Manicheismus v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 19. května 2016

Roku 1904 hlava německé archeologické expedice ve východním Turkestánu Friedrich W. K. Müller vydal prohlášení, jež zásadním způsobem změnilo dějiny manicheismu. Bylo oznámeno, že rozluštěné texty objevené v turkestánském Turfánu byly manichejského původu. Následné objevy dalších textů v různých jazycích – turecké a čínské z Číny a koptské z Egypta – navždy změnily vnímání dějin a vývoje tohoto náboženství. Významné informace poskytly i moderní překlady děl svatého Augustina proti manichejcům. Vynořily se nové důkazy spojující manichejství s křesťanstvím, se sektářskými hnutími albigenských, valdenských a katarů, později i k rytířskému řádu templářů nebo křesťanské mystické sektě rosenkruciánů. Existují i teorie o napojení na tajnou společnost známou jako svobodní zednáři, ale důkazy v této oblasti nejsou dostatečně průkazné. V kontextu íránologie objevené texty rovněž naznačují, že množství perské a islámské (súfíjské) mystické literatury, která v Íránu vznikla po islámské expanzi v 7. století, má přímou návaznost na manichejské mystické texty přeložené do novoperštiny (fársí).

Manichejské náboženství založil ve druhé polovině 3. století perský prorok jménem Mání. Mání měl ambici z manichejství učinit skutečnou syntézu již existujících velkých náboženských systémů té doby. V manicheismu tak nalezneme zoroastrovský dualismus, babylónský folklór, buddhistickou etiku a též prvky křesťanství a judaismu. Mání byl gnostik a věřil ve spasení skrze poznání. Manichejství tvaroval do podoby náboženství čistého rozumu; manicheismus vysvětloval původ, složení a budoucnost kosmu a prohlašoval, že má odpověď na všechno.

Manichejský dualismus hlásal, že existuje dobro a zlo. „JHVH“, židovský bůh ze Starého zákona je ten dobrý, spirituální bůh světla. Tím špatným je novozákonní Satan, který představuje hmotu a temnotu, ale je stejně věčný a mocný. Dobrý bůh je zodpovědný za lidské duše a vědomí, Satan stojí za lidskou tělesností, vášněmi a emocemi. Samotný člověk je tak bitevním polem mezi dvěma bohy, kteří se snoubí v těle a mysli, jejich dvou základních principů. Manichejské učení vyzývá k vyhýbání se materialismu, vášním a emocím a naopak státi se plně duchovním a rozumným. Ti, kteří se stanou plně rozumnými a duchovními mohli po smrti odložit svá těla a vrátit se do nebe.

Ti, kteří zůstali u materiální a vášnivé části sebe byli odsouzeni se znovu a znovu rodit do fyzických těl. V praxi to vypadalo tak, že manichejci se vyhýbali sexu a masu, místo toho jedli „světlonosnou“ zeleninu, jako melouny a ředkvičky, přičemž se ani nepodíleli na její přípravě, protože při přípravě jídla se zničila část jeho světla. Manichejci tedy potřebovali asistenty, takzvané „naslouchající“, kteří jim připravovali jídlo a zajišťovali další jejich potřeby. Naslouchající směli žít volně a také uzavírat sňatky. Svatý Augustin, jeden z otců zakladatelů křesťanské církve, byl v mládí manichejec a strávil osm jako naslouchající. Později se od manicheismu odvrátil a tvrdě jej ve svých spisech kritizoval jako kacířství.

Svatý Augustin Máního odsoudil za učení, že Kristus nebyl člověk, ale božská bytost, jež dočasně obývala iluzorní tělo, a dále, že Duch svatý není ničím jiným, než Máního vlastní „druhé já“. Jako takový byl Mání vlastně inkarnací Ducha svatého, i když v o něco méně čistě božské podobě, než Kristus. Manichejci odmítali zcela Starý zákon a i většina Nového zákona, přebrali pouze evangelium podle Matouše a samotnou postavu Ježíše Krista, který v jejich víře hrál ústřední roli.

