Křižáci v Řecku: Latinské císařství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 14. června 2011

Dne 13. dubna 1204 dobyla vojska čtvrté křížové výpravy kvetoucí hlavní město byzantské říše (Imperium Romaniae) – Konstantinopol. Křižáci na místě starobylého impéria ustanovili Latinské císařství a 9. května císařem zvolili zvolili flanderského hraběte Balduina IX., který byl 16. května v chrámu Hagia Sofia korunován.

Podle dohody o rozdělení teritoria byzantské říše (Partitio terrarum imperii Romaniae) připadlo pět osmin města latinskému císaři a dalším křižákům, zatímco zbytek dostali Benátčané. Benátský dóže Enrico Dandolo byl mezi křižáky jediný, kdo byl vyňat z povinnosti složit novému císaři hold. Vedle toho měl Dandolo také lví podíl na zvolení nového latinského arcibiskupa konstantinopolského, Benátčana Tomasa Morosiniho a coby držitel tří osmin města, mohl uplatnit právo veta při volbě nového císaře na latinský trůn.

První válečná výprava latinského císaře do Anatolie měla za cíl vydobýt území, které podle dohody připadlo jeho císařství, ale fakticky bylo stále v rukách Byzantinců. Frankům během podzimu a zimy 1204 podařilo získat velkou část Bithýnie a křižáci úspěšně dobývali území v Anatolii až do jara 1207, kdy s nikájským císařem Theodorem Laskarem podepsali dvouletý mír. Dne 15. října 1211 dosáhly latinské síly významného vítězství nad nikájskou armádou v bitvě u řeky Ryndakos v Bithýnii. Roku 1214 byla podepsána dohoda z Nymphaia, která Latinům zaručovala kontrolu nad severovýchodní částí Anatolie.

Mezi křižáckým Latinským císařstvím a řeckým Nikájským císařstvím vesměs panovaly přátelské vztahy až do roku 1222, kdy mezi nimi vypukla válka. Roku 1224 utrpěli křižáci těžkou porážku poblíž Poimania a začali postupně ztrácet kontrolu nad svými anatolskými državami. Následujícího roku podepsaly oba státy mírovou smlouvu, kterou bylo latinské území v Anatolii zredukováno na bezprostřední okolí Konstantinopole a Nikomedie. V téže době dobylo nikájské loďstvo ostrovy v Egejském moři – Ikaria, Lesbos, Kós a Chios –, které po dobytí Konstantinopole v roce 1204 připadly Latinskému císařství. Nakonec roku 1235 padla i poslední křižácká pevnost v Anatolii.

První vojenský úspěch, jehož křižáci v Anatolii koncem na přelomu let 1204 a 1205 dosáhli, byl zastíněn vážnými problémy, které propukly v oblasti Thrákie, kde se místní byzantští šlechticové spojili s bulharským carem Kalojanem (vláda 1197–1207). Carova armáda vtrhla do Thrákie a 14. dubna 1205 se u města Adrianopolis střetla s vojsky latinského císaře Balduina. Franská armáda byla na hlavu poražena a samotný císař byl Bulhary zajat. Novému císaři Jindřichu Flanderskému (1206–1216) se nicméně podařilo mnohá thrácká území vydobýt zpět. V říjnu 1207 byl car Kalojan zabit při obléhání Soluně a nakonec bulharské nebezpečí bylo zažehnáno zcela, když dvoutisícová Jindřichova armáda 1. srpna příštího roku rozdrtila vojska Kalojanova nástupce Borise v bitvě u Filipopole.

Jaro roku 1209. Jindřich Flanderský ve snaze potlačit rebelii lombardských rytířů v Soluni zahájil tažení do Thessálie a středního Řecka. Aby si zabezpečil bok od možného útoku epirského despoty Michaela Komnena Duky (1204–1215), uzavřel s ním Jindřich v létě spojenectví. Michaelův útok na křižácké Soluňské království v roce 1210 nicméně vyvolalo odezvu v Konstantinopoli a Jindřich vyslal armádu Soluni na pomoc. Císař projevil velký zájem Soluň udržet v křižáckých rukou, leč 11. června 1216, zatímco se věnoval dohlížení na stavbu nových městských hradeb, zemřel. Po pádu Soluňského království v roce 1224 se epirským despotou, Michaelovým nástupcem Theodorem Komnenem Dukou (1215–1230), ocitla v ohrožení i samotná Konstantinopol. Theodor vytáhl do Thrákie a dosáhl až konstantinopolských hradeb, ale nebezpečí se však nakonec podařilo odvrátit mírovou smlouvou mezi císařstvím a Theodorem.

Po Jindřichu Flanderském na císařský trůn usedl jeho švagr Petr z Courtenay. Ten císařství nikdy skutečně nevládl, neboť již v roce 1217 byl zajat despotou Theodorem. Císařství tak až do roku 1221 z pozice regentky vládla jeho žena Jolanda a poté se vlády ujal její syn Robert z Courtenay (1221–1228). Po smrti císaře Roberta se císařem stal formálně jeho syn Balduin II., ale protože byl dosud nezletilý, vládl za něho Jan z Brienne jako regent až roku 1237. Vnitřní situace říše, kterou neustále ohrožovalo sousední Nikájské císařství, donutila císaře Balduina II. podniknout celou řadu cest do západní Evropy, kde se snažil vzbudit zájem a účast panovnických dvorů o špatnou hospodářskou a vojenskou situaci Latinského císařství – leč bezúspěšně.

