Dějiny křesťanství v Íránu

Massoume Price

Publikováno: 15. května 2016

Íránské křesťanství má své počátky v parthském období (247 př. n. l. – 228 n. l.). Skutky apoštolů, pocházející z prvního století, se zmiňují, že „když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě [v Jeruzalémě] … Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie…“ Rané křesťanské texty dále poukazují, že apoštolové Petr a Tomáš kázali evangelium Parthům, a další, jako Tadeáš, Bartoloměj a Tadeáš z Edessy, úspěšně evangelizovali národy Mezopotámie a Persie, kde Mari – perský konvertita vznešeného původu – se po Tadeáši z Edessy stal vůdcem perské křesťanské obce. Po něm ve třetím století obec vedli biskupové Abrís, Abrahám, Jákob, Ahha, Tomarsa, Šáhlufa a konečně biskup Papa bar Aggai koncem třetího století. Syrsky psané dokumenty rovněž naznačují, že již počátkem třetího století měli křesťané v Persii zhruba 360 obcí a řadu mučedníků.

V Arbílu, hlavním městě starověkého království Adiabena na hranicích Persie, ležícím 80 kilometrů východně od řeky Tigris, vznikla první křesťanská obec v Persii. V Arbílu žila početná židovská komunita a ačkoliv někteří židé hráli klíčovou úlohu při šíření křesťanství, řada jiných nové náboženství přijmout odmítla. Židovský historik z prvního století Flavius Josephus píše, že adiabenský král někdy kolem roku 36 přestoupil k židovství. Něco takového by z Arbílu přirozeně učinilo centrum židokřesťanské misie. Dalším významným centrem židovství v Mezopotámii bylo město Nisibis, kde se nacházela židovská ješiva.

Křesťanství se šířilo jak mezi vesničany, tak městským obyvatelstvem a ke konci parthské éry (225) se křesťanské obce nalézaly od Edessy na západě, jež byla významným centrem křesťanské misie, až po Afghánistán na východě. Arbílské kroniky uvádí, že v tomto období měla perská církev dvacet biskupů a křesťané pronikli až do Arábie a střední Asie.

Parthští vládcové byli vůči jiným náboženstvím snášenliví a křesťanství se tak mohlo nerušeně šířit do všech koutů říše. V dobách pronásledování křesťanství Římany mnoho křesťanů utíkalo na východ, kde hledali útočiště a ochranu u íránských vládců. Ačkoliv se ke křesťanské víře obrátily tisíce Peršanů, většina obyvatel zůstávala zoroastriány a mnoho dalších se hlásilo ke kultu Mithry. V Persii nikdy nevznikla domácí perská církev, která by fungovala v perském jazyce – perské křesťanství, včetně všech tradic, je syrského původu a po dobu zhruba tří set let uznávalo autoritu patriarchátu v syrské Antiochii.

Sásánovské období

S nástupem Sásánovců (226–641) se situace křesťanství a dalších minoritních náboženství zhoršila. Proti křesťanství brojili nejen zoroastrovští mágové a kněžské školy, ale také někteří židé. Když římský císař Konstantin Veliký prohlásil křesťanství státním náboženstvím římského impéria a sebe vládcem všech křesťanů, začali Peršané vnímat křesťanství jako náboženství spjaté právě s Římany, svými úhlavními nepřáteli. Také christianizace Arménů a přeběhnutí některých arménských jednotek perské armády na stranu Římanů pověst křesťanů právě nezlepšilo. Perské náboženské i národnostní cítění se sjednotilo a vydláždilo cestu budoucímu pronásledování křesťanů, které v Persii trvalo ještě nějakých sto let poté, co skončilo v Římě – kde pronásledování křesťanů mělo svůj prapůvod.

Sásánovští králové obecně stranili zoroastriánství a i když někteří byli vůči křesťanství tolerantnější, perské národní cítění se vždy přidržovalo této staré víry. Vzdor tomu počty křesťanských vyznavačů stabilně rostly, z části i díky odsunu několika set tisíc křesťanských obyvatel z římské provincie Sýrie a maloasijské Kilíkie a Kappadokie králem Šápúrem I. (vláda 240–270). Toto rozhodnutí mělo své hospodářské i demografické důvody, ale nechtěně přispělo k urychlení šíření křesťanské víry na území Persie. Přistěhovalci postavili nová města v úrodných, leč řídce zalidněných oblastech Chúzistánu a Mešanu. Mezi křesťany bylo mnoho zkušených dělníků a řemeslníků a řada se jich podílela i na velkých stavebních projektech. Nová města se záhy stala významnými středisky kultury a vzdělanosti, jako například Gondešápúr, kde se nacházela slavná akademie s knihovnou a kde žili vzdělanci z celé říše, včetně židovských a křesťanských. Gondešápúr se stal rovněž centrem produkce hedvábí a křesťané se na jeho výrobě, vývozu a prodeji nemalou měrou podíleli.

Období míru a prosperity pro křesťanskou komunitu trvalo až do nástupu Bahráma II. (276–293), který odstartoval pronásledování jinověrců. Mezi Bahrámovými prvními oběťmi se nacházela i jeho křesťanská konkubína Kandida, která se stala jednou z prvních perských mučednic. Pronásledování podporoval a dokonce podněcoval zoroastriánský velekněz Kartír, jenž se v jednom ze svých nápisů chlubí tím, jak Angra Mainju a modly utrpěli velkou porážku, a dále prohlašuje: „a židé, buddhisté, hinduisté, nazaréni, křesťané, baptisté a manichejci v říši byli rozprášeni, jejich modly zničeny, příbytky jejich model srovnány se zemí a přeměněny v příbytky bohů.“

Ve srovnání se situací ve 4. století, kdy pronásledování křesťanů bylo systematické, se tento útlak odehrával jen ojediněle. Křesťanství se původně šířilo převážně mezi Židy a Syřany, ale počátkem 4. století začala křesťanská víra přitahovat stále více rodilých Peršanů. Obrácení na křesťanství představovalo pro tyto lidi závažné rozhodnutí: i v dobách míru nezřídka znamenalo ztrátu rodiny, majetku, občanských práv či dokonce smrt. Některé vlny pronásledování za vlády Šápúra II. se co do hrůznosti mohly poměřovat s pronásledováním křesťanů v římské říši za císaře Diokleciána, který nechával křesťany upalovat, předhazovat divokým šelmám nebo zabíjet v aréně během gladiátorských her.

Počátkem 4. století zvolil vůdce perské obce za své sídelní město Seleukii-Ktésifón, hlavní město perské říše. Pod jurisdikcí ktésifóntského metropolity (arcibiskupa) se nacházelo několik biskupů; jeden z nich – Jóchanan bar Marjam – byl v roce 325 přítomen na zásadním nikájském koncilu. V roce 340 nebo 341 král Šápúr vyzval metropolitu Šimona bar Sabbá’é, aby mezi křesťany vybral dvojitou daň z hlavy, aby bylo z čeho financovat válku proti Římu. Šimon odmítl, což se stalo předzvěstí systematického pronásledování křesťanů. Podle Martiriologia Šimonova Šápúr Šimona nařkl, že jeho neposlušnost má politický motiv. Perský učenec Afrahát, v té době jeden z nejvlivnějších křesťanských intelektuálů v celém Íránu, ve svých Rozpravách přirovnává římského císaře Konstantina k dobru, kdežto pyšného Šápúra k silám zla.

