Agent 001: Mýtus jménem Pavlík Morozov

Jurij Družnikov a Sonia Melnikova-Raich

Publikováno: 13. března 2011

Když mně bylo osm let, zpíval jsem v dětském sboru. Dirigent k nám hrdě pronesl: „A nyní si zazpíváme, s textem od slavného básníka pro děti Sergeje Michalkova a hudbou maďarského komunisty Ference Saba – píseň o Pavlíku Morozovovi!“

Nebyly jsme jediné hlasy zvednuté k poctě hrdinného Pavlíka Morozova. Po dobu půl století celá země velebila tohoto statečného mladého chlapce. Potřebuji si jen vybavit některé z rytmů Michalkovovy písničky, abych vám ukázal myšlenku Morozovovy výjimečné pověsti:

Pavel, zázrak, revoluce poprava, odhalení skrytí, statečný hrob, příběh, krví potřísněný.

Jaký skutek ale z něho udělal hrdinu? V roce 1932 odhalil svého otce Trofima Morozova jakožto „nepřítele lidu.“ Oznámil OGPU (sovětské tajné policii), že jeho otec pomáhal bohatým sedlákům (tzv. kulakům), kteří se odmítali vzdát své půdy a dobytka ve prospěch státu a přijmout kolektivizaci, za což byl označen za nepřátelé socialismu. Trofim Morozov byl zatčen, odsouzen a poslán do koncentračního tábora – a už ho nikdy nikdo nespatřil. Krátce po otcově soudu byl Pavlík sám zavražděn „nepřáteli státu“ a po mučednické smrti byl oslavován jako lidový hrdina. Každé dítě v Sovětském svazu se muselo učit o jeho příběhu a být připraveno následovat jeho příkladu.

Pro někoho, kdo se nenarodil a nevyrostl v Sovětském svazu je prakticky nemožné posoudit, jak všudypřítomnou postavou Pavlík Morozov byl. Michalkov, který celý příběh shrnul do osmi dvojverší, nebyl zdaleka jediným, kdo zpracoval tuto část moderních ruských dějin. Dalším slavným sovětským básníkem, který napsal dlouhou epickou báseň o Morozovovi, byl Stěpan Ščipačev. Skladatel V. Vitlin složil na počet Pavlíka Morozova kantátu pro sbor a symfonický orchestr. A dokonce i opera byla o něm napsána. Mnozí z největších ruských talentů využili svého umění ke glorifikaci Morozovova hrdinského činu. Sergej Eisenstein spolu s Isaakem Babelem pracovali na filmovém zpracování tohoto příběhu a Maxim Gorkij na prvním všeobecném sjezdu Svazu sovětských spisovatelů vyzval vládu ke vztyčení pomníku tomuto hrdinovi.

Důsledkem bylo, že každý v Sovětském svazu – od nejmladších po nejstarší – znal jméno a příběh Pavlíka Morozova. Morozovovy portréty se objevovaly v muzeích umění, na pohlednicích, poštovních známkách a i dokonce krabičkách od sirek; knihy, filmy i agitátoři svorně vzývali jeho odvahu. V mnohých městech dodnes stojí jeho bronzové a žulové sochy či plastiky třímající v ruce rudý prapor. Byly po něm pojmenovávány školy, kde ve zvláštních sálech byly děti slavnostně přijímány do pionýrské organizace. Sošky mladého hrdiny se dávaly jako cena pro vítěze sportovních utkání. Lodě, ulice, knihovny, kolchozy či národní parky – to všechno bylo pojmenováváno po Pavlíku Morozovovi. Jeho oficiální titul zněl Hrdinný pionýr Sovětského svazu číslo 001.

V roce 1982 při příležitosti 50. výročí jeho smrti sovětský tisk Pavlíka nazval „mučedníkem ideologie“. Místo jeho smrti bylo vykreslováno jako svatyně a samotný chlapec jako světec. Pro ateistický Sovětský svaz je toto pozoruhodné výrazivo, které v syrové nahotě odhaluje teologickou dimenzi komunistické ideologie. Nikdy v průběhu tisíce let ruských dějin nebyl věnován takový věhlas malému dítěti.

Pátrání v terénu

V té době jsem pořád ještě žil v Moskvě. Začal jsem se zajímat o Morozovův příběh a rozhodl jsem provést svůj vlastní výzkum tohoto dětského hrdiny.

