Mandejci: Skuteční dědicové starých Babylóňanů a Chaldejců

Frederick Aprim

Publikováno: 1. května 2016

Mandejci (as-Subbijún) žijí v bažinaté oblasti rovinatých nížin Babylónie, v poblíž Šatt al-Arab a soutoku řek Eufrat a Tigris. V Íránu je můžeme nalézt u řeky Kárún v provincii Chúzistán. Mandejci se typicky usazovali v takto odlehlých oblastech, kde vedli život ve slaměných a hliněných chýších. Dnes ale početná komunita Mandejců žije např. v Bagdádu a kvůli dlouhá léta trvajícímu pronásledování v jejich vlasti se také značně rozrostla mandejská diaspora v zahraničí. Mandejci byli tradičně zdatnými zlatníky, kováři, tesaři (zvláště loďaři), pastevci a zemědělci.

Mandejci se vždy hluboce zajímali o astronomii a matematiku, tak jako jejich dávní předkové staří Babylóňané. Mezi nejvýznačnější překladatele v této oblasti byl Thábit ibn Qurra (asi 836–901), jehož mecenášem byl nástupce abbásovského chalífy al-Mutawakkila. Thábitovi ibn Qurrovi se připisuje překlad z řečtiny značné části Archimédova (zemřel 212 př. n. l.) díla o matematice a astronomii, který pořídil spolu se svým synem a dalšími žáky. Mezi další slavné Mandejce patří Ibráhím ibn Sinán, konstruktér působící v abbásovském období, či další matematik a astronom al-Battání. Do moderních iráckých dějin se z Mandejců zapsali známý lékař Abdul Džabár Abdalláh nebo Málik Saíd známý jako „soudruh Kamal“, v polovině 20. století vlivný člen ústředního výboru irácké komunistické strany.

Mandejští kněží křtí ve jménu Jana Křtitele. Mandejcům se tako někdy říká Sabejci, které ale nelze zaměňovat se Sabejci ze starých jemenských dějin, kteří žili v jihovýchodní části Arabského poloostrova. Během islámského období Mandejci získali status dhimmí, podobně jako křesťané a židé, tedy „chráněného“ náboženství. Tradičně, konvertuje-li mandejská rodina k jinému náboženství, tak i kdyby si uchovala svoji etnickou identitu, již se nemůže považovat za Mandejce.

Neděle (habšaba, první den týdne) je pro Mandejce posvátným dnem; nedělní slavnost někdy může trvat až do pondělka. Mandejci, nebo také „křesťané svatého Jana“, jak se také někdy označují, věří v Boha a Jeho monoteismus. Bůh je v mandejské posvátné knize a dalších svatých textech nazýván „Velký“ nebo „Věčný Život“. Také věří, že Adam byl jejich prvním prorokem a učitelem. Jejich druhým prorokem je Šét (mandejsky Šitil), následován Noemovým synem Šémem. Aspekty mandejského náboženství v sobě zahrnují monoteismus, křest, motlitbu, půst a přijímání (v morálním i materiálním slova smyslu).

Náboženské představy Mandejců vykazují pozoruhodnou podobnost s dávnými náboženskými systémy, ať již pohanskými či křesťanskými. V Ginze („Pokladu“), snad nejznámější mandejské posvátné knize, se dočteme nejméně sedm různých podání o vzniku kosmu, každé z nich obsahuje prvky, které je velmi obtížné nějak sladit. Mandejci spočívají na obrovských ramenou Ura, obrovské mořské obludy světa temnoty. Většinu příběhů o jazyku a náboženství Mandejců sesbírali katoličtí misionáři, kteří si uvědomovali určité nesrovnalosti, které je obklopují. První z nich je jméno: není jisté, co „Mandejci“ vlastně znamená, ale předpokládá se, že pochází z jejich vlastního výrazu „mandají“, který navazuje na „manda“, slovo znamenající poznání, vědění (gnózi). Nejsvatějším mandejským obřadem, který provádějí kněží (tarmidí, dosl. učedníci), se odehrává v stěnou ohrazeném areálu (tzv. mandi), kde se nachází z hlíny postavená malá kultická chýše zvaná makšna (chrám) či bimanda (z bit-manda, dům poznání). Druhou teorií, jak ke svému jménu přišli, je, že je odvozeno z termínu Manda d’haijí, „Poznání Života“. Jisté je, že jejich arabští sousedé mají pro Mandejce výraz subba, což znamená baptisté, křtitelé, „ti, kteří se ponořují [do vody]“. Křest či ponoření do tekoucích vod je pro Mandejce ústředním kultickým obřadem. Tekoucí voda představuje životadárnou sílu světa.