Afrahát byl původem Asyřan, který se narodil v oblasti Adiabeny v severní Mezopotámii. Afrahát byl mnich, ale snad byl i biskupem. Jeho jediným dochovaným dílem jsou Rozpravy (Demonstrationes, syrsky Tahwijáthá), sbírka homilií o křesťanské věrouce a praxi, kterou sepsal v letech 337–345. Prvních deset kapitol Rozprav se zabývá deseti konkrétními aspekty křesťanského života a takovými doktrínami, jako je víra, půst, motlitba či skromnost. Ve svém díle Afrahát projevuje velmi prostou víru, založenou na posvátných textech. Podle Afraháta „křesťanský život musí být životem neutuchajícího zápasu mezi věřícím a ďáblem, přičemž vůbec nejnebezpečnějším nástrojem satanského svodu je žena; pro muže nejbezpečnější cestou je zříci se lásky ženy a žít pouze pro Krista. Co se týče žen, je jejich nejvyšším posláním uchovat své panenství a tak ďábla připravit o nástroj pokušení. Protože není možné, aby celibát zachovávali úplně všichni, tak se křesťané mohou ženit, ale pokud už se ožení, je nejlepší, pokud tak učiní ještě před křtem.“ Mnichům pak doporučuje, že pokud si „mnich přeje, aby s ním pobývala žena, jež je taktéž vázána celibátem, bude pro oba nejlepší, pokud se vezmou a budou žít otevřeně jako manželé.“ Afrahátovy myšlenky byly zkoumány o více než sto let později, kdy církev řešila otázku kněžského celibátu.

Šápúr ale nebyl jediným protivníkem křesťanů. V arbílské kronice se dočteme, že křesťané vinili mágy, židy a manichejce z podněcování nenávisti a šíření fám, že jsou římští špehové. Podle syrských Skutků mučedníků (Acta Martyrum) se někteří vysocí zoroastriánští kněží přímo podíleli na vyslýchání a vynášení rozsudků nad křesťany v dobách pronásledování. Některé příběhy křesťanských mučedníků vykazují protižidovské tendence v podobném duchu, jako díla některých východních církevních Otců. Jestli tito křesťané měli politické motivy, nebo ne, by si zasloužilo podrobnější výzkum, nicméně dochované literární prameny naznačují, že křesťané svou víru skutečně považovali za nadřazenou. Jejich svět nebyl rozdělen mezi Římany a Peršany, ale „božím lidem“ na jedné straně a „nevěřícími“ na straně druhé. Ve své literatuře se křesťané sami označují jako „čistí“, „spravedliví“, „lid boží“ nebo také misihájé (ti, kteří věří v mesiáše). Také činili rozdíly mezi etnickými křesťany (nasrájé) a deportovanými křesťany a jejich potomky (kristjáné).

Šápúrova mírová smlouva s císařem Joviánem z roku 363 pronásledování křesťanů dočasně zastavila. Podle mírových podmínek se území Mezopotámie a Arménie navrátila pod perskou nadvládu. Král Jazdkart I. v roce 409 vydal toleranční edikt, kterým (na čas) ukončil pronásledování křesťanů. Jazdkart měl židovskou manželku a byl vůči židovství a křesťanství tak smířlivý, že jej dokonce někteří nazývali „křesťanským králem“. Jazdkartův edikt křesťanům dovoloval svobodně vyznávat svou víru a stavět kostely. Období míru navíc jim ale hlavně poskytlo prostor pro uspořádání vnitrocírkevních poměrů; napětí uvnitř obce trochu ustoupilo, když íránští křesťané vytvořili vlastní církevní organizace s vlastní hierarchií, což připravilo půdu k jejich pozdějšímu osamostatnění od západní církve.

Ač Řím a Konstantinopol byly centrem takzvaného „ortodoxního křesťanství“, řada křesťanských skupin, hlavně v Mezopotámii, se vůči jejich politice a doktrínám vymezovala. Roku 410 se v hlavním městě Persie konala synoda, které předsedal ktésifóntský biskup Mar Izák. Na tomto koncilu byla vyhlášena nezávislá perská církev v čele s vlastním vůdcem (metropolitou), který nesl titul katholikos (patriarcha); prvním perským katholikem a arcibiskupem celého Orientu byl zvolen Mar Izák.

Synoda se také přihlásila k nikájskému koncilu a tím i k nikájskému vyznání víry. I přesto, že církev ještě nebyla plně nezávislá na Římu, král Jazdkart schválil koncilem předkládanou církevní organizaci a vydal edikt, kterým uznal katholika za hlavu perské církve. Íránským křesťanům se tak konečně dostalo jasně zakotveného postavení ve společnosti, včetně svobody spravovat si své vlastní záležitosti, ale také se stali odpovědnými vůči státní autoritě prostřednictvím katholika, který tak představoval nejen náboženského představeného, ale i vůdce křesťanů v civilních záležitostech. Králův výnos také obsahoval podmínku, že volbu křesťanského katholika musí potvrdit král.

V počátcích Jazdkartovy vlády působil mezopotámský biskup Maruthas jako vyslanec římského císaře na perském dvoře. Maruthas hrál klíčovou roli při reorganizaci perské církve a dalším šíření křesťanství; město Nisibis se stalo baštou íránského křesťanství. Později za Jazdkarta nechal perský biskup Abdás ze Sús zničit zoroastrovský chrám v tomto městě, ale král biskupovi nařídil chrám na vlastní náklady obnovit. To Abdás odmítl udělat a král proto vydal rozkaz za trest zbourat všechny křesťanské kostely. Ničení kostelů zanedlouho přerostlo ve všeobecné pronásledování křesťanů, ve kterém Abdás byl jedním z prvních, kdo zemřel mučednickou smrtí. Pronásledování pokračovalo i po Jazdkartově smrti v roce 420 a nástupu jeho syna Bahráma V. Mnoho křesťanských obyvatel zemi opouštělo a prchalo na římské území. Bahrám od Římanů požadoval vydání křesťanských uprchlíků a v roce 422 vyhlásil Římu novou válku.

Ačkoliv druhá polovina čtvrtého a počátek pátého století bylo ve východních provinciích obdobím neklidu, bylo to zároveň období rozkvětu křesťanské církve a její literární činnosti. Tento rozvoj písemnictví vedl ke zformování vlastní syrské církevní literární tradice na perském území (liturgickým jazykem perských křesťanů byla právě syrština) a později také křesťanské literatury v perštině. Kolem roku 420 bylo v Persii pět metropolitů a biskup Dádješu byl zvolen katholikem. Již následujícího roku byl ale Dádješu uvězněn a uvnitř církve nabyly na intenzitě vnitřní sváry mezi různými denominacemi.

Za vlády Bahráma V. (421–438) se konal třetí perský koncil, který přinesl radikální změny. Tato synoda se sešla v roce 424 a předsedal jí Mar Dádješu. První perský koncil Mar Izáka (410) rozhodl, že katholikos – patriarcha Seleukie-Ktésifóntu – bude nejvyšším z východních biskupů. Synoda Dádješuova poté schválila, že katholikos by měl být jedinou hlavou perské církve. Důležitý byl zejména bod, že „východňané by si na svého patriarchu neměli chodit stěžovat k patriarchům Západu – každý případ, který nebude rozřešen katholikem, bude čekat na rozsudek Kristův.“

To tedy znamenalo, že katholikos se zodpovídal pouze Bohu a nikoliv římskému papeži nebo patriarchům v Antiochii, Alexandrii nebo Konstantinopoli. Šest metropolitních a třicet řadových biskupů pak Dádješua zvolilo do pozice katholika, který byl co do hodnosti a autority roven kterémukoliv západnímu patriarchovi. Pro íránskou církev to mimo jiné znamenalo výsadní spravování vlastních záležitostí, bez vměšování cizích vlivů. Král Jadzkart II. tento krok zpočátku přivítal a vyslal patriarchu perské církve na oficiální jednání s římským císařem. Jadzkart II. měl obzvláštní osobní zájem o náboženské otázky a nastudoval si všechna náboženství, která se v Persii praktikovala. I přesto však zůstával zavilým přívržencem zoroastrovství a ke konci své vlády začal utlačovat jak íránské křesťany, tak židy. Jazdkart se pokusil vojenskou akcí přivést Armény od křesťanství zpět k zoroastrovství. Poprvé byl sice poražen, ale podruhé již zvítězil a zajal vůdce arménské církve i členy předních aristokratických rodin, které odvlekl jako rukojmí do Persie. Jeho nástupce Péróz (459–484) musel čelit válkám i vážným vnitřním krizím a nakonec sám upadl do zajetí. Péróz pronásledoval židy a křesťany nechal potácet ve vnitřních půtkách a doktrinálních sporech.

