Marie Komnenovna, byzantská princezna na jeruzalémském dvoře

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. prosince 2016

Marie Komnenovna se narodila v roce 1154 nebo 1155 jako dcera protoverstiara Jana Komnena, vnuka byzantského císaře Jana II. a synovce vládnoucího císaře Manuela. Tím pádem patřila do byzantské císařské rodiny, i když do vedlejší linie. V době jejího narození císař Manuel vládl již přes deset let.

Manuel se vytrvale snažil kooperovat s křižáckými státy v Levantě, včetně společných vojenských tažení nebo vzájemných sňatků. V roce 1158 se jedna z Manuelových neteří Theodora provdala za jeruzalémského krále Balduina III. a o tři roky později se sám Manuel oženil s Marií z Antiochie, sestrou knížete Bohemunda III. Když jeruzalémský král Amaury začal hledat novou manželku (Vysoký dvůr – Haute cour – jej před korunovací donutil se rozvést s Anežkou z Courtenay), obrátil se na byzantského císaře. V roce 1165 bylo do Konstantinopole vysláno jeruzalémské poselstvo, aby pro krále našlo vhodnou kandidátku a vyjednalo podmínky sňatku. Vyslanci v hlavním městě Byzance strávili dva roky. Z dochovaných pramenů nejde zjistit, co jim trvalo tak dlouho, ale císař i vyslanci jistě měli dost času probrat nejrůznější nápadnice; Marie se Amauryho vyslancům jevila buď jako nejvhodnější, nebo nejpohlednější.

Ať už byl jejich důvod jakýkoli, můžeme si být jistu, že Marie u konstantinopolského dvora vedla velkolepý životní styl východořímských císařů, což mimo jiné zahrnovalo i dobré vzdělání, které bylo typické pro členky její rodiny. Komnenovské ženy byly zasvěceny nejen do klasické řecké literatury, ale i teologie a historie, jak dokládá slavné dílo Alexias Anny Komnenovny, Mariiny prapratety. Císařové z rodu Komnenovců kromě toho podporovali i velké stavební projekty, které znovuoživily byzantské umění, včetně např. zavedení nových druhů mozaik a fresek. Marie se tak do Jeruzaléma vydala nejen s bohatým věnem (věno její tety Theodory činilo přes sto tisíc zlatých) a početným doprovodem byzantských rádců a učenců, ale i znalostmi a vkusem kultivovaným životem na nejsofistikovanějším křesťanském dvoře soudobého světa.

Když se Marie provdala za Amauryho a byla koncem roku 1167 korunována jeruzalémskou královnou, pravděpodobně jí nebylo více než dvanáct, třináct let, zatímco Amaurymu bylo přes třicet. I když její nízký věk jí bránil hrát nějakou významnější úlohu v politice království, je nicméně pravděpodobné, že velkolepá renovace Baziliky Narození Páně, dílo, které obsahuje rovněž nádherné mozaiky se silným byzantským vlivem, započala po jejím příjezdu do Palestiny. Rovněž zajímavé je, že její nejstarší syn, který nebyl členem královského rodu, v Bejrútu nechal vybudovat rezidenci, kde podle jednoho návštěvníka z roku 1212 byly mozaiky vyobrazující písčité pobřeží tak realistické, že se „bál po nich chodit aby v nich nezůstaly stopy“. Vedle mozaik měl její dům jejího syna zdi vykládané polychromovaným mramorem, stropy malované jako noční obloha a glazovaná okna s výhledem do „rozkošných“ zahrad nebo na moře. Marie celý život chovala a svým dětem pak předala lásku ke kráse a umění.