Velmi pozoruhodným náboženským rituálem je zvyk dávat nově narozeným dětem čtyři jména: jedno, které mu dá kněz, je užívané během náboženských obřadů; druhé je rodinné jméno; třetí klanové jméno a čtvrté je osobní arabské jméno, používané v každodenním životě a které nemá žádný zvláštní astrologický význam (aby se předešlo možným problémům). Astrologické jméno, zvané „jméno znamení zvěrokruhu“, se určuje následovně: (dvanáct) znamení zvěrokruhu, od berana po ryby, je umístěno do kruhu, přičemž počátek koresponduje se znamením měsíce, v němž se dítě narodilo. Kněz pak přechází od znamení ke znamení, a to tolikrát, kolik hodin uplynulo ve dni narození až do momentu, kdy se dítě narodilo, čímž dorazí až ke znamení, jež působilo v hodině porodu. Velmi záleží na číselné hodnotě tohoto znamení, od něhož je odečtena číselná hodnota astrologického jména matky. Jakmile se dojde k určitému finálnímu číslu, v „Knihách zvěrokruhů“ (sfar mawlaší) se najde seznam jmen, jež odpovídají tomuto číslu, z něhož si rodiče mohou vybrat.

I mnohé další mandejské obřady se vyvinuly na pozadí neustálého konzultování hvězd, přičemž kněží sestavovali horoskopy a předpovídali budoucnost. Jiné rituály v sobě zahrnují omývání všech částí těla sebe i jiných, ale pro potřeby tohoto krátkého článku se jimi nebudeme dopodrobna zabývat.

V rámci komunity věřících, jež se označuje jako laufa (společenství), je i vrstva vzdělaných laiků (jalupíja), kteří sice nejsou knězi, ale umějí číst a psát v klasickém mandejském jazyku. Tito jalupíja mají přístup k mandejským svatým textům. Nad vrstvou tarmidí (kněží) stojí ganzivrí – biskupové, jejichž označení má souvislost s výrazem ginza a tedy znamená „pokladník“. Na vrcholu hierarchie stojí reš ama – mandejský etnarcha, ale tato pozice není obsazena již od 19. století, což si mnoho lidí vykládá jako známku úpadku mandejského náboženství.

Klasická mandejština je semitský jazyk, dialekt východní aramejštiny obohacený o prvky podobné jazyku babylonského Talmudu a některých dalších jazyků, zejména perštiny. Běžná hovorová mandejština, zvaná rattna, využívá zjednodušený jazykový systém a je silně ovlivněna arabštinou. Abeceda obsahuje 24 grafémů: 22 normálních písmen, jedno zdvojené písmeno a poslední je zopakované první písmeno „a“. Na rozdíl od jiných semitských jazyků, samohlásky se v porovnání se souhláskami nezapisují jako tečky nebo jiné sekundární grafické značky, ale vždy se plně rozepisují a pokládají za samostatná písmena.

Nejstarším známým mandejským liturgickým textem je sbírka známá pod názvem „Chvalořečení“ (Qolasta). Další částí textu je „Kniha duší“ (sidra d’nišmata), která obsahuje liturgii pro křest (masbuta); motlitby pro mandejskou mši za zemřelé zvanou „Vzestup“ (masiqta); „Pozdrav králi“ (asut malkíja); každodenní motlitby (rahmíja); „Naši první otcové“ (abahatan qadmíja); motlitby pro svatby; ceremoniální standartu (drapša); požehnané oběti (zidqa brika); myrtovou korunu (klila) atd. Mezi další texty patří Velká kniha (Sidra rabba) čili „Poklad“ (Ginza), skládající se z Pravé (větší) Ginzy a Levé (menší) Ginzy. Mimoto v mandejštině existuje velké množství textů věnujích se magii.

