Jak přežilo Markovo evangelium

Michael Kok

Publikováno: 7. sprna 2016

Pokud bychom hledali vhodnou analogii k tomu, jak bylo druhé kanonické evangelium během posledních dvou tisíc let přijímáno, mohly by nám za příklad posloužit filmy nebo televizní seriály, které měly sice hodně špatný debut, ale postupně se staly kultovními. Podobně i knihy, které se zpočátku příliš neprodávaly, ale časem se staly literární klasikou. Vlivný literární teoretik Hans Robert Jauss poukazuje na to, že momentální přijetí nějakého textu, ať pozitivní, či negativní, ze strany současného čtenářstva nemá žádný vliv na to, jaký estetický zážitek z něho budou mít čtenáři v budoucnu.

Dnes se „Evangeliu podle Marka“ dostává nemalé pozornosti jak vědecké, tak laické veřejnosti, částečně kvůli tomu, že většina dnešních badatelů považuje jeho vyprávění o životě a působení Ježíše Nazaretského za vůbec nejstarší. Oceňován je ale i jeho svižný literární styl a užití dramatické ironie. Nebylo tomu tak ale vždy. Pro starověké křesťany, kteří investovali značné úsilí do vytvoření normativního rámce, do kterého se vešla určitá dogmata a přijaté praktiky, nebylo Markovo evangelium právě zajímavé. Brenda Deen Schildgen píše, že „Markovo evangelium prakticky chybí v křesťanských spisech prvních století, je tedy evidentní, že s ním nebylo vnímáno stejně, jako s ostatními evangelií, natož aby bylo považováno za něco extra.“

Schildgen své tvrzení opírá o výzkum toho, jak často jsou novozákonní evangelia citována v literatuře patristického období. Na základě studia prvních tří svazků Biblia Patristica odhaduje, že odkazů na Marka je zhruba 1400, zatímco na Matouše to je kolem 3900, na Lukáše 3300 a na Jana 2000. Jedná se přitom o spisy z nejranějšího období až do konce druhého století a teologů jako Irenej z Lyonu či Klement z Alexandrie. Když pomineme biblické citace u Órigena, klesne nám počet odkazů na Marka ve třetím století na 250, v porovnání s 3600 na Matouše, 1000 na Lukáše a 1600 na Jana. Když ale opět zahrneme Órigena, vyjde nám přibližně 8000 odkazů na Matouše, 5000 na Jana, 3000 na Lukáše a pouhých 650 na Marka.

Obdobně ve stejných svazcích počítal i Peter Head: v prvním svazku je zasvěceno Matoušovi 70 stránek, Markovi 26, Lukášovi 59 a Janovi 36. V druhém svazku je to 64 stránek pro Matouše, 5 pro Marka, 18 pro Lukáše a 31 pro Jana. Následuje třetí svazek: 57 stránek pro Matouše, 5 pro Marka, 23 pro Lukáše a 38 pro Jana.

Při pohledu na tato čísla je nám zřejmé, že Marek je zastoupen výrazně méně, ale i na tyto statistiky shromážděné z Biblie Patristiky existují protiargumenty. Všechna tři „synoptická“ evangelia opakují vesměs ten samý obsah, může být proto obtížnější určit, zda raněkřesťanský spisovatel odkazoval na Matouše, Marka anebo Lukáše, když se zabýval nějakou epizodou z Ježíšova života, která se objevuje ve všech třech. Dále je pravděpodobné, že všichni tři evangelisté čerpali z rozličných ústních i psaných tradic, které se mohly docela dobře dochovat až do druhého století. Z tohoto důvodu Helmut Koester tvrdí, že vědci nemohou s jistotou říci, jestli autor z druhého století skutečně cituje některé z novozákonních evangelií, ledaže jeho text zároveň odrazí i určité redakční či ediční specifikum konkrétního evangelia. Například narážka na Ježíšův křest by se objevila v celé řadě zdrojů, ale křesťanský autor pravděpodobně odkazuje na Matouše, když cituje Ježíšův výrok, že „je třeba naplnit všecko, co Bůh žádá“, který je unikátní revizí Markova líčení (Mt 3:15). S využitím tohoto přísného hodnocení Helmut Koester akceptuje jen jeden odkaz na Marka z doby před Irenejem z Lyonu, a to v díle Justina Mučedníka (Dialog s Židem Tryfónem). I když jiní vědci i za použití Koesterovy metody připouštějí ještě několik dalších odkazů.

Nejenže Markovo evangelium nemělo přílišný dopad na křesťanskou komunitu prvních století, explicitní zmínky z patristického období, pokud jde o původ tohoto evangelia, naznačují, že si s ním nevěděli rady. Ačkoliv Papiáš z Hierapole je přesvědčen, že evangelista Marek zachytil kázání apoštola Petra o výrocích a činech Ježíše v zásadě věrně, připouští však, že evangelista své podklady neseřadil ve správném pořadí (taxis), protože nebyl Ježíšovým očitým svědkem, nýbrž pozdějším následovníkem a tlumočníkem apoštola Petra (Eusebius, Církevní dějiny). Irenej naznačuje, že Markovo evangelium vzniklo až po Petrově „odchodu“ (exodos), kdežto Klement z Alexandrie píše, že evangelista Marek jej sepsal ještě za Petrova života, ale bez jeho vědomí. Když se měl Petr dozvědět, že evangelista sepsal obsah jeho kázání a rozšiřoval je mezi římskými křesťany, podle Klementa mu to bylo celkem jedno – „ani Marka neodradil, ani k tomu nepobízel“ (Eusebius, Církevní dějiny). Irenej a Klement tak oba nenápadně tvoří příkop mezi Petrem a jeho chráněncem. A posledně Hippolyt Římský (Vyvrácení všech herezí), který ve své latinské předmluvě k Markovi evangelistovi připisuje přídomek colobodaktylus (výpůjčka z řec. kolodáktylos, „křivoprstý“), což snad původně bylo namířeno přímo na osobu evangelisty, nebo na text evangelia coby „vytrženého“.

Jaký důvod tedy stojí za tím, že je Markovo evangelium tak opomíjené? Vedle gramatických a stylistických nedostatků je možné, že bylo považování na nekompletní, protože v něm chybí Ježíšovo dětství či zjevování učedníkům po zmrtvýchvstání, ale také některé etické motivy jako kázání na hoře (Mt 5, 6 a 7) či kázání na rovině (L 6:17–49), která jsou známá z ostatních evangelií. Matouš skutečně reprodukuje 90 procent Markova obsahu a vedle toho přidává spoustu dalšího materiálu a reviduje či pomíjí pasáže, které mohou být z teologického hlediska problematické (Mk 2:21, 3:19–20, 6:5, 7:19, 32–35, 7:33–34, 8:22–26, 10:18). Podobně postupuje i Lukáš, i když ten toho vynechává podstatně více (např. Mk 6:45–8:26) a ve finále tak reprodukuje jen 51 procent Markova obsahu. Podle Davida C. Sima se autor Matoušova evangelia pokoušel sepsat novou a vylepšenou verzi Ježíšova životopisu a Markovo evangelium tak nahradit. Také autor Lukášova evangelia zdůrazňuje, že i přes řadu dřívějších pokusů jeho evangelium přináší líčení Ježíšova života v tom pravém sledu (L 1:1–4). Je tedy s podivem, že Markovo evangelium přežilo i poté, co Lukáš i Marek uchovali většinu jeho obsahu.

Willi Braun i já jsme se zabývali ještě dalším důvodem, proč se autoři patristické literatury stavěli k Markovi chladně: obávali se, že konkurenční křesťanské frakce Marka využívali na podporu svých teologických nauk, které oni odmítali. Podle Ireneje měli Marka v oblibě zvláště ti, kteří oddělovali osoby Ježíše a Krista a odmítali, že nebeský Kristus mohl trpět. Co tím má Irenej na mysli je, že jeho teologičtí oponenti měli vlastní „separatistickou“ christologii, podle níž při Ježíšově křtu do jeho pozemského těla vstoupila božská bytost a zase jej opustila předtím, než zemřel.

Markův narativní styl mohl být takovými čtenáři z druhého století vnímán jako kompatibilní s jejich teologickým systémem, protože hned v prvních řádcích popisuje sestup Ducha „na“ (eis) Ježíše během jeho křtu v Jordánu spolu s doprovodným prohlášením, že je vyvoleným Synem (Mk 1:10–11), i Ježíšův poslední výkřik na kříži lamentující, proč byl Bohem opuštěn (Mk 15:34, Mt 27:46). Matouš a Lukáš vůči podobným interpretacím nebyli tak náchylní, protože Ježíšova christologická identita je u nich jasná z líčení zázračného početí i zjevování vzkříšeného Ježíše. Některé doplňky pozdějších opisovačů mohou být vysvětleny jako snaha upravit pasáže, které by mohly být špatně pochopeny (Mk 1:1, 10, 15:34, 16:9–20). Markovy esoterické motivy rovněž mohly přitahovat pozornost různých gnostických skupin, například karpokratovců, kteří „tajemství“ království (Mk 4:11, Mt 13:11, L 8:10, TmEv 62) dávali do souvislosti s vlastními tajnými naukami, které předávali jen svým zasvěceným.

Čím to je, že takto marginalizované evangelium přežilo až do současnosti, když spousta jiných antických křesťanských spisů zmizela v čase? Počínaje Papiášem z Hierapole je patristická tradice takřka jednotná v přisuzování Markova evangelia apoštolské autoritě Petra. Ať už proti jeho literárnímu stylu nebo teologii měli patrističtí spisovatelé jakékoli námitky, vždy hájili pravost jeho líčení Ježíšova života, které vycházelo ze vzpomínek Ježíšova prvního učedníka Petra. Tak se Markovu evangeliu dostalo oficiálního schválení a zajistilo, že jej křesťané budou užívat. K ilustraci toho, co se skrývá za celou debatou ohledně otázky Markova autorství, Michel Foucault vysvětluje, že „funkce autora“ je skutečně pouze diskursem o správné klasifikaci a vlastnictví textu. Dále začal být Marek čten po boku ostatních tří novozákonních evangelií. Irenej například trvá na tom, že kánon o čtyřech evangeliích je tak přirozený, jako čtyři světové strany. S každým ze čtyř evangelií také koreluje jedna z čtyř živých bytostí popisovaných v Ezechielovi (1:5–14) a Knize Zjevení (4:6–8). Podle Ireneje je tak Marek nepostradatelnou součástí čtyřdílného evangelijního kánonu, který tím vyjadřuje svůj prorocký charakter. Francis Watson shrnuje, „čtyřdílné evangelium může samo o sobě být vnímáno jako akt evangelijní produkce, která vyznačuje definiční moment v recepční historii jednotlivých textů, ale zároveň tvoří nový smíšený text, který generuje svou vlastní složitější recepční historii.“ Chybějící začátek, konec a některé složitější pasáže uprostřed Marka mohou být méně problematické, porovnají-li se s ostatními evangelii (srv. Mk 6:5–6 s Mt 13:58 nebo Mk 10:17–18 s Mt 19:16–17).

Tím, že se k Markovu evangeliu přihlásily patristické autority a že bylo umístěno do čtyřdílného evangelického kánonu, byl Markův text plně rehabilitován a přijat křesťanskou církvi. Pokud by k tomu nedošlo, je nepravděpodobné, že by se Markovo evangelium do současnosti vůbec zachovalo, natož aby se stalo součástí křesťanské Bible. Historikové, kteří se zabývají původem a vývojem evangelijní tradice, jakož i křesťané, kteří čerpají inspiraci z Markem prezentované dobré zprávy, tak mohou být vděční spisovatelům z patristického období, že Markovo evangelium zachránili před ztracením.

Zdroj

Původní článek „Why Did the Gospel of Mark Survive?“ Michaela Koka naleznete na stránkách Bibleinterp.com.

Zdroj

Michael Kok vystudoval biblistiku na University of Sheffield. Je autorem knihy The Gospel on the Margins: The Ideological Function of the Patristic Tradition on the Evangelist Mark (2015) a více než desítky odborných článků, kapitol a knižních recenzí. Provozuje blog The Apostles' Memoirs.