Je rovněž zajímavé, že čtyři roky po svatbě Amaury podnikl státní návštěvu Konstantinopole, jako vůbec první vládnoucí křižácký panovník. Byzantské zdroje navíc naznačují, že během ní uznal císaře Manuela za svého pána. I když se jednalo o politickou a nikoliv osobní návštěvu, je těžké si představit, že Marie nebyla tím hlasem v pozadí, který ho k tomuto bezprecedentnímu kroku přiměl – stejně tak je těžko uvěřitelné, že by poslechl, kdyby byl se svou byzantskou nevěstou nějak nespokojen. O jeho vřelém vztahu k Marii svědčí tyrský arcibiskup Vilém, který byl jedním z králových nejbližších přátel. Vilém píše, že král Amaury „si své ženy cenil s obdivuhodnou náklonností a zřejmě jí byl věrný až do konce. Tím tedy odložil lehkomyslné chování, jako by se celý změnil a začal se zcela zabývat jen důležitými a vážnými záležitostmi.” Skutečně vysoká chvála pro nevěstu, která byla více méně byla ještě dítě.

Je pozoruhodné, že Amauryho náklonnost k Marii v době cesty do Konstantinopole nemá nic společného s její plodností, neboť mu zatím nedala dědice. Je mnohem pravděpodobnější, že si jí vážil pro její vzdělání a inteligenci, i když krásu jako faktor také nemůžeme zcela vyloučit, ač žádný dochovaný pramen se o jejím vzhledu explicitně nevyjadřuje. První dítě, dceru Isabelu, porodila až následujícího roku 1172. Marii v té době bylo sedmnáct nebo osmnáct let.

O dva roky později král Amaury zemřel. Coby jeho vdova se Marie účastnila zasedání Vysokého dvora v Jeruzalémě, který zvolil příštího krále. Volba bez větších debat padla na Amauryho jediného mužského potomka, kterého měl s předchozí ženou Anežkou z Courtenay. Protože nový král Balduin IV. byl dosud nezletilý, byl zároveň zvolen hrabě Raymond z Tripolisu jako královský regent.

Marie poté opustila královský dvůr, ale nic nenasvědčuje, že by tak učinila v hanbě nebo z donucení. Její odchod vypadá, že byl zcela dobrovolný. Král Amaury ještě za svého života vyčlenil veliké a bohaté panství v Nábulusu jako její osobní úděl. Nábuluské panství na jihu hraničilo s královskou doménou Jeruzalémem a nacházelo se na důležité křižovatce cest. Kdysi bylo nezávislé, ale v roce 1161 připadlo koruně. Panství náleželo 85 rytířů a samotné starobylé město Nábulus bylo proslulé výrobou mýdel a parfémů. V té době zde stále žila početná komunita Samaritánů, Židů a muslimů. Marie panství obdržela doživotně, ale nikoliv jako dědičné léno, nýbrž po její smrti mělo opět připadnout koruně.

Zhruba ve věku dvaceti let tak Marie Komnenovna byla velmi bohatou a naprosto nezávislou vdovou. Měla dost peněz i ozbrojenců (85 rytířů bylo jen špičkou ledovce armády, kterou měla k dispozici), aby uchránila své panství i nezávislost. Jako královna vdova a matka druhého následníka v pořadí na trůn ji nemohl nikdo donutit k novému sňatku, ani její nevlastní syn Balduin IV. nebo prastrýc Manuel, i když v případě druhého sňatku potřebovala Balduinův oficiální souhlas. Marie ale na nic nespěchala. Uchýlila se do Nábulusu a nijak se nepletla do výkonu vlády nového krále.

V polovině roku 1177 ji však v Nábulusu navštívil hrabě Filip Flanderský, který krátce předtím přišel do Svaté země s menším vojskem. Filip se nepohodl s králem Balduinem a Vysokým dvorem ohledně toho, kdo by měl vybrat příštího manžela princezně Sibyle (její první manžel Vilém z Montferratu nečekaně zemřel) a také navrhovaného tažení proti Egyptu, které podporoval císař Manuel, jenž za tím účelem vyslal do Palestiny sedmdesát válečných lodí. Filip chtěl od Jeruzalémských záruky, že v případě pádu Egypta ho učiní egyptským králem, zatímco král Balduin chtěl územní zisky připojit k Jeruzalémskému království, kteréžto do expedice přineslo větší síly. Filip Marii vyhledal, protože ji vnímal jako osobu, která by mu mohla poradit ohledně případné reakce byzantského císaře na jeho činy a požadavky. Ještě zajímavější však je, že po jejich setkání Filip poslal do Jeruzaléma poselstvo, že mění názor a v záležitosti egyptského tažení se podvoluje rozhodnutí Vysokého dvora. Marie Komnenovna tak ve třiadvaceti letech byla evidentně osobou, která dovedla probírat politiku i s těmi nejprohnanějšími západními velmoži a být přesvědčivá, aniž by na celé záležitosti měla jakýkoliv zájem.