V roce 486 perská církev učinila rozhodnutí, které se zásadním způsobem rozcházelo s radikální asketickou tendencí Východu i kanonickými zákony Západu: zrušila celibát a zakotvila právo všech křesťanů – včetně vysvěcených kněží a biskupů – uzavírat sňatky. Texty za tímto rozhodnutím zmiňují společenské i kulturní důvody, ale také stát na křesťany naléhal, aby ohledně celibátu změnili svůj přístup. Zoroastriáni svobodnými knězi opovrhovali a v panenství či panictví nespatřovali ctnost, naopak celibát považovali za příčinu slabosti říše. Existují známé případy jeptišek, které byly zoroastriány vyhnány z klášterů a nuceny ke sňatku – a usmrceny, pokud se odmítly podřídit. Hnutí uvnitř perské církve proti celibátu ovšem nemělo dlouhého trvání a již v 6. století byl kněžský celibát obnoven.

V letech 450–500 byli v římské říši pronásledováni nestoriáni, následovníci konstantinopolského patriarchy Nestoria, kteří v rámci křesťanství vytvořili vlastní proud. Nestoriáni utíkali do Persie, kde se jim dostalo ochrany. V roce 431 bylo nestoriánství na efezském koncilu prohlášeno za kacířství a nestoriánští biskupové museli prchnout do Íránu. Roku 488, za vlády krále Kaváda, se ale na gondešápúrském (béthlapatském) koncilu k nestoriánství přihlásila celá perská církev – seleukijsko-ktésifóntský katholikos se tím pádem stal patriarchou nestoriánské církve Persie, Sýrie, Číny a Indie. Nestoriáni razili nauku o dvou přirozenostech Krista (božské a lidské), která stála v protikladu vůči monofyzitské nauce o jediné přirozenosti. Nestoriánství bylo oblíbené zvláště v pohraničních oblastech Persie, slavná je například „perská škola“ v Edesse. Nestoriánství bylo také způsobem, jakým se perští křesťané snažili oprostit od zažitého stereotypu coby páté kolony Římanů.

„Perská škola“ byla v Edesse později zavřena a z nyní monofyzitské Edessy se musela přestěhovat do města Nisibis. Jejím prvním rektorem byl malomocný Narsés (Narsaj), plodný autor, kterému se dostalo širokého uznání. Narsés byl i skvělý básník a jeho jazyková obratnost z něho učinila krále syrských idiomů. Jeho dílo pomohlo vybudovat církev na silných biblistických a teologických základech a později se mu za ně dostalo titulu „Rabban Veliký“. Ústředním aspektem školy byla její duchovní disciplína, studium Bible a misijní činnost. Škola měla jedinou fakultu a její běžný život se podobal klášteru; její řehole se dochovala. V jedné době měla i 800 studentů. Věhlas zdejšího teologického semináře byl takový, že římského papeže inspiroval k založení Cassiodorova kláštera ve Vivariu. Existovaly i další méně významné školy, v Gondesápúru, Seleukii-Ktésifóntu a v menších městech. Nejbarvitější postavou tohoto období byl Barsauma (Bar Saumá), který bojoval za prosazení nestoriánského vyznání. Barsauma ve městě Nisibis založil novou školu a byl také politicky činný. Stavěl se proti vůdci íránských křesťanů, katholiku Babuwajovi.

Války krále Husrava (Chosraua) Anóšarvána (531–579) proti byzantské (východořímské) říši a vítězství císaře Herakleia opět rozpoutaly pronásledování íránských křesťanů. Ale když nastal mír, král opět křesťanům zaručil svobodu vyznání a řada křesťanů, jako třeba filosof Pavel Peršan či příslušníci vzdělané rodiny Buchtjišú, se přidala ke královskému dvoru nebo univerzitě v Gondešápúru. Husravův nástupce Hormizd IV. (570–590) křesťany rovněž podporoval; jeho matkou byla byzantská princezna Marie, křesťanka. Jeho náboženská shovívavost ale vyvolala nevoli mezi zoroastrovskými knězi, což pro křesťany mělo neblahé důsledky. Král Husrav II. (579–590) musel trůn napřed vybojovat od uzurpátora Bahráma Čóvéna, v čemž mu vydatně pomohl jeho tchán, byzantský císař Maurikios. I Husrav II. byl tolerantní vůči křesťanům a dokonce uctil Pannu Marii a další světce, kteří byli populární mezi syrskými křesťany. Jeho manželka Šírín byla oddaná jakobitská křesťanka a v perské literatuře byla zvěčněna v podobě postavy královny Marie v milostném příběhu Chosrau a Šírín. Když však vypukla nová válka s Byzancí, Husrav II. otočil a začal křesťany pronásledovat.

Husrav II. roku 610 dobyl Jeruzalém a jeho syrské jednotky město plenily tři dny, přičemž povraždily stovky křesťanů a řada relikvií – včetně části Pravého kříže (toho, na němž zemřel Ježíš) – byla jako kořist vzata do Persie. Samotný Pravý kříž se stal předmětem sporu mezi Byzancí a Persií a nakonec byl Byzantincům vrácen v rámci mírové smlouvy. O učení nestoriánské církve v dobách Husrava II. pojednává taktát Kniha o jednotě (De Unione) energického mnicha Babaje Velikého.

V následujícím století se perská církev stabilně rozrůstala a měla už kolem 230 biskupů. Křesťané byli k nalezení ve všech koutech říše: v Asýrii, Babylónii, Chaldei, Arábii, Médii, Chorásánu, Persidě, Turkestánu, Mervu a na obou březích Perského zálivu. Seleukijský katholikos již nabyl značnou moc a mohl se měřit s byzantskými patriarchy. Křesťanská misie v zásadě zaznamenávala úspěch u všech vrstev obyvatelstva, včetně vysoce postavených Íránců. Existují zprávy o křesťanech, kteří vlastnili rozsáhlé pozemky v Mosulu a přilehlých horách. Král Husrav III. byl zavražděn během vzpoury, v jejím čele stál křesťan, jehož otec byl nejvyšším finančním správcem říše. Někteří patriarchové nestoriánské církve pocházeli z řad někdejších zoroastriánských mágů, kteří přestoupili ke křesťanství, či synů takových konvertitů.

Ve 4. století egyptští mniši přinesli do Mezopotámie myšlenky monasticismu. Od té doby se kláštery rychle šířily po celé Persii. Mar Augínovy záznamy uvádí, že v jeho klášteře poblíž města Nisibis bylo 350 mnichů a každý z jeho 72 učedníků později založil svůj vlastní klášter. Počet klášterů musel být značný; spousta dalších se nacházela v Mezopotámii a oblasti severně od Tigridu a další roztroušené v Persii a Arménii. Vedle cenobitských společenství (mniši žijící v početných klášterních komunitách) existovalo i nemálo asketických poustevníků žijících osaměle v jeskyních či prostých chýších. V klášterech se rozvíjela křesťanská mystika, která později významně ovlivnila mystiku islámskou: súfismus. I přesto, jak početní íránští křesťané byli, nikdy nevytvořili vlastní národní církev; lišili se sice od nestoriánů žijících dále na západě, ale ne natolik, aby si od zbytku nestoriánství vytvořili patřičný odstup a církevní nezávislost. Jazykem církve a teologie zůstávala syrština – a to i na území Persidy – zatímco v perštině křesťanských spisů vzniklo jen pramálo, dokonce do ní nebyla přeložena ani Bible.

