Křižácká společnost: Přehled a úvod

Helena P. Schrader

Publikováno: 18. září 2016

Křižácké státy založené v Palestině po první křížové výpravě roku 1099 se v řadě věcí velmi lišily od feudálních společností západní Evropy, z nichž pocházeli jejich otcové zakladatelé. Ti se sice pokusili navázat na formy uspořádání státu, na které byli ze své vlasti zvyklí, museli ovšem brát v potaz zvláštní místní podmínky a přizpůsobit se jim. Výsledkem byla hybridní společnost sestávající se z různorodých elementů, které nikde jinde ve středověkém světě nenajdeme. V tomto článku se zaměříme na ty nejpozoruhodnější z nich.

Volba krále

První křížová výprava – k překvapení a frustraci Byzantinců i Saracénů – neměla jednoho vrchního velitele. Výpravu vedla válečná rada skládající se z několika velmožů různého feudálního postavení: od knížete (z Tarentu), přes vévody (Lotrinsko, Normandie) až po hrabata (Blois, Toulouse). Všichni veleli různě velkým kontingentům a měli také určitý počet vlastních vazalů, ale žádný velící velmož nebyl feudálně nadřazen jinému ve smyslu lenní pán – leník. Jejich postavení určovalo také bohatství (nejbohatším byl Raymond z Toulouse, přitom hodností pouze hrabě), ale především vojenská zdatnost.

Výsledkem toho bylo, že Jeruzalém neměl jednoho konkrétního dobyvatele, který by se prohlásil králem a město a dobyté území zabral pro sebe. (Feudální páni považovali za nezbytné, aby Jeruzalém – hlavní trofej křížové výpravy – byl svěřen do péče krále, který ho bude schopen uhájit a dobře spravovat). Bez jasného vůdce tak křižáčtí velitelé o novém králi museli rozhodnout kolektivně, hlasováním. Tím bylo zavdáno precedentu, který se udržel po celé první století existence křižáckých států.

Dosazování baronů

Byl-li král volen, nižší vazalové museli být dosazeni. Protože v Palestině neexistovala ani žádná dědičná křesťanská šlechta, mohl nově dosazený jeruzalémský král rozdělit půdu mezi své věrné zcela libovolně (podobně jako to udělal Vilém Dobyvatel po dobytí Anglie). Až do poloviny 12. století Jeruzalémské království územně expandovalo a král tak měl setrvalý přísun nových teritorií, z nichž se tvořila nová panství, které pak rozděloval mezi své politické spojence nebo jako odměnu válečným hrdinům. Řada těchto mužů přišla do Svaté země jako ozbrojení poutníci bez rodin a když zemřeli, bylo to často bez dědiců. Jejich panství tak opět přešla do vlastnictví krále, který je libovolně přiděloval zase někomu jinému. Leckterá panství tak během prvních dekád 12. století vystřídala hned několik pánů.

Postupem času ale někteří Evropané, kteří přišli do Svaté země, pojali manželky a měli děti a založili dynastie. V roce 1131 byla dosavadní léna prohlášena za dědičná a nezcizitelná, s jedinou výjimkou, kdy pána dotyčného léna shledal Vysoký dvůr (Haute cour) vinným ze zrady. Tento vývoj podkopal moc krále, který už nemohl tak snadno udělovat léna svým oblíbencům; v polovině století to byl patrně jeden z důvodů, který stál za dobyvačnou politikou krále Amauryho vůči Egyptu – rozsáhlá území, která se dala dobýt a následně přerozdělit.

Postavení žen

Kvůli neustálým bojům a exotických chorobám, vůči kterým Evropané neměli imunitu, byla mezi barony a rytíři mimořádně vysoká úmrtnost. I když někteří velmoži umírali bez dědiců, ještě více jich umíralo bez mužského dědice. Nepočetnost vládnoucí latinské vrstvy i přirozená snaha udržet půdu a majetek v rodině brzy vedla z uznání práva žen dědit. V roce 1131 byl vydán zákon, který dcerám garantoval právo na dědictví z majetku a – v případě absence syna – prvorozeným dcerám přiznával primogenituru. Téhož roku – patrně nikoli náhodou – na jeruzalémský trůn nastoupila žena – královna Melisenda, která sice vládla s manželem Fulkem z Anjou, ale královský titul zdědila ona osobně a královnou zůstala i po ovdovění v roce 1143, kdy vládla společně se synem Balduinem III. Ten ji sice později odstavil od moci a dále vládl jako samovládce, nicméně precedens už byl nastolen a královnin příklad rychle pronikl i do vyšších šlechtických i městských vrstev. Ve srovnání s okolním světem, zvláště arabským a evropským, křižácké ženy požívaly mnohem větší svobody i práv.

