Dějiny pohoří Núba, část 1

Nanne op 't Ende

Publikováno: 27. prosince 2015

Pod souhrnným pojmem Núbové se skrývá skupina lidí, kteří společně obývají území v jihosúdánské provincii Kordofán, známé jako Džabál an-Núba – Pohoří Núba. Původ většiny Núbů zůstává zahalen tajemstvím, není však pochyb o tom, že je africký. Do oblasti přišli z několika různých směrů v průběhu tisíců let. Dnes existuje přes padesát núbských kmenů, které hovoří přibližně stejně takovým počtem jazyků. Jejich celková populace se odhaduje na dva a půl milionu.

Až do 19. století, kdy Súdán obsadili Egypťané, žila většina núbských kmenů zcela izolovaně. Následovaly události, které utvářely jejich dějiny, a to především krátká, ale o to represivnější vláda Muhammada Ahmada, zvaného al-Mahdí, a jeho nástupců a potom britská koloniální nadvláda. Súdán získal nezávislost roku 1956 a od už 60. Let se Núbové dostávali do konfliktů se súdánskými vládami. V letech 1987–2001 bylo Núbské pohoří dějištěm druhé súdánské občanské války, která zemi těžce poznamenala.

Núbové jsou tradičně zemědělci, ale v současnosti jsou zastoupeni ve všech společenských vrstvách. Od počátku 20. století odcházeli Núbové za prací do severosúdánských měst jako al-Ubajd, Chartúm či Port Sudan, kde utvořili velké komunity. V 80. a 90. letech byli Núbové i mezi stovkami tisíc uprchlíků, kteří utíkali ze země před násilím občanské války. V roce 2002 ovšem byly boje v Núbském pohoří formálně ukončeny, a tak se mnozí uprchlíci navracejí domů.

Následující stručné dějiny usilují o široký pohled na dějiny Núbů. Čerpal jsem z mnoha různých zdrojů a vzdálenější historii jsem konzultoval s vědci považovanými za experty ve svém oboru. Pro popis dějin relativně nedávných jsem se z větší část spolehl na osobní rozhovory se samotnými Núby, kteří byli zapojeni do událostí, které vedly k válce v Núbském pohoří a nakonec i k podpisu mírové dohody v roce 2004.

Název Núba

Po staletí byla zeměpisná oblast, kde žily núbské kmeny známa jako Dár an-Núba, tedy země Núbů. Taqalské království (skutečné núbské království) se samo označovalo podle několika kopců, ale pro okolní Araby byli všichni obyvatelé hor Núbové. Později Evropané, kteří své informace o oblasti čeprali z arabských zdrojů, toto označení přejali.

Až do relativně nedávné doby pro sebe sami Núbové spíše používali své vlastní kmenové jméno a za Núby se až tak nepovažovali. Yousif Kuwa Mekki k tomu napsal:

„Je to jedna z nejzvláštnějších věcí: když jste žili v pohoří Núba, tak jste prostě znali svůj vlastní kmen. Kdybychom například byli z kmene Miri, tak kdyby se nás zeptali: ‚Kdo jsou to Núbové?‘, zkusili bysme odpovědět: ‚Ostatní kmeny – ale my ne.‘ Pouze, když bychom z hor odešli na západ, sever nebo na jih, tak bychom přišli na to, že my všichni jsme Núbové.“

Povšimněme si zde toho slovíčka „zkusit“. Lingvista a antropolog R. C. Stevenson si povšiml, že:

„Někteří ze vzdělanějších se stydí pro sebe tento termín použít, mají spíš tendenci jej vztahovat na venkovany z hor. Označení Núba je pro ně pravým opakem symbolu statusu.“

Podle staré teorie existuje souvztažnost mezi slovem „Núba“ a staroegyptským „nbw“ [nebu], který označuje zlato. Ve starověku byla země na jih od Egypta významným producentem zlata a místní lidé tak byli známí jako zlatokopové. Nebo „zemí zlata“ můžeme nazvat Núbii (která se tak neoznačovala) a její obyvatelstvo jako Núby… Zkrátka: spousta pěkných, ale nesmyslů. Jak píše britský archeolog A. J. Arkell:

„Jméno Núba zřejmě pochází, podobně jako jména mnoha dalších súdánských kmenů (Berti, Berta, Burgu atd.), z výrazu pro otroka v jejich vlastním jazyce.“

Jistě zde existuje spojitost: Núbové trpěli nájezdy lovců otroků po celá staletí a pro Araby se tak „Núba“ stalo téměř synonymem otroka. Ale protože Arkell nezmiňuje, v kterém z mnoha núbských jazyků má „Núba“ znamenat otrok, nemůžeme se k jeho dále vyjádřit, vyjma krátké poznámky britského antropologa Siegfrieda F. Nadela:

„Nebudu se pokoušet vystopovat původ tohoto jména ani spekulovat o jeho původním významu. Mohu ovšem prohlásit, že u žádné skupiny, kterou jsem studoval, nebyl termín Núba původní […]“

Núbie

Existují Núbové a existují Núbijci – a to bývá příčinou nemalých zmatků. Núbové jsou docela jiní lidé, kteří žijí v pohoří Núba v jižním Kordofánu, kdežto Núbijci jsou lidé žijící podél Nilu na hranicích mezi dnešním Egyptem a Súdánem. Mnozí z nich se navíc odstěhovali poté, co byla vybudována Asuánská přehrada. Núbijci jsou považováni za potomky starobylých núbijských království Kúš, Meroe, Mukurry, Nobatie nebo Alódie.

Nejprve si projdeme núbijské dějiny a poté se podíváme na spojení mezi núbijskými státy a kordofánskými Núby.

Slovo „Núbie“ se používá k popisu území podél Nilu ležícího jižně od Egypta; dělí se na Dolní Núbii (oblast mezi prvním a druhým kataraktem) a Horní Núbii (od druhého kataraktu dále). Historicky ovšem zde neexistovalo žádné království, kmen nebo civilizace s názvem Núbie. Núbie jakožto zeměpisný pojem pochází patrně od evropských raně renesančních tvůrců atlasů, kteří kreslili své mapy na základě prací řeckého zeměpisce a astrologa Klaudia Ptolemaia (90–168).

Nejstarší egyptští vládcové (předdynastičtí a z 1. dynastie) označovali lid na jihu jako Ta-Seti, čili „lid luku“, pro jejich dovednosti jako lučištníků. Ta-Seti byli dobře organizovaní a jejich civilizace byla podobná té raně egyptské. Ta-Seti nicméně zmizeli.

V období šesté dynastie (cca 2323–2150 př. n. l.) se zdá, že egyptská označení Wawat, Irtjet, and Setju se vztahují na několik malých států v Dolní Núbii. Egypťané rovněž zmiňují Jam, království v Horní Núbii, s kterýmž udržovali obchodní styky.

