nemohli pochopit: osvobodili je od nebezpečí ze strany Baqqárů a dervišů a Núbové se jim za to odvděčili revoltou? Pro to Britové měli jediný výraz: nevděčnost. A teď ještě kdyby núbští makkové neposlouchali…

„Na divoký a tupý lid jako ten v jižním Kordofánu platí jedině demonstrace síly, jež by jim připomněla jejich vlastní bezvýznamnost. Síla vlády by se měla být hmatatelná a posilovat svou správu, není-li zbytí … Z tohoto důvodu považují za nutné navýšit posádku v jižním Kordofánu a naše hlídky do takové míry, aby zastrašily domorodce.“

Britové se od roku 1903 odhodlávali k řadě trestných výprav proti nejrůznějším kmenům z nejrůznějších důvodů. Francis Balfour, který byl druhým inspektorem v pohoří Núba, obvyklou patrolu popisuje následovně:

„Čad od času […] lidé odešli na vrcholky svých kopců, většinou poté, co sklidili úrodu, aby jí mohli ukrýt v jeskyních pro případ nebezpečí. Domorodci odmítli zaplatit tribut, kompenzaci pro sousední kmeny postižené nájezdy, vydat zločince nebo ukradený majetek, zkrátka všechny požadavky vlády. Dalším krokem tak bylo vyslání malé smíšené jednotky s dobrým polním výcvikem a dostatkem palebné síly, aby naučila domorodce poslušnosti, i když ztráty v jejich řadách byly obvykle nízké. Následně požádali o podmínky kapitulace, splnili je, hlídce číslo xy byla udělena General Service Medal a nakonec si to všichni celkem užili.“

Justin Willis však poukazuje, že tyto patroly nebyly zas až tak neškodné a byly celkem časté: „Celkem jsem v pohoří Núba napočítal dvacet sedm patrol, které byly větší, než jedna rota vojáků: Taqali 1903; Dair 1904; Kitra 1904; Šatt al-Safíja 1905; Nyima 1908 a 1917; Burham 1908; Katla 1909, 1910 a 1925; Tagoi 1910; Tira Lumman 1910; Kimla 1911; Krongo Bachajt 1911; Heiban 1911; Tira al-Achdar 1912, 1913, 1915 a 1922; Tendilla 1913; Mandal 1914; Miri 1915; Koalib/Lira 1919; Tulajši 1926 a 1945; Džulud 1926 a Lafofa 1929.“

Patroly si vyžádaly početné oběti na straně Núbů. Spousta mužů byla zajata a přinucena k vojenské službě, jejich dobytek byl ukraden a vesnice vypáleny. Největší patrola byla číslo 32 proti Nyimangským horám. Nyimangský makk odmítl vydat několik mladých mužů podezřelých z loupežnictví. Situace se dále vyostřila, když kudžur sultán Agabna dále podněcoval neposlušnost vůči britské autoritě. Britové se k patrole postavili jako k vojenské operaci; a vyslali do akce na 3000 vojáků vybavených dělostřelectvem a kulomety Maxim. Povstalecké hory byly obklíčeny a jejich obyvatelstvo zčásti vyhnáno, zčásti hladem přinuceno ke kapitulaci. Kolem 500 Núbů bylo zabito. Několik vět z oficiálního hlášení říká:

„O půlnoci 6. ledna 1918 prakticky celá populace Saganu a Kuši podnikla velmi odhodlaný pokus o útěk. Núbové scházeli ve velkých počtech dolů z kopců a přiblížili se k zarebě (obvykle malý plot z trnitých keřů, ale zde to byla dobře opevněná obranná linie) u severozápadního rohu Saganu, ale palba 4. praporu je zatlačila dále k západu, zde narazili na obranu 1. jízdní velbloudího sboru. Prostou vahou jejich počtu se asi tuctu z nich podařilo překonat linie, většinu z nich pak pochytali Arabové, kteří přispěchali na Džabal Komorro, když slyšeli střelbu. Zbytek byl zatlačen zpět do kopců s těžkými ztrátami od střelby z pušek a kulometů. Napočítali jsme pětapadesát mrtvých a deset raněných, kteří leželi na nebo před zarebou. Mnoho dalších se až se zvířeckou vitalitou odplazili zemřít na svých kopcích, nebo jsme je později zraněné zajali.“

Patroly probíhaly až do roku 1930, a pak ještě jedna proběhla v roce 1945 proti Tulušiům. Fotografie a zprávy o hořících chatrčích i dopisy britských účastníků patrol dávají docela jasný obrázek, než suché poznámky Siegfrieda Nadela: „Během osmi let britské vlády byly některé vzpurné a útočné kmeny byly v zájmu veřejné bezpečnosti přinuceny k přesídlení dolů do údolí.“

