Křižáci v Řecku: Korfu

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 16. ledna 2016

Ostrov Korfu od byzantské říše odtrhl janovský pirát Leo Vetrano už v roce 1199. Po dobytí Konstantinopole a zničení Byzance křižáky v roce 1204, Korfu na základě dohody o dělení byzantského území (Partitio terrarum imperii Romaniae) připadlo Benátkám. Korfu mělo pro Benátčany a jejich hospodářské zájmy na Východě velkou strategickou cenu a přítomnost Janovanů na ostrově nemínili dále tolerovat. V roce 1207 Benátčané ostrov a janovského piráta odsoudili k smrti.

Benátčané na Korfu dosadili deset benátských pairů, kteří dobývání ostrova a jeho pozdější správu vedli na vlastní náklady. Benátčané na ostrově nezaváděli žádné novoty (non si facciano novita), ale zachovali zdejší právní systém i instituce, pokud přímo nestály v rozporu s jejich zájmy, a vládli místnímu obyvatelstvu tak, jako Byzantinci před nimi.

V roce 1214 epirský despota Michael I. Dukas vytlačil Benátčany z přístavního města Dyrrhachion i Korfu, čímž prodloužil byzantskou přítomnost na ostrově. Avšak v roce 1258 sicilské loďstvo pod velením kyperského Franka admirála Filipa dobylo Dyrrhachion, Avlonu a Korfu a území připojilo k panství sicilského krále Manfréda. Manfréd svůj územní zisk v roce 1259 stvrdil sňatkem s dcerou epirského despoty Michaela II. Duky (1231–1268) Helenou. Samotné Korfu však spravoval admirál Chinardo až do doby, kdy ve východním Středomoří převládla moc Karla z Anjou.

Anjouovci

Když byl Filip Chinardo v roce 1266 zavražděn, Karel z Anjou oslovil jeho syna Gaza, a ten Karla uznal pánem Korfu. Ale zdá se, že Karel z Anjou na Korfu získával vliv ještě před podepsáním smlouvy z Viterbo (květen 1267), která stvrdila jeho suverenitu nad ostrovem. Proti Karlovi se ale postavili velitelé Chinardovy armády, bratři Garnierové a Tomáš Alamanos, a teprve po smrti Garnierů v březnu 1272 Alamanos ostrov odprodal Karlovi z Anjou za 3000 uncí zlata. A tím začalo období anjouovské vlády na Korfu. Nejspíše v této době byl ostrov rozdělen na čtyři správní celky (bailata): Gyros na západě, Oros na východě, Lefkimmi na jihu a Mesi v centrální části ostrova.

Pro Karla bylo Korfu cennou kořistí díky své strategické poloze, a posloužilo jako základna, která Karla zásobovala koňmi, vojáky i penězi pro další výboje v Albánii. Korfu bylo za Anjouovců v letech 1267–1386 součástí Království Obojí Sicílie, což ovlivnilo hospodářský i společenský život na ostrově. Anjouovci na Korfu posílali a prodávali obilí z Apulie v Itálii. Stojí také za zmínku, že místní obyvatelé využívali peří supů a dalších velkých ptáků žijících na ostrově a vyráběli z nich šípy.

Pokud jde o strategické a hospodářské zájmy Benátčanů na Korfu, tak pro ně v oblasti představovali největšího konkurenta Janované. Benátčané využili strachu místního řeckého obyvatelstva z tureckého nebezpečí a vyslali na ostrov svého konzula Jiřího Panemsaca, aby s obyvateli Korfu navázal kontakt.

Po sérii jednání v roce 1386 Benátská republika slíbila ostrovanům ochranu před Turky, jakož i jejich privilegií, které se jim dostalo ještě za Byzantinců a později za Anjouovců. Benátčané za to získali pevnosti na ostrově a v roce 1387 slavnostně potvrdili privilegia ostrova Korfu (bezpečnost zboží i lidí, účast obyvatel na dvoře místodržícího, výběr řeckého notáře volbou atd.). Tímto způsobem Benátčané konsolidovali a udrželi svou moc na ostrově až do zániku Benátské republiky v roce 1797.

Státní správa

Na Korfu byly zavedeny feudální instituce a byly v platnosti vedle místního práva (tedy toho platného ještě v byzantských dobách). Důsledkem toho zde zákoník Assises de Romaniae nebyl zaveden až do poloviny 15. století.

Dochované archivní prameny k sociální situaci z dob anjouovské vlády naznačují, že k nějakým výraznějším změnám ve společenském uspořádání na ostrově nedošlo. Společnost byla rozdělena do tři vrstev: feudální panstvo (nobiles), obyvatelé hradu Korfu (burgenses Capri de Corpho) a venkovské obyvatelstvo ostrova (hominess casalium et villarum insule Corphoy).

Po roce 1204 se sice na ostrově zavedly tituly obvyklé v západní Evropě, ale způsob správy zůstal i nadále byzantský. Podobná situace panovala i na pevnině v Dyrrhachionu. Úředníci byli do svých pozic dosazováni a jejich hlavní starostí bylo, aby obrana ostrova byla v dobrém stavu. Na vrcholu administrativní pyramidy stál místodržící ostrova (vicarius et capitaneus generalit), který měl ve svých rukou několik pravomocí a také moc vykonávat rozhodnutí shromáždění (curia). Pod místodržícím se nacházel správce královského majetku (magister massariarum, či prostě massarius) a dále kasteláni (castellani), kteří měli na starosti správu ostrovních pevností.

Náboženství

Anjouovci během své vlády (1267–1386) v náboženské problematice prosazovali politiku konsensu a ortodoxnímu kněžstvu byli příznivě nakloněni. Přesto však do nejvyšší církevních pozic byli dosazeni zástupci latinské církve, která také ortodoxní církvi zabrala majetek. Tento stav se už během času neměnil. Protože první pokus omezit vliv ortodoxní církve se setkal s tuhým odporem ortodoxního kněžstva, dostali poté kněží města Korfu spolu se zástupci šlechty právo volit vrchního kněze (protopapas).

Anjouovští úřednící, i přes svou smířlivou náboženskou politiku, byli často nuceni zasáhnout ve prospěch ortodoxního kléru, aby ochránili jejich dřívější privilegia a napravili příkoří, které se na ortodoxní církvi někteří jiní zástupci světské moci dopouštěli.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations on the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.