Domorodé obyvatelstvo

Když Frankové Svatou zemi dobyli, seldžucké a arabské vládnoucí elity, které region Levanty předtím ovládaly, byly buď zabity, nebo před křižáky uprchly. Na místě ale zůstalo všechno prosté obyvatelstvo – rolníci, řemeslníci a obchodníci. Levantská populace se v té době skládala z různorodé směsi křesťanů – řeckých ortodoxních, syrských jakobitů a egyptských koptů –, ale i židů, samaritánů a muslimů. Rozmístění nebylo rovnoměrné, lišilo se region od regionu: v Antiochijském knížectví převládali řečtí ortodoxní a jakobité, Arméni žili ponejvíce na severu v Edesském hrabství, v Tripolském hrabství byli maronité, a koptové a samaritáni žili nejvíce v Jeruzalémském království. Pozoruhodný je fakt, že muslimové tehdy nepředstavovali většinu a vesměs se jednalo o konvertované domorodce, kteří se k islámu obrátili kvůli socio-ekonomickým privilegiím, kterým se muslimové za arabské vlády těšili, než z hlubokého vnitřního přesvědčení.

Křižácká vláda v Levantě nepřipomínala „okupaci“ jak ji známe z nacistické okupace Francie nebo sovětské okupace Polska, v níž Frankové představovali utlačovatele jednotné masy porobeného obyvatelstva. V očích domorodého obyvatelstva křižáci představovali další z dlouhé řady dobyvatelů a cizích vládců, kteří oblast ovládali už od dob starého Říma. Křižáci naopak nevnímali domorodce jako jednolitou masu, naopak k nim přistupovali rozdílně. Nejméně důvěryhodní u nich byli muslimové, kteří měli zakázáno nosit zbraně. Muslimové představovali většinou rolníky z venkovských oblastí, a to se za křižáků nezměnilo; zůstali na své půdě, kterou obhospodařovali už za předchozích vlád. Křižáci muslimy nikdy nenutili ke konverzi ke křesťanství nebo zřeknutí islámu. Muslimští rolníci si směli ponechat své zvyky i šaríatské soudy v záležitostech rodiny, náboženství a sporech mezi jednotlivci.

Židé a samaritáni naproti tomu žili více ve městech a věnovali se řemeslům, tudíž mnohem u nich bylo rozšířené nevolnictví. I oni měli dovoleno žít dál podle svých zákonů a tradic, ale podobně jako muslimové museli platit zvláštní daň a nesměli nosit zbraně.

Řečtí a syrští křesťané se s novým režimem bez problému sžili. Byli osvobozeni od zvláštních daní, které museli platit za Arabů a seldžuckých Turků (džizja) a křižáckou vládu vnímali jako zlepšení. I když syrští a řečtí křesťané přispívali k hospodářskému růstu a prosperitě křižáckých států, jako válečníků si jich křižáci moc necenili. Naproti tomu maronité a Arméni byli křižákům, které považovali za osvoboditele, nejen věrní, ale i za ně bojovali. Právě oni tvořili jádro jednotek „turkopolů“, které na rozdíl od rozšířené představy nebyli arabští žoldnéři nebo konvertité od islámu. Ortodoxní křesťané obecně představovali loyální nižší a střední třídu křižácké společnosti, ale nikdy do ní zcela nepronikli, především kvůli jazykové bariéře – jejich jazykem byla arabština a i jinak Araby v mnohém připomínali (např. v oblékání).

Evropští osadníci

Rozsah franského přistěhovalectví do Svaté země je často podceňován či rovnou přehlížen. Dnešní demografické modelování nasvědčuje, že v době dobytí Jeruzaléma Saladinem v roce 1187 mohlo v Jeruzalémském království žít na 140 000 obyvatel latinského (západního) ritu, kteří se tu usazovali už od dob první křížové výpravy. Celkový odhad počtu obyvatel se pohybuje okolo 600 000, čili Frankové představovali nějakých 20 %.

V křižáckých státech žádní Frankové neměli status nevolníka. Velká část byli obchodníci a řemeslníci, kteří i v západní Evropě byli svobodní a patřili ke stále rostoucí nezávislé a prosperující střední třídě. Je pozoruhodné, že i když se usadili na venkově a věnovali se zemědělství – což, jak archeologie dokládá, mnoho z nich učinilo –, pořád zůstávali osobně svobodní. Franští rolníci svou půdu buď přímo vlastnili, nebo si jí pronajímali od církve či místního barona. Ať už žili na venkově či ve městech, byli Frankové vcelku blahobytní, nezávislí a sebevědomí obyvatelé, kteří se silně identifikovali s křižáckou vládou ve Svaté zemi, ať už světským panstvem nebo církví – protože bez ní by přišli o své bohatství a postavení. Fulcher ze Charter napsal:

„Uvaž, prosím, a rozjímej, kterak za našeho času obrátil Bůh Západ ve Východ. Neboť kteří jsme byli západníky, nyní stali jsme se východníky. […] Cizozemec stal se nyní jakoby domorodcem, a přistěhovalec starousedlíkem. [...] Neb kteří tam byli nuzni, zde je Bůh obohatil. Kteří měli několik grošů, zde mají zlatých bez počtu, a který neměl ani dědiny, zde darem Božím má město.“

Neurození franští branci tvořili jádro velmi efektivní křižácké pěchoty. Křižácké státy byly životně závislé na dobře vyzbrojeném a zkušeném pěchotní vojsku, z něhož se skládaly posádky hradů a měst a v bitvě sloužilo jako štít pro rytířskou těžkou jízdu. Spolu s turkopoly tvořili pak pěšáci většinu křižáckých armád. Společným poutem palestinských Franků byla nejen křesťanská víra latinského ritu, ale i latina jako společný jazyk. Jako svobodní lidé měli dost peněz na to, aby si dokázali pořídit dobrou koženou nebo lněnou zbroj a kvalitní zbraň. Jejich pozice byla tak významná, že pro ně časem vznikl vlastní termín: seržanti.