A co si myslet o Stevensonově chápání patrol? Stevenson píše: „Při mnoha příležitostech museli být vojáci koncentrováni pro potřeby patroly proti odbojným horám. Bylo by nudné vyjmenovávat zde všechny akce a šarvátky. Mezi největší byly vypraveny proti Šatt al-Safíja, Dairu, Tagoi, Tira, Nyimangu či Katle a některá pohoří byla napadena i vícekrát… Patroly, ať už z důvodů různých, byly s přestávkami organizovány po mnoho let, až nakonec postupně ustávaly, a skončily ve třicátých letech.“

Není to ničem jiném, než o násilí, o vypalování núbských vesnic, o obrovských ztrátách na životech. A ono by to bylo… „nudné“? Avšak, už se tak stalo, a z našeho pohledu, téměř před stoletím, a my si můžeme klást otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi britskou pacifikací a pokusem súdánské vlády, v době relativně nedávné, potlačit další povstání v pohoří Núba.

Uzavřená oblast

Většinu jižních oblastí spravovali arabští úředníci; arabská kultura a islám se rapidně šířily s obchodem a migrací pracovní síly a Britové cítili, že tomu musí učinit přítrž. Bezesporu to nebylo pouze kvůli ochraně Núbů, když Britové v roce 1922 vydali pro pohoří Núba nařízení o uzavřené oblasti (Closed District Order). Skutečným důvodem k omezení a ideálně vymýcení arabského vlivu na súdánském Jihu a pohoří Núba byl egyptský nacionalismus. Povstání Ligy bílého vlajky v roce 1924 mimo jiné odhalilo, že mnozí jihosúdánští a núbští vojáci sloužící v koloniální armádě v nacionalisty sympatizovali. Napříště jim tak měl být odepřen styk se súdánskými Araby. Cestování z a do pohoří Núba z ostatních částí Súdánu bylo zpoplatněno, pohyb pracovní síly byl omezen, arabští obchodníci vykázíni úplně a obchod by přenechán křesťanským Řekům a Syřanům.

Britům zřejmě nejvíce dělala starosti právě pohyb pracovní síly. Je ironií, že zpočátku byla pracovní migrace koloniální správou podporována: „Stavěla se sennárská přehrada a stavitelé nenašli dostatek súdánských dělníků. […] Elirští Arabové hawázského, rowagského a kowhalského otrockého původu byli prvními, kdo přišli ucházet se o práci. A po nich přišli Núbové. Dnešní oblastní komisař by se otřádl, kdyby viděl svého předchůdce, když přesvědčoval jak Araby, tak i Núby a sliboval jim vysoké mzdy, když půjdou pracovat k řece. Někde jsme dělníky získat museli, abysme mohli vybudovat Súdán, a pohoří skýtala ideální pracovní sílu.“

V horách zůstalo jen málo mužů, aby obdělávali pole. Když se dělníci vrátili domů, aby se oženili, zaplatili otcům cenu nevěsty v penězích, zatímco dříve by si ji u budoucího tchána odpracovali. Ceny nevěst tak rostly a další a další muži tak odcházeli z domova za prací. Další možností, jak vydělat peníze, bylo naverbovat do armády, což mnoho Núbů dělalo.

Bavlna

Správa Súdánu byla finančně nákladná, zvláště v oblastech, jako pohoří Núba, kde výnosy z daní byly mizivé. Aby to Britové napravili, představili v oblasti pěstování bavlny. Obchod s bavlnou nejenže měl zvýšit daňové výnosy, ale vyřešit i některé další problémy: zaměstnání pro mladé Núby, aby neodcházeli za prací do měst na Severu, nově vykopané studny by sloužily nejen k zavlažování rostlin, ale byly by přístupné lidem a nové vybudované cesty by zpřístupnily i do té doby izolované oblasti, což by také usnadnilo udržovat přehled o núbské populaci.

Zavedení plodiny bylo úspěšné a od roku 1924 vyrostly zařízení na vyzrňování balvny v Talodi, Káduqlí, Lagáwě, Dilindži a dalších místech. S čím Britové nepočítali, byli arabští obchodníci; zakrátko se 80 % pěstovalo na plantážích vlastněných Araby. Núbové často museli skloubit práci na plantáži a práci na svých vlastních polích, která byla mnohdy daleko. Arabové začali obchodovat i s dalšími plodinami, např. sezam, a životní úroveň začal stoupat. Núbové tak byli dále odříznuti od bohatství plynoucího ze země a ještě více se odcizili súdánským Arabům.

