Obrázek manželství ve starověkých Athénách a Spartě

Helena P. Schrader

Publikováno: 17. dubna 2017

Vztahy mezi muži a ženami ve Spartě vyvolávaly v celém antickém světě údiv a nepochopení. Pro své zvláštní postavení a chování byly spartské ženy pokládány za dominantní a divné. Aristotelés Sparťankám kladl za vinu, že zapříčinily úpadek spartského státu. Když jednou Athéňanka (snad ze závisti) pronesla k spartské královně Gorgóně: „Jenom vy, Sparťanky, vládnete mužům,“ Gorgó jí odpověděla: „Vždyť jenom my rodíme muže!“

Abychom docenili unikátní aspekty spartského manželství, je užitečné si připomenout, jak vypadala manželství elit v jiných řeckých městech. Podíváme se proto do Athén, neboť pro Athény máme v tomto směru nejspolehlivější zprávy; zaměříme se přitom na elity, neboť ty nebyly řemeslníky ani obchodníky a měly ten přepych, že vlastnili otroky – čímž co se týče společenského postavení a životního stylu jsou nejlépe srovnatelní se spartskými občany (spartiaty).

Athény

Athénští muži většinou vstupovali do manželství kolem třiceti let a obvykle už měli sexuální zkušenosti. Pro začátek bylo běžné, že chlapci byli předmětem homosexuálního zájmu ze strany starších mužů. Takové vztahy byly ve společnosti tolerovány a chlapci z nich mohli i těžit, např. starší milenec mohl pro svého chráněnce zajistit vzdělání. Zajímavé ovšem je, že na erotických motivech na dochované athénské keramice nebývají chlapci vyobrazeni s nadšením, nýbrž spíše smířeně, stoicky.

Jakmile Athéňan dosáhl dospělosti a občanství, přestal být předmětem sexuálního zájmu a stal se predátorem. Buďto se mohl zaměřit na mladšího chlapce ze své vlastní vrstvy a vyměnit tak roli, kterou zastával ještě nedávno sám, anebo mohl využít sexuálních služeb v některém z živějších obchodních středisek starověkého světa. (Existuje mnoho dokladů, že jedním z artiklů, který Athénám přinesl bohatství, byli otroci.) Buď se jednalo o prostitutky, od nejlevnějších pouličních děv až po exkluzivní kurtizány, které si svou klientelu vybíraly samy. A na škále mezi tím se pohybovaly nejrůznější ženské, ale i mužští „baviči“, kteří vystupovali na symposiích, které mladí bohatí muži více méně pravidelně navštěvovali.

Nakonec však potřeba mít dědice muže dotlačila do manželství (podle řady výpovědí tak činili jen s krajní nevolí). Začali tím, že zkontaktovali zástupce rodin – s nimiž by příbuzenský svazek pro ně byl politicky výhodný, anebo od nich alespoň mohli počítat s bohatým věnem – a začali vyjednávat o sňatku s některou z jejích příslušnic. Je velmi nepravděpodobné, že by muž svou potenciální choť ještě před svatbou byť i zahlédl; dívky byly svou rodinou pečlivě hlídány a na veřejnosti se objevovaly jen výjimečně. Vyjednávání o sňatku vedl její mužský poručník. Poté, co rodina zaplatila ženichovi věno, byla nevěsta převezena do jeho domu. To byla radostná událost doprovázena hudbou, tancem a hostinou.

Z pohledu muže se po svatbě – kromě přítomnosti manželky v domě – dohromady nic nezměnilo. Nic mu nebránilo i nadále chodit na symposia, navštěvovat své chráněnce nebo nevěstince. Athéňan měl plné právo zaplatit nějakému chuďasovi, aby jeho dcera docházela k němu domů jako konkubína a vedle toho mohl samozřejmě spát i se svými otrokyněmi. Manželství sloužilo čistě jako svazek k plození legitimních dědiců – leč v dobách populačního úpadku i tato úloha byla oslabena zákony, které přiznávaly občanství i dětem vzešlých ze svazků athénských občanů a konkubín či cizinek.