Začal jsem číst knihu za knihou. Bylo pozoruhodné, že v nich nebylo shody ani ohledně základních faktografických údajů. Například uváděný Morozovův věk v době jeho smrti kolísal mezi jedenácti a patnácti lety. Stejně tak jeho rodiště, vesnici Gerasimovku, různé prameny zasazovaly různě do tobolského, obsko-irtišského a omského okresu (Sibiř), ale třeba i do sverdlovského okresu (severní Ural). Hrdinovy fotografie otištěné během času v různých publikacích se nakonec ukázaly patřit několika různým chlapcům. Navíc jsem objevil až deset různých lidí, kteří byli označeni jako jeho vrahové. Přesto mě mátla jiná věc. Občas se zmiňovalo, že Pavlíkův mladší bratr Fjodor (Feďa), mimochodem také donašeč, byl zavražděn spolu se svým bratrem. Ale proč nebyl Feďa taktéž glorifikován jako jeho bratr, to už nebylo nikde objasněno.

Mé překvapení ještě vzrostlo, když jsem se pokusil získat nějaký další materiál z různých státních archivů. Dostal jsem vždy tu samou odpověď: „Žádné dokumenty o Pavlíku Morozovovi nemáme.“

Nakonec se mně ale podařilo lokalizovat i Gerasimovku, nacházela se v západní části Sibiře. Nastoupil jsem do vlaku mířícího do rodné vsi chlapeckého hrdiny; měl jsem před sebou 36-ti hodinovou cestu. Ovšem ani tam ve Státním muzeu Pavlíka Morozova jsem neviděl jediný osobní předmět, jedinou stránku z jeho školního sešitu, jedinou rodinnou památku. Navštívil jsem i další muzea Pavlíka Morozova, ale místo původních dokumentů jsem v nich našel jen chlapcovy podobizny, knihy a novinové výstřižky. I tisíc let staré relikvie svatých jsou občas výborně zachovalé, ale po tomto světci z 20. století jako by nebylo jediné stopy, a ve mně začaly hlodat pochybnosti, že Pavlík možná nebyl o nic skutečnější, než kterýkoliv jiný fiktivní hrdina sovětské literatury.

Avšak jeden most spojující minulost s přítomností stále přetrvával: očití svědkové. Když jsem vyzvídal v gerasimovském muzeu, zda by bylo možné setkat se s pamětníky, narazil jsem na zjevný odpor. „Turisté by se neměli scházet s vesničany,“ namítal tehdy průvodce. „Rolníci ničemu nerozumí a mohli by říct něco špatného. Průvodci z muzea vám načrtli trasu, takže můžete navštívit zajímavá místa a poté opustit vesnici.“

Poté, co mi byla představena oficiální trasa, jsem z vesnice neodjel, avšak kamkoliv jsem se hnul, byl jsem doprovázen ředitelem muzea, takže jsem si nemohl promluvit s lidmi nebo něco vyfotografovat. Z Gerasimovky jsem odjel do blízkého města a o několik dní později jsem se přikradl zpátky. Začal jsem potichu chodit dům od domu a snažil se přitom vyhýbat pozornosti úřadů. Přesto většina místních, kteří byli ochotní se mnou mluvit, na mé přímé otázky odpovídala jen váhavě.

Navzdory těmto obtížím, důkaz v podobě očitého svědka událostí v Gerasimovce mi poskytl více informací, než jsem vůbec mohl doufat. Oficiální texty se pro mě záhy staly jen slátaninou plnou lží.

Setkal jsem se s Elenou Pozdninovou, Morozovou někdejší učitelkou. Měla schovanou školní fotografii své třídy z roku 1930, na níž byla ona spolu s Morozovem a tuctem dalších gerasimovských dětí; někteří z nich tam dosud žili. Zdálo se, že to, co mi ukázala, byla jediná autentická chlapcova fotografie, podle Pozdninové pořízená při jediné příležitosti v Morozovově životě, když vesnici navštívil fotograf. Když jsem spatřil tuto nikdy nepublikovanou fotografii, bylo mi okamžitě jasné, že podobizny chlapce v každé encyklopedii, školní učebnici a poštovní známce byly obvykle retušované, takže jakákoliv podoba s originálem se vytratila.

Vesničané mi pověděli, že po vraždě Pavlíka Morozova se začaly dít podivné události. Dům, ve kterém chlapec se svou rodinou žil, zničil do základů požár. Lidé byli přesvědčeni, že oheň někdo založil úmyslně, ale požár domu Morozovových nikdo nikdy nevyšetřil. Hrob Pavlíka i jeho bratra byl jednou v noci tajně přemístěn.