Úpadek

Jako protiváhu vůči nacionalistickým a unionistickým myšlenkám, se Britové snažili protěžovat místní kmenovou autoritu. V severním Súdánu Britové v roce 1922 zavedli nepřímou vládu díky vyhlášce o pravomocech kočovných šajchů (Powers of Nomad Shaykhs Ordinance); šajchové kočovných kmenů tím do svých rukou dostali soudní moc. V pohoří Núba se to samé pro baqqárské Arabovy zavedlo v roce 1926, ještě společně s vyhláškou o vesnických soudech (Village Courts Ordinance). Núbů se to netýkalo; většina jejich kmenů byla příliš roztříštěna a neměly pevně stanovené vedení.

Núbům nadále zlstali pod svou tradiční vládou až do roku 1927, kdy Britové vyfdali vyhlášku o pravomoci šajchů (Power of Sheikhs Ordinance). Jusrisdikce přešla pod místní „domorodou správu“, která zřizovala „domorodou policii“ a byla zodpovědná za vybírání daní. Britové zavedli tři úrovně soudů, s působností od místní až po regionální úroveň. Předsedové soudů byli buď šajchové nebo makkové. Soudy se zabývaly případy podle své příslušnosti, nebo případ předaly soudu vyššímu. Odsouzení byli buď trestáni pokutami, nebo vězením.

Zavedení vyhlášky si vyžádalo správních reforem. Britové opatrně směřovali ke konfederaci núbských kmenů. Správní jednotky se nyní mohly skládat z několika kmenů, někdy pod jednu spadly jak Arabové tak Núbové. To byl případ Taqalského království, které v čele se svým makkem přežilo všechny otřesy.

V roce 1929 se opět překreslily správní hranice a pohoří Núba se spojilo s Kordofánem; hospodářsky i kulturně byly obě oblasti tak propojené, že se nevyplatilo spravovat je každou zvlášť. Celá provincie dostala název Kordofán, v pohoří Núba se nacházely její čtyři administrativní oblasti: Západní Džabál, Východní Džabál, Jižní Džabál a Jižní Kordofán. Britská politika arabsko-núbské segregace zůstala v platnosti a Britové někdy prováděli kontroly, jestli je jejich vzájemný kontakt skutečně držen na minimu.

Politika vůči Núbům

Ačkoliv sice frekvence patrol koncem dvacátých let 20. století slábla, bylo čím dál víc evidentní, že systém přímé vlády jednoduše nefunguje. Oblastní komisařové byli přetížení a makkové nemohli dostát britským očekáváním, aniž by neztratili svou autoritu u mladých členů svých komunit. Jak jsem již nahoře uvedl, britská správa se snažila vyřešit, jakou budoucnost Núbům nabídnout. James Angus Gillan, britský guvernér Kordofánu v letech 1928–1932, to shrnul takto:

„Dokážeme vyvinout strukturu, nebo skupinu struktur, které by seděly všem těmto různým kulturám na různých stupních civilizačního vývoje? Dokážeme přitom uchovat to nejlepší, co v Núbech je, v přímé sousedství arabské civilizace?

Stojí jejich kultura a tradice za uchování, zatímco se budou učit stát na vlastních nohou, nebo tomu máme nechat volný průběh a nechat je zabřednout do šedi … arabizace, než si ujasní, co vlastně chtějí.“

Avšak čas se krátil. V roce 1930 si oblastní komisař v Dilindži stěžoval, že nemá k ruce žádný politický koncept, jak zapojit Núby do okolní ekonomiky. „Naléhavost této věci spočívá v hospodářském pokroků Arabů; vzájemné kontakty se budou už jenom zvyšovat a obě rasy se budou z ekonomických důvodů mísit. Pokud máme stanovit politický kurs pro Núby, musíme to udělat teď.“

V roce 1931 guvernér Gillan ve svém memorandu problém analyzuje a nabízí několik praktických politických opatření. Jeho nástupce ve funkci kordofánského guvernéra, Douglas Newbold (1932–1936), se pokusil adresovat několik dalších problémů nastíněných Gillanovým memorandem, ale zůstával realistou:

„Politika vůči Núbům, jak je vytyčena v tištěném memorandu pana Gillana a schválena ústřední vládou, je pozitivní civilizační politikou, založenou na nejlepších lokálních tradicích a kultuře. Není jejím cílem držet Núby ve skleněné kleci či vytvořit z pohoří Núba rezervaci, ale předpokládá vývoj núbské civilizace pod vedením núbských vůdců a núbských komunit.“

Na přelomu dvacátých a třicátých let se guvernér Gillan pokusil vlnu zvrátit. Do Chartúmu napsal: „Tímto žádám, aby (1) vládní úřady najímaly na práci i jiné, než núbské dělníky a (2) aby guvernéři ze severu repatriovali nezaměstnané Núby.“ Osman A. Ibrahim ve své knize popisuje odpověď na tento požadavek: „V mnoha případech byli Núbové, kteří odešli za prací do jiných provincií, repatriováni proti své vůli, a to v takové míře, že pro ně do Al-Ubajdu vypravili zvláštní vlaky. Nejprve na repatriace nebyly uvolněny žádné prostředky; navrátivším se Núbům byla přidělena práce a náklady na repatriaci jim byly strženy z mezd.“

