Guy de Lusignan: Král, který ztratil Svatou zemi

Helena P. Schrader

Publikováno: 17. ledna 2016

Guy de Lusignan nejvíce proslul jako muž, zavedl křesťanskou armádu do zbytečné a zdrcující bitvy u Hattínu v roce 1187 a následný pád Jeruzalémského království. Jak se dnes shodují moderní historikové, Malcolm Barber, Bernard Hamilcon nebo W. B. Bartlett, že Guyovo katastrofální rozhodnutí opustil prameny v Seforii a pochodovat přímo na Tiberiadu v červenci 1187 se dá vysvětlit tím, že za svou defenzivní strategii při tažení v roce 1183 byl široce kritizován. Guy de Lusignan se nacházel ve složitém psychologickém rozpoložení a měl velmi dobrý důvod pochybovat o loyalitě hraběte z Tripolisu. Obecně pak Guye popisují jako člověka, jenž se stal obětí nepříznivých okolností, které ke katastrofě vedly, a je skutečně dnes populární ze ztráty království vinit „nevěrné“ barony spíše, než samotného Guye. Ovšem Guyovi současníci to viděli jinak.

Kdo měl tedy pravdu? Podívejme se tedy na osobu Guye de Lusignan trochu důkladněji.

Guy de Lusignan do dějin vstoupil svým sňatkem s princeznou Sibylou Jeruzalémskou, prvorozenou dcerou krále Amauryho a starší sestrou vládnoucího Balduina IV. Či snad již dříve?

Píše se jaro 1168. Královna Eleonora Akvitánská cestuje do Poitiers, když je i se svým doprovodem přepadena „Lusignany“. Lusignanové byli nedávno zbaveni své půdy za vzpouru proti královně Eleonoře, která byla vévodkyní Akvitánie. Doufali, že když se jim podaří Eleonoru zajmout, získají tím vyjednávací trumf a tím i své majetky zpět. Hrabě Patrik ze Salisbury Eleonoře přenechal svého vlastního koně, který byl větší a rychlejší, aby mohla uniknout do bezpečí a zatímco nasedal na nového, dostal do zad smrtící úder kopím. Patrikův synovec Vilém Maréchal (pozdější slavný tuto krále Jindřicha Mladíka, hrabě z Pembroke a regent Anglie) byl přítomen v jeho doprovodu. Podle Vilémova životopisu z 13. století, který objednal jeho nejstarší syn Vilém II. a který je založen na výpovědích mnoha Maréchalových pamětníků, útok na Eleonoru vedl Guy de Lusignan a jeho bratr Godefroy. Některé zdroje uvádí, že to bylo Guyovo kopí, které probodlo hraběte Patrika. Za tento čin se údajně Guy de Lusignan stal persona non grata na plantagetských dvorech, a tak se vydal hledat své štěstí v latinském Zámoří.

Možná ano, ale mezi touto událostí a svatbou se Sibylou je pořád mezera nějakých dvanácti let, takže spíš ne. Nicméně když vezmeme v úvahu Guyovu pozdější pověst, musíme mít na paměti, že i jeho současníci ho obviňovali z nějaké mimořádně ohavné vraždy – a to z doby ještě před tím, než do Jeruzalémského království přišel.

Guy de Lusignan se podle všeho objevil v Jeruzalémě na přelomu let 1179–1180 na pozvání svého staršího bratra Amauryho. Amaury měl slušně nastartovanou kariéru, podle zlých jazyků protože byl milencem královny matky Anežky z Courtenay. V době příjezdu Guye bylo každému zřejmé, že král Balduin IV. umíral na lepru a že sám mít dědice nebude. Následníkem trůnu tak byl Balduin, malý syn královy starší sestry Sibyly, který se narodil jako pohrobek po smrti svého otce Viléma z Montferratu. Sibyla tedy byla mladá vdova (bylo jí 20 let). Bylo však veřejným tajemstvím, že se zasnoubila s Balduinem z Ibelinu, baronem Ramly a Mirabelu. Natolik veřejným, že když sultán Saladin barona Balduina v roce 1179 zajal v bitvě na řece Lítání, požadoval za jeho propuštění vskutku královské výkupné. Pověsti o zásnubách patrně věřil také byzantský císař, který na výkupné přispěl nemalou částkou v domnění, že vykupuje svobodu budoucího krále Jeruzaléma.