Těch několik málo textů psaných středopersky se vesměs zabývá právním postavením křesťanské komunity v Íránu. Zákoník metropolity Mar Išobuchta z 8. století se dochoval pouze v syrském opisu, podobně jako další křesťanské právní texty, jako např. dílo metropolity Mar Šimona či text vzniknuvší za metropolity Mar Aby v 6. století, kdy Persii vládl Husrav I. Mar Aba byl původně zoroastrovec, který konvertoval ke křesťanství. Studoval řečtinu v Nsibilidě a Edesse a plánoval připravit a vydat novou verzi Starého Zákona – svůj záměr však nestihl dokončit. Seleukijským katholikem se stal Abův žák Ezechiel, pod nímž působil Bodh Periodeutes, překladatel indické sbírky bajek Pančatantra (Kalíla a Dimna) do syrštiny. Indická literatura byla v Íránu velmi populární, zejména díky překladatelé práci gondešápúrské univerzity.

S růstem církve začaly narůstat také rozdíly mezi různými konfesemi, a to je snad i jeden z důvodů, proč íránští křesťané nevytvořili íránskou národní církev. Vnitřní sváry vytvořily značnou nejednotu a mnoho dalších problémů, které posléze přispěly k jejich úpadku a konečné porážce po muslimském a mongolském vpádu do Íránu a okolních zemí. Situace byla ještě nepřehlednější kvůli lidem, kteří konvertovali od církve Východu k římskému katolictví. Tato skupina, která odmítla nestoriánství na chalkedonském koncilu v roce 451, se nazývala Chaldejci. Chaldejci se hlásili ke svému vlastnímu syrskému patriarchovi a vytvořili tak obrovskou propast mezi Konstantinopolí, Alexandrií, Antiochií a Římem. Chaldejci, které podporoval byzantský císař, převzali kontrolu nad řadou místních kostelů a začali utlačovat ostatní křesťanské skupiny.

Arménští a asyrští křesťané

Situaci nadále komplikovala arménská a asyrská církev. Kvůli tehdejší válce s Persií neměla arménská církev své zástupce na chalkedonském koncilu. Ale Arméni se později stranu nestoriánů nepodpořili. Perští nestoriáni se přeli s perskou ortodoxní církví, která byla v jednotě s arménskou církví, a perští ortodoxní žádali Armény o podporu. Arméni v reakci na to svolali koncil, na který kromě svých biskupů pozvali také zástupce ze sousední Gruzie a kavkazské Albánie. Shromáždění se konalo ve městě Dvin, centru arménské církve, v roce 506. Po dlouhých debatách se koncil nakonec přihlásil k efezskému koncilu a odvrhl jak chalkedonské, tak nestoriánské pojetí křesťanství. Nezamýšleným efektem tohoto rozhodnutí bylo faktické vydělení arménské církve od zbytku křesťanstva, respektive řecko-římského křesťanství.

Asyrští křesťané se rovněž dělili na různé konfese. Asyřané představují jednu z nejstarších dodnes existujících křesťanských skupin; v současnosti jich je kolem 550 000, z toho asi polovina dosud žije v Iráku. Jedná se o potomky starých Asyřanů, kteří kolem roku 2000 př. n. l. vytvořili asyrskou říši, která byla vyvrácena až roku 612 př. n. l. Bybylóňany a Médy. Z říše zbyla akorát Urhai, později nazývaná Edessa. Po pádu Asýrie značný počet Asyřanů prchl do odlehlých kurdistánských hor, jiní se usadili Orúmíji v severozápadní Persii a zbytek se rozprchl po celé Malé Asii.

V současnosti Asyřané obývají horské i rovinaté oblasti jižního Turecka a severního a severozápadního Íránu. Početná emigrantská komunita žije v Evropě a severní Americe. Hovoří nejrůznějšími dialekty semitské aramejštiny a jejich liturgickým jazykem je chaldejština. Podle svých vlastních kronik Asyřané přijali křesťanství v prvním století. Až do 16. století, kdy na Blízký východ začali pronikat jezuitští a později také protestantští misionáři, hlásili se Asyřané ke dvěma starobylým křesťanským denominacím: církvi Východu a syrské ortodoxní církvi (jakobitům). Tento rozchod se odehrál v 5. století a podle všeho za tím stály politické důvody. Asyřané se snažili pojistit svou bezpečnost v neklidném regionu, který ležel na pomezí dvou znepřátelených říší – Persie (centra církve Východu) a Říma (centra syrského ortodoxního křesťanství) – tím, že konvertovali k té denominaci, na jejímž území žili. Za vlády sásánovské dynastie se většina íránských Asyřanů přiklonila k nestoriánství a tím se dále oddělila od asyrských jakobitů.

Křesťanství se šířilo Íránem a ovlivňovalo i ostatní náboženské skupiny, jako například manichejce. Navzdory ukončení pronásledování a dalšímu zlepšení své situace, křesťané odmítli poskytnout podporu Sásánovcům, když byla perská říše přepadena Araby. Snad je k tomu vedl pocit sounáležitosti s křesťanskými arabskými kmeny. Poté ovšem, co Arabové Persii dobyli, křesťany – podobně jako židy – čekal osud občanů druhé kategorie.

Období po islámském dobytí

Islámská expanze se odehrála v 7. století a předznamenala konec náboženské svobody na celém Blízkém východě. Všechny polyteistické a pohanské kulty, stejně tak blízko- a dálněvýchodní náboženství, byly postaveny mimo zákon. Islám je neuznával jako skutečná náboženství a všichni bohové a bůžci tak byli eliminováni jako falešní bohové. V mekkánské svatyni Ka’aba byla podobných náboženství a božstev uctívána celá řada, včetně křesťanství, po nástupu islámu však byla všechna zakázána. Vyznavači lokálních bohů se stali „nevěřícími“ (kuffár) a obyčejně dostali na výběr: konverzi k islámu nebo smrt. Alláh – výraz, který používaly místní arabské křesťanské kmeny jako označení Boha nebo lokálních božstev – se najednou stal jediným všemocným a nadřazeným bohem. Islám byl poslední a nejvyšší a ze všech věr a muslimští muži stáli nejvýše nade všemi, muslimské žen nevyjímaje. Jedině křesťanství a judaismus se svými posvátnými texty byly uznány jako skutečná náboženství. I přes velký počet křesťanských kmenů na Arabském poloostrově, byla náboženská svoboda arabských křesťanů podstatným způsobem osekána a snížen byl i jejich společenský status.

Právo vyznávat svou víru dostali křesťané teprve tehdy, když zaplatili diskriminační náboženskou daň z hlavy zvanou „džizja“. V Koránu se takto podřízeným jinověrcům „dhimmí“. Íránští zoroastriáni byli do tohoto systému posléze zahrnuti také. Korán muslimům zakazuje se s židy a křesťany přátelit, obě skupiny se nemají podílet na stavbách mešit a jen muslimové smějí navštívit Mekku – kdysi centrum mnoha náboženství. Nemuslimové mají zakázáno ženit se s muslimkami, ale muslimové si nemuslimky brát mohou. Muslimové také nemohou upadnout do otroctví, kdežto jinověrci mohou být otroky – buď do otroctví prodáni, nebo zotročeni jako váleční zajatci. Na druhé straně byli vyňati z vojenské služby nebo nucených prací. V pozdějších dobách bylo křesťanům zakázáno jezdit na koni se zbraní nebo navyšovat své počty obracením jiných lidí na svou víru. Jejich domy nesměly být vyšší, než domy muslimů (názorným příkladem tohoto omezení je například židovská čtvrť v jihoíránském Kermánu) a křesťanské kostely nesměly zvonit. Jinověrcům byl předepsán způsob oblékání a většina jich musela žít v oddělených čtvrtích.