Vzdělání

Politika vůči Núbům byla nepraktická a šla proti jejich zájmům. Nejlepším ukazatelem je úroveň vzdělání v „autentických“ oblastech. Po téměř dvacet let měla australsko-novozélandská protestantská misionářská společnost Sudan United Mission (SUM) povolení provozovat základní školy v Heibanu, Abri, kaudě, Moro, Tabanyi, aniž by dosáhla nějakých výrazných pokroků. Church Mission Society v oblasti působila od roku 1933, a nevedla si o nic lépe. Misionáři neměli dost prostředků a Britové neustále měnili předpisy. Co si myslet například o pokusu naučit núbské děti arabštinu psanou v latince? Mezitím Britové schválili arabské školní osnovy v dobře fungujících základních školách v „arabizovaných“ oblastech.“

Douglas Newbold byl větší realista, než jeho předchůdci: „Politika vůči Núbům … Není jejím cílem držet Núby ve skleněné kleci či vytvořit z pohoří Núba rezervaci, ale předpokládá vývoj núbské civilizace pod vedením núbských vůdců a núbských komunit.“

Newbold uznával nutnost kvalitního vzdělání. Státní základní školy pro Núby byly otevřeny v Abri, Kaudě, Salaře a Katche. Vyučovalo se v arabštině. V roce 1940 už nebyly núbské děti omezeny ve výběru školy. SUM už poskytovala vzdělání pouze ve venkovských školách. CSM nadále provozovala základní školy a otevřela i střední školu v Katche.

Obrat v britské politice

Koncem druhé světové války Britové uznali, že je hospodářsky i zeměpisně nemožné oddělit súdánský Jih od zbytku země. „Politika súdánské vlády směrem k jižnímu Súdánu se má zakládat na skutečnosti, že lidé v jižním Súdánu jsou typicky afričtí a negroidní, ale kvůli hospodářským a zeměpisným podmínkám […] je jejich budoucnost nerozlučně svázána Blízkým východem a arabizovaným Severním Súdánem. Proto je třeba zajistit, aby díky vzdělání a ekonomickému rozvoji, byli s to se v Súdánu sociálně a ekonomicky prosadit jako rovnocenní partneři.“

Bohužel Núbové neměli k rozvoji svého lokálního vedení žádné předpoklady. Nadel vysvětluje: „V pohoří Núba jsme čelili problémům spíš než něco rozvíjet, tak něco vytvářet. Domorodé politické instituce jsou stále víceméně v plenkách, sotva pro mohou představovat můstek, od něhož bychom se mohli odrazit či na něm stavět. Pro příklad, některé núbské kmeny používají starobylý náčelnický systém, jiné formují vůdcovství, které už by se daly svěřit nové politické úkoly.“

Britové nicméně v dalších vyhlásili, že každému kmeni mají vládnout jejich místní náčelníci, čímž kolikrát vnutili kmenům jejich nové vůdce v rozporu s tradičními představami o autoritě. Arabština se stala jazykem vyučovaným ve školách a byly podniknuty kroky k oživení pěstování bavlny (které utrpělo migrací a vojenskou službou dělníků), stavbě přehrad a silnic. K přípravě Núbů na súdánskou nezávislost už se nedalo téměř nic víc podniknout. A podle Stevensona se Núbové pomalu začleňovali do súdánské společnosti:

„Ke konci období kondominia Núbové nacházeli zaměstnání ve státních službách jako učitelé, úředníci, zdravotníci či pomocníci v obchodech a kancelářích a, mimo své pohoří, v továrnách nebo na železnicích. […] mnoho let byli horlivými a ceněnými rekruty v armádě a policii. Zdravotnictví se zlepšilo […]; v každém větším městě byla státní nemocnice, v menších centrech lékárny se zdravotnickými asistenty a střediska pro malomocné se budovala už od roku 1936. […] Navzdory vnějšímu světu se svou přemírou organizace, směrnic a změn v oblékání, stravě a práci, si veselí a houževnatí Núbové udrželi nezávislost ve svém vzhledu, bezprostřednosti i prostém životním stylu.“

Zdroj

Původní článek „History of the Nuba, part II“ naleznete na stránkách Nanne op 't Endeho Occasionalwitness.com.

Autor

Nanne op 't Ende (*1970) je nizozemský spisovatel, novinář a fotograf. V roce 1995 vystudoval Akademii výtvarných umění v 's-Hertogenbosch. V letech 1997–2007 několikrát navštívil Súdán, kde dokumentoval válku v jižním Súdánu a pohoří Núba. Jeho nesčetné fotografie a interview se staly základem pro knihu Proud to be Nuba, vydané v roce 2007.