Athénské dívky se obvykle vdávaly jakmile začaly menstruovat, což zároveň znamenalo, že jejich nastávající nastávající manželé bývali tak dvakrát starší. Dívky bývaly drženy doma, nebyly vystavené slunečnímu svitu nebo fyzickému cvičení a jejich jídelníček byl velmi chudý – chybělo v něm maso, ryby, víno či koření. Nedostalo se jim žádného vyššího vzdělání a zpravidla byly negramotné. Zato je učili, že žena má mluvit co nejméně a v přítomnosti mužů už vůbec.

Jakmile athénská dívka dosáhla pohlavní dospělosti, věděla, že jí její rodina může kdykoliv někomu zaslíbit – a ona proti tomu nezmůže vůbec nic. Většinou se dívka provdala za muže, kterého vůbec neznala a viděla ho poprvé až ve chvíli, kdy přišel, aby si jí odvedl k sobě domů, pryč od rodiny a všeho, co dosud znala. Manželův dům mohl být někde daleko a navíc jej i mohla dále sdílet s jeho matkou, sestrami či dokonce konkubínami.

Ani po svatbě však nemohla manipulovat s více penězi, než za kolik se dal koupit bušl obilí. Bylo považováno za nevhodné, aby se nechala vidět stát ve dveřích, natož někde venku například na trhu. Promluvit s cizím mužem mohlo způsobit skandál, dokud tedy už nebyla dost stará, aby byla babičkou. Domov mohla opustit jen k rodící sousedce, na svatby, pohřby a náboženské slavnosti.

Odhaduje se, že fertilita průměrné Athéňanky byla šest dětí, přičemž dětská mortalita dosahovala 20 až 40 %. Ještě hrůznější jsou však časté zmínky o zabíjení dětí. Otec měl právo usmrtit dítě, které mohlo představovat finanční přítěž. Kvůli nutnosti věna, ale i obecně nízké společenské hodnotě žen se dá předpokládat, že podobně jako i v dnešních kulturách od Číny po Afghánistán, byly z vůle svých otců mnohem častěji odvrženy dívky.

V neposlední řadě, pokud byla žena svedena či znásilněna, podle zákona se s ní její manžel musel nechat rozvést. Ale i pokud byl manžel oddaný a benevolentní a manželku opustit nechtěl, athénské právo mu rozvod přikazovalo, jinak muži hrozila ztráta občanství.

Sparta

Ve Spartě byl obrázek manželství dramaticky odlišný. Spartští chlapci odcházeli z domu rodičů ve věku sedmi let, když začali chodit do veřejné školy (agoge). Ve věku 21 let vyměnili školní ubytovnu za vojenská kasárna a až po dosažení 31 let se mohli odstěhovat do vlastního domu a žít s rodinou. Mnoho historiků proto spekuluje, do jaké míry byla mezi spartskými muži rozšířená homosexualita, ale takové úvahy zcela ignorují realitu života kolem kasáren.

Zaprvé, už v raném věku Sparťané trávili mnoho času venku hrou, na lovu, na rybách, jízdou na koni nebo plaváním a všude přitom potkávali dívky svého věku a společenské vrstvy – protože na rozdíl od Athén, ve Spartě bylo zákonem, že i dívky musejí chodit do školy, tak jako jejich bratři. Podobně chodily na hřiště, do jízdárny nebo gymnasia, aby se naučily běhat, zápasit, házet diskem a oštěpem. Dívky i chlapci se koupali v řece Eurótás – a stejně jako oni se cvičily a koupaly nahé.

Vedle sportu byla Sparta proslulá svou „zbožností“, čili že ctila nejrůznější bohy a v průběhu roku slavila řadu náboženských svátků, z nichž některé trvaly i několik dní. Během nich se konaly náboženské průvody, sportovní utkání, dostihy či závody vozatajů, kterých se aktivně účastnili muži i ženy; závody ženských vozatajek jsou výslovně zmíněny v třídenním spartském svátku Hyakínthie. Vedle toho probíhaly také soutěže ve zpěvu a tanci; opět, dívky se těchto klání účastnily spolu s chlapci. Soutěžící na nich někdy vystupovali v kostýmech, které cizincům mohly připadat nevkusné, a někdy dokonce nazí.

Jelikož Sparta byla fakticky vzato maloměstem (na vrcholu své moci za vlády krále Leonida měla 8000 mužských občanů všech věkových kategorií), tak v době, kdy chlapci a dívky dosáhli adolescence, již osobně znali všechny své potenciální partnery, s nimiž se za tu dobu účastnili nejrůznějších společenských aktivit, během kterýchž byli oblečeni od formálních úborů až po vůbec nic. Je třeba připomenout, že se nejen viděli, ale i slyšeli. Žádný spartský zákon ani obyčej ženám nepřikazoval, aby byly zticha; řada zpráv od cizích návštěvníků naopak dokládá, že spartské ženy byly často prostořeké. Od chlapců a dívek navštěvující agoge se očekávalo, že budou prokazovat úctu vůči starším, ale už nikoliv vůči sobě navzájem. Nikdo, kdo kdy vychovával či pracoval s teenagery, nemůže věřit tomu, že spartští mládežníci si od sedmi let hráli, lovili, plavali, jezdili na koni, zpívali a tancovali, aniž by spolu mluvili či flirtovali. Zajímavější otázkou je, jak učitelé a rodiče dovedli zařídit, aby se celý systém nevymkl kontrole.

Jednou možnou odpovědí je, že tomu zkrátka nechávali volný průběh. Protože spartské zvyky, už od raně archaického až do klasického období, zakazovaly věno a svatební obřad byl prost veškeré náboženské náplně, mohla spartská realita být plná manželství uzavřených z lásky. Podle soudobých pramenů vypadal svatební obřad následovně: nevěsta si oholila vlasy jako chlapec (v agoge), oblékla si mužský šat (nejspíše chitón, jaký se nosil v agoge) a čekala sama ve tmě. Ženich se přikradl po setmění a sám, „vzal ji“ (ne nutně domů), a nad ránem se potichu vrátil zpět do kasáren. Nápadně to připomíná dva milence, kteří se snaží ujít pozornosti stráží hlídkujících v ulicích, protože provádějí něco, co se nemá. Pokud se na to podíváme takto, tak už není zapotřebí zdlouhavě vysvětlovat rituál s převlekem za chlapce.

Plútarchos uvádí – a po něm to nekriticky opakují i pozdější historikové –, že důsledkem tohoto pokoutného obyčeje muži „mohli mít děti ještě dříve, než ráno svojí ženu spatřili“. To je ale hloupost. Jak jsem výše poukázala, spartští muži své budoucí ženy vídali prakticky denně už od sedmi let. Navíc po svatbě mohli své ženy navštěvovat kdykoliv, zatímco ty i poté mohly dále sportovat, jezdit na koni, chodit do města na trhy nebo do chrámů a stýkat se se svými sestrami – a to především, když se ještě nemusely starat o domácnost a měly na takové věci čas. Je možná pravda, že mladé spartské páry neriskovaly milování za denního světla, ale vzhledem k lidské povaze, tak i o tom dost pochybuji.

Anebo spartské zákony byly silnější, než lidská přirozenost a mladí Sparťané vzorně plnili to, co jim zákony ukládaly. Ty kázaly, že mladík v plné síle (21 – 30 let, tedy stále v aktivní službě) si vybere dívku dobrého charakteru, jež je „dost stará na sex“ (čili starší 18 let), půjde nejprve žádat o svolení jejího otce a až poté ji uprostřed noci uzme, načež se vrátí zpátky do kasáren. I za takových podmínek by se ale dalo žít.