Kolem roku 1290 učený dominikán z Toskánska Ricoldo da Montecroce (nebo Ricoldo Pennini) navštívil Mezopotámii, kde se s Mandejci setkal. Popsal je takto:

„Zvláštní a jedinečný lid to je, alespoň co se týče jejich rituálů. Žijí v poušti nedaleko Bagdádu, nazývají se Sabejci. Mnozí z nich ke mně přišli a stále mě prosili, abych je abych je šel navštívit. Jsou to prostí lidé a tvrdí, že znají tajný zákon boží, který uchovávají ve svých nádherných knihách. Jejich písmo se zdá jako cosi mezi syrštinou a arabštinou. Pohrdají Abrahámem kvůli obřízce, zato nade všecko ctí Jana Křtitele. Žijí pouze v blízkosti několika řek v poušti. Omývají se ve dne v noci, aby nedošli božího zatracení […].“

Do poloviny 16. století se katoličtí misionáři s Mandejci setkali ještě několikrát. Přesto však zůstali prakticky neznámí a svědectví Penniniho a ještě několika dalších byla poprvé publikována až ve 40. letech 20. století. Jaký byl důvod k tomu, že je Vatikán takto opomněl?

Papež Evžen IV. (pontifikát 3. března 1431 – 23. února 1447) podepsal smlouvy s několika nestoriánskými skupinami v Mezopotámii (1444) a na Kypru (1445). Kyperští nestoriáni následně hromadně konvertovali ke katolictví a jejich biskup žádal, aby od té chvíle se jim říkalo „Chaldejci“. V roce 1552 do Říma přijel nestoriánský mnich jménem Mar Jóchanan Sulaka, který přijal katolickou víru a roku 1553 byl prohlášen patriarchou nad Asyřany. Tento titul byl ale brzy změněn na patriarchu nad Chaldejci, aby odpovídal názvu, který si zvolili nestoriánští konvertité na Kypru.

Katoličtí misionáři s východními křesťany ze severní Mezopotámie udržovali styky ještě z dřívější doby, leč to není předmětem tohoto článku. V téže době katolíci udržovali kontakt také s Mandejci. Několik portugalských misionářů narazilo na „křesťany svatého Jana“ čili Mandejce v okolí Hormuzského průlivu v roce 1559, když portugalské námořnictvo vyhnalo z Bahrajnu osmanskou armádu. Portugalci ale totp území již v roce 1581 zase ztratili. Katolíci s těmito Mandejci zůstali v kontaktu, protože se zdálo, že jsou ochotni přijmout papežský primát; také již uznávali sedm katolických svátostí a podobné obřady.

Roku 1604 do Mezopotámie přijel Girolamo Vecchietti, Toskánec poveřený papežem a několika dalšími evropskými panovníky, aby shromažďoval rukopisy v orientálních jazycích. Vecchietti byl zrovna na cestě z Bagdádu do Basry, když se zastavil v jedné malé vesničce, kde narazil na mandejské křesťany. Jeden z nich pocházel z Chúzistánu a uměl portugalsky, Vecchiettiovi tak mohl podat cenné informace o svých lidech, kterých podle něj bylo kolem 60 000. Pokud jde o jazyk Mandejců, Vecchietti shledal, že sami Mandejci jej nazývali chaldejštinou, ale on sám byl toho názoru, že se jedná spíše o syrštinu. Když Girolamo Vecchietti dorazil do Basry, setkal se zde s dalšími Mandejci. Z celkových zpráv, které nashromáždil, Vecchietti sezdal, že Mandejci byli „generací dávných chaldejských křesťanů“, a, jak dodává profesor Lupieri, muslimskou perzekucí udržováni v nevzdělanosti. My víme, že mnoho křesťanů z jižní Mezopotámie bylo po islámské expanzi v polovině 7. století donuceno přijmout islám. Důvody k tomu byly různé, nejčastěji snad snaha uniknout těžkým daním, které muslimové uvalili na nemuslimské obyvatelstvo. Ač sice máme doklady o prominentních křesťanech, kteří dosáhli mnoha úspěchů v řadě oblastí, jako věda nebo medicína, či dosáhli skvělého postavení u dvora abbásovských chalífů, obce křesťanů v jižní Mezopotámii se rapidně tenčily. V době pádu abbásovského chalífátu v roce 1258, kdy Mongolové dobyli Bagdád, křesťané v jižní Mezopotámii již představovali zanedbatelnou menšinu.

