Vzpoura na Bounty očima účastníka

Herbert Ford

Publikováno: 29. června 2011

Ještě před rokem 1956 se naše znalosti toho, co se přihodilo Fletcheru Christianovi i jeho druhům, kteří zůstali na Tahiti, primárně čerpaly z výpovědí námořních kapitánů, kteří na Pitcairnu byli a mluvili s posledním žijícím vzbouřencem – Johnem Adamsem. Z nejasného důvodu se ovšem zdá, že se nikdo neobtěžoval promluvit i s přeživšími ženami, které byly rovněž přímými účastnicemi událostí a navíc uměly obstojně anglicky. Je samozřejmě možné, že si Adams nepřál, aby cizinci měli možnost se ženami mluvit a sám tak mohl události vylíčit tak, aby nepoškodil sebe.

Adams postupně cizincům vylíčil několik různých, navzájem si odporujících verzí. Posluchači si přitom patrně nedělali poznámky. Adamsovu výpověď jsme neměli s čím porovnat až do roku 1956, kdy profesor Henry E. Maude objevil dva novinové články, které přinášely události založené na výpovědi Teehuteatuaonoy, jedné z žen, které přišla na Pitcairn spolu se vzbouřenci. Její podání je velmi cenné a zdá se i spolehlivější, protože na rozdíl od Johna Adamse neměla co skrývat.

Jenny

Teehuteatuaonoa alias Jenny, jak se jí říkalo anglicky, byla Adamsovou původní ženou. Když se vzbouřenci zmocnili lodi a vysadili kapitána Blighe, Jenny vzbouřence následovala z Tahiti na ostrov Tubuai; na levé ruce měla dokonce vytetováno „AS 1789“ (AS jako Alexander Smith, Adamsův pseudonym). V době příjezdu na Pitcairn již ale Jenny patřila Isaacu Martinovi, se kterým zůstala až do 20. září 1793, kdy proti vzbouřencům povstali polynésští muží, kteří na Pitcairn přišli společně s nimi, a více než polovinu bělochů včetně Isaaca Martina nebo vůdce vzpoury Fletchera Christiana pozabíjeli; dnes je tato událost na ostrově známá jako Massacre Day.

Jenny bývá popisována jako velmi inteligentní a snad stála v čele pitcairnských žen. Na Pitcairnově ostrově se však cítila velmi nešťastná, snad proto, že neměla vlastní děti. V roce 1817 u ostrova zakotvila americká velrybářská loď Sultan (pokud víme, jednalo se o čtvrtou loď, která u ostrova od objevení osady přistála) pod velením kapitána Reynoldse. A když Sultan zvedl kotvy, byla na jeho palubě také Jenny, která se rozhodla z Pitcairnu odejít. Zajížďkou přes jihoamerické Chile a Markézské ostrovy se nakonec vrátila na rodné Tahiti. Jenny byla prvním osadníkem, který Pitcairn po jeho osídlení opustil a také jediným, který se na Pitcairn již nikdy nevrátil.

První rozhovor s ní byl napsán neznámým autorem a vyšel v australských novinách Sydney Gazette 17. července 1819. Podkladem pro druhý článek se stal příběh, který Jenny vypověděla kapitánu Peteru Dillonovi a reverendu Henrymu Nottovi; kapitán Dillon jej pak 2. října 1826 uveřejnil v indických novinách Bengal Hurkaru. Vedle těchto článků s Jenny v květnu 1824 hovořil také ruský kapitán německého původu Otto von Kotzebue, který její příběh přinesl v roce 1830 ve své knize Neue Reise um die Welt.

Nevíme, zda Jenny byla ještě naživu v roce 1831, kdy se na Tahiti přestěhovali lidé z Pitcairnu. Ale asi ne. Von Kotzebue naznačuje, se jí po Pitcairnu velmi stýskalo. My se tak můžeme domnívat, když se po krátkém pobytu na Tahiti nakonec Pitcairňané rozhodli pro návrat zpět na Pitcairnův ostrov, Jenny by odešla s nimi. To se ovšem nestalo.

Příběh z první ruky

Jak již bylo zmíněno, příběh z podání Jenny vyšel celkem ve dvou verzích: v Sydney Gazette (1819) a Bengal Hurkaru (1826). Článek z roku 1826 pak vyšel ještě v roce 1829 v United Service Journal, jehož překlad přinášíme níže.

Pozn.: zeměpisné reálie a jména osob jsou zachovány v původním pravopisu.

Odyssea z Tahiti na Pitcairn

V den, kdy se Bounty vrátila na Otaheite (Tahiti) již pod velením vzbouřenců, vstoupila jsem v zátoce Matavai na na její palubu a krátce nato jsme vypluli vstříc Tabouai (Tubuai). Tam jsme za několik dnů dorazili a zakotvili u ústí přístavu. Po čtyřech dnech jsme zvedli kotvu a odtáhli loď blíže k pobřeží mezi útesy a znovu ji zakotvili. Na pobřeží jsme vystoupili následujícího dne a začali jsme stavět jeden dlouhý dům a ještě dva menší. A také opevnění.

Část posádky si přála loď zničit. Proti tomu byl kapitán Christian a někteří další, kteří argumentovali, že i když je přítomnost lodi může prozradit, budou díky ní moci také utéct. Jeden Otaheiťan, který patřil k Bounty, Tabouaianům navrhoval, že pokud se Angličané na ostrově usadí, měli by se domorodci spojit, převzít loď, její posádku zavraždit a majetek si rozdělit. To se doneslo k uším Christianovy ženy, která ho o spiknutí informovala. Ale už mu neřekla, že tím, kdo stál v pozadí, byl Otaheiťan. Když se tajemství provalilo, došlo mezi vzbouřenci a lidem z Tabouai k bitvě, v níž ostrované utrpěli porážku a citelné ztráty. Ze vzbouřenců byl jeden oštěpem smrtelně zraněn.

Po tomto střetu se již vzbouřenci na Tabouai báli déle zůstat. Nalodili se na Bounty a odpluli na Otaheite, kde někteří navrhli udělat zastávku. (Ti z mužů, kteří se rozhodli na Otaheite zůstat, byli odvedení kapitánem Edwardsem z Pandory. Některé z nich přivedli do Anglie a popravili.)

Za pár dní jsme dopluli do Matavai, kde někteří členové posádky vystoupili a s sebou si vzali svůj podíl z majetku. Na palubě zůstalo pouze devět mužů a spolu s nimi zůstaly na lodi i nějaké domorodky. Námořníci ženám řekli, že loď se má nazítří ráno přesunout do Pare, královy oblasti (do přístavu Toaroah v malé tahitské oblasti Pare, kousek od Matavai, kde bylo lepší kotviště, RB).

Téhož večera, zatímco ženy v podpalubí večeřely, vzbouřenci odřízli lano a loď vyplula na sever. Na palubě v té chvíli zůstali čtyři domorodci z Otaheite a dva muži z Tabouai. Když byla loď vzdálena asi jednu míli od břehu, jedna z žen skočila přes palubu a doplavala na břeh. Příští ráno loď minula ostrov Tethuroa (Tetiaroa), ležící severně od Otaheite, ale nebyla tak blízko, aby ženy mohly z lodi vyskočit a doplavat ke břehu, což některé z nich udělat chtěly, protože velice trpěly představou, že budou odtrženy od svých přátel a příbuzných.

Loď nyní změnila kurs a směřovala na jih. Druhý den ráno jsme se přiblížili k ostrovu Eimeo (Moorea), vzdáleného přibližně pět nebo šest lig od Otaheite (Moorea leží 17 kilometrů od Tahiti). Krátce nato se u lodi objevila kanoe a vzbouřenci dovolili šesti ženám, které už byly moc staré, aby vystoupily a nechaly se odvézt na břeh; na palubě jich tak zůstalo dvanáct. Příštího rána se nám země ztratila z dohledu a my plachtili s větrem o závod směrem na západ.

