Židokřesťanská obec v Jeruzalémě

Elizabeth McNamer

Publikováno: 22. července 2016

Církevní dějiny si obecně málo všímají drobné komunity, která vznikla na Sijónské hoře v Jeruzalémě a z níž se Ježíšovo poselství rozlétlo do celého světa. Pavlova pohanokřesťanská církev měla nesmírný vliv na vývoj západní civilizace, ale bohužel zastínila vše ostatní. Židokřesťanský proud byl marginalizován a dokonce považován i za heretický. Po objevu svitků od Mrtvého moře v roce 1947 (které světu odhalily rozmanitost uvnitř judaismu v dobách Ježíšových) a vzniku Státu Izrael o rok později se však židovskému původu křesťanství konečně dostává náležité pozornosti.

V roce 1977 byla Bargilem Pixnerem a Dorenem Chenem vykopána Essénská brána. Brána a opevnění kolem byly datovány do prvního století; brána přesně odpovídá „Bráně essénů“, o které se zmiňuje Flavius Josephus. V pozdějších letech byla Essénské bráně věnována značná pozornost. Jedná se o nejbližší vstup do města, který vedl k Ježíšovu večeřadlu, o němž se věřilo, že právě zde sídlila první jeruzalémská křesťanská obec. Vědci se dnes shodují, že v prvním století se v těchto částech města zdržovali esséni. Předpokládá se, že v domě, který se nachází v sousedství essénské čtvrti, se odehrála poslední večeře Ježíše a jeho učedníků.

Záhy po Ježíšově smrti se jeho následovníci vrátili do večeřadla; právě zde se jim v neděli (Boží hod velikonoční) zjevil vzkříšený Ježíš a zde se také odehrály Letnice. Ve večeřadlu se také zformovala první křesťanská obec pod vedením členů Ježíšovy rodiny, čímž se položil základ jeruzalémského židokřesťanství.

Nemálo vědců vidí souvislost mezi essény a touto komunitou. Zatímco však farizejové nebo saducejové jsou v evangeliích často zmiňováni, esséni už tak snadno rozpoznatelní nejsou. Je třeba se podívat blíže na to, čím se rozumí termín „zbožní“, který se v Novém zákoně několikrát vyskytuje. Skutky apoštolů (2:5) se zmiňují, že „v Jeruzalémě žili zbožní židé všech národů na světě“. A dále: „Zbožní muži Štěpána pochovali a velmi nad ním truchlili.“ Bylo to shromáždění zbožných mužů, které uznalo fakt, že Petr byl nositelem poselství od Pána. „Ale židé pobouřili vznešené ženy, které také ctily jediného Boha, pobouřili i přední muže toho města, podnítili tím proti Pavlovi a Barnabášovi nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje“ (Sk 13:50). Také Ananiáš je označován za zbožného muže (Sk 22:12).

Esséni byli těmito „zbožnými“ (chasídy). Chasídové podporovali Makabejce, kteří z Izraele kolem roku 180 př. n. l. vyhnali Řeky, chopili se moci a vládli pod jménem Hasmonejci. Chasídové i poté nadále podporovali hasmonejskou vládu, ale roku 152 př. n. l. se od ní odvrátili, když Jónatan Makabejský uchopil post jeruzalémského velekněze. Velekněžství ale byla jejich doména. Essénští kněží se prohlašovali za syny Sádoka (prvního velekněze jeruzalémského chrámu za vlády krále Šalomouna), odtud odvozovali svůj nárok na velekněžství. Jónatanem sesazený velekněz Šimon (ve svitcích od Mrtvého moře označován jako Učitel spravedlnosti) prohlásil rituální oběti v jeruzalémském chrámu za neplatné a se svými následovníky se odebral do pouště, kde měli dojít očisty a kde čekali na příchod mesiáše. Pokládali se za syny světla bojující proti silám tmy, kteří položí základy Božího království. Esséni na mesiášův příchod připravovali dodržováním přísné askese a příkazů Tóry. K chrámu a obětování již neměli přístup a proto je nahradili: místo obětí praktikovali křest – rituální ponoření do mikve, a to několikrát denně. Tím provedli očistu svého života, který vedli v morálce a kde obětování ovcí a koz již nemělo místo.

Od nálezů svitů od Mrtvého moře v roce 1947 a archeologických průzkumů jak v Kumránu, tak essénské čtvrti v Jeruzalémě, se naše poznání essénů zásadním způsobem posunulo. Esséni tvořili vlastní odloučené, asketicky žijící osady – v Jeruzalémě, Kumránu, Bataneji – s vnitřními pravidly a hierarchií. V jejich čele stála hierarchie dvanácti mužů svatosti. Na rozdíl od jiných skupin, esséni si svého dohližitele (funkce srovnatelná s raněkřesťanským biskupem) vybírali losem. Modlili se třikrát denně – oproti Židům z hlavního proudu, kteří se v chrámu modlili jen jednou denně. Jedli společně a měli i společný majetek.