Rytířské řády

Potřeba bránit křižácké státy vedla ke vzniku další nové a zcela unikátní kategorie bojovníků – bojujících mnichů. Koncept bojujícího mnicha byl raně křesťanské teologii zcela cizí a všechny rytířské řády (templáři, špitálníci, němečtí rytíři a další) vznikly až po první křížové výpravě (i když špitálníci mají kořeny starší: vznikli z původně mnišského bratrstva, které v Jeruzalémě zajišťovalo zdravotní péči křesťanským poutníkům, a to ještě před dobytím města křižáky).

Ty největší rytířské řády, templáři a špitálníci, měly mandát k ochraně křesťanů ve Svaté zemi a prakticky se neúčastnily křížových výprav proti kacířům (kataři, husité) nebo pohanům v Pobaltí. I když oba tyto řády časem nabyly v Evropě rozsáhlý majetek, za svou prvořadou misi vždy považovaly ochranu křesťanů a svatých míst na Blízkém východě před nevěřícími. V polovině 12. století již oba řády měly obrovskou moc, která úměrně stoupala s jejich vojenským potenciálem, a ve 13. století jejich síly značně převyšovaly vojenské zdroje oslabených křižáckých států. Řády brzy ovládaly pohraniční pevnosti a území, které předtím měli na starosti franští baroni. Pro pochopení úlohy, kterou tyto organizace v Jeruzalémském království hrály, je třeba mít na zřeteli, že rytířské řády nikdy nebyly podřízeny světské moci. Ani jeruzalémský král jim nemohl poroučet, s jejich představenými musel vždycky jednat a jejich podporu si získat. Řády také mohly jednat zcela nezávisle a kolikrát sledovaly zájmy, které byly v rozporu se zájmy krále nebo i jiných rytířských řádů.

Obchod a turistický ruch

A v neposlední řadě tu byla ekonomika, která byla oproti soudobé Evropě daleko více urbanizovaná. Ale ani v předkřižáckém období tomu tak v Palestině nebylo; za Arabů a seldžuckých Turků se střediska náboženské a politické moci nacházela v Káhiře a Bagdádu a dalšími významnými centry muslimského světa byly Alexandrie, Damietta, Damašek, Aleppo či Mosul, kdežto levantská pobřežní města živořila na hranici bezvýznamnosti. Jeruzalém bylo provinční městečko, Caesarea byla opuštěná a Jaffa a Akkon byly podružné přístavy.

Znovuustanovení křesťanské moci ve Svaté zemi nicméně celý region otevřelo přílivu křesťanských poutníků. Desítky tisíc jich přišly každý rok ze všech koutů křesťanského světa, od Etiopie po Norsko. Tento masivní turistický průmysl si vyžádal značnou podpůrnou infrastrukturu, od hostinců a putyk přes průvodce až po obchody se suvenýry. Poutníci do země přinášeli velké peníze a domů se vraceli s příběhy o podivuhodných věcech, které tu měli možnost spatřit – hedvábí, cukr, slonovinu, kadidlo, parfémy, mýdlo či sklo.

S turistickým ruchem stoupal také zájem o blízkovýchodní komodity. Řada produktů pocházela přímo z křižáckých států – důležitým exportním zbožím byl cukr, do určité míry také olivový olej a citrusové plody. Křižácké státy ale produkovaly kvalitní výrobky ze skla, keramiky, iluminované rukopisy, mýdla, parfémy a luxusní látky. Pro jiné produkty byla křižácká Palestina jen tranzitní zemí, kudy směřovaly z východu dále do Evropy – hedvábí z Číny, slonovina z Indie nebo kadidlo z Etiopie. Západní Evropa v 13. století hospodářsky stoupala a s tím i zájem o luxusní zboží z Orientu. Důsledkem toho v Palestině rapidně rostl podíl městského obyvatelstva ve srovnání s obyvatelstvem venkova.

V druhé polovině 13. století v hospodářství křižáckých států řemeslná výroba a služby svým významem dalece převyšovaly zemědělství. Pokračující urbanizace společně se silnou a bohatou střední vrstvou v multikulturní a mnohojazyčné společnosti z křižáckých států učinily mnohem „modernější“ společnosti, než soudobá západní Evropa nebo i Orient.

Zdroj

Původní článek „Crusader Society – An Introduction and Overview“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.