Na počátku mého šetření jsem si ujasnil tři spolehlivé skutečnosti:

  1. Legendami opředená postava Pavlíka Morozova tedy skutečně existovala,
  2. Pavel Morozov byl skutečně zabit,
  3. ačkoliv nikdo neví, kdy přesně byl zavražděn, jeho pohřeb se konal 7. září 1932.

Uvědomoval jsem si, že to co jsem zjistil, se odehrálo před téměř padesáti lety. Musel jsem si proto pospíšit. Dosud žijícím pamětníkům bylo už mezi pětašedesáti a sto lety a během několika let již mohla být většina po smrti.

Provádět v Sovětském svazu soukromé vyšetřování bylo vždycky těžké. A protože Pavlík Morozov byla jedna z věcí, jež byly nedotknutelné, tak jakékoliv zpochybňování oficiální historické verze bylo riskantní. Musel jsem být při svém pátrání velmi opatrný.

Při pátrání po účastnících a svědcích gerasimovských událostí jsem procestoval jedenáct měst. Zaznamenal jsem svědectví Pavlíkových bývalých spolužáků a sousedů, dvou učitelů, jeho mladšího bratra Alexeje a dokonce i jeho matky Taťány Morozovové. Mluvil jsem také s jedním z hlavním aktérů celé tragérie, Pavlovým bratrancem Ivanem Potupčikem, kterým byl v roce 1932 tajným informátorem. Později se stal oficiálním zaměstnancem oblastní OGPU, a byl to také on, kdo tehdy objevil těla obou chlapců.

Žel, oficiální propaganda splnila svůj účel. Morozovův životopis byl za padesát let od jeho smrti z větší části různě přikrášlený a dokonce i jeho spolužáci ho znají většinou právě z knih. Dokonce i jeho osmdesátiletá matka, která mi o něm pověděla věci, které se nikdy nedostaly ven, dodala: „Všechno, co se v knihách píše, je pravda“. Bývalý spolužák Pavlíka Morozova vztah mezi mýtem a skutečností shrnul takto: „Já vám povím, jak to bylo, ale předtím, než to zveřejníte, musíte to pozměnit, jak bude potřeba. Vy víte, jak se tyhle věci mají dělat.“ Tedy dokonce i lidé nevzdělaní znali pravidla hry.

Z původních novinářů, kteří byli tehdy vysláni do Gerasimovky, aby popsali Morozovův příběh, již sice nebyl žádný naživu, ale podařilo se mi spojit se s jejich rodinami. V některých případech mi jejich pozůstalí dovolili zapátrat v jejich osobních archivech, kde bylo i mnoho nepublikovaných dokumentů. A později v domech vesničanů, kteří byli svědky oné krvavé tragédie, mně ukázali záznamy, dochované čirou náhodou, které pomohly vyplnit bílá místa v lidské paměti.

Ale čím více jsem mluvil s gerasimovskými obyvateli a studoval jejich archivy, tím širší byla propast mezi tím chlapcem, který ze své jediné existující fotografie vypadal mladší, než kolik mu bylo, a tím hrdinným mladým pionýrem, který se postavil nepřátelům socialismu. Když jsem dokončil svůj výzkum, můj pohled na Pavlíka Morozova se rozdvojil. Na jedné straně to byl vesnický školák, na straně druhé hrdina ulitý z bronzu. Ten první přestal existovat toho dne, kdy byl zavražděn v lesích. Ten druhý, nesmrtelný a božský, se toho dne zrodil – vzor nového sovětského člověka.

Maxim Gorkij Pavlíka nazval „malým zázrakem naší doby“ a Nikita Chruščov ve své předmluvě k vydání Dětské encyklopedie z roku 1962 jej označil za „nesmrtelného dnešní doby“. Ale vesničané si ho pamatují především jako chuligána, který kouřil cigarety a rád zpíval oplzlé písničky. Jeden z jeho bývalých učitelů dokonce dospěl k názoru, že byl lehce mentálně retardovaný, snad jako důsledek psychických problémů jeho matky a alkoholismu otce Trofima Morozova. I přesto, že mu bylo již dvanáct let, pořád chodil do první třídy základní školy.

Po rozsáhlých rozhovorech zkombinovaných se studiem archivních materiálů jsem byl schopen kousek po kousku sestavit spolehlivý příběh tohoto dětského hrdiny.