Šaríatské soudy zůstaly jedinou cestou, jakou se jinověrci mohli dovolávat svých práv vůči muslimům – a Korán muslimským mužům přiznává nadřazený právní status. Například zabije-li žid nebo křesťan muslima, uplatní se jak fyzický trest (qisás), tak finanční odškodnění (dijja). Zabije-li muslim jinověrce, žádný fyzický trest se neuplatní a přistoupí se jen k finanční kompenzaci, která bude poloviční oproti tomu, kolik by v takovém případě platil žid nebo křesťan. Žádný jiný trest za zabití káfira (nevěřícího) nebo murtadda (apostaty, odpadlíka od islámu) není. Takzvaný „Umarův pakt“ z náboženské diskriminace učinil instituci. Umar byl přesvědčen, že Arabský poloostrov by měl zůstat výlučně muslimský a arabský; velké křesťanské a židovské komunity, především v Nadžránu, Chajbaru, Hidžázu a Medíně, byly z Arábie vyhnány na nově dobytá území a jejich majetek konfiskován. Jeho brutalita a diskriminační jednání nakonec přispěly k jeho zavraždění v roce 644, které provedl křesťanský otrok perského původu.

Situace se dále zhoršila za vlády Hárúna ar-Rašída v 8. století. Drtivá většina obyvatelstva Persie v té době byla křesťanská, zoroastrovská a židovská. Jejich svatostánky byly zničeny a jako nemuslimové měli zakázáno stavět nové. Byla také podstatně zvýšena džizja, jejíž plátci byli vystavováni ponížování a jinému osobnímu pokoření; například při placení této daně byla na člověka připlácnuta pečeť, nejčastěji z olova, jako stvrzenka zaplacení a vyjádření statusu dhimmí. Za vlády chalífy al-Mutawakila v 9. století byli jinověrci vyloučeni ze zaměstnání ve vládním sektoru, muslimských škol a bylo jim nařízeno žít v oddělených čtvrtích a nosit zvláštní oblečení s barevnými stužkami, aby bylo jasně poznat, že se jedná o nemuslimy.

Írán byl součástí chalífátu a vztahovala se na něj stejná pravidla. Protože nemuslimové byli vytlačeni z vládních institucí, přeorientovali se obchod a finančnictví. Vznikla vrstva bohatých křesťanů, kteří ovšem měli mizivý politický vliv. Ve velkých městech našli uplatnění křesťanští řemeslníci, včetně například zlatníků a šperkařů. Tomáš z Margy se v záznamu ze své misie zmiňuje, že patriarcha Timotej vyslal jeho misionáře v doprovodu skupiny obchodníků, kteří cestovali do Muganu na řece Araks. Muslimové s náboženskými menšinami nakládali různě, v souladu s politikou chalífy, který byl zrovna u moci. Také velmi záleželo na povaze konkrétních místních guvernérů. Zatímco al-Hadždžádž ibn Júsuf, umajjovský místodržící Íránu, byl brutální a vůči jinověrcům bezohledný, jiní byli tolerantnější a diskriminačních pravidel se striktně nedrželi. V prvních staletích muslimům sloužila řada židovských, křesťanských a zoroastrovských filosofů, lékařů, vědců, techniků, hudebníků a dvorských úředníků. Později ale buď museli konvertovat k islámu, nebo opustit státní služby.

Nástup nové dynastie Abbásovců znamenal pro jinověrce dočasné zlepšení, zejména za vlády druhého chalífy al-Mansúra. Chalífa Al-Mansúr byl velkým příznivcem vědy. Syřany, Řeky a Peršany vyzýval, aby zachovali své starodávné znalosti a podporoval proto rozsáhlé překladatelské hnutí, které v 8. století započalo v Sýrii a posléze rozkvetlo v Bagdádu, a na kterém se podíleli vědci a intelektuálové z celého Blízkého východu. Vyrostla centra vzdělanosti, kde vznikaly tisíce překladů z řečtiny, hebrejštiny, perštiny a dalších jazyků do arabštiny. Podíleli se na ní členové rodin Buchtjišú a Másawajh, kteří již po generace působili na gondešápúrské univerzitě a také se podíleli na nemocnice (bímarestán) al-Adudí v Bagdádu. Íránští židé psali v novoperském jazyce, ale v hebrejském písmu, zatímco křesťané pro zápis perštiny užívali syrské písmo. Postavení nemuslimů se během času různě měnilo, jak ostatně dokládají dochovaná křesťanská díla a kroniky.

Jan z Damašku (675–749) a nestoriánský patriarcha Timotej (779–823 nebo 778–821) patří mezi ty křesťanské autory, jejichž díla se zachovala. Jan z Damašku napsal Pramen poznání, rozsáhlé dílo, jehož část pojednává mimo jiné o herezích. Jan islám nevnímal jako svébytné náboženství, ale jako heretickou křesťanskou sektu, která představuje hrozbu. Poznamenal, že během psaní Pramenu poznání byl jeden biskup z jeho okolí muslimy popraven, protože kázal proti islámu. Muslimy nazývá „išmaelity“ a jejich víru za předzvěst Antikrista. Křesťanské uctívání kříže není podle jeho soudu o nic menší idolatrie, než muslimské uctívání mekkánské Ka’aby a také kritizuje muslimskou praxi polygamie.

Dialog patriarchy Timoteje s abbásovským chalífou al-Mahdím se stal klasikou. Al-Mahdí se ptá, jak je možné, že tak inteligentní člověk může věřit, že Bůh měl syna. Timotej chladně odvětí, že takový výrok je rouhání. „Kdo by říkal něco takového?“ píše patriarcha, „Kristus je synem božím, nikoliv však ve smyslu tělesném.“ Tato debata pokračovala po celé dva dny. Tento druh literatury naznačuje, že vedle vojenských a politických konfliktů s sebou islámská expanze do světa východních křesťanů přinesla i konflikty doktrinální.

Dobytí Jeruzaléma v roce 640 znamenalo, že muslimové nyní ovládli nejsvatější město jak židovství, tak křesťanství. Jeruzalém od té doby představoval jablko sváru mezi těmito třemi vírami. Zatímco některá svatá místa zůstala dobře zachována, jiná byla muslimy zabrána a musela ustoupit stavbě mešit. Příběhy o Muhammadově nanebevstoupení (mirádž), které se mělo udát právě v Jeruzalémě, bývaly záminkou pro takovéto akce. Výsledkem byla staletí křižáckých válek s evropskými křesťany, kteří bránili křesťanstvo, a místními muslimskými vládci: křižáci Jeruzalém dobyli v roce 1099, ale roku 1187 město zase ztratili. Muslimská nadvláda na křesťanských územích ukončila činnost křesťanských misionářů, kteří tak byli nuceni se přesunout do Indie a na Dálný východ.