V červenci 1261 byla Konstantinopol prakticky zbavena svých obranných strojů, které se s císařskými vojáky a benátským loďstvem účastnily tažení v Černém moři. Nikájský caesar Alexios Stratigopoulos využil výhody, kterou mu bezbranná Konstantinopol poskytla, a s malým oddílem vnikl do města, kde se mu téměř nikdo nepostavil na odpor. Znovudobytí Konstantinopole byzantskými Řeky tak ukončilo necelých šedesát let trvající existenci křižáckého Latinského císařství.

Státní uspořádání

Významnou roli ve správě Latinského císařství hrál regent (moderator imperii), který císařskou moc de facto vykonával. Další důležitou institucí byla císařská rada, ve které byl sám císař, šest šlechticů povětšinou francouzského původu, a benátský zmocněnec zvaný podestà. Vedle toho existovala také císařova soukromá rada, složená z jeho důvěrníků.

Císařská rada byla po roce 1205 pravděpodobně nahrazena shromážděním franských baronů. Politickou a vojenskou správu země vykonávali nejrůznější úředníci, jako např. protovestiarios, nejvyšší úředník císařského soudu, který byl zodpovědný za obranu Konstantinopole a císařských paláců a měl také hospodářské pravomoci, či senešal, který byl v čele vojenské správy, ve které mu pomáhali další nižší úředníci – konetábl a maršálek. Neméně důležitou funkcí v císařské armádě byl buticularius, panetarius nebo major cocus. Hlavou císařského sekretariátu byl kancléř, pod jehož pravomoc spadali různí notářové, písaři, duchovní a kaplani.

Správu benátské části Konstantinopole měl na starosti benátský podestà (nebo potestas) a místodržící benátských částí byzantské říše, který byl do funkce jmenován benátským dóžetem. Později se Benátčané snažili zajistit, aby funkční období benátského podesty nebylo příliš dlouhé a podestà nemohl ve svých rukou hromadit moc na úkor samotného dóžete. Benátská správa v Latinském císařství fungovala zcela nezávisle na císařském státním aparátu a opírala se o vlastní instituce, např. výbor šesti Benátčanů, kteří pomáhali podestovi či úředníky zabývající se právem, ekonomikou (avocatores, camerarii, constabularii) atd.; podestà a jeho rada spolu s křižáckými barony zasedali v císařské radě jako rovnocenní členové. Podestà se těšil poměrně značné politické nezávislosti a dokonce měl mandát uzavírat mezinárodní smlouvy s cizímu vládci.

Církev

Významné postavení v církevním životě říše zastával latinský patriarcha a papežský legát, který v Konstantinopoli zastupoval papeže. Volby patriarchy se účastnila rada kleriků od Hagie Sofie, kterou tvořili výhradně benátští preláti, a třicet nejvýznamnějších biskupů (praepositi) a v pozdější době také představitelé 32 konstantinopolských klášterních kostelů (praepositurae).

Za pontifikátu papeže Innocence III. (1198–1216) narostl vliv papežských legátů, a to na úkor moci konstantinopolského patriarchy. Zřízení nových biskupství, metropolitních diecézí a autokefálních arcibiskupství přineslo do církevní správy Latinského císařství mnohé změny. Pod jednotlivé latinské biskupy spadlo původní řecké ortodoxní kněžstvo, které utvořilo nižší stupeň duchovenstva; církevní hierarchie ovšem zůstávala i nadále latinská. Ortodoxním kněžím bylo ponecháno právo se ženit a mít děti a i nadále platilo světským vládcům každoroční byzantskou pozemkovou daň, ztv. akrostikon. Obyvatelstvo latinského původu (vč. císaře, baronů i rytířů) platilo desátek té farnosti, pod kterou spadalo.

V říši brzy zahájily činnost také rytířské řády špitálníků a templářů. Roku 1205 pozval papež do Konstantinopole cisterciácké mnichy z Cluny, aby zde posílili katolickou víru. Dlouho předtím již však v Konstantinopoli existoval malý řád svatého Sampsona, který časem nabyl vojenský charakter. Po roce 1220 se v císařství usadily také mnišské řády dominikánů a františkánů, jejichž posláním bylo obracet ortodoxní Řeky na katolictví a posilovat katolickou víru mezi latinským obyvatelstvem.

Společnost

Nejvýše postavenou osobou ve společenském žebříčku byl latinský císař, následován barony a ostatními vazaly, tedy lenními pány a leníky (homini plani homagii). Do kategorie leníků spadala i byzantská aristokracie, která se podrobila křižácké nadvládě.

Naprostá většina řeckého obyvatelstva říše spadala do nejnižších společenských vrstev. Venkovské obyvatelstvo se skládalo ze svobodných a závislých zemědělců, z nichž někteří pracovali na státní a jiní na soukromé půdě.

Kvůli daním křižáci rozdělili obyvatelstvo do čtyř kategorií: zeugaratoi (vlastníci půdy), voidatoi (vlastníci dobytka), aktimones (bezzemci) a aporoi (spodina). Toto rozdělení bylo známé již za byzantské vlády a zakládalo se na pracovní síle a rozloze půdy, kterou mohla tato pracovní síla obdělávat. Mimo Řeků žila v Latinském císařství komunita benátských obchodníků, ale také Židů a Arménů.

Mince

Podle byzantského historika Nikety Choniata křižáci razili bronzové mince, na které použili materiál ze soch, které až do roku 1204 zdobily Konstantinův hippodrom. Dodnes se nenašla ani jediná mince, která by nesla jméno některého latinského císaře. Nicméně panuje přesvědčení, že bronzové trachey a zlaté tetartery, u kterých se zjistilo, že kopírují styl byzantských originálů, byly vyraženy franskými dobyvateli.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.