Za daných okolností můžeme bezpečně předpokládat, že lidé ve Spartě nemuseli zdaleka tolik vyhledávat sex mimo vlastní společenskou vrstvu a věkovou skupinu. Protože zákony ve městě netolerovaly nevěstince a mladíci museli přespávat v kasárnách, jejich příležitost k návštěvě podobných zařízení byly omezené. Spartské ženy-neobčanky pocházely z vrstev heilótů a prioiků. Zdá se, že perioikové své ženy drželi zavřené doma podobně, jako ostatní Řekové, a spartiatům (spartským občanům) tak nenechávali moc příležitostí, aby je svedli. Perioikové nebyli stavem otroci, nýbrž svobodní lidé, tudíž jakýkoliv násilný čin proti nim by vyústil v přísný trest. K incidentům tak nejspíše docházelo jen zřídka. A pokud jde o heilótské ženy, tak ani ty nebyly spartiatům zdaleka tak přístupné, zejména ve srovnání s otrokyněmi u ostatních Řeků. Jednak proto, že heilóti žili na venkově daleko od vlastní Sparty, a druhak nebyli majetkem soukromých osob, nýbrž spartského státu. Nebyli však v pravém slova smyslu otroky; mohli se ženit a mít děti s kým chtěli, žili v rodinných jednotkách a ve vlastních komunitách. Díky tomu byly jejich ženy méně zranitelné, než klasické otrokyně. Spartiaté se sice na heilótech mohli dopouštět násilí, ale tím by současně poškozovali státní majetek a mohl je za to čekat trest, zejména pokud k útoku neměli žádný rozumný důvod. Že by spartští starší shledali mladíkovu vášeň pro heilótskou dívku za ospravedlnitelný důvod pro zmrzačení státní pracovní síly je podle mého názoru nepravděpodobné. Zkazky o „honech na heilóty“ máme zaznamenány až od konce 5. století př. n. l., kdy byla Sparta již v úpadku. Spartské hospodářství vždy silně záviselo na práci heilótů, je proto nepředstavitelné, že by byli často a ve velkém měřítku vyvražďováni, s výjimkou nějakých velmi neobvyklých okolností. Heilóti z Lakónie byli navíc Spartě vždy velmi loyální (na rozdíl od heilótů z Messénie) – sotva by tomu tak bylo, kdyby se Sparťané běžně dopouštěli násilí na jejich ženách.

Z perspektivy ženy její svatba nebyla nikdy za úplně cizího člověka. Spartské dívky viděly a flirtovaly se svobodnými mládenci od brzkého věku; znaly jejich jméno i pověst. Když otec přišel domů a oznámil, že má pro svou dceru nabídku k sňatku, ona na to měla svůj názor a žádný spartský zákon ani obyčej jí nebránil v tom ho vyjádřit. Jestli ovšem otec poté naslouchal, to už je jiná otázka, není ale pravděpodobné, že by vnucoval své dceři ženicha přes odpor její matky, která bezesporu spartské mládence znala tak dobře, jako její dcera. Spartské dívky si tak své ženichy možná přímo nevybíraly, měly však poměrně velkou šanci se vyhnout sňatku s těmi nejhoršími z nápadníků.

Jako manželka, přinejmenším poté, co manžel opustil aktivní vojenskou službu a začal žít s rodinou, převzala spartiatská žena kontrolu nad domácností, majetkem a rodinnými financemi. Měla také na starosti péči o děti do věku sedmi let; dcery pak opět ve věku mezi pubertou až do svatby (předpokládá se, že dívky v tomto období nežily v agoge). Od spartiatských žen se nevyžadovala fyzická práce, od toho sloužili heilóti. Pokud byla k tomu bohatá a měla dostatek volného času, mohla se věnovat zálibám typu chovu koní, psů nebo lovu. Do města chodila nejen při příležitosti veřejných svátků, ale i běžně na trh nebo cvičit do gymnasia, neboť stejně jako muži, i ženy měly zůstat fyzicky zdatné až do vysokého věku. Pokud žila daleko od Sparty, jezdila do města povozem nebo válečným vozem taženým koňmi; ve městě se mohla setkat a mluvit s kým chtěla.

Není důvod si myslet, že spartské ženy měly v průměry vyšší nebo nižší fertilitu než ostatní Řekyně. Sparta pravděpodobně měla nižší novorozeneckou úmrtnost, protože ženy měly děti ve vyšším věku, byly v lepším zdravotním stavu a lépe se stravovaly. Každý novorozený chlapec byl zkontrolován staršími; pokud měl nějakou tělesnou vadu, kvůli níž bylo nejisté, zda bude moci v dospělosti bojovat, mohli starší rozhodnout o jeho likvidaci. Matka ale měla jistotu, že by se k takovému kroku přistoupilo jen kvůli fyzickému defektu dítěte a nikoliv z libovůle otce. Nemáme žádné důkazy o tom, že by podobné zkoušce byly vystaveny i novorozené dívky.

I když nelze zcela zobecnit jak spartské – nebo třeba athénské či americké – manželství vypadalo, několik věcí je jasných. Ve srovnání s ostatními Řeky, spartští manželé si byli věkem a vzděláním blíže. V době sňatku pro sebe nebyli navzájem cizími lidmi a ve většině případů se svazkem oba souhlasili. Po určitou dobu žili v určitém quasi-sňatku, kdy nežili ve společné domácnosti a manželka neměla na starosti společný dům; ten si pořídili až po několika letech. Občanský status muže a jeho synů tak závisel na tom, jak dobře žena hospodařila s rodinným majetkem, protože pokud by nedokázal platit poplatky klubu nebo za vzdělání pro děti, mohli otec nebo synové přijít o občanská práva. Není proto překvapením, že žena byla v domácnosti neomezeným pánem. Je nepředstavitelné, že by v domě strpěla konkubíny nebo nějaké tanečnice, které by si manžel se svými přáteli domů vodil. Celkově šlo o model manželství založený na vzájemné úctě.

A ještě jedna poznámka. Obecně se předpokládá, že když muži trávili tolik času mimo domov, žily si spartské ženy ve svém vlastním světě a stýkaly se převážně s dalšími ženami. Údajná častá nepřítomnost mužů se vysvětluje jako důvod pro homosexualitu a cizoložství. Toto je překvapivé, když zvážíme, že ani muži v aktivní vojenské službě necvičili celý den – patrně jen několik hodin denně – a ani večeře v klubu netrvaly tak dlouho, jako hostiny v jiných řeckých městech. Ve všední dny tak spartští manželé nebyli mimo domov více, než dnešní pracující muž, který z domova odchází mezi sedmou a osmou hodinou a vrací se za nějakých deset hodin nebo i více. Doklady dále naznačují, že během svátků, které byly časté, muži a snad i chlapci doma trávili celý den. Kolik volného času, kterého spartští muži měli mnohem více než řemeslníci a obchodníci v jiných řeckých městech, ale trávili se svými manželkami, bylo v každém vztahu různé, ostatně jako dnes. Pokud jde o časté spartské války, tak až do peloponéské války byla válečná tažení čistě sezónní záležitostí a zpravidla netrvala déle než dva nebo tři měsíce. I dnes ale muži jezdí na služební cesty, slouží v armádě nebo cestují, a to i na celé měsíce v roce. Málokterá spartská žena viděla svého manžela tak málo, jako ženy dnešních vojáků sloužících v Afghánistánu, Iráku nebo u námořnictva.

Nic z toho neznamená, že se ve Spartě nenašla nešťastná manželství nebo nevěra. Je pozoruhodné, že ve Spartě neexistovaly žádné formální tresty za cizoložství. Nejslavnější spartská královna Helena utekla od krále Menelaa a žila deset let s mladším mužem, čímž vyvolala válku, na jejímž konci stálo zničené město a hromada mrtvol – aby se nakonec vrátila do Sparty a znovu se ujala své královské role a „žila šťastně až do smrti“. Helena byla ve Spartě uctěna řadou chrámů, pomníků i slavností, a to i přes svou předchozí nevěru. Helena Spartská byla sice fiktivní postavou, ale i jiným skutečným spartským královnám nevěra celkem lehko prošla.

Není se tedy čemu divit, že zbytek antického světa na spartské ženy nazíral jako na nemravné a opovrženíhodné. Ale jak se Leonidova žena snažila vysvětlit svým často citovaným výrokem: spartské ženy byly jaké byly, protože spartští muži byli dost silní a sebevědomí, aby je dovedli ocenit.

Zdroj

Původní článek „Marriage: Athenian versus Spartan“ Heleny P. Schrader naleznete na stránkách jejího projektu Sparta Reconsidered.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.