Nestoriánská církev byla v Íránu dominantní křesťanskou denominací. Ačkoliv v samotném Íránu již nerostla, získala mnoho nových přívrženců v Indii a Číně. Seleukie-Ktésifón, někdejší hlavní město Persie, bylo během muslimského vpádu zcela zničeno a sídlo katholika se tak muselo v roce 762 přesunout do Bagdádu. Osud křesťanského obyvatelstva muslimských států závisel na libovůli a momentální náladě jejich muslimských vládců. A zatímco mnozí bylo tolerantní, jiní byli krutí a nesnášenliví. Na přelomu tisíciletí se fátimovský chalífa Egypta al-Hákim obrátil proti křesťanům a židům. Tisíce lidí nechal mučit a zavraždit, a to i včetně řady muslimů, kteří se jeho řádění postavili. Všechny křesťany nutil k přísnému dodržování povoleného oblékání a také museli nosit téměř dvou a půl kilogramového kříže kolem krku. Židům zase uložil kolem krku nosit podobně těžký zvon. Al-Hákim se také zbavil všech jinověrců ve státní správě. Poštval egyptskou lůzu, aby rabovala a ničila kostely a synagogy. Konce židovské ulici nechal zazdít a její obyvatele zemřít uvnitř hlady. Něco podobného udělal i u vchodů do ženských lázní, které dal zazdít a zaživa pohřbít všechny, kteří zůstali uvnitř. Všem ženám v Egyptě zakázal vycházet na ulici, ať již z jakéhokoliv důvodu. Po al-Hákimově smrti se ale rychle navrátila dřívější tolerance. Centrum koptských křesťanů se přesunulo z Alexandrie do nového hlavního města Káhiry a jejich kostely byly znovu postaveny.

Turecké období

Turecká invaze do Íránu a pozdější vláda seldžuckých a ghaznovských Turků měla pro křesťany neblahé důsledky. Turci po staletí bojovali s křesťanskou byzantskou říší a křesťané na vlastním území pro ně byli a priori podezřelí. Invaze Kara Kitajů ze severní Číny do východní Persie situaci křesťanů v Balchu a přilehlých oblastech poněkud ulehčila. Čínský vůdce této skupiny byl manichejec a měl proto pro křesťany pochopení, jelikož manichejství do sebe vstřebalo mnoho křesťanských motivů, včetně postavy Ježíše.

Celkově se život křesťanů za panování různých tureckých vládců příliš nezměnil a všechna omezení vyplývající z jejich statusu dhimmí se nadále uplatňovala. Ve velkých městech jako Bagdád a Nišápúr byly stále přítomné různé křesťanské komunity. Benjamin z Tudely, který procestoval Írán v době po smrt seldžuckého sultána Sandžara, se o křesťanských a židovských komunitách zmiňuje.

Křížové výpravy během 12. a 13. století situaci blízkovýchodních křesťanů spíše zhoršily. Východní křesťané byli chyceni mezi dvěma mlýnskými kameny: muslimové v celém muslimském světě je začali nenávidět, zatímco západní latinští křesťané všechny orientální křesťany pokládali za heretiky a nedůvěřovali jim. Během křížových výprav se latinští křesťané zmocnili Svaté země, ale východním křesťanům znemožňovali podnikat poutě. Sa’adí, veliký perský básník a prozaik 13. století, byl sám během křížových výprav křižáky zajat a stal se otrokem. Jeho přítel jej koupil a poté přinutil oženit se s jeho dcerou, aby ho zachránil. Sa’adí později ve svých dílech na tuto ženu často žehrá.

Mongolské období

Roku 1258 Mongolové dobyli Bagdád – baštu islámské moci. Tato změna byla pro křesťany příznivá, protože mongolští vládcové se otevřeně hlásili ke křesťanství, nebo mu byli alespoň příznivě nakloněni. Situace se však později změnila, zejména kvůli Tamerlánově vpádu do Persie, které padlo za oběť mnoho kostelů i mešit a tisíce lidí, bez ohledu na náboženství, byly zmasakrovány.

Předtím, než se mongolští vládcové Persie sami přiklonili k islámu, bývali ke všem náboženstvím daleko tolerantnější a do svých služeb přijali řadu křesťanů. Mezi nimiž byl i čínský nestorián jménem Marek, který se roku 1281 stal katholikem syrské církve jako Jabaláha III. Nový patriarcha pocházel ze západní Číny a syrskou církev vedl během bouřlivých let, kdy se na trůnu vystřídalo sedm mongolských vládců. Některé z nich i pokřtil, další měli křesťanské manželky a děti a Jabaláha jeden čas i doufal, že se podaří vytvořit alianci s křesťanskou Evropou proti muslimům. Konverze mongolských vládců k islámu těmto nadějím učinila přítrž.

Někteří ílchánové měli křesťany ve zvláštní oblibě. Ílchán Argun vládnoucí v letech 1284–1291 se snažil o uzavření spojenectví s křesťanským Západem proti egyptským mamlúkům. V roce 1285 poslal dopis do Říma a později k papežovi vyslal i svého zástupce spolu s nestoriánským křesťanem jménem Ísá Kelemeči, aby zahájili vyjednávání. Situace íránských křesťanů záležela na momentálním politickém kursu. Egyptský historik Ibn Taghríbirdí chválí posledního perského ílchána Abú Sa‘ída za rozhodnutí zbourat křesťanské kostely. To byla zčásti reakce na zřízení prvního arcibiskupství v Sultáníji, hlavním městě Ílchanátu ležícím v severozápadním Íránu, papežem Janem XII. Prvním arcibiskupem se stal František z Perugie, kterého roku 1323 nahradil Vilém Adam, který kromě jiného chránil arménské křesťany před jejich muslimskými sousedy. V průběhu dalších pěti set let už bylo křesťanství v Íránu tolerovaným, leč utlačovaným a opovrhovaným náboženstvím.

Safíovské období

Po dobu dvou set let, od Tamerlánovy invaze až do nástupu Abbáse Velikého z rodu Safíovců, jsou dějiny íránských křesťanů takřka nepopsanou knihou. V roce 1603 se na Abbáse Velikého obrátila arménská knížata se žádostí o ochranu před osmanskými Turky. Abbás vtrhl do Arménie a zemi zpustošil, aby tureckým vojskům zabránil získat zde zásoby. Arméni byli hnáni před perskými vojáky k břehům řeky Araks, blízko města Džulfa. Jejich města a vesnice byla vylidněna a obyvatelstvo násilím přesídleno. Křesťanské konventy byly zničené a jejich obyvatelé vyhnáni. Tisíce zajatců byly přinuceny bez patřičných dopravních prostředků překročit řeku Araks. Tisíce lidí zemřely a dvě arménská knížata byla popravena, aby se urychlil pokrok, a jejich krásné ženy byly odvedeny do perských harémů.

Jen asi pět tisíc lidí z Džulfy nakonec dorazilo až do Isfahánu, kde se jim dostalo ochrany a privilegií, jako svobody vyznání v jejich vlastních oddělených čtvrtích. Další Armény potkal stejný osud a dokonce i někteří Gruzínci byli násilím odvlečeni do Íránu. Arméni a Gruzínci byli roztroušeni po celé střední Persii a část jejich potomků dodnes žije ve městech a vesnicích v oblasti Isfahánu a Bachtjárí. Sedm tisíc lidí bylo usazeno v Ašrafu v Mázandarán, kde většina z nich zemřela na malárii; ti, kteří přežili, byli později posláni zpět do Arménie. Arméni byli zruční řemeslníci a umělci a jejich kolonie v isfahánské Nové Džulfě prosperovala, ačkoliv jim nebyla přiznána žádná politická moc.

Za vlády safíovských králů trpělo křesťanské obyvatelstvo Ázerbájdžánu a Zakavkazska válkami mezi perskou a osmanskou říší. Oba břehy řeky Araks byly povětšinou v perských rukou. Někteří šáhové bylo nábožensky snášenliví a křesťané tak mohli prosperovat, ale jiní je zavalovali vysokými daněmi. Poslední safíovský král Husajn Šáh křesťany utlačoval: zrušil zákon o odvetě, kterým se poškození křesťané mohli domáhat na muslimských zločincích trestu srovnatelného s tím, co utrpěli, a místo toho vyhlásil, že cena křesťanské krve bude vyvážena v podobě obilí. Následné období nebylo o nic lepší. Džulfu potkala zkáza v době vpádu afghánského náčelníka Mahmúda. Město bylo dobyto a cena za jeho vykoupení byla stanovena na 70 000 íránských tomanů a 50 nejkrásnějších a nejurozenějších dívek. Zármutek Arménů byl tak srdcervoucí, že dojatí Afghánci se slitovali a zajatce zase propustili. Když Mahmúd následně onemocněl, byli k němu povoláni arménští kněží, aby se za něho modlili a zahnali zlé duchy.

Dějiny křesťanů v Íránu vstoupily do nové fáze, když se nestoriáni pokusili sjednotit s římskokatolickou církví a do Íránu přišli křesťanští misionáři. V roce 1223 nestoriánský katholikos poslal ortodoxní vyznání víry papeži Řehořovi IX., který jej tak přijal do jednoty s Římem. Pozdější patriarchové tuto jednotu nadále stvrzovali, až se nakonec samotného nestoriánství zřekli a spolu s několika tisíci dalšími perskými nestoriány přestoupili k římskému katolictví. Zároveň s tím si změnili jméno – z nestoriánů na chaldejské křesťany. Kvůli pronásledování ze strany Turků si chaldejský patriarcha zvolil za své sídlo perskou Orumíju. Všichni křesťanští vůdci v Orumíji a Chosraue v pozdějších dobách zachovávali jednotu s Římem. V 17. století žilo v Íránu zhruba 200 000 křesťanů. Nicméně v roce 1670 byly vazby mezi perskými patriarchy a Římem opět přerušeny, hlavním důvodem byl tlak těch křesťanů, kteří zůstávali věrní nestoriánství. Ač se někteří patriarchové pokusili vztahy s Římem obnovit, propast mezi nimi se nedařilo překlenout.

Nestoriáni nakonec dosáhli svého – vztahy s Římem byly přerušeny a sídlo patriarchy bylo přeloženo z Orumíji do města Kotšánes v iráckém Kurdistánu. Mezitím si chaldejští křesťané, kteří zůstali loyální Římu, zvolili vlastního nezávislého katolického patriarchu Josefa, kterého potvrdil papež Inocenc a udělil mu titul „patriarcha Babylónu“, tedy Seleukie-Ktésifóntu, starobylého sídla nestoriánských patriarchů. Roku 1695 Josef rezignoval a odjel do Říma, kde zakrátko zemřel. Jeho nástupci byli Josef II., III., IV., V., a VI., všichni pocházeli z rodiny Mar Denha. Josefové stáli v čele chaldejské církve během 18. století a také přesunuli své sídlo z Persie do Mezopotámie – nejprve do Amidy (dnešní turecké město Diyarbakır), posléze do Mosulu a pak zpět do Amidy. Na počátku 20. století měl chaldejský patriarchát pod sebou 5 arcidiecézí, 10 diecézí a kolem 100 000 věřících. V téže době bylo sídlo patriarchátu opět přesunuto, tentokrát do Bagdádu.

Křesťanští misionáři v Íránu v 19. století

První cizí misionáři přicházeli do Íránu za vlády Mongolů ve 13. a 14. století a jejich snahy jak v Persii, tak ve střední Asii nebyly příliš úspěšné. Na počátku 17. století se perští králové snažili navázat těsnější vztahy s Evropou, což představovalo pro křesťanské misionáře nový impuls. Karmelitáni, minorité i jezuité přicházeli do Persie, kde byli vlídně přijati šáhem Abbásem Velikým. Abbás jim umožnil zřídit misijní stanice po celé zemi; významným střediskem západní misie se stal zejména Isfahán. Brzy se k nim přidávaly i další řády, jako augustiniáni nebo kapucíni, které západní misijní činnost ještě prohloubili, především do ní zahrnuly Armény a vůbec poprvé otevřeně také muslimy. Nejvýznamnějším misionářem byl jezuita Alexandre de Rhodes z Avignonu, známý jako „světec“, který byl tak populární, že když v roce 1646 zemřel, šáh, jeho dvůr i řada obyčejných lidí se zúčastnila jeho pohřbu v Isfahánu. Za vlády Husajna Šáha a později Nádira Šáha ale bylo pronásledování obnoveno. Misionáři museli opustit zemi a tisíce křesťanů byly donuceny buď přestupu na islám, nebo k emigraci.

Druhá vlna katolické misie v Persii odstartovala v roce 1840, kdy v zemi začali působit lazariáni spolu s francouzským úředníkem Eugenem Borém, jenž byl horlivý katolík. Eugene Boré byl do Persie poslán v roce 1838 na vědeckou misi Francouzskou akademií a ministrem veřejného vzdělávání. Boré založil čtyři školy, v Tabrízu a Isfahánu pro Armény a v Orumíji a Sálmásu pro chaldejské křesťany. Později se k němu připojily francouzské Milosrdné sestry a další kněží, kteří převzali právu Borém založených škol. Misionářům výrazně pomohlo ustanovení francouzského vyslance u perského dvora. Lazariáni dostali od vlády povolení pokračovat ve své práci bez omezení a jeden z lazariánských kněží, otec Luzel, se stal blízkým přítelem Mízry Akásího, prvního ministra na kádžárovském dvoře.

Misionáři postavili velký kostel a nový seminář, kde nové kněze vedle teologie učili také latinsky, francouzsky, syrsky a arménsky. Kromě semináře vznikly i dvě nové koleje, jedna pro chlapce a druhá pro dívky, kterou měly na starosti Milosrdné sestry. Misionáři později založili také nemocnici a sirotčinec, kam byli přijímáni všichni bez výjimky, včetně muslimů. Král Násir ad-Dín Šáh na provoz obou zařízení přispíval částkou 200 tomanů (400 amerických dolarů) ročně. Později vznikly dvě další nemocnice v Orumíji a Chosraue. Koncem 19. století většina misionářů rozšířila svou činnost také do Teheránu, kde zakládali školy, kostely a nemocnice. Misionářské školy hrály klíčovou úlohu při zavádění moderního vzdělávání a vystavování Íránců novým myšlenkám; misionářské školy byly také první, které v Íránu poskytovaly vzdělání dívkám.

Římští katolíci nebyli jediným západními křesťany, kteří stáli o působení v Íránu. Prvními protestantskými misionáři v Íránu byli Moravští bratři, kteří přišli v roce 1747, ale zase museli zemi opustit kvůli politické nestabilitě. Dalším misionářem byl Henry Martin, britský vojenský kaplan, který přišel v roce 1811 z Britské Indie do Šírázu, kde dokončil svůj perský překlad Nového Zákona. Německý misionář Karl Pfander přijel v roce 1829 a ve svých knihách Mízán al-haqq a Mohamedánství argumentoval za nadřazenost křesťanství nad islámem. Američtí protestantští misionáři do Íránu přijížděli ve 30. letech 19. století. Američané založili školu v Orumíji, ale podobně jako řadě dalších protestantských misionářů, jim spoustu oveček vyfoukli katoličtí misionáři.

První úspěšný protestantský misionářský pokus se odehrál roku 1834, kdy American Board of Commisioners of Foreign Missions pověřila Justina Perkinse a Asahela Granta i s jejich manželkami, aby zahájili misijní činnost mezi perskými nestoriány. V letech 1834–1871 bylo do Íránu touto organizací posláno na padesát misionářů a také několik lékařů. V roce 1870 přešla tato misie pod Board of Missions of the American Presbyterian Church a její činnost byla formálně rozdělená na východní (Tabríz, Teherán, Hamadán, Rašt, Kazvín a Kermánšáh) a západní Persii (Ázerbájdžán a části Kurdistánu, Kavkazu a Arménie). V roce 1910 američtí misionáři provozovali šedesát dva škol a čtyři nemocnice, které sloužily křesťanským i muslimským Íráncům. Přijížděli i misionáři z dalších zemí, včetně Ruska, kteří konvertovali několik tisíc perských nestoriánů k ruské pravoslavné církvi. Pravoslavní konvertité stáli o ruskou ochranu před, tehdy již sporadickým, pronásledováním ze strany íránských šáhů a muslimských náboženských vůdců.

