Křižáci a vzdělanost

Helena P. Schrader

Publikováno: 7. dubna 2018

I dnes je představa, že většina „středověkých“ rytířů a šlechticů byla negramotná, běžně rozšířená. Dokonce i autoři jinak vcelku věrné historické fikce z tohoto předpokladu vycházejí a se svými rytířskými či dokonce šlechtickými postavami zacházejí podle toho. Ve skutečnosti však velmoži křižáckého Zámoří byli nejen gramotní, ale leckdy vysoce vzdělaní.

Soudní systém v Jeruzalémském království u každého soudu potřeboval porotce i právníky, kteří se všichni rekrutovali z rytířské vrstvy. Všichni se museli dobře orientovat v právu, být schopni řečnit, přinášet argumenty, radit se a vynášet soudy na základě právního názoru. Každý jeruzalémský rytíř měl právo zasedat u Vysokého dvora a podílet se na řešení tak zásadních otázek, jako volba regenta, daňová politika či mezinárodní smlouvy. Očekávalo se od nich, že budou znát právo – a aby ho mohli poznat, museli si o něm napřed něco přečíst.

Ještě pozoruhodnější je, že v polovině 13. století vznikla celá právní škola, ze které vzešlo nejméně sedm knih o právu a šest dalších traktátů na jiná témata. Nikdo z těchto mužů nebyl členem rytířského řádu, zato všichni drželi léna, jezdili na koních, bojovali mečem a kopím, veleli vojákům – a ve volném čase skládali poezii, psali o historii, filosofii, anebo právu. Jonathan Riley-Smith k tomu píše: „snad největším památníkem západních osadníků v Palestině, větším, než katedrály a hrady, které dodnes dominují svému okolí, je kniha o právu Jana z Jaffy, jež […] je pokládána za jedno z nejvýznamnějších děl 13. století.“

Tato díla však neměla být jen filosofická nebo teoreticko-učenecká, ale měla sloužit jako praktická příručka pro právníky a porotce, i obyčejné rytíře a měšťany v právních záležitostech. Proto vedle suché teorie knihy nabízely i praktické rady jak postupovat u soudu, jak chránit svědky, jak odpovídat oponentům a zpochybňovat jejich důkazy – zkrátka jak využít právo ve vlastní prospěch.

Abychom se dostali z obecného popisu ke konkrétním příkladům, podíváme se na některé z největších juristů Jeruzalémského království.

Královská moudrost

Patrně prvním velkým jeruzalémským juristou nebyl nikdo jiný, než Amaury de Lusignan, starší bratr nechvalně proslulého krále Guye de Lusignan, který uzurpoval korunu a království stihl zničit za necelý rok. Amaury byl úplně jiný člověk, než neschopný Guy, a dokázal si získat respekt těch samých velmožů, kteří na smrt nenáviděli jeho bratra.

Amaury de Lusignan ve Svaté zemi žil od roku 1175 a od roku 1182 působil jako v úřadu královského konetábla, kam jej jmenoval král Balduin IV. Jako většina jeruzalémských velmožů se v roce 1187 účastnil bitvy u Hattínu, během níž padl do Saladinova zajetí. V roce 1188 se dostal na svobodu a o rok později se připojil k obléhání Akkonu. Následně se účastnil celé třetí křížové výpravy a ze Svaté země v roce 1193 odjel na Kypr, který mezitím jeho bratr koupil od Richarda Lví srdce. Po Guyově smrti se Amaury stal pánem ostrova. Podařilo se mu vyjednat s papežem a římsko-německým císařem uznání Kypru jako křižáckého státu v rámci Svaté říše římské a roku 1196 mu byl udělen královský titul. Koncem roku 1197, po smrti Jindřicha ze Champagne, byl jeruzalémským Vysokým dvorem zvolen jako čtvrtý manžel pro ovdovělou jeruzalémskou královnu Isabelu a v lednu 1198 tak byl v Akkonu korunován jeruzalémským králem.

Mezi léty 1198 až 1205 král Amaury napsal (nebo nechal sepsat) sbírku všech známých zákonů Jeruzalémského království, o které křižáci přišli po pádu Jeruzaléma v roce 1187. Je sporné, zda před rokem 1187 byly zákony Jeruzalémského království skutečně úhledně sepsány, zapečetěny a uloženy v archivech Chrámu Božího hrobu – ale přinejmenším současníci to tvrdili. Ve snaze sebrat a znovu sepsat zákony svého království musel Amaury vycházet z ústního konsensu lidí, kteří si zákony a obyčeje z doby před rokem 1187 pamatovali. V průběhu 12. století se zákony vyvíjely z větší části kvůli praktickým potřebám, ale od tohoto okamžiku dále existoval jasný záchytný bod: Amauryho Livre au roi – Králova kniha.

Tři nejmoudřejší muži Zámoří

V další generaci po Amaurym (který je uznáván spíše pro svou kompilační, než vlastní analytickou či právně-výkladovou práci) přišli tři muži, kteří jsou uznáváni pro svou mimořádnou moudrost.

Autoři právní literatury

V předchozím výčtu jsme si ukázali příklady těch nejlepších z nejlepších, pod nimiž se nacházela masa těch dobrých a průměrných, z nichž někteří pocházeli i z měšťanského stavu: Renier a Arneis Embriaco z Gibeletu, Rostain Aimer, Renaud Forson, Pavel z Nábulu, Filip Lebel, Vilém Raymond, Filip z Baisdoin, Raymond z Conches, Raymond a Nicolas z Antiaumes či Jakub Vidal. Podle Riley-Smithe byla právnická kariéra na křižáckém Východě dobrá cesta „ke slávě a vysokému postavení“.

Doufám, že se mi tímto textem podařilo trochu rozptýlit představy o jeruzalémských baronech a rytířích jako o negramotných a nevzdělaných neotesancích.

Zdroj

Původní článek „Baronial Scholars: The Highly Educated and Articulate Elites of Outremer“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatka. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.