Zatímco v Egyptě Střední říše vystřídala Starou říši (2134–2040 př. n. l.), politické změny se nevyhnuly ani Horní Núbii. Jam z egyptských nápisů mizí a objevuje se říše Kúš, kterou Egypťané popisují jako „hanebnou“ a „hodnou opovržení“. Kúš se stala dominantní silou na jihu a kolem roku 1700 př. n. l. opanovala Horní Núbii.

Situace se změnila za Nové říše (1532–1070 př. n. l.). Egypťané vpadli do Kúše a zničili její hlavní město Kermu. Do konce vlády Thutmose I. v roce 1520 př. n. l. byla Egypťany obsazena celá Horní Núbie. Egypťané zřídili nové administrativní a náboženské středisko v Napatě a núbijská nobilita přijala egyptské náboženství i hieroglyfické písmo. Tato poegyptštělá núbijská kultura se ukázala jako velice životaschopná, a přežívala ještě po celá staletí, zatímco síla a moc egyptského státu upadala.

Kolem roku 800 př. n. l. se Egypt rozdrobil do několika vzájemně soupeřících států. Roku 747 př. n. l. kúšitský král Pije vytáhl z Napaty na sever a znovusjednotil Egypt. Kúšitští králové poté vládli Egyptu i Núbii až do vpádu Asyřanů v roce 667 př. n. l. Núbijský král se stáhl do Napaty a v roce 664 př. n. l. byl Asyřany drtivě poražen.

V roce 656 př. n. l. Psammetik I. znovusjednotil Egypt a založil 26. (sajskou) dynastii. Jeho nástupce Psammetik II. podnikl invazi do Kúše, dobyl a vypálil Napatu. Kúšitští králové proto hlavní město říše přesunuli do Meroe, kde i nadále budovali chrámy egyptským i núbijským bohům a nechávali se pohřbívat do pyramidových hrobek. Merojci si vyvinuli vlastní písmo a začali své nápisy zaznamenávat v merojštině, jazyce, který se dosud nepodařilo plně rozluštit.

V roce 332 př. n. l. dobyl Egypt Alexandr Veliký. Jeho říše však neměla dlouhého trvání a Egypt se tak opět stal nezávislým královstvím pod vládou ptolemaiovské dynastie (306–30 př. n. l.). Ptolemaiovci byli původem Řekové a v soudobých oficiálních dokumentech byli lidé z jihu označování jako Aethiopané; označení odvozené z řeckého „spálená tvář“. Tento název, poprvé použitý Hérodotem, posléze přejali i Římané, kteří Egypt ovládli roku 30 př. n. l.

Zatímco v Egyptě vládli Ptolemaiovci, Meroe na jihu zažívalo období prosperity. Vztahy s Římany ovšem nebyly zpočátku tak idylické; podle řeckého zeměpisce Strabóna (63 př. n. l. – 24 n. l.) v roce 24 př. n. l:

„[Aethiopané] zaútočili na Thébaidu a posádku tří kohort [v Asuánu], a nenadálým výpadem dobyli [Asuán] a Elefantínu a Philae, zotročili jejich obyvatele a také strhli sochy Caesarovy“. Následujícího roku římský prefekt Egypta Gaius Petronius „je nejprve přinutil utéct do Pselchidy, etiopského města, a vyslal posla požadujíc, aby navrátili, co vzali, a zijistil důvody, proč začali válku.“

Aethiopané ovšem neodpověděli a tak Petronius v roce 22 př. n. l. zaútočil na Pselchidu. Poté, co zde Římané Aethiopany porazili, postoupili a dobyli Premnidu. Petronius poté vytáhl přímo na jejich hlavní město Napatu, kterou obsadil. Po několika dalších střetech se Římané s Aethiopany dokázali dohodnout na mírových podmínkách a na několik set dalších let se mezi oběma stranami rozvinuly čilé obchodní vztahy.

Předtím, než se začneme zabývat samotnými Núby, bychom chtěli ještě jednou zdůraznit, že kdekoliv se hovoří o Núbii, musíme mít stále na paměti, že neexistují žádné historické prameny dokládající, že by se toto jméno ve starověku používalo. Jméno Núba je ovšem jiná historie.

Núbové vstupují do dějin

Erastothenés z Kyrény (276–194 př. n. l.) je prvním známým autorem, který se přímo zmiňuje o kmeni jménem Nubae. Původní Erastothenův text se nedochoval, ale Strabón, který se na něho odvolává, píše:

„[…] části levé strany po proudu Nilu, žije lid Nubae, početný kmen, který žije od Meroe až po rameno řeky a není poddaným Aethiopanů, naopak se dělí do několika samostatných království.“

Erasthotenés se dále propracovává na sever po proudu Nilu, což znamená, že kmen Nubae žil mezi Meroe a Dongolou. Pozoruhodné je, že mezi Aethiopany a Nubae činí jasný rozdíl.

O Geografice řeckého zeměpisce Klaudia Ptolemaia jsem se již zmínil; Ptolemaios kmen Nubae zasazuje jižně od Egypta. Ale navzdory obecnému přesvědčení je Ptolemaios umisťuje na východ od Nilu. Podle Ptolemaia žili Nubae na západ od antického města Arsinoe (též Avalitae, v dnešní Eritreji). Pointa je, Ptolemaios v tomto odstavci mluví obecně o lidech žijících východně od Nilu a město Arsinoe klade na africké pobřeží Adenského zálivu. Ptolemaios zmiňuje několik kmenů, které žily mezi Nilem a lidem Nubae.

O území Dolní Núbie v pozdější době ztratili zájem jak merojští králové, tak i Římané; Prokopios z Kaisareje (500–565) hovoří o rozhodnutí císaře Diokleciána (245–312) stáhnout z Dolní Núbie římské jednotky. Dva jižní národy ho ovšem přesto znepokojovaly: Blemmjové (Bedžové) na jihozápadě a Nobatové na jihovýchodě, jejichž centrem bylo město Premnis ležící asi 20 kilometrů jižně od prvního nilského kataraktu:

„[…] tak přesvědčil tyto barbary [Nobaty], aby se vystěhovali ze své domoviny a usadili podél břehu řeky Nil […]. Podle jeho úsudku tak již nebudou více sužovat okolí Pselchidy a navíc, díky tomu, že dostanou zemi, jež budou moci nazývat vlastní, budou odrážet Blemmje a další barbary.

A protože tento návrh se Nobatům zamlouval, začali se přesouvat okamžitě, kam jim Dioklecián řekl, a převzali kontrolu nad všemi římskými městy a půdou po obou březích řeky na jih od Elefantíny.“

Nobatové docela určitě nebyli poddanými merojského státu. V době kolem roku 300 merojská moc rychle upadala pod tlakem nájezdníků z východu i západu.