20. století

Konec 19. století v Íránu předznamenal začátek fundamentálních změn – a také konstituční revoluce. V revolučním hnutí se angažovali příslušníci mnoha menšin, včetně křesťanských partyzánů jako Jeprem Chán a jeho dcera Setáre, kteří hráli klíčovou roli při založení Tajné společnosti v roce 1905, první multietnické organizace, kde se diskutovaly politické změny. Židé, křesťané, bahájové a zoroastrovci tvrdě bojovali spolu s konstitucionalisty za ustanovení madžlisu v podobě národního zákonodárného sboru – namísto islámského madžlisu, jak požadovali muslimští předáci. Spolu s dalšími náboženskými menšinami se křesťanům v roce 1907 úspěšně podařilo schválit zákony, které přiznávaly stejná práva muslimským i nemuslimským občanům (mužům), a definování nového konceptu národnosti nestojící na náboženském základě (s výjimkou bahájů, kteří nebyli uznáni). Ústava z roku 1906 sice ukončila segregaci příslušníků náboženských menšin, ale prakticky až za vlády šáhů z dynastie Pahlaví – Rezy Šáha a Mohammada Rezy – se křesťané a další menšiny mohly plně integrovat do íránské společnosti. Podle ústavy z roku 1906 měli křesťané, židé a zoroastrovci právo si každý zvolit po jednom zástupci do madžlisu, ale nemohli se podílet na volbě ostatních delegátů. Ústava také zakazovala nešíitským muslimům stát se členy vlády. To bylo za dynastie Pahlaví ignorováno a v 70. letech 20. století byli v nejvyšších státních funkcích i nemuslimové – včetně bahájů.

Islámská revoluce z roku 1979 zaručila náboženskou svobodu křesťanů, židů a zoroastrovců. Podle nové ústavy je náboženským menšinám umožněno řídit se vlastním náboženským právem v oblasti manželství, rozvodů a dědictví. Ústava ale také povýšila šaríu na státní právo a tedy diskriminace na základě náboženského vyznání a pohlaví jsou integrální součástí systému. Bahájové opět nejsou uznáni vůbec. Židé, křesťané a zoroastrovci mají každý svého zástupce v parlamentu a žádný zákon jim nezakazuje pracovat ve státním sektoru. Ale protože úřady běžně zaměstnávají jen muslimy a vyžadují „zkoušky ze šaríe“, jsou náboženské menšiny v praxi opět vyloučeny z práce pro vládu.

Íránští křesťané zahrnují podle odhadů 250 000 Arménů, 32 000 Asyřanů a malý počet římských katolíků, anglikánských a dalších íránských protestantů, které konvertovali misionáři v 19. a 20. století. Většina Arménů žije ve městech, především v Teheránu a Isfahánu, menší komunity pak v Tabrízu, Aráku a dalších městech. Arméni představují největší íránskou křesťanskou komunitu. Jejich vůdce arcibiskup Manukian má sídlo v Teheránu.

Také většina asyrských křesťanů je urbanizovaných, ačkoliv několik vesnic v oblasti Orumíjského jezera stále existuje. Ačkoliv jednotliví Arméni a Asyřané čelí předsudkům, jako komunita nejsou vystaveni plošnému pronásledování, s výjimkou vraždy několika kněží v 90. letech. Několik z nich byli evangelíci, kteří konvertovali od islámu ke křesťanství. Odpadlictví (apostaze) od islámu k jinému náboženství je v islámu zakazáno a lze to trestat i smrtí. Podobní odpadlíci jsou v Íránu perzekuovaní a na jejich podzemní církve dělá policie běžně zátahy a zatýká jejich členy. Ve 20. století se křesťané obecně podíleli na hospodářském a společenském životě Íránu a zejména Arméni dosáhli vcelku vysoké životní úrovně. Arméni také provozují značný počet vlastních základních a středních škol.

Od revoluce byla správa křesťanských škol předmětem sporu mezi vládou a křesťanskými menšinami. Ministerství školství trvalo na tom, aby ředitelé takových škol byli muslimové, všechny hodiny náboženství se vyučovaly v perštině a všechny hodiny křesťanské literatury musely mít státní souhlas. A v neposlední řadě tu byl požadavek, aby všechny studentky ve školách nosily hidžáb.

Od počátku 20. století se mezi íránskými Asyřany vzmáhá nacionalistické hnutí a různé asyrské skupiny měly snahy o sjednocení. Sídlo patriarchy církve Východu se po druhé světové válce přestěhovalo do Chicaga a začala vznikat i různá „nestoriánská“ i „jakobitská“ občanská sdružení, která se svou publikační činností snaží propagovat národní jednotu. Během první světové války se Asyřané přidali na stranu Dohody v naději, že v případě vítězství jim bude přiznána nezávislost v jejich starobylé vlasti. Tím si znepřátelili jak Turky, tak Peršany, což nakonec vyústilo v masakr velkého počtu Asyřanů a vyhnání tisíců dalších z jejich domovů v Turecku a Persii. Od islámské revoluce křesťané, podobně jako další Íránci, masově opouštěli zemi a jejich počty v Íránu znatelně poklesly. I přesto jich mnoho zůstává a nadále se podílí na hospodářském a kulturním životě, i přes různá omezení.

Většina íránských křesťanů slaví Vánoce v souladu s tradicemi východní církve. 1. prosince pro ně začíná takzvaný „malý půst“, kdy se vyvarují živočišných produktů. Východní křesťané slaví Vánoce podle juliánského kalendáře 6. ledna, ale řada církví slouží mše i 25. prosince. Vánoční večeře se nazývá „malá hostina“, kdy je podávána tradiční kuřecí polévka harasa, čím dál populárnější je ale také krocan. Dárky se většinou nedávaly, ale děti pro tuto příležitost dostávají nové šaty; dnes už je dávání nových šatů ale i dárků dětem běžné. Svátky se zahajují zapalování svíček, zdobením vánočního stromečku a zpěvem chvalozpěvů. Během svátků se běžné návštěvují rodiny a přátelé.

Asyrský Nový rok – Chá b’Nísán – se slaví 1. dubna a vychází z předkřesťanských asyrských tradic. Nicméně jakožto křesťané Asyřané slaví i velké křesťanské svátky jako Vánoce a Velikonoce v souladu s tradicemi východní církve. Velikonoce – Édá Gurá neboli Velký svátek – jsou teologicky nejvýznamnějším svátkem, protože upomínají Kristovo zmrtvýchvstání. Vánoce, které upomínají Kristovo narození, se pak nazývají Édá Súrá – Malý svátek.

Ostatní křesťané slaví svátky podle tradic západní církve. Oslavy Nového roku byly v Íránu ještě před revolucí velkolepé a ve všech velkých hotelích se pořádaly večírky, které byly přístupné všem, i muslimům. Od revoluce však křesťané smějí slavit příchod Nového roku jen ve svých vlastních klubech a čtvrtích a muslimové mají oficiálně účast zakázanou. Soukromých oslav svých křesťanských přátel se ale muslimové i tak leckdy účastní.

Zdroj

Původní článek „Christianity in Iran, a Brief History“ Massoume Price naleznete na jejích stránkách Cultureofiran.com.

Autor

Massoume Price je íránská kulturní antropoložka a nakladatelka. Pochází z Teheránu, vystudovala v Íránu a ve Velké Británii. V roce 1981 se přestěhovala do Kanady. Od roku 1995 se aktivně zajímá o íránské dějiny a kulturu. V roce 2005 vydala svou zásadní knihu Iran’s Diverse Peoples. Spoluzaložila a řídí nakladatelství Anahita Productions. V současnosti žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii.