Jeruzalém: Svaté město a jeho vztah ke křížovým výpravám

Helena P. Schrader

Publikováno: 3. prosince 2016

Jeruzalém, jakožto místo Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání, představovalo pro křesťany od samého počátku jejich hnutí svaté místo. Žádně město, dokonce ani Řím, nebylo považováno za tak posvátné, jako Jeruzalém. Pád Jeruzaléma do rukou muslimů v roce 638 bylo ranou pro celý křesťanský svět a touha získat ho zpět se více či méně skrytě odrážela ve všech pozdějších tažení proti islámu. Skutečnost, že křesťané znovudobyli Jeruzalém až po 461 letech od jeho pádu bylo v důsledku dřívějších nedostatečných kapacit, nikoliv vůle. V tomto textu se blíže podíváme, čím byl v myslích středověkých křesťanů Jeruzalém tak významný.

Od Kristova ukřižování byla v Jeruzalémě přítomna malá křesťanská komunita. Město však zůstávalo převážně židovské, a to i po zničení židovského chrámu Římany v roce 70 během první války židovské. Až v roce 135 během druhé války židovské Římané židovské obyvatelstvo z Jeruzaléma vyhnali. Jeruzalém byl později znovu vybudován za císaře Hadriána jako římská kolonie pod názvem Aelia Capitolina: na místě někdejšího chrámu i na posvátných místech křesťanů vyrostly římské pohanské chrámy. Motivem bylo ponížit křesťany i Židy; v případě křesťanů i z některých míst vymazat připomínky Kristova příběhu. Židé i křesťané měli poté do obnoveného města zakázán přístup. Aelia Capitolina bylo čistě pohanské a jako takové to bylo zapadlé provinční město malého významu.

To se změnilo s nástupem císaře Konstantina Velikého na trůn. Jeho matka Helena byla totiž křesťankou a v roce 313 přesvědčila svého syna, aby zastavil pronásledování křesťanů a dovolil jí podniknout poutní cestu do Palestiny. Heleně se připisuje nález míst Kristova narození, popravy a zmrtvýchvstání. O necelých deset let později započal obrovský stavební projekt, který z Jeruzaléma učinil skutečné hlavní město křesťanského náboženství. V roce 326 se začalo se stavbou dvou velkolepých bazilik: jedné v Betlémě (Bazilika Narození Páně) a druhá v Jeruzalémě na místě popravy (Chrám Božího hrobu).

Po téměř tři následující staletí patřil Jeruzalém mezi nejvýznamnější města východořímské říše. Nebyl sice schopen v obchodu nebo řemeslné výrobě konkurovat velkoměstům jako Konstantinopol nebo Alexandrie, přesto měl značnou prestiž pro své duchovní dědictví. Poutníci, kteří přicházeli do Jeruzaléma navštívit svatá místa, představovali silnou hospodářskou základnu, která se následně odrazila na stavbě kostelů, klášterů, dílen, hostinců, tržnic nebo rezidencí. Obyvatelstvo takto renovovaného Jeruzaléma již bylo převážně křesťanské, i když Židům bylo opět umožněno se vrátit. Populace dosahovala nějakých 60 000 lidí, což na tehdejší dobu bylo značné.

V roce 617 však přišla pohroma. Perská armáda město oblehla a po 21 dnech Jeruzalém dobyla. Perští Sásánovci, na jejichž straně stáli i palestinští Židé, pobili odhadem 21 500 křesťanských obyvatel a dalších 35 000 uvrhli do otroctví. Chrám Božího hrobu byl srovnán se zemí. Ironií osudu podobný konec nepotkal Baziliku Narození Páně v Betlémě jenom díky tomu, že nad hlavním portálem byla mozaika zobrazující tři krále jako perské krále a perští vojáci z úcty k perským králům na kostel nesáhli.

O třináct let později v roce 627 východořímský císař Herakleios získal Jeruzalém zpět poté, co drtivě porazil perskou armádu v bitvě u Ninive. Následná mírová smlouva Peršanům ukládala vyklidit všechna dobytá území, včetně Palestiny a Jeruzaléma. I když sice Byzantinci získali město zpět do svých rukou, zničená svatá místa i ztrátu původních obyvatel města tak snadno překonat nešlo. To jediné, co císař pro to mohl udělat, bylo spuštění velkého stavebního a přesidlovacího programu. A Židé, kteří se podíleli na vraždění jeruzalémských křesťanů o třináct let dříve, byli za trest opět vyhnáni a byl jim zakázán přístup do města.

A tak v době, kdy Jeruzalém dobyli muslimové, bylo město výlučně křesťanské. A skutečnost, že i přes strašlivé ztráty dokázali Jeruzalémští vzdorovat obléhání celý rok předtím, než se vzdali armádě chalífy Umara, svědčí o tom, jak urputně křesťanští obránci muslimským útočníkům vzdorovali. Nakonec ale byli slabší, stejně jako celý východořímská říše. To se odehrálo 461 let předtím, než byl Jeruzalém opět ovládnut křesťany, ale nikoliv proto, že by křesťanský svět mezitím na něj zapomněl nebo mu nepřikládal žádný význam, ale protože musel bojovat o přežití s rozpínajícím se islámem od Španělska a Itálie přes Konstantinopol a Kypr až po Arménii.

Zdroj

Původní článek „Oh, Jerusalem: The Holy City and it's Relation to the Crusades“ Heleny P. Schrader naleznete na jejích stránkách Defenderofjerusalem.com.

Autor

Helena Page Schrader (*1953) je americká historička, spisovatelka a diplomatika. Pochází z Ann Harboru v americkém státě Michigan, vystudovala historii na University of Michigan, diplomacii a mezinárodní obchod na University of Kentucky a doktorát z historie získala na Hamburské univerzitě. Je autorkou řady knih, jak literatury faktu tak historických románů o křížových výpravách, druhé světové válce či starověkém Řecku. Od roku 2005 pracuje v amerických diplomatických službách, v současnosti pobývá v africké Etiopii.