Později téhož roku se překvapivě podruhé provdala za Baliana z Ibelinu, mladšího bratra barona z Ramly a Mirabelu. I když máme doloženo, že Marie měla k tomuto sňatku výslovný souhlas jeruzalémského krále, není důvod se domnívat, že jí tento sňatek byl vnucen. Už samotný fakt, že jejím nápadníkem byl mladší potomek palestinského rodu, naznačuje, že Balian byl s největší pravděpodobností její vlastní volbou, protože jinak by ho jistě odmítla jako muže zcela pod její úroveň, v čemž by jí byzantský císař zcela jistě podpořil. V Palestině nikdo, a tím spíše oslabený král Balduin IV., nestál o rozbití aliance s Byzancí kvůli sňatku, který ani koruně nepřinášel žádný evidentní užitek.

Lze předpokládat, že Marie se za Baliana vdala z lásky – alespoň z její strany. Balianovy motivy sice mohly být přízemnější, ale z pozdějších událostí vyplývá, že si byli velice blízcí. Marie Balianovi nakonec v letech 1178–1183 dala čtyři děti – dva syny a dvě dcery.

Mezitím Marie musela čelit první velké krizi ve svém životě. V roce 1180 jí (a Balianovi) byla odebrána její osmiletá dcera z prvního manželství s králem Amaurym Isabela a provdána za mladého Onfroye IV., syna mocného a váženého barona Onfroye II. z Toronu. V té době však již starý královský konetábl nežil, zatímco mladý Onfroy byl stále nezletilý a žil se svou matkou a otčímem, nechvalně známým Renaudem de Châtillon. Sňatek Isabely s Onfroyem byl údajně nápad královny matky Anežky z Courtenay, kterou král Amaury kdysi zapudil, aby se mohl oženit právě s Marií. Dá se proto předpokládat, že Anežka ke své náhradnici chovala zášť. Také je zajímavé načasování sňatku. Anežka předtím zinscenovala sňatek své dcery Sibyly s Guyem de Lusignan – čímž si vysloužila nepřátelství Balianova staršího bratra Balduina z Ramly a Mirabelu, který na sňatek se Sibylou sám pomýšlel. Od roku 1180 tak Balduin s Balianem patřili mezi skalní odpůrce Guye de Lusignan. Za těchto okolností se král Balduin IV. rozhodl (či spíše byl přesvědčen svou matkou), aby svou nevlastní sestru Isabelu dostal z Balianova vlivu z obavy, že by díky ní mohli Ibelinové ohrozit Sibylino a Guyovo nástupnictví na trůn.

Historické prameny ovšem jasně ukazují, že král Ibeliny z proradných úmyslů podezříval neprávem; oba bratři byli jemu i jeho bezprostřednímu nástupci, synovci Balduinu V., neochvějně věrní. A tak i když poté, co Guy de Lusignan uzurpoval trůn, Balduin z Ramly mu odmítl složit hold a raději opustil zemi, kdežto Balian se podvolil a čestně Guyovi sloužil až do smrti královny Sibyly v roce 1190. Navíc si nelze objektivně představit, že odebrání malého dítěte z rukou matky a otce, byť nevlastního, leč jediného, kterého znala, probíhalo nějak smírně. Skutečnost, že Isabela byla navíc poslána od rodičů do pohraniční pevnosti v poušti, které vládl notoricky brutální Renaud de Châtillon, bylo kruté, mstivé a bezesporu dále přiostřilo vztahy mezi Marií a Anežkou a Ibeliny a Lusignany, což v obou případech bylo království ku škodě.

