Prorok Mání a počátky manicheismu

Frank E. Smitha

Publikováno: 7. února 2016

Hedvábná stezka se klikatila územím kdysi náležejícímu parthské a později sásánovské říši velkokrále Ardašíra. Byla to cesta, po níž se šířily myšlenky. Ze své vlasti po ní prchali Židé a po nich následovali i křesťané. Přicházely rovněž ideály buddhismu z Indie a mísily se s domorodým zoroastriánstvím. A z této různorodé směsice vzešlo i jedno pozoruhodné univerzalistické náboženství: manicheismus.

Jeho zakladatel, prorok Mání, se narodil roku 216 v jedné vesnici nedaleko Ktésifóntu na řece Tigris. Předpokládá se, že byl potomkem parthského královského rodu. Jako malý chlapec Mání i se svým otcem patřil k mughtasilitům (mughtasilún – „ti, kteří se myjí“, tedy baptisté), sektě, která křtem smývala své hříchy. Touto skupinou ještě mohli být elchasaité, židokřesťanská sekta vynořivší se kolem roku 100 a o které se předpokládá, že slavila sabat, praktikovala vegetariánství a obřízku, zavrhovala Pavla z Tarsu a ještě další věci z křesťanských textů a mojžíšovského zákona, které považovala za bludy. Tato skupina vymizela kolem roku 400.

V roce 228, čtvrtém roce Ardašírovy vlády, když bylo Mánímu asi třináct let, ve městě Seleukie, bývalém hlavním městě seleukovské říše ležícím jen několik mil od Ktésifóntu, proti Ardašírově vládě povstal parthský princ. Toto povstání však bylo nakonec potlačeno. Podle tradice právě někdy v této době měl Mání své boží zjevení, které mu přikazovalo komunitu mughtasilitů opustit. Bůh mu řekl, „odděl se od této komunity, neboť nepatříš mezi její přívržence. Ty sám se musíš vyhnout veškeré špinavosti a zříci se vášní. Avšak vzhledem k tvému mladému věku ještě nenastal čas, aby ses projevil.“

V Máního nové nauce se promítly prvky různých již existujících kultů a náboženských směrů. Jak Mání dospíval, začal si všímat věcí, které měly různé náboženské systémy na území Persie společné. Snažil se tak vměstnat různorodé myšlenky do jednoho kompaktního a všeobjímajícího celku, v němž by on byl nositelem univerzálního poselství. Když mu bylo kolem pětadvaceti let, poslechl příkaz z nebes, rozhodl se opustit komunitu mughtasilitů a jít zvěstovat svou pravdu. Vědomě přitom následoval příklad apoštola Pavla a jal se cestovat po celé Ardašírově říši. Prohlašoval se za pokračovatele proroka Zarathuštry, Ježíše či Přímluvce, kterého přislíbil Ježíš, jak stojí v evangeliu podle Jana (14:16). Prohlásil se za posledního z proroků a tvrdil, že ostatní náboženství jsou omezená ve své efektivitě, protože jsou příliš provinční a zpravidla přístupná jen v lokálním jazyce. Mání naproti tomu doufal, že jeho poselství pronikne ve všech jazycích do celého světa.

Mání se nejprve odebral do Parthie, která byla součástí Ardašírovy říše, která se posléze stala baštou jeho náboženství a základnou pro další misionářské výpravy do střední Asie. Odtud se Mání přesunul do severozápadní Indie, kterou předtím vojensky obsadil Ardašírův syn Šápúr a rozšířil tak sásánovský vliv. Během svého indického působení Mání ve svém učení posílil buddhistický prvek. Poučil se také o buddhistické organizaci a propagačních metodách, a tak se prohlásil za pokračovatele Buddhy.

Mání vyslal své učedníky do Egypta a sám se vydal až na západní hranice římské říše, na území, která byla baštou kultu Mithry. Mání se proto snažil mithraism přiblížit. Mithraismus, který podle některých má kořeny v hinduismu, se těšil oblibě zvláště mezi Parthy a v období počátku našeho letopočtu zapustil kořeny v Mezopotámii, Arménii a severozápadní Persii. Mání měl několik ostrých debat s Mithrovými knězi a nakonec posílil mithraistický prvek ve své vlastní doktríně.

Mání se dohadoval také se zoroastriány a přirovnával své učení k jejich náboženství. Médie byla centrem zurvánských zoroastriánů a Mání se pokusil jejich hnutí zreformovat.

Manichejská doktrína a organizace

Mání své učení považoval za nejpokročilejší a nejdokonalejší, vyvrcholení veškeré náboženské moudrosti. Vzhledem k tomu, že náboženské systémy obsahovaly i mnoho pozemských znalostí, manichejství tak vytvořilo svůj pohled na původ vesmíru, antropologii, historii, botaniku, zoologii nebo geografii. Podobně jako zoroastriáni nebo zurvánovci, i manichejci sestavili vlastní encyklopedii. Mání se přihlásil k Buddhovi a Kristovi, uznal také boha zoroastriánů. Z Nového zákona převzal značnou část, očistil jej však od toho, co považoval za pozdější dodatky a falzifikace. Podobně jako křesťan Markión, i Mání odvrhl židovský Starý zákon.

Mání sympatizoval se zoroastriánskou představou, že vesmír se nacházel uprostřed věčného konfliktu mezi silami dobra a zla. Ovšem zatímco zoroastriáni viděli svého boha Mazdu v tomto boji jaké vítěze, Mání měl za to, že naopak navrch má zlo a vykoupení – triumf dobra – je dosažitelné pouze odhodlanou snahou vyvolené skupiny věrných. Mání za první velký hřích Adama a Evy považoval pojídání masa a byl přesvědčen, že lidstvo vykoupení může dosáhnout jedině, když se zřekne masa a bude praktikovat půst. Učil, že jednoho dne nastane konečné očištění, země bude zničena a duše zatracených uvězněny do kosmické koule temnot. Království světla a dobra se oddělí od království temna a zla.

Máního následovníci se dělili do tří skupin. První skupinou bylo vyvolení (či dokonalí). Vyvolení žili spartanským životem, který zcela zasvětili dosažení konečného vykoupení – oddělení království světla a temnoty –, tedy životem v čistotě, askezi a dodržování půstu vždy v neděli a pondělí. Většina jejich jídelníčku se skládala z ovoce a ovocných šťáv; věřili, že ovoce obsahuje mnoho částeček světla, zatímco voda nebyla tak nebesky čistá, jako džus. Při hledání vykoupení měli vyvolení zakázáno jíst nebo trhat rostliny, porážet stromy nebo zabíjet zvířata a, podobně jako buddhističtí mniši, museli vyvolení dodržovat naprostou sexuální zdrženlivost a nesměli se ženit.

Další skupinou byli posluchači (katechumeni). Ti představovali kompromis mezi životem v manichejském ideálu a realitou profánního světa: následovali Máního učení, avšak směli dělat i činnosti, které vyvoleným byly zapovězené, jako pracovat na polích a mít děti. Zásobovali komunitu vyvolených potravinami a jinak žili vcelku normální život. Dokonce směli jíst i maso, ale museli dodržovat půst v neděli a také, podobně jako vyvolení, třicet dnů před největším manichejským svátkem Béma.

A nakonec zde byli ti, díky nimž se manichejství mohlo stát skutečně lidovým náboženstvím – manichejští laikové. Laičtí věřící nemuseli dodržovat žádné náboženské předpisy, stačila jim víra.

Šíření manicheismu

Ardašír zemřel v roce 241 nebo 242 a na trůn nastoupil jeho syn Šápúr I. Šápúr proroka Máního pozval na svou korunovaci, kde s ním osobně hovořil a svolil, aby se manicheismus směl v Persii svobodně šířit.

V průběhu následujících desetiletí se Šápúr věnoval válkám s Římany v oblasti Mezopotámie, Sýrie a Malé Asie. Šápúr na svá vojenská tažení s sebou bral Máního, ale i zoroastrovské kněze, kteří byli u krále ve větší oblibě. Zoroastrovští kněží, kteří nosili své tradiční kuželovité klobouky a bílé bavlněné róby symbolizují čistotu, dobytá území rituálně očišťovali od démonických sil a zakládali zde oltáře ohně na památku Šápúrových vítězství. Zoroastrovci tak Šápúrova válečná tažení podporovali, Mání na druhé straně, který díky svým cestám měl širší kulturní rozhled, měl k válce mnohem zdrženlivější postoj.

Šápúr s prorokem Máním sdílel zájem o cizí kultury. Rád debatoval s řeckými filozofy a vyhlásil, že všichni lidé – včetně manichejců, židů a křesťanů – mohou v Persii svobodně vyznávat své náboženství. Přesvědčil také zoroastrovské kněze, aby od Indů a Řeků převzali díla o metafyzice, astronomii nebo medicíně a zahrnuli je do své Avesty. Přátelil se také s vůdcem babylónských židů Samuelem, který zajistil, že sásánovské právo bude respektováno židovskými soudy a jeho lidé budou řádně platit daně.