Flavius Josephus a Filón Alexandrijský naznačují, že essénů bylo kolem 4000. V kubánské osadě jich ale nemohlo být více než 200. Mnozí tak Kumrán označují jako svého druhu essénskou univerzitu, kde se především studovalo Písmo (esséni měli ve zvláštní oblibě knihy Izajáš a Ámos).

Kromě velkých komunit žili také ve skupinách („táborech“) o deseti lidech ve vesnicích po celé Palestině. Živili se, jak se dalo, nejčastěji jako námezdní dělníci. Projevovali zájem o potřebné a zřizovali domy pro chudé dívky, vdovy a chlapce, kteří se v nich mohli naučit řemeslu. Existovaly i celé essenské vesnice roztroušené po celé zemi. Podle Jigaela Jadina byla Betánie, odkud pocházel Lazar a jeho sestry Marie a Marta, essénskou vesnicí. Také Šimon Malomocný tam žil. Z Damašského spisu víme, že někteří esséni byli ženatí.

Esséni byli známí tím, že léčili pokládáním rukou. V Alexandrii se jim říkalo therapeuti. Essénský kalendář byl solární a měl 364 dnů, což znamená, že Pesach vždycky připadal na středu (první a patnáctý den připadal na středu). I nový rok – Roš ha-šana – připadal na středu. Essénské oslavy svátku týdnů (šavuot, křesťanské letnice) se nekryly s oslavami Židů z hlavního proudu. V tento den se všichni shromáždili, aby obnovili Smlouvu a nové členy „očistili Duchem svatým od všech hříchů“ a tím je přijali do společenství. Esséni se považovali za legitimní dědice Smlouvy s Bohem.

Nemusíme se dlouho zamýšlet, abychom si uvědomili, že řadu těchto praktik přejala i raná křesťanská církev. Po Ježíšově smrti se učedníci vrátili do večeřadla. Všichni tam byli i o letnicích, které oslavili podle essénského kalendáře. Losem vybrali Matěje, aby zastoupil místo mrtvého Jidáše (Matějův dům je zmiňován i v kumránském Měděném svitku). Letnice se pro ranou církev staly hlavním svátkem a křest iniciačním rituálem pro nové členy. Duch svatý, který není nikde ve Starém zákoně zmíněn, je prominentní postavou svitků od Mrtvého moře i v literatuře rané židokřesťanské církve. Židokřesťané žili pospolitě a provozovali sváteční stolování. Podobně jako esséni, i židokřesťané měli svá vnitřní pravidla (Didaché) a v jejich čele stála hierarchie dvanácti. Obě skupiny provozovaly léčitelství. I časy motliteb byly stejné. Může to všechno být jen náhoda? Máme informaci, že poměrně brzy ke křesťanům konvertovala skupina kněží; saducejové, kteří se proti křesťanům vymezují ve Skutcích apoštolských, to být nemohli. Zbývají tedy jedině esséni.

Spojení obou skupin nemohlo být zcela úspěšné kvůli prominentnímu postavení Ježíšovy rodiny, které její členové zastávali prvních sto let po Ježíšově smrti. Předpokládá se, že se Ježíšovi příbuzní do Jeruzaléma přestěhovali ještě před ukřižováním. Věnovali se tesařství a tak práce se pro ně našla, například v jeruzalémském chrámu, který byl neustále rozšiřován. Také Emausy, město nedaleko Jeruzaléma zničené Římany, bylo znovu budováno. (Byl snad Šimon, Ježíšův bratranec, Kleofášovým druhem na cestě do Emaus? „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi“, Lukáš 24:34. Ale kterému Šimonovi?)

Vůdcovské úlohy se ujal Ježíšův bratr Jakub. Byl z Davidova pokolení a svůj původ mohl dosvědčit. To bylo velmi důležité, neboť mesiáš musel být z rodu Davidova a „výhonkem Jišajova“ (král Herodes Veliký v tomto ohledu nechal svůj rodokmen zfalšovat). Komunitě se začalo říkat nazorejci. Jakubova vůdčí role funkce se nazývala stejně, jako byl u essénů dohlížitel. Podle tradice žila Marie, matka Ježíšova, s Jakubem a Janem na Sijónu až do své smrti v roce 49.

Židokřesťané se věrně drželi svých židovských kořenů: slavili židovské svátky, i když s křesťanským přídechem. Do jeruzalémského chrámu chodili, eucharistii ale slavili doma. Vedle toho se modlili také na místech spjatých s Ježíšovým životem.

Jakub se musel vypořádat s řadou nesnází, které rané křesťanství provázely. Zvláště palčivá byla záležitost konvertitů pohanského původu – otázky, jako společné jedení s pohany (někteří židokřesťané byli pobouřeni tím, že se Petr v Caesareji stýkal s pohany a jedl s nimi u stolu) nebo obřízka, představovaly vážný praktický problém. Množily se zprávy, že křesťané v Antiochii obřízky pohanským konvertitům prováděli. Jiné obce se o tom radily s Jeruzalémem. Celá věc kolem obřízky byla nakonec urovnána na apoštolském koncilu v Jeruzalémě v roce 49.

Nazorejci neměli příliš v lásce Pavla z Tarsu. Když Pavel v roce 57 přijel do Jeruzaléma i s dary pro tamní obec (v Jeruzalémě v té době řádil hladomor), Jeruzalémští ho sice vlídně přijali, ale Jakub na něm chtěl, aby v chrámu podstoupil očistu spolu se čtyřmi dalšími, za které měl i zaplatit výlohy a tím rozptýlit pochyby o své věrnosti židovským zvykům. Očistný rituál trval 30 dní a součástí slibu bylo oholení hlavy a obětování býka nebo berana. Proces to byl nákladný, většina lidí si nemohla dovolit, ale Pavel za sebe i za své svěřence všechno uhradil. Byl však v chrámu poznán a rozlíceným davem Židů vyvlečen ven, kde ho před lynčem zachránilo jen zatčení Římany. I když pak Pavel celé dva roky strávil ve vězení v Caesareji, než ho Římané převezli do Říma, Jakub ani jeho obec pro něho neučinila prakticky nic.

S Jakubovou smrtí v roce 62 přišla první velká krize. Při pohledu na Hégesippa, z něhož citují Eusebios z Kaisareje i Flavius Josephus, se někteří vědci domnívají, že jeden z konvertovaných essénských kněží Thabuti hrál během Jakubova biskupství zásadní úlohu (snad i byl dokonce autorem Listu Jakubova). Po Jakubově smrti se čekalo, že bude zvolen jeho nástupcem, a to bylo příčinou prvního rozkolu uvnitř církve, známého jako ebionitská hereze. Ebionité a nazorejci měli sice odlišný pohled na přirozenost Krista, ale přesto i nadále žili vedle sebe. Snad to bylo kvůli této heretické sektě, kvůli které byl napsán List Židům?

Jakubovým nástupcem byl zvolen Ježíšův bratranec Šimon, taktéž z rodu Davidova. Šimon se chopil vedení židokřesťanské obce v dobách velmi napjaté politické situace. V roce 66, ještě před vypuknutím první židovské války, uprchl se svými lidmi do Pelly. Někteří ebionité zřejmě v Jeruzalémě zůstali (Epifanios ze Salamíny mnohem později píše, že nazorejci a ebionité žili spolu v Bataneji). Eusebios z Kaisareje zmiňuje, že se nazorejci vrátili na Sijónskou horu v době vlády římského císaře Vespasiána, pravděpodobně kolem roku 74. Jejich židovská identita se projevila, když obnovili synagogu v místech Poslední večeře, použili zdivo ze zbořeného chrámu a místo pojmenovali Sijón. Jejich liturgie vycházela z židovské synagogální praxe. Půst drželi ve středu a v pátek, a také dále slavili židovské svátky.

A zatímco saducejové a esséni po zboření chrámu Římany zmizeli navždy, hlavními nositeli judaismu se stali farizejové. Ovšem propast mezi farizeji a nazorejci se postupem času jen rozšiřovala. Až do konce Bar Kochbova povstání – či druhé války židovské – se židokřesťané nadále považovali za součást judaismu. K rozkolu došlo až poté, kdy židokřesťané odmítli uznat Bar Kochbovy mesiášské nároky; nároky, které ale podpořil třeba prominentní rabín Akiva ben Josef.

Za mesiáše se ale prohlašoval kdekdo a tak koncem století Římané nařídili popravit všechny potomky Davidovy. Biskup Šimon byl ukřižován v roce 107. Po jeho smrti v letech 107–135 se v Jeruzalémě vystřídalo třináct biskupů. Všichni pocházeli z Ježíšovy rodiny, a všichni zemřeli mučednickou smrtí.

Po porážce Bar Kochbova povstání Římané Židům zakázali vstup do Jeruzaléma. Není zřejmé, jaký měl tento zákaz vliv na židokřesťany vzhledem k faktu, že se k povstání nepřipojili. Je možné, že se jich zákaz netýkal, ale i kdyby ne, tak jich v té době stejně již mnoho nezbývalo. Linie židovských biskupů, z nichž všichni byli původem Židé a byli napojeni na Ježíšovu rodinu, skončila v roce 135. Poté byl dosazen Marek, první biskup původem pohan, a po něm už všichni další. Židokřesťané se pak dostali pod jurisdikci z Caesareje.

Po roce 135 do Jeruzaléma přijel císař Hadrián, který zničené město nechal znovu postavit. Na všech místech upomínajících život Ježíše vyrostly římské chrámy. Komunita nadále přežívala vzdor nepříznivé situaci až do konce 4. století, kdy ji pohltila císařská církev.

Je smutné, že velkorysí Židé, kteří skrze Petra a Jakuba během apoštolského koncilu (Sk 15:4 a dále) dosáhli k pohanům, byli později, když bylo křesťanství v římském světě uznáno, zaslepenými pohanokřesťany zcela odříznuti. Se zánikem humanistické židovské větve křesťanství církev ztratila svojí protiváhu k poněkud monolitickému helenistickému myšlení.

Zdroj

Původní článek „The First One Hundred Years of Christianity in Jerusalem“ založený na knize Elizabeth McNamerové Jesus and First-Century Christianity in Jerusalem naleznete na stránkách Bibleinterp.com.