Na východě se etabloval nový stát – Aksúm, království, jehož přímým dědicem je dnešní Etiopie. Aksúmské království dosáhlo svého největšího rozmachu za vlády prvního křesťanského krále Ezany (330–356). V jednom nápisu nalezeném v Meroe vyhlašuje:

„Vytáhl jsem do pole proti Nobům, když ti povstali a páchali násilí na Mangurtech; Hasové, Barjové a Černí Nobové vytáhli do války proti Červeným Nobům. Bojoval jsem na řece Tekeze u brodu Kemalke. Oni utekli, já pronásledoval upchlé po dvacet a tři dny, zabíjel jedně, zajímal jiné a bral kořist. Pálil jsem jejich města, zmocnil se jejich obilí, bronzu i sušeného masa a obrazů z jejich chrámů a ničil zásoby obilí a bavlny, a nepřátele vrhl do Modrého Nilu.

Přišel jsem do Kúše, pobil je a další zajal na soutoku Tekeze a Modrého Nilu. Vyslal jsem vojáky nahoru proti proudu Modrého Nilu proti městům Alwa a Daro; vojáci zavíjeli, zajímali a zajatce vhodili do řeky a poté se v pořádku vrátili. A poslal jsem vojáky dolů po řece proti slaměným městům Nobů a Neguů; kamenná města Kúšitů, která Nobové zabrali, byly Tabito a Fertoti; a dorazili na území Červených Nobů a moji lidé se vrátili v pořádku poté, co vzali zajatce a zabíjeli a zmocnili se kořisti.“

Navzdory všem pokrokům, které se podařilo učinit archeologům i lingvistům při rozplétání složité situace v Meroe, je stále nemožné určit, k čemu zde vlastně došlo. Podle všeho byli Černí Nobové těmi, kdo se vzbouřili a napadli své sousedy, včetně Červených Nobů, a také se zmocnili některých kúšitských měst. Města, která Kúšité ještě dokázali udržet, ale nakonec stejně neodolala útoku aksúmského krále; ani území Červených Nobů nebylo aksúmskými vojsky ušetřeno.

V dalších několika staletích na troskách někdejší kúšitské říše vyrostla tři křesťanská království. Prvním byla Nobatie v Dolní Núbii, jež byla nesporně založena Nobaty, o kterých se zmiňuje Prokopios. Druhým byla Mukurra ležící mezi třetím a pátým až šestým nilským kataraktem; také se jí někdy říká podle hlavního města dongolské království. Mukurra partně vzešla té z části kúšitského státu ovládané Černými Noby. A nakonec třetím státem byla Alódie (či Alwa) ležící na jih od Mukurry; Aldódie možná byla přímým pokračovatelem toho, co zbylo z říše Kúš. Vládcové těchto tří států byli obráceni na křesťanství misionáři různých vyznání.

Nobatie byla připojena k Mukuře někdy v sedmém století, nejspíše však ještě před muslimskou invazí do Egypta v roce 639. Muslimská vojska směřovala na jih, ale armáda mukurrského krále jejich postup zadržela. Nakonec se muslimové a král Mukurry dohodli a uzavřeli smlouvu známou jako baqt, kterou obě strany skutečně velmi dlouho dodržovaly. Království Mukurra zkolabovalo až ve 14. století. Nedlouho poté byla z jihu fundžským sultanátem vyvrácena také Alódie.

Britský egyptolog Derek A. Welsby prošel všechny dostupné informace z historických pramenů a archeologie, aby mohl podrobně shrnout současný stav poznání o původu Núbijců. Z jeho závěrů:

„Núbové, Nobatové, Nobové a Červení Nobové ad. Význam těchto názvů není jasný, můžou to být různá jména, která zcela volně používají naše zdroje - řecké, římské, aksúmské, byzantské i arabské - pro ty samé lidi, různé podskupiny, nebo i pro lidi úplně jiné. Zcela jistě nemůžeme vyčíst z archeologických nálezů, ke kterému konkrétnímu jménu se vztahovaly, avšak žádná kultura neovládala celou oblast obývanou těmito lidmi. Ale právě tito lidé splynuli do tří núbijských států, které se jsou poprvé doloženy v šestém století.

Předpokládáme, že Núbijci se postupně usazovali v kúšitské říši, ať už se souhlasem kúšitských vládců či nikoliv. Jak slábla centrální vláda, byli Núbijci nakonec schopni svrhnout kúšitskou vládnoucí třídu a sami převzít otěže moci. Dalším důkaz tohoto mocenského vzestupu poskytuje náhlý výskyt jejich tradiční ručně vyráběné keramiky v jižní části středního údolí Nilu, zatímco kvalitnější kúšitská keramika se vytrácela společně s úpadkem kúšitského státu, náboženství, umění, architektury a vzdělanosti v merojském jazyku.

‚Já Theodosios, Núbijec (Nuba)‘, řecky vyrytý nápis na zdi bývalého Isidina chrámu ve Philae z doby někdy po roce 537 je důkazem, že sami Núbijci užívali tento název jako označení vlastní národnosti.“

Núbové na Nilu a Núbové v horách

Je jisté lákavé nakreslit jasnou linku od Nilu na jihovýchod. Nebylo pěkné přiřknout Núbům předky, jejichž dějiny sahají daleko před příchod arabských dobyvatelů? Nuže dobrá: Núbové dorazili do království na Nilu až době pofaraonské, takže zapomeňme na Kúš a vládu nad Egyptem… ale tři starobylá království existující přibližně od 400 př. n. l. až do roku 1600 už by nebyla k zahození, není-liž pravda?

Pro začátek je třeba ujasnit, že nic nenaznačuje souvislost naprosté většiny núbských kmenů s Núby na Nilu. Žádné archeologické nálezy ani jazyková příbuznost. Jediné núbské kmeny, které mají souvislost s Núby na Nilu, jsou ty, které hovoří núbijskými jazyky. Abychom více porozuměli vztahu mezi oběma skupinami, musíme nahlédnout do lingvistické klasifikace.

„Základní myšlenkou lingvistické klasifikace je, že skupina lidí hovořící jedním jazykem se může rozdělit, a posléze v obou skupinách dochází k samostatnému vývoji jejich řeči. Po staletích to vede ke vzniku svou odlišných jazyků. Jazykovědci zkoumají lexikologickou, gramatickou a strukturální stránku různých jazyků a zařazují je do skupin podle jejich vzájemné spřízněnosti. S pomocí seznamů vzorkových slov můžeme určit, jak blízké jsou si dva příbuzné jazyky.“

Vědci už v 19. století věděli o jazykové příbuznosti mezi ponilskými Núby, několika núbskými kmeny v horách a dále několika roztroušenými skupinami v súdánkém Dárfúru. Všichni mluví núbijskými jazyky, které spadají do východosúdánské větve nilosaharské jazykové rodiny. Dlouhá léta bylo palčivou otázkou: přišli horští Núbové od Nilu, nebo naopak ponilští Núbové přišli ze západu.