Za Šápúrovy vlády byli tolerováni také křesťané, kteří v Mezopotámii tvořili početnou menšinu. Křesťanští misionáři se v zemi objevili již v prvním století, kde působili zejména mezi zdejší židovskou komunitou. Další křesťané sem přišli po perské invazi do Sýrie, kdy Šápúr nechal odvléct obyvatelstvo Damašku a dalších dobytých měst, mezi nimi i velký počet řecky mluvících křesťanů, do provincií Persis, Parthie a Súsiana, ale také do Babylónu. Přesídlení křesťané zde záhy zformovali nové obce.

Jak perské křesťanské obce rostly, křesťané se pokusili sjednotit a také vytyčit hranice svých diecézí. Přitom vyvstaly spory mezi řeckými a syrsko-jazyčnými komunitami. Biskup v hlavním městě Ktésifóntu, Papa bar Aggai, si pro svou diecézi nárokoval práva patriarchátu – podobná, jako měl římský biskup. Jeho hlavním rivalem o vliv byl křesťanský biskup v Nisibidě.

Zoroastriáni mezitím na křesťanskou víru pohlíželi s nelibostí, především jim vadilo, že křesťanský bůh je stvořitelem všeho a nikoliv jen stvořitelem dobra. Také je uráželo, že podle křesťanské nauky se Ježíš zrodil z nečisté, pozemské ženy a že coby bůh byl ukřižován a zemřel. Naproti tomu křesťané kritizovali, inspirováni židovskými tradicemi a mojžíšovským zákonem, že zoroastriáni tolerují sňatky mezi blízkými příbuznými.

Máního mučednická smrt

Král Šápúr zemřel někdy v letech 270–273 a jeho nástupcem se stal jeho syn Hormizd, který Mánímu potvrdil povolení svobodně šířit manichejství. Ale již po roce vlády Hormizd zemřel a na trůn se tak dostal další z Šápúrových synů, Bahrám. Náboženská svoboda nebyla právem, nýbrž privilegiem, které udílel a potvrzoval král. Křesťanům, židům a manichejcům tak hrozilo, že budou vystaveni panovníkovým rozmarům. Mání si byl pravděpodobně vědom nebezpečí, jaké představoval nástup Bahráma na trůn. Chtěl se proto odebrat na východ do Baktrie, kde mohl počítat s ochranou od Kušánců, ale Bahrám mu odjezd zakázal.

Již během Ardašírovy vlády usiloval zoroastrovský kněz Kartír o důkladnou reformu zoroastrovského kultu a jeho očištění od všech herezí. Podařilo se mu vymýtit z Avesty zurvánovské mýty a nechal také zoroastrovské doktríny vytesávat do skal. Těchto skalních nápisů bylo v následujících desetiletích pořízeno přes sedm set.

Kartír byl povýšen na velekněze a s Bahrámovou podporou začal útočit na manichejce. Manicheismus se dostal pod palbu kritiky za to, že se údajně neidentifikoval se sásánovskou říší. Jako hrozbu jej vnímala také perská aristokracie, protože manichejství bylo populární zvláště mezi prostými lidmi ve městech a obchodníky. Bahrámovi byl předložen seznam obvinění proti Mánímu a prorokovi bylo přikázáno dostavit se ke královskému dvoru v Bélapatu (Gundéšápúru). Jeho příjezd do města vyvolal mezi lidmi pozdvižení. Král se na proroka obořil, ale ten se otázal, co špatného spáchal. Král zuřil a zahrnul Máního výčitkami pro různé etické prohřešky; Bahrámovi zvláště vadilo, že Mání odsuzuje války. Mání se pokusil hájit, ale král ho zarazil a nařídil proroka i jeho tři společníky uvrhnout do řetězů a vsadit do vězení. Zde Mání za necelý měsíc zemřel a pro své následovníky se stal mučedníkem. Psal se rok 276.

Po Máního smrti manichejskou církev stihla vlna pronásledování a mnozí z jeho následovníků opustili zemi. Manicheismus mezitím zapustil kořeny v Sýrii, Palestině nebo Egyptě, pronikal také do Arménie a Sin-ťiangu, kde se stal státním náboženstvím ujgurských Turků.

Na území římské říše, která se s Pesií často nacházela ve válce, na příchozí manichejce pohlíželi s podezřením jako na představitele cizí mocnosti a tedy potenciálně nebezpečné. Římané ignorovali skutečnost, že prorok Mání Šápúrova válečná tažení neschvaloval a pronásledovali manichejce se stejnou vehemencí, jako křesťany. A bez záštity ze strany státu, jakou kdysi požíval v Persii, tak manicheismus ve východním Středomoří brzy vymizel.

Zdroj

Původní texty „The Prophet Mani and his Universalist Faith“ a „Manichaeism Scattered“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.