Pro existenci zla manichejci vyvinuli velmi jednoduché vysvětlení: zlo existuje kvůli zlému bohu a v lidech existuje proto, že principy světla a temnoty jsou v lidech nepřirozeně smíšené. Vrcholným cílem existence je zcela oddělit od sebe světlo a temnotu, což je myšlenka převzatá ze zoroastrismu. Ti, kteří se zcela zasvětí tomuto cíli, se nazývají „vyvolení“ či „dokonalí“; ti, kteří přijali manichejské učení, ale nemohli se zdržet pozemských radovánek, se pak stali „naslouchajícími“. Naslouchající dodržovali deset Máního přikázání, jež zakazovala modlářství, lež, chamtivost, vraždu (tj. obecně zabíjení čehokoliv), smilstvo, krádež a pochybování o náboženství, magii, pokrytectví a náboženskou lhostejnost. Další společnou povinností pro všechny manichejce byla motlitba a dodržování půstu.

Manicheismus se s neobyčejnou rychlostí šířil po celém Východě. Na Západě (Afrika, Španělsko, Francie, severní Itálie, Balkán) se během tisíce let jen sporadicky tu či onde vynořovaly izolované komunity. Manicheismus kvetl především v zemích svého původu (Mezopotámie, Babylónie, Turkestán) a dále na východě v severní Indii, západní Číně a Tibetu, kde přežíval téměř tisíc let. Byla to právě popularita a rychlost, s jakou se nové náboženství šířilo, která vedla k vraždě jeho zakladatele Máního sásánovským králem Bahrámem I. a pronásledování jeho přívrženců jak v Persii, tak v křesťanských zemích.

Mání spíše než osobní jméno je titul a výraz úcty. Slovo pravděpodobně pochází z babylónsko-aramejského Máná, „duch světla“, „král světla“ či „zářný“, jak se sám Mání také označoval. Narodil se do vznešené íránské rodiny roku 215 ve vesnici Mardinu u Ektabany (Hamadánu). Jeho otec byl mužem silného náboženského přesvědčení, který opustil Ektabanu, aby se připojil k jihobabylónským puritánům – mandejským baptistům, u nichž Mání později získal své první vzdělání. Mání obdržel své první zjevení ve dvanácti letech. „Anděl at-Taúm (židovský Tamiel) se mu zjevil a nabádal ho, aby opustil baptisty a žil počestně, ale ještě aby počkal tak dvanáct let, než se lidem projeví.“ Mezitím Mání vynikl i v umění, zejména malířství; manichejské ilustrované rukopisy se staly legendárními samy o sobě.

Babylón byl v té době pořád centrem pohanského kněžstva, které ovšem bylo pod kontrolou zoroastrovských Peršanů. V Babylónu se Mání důkladně seznámil se starým mezopotámským náboženstvím. Manichejská propagandistická literatura uvádí, že se Mání poprvé ke svému novému osudu poprvé přihlásil v královském městě Gondešápúr v den korunovace krále Šápúra I. v roce 242, kdy se sešly velké davy lidí ze všech částí říše.

Mánímu se připisuje výrok: „Moudrost a dobré skutky byly vždy neseny z jedné epochy do druhé dokonalou družinou, Posly od Boha. Tak se zjevily ve své době díky Prorokovi jménem Buddha v Indii, jindy prostřednictvím Zarathuštry (Zoroastrés) v Persii, v jiných časech pak zásluhou ‘Ísy (Ježíše) na Západě. Potom přišlo Zjevení a toto Proroctví se projevilo v tomto posledním věku skrze mě, Máního, Posla Boha Pravdy na území Babylónie.“

Úspěch se nedostavil bezprostředně a Mání brzy opustil zemi a několik let strávil za hranicemi, kde zakládal manichejské komunity v Indii a Turkestánu. Když se nakonec vrátil do Persie, dokázal na manichejskou víru obrátit prince Péróze, mladšího bratra krále Šápúra, kterému Mání posléze věnoval jedno ze svých nejvýznamnějších děl, Šápúrakán. Péróz pro Máního zařídil audienci u Šápúra, která se ovšem nevydařila, Mání byl donucen k opuštění Persie a nakonec skončil ve vězení, ze kterého byl propuštěn až po Šápúrově smrti v roce 274. Nový král Hormizd I. byl Mánímu příznivě nakloněn, ale příliš brzy zemřel. V roce 276 nebo 277 nechal Hormizdův nástupce Bahrám I. Máního ukřižovat, z mrtvoly stáhnout kůži a tu potom vycpat slámou a pověsit na jednu z městských bran jako výstrahu pro Máního přívržence, které král nechal tvrdě stíhat. Brzy poté začali s pronásledováním manichejců také Římané.