Po uplynutí mnoha dní jsme objevili malý ostrov, který místní nazývali Purutea (ostrov Mangaia, nejjižnější z Cookových ostrovů). Od břehu odrazila kanoe, vezoucí prase a kokosové ořechy. Jednoho z místních, který vystoupil k nám na palubu, velmi zaujaly perleťové knoflíky na kabátu kapitána Christiana. Ten se nacházel ve velmi přátelském rozpoložení, tak si kabát sundal a tomu muži jej dal. Ten pak stál na kraji lodi a ukazoval dar svým soukmenovcům. Načež jeden ze vzbouřenců jej v tu chvíli zastřelil; mrtvé tělo domorodce přepadlo do moře. Christian byl tím rozčilen na nejvyšší míru, ale nemohl udělat nic víc, než vraha důrazně okřiknout, neboť mezi posádkou už neměl žádnou autoritu jako vůdce. Zbylí domorodci kvapně naložili mrtvého druha a za hlasitého nářku pádlovali ke břehu. O několik dnů později jsme spatřili Tongataboo, čili Přátelské ostrovy. I zde nám vyjelo naproti několik kanoí se spoustou prasat, jam a drůbeže. Místní nám sdělili, že tady byl Totee (kapitán Cook) a že na ostrově žije rohatý dobytek, který tu on zanechal.

Pokračovali jsme dále po větru, až jsme narazili na menší ostrov, kde Christian nařídil udělat zastávku. Vyslali jsme k pobřeží člun, abychom se ujistili, zda je ostrov obydlený. Ale ještě předtím, než člun stihl dorazit ke břehu, spatřili jsme na pláži lidi. Osádka našeho člunu se vylodila, zůstala chvíli na pobřeží a poté se vrátila zpět. Být tohle liduprázdný ostrov, Christian by býval loď zničil a usadil se tady. Když vzbouřenci zjistili, že zdejší obyvatelstvo je početné, ještě téže noci zvedli kotvy a vypluli proti směru větru. Po další dva měsíce jsme zemi nespatřili. Posádka dostala strach a začala proto pomýšlet na návrat na Otaheite.

Jednoho dne navečer jsme konečně objevili Pitcairnův ostrov. Foukal silný vítr a vylodění jsme mohli uskutečnit až třetího dne. Spustili jsme člun a Christian, Brown, Williams, McKoy a tři tahitští domorodci doveslovali ke břehu.

Loď nyní stála na otevřeném moři a k ostrovu se přiblížila druhý den, kdy se vrátil člun. Osádka člunu hlásila, že na ostrově žádní domorodci nejsou a že oplývá kokosovými ořechy, mořským ptactvem a také, že našli známky toho, že ostrov byl v minulosti osídlen; dřevěné uhlí, kamenné násady od seker, kamenné základy domů a pár vyřezávaných tabulek, to vše bylo na ostrově objeveno. Christian plavidlo zavedl za skalnatý výběžek a zakotvil.

První léta na Pitcairnově ostrově

Vzbouřenci začali s pomocí člunu a voru vyrobeného z dveří vykládat loď. Věci z lodi byly na břeh přepravovány hlavně na voru, který byl ke skaliskům tahán pomocí lana. Když na břeh dostali všechno, co chtěli, začali vzbouřenci zvažovat, co s lodí. Christian si přál ji ještě nějakou dobu nechat, ostatní ale trvali na jejím zničení. Jeden z nich pak šel a na přídi lodi založil požár. Krátce na to na palubu došli dva další a založili oheň na dalších dvou místech. V noci jsme pak se slzami v očích pozorovali hořící loď. Někteří z mužů si poté vyčítali, že kapitána Blighe raději neodsoudili k smrti a nevrátili se zpátky do své vlasti, nemuseli by pak dělat tohle. Příštího rána začali stavět provizorní přístřešky. Chýše byly postaveny dále ve vnitrozemí, aby je nemohla spatřit z moře nějaká projíždějící loď.

Teprve po pár týdnech se odvážili vydat se na výše položený bod, postavit větší budovy či zasadit semena sladkých brambor a jam, které si přivezli s sebou. Potom rozparcelovali půdu na pozemky, které si mezi sebou rozdělili. Na jednom z pozemků byla objevena polynéská rostlina, ze které se vyrábí oblečení. O tuto rostlinu vyvstaly rozepře, ale nakonec vzbouřenci dospěli k dohodě a rozdělení rovným dílem.

Rok po příjezdu na ostrov zemřela na nemoc v krku jedna z žen, manželka Johna Williamse. Na ostrově jsme také objevili rostlinu taro (kolokázie jedlá), kterou jsme začali okamžitě pěstovat. Christianovi se někdy v té době narodil syn, jemuž dal jméno Friday (tento údaj se liší od ostatních pramenů. Podle Thomase Stainese či Mayhewa Folgera si Christianův syn jmenoval Thursday October Christian) a William Brown ho pokřtil.

Ovdovělý John Williams nyní navrhl uzmout některou z žen otaheitských mužů. Těm by tak zbyly jen dvě ženy. Losovalo se o to, která by to měla být a volba padla na ženu Otaheiťana jménem Tararo (dívka s přezdívkou Nancy). Williams ji následně odňal jejímu muži, který tím byl značně rozčilený a z osady utekl do kopců. Po třech dnech se vrátil, vzal svou ženu a zpátky do hor utelki spolu. Domorodí muži po tomhle mezi sebou navrhovali Angličany zabít. Ti se ovšem měli na pozoru a tři strůjcové spiknutí si tak sbalili věci a utekli do hor také.

Christian pak poslal do hor jednoho z domorodců, který zůstal při Angličanech, s úkolem zastřelit hlavního organizátora, jehož jméno bylo Oopee (Oha). V případě úspěchu mu Christian slíbil dobrou odměnu, ale pokud by selhal, přijde o život. Tento muž si vzal pistoli, jak měl nakázáno, našel Oopeeho mezi strmými skalisky a zabil ho. Tararo, jemuž Williams uzmul ženu, byl stále tam venku v horách. Ale i on byl dopaden, z příkazu Evropanů zastřelen a jeho žena byla navrácena Williamsovi. Po těchto událostech žili vzbouřenci několik let v míru (musí se mít na paměti, že domorodí muži už zbývali jen čtyři).

Další násilná událost se přihodila, když jeden z Otaheiťanů Manarii ukradl prase patřící McKoyovi. Za tento přestupek ho Angličani brutálně zbili. Teimua potom ukradl nějaké jamy a jedna z žen to na něho prozradila. I jeho stihl tvrdý trest.

20. září 1793: Massacre Day

Domorodci začali opět zvažovat, že Angličany povraždí a den co den chodili ven s puškami předstíraje, že jdou na lov divokých ptáků. Vzbouřenci zůstali nic zlého netuše. První zastřelen byl John Williams zrovna, když stavěl plot kolem své zahrady. Dalším na řadě byl Christian. Domorodci ho zastihli, jak pleje záhony na své zahradě a když odnášel nějaké kořeny, přistoupili k němu zezadu a střelili jej mezi lopatky. Padl na místě. Oni poté k němu přistoupili a sekerou mu zohyzdili hlavu a nechali ho tam ležet.

Domorodci poté postoupili k další usedlosti, kde našli Johna Milese a Williama McKoye; ten první byl odstřelen na místě a druhý se spasil útěkem. Následně šli do domu Isaaca Martina, kterého postřelili. Martin nepadl okamžitě, ale běžel k domu Williama Browna, který se nacházel nedaleko. Tam ho střelili podruhé, a když upadl, přiběhli k němu a kladivem ho mlátili do hlavy dokud nebyl mrtvý. Browna pak bili kamenem do hlavy a nechali ho ležet na místě v domnění, že je mrtvý. On se však zvedl a začal utíkat. Jeden z domorodců ho ale dostihl a chytil. Brown prosil, aby ho ušetřili, nebo alespoň aby ho nezabíjeli dříve, než se ještě uvidí se svou ženou. Slíbili mu tedy, že ušetří jeho život, vzápětí ale jeden z nich vzal mušketu a Browna střelil do zad.

Další, po kom stříleli v domě, byl Alexander Smith (alias John Adams). Kule z muškety ho škrábla na krku a zlomila mu dva prsty. Zachránily ho ženy, které se mezitím shromáždily. Vrahové mu poté, co jej zranili, dovolili dát poslední sbohem své manželce. Ženy se vrhly kolem něho a snažně prosily, aby ho nezabíjeli. Jeden z domorodců Teimua byl vedle zastřelen vlastním krajanem Manariim. William McKoy a Matthew Quintil se mezitím pořád skrývali v horách. Jeden ze vzbouřenců (Ned Young) byl vrahy ušetřen a mohl žít s ženou a Smithem.

Manarii potom ze svých dvou zbylých společníků dostal strach a utekl proto do kopců. Tam se připojil ke Quintilovi a McKoyovi, kterým řekl, aby se nepokoušeli sejít dolů, jinak je zbylí dva Otaheiťané zcela jistě zabijí. Nabídl jim mušketu a také, že s nimi zůstane v úkrytu. Jedna nebo dvě ženy mezitím vyrazily ven hledat McKoye a Quintila a když je našly, důrazně jim radily, aby Manariiho zabili. Quintil a McKoy si radu vzali k srdci a Manariiho se zbavili ještě téže noci. Posléze vyrazili do hor i poslední dva Otaheiťané, aby našli a zavraždili Quintila a McKoye. Nakonec je mezi horami objevili, stříleli po nich a předpokládali, že jednoho z nich zranili. To ovšem nebyla pravda.

Otaheiťané přišli k domu, kde byli Smith a Young se ženami a chvástali se, že zranili McKoye. Jedna žena svým krajanům navrhla, že půjde do hor a informaci ověří, což oni s radostí přijali. Ve skutečnosti ovšem žena šla do hor za Quintilem a McKoyem, aby jim poradila, aby v noci přišli tajně do vesnice a pomohli ženám dva zbývající domorodce zabít. Angličané pomoc přislíbili, své slovo ale nedodrželi.

Příští den se Smith s Youngem a ženami dohodli, že oba Otaheiťany zabijí. Kolem poledního, zatímco jeden Otaheiťan seděl před domem a druhý ležel na zádech na podlaze, jedna žena vzala do rukou sekeru a rozštípla hlavu toho, který ležel. A v tu chvíli zavolala na Neda Younga, aby střílel. Ozvala se rána a první domorodec se skácel k zemi mrtev. Tím se naplnil osud šesti Tahiťanů a Tabouaianů, kteří přišli na Pitcairnův ostrov.

Poslední léta v izolaci

Po těchto událostech na ostrově zbylo jedenáct otaheitských žen a čtyři Angličané: Alexander Smith, McKoy, Young a Matthew Quintil. Brzy nato přišli na způsob, jak destilovat tvrdou pálenku. V opilecké rvačce byl svými třemi krajany zabit Matthew Quintil. McKoy zemřel, když v alkoholovém opojení zešílel a skočil do moře; předtím si však stihl svázat ruce i nohy. Young zemřel přirozenou smrtí na Štědrý den. Neděli Christian pečlivě hlídal a předčítal bohoslužbu. Zanechal na ostrově ženu a tři děti; jeho žena (tahitská princezna Mauatua) později měla ještě další děti s jiným mužem (Nedem Youngem).

Loď jsme z pobřeží zahlédli někdy v době po smrti Christiana a před smrtí Matthewa Quintila, když ještě žili čtyři vzbouřenci. Další plavidlo se objevilo až po dlouhé době. Jeho námořníci vyslali na pobřeží člun, aby nabrali kokosové ořechy. Lidé na pobřeží se snažili upoutat pozornost, aby z lodi vyslali ke břehu člun ještě jednou, ale námořníci tak neučinili a místo toho odpluli. Další lodí, která připlula, byl Topaz kapitána Folgera, který slíbil vrátit se za osm měsíců.

Lodě mohou zakotvit tam, kde kotvila i Bounty. Vítr fouká jižním a jihovýchodním směrem a ostrov oplývá jamami, terou, chlebovníky, prasaty i drůbeží atd.

Zdroj

Původní článek „Jenny Interview“ naleznete na stránkách Pitcairn Island Study Center. Kapitola „Jenny“ je výňatkem z knihy Svena Wahlroose Mutiny and Romance in the South Seas: A Companion to the Bounty Adventure, přetištěným takéž na webu PISC.

Autor

Herbert Ford je americký emeritní profesor žurnalistiky a zakladatel Pitcairn Island Study Center při Pacific Union College (1977), v jehož čele od začátku stojí. Dlouhodobě se odborně zajímá o dějiny vzpoury na Bounty a Pitcairnovy ostrovy. Je autorem jedenácti knih, z toho čtyř o Pitcairnových ostrovech, a více než stovky článků. Je rovněž vysvěceným duchovním církve adventistů sedmého dne.