Obyčejný hoch

Jmenoval se Pavel, ale říkali mu Páška; Pavlík mu ve skutečnosti nikdo nikdy neříkal. Touto zdrobnělinou se mu začalo říkat až po smrti a poprvé se objevuje v článku komunistických novin pro děti Pioněrskaja pravda. Od té doby se forma Pavlík stala jeho oficiálně užívaným jménem.

Dědeček skutečného Pavlíka Morozova se v Gerasimovce usadil v roce 1910. Byl součástí větší skupiny osadníků, která sem přišla za půdou z Běloruska. Jeho syn a Pavlíkův otec Trofim Morozov bojoval v ruské občanské válce na straně Rudé armády. Počátkem 30. let 20. století se stal předsedou vesnického sovětu. Přesné datum Pavlíkova narození je sporné. Sovětská encyklopedie uvádí, že se narodil 18. listopadu 1918, ale na pomníku, který stojí na místě jeho někdejšího rodného domu, stojí datum 2. prosince 1918. Ani jeho vlastní matka si přesné datum nepamatovala.

První vlna kolektivizace se tak odlehlého místa, jakým Gerasimovka v uralské správní oblasti byla, nedotkla. Ale na počátku 30. let se na Sibiři nalézaly tisíce přesídlených rolníků z evropské části Ruska a i přímo v Gerasimovce jich určitý počet byl.

Oblastní úřady začaly následovat příkladu centrální vlády a zatýkaly ty, kteří se protivili kolektivizaci zemědělství. Bylo smutnou ironií, že do Gerasimovky přijížděli přesídlenci ze západu, zatímco gerasimovští rodáci byli přesidlováni dále na východ do ještě zapadlejších částí Sibiře. Domovem nově příchozího se tak často stával někdejší domov nějakého jiného vysídlence.

V časech této celonárodní tragédie, které padly za oběť miliony lidí, se v Gerasimovce odehrála jedna menší, ale zato o nic méně dramatičtější. Trofim Morozov opustil svou ženou Taťánu kvůli jiné ženě. To byla v této době neobvyklá situace. Rolníci sice své ženy běžně bili, ale neopouštěli je. Pavel, kterému v té době bylo třináct let, byl nejstarším ze čtyř dětí; nejmladšímu byly čtyři roky. Pavlův bývalý spolužák Dmitrij Prokopenko vzpomíná: „Když otec opustil rodinu, všechna zodpovědnost přešla na ramena Pavlovi, tedy starost o krávu a koně, čištění chléva, sbírání a nošení dřeva z lesa na topení.“ Do té doby Trofim rodině opatřoval alespoň nějaké jídlo, teď s tím ale přestal. Pavel a jeho matka vymysleli, že by Trofima mohli nějak postrašit a tím donutit k návratu. Pokud by Trofim rodinu neopustil, nedošlo by k žádnému udání, k žádné vraždě ani hrdinství. Ale to by nebyl příběh pro noviny.

Další z Pavlových učitelek Kabinová věří, že Taťána Morozovová svého nejstaršího syna navedla, aby otce udal na místní OGPU. Sdělila mi: „Byla to negramotná, omezená ženština a když od ní manžel odešel, uháněla ho, jak jen mohla. Naučila Pavlíka donášet, myslíc, že se Trofim zalekne a k rodině se zase vrátí.“

Ale věci se vyvinuly jinak. Trofim byl zatčen a představitelé OGPU Taťánu a jejího syna navedli, jak mají u soudu svědčit. Všichni pamětníci, se kterými jsem hovořil, se shodli na tom, že chlapec nejevil známky, že by vůbec chápal, co se děje.

Trofim Morozov byl odsouzen k deseti letům vězení a v pracovních táborech zmizel navždy. Existují náznaky, že byl v gulagu popraven krátce po synově zavraždění. Soud rovněž nařídil konfiskaci veškerého Trofimova majetku. Protože se svou milenkou se Trofim nikdy neoženil, byl zabaven majetek jeho první rodiny. Taťána a její čtyři synové se tak octli bez prostředků. Vesničané říkají, že po otcově zatčení Morozovovy děti neustále trpěly hladem a byly vděčné i za kousek ztvrdlého chleba.

Následně poté, co byl středem pozornosti coby prokurátorův korunní svědek v procesu s Trofimem Morozovem, se Pavel stal regulérním informátorem OGPU. Pamětníci mi řekli, že terorizoval celou vesnici. Špicloval každého. Tak, jako byl pěšákem v rodinném konfliktu, stal se nyní pěšákem v konfliktu mezi vesničany a sovětskou mocí, která požadovala, aby rolníci i se svými hospodářstvími vstoupili do kolchozu.