Tři roky nesměla Isabela svou matku v Nábulusu ani navštívit, opět se shledaly až v roce 1183 – při příležitosti svatby tehdy jedenáctileté Isabely s Onfroyem z Toronu. Když však Marie, Anežka a stovky dalších svatebčanů dorazily na hrad Kerak, byly obleženy Saladinovou armádou. Většina baronů se ovšem v té době nacházela v Jeruzalémě na zasedání Vysokého dvora. Byla to bouřlivá událost, při níž jeruzalémští baroni jednomyslně odmítli uznat jako regenta království Guye de Lusignan – a nevydali se proto ani vysvobodit své manželky, královnu vdovu, královnu matku a jeruzalémské princezny z obleženého Keraku. Bylo to jasné vyjádření nedůvěry neschopnému, zato arogantnímu Guyovi. Malomocný král Balduin IV., tou dobou již upoutaný na lůžko a ztrácející zrak, musel převzít otěže vlády do svých vlastních rukou a vytáhnout v čele královského vojska vysvobodit Kerak ze Saladinova sevření. K bitvě však nedošlo – Saladin zavelel k ústupu předtím, než jeruzalémské vojsko stihlo dorazit na místo. Isabela se tak opět mohla setkat se svým nevlastním otcem.

O rok později se Marie opět ocitla v obležení, tentokrát ve svém domovském městě Nábulusu. Saladin podnikl druhou výpravu za dobytím Keraku, ale byl opět odražen vojskem jeruzalémského krále. Muslimové se dali na ústup, ale cestou na sever k Damašku plenili a pálili. V cestě jim ležel i neopevněný Nábulus, kde zatím velela Marie, zatímco Balian se svými rytíři, seržanty a pěšáky byl přítomen v královském vojsku. Je pozoruhodné, že ačkoliv byl neopevněný Nábulus prakticky nehájitelný, Saladin nikoho nezavraždil, protože Marie všem obyvatelům poskytla útočiště v městské citadele. Nábuluská citadela nebyla žádná mocná pevnost a dodnes se z ní nedochovalo vůbec nic, narozdíl od pevných hradů typu Kerak. V citadele musela být skutečně hlava na hlavě a riziko bylo obrovské, ale králova armáda byla ustupujícímu Saladinovi v patách a Nábulus brzy vysvobodila, alespoň ta část, která byla pod velením Baliana z Ibelinu.

Podobná akce však už nebyla možná, když Saladin napadl Nábulus podruhé v roce 1187; tehdy předtím zničil téměř celou jeruzalémskou armádu, kdy padlo nebo bylo zajato na 17 000 mužů, včetně jeruzalémského krále Guye de Lusignan a většiny jeho baronů či velmistra řádu templářů. Stejně jako ostatní města a pevnosti ani Nábulus neměl naději, protože už neexistovala žádná křesťanská armáda, která by ho z obležení přišla vysvobodit. Palestinská přístavní města měla alespoň naději na příchod posil po moři, ale to nebyl případ vnitrozemského Nábulusu. Marie se zachovala realisticky a i s dětmi a většinou obyvatel město vyklidila a zamířila hledat útočiště v Jeruzalémě.

Rozhodnutí uchýlit se do Jeruzaléma bylo vedeno patrně spíše sentimentem, než logikou. Jeruzalém nebyl nejbližším hájitelným městem, Arsuf, Jaffa nebo Caesarea byly blíže a jejich přístavy navíc skýtaly šanci na příchod pomoci nebo evakuaci. Jeruzalém ale byl srdcem království a dobře opevněným městem, v němž navíc Ibelinové měli vlastní sídlo, takže Marie s dětmi měla kam jít. V prvotním šoku poté, kdy se do Nábulusu donesly zprávy o katastrofální porážce u Hattínu, nemohla Marie vědět, jestli Balian nebyl zabit nebo zajat, a tak jít do Jeruzaléma se nejspíš zdálo jako nejlepší řešení. Marie toho rozhodnutí ale mohla později litovat.