Sibyla se na Velikonoce roku 1180 zničehonic provdala, ale nikoliv za barona Balduina, který se akorát vracel domů z návštěvy Konstantinopole, ale prakticky neznámého a nemajetného Guye de Lusignan. Svatba se odehrála velmi narychlo bez příprav i slavnostního obřadu. Podle nejspolehlivějšího soudobého pramene, kroniky arcibiskupa Viléma z Tyru (který v té době zastával úřad královského kancléře a byl to tedy „insider“), král Balduin svou sestru do svatby s chudým rytířem pochybné pověsti vnutil, protože se ho antiochijský kníže, tripolský hrabě a baron z Ibelinu chystali svrhnout a Sibylu oženit s Balduinem z Ibelinu, který by se tak stal králem.

Snad tomu tak bylo, ale my nemáme žádný důkaz, že by hrabě Raymond z Tripolisu nebyl králi Balduinovi loyální a o úmyslu barona Balduina vzít si Sibylu věděl každý – i v Damašku a Konstantinopoli. Čím by mohl najednou takový sňatek Balduina IV. ohrožovat?

Další soudobý pramen, kronika Ernoulova, pro uspěchanou svatbu tak nesourodého páru (protože třetí syn velmože z Poitiers v žádném případě nemohl být považován za vhodného partnera pro jeruzalémskou princeznu) uvádí jiný důvod: Sibyla se nechala Guyem svést. Kromě toho, že by to v jejím případě nebylo poprvé, je nejlepším důkazem Sibyliny lásky její urputná, skoro až hysterická upnutost na Guy de Lusignan, jak ostatně ještě uvidíme. Svým sňatkem mezitím si znepřátelila nejenom zhrzeného nápadníka, barona Balduina z Ibelinu, ale i hraběte Raymonda z Tripolisu. Stručně řečeno, nebyl to velmi prozíravý politický tah a jako takový byl velmi těžko obhajitelný. A v neposlední řadě i Vilém z Tyru přiznává, že král Balduin svého rozhodnutí velmi brzy litoval. Všechny tyto faktory dávají za pravdu spíše Ernoulově teorii o svedení a královském skandálu, který se král, jenž svou sestru měl jinak velmi rád, pokusil sňatkem obou milenců „napravit“.

Guyovi byl udělen titul hraběte z Jaffy a Askalonu a zdá se, že i jeruzalémští baroni se s tím nakonec smířili jako s hotovou věcí, se kterou nemohou nic dělat – až do září 1183, kdy král Balduin IV. byl tak nemocný, že jeho švagr byl jmenován regentem království. Guy se tak stal vrchním velitelem armády během Saladinovy čtvrté invaze Jeruzalémského království. Co následovalo je však značně nejisté. Saladin sice vypálil několik klášterů a mezi ním a křižáky se svedlo několik menších střetů, nakonec se Saracéni museli stáhnout – tedy přesvědčivé křesťanské vítězství (a bezesporu daleko lepší výsledek, než ten, když měl Guy velení znovu o čtyři roky později).

Něco se ale během tohoto tažení muselo přihodit, protože když o dva měsíce později Saladin oblehl hrad Kerak, velmoži jednomyslně odmítli vytáhnout do boje pod velením Guye; vysloveně odmítali jít vysvobodit z nepřátelského sevření pevnost, v níž se v obklíčení nacházely obě princezny (Sibyla a Isabela), královna matka i královna vdova, dokud Guy nebude zbaven regentství.

To z jejich strany bylo velmi silné gesto. Skutečnost, že historické prameny jsou v tomto případě nedostatečné, aby nám pomohly situaci zcela objasnit, však nijak neumenšuje její závažnost. Jeruzalémští baroni nebyli hlupáci, zbabělci nebo blázni. Před dvěma měsíci Guye jako velitele bez námitky akceptovali; dokonce i hrabě z Tripolisu nebo baron z Ibelinu, kteří ho oba jinak nemohli vystát, se v září shromáždili pod Guyovým velením proti Saladinovi, čili nadřadili zájem vlasti nad své osobní pocity. Ale o dva měsíce později již odmítali poslušnost i baroni, kteří do té doby vůči regentovi žádnou animozitu nechovali. Král Balduin neměl na vybranou, musel vládu i velení nad vojskem vzít zpět do svých rukou a svého malého synovce Balduina nechat korunovat spoluvládcem. Korunovace Balduina V. tak ujistila barony, že i kdyby Balduin IV. v nejbližší době zemřel (s čímž on počítal), tak nebudou muset potom přísahat věrnost Guyovi.

Když byl Kerak úspěšně osvobozen, Balduin IV. nasadil všechnu energii, aby nechal manželství své sestry anulovat. Nemělo to nic společného s osobní nevolí vůči Guyovi (i když tu cítil také), ale protože to nezbytné pro dlouhodobé řešení nástupnické krize. Jeho synovec byl neduživý chlapec a království potřebovalo silného a vojensky zdatného vůdce. Balduinově snahám odstranit zdiskreditovaného Guye srdnatě čelila Sibyla, která si odmítla rozvod připustit – což by asi těžko činila, kdyby manželství s Guyem byl čistě politický sňatek. Pokud by se Sibyla vdala ze státnických důvodů, tak by se také pro dobro země rozvedla. Ani ne o deset let později její nevlastní sestra Isabela nadřadila zájem království nad vlastní city, když se rozvedla s neschopným Onfroyem z Toronu a vdala se za Konráda z Montferratu, muže, kterého baroni všeobecně uznávali.

V roce 1185 Balduin IV. zemřel a jeho nástupcem se stal Balduin V. spolu s Raymondem z Tripolisu coby regentem. Fakt, že jeruzalémský Vysoký dvůr potvrdil hraběte z Tripolisu regentem a hraběte z Edessy Balduinovým poručníkem, je jasným důkazem, jakou baroni i biskupové vůči Guyovi de Lusignan chovali nevraživost. Konec konců už existoval precedent, kdy královna matka vládla místo nezletilého krále.

Zhruba rok na to zemřel mladý král Balduin V., všeobecný názor na Guye de Lusignan se mezitím příliš nezměnil. Jak bylo po smrti panovníka obvyklé, sešel se Vysoký dvůr, aby zvolil nového krále. Někteří dnešní historikové si všímají, že Raymond z Tripolisu Vysoký dvůr svolal do Nábulusu a nikoliv do Jeruzaléma, což si vysvětlují jako známku neloyálnosti. Ale na setkání v jiném městě není nic apriori neloyálního, Vysoký dvůr se již při několika příležitostech sešel v Akkonu či Tyru. Nábulus byl součástí královské domény, byl relativně blízko Jeruzaléma a templáři pod svým novým velmistrem Gerardem de Ridefort (bezesporu nejhorším velmistrem v dějinách templářského řádu) převzali kontrolu nad branami i v ulicích Jeruzaléma. Templáři sice formálně neměli slovo při Vysokém dvoru, ale měli k dispozici tři stovky rytířů a rozhodnutí uspořádat setkání dvora v Nábulusu tak spíš mělo za cíl vyhnout se případnému nátlaku z jejich strany, než jakýkoliv náznak neloyality ze strany hraběte z Tripolisu.

Zatímco se velmoži shromažďovali v Nábulusu k Vysokému dvoru, Sibyla přesvědčila jeruzalémského patriarchu Heraklia, aby jí v Chrámu Božího hrobu korunoval. Vedle patriarchy (údajně dalšího bývalého milence Sibyliny matky) na Sibylině straně stáli templáři (jejichž velmistr měl osobní spory s Raymondem z Tripolisu), její strýc Joscelin III. z Edessy (jehož hrabství Edessa již půlstoletí neexistovalo) a nakonec i svérázný a kontroverzní pán Zajordánska Renaud de Châtillon.

Jména dalších případných Sibyliných spojenců neznáme; víme, že Renaud de Châtillon se snažil získat pro Sibylu další podporu tvrzením, že sama je právoplatnou královnou Jeruzaléma, ale Guye přitom nikde nezmiňuje. Dokonce i Bernard Hamilton, jeden z moderních Guyových apologetů, připouští, že „Benjamin Kedar zcela správně poukázal na prameny nezávislé na Herakleiovi [tedy např. Ernoula] a čerpal z pramenů nakloněných Guyovi de Lusignan, které zmiňují, že Sibylini stoupenci v roce 1186 požadovali její rozvod předtím, než jí uznají svou královnou.“

Podle těchto zdrojů Sibyla slíbila se s Guyem rozvést a jako manžela a krále zvolit jiného muže. Místo toho však, jakmile byla korunována, jako svého spoluvládce zvolila Guye, a když ho patriarcha odmítl korunovat – posadila mu korunu na hlavu sama. Tak Sibyla znovu zvolila Guye de Lusignan nejen navzdory přání svých poddaných, ale i navzdory slibu, který dala svým stoupencům (tedy ne svým nepřátelům, ale vlastním spojencům). Znovu opakuji: takhle se nechová žena svým bratrem vtlačená do ukvapeného a ponižujícího sňatku, protože se to jemu politicky hodilo; to je chování ženy vášnivě zamilované do muže, kterého si prosadila svému bratrovi i poddaným navzdory.

Touto dvojitou korunovací Sibyla a Guy de Lusignan efektivně uzurpovali jeruzalémský trůn, ale bez posvěcení Vysokého dvora byli skutečně pouhými uzurpátory. Vysoký dvůr, či spíše jeho členové, kteří se sešli v Nábulusu, byli rozzuřeni a i přes akutní nebezpečí ze strany sultána Saladina zvažovali korunovaci Sibyliny nevlastní sestry Isabely. Zdá se obtížně pochopitelné, že by baroni byli odhodlaní riskovat občanskou válku v zemi, jež byla ze všech stran obklopena mocným a sjednoceným nepřítelem, ale jen to ilustruje, jak zoufalí Guyovi odpůrci byli.

Isabelin mladý manžel Onfroy z Toronu ale neměl odvahu se svému švagrovi postavit. Pod rouškou noci opustil Nábulus, přišel do Jeruzaléma a složil hold Guyovi de Lusignan. Vysoký dvůr tak přišel o svého alternativního krále a musel na svůj plán rezignovat. Kromě barona z Ibelinu a hraběte z Tripolisu, nejzarytější Guyovi odpůrce. Balduin z Ibelinu raději opustil Jeruzalémské království. Balduin své panství přenechal mladšímu bratru Balianovi, zamířil na sever do Antiochie a poté z horizontu dějin zmizel navždy. Není známo kdy a za jakých okolností zemřel. Raymond z Tripolisu jednoduše odmítl Guye uznat svým králem a uzavřel proto separátní mír se Saladinem, který trval až do tragických událostí z května 1187.

O dva měsíce později Guy de Lusignan Balduinovi, Raymondovi i všem svým odpůrcům z Vysokého dvora dokázal, že jeho charakter i schopnosti vládnout Jeruzalémskému království odhadli více než správně. Guy de Lusignan přivedl království do zbytečné a zničující porážky, v jejímž důsledku křesťané nakonec ztratili Jeruzalém i většinu země; udržet se jim podařilo jen přístav Tyros a několik dalších měst. Pouze zásah nové křížové výpravy odvrátil úplný zánik křižáckých států a prodloužil jejich existenci, ve značně zredukované podobě podél palestinského pobřeží, o dalších sto let.

Při vší úctě k revizionismu i legitimním snahám historiků zpochybňovat známé a populární interpretace těchto událostí, je třeba mít na paměti, že kroniky i další historické prameny nám poskytují pouze nedokonalý a nekompletní obrázek. Na druhé straně, činy a soudy současníků se zakládaly na daleko lepších znalostech a informacích, než jaké máme k dispozici my dnes. Mám-li soudit podle činů jeho současníků, tak věřím, že Ernoulův portrét Guye de Lusignan je pravdě mnohem blíže, než ten, který mu malují apologeti z řad dnešních historiků.

Zdroj

Původní článek „Guy de Lusignan: the Man who lost the Holy Land“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatika. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.