Navzdory dobytí Egypta Araby a následné islamizaci si lidé žijící podél Nilu v Dolní Núbii podrželi svůj původní jazyk (núbijštinu neboli nobiin). Velmi blízká nobiinu je jazyk dongolawi, kterým se mluví severně po řece v okolí Dongoly v dnešním Súdánu. Nobiin a dongolawi se oddělily přibližně před 1100 lety, plus mínus století. Tyto jazyky, a zvláště nobiin, jsou považovány za přímé pokračovatele staronúbijštiny, kterou se hovořilo v křesťanských královstvích Nobatie, Alódie a Mukurry.

Jak nobiin tak dongolawi jsou příbuzné s takzvanou horskou núbijštinou (kordofánskou núbijštinou), které se používají v pohoří Núba a Dárfúru; hovoří jimi Dilindžové, Kadaruové, Ghulfanové, Waliové, Karkové, Habilové, Debriové a některé další kmeny žijící dále za západ, jako Tabagové a Abú Džinuk. Při pohledu na jejich rozptýlení si můžeme představit, jak přicházeli ze severovýchodu; někteří do pohoří Núba přišli od Kadaru, jiní přicházeli ze západu kolem nyimangských hor.

To celkem dobře koresponduje s událostmi, které se staly na Nilu ve 13. století. Po staletích klidu a stability se daly do pohybu beduínské kmeny, vytlačené ze severu egyptskými mamlúky, a začaly útočit na Mukurru. Na východě ohrožovali Egypt kočovní Bedžové a mamlúci dospěli z názoru, že pokud Mukurra není schopna udržet Bedže na uzdě, tak je načase převzít záležitost do vlastních rukou. Oblast byla uvržena do naprostého chaosu a můžeme si představit davy lidí prchající z Mukurry směrem na jih, až nakonec našli útočiště v pohoří Núba. To dává smysl, nemyslíte?

Ale abychom příběh ještě zamotali: lingvistické důkazy něco podobného vylučují. Kromě jazyka nobiin, dongolawi a horskou núbijštinou, zde jsou pouze dvě núbijské jazykové skupiny: Birgid a Meidob, které můžeme nalézt směrem roztoušené po Dárfúru (přičemž Meidob je dnes již vymřelý). Srovnáním lingvistických dat z různých núbijských jazyků, dospěl americký lingvista Joseph H. Greenberg k závěru, že „předpokládat jakékoliv jazykové rozloučení mezi horskou núbijštinou a núbijštinou od Nilu dříve než 2500 let B. P. (před současností) by bylo špatně.“

Ale přece se tak snadno nevzdáme tak pěkných předků: německý etnolog Rolf Herzog si povšiml, že některé horsko núbijské jazyky používají křesťanská slova pro dny v týdnu a další výpůjčky; Kordofánští Núbové konec koneců přišli od řeky Nil! Robin Thelwall nesouhlasí:

„Jsme přesvědčeni, že jazyk nobiin (a později dongolawi) dorazil k Nilu z centra rozptylu v Dárfúru-Kordofánu, kde tento jazyk existoval a dominoval snad 4000 let. Víme, že lidé mluvící núbijským jazykem žili na Nilu v 6. století a pravděpodobně ještě dříve. Skutečnost, že výrazy pro dny v týdnu v horsko-núbijských jazycích mají svůj původ už v křesťanských núbijských státech, naznačuje, že tyto jazyky byly ve styku v přinejmenším v období křesťanské Núbie, která zahrnuje 6. až 15. století. To ovšem nutně neznamená více, než že lidé mluvící horsko-núbijskými jazyky expandovali ze středního Kordofánu do pohoří Núba v období núbijské politické dominance od Asuánu až minimálně ke Kústí. Ale vzhledem k poloze horsko-núbijsky mluvících populací (Dairové, Dilindžové, Karkové atd.) podél severovýchodního cípu pohoří to vypadá, že tito byli spíše ‚příchozími‘, kteří se usazovali mezi už zde před nimi žijící nyimaské a temeniské skupiny.“

Závěr tak může tedy být pro některé Núby zklamáním, ale až dosud žádný vědec nerazí teorii, že Núbové z hor jsou potomky núbijských království. Ale už nechme pro jednou Núbijce na pokoji, máme před sebou tolik co objevovat!

Původ Núbů

„Žili jsme tu odjakživa“

Ale pokud Núbové nepřišli od Nilu, tak tedy odkud? Kdybych řekl, že nemáme nejmenší představu odkud, nebyli bychom daleko od pravdy. Antropolog Siegfried Nadel to shrnuje takto:

„O dávné historii núbských kmenů víme velmi málo. […] Často se zdá, jakoby historické tradice byly přerušeny mahdistickým režimem (1881– 1898), který zpřetrhal všechny vazby na vzdálenější […] minulost. V případě některých kmenů je tradice o dřívějších migracích či pravlasti shrnuta do lakonické věty: ‚žili jsme tu odjakživa‘. Jiné kmeny mají určitější a barvitější tradice, které i mohou být podepřeny podepřeny objektivními důkazy. […] Neobjasnily otázku původního domova núbského lidu, ani nám nepostkyly informace kdy a za jakých okolností se tato oblast stala domovem tak velké a různorodé populace.“

A neexistují žádné psané prameny ani archeologické nálezy, které by nám pomohly vyjasnit, co přimělo všechny ty rozmanité núbské kmeny přijít do tohoto regionu. Níže uvidíme, že u skupin, které dorazily nejpozději (během posledního jednoho či dvou tisíciletí), máme alespoň hrubou představu, odkud přišly. Ale krom toho – nic.

Klasifikace núbských jazyků

Soustavný archeologický výzkum by snad pomohl vrhnout světlo na na původ Núbů, ale pro tuto chvíli se budeme soustředit na lingvistické nálezy. Lingvistika je složitým odvětvím, a nijak atraktivním mám-li být upřímný, ale v mnoha případech je to to jediné co máme. Nejprve se musíme podívat na klasifikaci jednotlivých núbských jazyků, pak se můžeme zabývat otázkou, kdo kdy do pohoří Núba přišel.

Núbské jazyky se další zařadit do dvou, možná tří, jazykových rodin: nilosaharské a nigerokonžské:

A. Kordofánské jazyky se skládají ze čtyř skupin, nacházející se v jižních a východních oblastech pohoří Núba: heiban, talodi, rashad a katla. Kordofánské jazyky patří do nigero-konžské jazykové rodiny, která zahrnuje také všechny bantuské a v podstatě všechny jazyky subsaharské Afriky. Jediný problem ovšem je: kordofánské jazyky nepřipomínají žádný jiný nigero-konžský jazyk. Tím pádem by kordofánské jazyky byly skupinou stojící samostatně; geograficky jsou nakonec izolovány také. Jinými slovy, netušíme, jak se núbové hovořící kordofánskými jazyky ocitly v pohoří Núba.