Jeruzalém byl brzy zaplaven uprchlíky z celého přilehlého okolí. Město mělo za normálních okolností nějakých 20 000 obyvatel, v poutnické sezóně se však mohlo vyšplhat až ke 40 000; po bitvě u Hattínu se do města uchýlilo 30 000 až 40 000 franských uprchlíků, takže se ve městě mohlo nacházet až 60 000 lidí. Některé odhady ale hovoří až o 100 000. Většinu uprchlíků tvořili ženy, děti, starci a duchovní, protože většina bojeschopných mužů byla povolána do armády a byla buď mrtvá, nebo v zajetí. I přes nedostatek schopných obránců (traduje se, že ve městě nebyl jediný rytíř), zvolení zástupci města (ať už to byl kdokoliv) na schůzce se Saladinem odmítli sultánovi město vydat, i když jim nabídl velkorysé podmínky kapitulace. Frankové v Jeruzalémě byli možná prostí venkované, kteří neuměli bojovat, ale důsledky své situace si uvědomovali velmi dobře. Saladinovi řekli, že vydání Jeruzaléma by pro ně bylo věčnou potupou. Téměř jistě si nemysleli, že budou schopni město proti sultánově armádě úspěšně hájit, jednoduše dávali přednost mučednické smrti před hanbou kapitulace.

Nevíme, co tomu všemu říkala Marie Komnenovna. Určitě nebyla členkou městské delegace k Saladinovi, ač jako královna vdova patřila mezi nejprominentnější lidi ve městě; pravděpodobně se podílela na jmenování členů delegace i na formulaci odpovědi, kterou sultánovi měla doručit. I když nejspíš rozuměla sentimentu hájit město až do hořkého konce, tak neměla chuť obětovat život svých čtyř dětí, které všechny byly mladší deseti let. S největší pravděpodobností se jí ulevilo, když se navzdory všemu objevil ve městě její manžel, aby jí odvedl pryč.

Příjezd Baliana z Ibelinu do Jeruzaléma zapůsobilo na jeruzalémské křesťany jako zázrak. Bylo téměř zázrakem, jak dokázal uniknout ze smrtelného sevření na hattínských kopcích, odkud se probil zpět do Tripolisu, ale ještě více, že se vrátil do Jeruzaléma neozbrojen, aby vysvobodil svou rodinu. Tohle, více než co jiného, dokazuje hloubku Balianova citu pro svou ženu. Ostatní velmoži, zejména Raymond z Tripolisu, nechali své ženy na pospas osudu a spoléhali na Saladinův smysl pro čest, že jim neublíží. Balian se uchýlil k bezprecedentnímu – a velmi riskantnímu – kroku a požádal Saladina o volný průjezd z Tripolisu do Jeruzaléma, který podnikl neozbrojen a můžeme předpokládat, že i sám. Balian se zaručil, že ve městě zůstane přes noc a druhý den se i s rodinou vrátí do Tripolisu.

Příjezd uznávaného a zkušeného válečníka do obklíčeného Jeruzaléma způsobil všeobecné nadšení jeho obyvatel – až do chvíle, kdy se dozvěděli, že Balian hodlá jen zachránit rodinu a zase odjet. Lidé Baliana prosili, aby zůstal a ujal se obrany města. Jeruzalémský patriarcha Heraklios ho poté zbavil jeho přísahy, kterou dal Saladinovi, a Balian se rozhodl zůstat a bojovat.

Bylo to ale skutečně jen jeho rozhodnutí? To je jen těžko uvěřitelné. V té době byli svoji již téměř deset let, ale ona přesto zůstávala o několik řádů společensky výše postavená, než on. I když oba společně pádem Nábulusu a Ibelinu přišli o majetek, zažité zvyky nezmizí za jedno odpoledne. A Balian by neměl ve zvyku své bohatší a urozenější ženě poroučet a ani v tento kritický okamžik by to nedělal. Marie musela jeho názor sdílet, nebo se na něm velkou měrou podílet – aniž by věděla, že Saladin má pro ně pro oba ještě jedno překvapení.

Když Balian Saladinovi oznámil, že vyhověl naléhání svých krajanů, aby zůstal ve městě, sultán nebyl naštvaný ani uražený. Právě naopak, Balianovo rozhodnutí respektoval a poslal padesát svých osobních strážců, aby Marii s dětmi eskortovali z Jeruzaléma do Tripolisu. Proč? Romantická odpověď by byla, že to udělal z gentlemanství a respektu k Balianovi. Mnohem realističtěji se jeví, že v jeho rozhodnutí hrála roli skutečnost, že Marie byla sestřenicí byzantského císaře Andronika, se kterým podepsal dohodu o příměří; sultán neměl v úmyslu nechat zkalit své vztahy s Byzancí kvůli princezně, která se nacházela ve městě, které on přísahal dobýt ztečí. Riziko, že by Marie došla úhony a vypuknutí následného diplomatického konfliktu bylo zkrátka příliš velké.

Marii se jistě ulevilo kvůli dětem, když jí Saladin nabídl odjezd do bezpečí. Ale pravděpodobně jí rozrušovala představa, že Balian zůstane ve městě na pospas téměř jisté smrti. Když někdy začátkem září 1187 odjížděla z Jeruzaléma, nemohla tušit, že Balianovi se podaří uskutečnit ještě jeden zázrak: zajistit výkupné pro desítky tisíc jeruzalémských křesťanů poté, kdy se hradby obléhaného Jeruzaléma zhroutily.

Po pádu Jeruzaléma se Marie s Balianem opět setkali, ale nyní byli bez prostředků v prakticky zhroucené zemi. Není jisté, jak přežívali, ale významné je, že v této době, kdy z Jeruzalémského království zbylo prakticky jen přístavní město Tyros, které bylo v obležení a pod častými útoky nepřítele, se Marie nerozhodla pro návrat do své vlasti. Jistě, její prastrýc byl po smrti a nový byzantský císař byl tyran nepřátelský vůči latinskému Západu, ale Marie byla stále byzantskou princeznou z rodu Komenovců a měla v Konstantinopoli ještě pár mocných příbuzných a spojenců. Že zůstala v Palestině se přičítá její oddanosti svému druhému manželovi a dceři Isabele.

Balian, nespíše s velkými pochybnostmi a nechutí, se připojil k vojsku, které po svém propuštění v roce 1188 postavil jeruzalémský král Guy de Lusignan, a zúčastnil se obléhání přístavního města Akkon. V obléhacím táboře byly přítomny i ženy, včetně královny Sibyly a jejích dvou dcer, jestli však tu byla i Marie s dětmi žádné zprávy nemáme. Pravděpodobně ale ne. Víme však, že v roce 1190 byla v Tyru.

V roce 1190 královna Sibyla v táboře pod Akkonem zemřela i s oběma dcerami, jejichž otcem byl Guy de Lusignan. Ten její smrtí tak ztratil práva k jeruzalémskému trůnu. Guy byl sice pomazaný král, ale jeho nástup neposvětil Vysoký dvůr a v očích Baliana i dalších velmožů tak byl pouhý uzurpátor tolerovaný jen proto, že zákonná dědička trůnu Sibyla vládla společně s ním. A právě to se nyní změnilo.

Dynasticky další v pořadí na trůn byla Mariina dcera Isabela. Té bylo nyní osmnáct let a stále byla provdána za Onfroye z Toronu, muže, kterého jí vnutil její nevlastní bratr Balduin IV. Onfroy měl ale problém: Balian i jiní velmoži ho měli za příliš slabého (někdo byl řekl zženštilého) a nepovažovali ho za vhodného vůdce, pod jehož praporem by měli znovudobývat ztracená území. Balian spolu s Reginaldem ze Sidonu – dalším baronem, který se zachránil od Hattínu – rozhodli, že se Isabela musí rozvést a provdat se za hrdinu z Tyru Konráda z Montferratu a vládnout společně s ním. Nebylo pochyb, že v době sňatku s Onfroyem byla Isabela příliš mladá, aby k němu mohla dát vlastní souhlas, a to se stalo právním základem pro rozvod. Bohužel pro ně však Isabela měla Onfroye ráda a kroniky se shodují, že Marie musela svou dceru k rozvodu přinutit.

I když se to obvykle vykládá, že bezohledná a ambiciózní žena (Marie) brutálně dotlačila ubohou dívku k tomu, aby se rozešla se svým milovaným mužem, prameny v tomto ohledu tak jednoznačné nejsou. Zaprvé všechny prameny, které máme, jsou zaujaté proti Konrádovi z Montferratu a musíme k nim proto přistupovat opatrně. Zadruhé rozvod byl skutečně v nejlepším zájmu Jeruzalémského království a Marii by se mělo připisovat k dobru – a nikoli naopak –, že nadřadila zájem země nad city své náctileté dcery. Zatřetí nic nenaznačuje, že Mariin postoj vyústil k napětí mezi ní a Isabelou. Marie i Balian později dlouhou dobu působili u Isabelina královského dvora i po smrti Konráda z Montferratu. Začtvrté, když byl Konrád z Montferratu zavražděn, Isabela se nepokusila znovu provdat za Onfroye z Toronu a učinit ho králem, ale akceptovala radu anglického krále Richarda Lví srdce a vzala si hraběte Jindřicha ze Champagne a později, když i Jindřich zemřel, přistoupila na doporučení Vysokého dvora a vzala si za čtvrtého manžela bývalého jeruzalémského konetábla a pozdějšího krále Kypru Amauryho. Isabela podle mého soudu toužila být královnou a byla ochotná kvůli tomu obětovat vztah s Onfroyem z Toronu, i když zpočátku neochotně.

Ale zpět k Marii. Isabelin vzestup Marii umožnil, aby hrála podobnou roli šedé eminence, jako kdysi Anežka z Courtenay u krále Balduina IV., ale ona se k něčemu takovému nesnížila. Naopak se zdá, že se s Balianem a dětmi uchýlila na své, jakkoliv zredukované, panství (mír mezi Saladinem a Richardem Lví srdce nezahrnoval předání Nábulusu ani žádného z ibelinských držav do křesťanských rukou, ovšem Balianovi bylo výslovně uděleno panství v Caymontu severovýchodně od Caesareje). Balian coby nevlastní otec vládnoucí královny se stal nejvyšším z jeruzalémských baronů, ale z historických pramenů mizí po roce 1193, patrně v někdy v té době onemocněl nebo zemřel.

Marie Komnenovna nicméně ještě hrála klíčovou roli při usmiřování Isabelina třetího manžela Jindřicha s rodem Lusignanů, který se mezitím uchytil na Kypru, když se dohodl sňatek mezi dcerami Isabely a Jindřicha a syny kyperského krále Amauryho de Lusignan. Marie byla stále naživu, když se podruhé ovdovělá Isabela nakonec za Amauryho provdala, a když Amaury dosadil jejího a Balianova syna Jana z Ibelinu do úřadu, který kdysi sám zastával za vlády Balduina IV. – jeruzalémského konetábla. A rovněž, když se Jan z Ibelinu stal pánem Bejrútu a Marie tak mohla osobně využívat jeho velkolepý palác s nádhernými mozaikami, polychromovaným mramorem a výhledem na moře, který tam postavil.

Když Marie Komnenovna v roce 1217 umírala, byla královnou Jeruzaléma její pětiletá pravnučka Jolanta (někdy označovaná jako Isabela II.) a všechny Balianovy děti byly spřízněny s významnými rody. Její synové Jan a Filip sloužili jako královští regenti, jeden v Jeruzalémě a druhý na Kypru. V následujících staletích se příslušníci roku Ibelinů často ženili s členy královských rodin po celém křesťanském Východě – Jeruzaléma, Antiochie, Kypru a Arménie.

Zdroj

Původní texty „Maria Comnena, Byzantine Princess and Dowager Queen of Jerusalem“ a „Maria Comnena, Lady of Ibelin and Founder of Two Dynasties“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.