Neexistují vůbec žádné zmínky o tom, že by se Pavlík stal hrdinou ještě před svou smrtí. Ale jakmile byl mrtvý, Pioněrskaja pravda mohla napsat: „Pavlík neušetřil nikoho … Když přistihl svého otce při špatnosti, udal ho. Když to byl jeho dědeček, udal ho také. Když kulak schovával zbraně – byl to odvážný, kdo na něj přišel. Když vesničan prodával své zboží na černém trhu – Pavlík ho odhalil, protože byl, jaký byl. Pavlík byl vychován pionýry. Vyrostl ve vynikajícího bolševika.“ Odstavec tohoto druhu lze, arciže bez odkazu na zdroj, najít v řadě knih od nejrůznějších autorů.

Ale co na to svědci? Pavlíkův spolužák Prokopenko: „Pavlíkovo hrdinství je strašlivě nafouknuté. Pavlík byl chuligán, to je celý. Víte, být informátorem, to je vážný úkol. Ale on byl prostě obyčejný všivák, krysa.“ Zoja Kabanovová, další Pavlíkova spolužačka: „Pavlík udal svého otce, ale to bylo všechno. Nesnažil se protlačovat kolektivizaci a vůbec ničemu kolem politiky nerozuměl.“ Pavlův příbuzný Lazar Bajdakov, který ve 30. letech strávil deset let v gulagu, mi řekl: „Chlapec sám o sobě v tom žádnou zásadní roli nesehrál. Co se týče toho, proč kolem něj tak nadělali, to víte sám dobře.“

Šest měsíců po otcově soudu byl mimo svou vesnici Páška Mozorov stále neznámý. Avšak poté byl i se svým malým bratrem Feďou brutálně zavražděn v lesích nedaleko od domova, kam odešli sbírat plody klikvy. Těla objevil o tři dny později Ivan Potupčik, jejich bratranec a taktéž informátor místní OGPU, který svolal všechny vesničany. Okamžitě prohlásil, že Pavel byl „hrdinou, pionýrským aktivistou a bolševikem“ a že byl zavražděn nepřáteli lidu – kulaky.

V osobních archivech Pavla Salomejna, prvního novináře, který byl vyslán do Gerasimovky příběh zpracovat, jsem procházel množství pozoruhodných dokumentů, které mu dala přímo OGPU jako podpůrný materiál pro knihu, kterou měl Salomejn o hrdinovi napsat. Mezi nimi byla i kopie souboru č. 374 z vyšetřování vraždy obou bratrů oblastní OGPU. Mezi jinými věcmi soubor obsahoval i „Zvláštní hlášení OGPU o teroru“, v němž bylo uvedeno i jména deseti gerasimovských obyvatel, kteří byli „při různých příležitostech spatřeni při vyjadřování protisovětského postoje“. Záhy po Pavlově vraždě byli všichni, včetně Pavlových prarodičů, obvinění z vraždy, zatčeni, krutě vyslýcháni a uvězněni ve vyšetřovací vazbě OGPU. Mezitím byla v okolí úmyslně rozšířena fáma, že kdo se postaví proti kolektivizaci, bude zatčen. Poté místní OGPU podala zprávu ústředním stranickým činitelům do Moskvy, že byl zřízen kolchoz v Gerasimovce, kde rolníci vzdorovali takovou dobu.

Vraždy nebyly prakticky nikdy vyšetřeny. Těla obou bratrů byla z rozkazu OGPU spálena dokonce ještě předtím, než dorazil na místo vyšetřovatel. Nikdy nebylo ani ujasněno, kdy byli vlastně zabiti, ani nebyl přizván žádný lékař. Dochované dokumenty se neshodují v počtu zranění ani povaze vražedných zbraní. Hlavními důkazy zde byl zkrvavený nůž a nějaké zakrvácené oblečení, které patřilo Pavlovu bratranci Danilu Morozovovi. Den předtím, než děti zmizely, Danila zabíjel tele pro jejich matku Taťánu, která pak druhého dne vzala maso na trh do blízkého města. Danila se nepokoušel ukrýt ani nůž, ani oblečení a k případu nebyl přizván žádný odborník, který by určil, zda se jedná o krev lidskou, či zvířecí.

Žádný význam nebyl přikládán faktu, že se žádný z obviněných nepokusil o útěk nebo ukrýt některé z „důkazů“, ačkoliv na to měli tři dny. Navíc těla chlapců ležela na otevřeném prostranství poblíž silnice, ale nikdo je tam celé tři dny neobjevil, což může naznačovat, že těla byla na toto místo přenesena až třetí den po vraždě.

O dva měsíce později se v nedalekém okresním městě Tavda konal veřejný proces, který tisk označil jako „proces se všemi kulaky“ a noviny o soudu informovaly po celé zemi. Všichni čtyři obžalovaní bylo členové Morozovovy rodiny: Pavlův dědeček Sergej Morozov (81 let), jeho babička Xenija (80 let), strýc a kmotr Arsenij Kulukanov (70 let) a bratranec Danila Morozov (19 let), který chodil s Pavlem do školy. Čtyři vesničané, kteří bylo označeni jako členové „kulacké protisovětské bandy“, byli shledáni vinnými z Pavlovy vraždy a odsouzeni podle článku 58, odstavce 8 Trestního zákoníku Ruské sovětské federativní socialistické republiky za „spáchání teroristické činu namířeného proti představitelům sovětských úřadů nebo aktivistům revolučních dělnicko-rolnických organizací a podílnictví na spáchání těchto činů, dokonce i osobou, která nepatří ke kontrarevoluční organizaci, bude potrestáno opatřením společenské obrany podle článku 58, odstavce 2 tohoto zákoníku“, tedy zastřelením, prohlášením za nepřítele dělnictva, propadnutím majetku, zbavením občanství svazové republiky nebo SSSR či trvalým vysídlením ze SSSR. Všichni čtyři byli ovšem popraveni okamžitě po vynesení rozsudku. K vraždě se ale žádný z nich nikdy nepřiznal. Tak se Pavlík Morozov stal po své smrti představitelem sovětské moci.

Vzestup hrdiny

Rovněž v Salomejnových archivech jsem narazil na tajemný neočíslovaný dokument tajného oddělení uralské OGPU. Byl to záznam z výslechu nálezce zavražděných Ivana Potupčika vyšetřovatelem OGPU Spiridonem Kartašovem. Potupčik podle dokumentu vypověděl, že Morozovova vražda měla „politický charakter, protože Morozov Pavel byl pionýr a aktivista a vyjadřoval se na veřejných shromážděních jménem sovětského státu a odhaloval gerasimovské kulaky“. Dále v tomto „záznamu“ jsou vylíčeny do detailů hrdinské skutky mladého pionýra.

Nejpozoruhodnějším faktem ohledně celého dokumentu je, že je datován na 4. září 1932, tedy dva dny předtím, než Ivan Potupčik údajně nalezl těla bratrů Morozovových. Takže se ukazuje, že zatímco všichni vesničané, včetně Pavlových prarodičů, obě děti hledali s přesvědčením, že se jen zatoulaly v lesích, agent a informátor OGPU už popisoval vraždu a identifikoval deset jednotlivců, kteří později budou označeni jako kulaci a vrahové.

Tento dokument mě uvedl v podezření, že Potupčik a Kartašov bratry sami zavraždili. Mluvil jsem s oběma a přirozeně jakoukoliv spojitost s vraždou odmítli. Dnes jsou již oba po smrti, ale přesto o nich máme následující informaci.

Po vraždě byl někdejší informátor Ivan Potupčik oficiálně zaměstnán u OGPU a podílel se na masových popravách kulaků. Později byl shledán vinným ze znásilnění nezletilé dívky a krátký čas pobyl ve vězení. Po svém propuštění se vrátil k OGPU, ale místo dostal daleko od Gerasimovky.

Bývalý vyšetřovatel OGPU Kartašov o své účasti na pronásledování kulaků ochotně mluvil: „Napočítal jsem, že jsem osobně zastřelil 37 lidí a do táborů jich poslal ještě mnohem víc. Vím, jak zabíjet potichu. Zde je mé tajemství: řeknu jim, aby otevřeli ústa a potom je zblízka střelím. Teplá krev mě orosí jak kolínská, a to vše bez jediného zvuku. Vím, jak dělat svou práci – zabíjet.“

Ale přestože Potupčik a Kartašov byli ti, kteří stáli za organizování soudu v Tavdě a popravou Morozovových příbuzných, pořád to byly jen malé ryby. Teror byl řízen mnohem výše postavenými osobami. Mnoho tajných hlášení nesoucí známku „Teror, řada K“ (K jako kulaci) obsahovalo informace o „politické vraždě“ Pavla Morozova i o tavdském soudním procesu. Připravovala je tavdská oblastní OGPU a poté je posílala do Sverdlovsku, správního centra Uralské správní oblasti, a odtud přímo šéfovi zvláštního oddělení Stalinova osobního sekretariátu, Alexandru Poskrjobyšovovi.

Stalin osobně nařídil vztyčit Morozovovi pomník u vchodu na Rudé náměstí a Taťáně Morozovové zajistil dům na Krymu u Černého moře. Stalin si to sice později rozmyslel a Morozovův pomník nechal postavit v jedné menší moskevské ulici pojmenované po Pavlíku Morozovovi. Není ale pochyb, že sovětský vůdce znal celou pravdu.

Krátce po procesu byli Potupčik s Kartašovem přeřazeni k likvidační jednotce OGPU. Mnozí ze zbývajících Morozovových příbuzných byli odesláni do gulagů. Pavlův mladší bratr Alexej, který jako desetiletý vypovídal v Tavdě u soudu se svými prarodiči, strávil deset let ve vězení za „špionáž“, a to v období největší slávy svého zemřelého bratra. Všichni vrcholní straničtí představitelé, kteří v době soudu stáli v čele uralské oblasti, byli později během Velkého teroru odstraněni.

Krátce po Stalinově smrti v roce 1953 dostaly úřady v Gerasimovce příkaz odstranit hrob bratrů Morozovových ze hřbitova a přenést ostatky na místo přímo naproti oknům administrativní budovy tamního kolchozu. Tento přesun se odehrál uprostřed noci a jediným světlem k tomu použitým se staly reflektory auta. Důstojníci KGB lopatou shrnuli obsah dvojhrobu do dřevěné bedny a kosti obou bratrů tak smíchali dohromady. Poté vykopali hlubokou díru, do které bednu položili a celé to zalili 180 centimetry betonu. Práci zakončili vztyčením pomníku. Tím znemožnili jakoukoliv další budoucí exhumaci.

Pavlík Morozov se mezitím stal legendou a vzorem „nového sovětského občana“. Původní vesnický kluk byl zatlačen do pozadí oficiálním hrdinou. Pioněrskaja pravda píše: „Své ctihodné komunistické jméno si zaslouží,“ ač tehdy v Gerasimovce žádní členové komunistické strany nebyli, nemluvě o tom, že Pavel byl příliš mladý, než aby mohl být ve straně. Rovněž byl označován jako „zasloužilý odchovanec leninského Komsomolu“ (Komunistického svazu mládeže), ačkoliv buňka Komsomolu v Gerasimovce vznikla až po Pavlově smrti. Ve skutečnosti v Gerasimovce nebyli do té doby ani žádní pionýři. Matrjona Korolkovová, Pavlova spolužačka, vypověděla: „O tom, jestli byl pionýr, tak oni prostě v tomhle případě chtěli, aby to byla pravda.“ I Elena Pozdninová mi řekla: „Ne, Pavel nebyl pionýr. Ale musíte chápat: abyste mohl stvořit hrdinu, tak musí být pionýr.“

V Salomejnových osobních poznámkách jsem našel tento nepublikovaný komentář: „Abychom byli historicky věrní, tak Pavlík Morozov nejenže nenosil pionýrský šátek, ale nikdy žádný ani neviděl.“

Další střípek morozovského mýtu byl vytvořen počátkem 50. let během tažení proti „kosmopolitismu“, neboli západnímu vlivu a s tím spojeným „buržoazně liberálním hodnotám“. Nový prvek spočíval v tom, že tisk začal Morozova nazývat ruským chlapcem. Sovětský hrdina číslo jedna zkrátka musel být Rus. A to i přesto, že Morozov, a s ním i celý zbytek původních gerasimovských osadníků, byli původem Bělorusové.

Praxe, kdy lidé donášeli jeden na druhého, započala za doby Lenina. Někteří z Leninových nejstarších soudruhů vzpomínali, jak po nich žádal, aby psali anonymní udání na jeho politické protivníky. Stalin později jako generální tajemník Komunistické strany běžně odposlouchával své kolegy pomocí odposlouchávacích zařízení, „štěnic“.

A byl to opět Lenin, který Stalina dosadil i do dělnicko-rolnické inspekce, která shromažďovala kompromitující informace o státních zaměstnancích. Dokonce ještě předtím začal Stalin využívat aparát OGPU ke sbírání kompromitujících materiálů, skutečných i falešných, o lidech, kteří zkřížili jeho plány. Systém informátorů Stalinovi sloužil jako nástroj ke zničení jeho protivníků a upevnění vlastní pozice. A pro jeho podřízené donášení znamenalo způsob, jak dokázat svojí loyalitu, jak si získat vůdcovu přízeň a otevřít cestu ke kariérnímu postupu.

Nový sovětský občan měl povinnost donášet na své spoluobčany. Tímto způsobem demonstroval svou oddanost velikému socialistickému cíli, v nějž mnozí informátoři bezesporu věřili. A pak zde byli i tací, kterým být informátory prostě vyhovovalo a s chutí se podíleli na honech na čarodějnice.

Pod vedením Stalina byla zřízena státní agentura pro shromažďování udání, celonárodní ucho zvané Úřad pro stížnosti. Informace sesbírané Úřadem pro stížnosti byly potom používány jak úřadem prokurátora, tak OGPU.

Kampaň za rozpoutání masového udavačství byla spuštěna až s revolučním nadšením. Udávání se stalo běžným jevem v sovětském tisku a nařčení v novinách mělo téměř takovou váhu, jako rozsudek soudu. Náměstkyně lidového komisaře pro vzdělání Naděžda Krupská (vdova po Leninovi) sovětské děti učila „být neustále ve střehu, aby pomohly straně vymýtit její nepřátele“. V novinách byly velebeny stovky dalších takových Morozovů, kteří byli za svojí dobrou práci odměněni výletem do Arteku, prestižního pionýrského letního tábora u Černého moře.

Lidé, kteří se tváří v tvář návalům dozoru cítili bezmocní, občas brali spravedlnost do svých rukou. Za dobu Stalinova teroru bylo nahlášeno nejméně padesát šest případů vražd dětských informátorů. Navedeni svými učiteli se tyto děti, stejně jako jejich nedostižný vzor Pavlík Morozov, staly obětmi politického zápasu, pro který byli příliš mladé a kterému nemohly vůbec rozumět.

Za více než padesát let se sovětské děti naučily nespouštět své ostražité oko z nepřátel lidu, a to ani z řad svých sousedů a členů rodiny. Mladý vůdce komsomolců A. Ksoarev napsal do Pravdy: „Nesdílíme obvyklou morálku zbytku lidstva … Pro nás je morálka to, co buduje socialismus.“

Hnáni tímto druhem „morálky“, Stalin a jeho vláda snadno dokázali miliony živých lidí proměnit v mrtvoly. Ale v případě Pavla Morozova byla mrtvola přeměněna v živoucí symbol. Za pomoci síly této legendy, Stalin pozvedl zástupy těch, kteří se snažili Morozova napodobit a mýtus Pavlíka Morozova se stal každodenní realitou v sovětském životě.

Zdroj

Původní článek „INFORMER 001: The Myth of Pavlik Morozov“, jehož autorkou je Sonia Melnikova-Raich, naleznete na stránkách Soniamelnikova.com.

Obrázky

Použité fotografie pochází z archivu Jurije Družnikova.

  1. Fotografie z propagandistické brožury ze 70. let: denní dětrský rituál uvazování rudého pionýrského šátku plastikové bustě Pavlíka Morozova.
  2. Morozov, jak byl zpodobňován v sovětských médiích v 50. letech: ve sněhobílé košili a rudém pionýrském šátku; toto je pionýrský dres představený Stalinem krátce po druhé světové válce.
  3. Školní fotografie z roku 1930: Pavel Morozov stojí v zadní řadě, třetí zprava. Chlapec držící prapor stojící po jeho levici je jeho bratranec Danila Morozov.
  4. Slavná socha Pavlíka Morozova držící prapor v parku nesoucím jeho jméno, asi dva kilometry od Kremlu (v současnosti již odstraněná).

Autor

Jurij Iljič Družnikov (1933–2008) byl ruský novinář, historik a spisovatel. Do roku 1977 byl členem Svazu sovětských spisovatelů, odkud byl vyškrtnut za veřejně vyjářené pochyby o pravdivosti sovětské propagandy ohledně chlapeckého hrdiny Pavlíka Morozova. V letech 1982–1984 psal knihu Informátor 001: Mýtus o Pavlíku Morozovovi, poprvé vydanou v ruském originále v Londýně roku 1988 a později byla přeložena i do dalších jazyků. Družnikov emigroval roku 1987 ze Sovětského svazu do Spojených států, kde na University of California v Davisu přednášel ruskou literaturu. Zemřel 14. května 2008.