B. Kaduská skupina se nachází na jihovýchodě, poblíž města Káduglí. Dříve byla zařazována do kordofánských jazyků, ale dnes se považuje za součást nilosaharské jazykové rodiny. Pak je tu další velký kmen; jazyk dinka a nuerština jsou nilosaharské jazyky, stejně jako spousta jazyků, kterými se mluví v Čadu, Kongu a dále několik v Nigérii.

C. Zbytek núbských jazyků se dá klasifikovat jako východosúdánské jazyky, což je velká podskupina nilosaharských jazyků. Spadají sem jazyky horsko-núbijské, dále jazyk dádžoský, temeinský a nyimaský. Kmeny užívající východosúdánské jazyky se dají nalézt v severozápadní oblasti pohoří Núba.

Jazykové rozšíření

Jak jsme již mohli vidět v případě núbijských jazyků, posuny ve vzájemně příbuzných jazycích nám mohou leccos napovědět o tom, před jak dlouhou dobou se tyto jazyky oddělily. Bohužel to však nejde příliš přesně, jak mi vysvětlil Robin Thellwall: „rekonstrukce jsou založené minimálně na lingvistické vzdálenosti a vyvozené z poměrně spekulativního časového rámce (glottochronologie). Takový časový rámec může být jen provizorní a relativní model musí být konforntován s dalšími důkazy (archeologií, ústní tradicí, krevními skupinami, klimatickou historií, zemědělskou terminologii atd.). K tomu v případě pohoří Núba nedošlo.

Pokud jde o jazykové rozšíření v pohoří Núba, Robin Thelwall a Thilo Schadeberg zanalyzovali všechna dostupná data z núbských jazyků a dospěli a sestavili následující hypotézu o relativní chronologii jazykového rozšížení v pohoří:

1) mluvčí kordofánských jazyků přišli nejdříve;

2) nyimaské, temeinské a kaduské skupiny dorazily po nich;

3) dádžoská etnika Šattů a Ligurů přišla jako třetí;

4) mluvčí horsko-núbijských jazyků přišli někdy mezi 6. a 15. stoletím;

5) dádžosky mluvící skupina žijící v Lagáwě přišla relativně nedávno;

Kordofánské jazyky

Heiban, katla, rashad a talodi jsou moderní názvy pro skupiny kordofánských jazyků, které se vykytují ve střední a východní části pohoří Núba. V rámci skupiny pokročila diferenciace mnohem dále než v ostatních núbských jazykových skupinách. Podle Thelwalla „sahá stáří této rodiny až do hloubky 6000 let“. To znamená, že bychom museli jít 6000 let do minulosti, abychom našli kordofánské mluvčí hovořit jedním jazykem. Kordofánské jazyky spadají do nigero-konžské jazykové rodiny; ovšem další nejbližší nigero-konžské jazyky najdeme až za hranicemi Súdánu jižním Čadu, Středoafrické republice a Kongu. Vztah mezi kordofánskými jazyky a zbytkem nigero-konžských jazyků je stále nejasný. V současnosti se kordofánské jazyky dělí následovně:

1. Heiban. Heibansky se mluví v rozsáhlé oblasti, jejímž geografickým centrem je město Heiban. Dále se dá rozdělit na jazyky kau a werni na jihovýchodě; kaolib, laro, heiban, otoro, shwai a logol v centrální oblasti, a moro a tira na západě.

Paměť těchto kmenů nesahá tak daleko, aby si udržel jakékoliv informace o původu svých lidí. Něco se můžeme dozvědět o lidech kau, kteří ve své současné oblasti žijí nejméně 200 let, a které svými fotografiemi světově proslavila Leni Riefenstahlová. Podle Jamese C. Farise: „Ústní tradice dokumentuje, že tito lidé zde byli před prvním arabským vpádem do oblasti (kolem roku 1800), a pozůstatky osídlení, genealogie, jazykové oddělení koalibsko-moroských jazyků od ostatních nazančují ještě delší časové rozpětí.“ Ale co to znamená? Může to být 500, ale i 2000 let – nevíme.

Tiraové mají představu, odkud přišli, ale jejich pravlast se pořád nachází v pohoří Núba a časový rámec je také poněkud omezený:

„Podle jejich vlastní tradice, Tiraové […] původně přišli z místa zvaného Rila, které se mělo nacházet Šajbunem a Káduglí […]. Odešli z neznámého důvodu, aby se usadili na kopci Tomboro v Moroském masivu. Tuto tradici dosvědčují Moroové, kteří si stále pamatují, že Tomboro […] byl obydlen Tiray […] v době, kdy se Moroové opoprví usadili v této oblasti. Tiraové byli z Tombora vytlačení Araby, a tak zamířili na východ, některé skupiny k Tira Lomon a ostatní k Tira al-Achdar. Tato posladní migrace se odehrála před pouhými třemi generacemi […]. Když otcové a dědové současné generace dorazily do Tiry, nalezli zde už usazené tři tirajské klany, které mluvily jazykem nových přistěhovalců a sdíleli jejich kulturu.“

V souvislosti s Tiray, může být zajímavé uvést postřeh S. C. Dunna, když zabýval výzkumem domorodých praktik rýžování zlata v pohoří Núba. Dunn napsal, že zlato se vyskytovalo především v Tira Mandi a v menší míře v Dunguru a Atoru. Také navštívil Šajbun, kde se všeobecně věřilo, že se nacházelo zlato… „[V Džabál Šawai] šajch Násir, jeho syn a několik starších […] mně zhruba popsali pozici děr u Šajbunu […]. Vyrazil jsem do Šajbunu; průvodcem byl starý Núba, který u Šajbunu pracoval a okolí znal. Šest hodin jsme stoupali kolem skupiny malých kopců […] přivedl mě k malé skalní rozsedlině, kde byla pěkná bílá hlína, a ke starému rybníčku z dešťové vody, na místa, kde stály staré vesnice a haldy sutin. Řekl jsem, že podle mého názoru tady zlato nikdy netěžilo ani nerýžovalo. Policisté, kteří se mnou byli, že přesně tohle jim převčírem mezi čtyřma očima jim řekl Šawabna. [Mně to ale nikdo neřekl, protože] si mysleli, že bych byl naštvaný.“

Ukázalo se, že Šajbun není tím hlavním místem, kde se prodávalo zlato z Tira Mandi.

Moroové mají o své historii jen omezenou představu: „Pravlastí lidou Moro byl kopec Lebu, ležící v západním masivu (morooské oblasti). Jak rostla jejich populace, kmen se rozdělil; jedna skupina zůstala na Lebu, druhá se přestěhovala na severní výspu masivu […] a třetí migrovala do Umm Dorajn. Východní masiv byl v té době neobydlený. Moroové se tam usadili před třemi nebo čtyřmi generacemi […]. Tato migrace […] byla vynucena přelidněním a také potřebou země, která by byla lépe hájitelná před arabskými nájezdníky.“

Koalibové mají tradici, která říká: „Severní Koalibové žili původně v Kortale, v sousedství s [kmenem zvaným] Nyemu. Tlak Arabů vytlačil Nyemy do Džebel Dajru a některé Koaliby do jejich současného domova.“

Simon Harragin ve své studii z roku 2003 píše: „Máme historické důkazy o tom, že Koalibové v minulosti sídlili na pláních mnohem dále na západ od jejich součané pozice. Koalibové spolus Nyimangy okupovali oblast kolem Dilindžů než Ghulfanové a Kadaruové mezi ne vrazili klín. […] Nicméně tento předpoklad převážně stojí na ústně tradované historii.“

2. Katla. Skupina katla zahrnuje jazyk katla a tima. Vyskytují se v kopcích jihovýchodně od Dilindžů. Nepodařilo se mi najít žádné zdroje, které by dokládaji jejich původ.

3. Rashad. Rashad se dá rozdělit do tří jazyků: tegali, kterým se hovoří v tegalských kopcích, rashadských kopcích a městě Rashad; tagoi, kterým se mluví v Tagoi, Morebu a Tumale; a nakonec tingal, který se také vyskytuje v tegalských kopcích.

Núbové z tegalského království jsou v odstatě jedinými, kteří mají zaznamenanou historii starší, než do 19. století. Neříká nám ovšem nic o jejich původu. Legendy o založení království mluví o „moudrém cizinci“, který přišel do Tegali a založil dynastii – což je v súdánských tradicích vcelku běžně se vyskytující motiv. Ke království se ještě rád vrátím v další kapitole.

4. Talodi. Talodi je skupina jazyků, kterou nalezneme převážně v jižní části pohoří Núba. Může se rozdělit na: jazyk lafofa na centrálním elirijském hřebenu a několika sousedních kopcích, a velkou talodijskou skupinu, dělitelnou do čtyř podskupin: talodi, kterým se mluví ve městě Talodi a na Džabál Talodi; eliri na jižním elirijském hřebenu; masakin, a dagin a Ngile jako dvěma samostatnými jazyky vyskytujícími se v Masakinských horách, buramu, rajše a daloce; a nakonec tocho, které se dělí na ašeron, limun a tocho.

První Núbové, kteří se dostali si širšího světového povědomí, byli Masakinští Qisarové, at to díky pozoruhodné knize Leni Riefenstahlové. Riefenstahlová u Masakinů několikrát strávila dobu několika týdnů až měsíců, ale patrně se nepídila po jejich původu. Pro ni to byli „Menschen wie von einem anderen Stern“, lidé jako z jiného světa. A ono v jistém smyslu je to pravda. Nevíme, odkud Masakinové přišli, stejně tak, jako nevíme, odkud pochází i ostatní Núbové z jazykové skupiny talodi.

5. Nyimaská, temeinská a kaduská skupina. Tyto tři jazykové skupiny jsou unikátní. Podobně jako v případě kordofánských jazyků, lze je nalézt jedině v pohoří Núba. Soudě dle značné vnitřní jazykové rozmanitosti uvnitř každé skupiny, je možné, že kmeny užívající tyto jazyky žijí v pohoří Núba již více, než 2000 let. Zdá se, že sem dorazily v krušných časech, kdy byly v pohybu velké masy lidí, a tak se zratil vzájemný kontakt. Slovy Thellwala a Schedeberga:

„Všechny tři skupiny jsou v pohoří Núba usazeny vcelku rovnoměrně: Káduqlíové podél jihozápadního rohu, Temeinové na západě a Nyimangové na severu. To ukazuje na vnější původ a jejich migraci do oblasti z těchto případných směrů. Když vezmeme v úvahu jejich srovnatelnou vnitřní rozmanitost a tím přibližně stejnou starobylost těchto skupin, můžeme předpokládat, že podmínky, které vládly v tomto konkrétním období v pohoří Núba, vedly k roztříštěnosti tamních populací a omezení jejich vzájemné komunikace. Protože je pravděpodobnější, že příčina takových okolností nepocházela přímo z pohoří, lze se dále domnívat, že migrace do pohoří Núba a populační diverzifikace se odehrály ruku v ruce.“

O původu jednotlivých skupin se mnoho říci nedá, ale stejně se podívejme i na to málo:

Nyimaským jazykem mluví lidé žijící na sedmi nyimaských kopcích: Salara, Tendiya, Kurmeti, Nitil, Fassu, Kelara a Kakara. Používají ho také lidé v Mandalských horách a v okolí Sobeie. Je také vzdáleně příbuzný s jazykem afitti, kterým se mluví v Džabál ad-Dáir. Nyimangové sami sebe nazývají Ama, „lid“, nebo ama mede kolat, „lid sedmi kopců“. O jejich původu se téměř nic neví, ale Siegfried Nadel píše, že „kmen přišel ze země na západě, až za Timou a Abú Džinúk, jejíž název je Kugya.“ R. C. Stevenson ji nazývá Kwúdža nebo Kwidža, což by mohla být Kubdža v okolí města Al-Udajja. „[Nyimangové] sami tvrdí, že nejdříve osídlili východní kopce Nyimangských hor – Nitil, Kurmiti a Fassu –, které byly v té době neobydlené, a teprve později byli vytlačeni na západ do Tendie a Salary. [V Salaře] se střetli s Kunity (jedna z horsko-núbijských skupin), která po krvavém zápasu zatlačila dále na sever.“ Ovšem způsob, jakým horsko-núbijské kmeny obklopují Nyimangy ze všech stran, napovídá, že takový scénář je značně nepravděpodobný. Stevenson dále poznamenává, že pravděpodobnější je, že Nyimangové v minulosti zabírali mnohem rozsáhlejší teritorium sahající přinejmenším až území Dilindžů, a až později je nově příchozí horsko-núbijské kmeny ho zredukovaly.

Temeinsky se mluví v Temeinských horách severně od Džulúdu; příbuzné jazyky keiga a tesei se poté nalézají v Keiga Džirru (západně od Debriů) a Tesei Umm-Danab (severovýchodně od Káduqlíů). O původu Temeinů nevíme nic kromě toho, že „obyvatelé Keiga Džirru uvádí, že Temein opustili v ‚dávné minulosti‘, což by souhlasilo s temeinskou tradicí, že lid Keigy Džirru i Teisei Umm-Danab migroval v období hladomoru.“

Kaduská skupina jako souhrnný název není výstižný pro širokou škálu příbuzných jazyků, které zahrnuje. Jazyk káduqlí se obvykle uvádí společně s jazykem katcha a miri; tyto tři jsou si navzájem tak blízké, že se dají považovat spíše za dialekty než samostatné jazyky. Podobných „neklasifikovaných“ jazyků jako káduqlí-miri-katcha je v nilosaharské jazykové rodině celá řada: flushi, kanga, keiga, korongo či tumtum. Zcela jasně jsou příbuzné navzájem nebo s káduqlí-miri-katcha, ale jejich přesný vztah zatím nebyl určen. R. C. Stevenson je označuje jako skupinu káduqlí-krongo: „[oblast, kterou skupina pokrývá, je velmi rozlehlá; táhne se podél jihozápadu, hraničí s jazykem tulushi na západě a kurondi na jihovýchodě]. Nejvýznamnějšími horskými hřebeny jsou Miri, Káduqlí a Krongo, podle druhých dvou dostala skupina své jméno.“

Jazyky tyto skupiny od severozápadu na jihovýchod jsou:

– Tuluši, mluví se jím v okolí Džabál Tuluši, Lagáwy, Kamdangu a Dár al-Kabíry;

– Keiga v okolí Džabál Demik (severně od miri): Ambong, Lubung a Tumuro;

– Miri v Miri Bara, Miri Guwa, Luba atd.; všechny leží západně Káduqlí;

– Káduqlím se hovoří v městě Káduqlí a přilehlých vesnicích;

– Katcha se vyskytuje ve vesnicích Katcha, Tuna, Kafina, Dabakaya (Donga), Belanya a Farúq, nedaleko na jih od Káduqlí a jihovýchodně od hor Miri;

– Kanga v Abú Sinun, Chiroro-Kursi, Kanze, Kufa-Limě, Krongo Abdalle;

– Korongo se nachází jižně v Tabanye, Torodži, Dáru a Angolu, Damagutu, Dimadragu a Dimodongu, a Famě, Teisu a Kue;

– Tumtum na Džabál Eliri: Karondi, Talasse a Tumtum.

Také o původu lidí mluvích některým z kaduských jazyků se mnoho říci nedá, nikdo neví, odkud přišli. Lingvistické a jazykové vazby mezi nimi jsou ale nesporné. Gerd Baumann, který lid Miri zkoumal a strávil mezi nimi 18 mesíců, napsal:

„Miri tvoří součást většího kulturního a jazykového celku známého jako káduqlí-krongo. […] Během mých cest po regionu káduqlí-krongo se mi stále vracel dojem společného kulturního dědictví, které se promítlo nejen do jazykové příbuznosti, ale i institucí, zvyků, verbálních konceptů a vnímání, které jsou sdílené napříč hranicemi. Je pravda, že každá komunita ze skupiny káduqlí-krongo si šla svou vlastní cestou procesu změn během posledních několika dekád. [Avšak] nedávná diverzifikace nebyla s to zakrýt nebo vytlačit společné kulturní dědictví skupin žijících vedle sebe.“

Vztahy mezi jednotlivými komunitami se obyčejně poznají podle lidí samotných. Existují nějaké mýty o původu, ale vztahují se pouze k migraci v rámci pohoří Núba. Siegfried Nadel například zaznamenal, že lid Korongo „tvrdí, že jsou jazykově a kulturně spříznění s […] Tumtum na Džabál Talodi, Dere na Džabál Eliri a třemi malými horskými skupinami na západě: Tesh, Fama a Šatt Safíja. […] Ověřil jsem, že je to pravda v případě Talodi, Teshe a Famy. Ale v případě Šatt Safíje, jak jsem objevil, mají odlišný jazyk, kulturu, a vůbec jsou úplně jiné etnické skupiny. Korongové připisují tuto společnou kulturu těchto roztroušených skupin společnému původu; podle koronžské tradice jejich společnou pravlastí byl Džabál Tabuli – veliký, v současnosti neobydlený horský masiv ležící na východ.“

Jako další příklad poslouží lid Tulushi:

„Lid Tulushi až s dogmatickou tvrdošíjností trvá na tom, že ve svých horách žili ‚vždycky‘, neovlivněni imigracemi. […] Tulushiové jsou si plně vědomi vazeb na lidy Kamdang a Trudž, ale nemají žádnou tradici o původu nebo minulých migracích, které by mohly vysvětlovat toto kmenové příbuzenství. Mají takové tradice v souvislosti s lidem Miri, Džabál Damik a Keigy, s nimiž mají společný, nebo hodně podobný, jazyk a společné klany. [Kmeny žily kdysi pohromadě, ale rozdělily se po vzájemné roztřžce]. Můžeme dodat, že kmen Miri tradici o starém příbuzenství s Tulushi sdílí.“

Toto může potvrdit i Gerd Baumann, který píše:

„Na mýtické spojení s kmenem Tulushi je vcelku obecně pamatováno […]. Kdysi Tulushiové žili tady, na vrcholu hory jménem Igyol. [Potom se něčím provinili,] takže se přestěhovali do své nynější domoviny.“

A to je vše, co se týče Núbů mluvích nyimaskými, temeinskými a kaduskými jazyky.

6. Horsko-núbijské jazyky. Jak jsme zmínili v předchozích odstavcích, kmeny hovořící horsko-núbijskými jazyky do pohoří Núba přišly ze severu, pravděpodobně někdy před 15. stoletím. Jazyky se dělí takto:

– Ghulfan a Kadaru se uvádí společně. Ghulfan se používá v Ghulfan Kurgul a Ghulfan Morung; kadaru poté v horských komunitách Kadaru, Kururu, Kafiru, Kurtaly, Dabatny a Kuldadži;

– Dilindžem si mluví v městě al-Dalandž a okolních vesnicích;

– Karko je jazyk přítomný v horách Karko a Dulmanu, možná také v Abú Džinik a Tabaqu;

– Wálím se mluví v horách Wálí.

Thelwall a Schadeberg se více nešíří o důvodech proč a kdy horsko-núbijské kmeny přišly na jih: „Ať už k tomu došlo kvůli tlaku arabských kočovníků, jak se domnívá Arkell, nebo bychom měli předpokládat dřívější dobu, není jasné. Relativní blízkost horsko-núbijských dialektů nepřeje domněnce, že byl v těchto horách přežívaly izolované núbijské komunity po dobu několika tisíciletí.“ Pravděpodobně se jednalo o pozvolný proces. R. C. Stevenson píše: „Núbijskou řec do severního pohoří Núba zanesly migrace kmenů, uspíšené přílivem Arabů během posledních několika staletí. V Rüppellově době (polovina dvacátých let 19. století) se tak stále mluvilo v planinách jižně od Al-Ubajdu.“

Nejdetailnější popis toho, jak se horsko-núbijské kmeny dostaly do pohoří Núba, podává Siegfried Nadel:

„Warkeové, neboli Dilindžové, si uchovali velmi jasné tradice o svém původu i minulé historii. Původně tyto tradice uvádí, že kmen žil u Abdul Baka v království Ghudijů, pod nadvládou ‚sultánů‘ onoho království. Ghudijové měli být fundžského původu a etnicky spřízněni s kmene Warke. Později je arabské nájezdy přinutily k emigraci. Nejprve přišli do Boti (dnes známé jako Sungikai), pak do Širmy neboli Džabál Tukuma (deset mil východně od Dilindže), až nakonec přišli do Dilindže. O jejich starém domově v ghudijském království se říká, že se stal arabským, zatímco Warkeové se staly Núby. Dávné spojení nicméně v politické rovině přetrvalo; Dilindžové dále platili tribut sultánům z Abdul Baka a dodnes, alespoň symbolicky, uznávají své podřízení […] Genealogie dilindžských náčelníků zmiňuje deset z nich, kteří již sídlili v Dilindži. V jakém vztahu k nim byli už si Dilindžové nepamatují, ale můžeme předpokládat, že jejich vláda dosahuje ne méně, a pravděpodobně více, než 100 let.

Dilindžové vědí o svých kulturních i jazykových vazbách na kmeny Kadaru a Ghulfan […]. Nejširoceji přijímanou tradicí je, že kmen Kadaru žil spolu s Warkey pod vládou Ghudijů, ale později se kmeny rozdělily; a že Ghulfanové jsou sice fundžského původu, ale neznámo odkud; a že malá, izolovaná skupina blízká Dilindžům jazykem i kulturou, dnes žijící v Džabál Tabaq v západním Kordofánů, sdílela kdysi s Dilindžy jejich starý domov na Džabál Takuna, ale později se přesunuli do své nynější domoviny.“

7. Dádžosky mluvící kmeny. Dádžosky hovořící kmeny přišly do pohoří Núba ze západu, z dádžoského království o kterém víme jen málo. Království vzniklo snad už kolem roku 1200 v Džabál Marra, v úrodném pohoří v jinak vyprahlé zemi. Dádžové ovládali území mezi jižním Džabál Marra a západním okrajem pohoří Núba. Koncem 14. století byli vyhnáni Tundžury a nezanechali po sobě žádné záznamy, kromě seznamu vládců, který končí králem Kasi Furogé. Dádžové byli Tundžury rozprášeni a dnes je tak nalézáme v izolovaných enklávách v Čadu a Súdánu, v regionech Kordofán, Dárfúr a Wadai.

Lingvisticky se situace nezdá příliš složitá. Podle R. C. Stevensona rozlišujeme Dádže na východní a západní.

Východní Dádžové žijí v pohoří Núba. Nachází se v Šattu, v Šattských horách jihovýchodně od Káduqlí (Šatt Daman, Šatt Safaja a , Šatt Tabaldija), a Liguri a Soburi v horách severovýchodně od města.

Západní Dádžové jsou více roztříštění. V Čadu v Dár Dádžú najdeme jazyk mongo, a síla v Dár Síla. V Súdánu nyalštinu v okolí Nyaly v Dárfúru; jazyk beigo v jižním Dárfúru je dnes již vymřelý; jazyk njalgulgule v jižním Súdánu u řeky Sopo. K západním Dádžům patří také Dádžové žijící v Lagáwě, a tím se dostáváme zpět do pohoří Núba.

Při pohledu na statistické informace je Robin Thelwall je přesvědčen, že jazyky ze skupiny východní Dádžo se vydělily již před dlouhou dobou, patrně před 2000 lety. Šattové a Ligurové v pohoří Núba žijí mnohem déle než Lagáwové, a zvláště kvůli značnému jazykovému rozdílu mezi Šatty a Ligury je pravděpodobné, že jejich migrace do pohoří Núba se odehrála nejen dříve než Lagáwové, ale před tím, než do oblasti přišli Núbijci.

Lingvisticky se to zdá jasné, historicky však, už jsme více na vodě. Není pochyb o tom, že před 250 lety v oblasti Mugladu na západě pohoří Núba žily dva kmeny, Dádžo a Šatt. Kenneth David Druitt Henderson, jeden z prvních britských komisařů západního Kordofánu uvádí, že Dádžové a Šattové přišli z Dárfúru kolem roku 1710. Podle Iana Cunnisona byli odtamtud vyhnáni kmenem Massírijců: „Když [Massírijci] přišli na své nynější území, našli zde dva pohanské kmeny: Šatty a Dádže. Massírijci proto oba kmeny z oblasti vytlačili. Šattové uprchli na jih, kde se střetli s kmenem Ngok Dinka, a poté dále na západ […]. Dádžové šli na východ a našli útočiště mezi Núby.“

Podle Hendersona Massírijci do Mugladu přišli přibližně v letech 1765-1775, což nám dává poměrně přesný náznak, kdy Dádžové přišli do Lagáwy. Ale co Šattové? Táhli na jih, až dokud nepotkali Ngok Dinka a potom se stočili na západ? Nenechme se zmást jmény: tito nejsou Šattové z pohoří Núba; Etnologue: Languages of the World vysvětluje:

„Oni sami si říkají Kaningové. Výraz Šattové používají Arabové pro obyvatele kordofánských hor, znamenená roztříštění, rozptýlení, a vztahuje na rozličné populace, odlišné od Šattů (Thuri) ve skupině Lwo či Šattů mluvící dialektem Mundu.“

Poslední dvě skupiny žijí v jižním Súdánu, což by dávalo smysl. Nevysvětluje to ovšem, proč Watkiss Lloyd, první britský guvernér Kordofánu, napsal: „Domorodci [z Šat al-Safíja a Šat al-Dammán] tvrdí, že původně ovládali celé území Dár Homr, což máme potvrzené od tamních Arabů, kteří říkají, že malá výspa toho samého kmene stále existuje v místě, kterému říkají Šatt, jen pár mil od našich hranic.“ Předpokládejme, že naslouchal špatným domorodcům.

A co si počít se zpětnou rekonstrukcí migrace Dádžů a Šattů, kterou pořídil R. C. Stevenson na základě Hendersonových dat? Podle něj oba kmeny táhly na východ společně, dorazily do Mugladu někdy kolem roku 1710, a během následujících dekád se pomalu přesouvaly směrem k oblasti západně od Lagáwy. Někteří z nich odtud odtud pokračovali do Liguri a Soburi, zatímco další (Šattové) se usadili jižně od Káduqlí. Stevenson was význačný jazykovědec, ale neuvědomoval si, že rozdíly mezi oběma kmeny jsou příliš velké na to, aby do pohoří Núba přišly společně.

A to nás prozatím přivádí ke konci našeho pátrání po původu Núbů. Výsledky to nejsou zrovna dechberoucí, ale cesta to byla vskutku fenomenální. V další kapitole se pokusíme nahlédnout na zajímavější příběhy tohoto lidu v období před mahdíjou.

Zdroj

Původní článek „History of the Nuba, part I“ naleznete na stránkách Nanne op 't Endeho Occasionalwitness.com.

Autor

Nanne op 't Ende (*1970) je nizozemský spisovatel, novinář a fotograf. V roce 1995 vystudoval Akademii výtvarných umění v 's-Hertogenbosch. V letech 1997–2007 několikrát navštívil Súdán, kde dokumentoval válku v jižním Súdánu a pohoří Núba. Jeho nesčetné fotografie a interview se staly základem pro knihu Proud to be Nuba, vydané v roce 2007.