Všechno v mandejských dějinách naznačuje přímé spojení mezi Mandejci a civilizací starých Babylóňanů z jižní Mezopotámie, která v sobě rovněž zahrnovala staré Chaldejce. Je třeba vznést otázku, kdo dnes má větší právo nárokovat si dědictví starých Babylóňanů a Chaldejců? Mandejci, kteří žijí nepřetržitě v jižní Mezopotámii a nosí v sobě mnohé náboženské, jazykové, rituální a další aspekty svých předků, nebo někteří křesťané z Asýrie ležící 500 kilometrů severněji a které Vatikán nesprávně pojmenoval „Chaldejci“? Vatikán se poté, co kyperští nestoriáni roku 1445 konvertovali na katolictví a označili se za Chaldejce, rozhodl toto označení používat univerzálně pro každého člena církve Východu (nestoriána), který konvertoval ke katolictví. Vatikán ovšem musel najít nějaký způsob, jak se vypořádat s touto novou skupinou, na kterou katolíci narazili – Mandejce –, a proto se v Římě rozhodli, že tyto lidi, dědice dávné Babylónie, ponechají v určité obskuritě. Vatikán dospěl k názoru, že nejlepší jméno pro ně bude takové, které je již pro nějaký národ užíváno v Bibli – tedy Babylóňané a Chaldejci –, kteří vykazovali známky toho, že v jižní Mezopotámii přežili v podobě Mandejců a jejich kultury.

Co tím však Vatikán způsobil? Z jedné strany to, že malé komunitě Mandejců odepřel jejich legitimní nárok na chaldejské dědictví. Místo toho se termín „Chaldejec“ nesprávně užíval pro každého nestoriánského křesťana, který se obrátil na katolickou víru, a to od Kypru až po Indii, aniž by tito lidé měli jakoukoliv reálnou souvislost se starověkými Chaldejci. A na druhé straně tak Vatikán započal destrukci konkurenční církve tím, že z církve Východu vytvořil novou etnickou skupinu – Chaldejce.

Závěrem tedy můžeme konstatovat, že největšími oběťmi tohoto nešťastného kroku Vatikánu dle mého soudu jsou: Mandejci a Asyřané.

Zdroj

Původní článek „The Mandaeans: True descendents of ancient Babylonians and Chaldeans“ Fredericka Aprima naleznete na jeho stránkách Fredaprim.com.

Autor

Frederick Aprim (*1953) je americký historik, spisovatel a aktivista iráckého původu. Narodil se v severoiráckém Kirkúku, vystudoval na univerzitě v Mosulu a od roku 1981 žije ve Spojených státech. Od roku 1987 je americkým občanem. Od roku 1991 se věnuje aktivismu na podporu asyrských křesťanů – je mimo jiné členem Assyrian Aid Society of America – a jeho hlavní tezí je, že všichni aramejsky mluvící křesťané žijící na Blízkém východě jsou etničtí Asyřané. Věnuje se přednáškám a psaní textů, v nichž se snaží působit na své asyrské krajany. Léta výzkumu a psaní článků v roce 2006 vyústily ve vydání jeho zásadní knihy Assyrians: The Continuous Saga (2005), a později ještě Assyrians: From Bedr Khan to Saddam Hussein (2006) a Assyrians: From Bedr Khan to Saddam Hussein, Second Edition (2007). V současnoti žije v San Franciscu v americkém státě Kalifornie.