Mání byl nejúspěšnější v zemích ležících východně od Persie. Íránský historik Bírúní kolem roku 1000 napsal, že „většina východních Turků, obyvatel Číny a Tibetu a mnoho lidí v Indii náleží k Máního náboženství.“ Během jedné generace od prorokovy smrti se jeho následovníci usadili až na malabarském pobřeží. Manichejství se rychle šířilo v Číně a Turkestánu zvláště mezi místními křesťany a z toho důvodu se proti němu stavěla církev. Manichejci byli úspěšnými misionáři a dokázali na svou víru přivést i mnohé vlivné lidi, jako svatého Augustina nebo Julii z Antiochie, mocnou aristokratku, která se v roce 404 neúspěšně pokusila konvertovat obyvatele Gazy. Manichejci také získali řadu příznivců v Egyptě a dalších částech východní části římského impéria (pozdější Byzance). Sám císař Justinián měl prý v manichejci spor. Slavný manichejec Foteinós se veřejně pustil do konfliktu s dvorním filozofem krále Husrava I. Manicheismus si dokázal získat přízeň lidí z nejvyšších společenských vrstev a během čtyř staletí zapustil kořeny od Pyrenejského poloostrova až po Čínu. Manichejství zápasilo, ale také ovlivnilo ostatní velká náboženství své doby, a to do takové míry, že někteří historikové o manicheismu hovoří jako o „jedné z největších sil dějin náboženství“ (Jason D. BeDuhn).

Manichejství mělo vliv také na některé původně východní hereze, které se v průběhu raného a vrcholného středověku objevily v Evropě, jako albigenští, valdenští či kataři. Všechno to byly dualistické sekty, které se svým učením a obřady manichejcům podobaly; všechny též v Evropě pronásledovala církev. Měly také určité vazby na templářské rytíře, kteří se zformovali v období křižáckých válek v muslimy; skupina křesťanských rytířů založila vojenský řád, který se v krátké době z party chudých žoldnéřů proměnil nesmírně bohatou a mocnou vojenskou sílu jak ve Svaté zemi, tak v Evropě. Templáři fungovali jako tajné společenství, což byl aspekt, který byl ovlivněn manichejstvím, jež se kvůli masivnímu pronásledování na křesťanském Východě i Západě stáhlo do ilegality.

I přesto, jak vlivným náboženstvím manichejství bylo, v Íránu – kde vzniklo – zůstalo prakticky neznámým. Kromě svého významu jako velkého hráče v dějinách náboženství, jsou objevené manichejské texty jedněmi z nejstarších a nejvýznamnějších íránských předislámských literárních památek. Skutečnost, že se zachovaly v řadě jazyků, jako syrština, koptština, sogdština, turečtina, čínština či středoperština, z nich činí pozoruhodný literární pramen srovnatelný s jakýmkoliv dochovaným významným starověkým dílem. Dalším důležitým aspektem manichejské literatury je její dopad na íránskou islámskou mystiku (súfismus). Když si pozorně prostudujeme objevené manichejské texty a srovnáme je se středověkou íránskou mystickou literaturou, všimneme si nápadných koncepčních podobností, jako například náhled na dobro a zlo, světlo a temnotu, vyhýbání se pozemským záležitostem a dávání přednost duchovnu. Vzdor těmto vlivům, neexistuje téměř žádná literatura nebo ucelený výzkum, který by se zabýval vztahem této starověké víry a íránské středověké mystiky. Je to tedy úkol, který připadá na nastupující generaci íránské inteligence, která se bezesporu formuje v Evropě a severní Americe.

Zdroj

Původní článek „Manicheans (Manavi) in Iran“ Massoume Price naleznete na jejích stránkách Cultureofiran.com.

Autor

Massoume Price je íránská kulturní antropoložka a nakladatelka. Studovala v Íránu a ve Velké Británii a od roku 1981 žije v Kanadě. Od roku 1995 se aktivně zajímá o íránské dějiny a kulturu. V roce 2005 vydala svou zásadní knihu Iran’s Diverse Peoples. Spoluzaložila a řídí nakladatelství Anahita Productions. V současnosti žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii.