Hoa: Čínská komunita ve Vietnamu

Peter Brush

Válka ve Vietnamu skončila přesně tak, jak začala – jako ozbrojený konflikt mezi znepřátelenými frakcemi Vietnamců. Cena prohrané války je vždy vysoká. Mnoho lidí v novém komunistickém státě nevidělo budoucnost a další z něho odcházeli, ať už dobrovolně či z donucení. Exodus Vietnamců započal již v roce 1975 a přetrvával až do 80. let. Ačkoliv se vietnamským emigrantům anglicky často říká boat people, uprchlíci se snažili uniknout po zemi, přes i vzduchem. Různé skupiny lidí utíkaly z rozličných důvodů. Největší z takových skupin ale tvořili etničtí Číňané, ve Vietnamu známí jako Hoa. Tento článek se zabývá problematikou čínské minority ve Vietnamu a zkoumá, co stojí za tím, že jich stovky tisíc po válce musely opustit svou vlast.

Dějiny Vietnamu a Číny byly vždy úzce propojené. Číňané Vietnam ovládali jako kolonii přibližně tisíc let a v zemi se usazovali čínští úředníci, vojáci a osadníci. Zkušení a pracovití vietnamští Číňané vynikli zejména v oblasti obchodu a průmyslu. Poté, co Indočínu ovládli v 19. století Francouzi, dominovaly vietnamské ekonomice francouzské a čínské zájmy. Za Francouzů se čínská menšina těšina značnému stupni autonomie a zvláštních hospodářských privilegií. Během koloniální éry čínská imigrace do Francouzské Indočíny ještě vzrostla. Vietnamci se ovšem na Číňany dívali jako na cizince a od asimilace je odrazovali.

V roce 1954 ženevská konference rozhodla o ukončení francouzské nadvlády v Indočíně a samotný Vietnam byl rozdělen podél 17. rovnoběžky na severní a jižní část. Většina soukromých továren a zpracovatelských podniků se nacházela v rukou Číňanů a čínská obchodní síť se rozkládala po celé zemi. Válka ve Vietnamu nastartovala růst jihovietnamské ekonomiky, což pro Číňany znamenalo nové příležitosti, jako bankovnictví, obchodování s cementem a ocelí a výstavby vojenských základen. Jihovietnamští Číňané žili většinou ve městech a zabývali se obchodem a průmyslem, kdy využili výhod plynoucích z přílivu amerického kapitálu v rámci podpory Jižního Vietnamu. Jako ke svým vůdcům vzhlíželi k nacionalistické vládě Kuomintang na Tchaiwanu. V roce 1972 se 28 z celkem 32 bank v Saigonu nacházelo v čínských rukou. Podle jihovietnamských vládních činitelů Číňané ovládali ekonomiku „odshora až dolů“. Číňani vlastnili většinu továren a podniků a ovládali téměř veškerý obchod s rýží. Naproti tomu v Severním Vietnamu představovali Číňané méně než jedno procento populace a nezastávali žádnou významnou pozici v národním hospodářství.

Druhá indočínská válka skončila roku 1975, když Severní Vietnam završil své dobytí Jihu. Vlna uprchlíků se zvedla již v dubnu toho roku, kdy padl Saigon. To může sloužit za měřítko rozsahu porážky jihovietnamské armády a všeobecné zhroucení jihovietnamské vlády. Stalo se evidentním, jakým směrem se situace vyvine a během krátké doby bylo ve dvou vlnách – první letecky, druhá po moři – evakuováno 130 000 Jihovietnamců, kteří měli něco společného s Američany nebo saigonskou vládou. Jejich cílem se staly Spojené státy. Uprchlíci zemi opouštěli většinou v malých rybářských člunech a potají, aby se vyhnuli odhalení a následným represím ze strany komunistické vlády.

V polovině roku 1978 se složení emigrantů prchajících v člunech změnilo. Zatímco první vlna uprchlíků byli z větší části etničtí Vietnamci, druhou vlnu tvořili vietnamští Číňané. Na rozdíl od Vietnamců před nimi, Číňané prchali na velkých plavidlech, některá převážela tisíce pasažérů. Ti již neutíkali pokradmu, ale s vědomím a pod dohledem vlády v Hanoji. V některých případech bylo mezi emigranty až 85 % Číňanů.

Tato změna nastala kvůli zvláštnímu postavení čínské menšiny ve Vietnamu. Číňané byli nejpočetnější vietnamskou minoritou; koncem války se jich v zemi nacházelo 1 300 000. Čínská vláda měla historicky silné vazby na čínskou diasporu ve Vietnamu a vystupovala jako jejich mluvčí a reagovala na jejich žádosti o pomoc. Ačkoliv vládcové Vietnamu vynakládali dlouho dobu úsilí, aby získali kontrolu nad čínským přistěhovalectvím, zasáhnout do kulturního a hospodářského života Číňanů se jim nikdy nedařilo. Po rozdělení Vietnamu v roce 1954 se jak hanojská, tak saigonská vláda snažila učinit přítrž výsadnímu postavení čínské komunity a plně ji integrovat do vietnamské společnosti.

Saigon se k problematice postavil rázně. Etničtí Číňané žijící ve Vietnamu si tradičně ponechávali čínské občanství. V roce 1956 saigonská vláda jednostranně udělila vietnamské občanství všem Číňanům narozeným ve Vietnamu a všem, kteří by odmítli spolupracovat, pohrozila vyhoštěním na Tchaiwan. Rok předtím uzavřela hanojská vláda s Čínskou lidovou republikou dohodu, že Číňané žijící na severu budou podněcováni k tomu, aby dobrovolně přijali severovietnamské občanství. Status Číňanů žijících na Jihu měl být rozhodnut až po sjednocení Vietnamu. Postavení čínské komunity na Severu nebylo špatné: mohli si ponechat čínské občanství, cestovat do Číny a nevztahovala se na ně branná povinnost.

Po sjednocení země v roce 1975 se cílem komunistické vlády stalo vnést pořádek léta trvající válkou poznamenané společnosti. Prvořadým úkolem nového režimu bylo ustanovit změny v hospodářství. Západní země neposkytly vůbec žádnou pomoc a čínská podpora byla výrazně snížena, což značně omezilo dostupnost dalšího rozvoje. Byla přijata politika pro rekonstrukci, která zahrnovala také vytvoření nových hospodářských zón a znárodnění soukromého podnikání, což přispělo k exodu vietnamských Číňanů.

Konec války přihrál vietnamské vládě novou příležitost omezit moc a vliv Číňanů a nakonec je donutit k plné integraci do nově sjednoceného národa. Počátkem roku 1976 vláda nařídila všem Číňanům zaregistrovat své občanství. Ti, kteří vzdorovali a lpěli na čínském občanství, byli zatíženi těžkým zdaněním a byli persekuováni v zaměstnání. V září byli zrušeny čínské noviny a následně také uzavřeny čínské školy. V roce 1978 vietnamská vláda zveřejnila svůj záměr, aby se všichni Číňané někdy v budoucnu stali vietnamskými občany.

Boje během války se Spojenými státy těžce narušily produkci potravin v zemi. Stovky tisíc rolníků přesídlily z venkova do měst, aby unikli vojenským operacím a našli si práci spojenou s přítomností velikého amerického kontingentu. Komunisté odhadovali, že jenom v Saigonu byly až tři miliony nezaměstnaných. Nejvyšší prioritou vlády se tak stalo přesun těchto lidí zpět na venkov, aby se snížila nezaměstnanost a obnovila zemědělská produkce. Vietnamskému Jihu se tak vrátila jeho historická úloha coby obilnice národa. Aby se podařilo splnit tyto cíle, byly na venkově zřízeny tzv. Nové hospodářské oblasti. Nové hospodářské oblasti byly zřízeny ve vylidněných oblastech delty Mekongu, centrální oblasti, centrální vysočiny a horské oblasti při kambodžských hranicích.

Někdejší čínsko-vietnamské vztahy zůstávaly nadále přátelské. V roce 1976 začali kambodžští Rudí Khmérové s protivietnamskou propagandistickou kampaní. Vietnamci si v případném konfliktu s Kambodžou žádali čínskou neutralitu. Koncem roku na IV. sjezdu Komunistické strany Vietnamu vypukl silný vnitrostranický rozkol; hlavní slovo získalo prosovětské křídlo, zatímco komunisté naklonění Číně byli zatlačeni do pozadí. Vietnamci se také usnesli zaujmout v pohraničních sporech s Kambodžou razantnější stanovisko. Počátkem roku 1977 byl postup Hanoje na omezení vlivu čínských občanů v zemi pozvolný a nedrastický. Hlavním cílem hanojské vlády byla poválečná obnova a útok na čínskou komunitu by je v tom spíš brzdil, než posunul blíže k cíli. Vzhledem k tomu, že Čínská lidová republika nabídla svou podporu kambodžské straně a naopak Sovětský svaz projevil ochotu finančně podporovat Vietnam, situace vietnamských Číňanů se měla brzy změnit.

V únoru roku 1977 noviny vycházející v Čínské lidové republice volaly po „revolučně sjednocené frontě všech vlasteneckých stran, lidí i zámořských Číňanů“. O rok později čínská vláda vyjádřila možnost udělení čínského občanství všem etnickým Číňanům žijícím ve Vietnamu. Dále vyjádřila svůj odpor k pokusům donutit zámořské Číňany ke změně občanství a prohlásila, že se cítí povinna ochránit ty, kteří se rozhodli ponechat si čínské občanství. Tou dobou Hanoj podnikla trestné tažení proti těm Číňanům, kteří se nestali vietnamskými občany: byli vyhozeni z práce, byly jim zrušen trvalý pobyt i příděly potravin. Nebyli přijímáni na práci ve veřejném sektoru a bylo jim zakázáno pracovat v maloobchodech či zemědělství nebo se stěhovat z místa na místo.

Záležitost s čínskými občany vyvstala v téže době, kdy Vietnamská socialistická republika přebírala soukromý ekonomický sektor v bývalém Jižním Vietnamu. Komunisté proti Číňanům zakročili, protože se cítili ohroženi; Vietnam měl nakročeno k válce s Čínou, svým tradičním nepřítelem a vietnamská vláda začala omezovat volný pohyb svých čínských obyvatel. Mnozí Číňané přišli o práci. Podle Le Van Bana, Číňana, který emigroval v této době z Vietnamu: „Vztahy mezi Vietnamem a Čínou se rychle kazily, válka rychle dostávala reálné obrysy a Číňané by byli ti první, kdo by trpěli. V létě 1978 Číňané nebyli vyhnáni, ale v panice uprchli.“ Perspektiva života jako dělníků v zemědělství v tvrdých podmínkách Nových hospodářských oblastí spojená s hrozbou čínsko-vietnamské války dala těmto obyvatelům měst dostatečný důvod k opuštění země. Pro mnohé Číňany nebyl ten důvod komunismus. Rozuměli, že není velký rozdíl mezi Novými hospodářskými oblastmi ve Vietnamu a státními statky v Číně. Zvolili si Čínu, protože „raději být utlačován ze strany svých soukmenovců, než od Vietnamců“.

Koncem roku 1978 odešlo 265 000 Číňanů ze Severu do Číny. Peking na tento exodus reagoval prohlášením, že Vietnam se pokouší vypudit všechny etnické Číňany ze země a vyhlásil zrušení několika projektů na pomoc Vietnamu. Hanojská vláda nato obvinila Čínu, že zasévá nepokoje mezi vietnamskými Číňany. A zejména čínská ambasáda v Hanoji byla obviněna z podněcování nedůvěry a neposlušnosti šířením klamných informací. Vietnamská nedůvěra vůči čínským úmyslům ještě vzrostla v červnu 1978, když Čína vypravila lodě do Haifongu a Ho Či Minova města – aniž by cokoliv konzultovala s vietnamskou vládou –, aby „repatriovala utlačované čínské obyvatele“. Vietnamská vláda vůči Číňanům přitvrdila a nakonec, poté, co Čína podnikla v roce 1979 do Vietnamu invazi, daly vietnamské úřady Číňanům na výběr: buď se přestěhují do vybraných venkovských oblastí, nebo opustí zemi. Většina vietnamských Číňanů zvolila emigraci. V někdejším Severním Vietnamu exodus Číňanů zapříčinil mezi Vietnamci a Číňany výjimečně špatné vztahy.

Na Jihu byla situace odlišná. Bezprostředně po skončení války komunisté do zdejší ekonomické struktury příliš nezasáhli. Až počátkem roku 1978 se rozhodli vymýtit kapitalistický živel; 23. března polovojenské jednotky odhalily, zabavily a vyplenily majetek 50 000 drobných obchodníků v Čolonu, čínské čtvrti v Ho Či Minově městě. Následujícího dne byl veškerý velkoobchod a rozsáhlejší obchodní aktivity postaveny mimo zákon. A o týden později i všechno soukromé podnikání. Těm, kteří přišli o své majetky a obchody, bylo nařízeno přestěhovat se do Nových hospodářských oblastí na venkově. Peněžní hotovost a bankovní účty se zůstatkem překračujícím povolenou částku byly propadnuty nebo zablokovány v bankách. Hlavním cílem tohoto nemilosrdného vládního kroku byli právě Číňané, kteří jím utrpěli nejvíc. V Ho Či Minově městě se čínská komunita postavila na odpor a výsledkem byly násilné střety mezi policií a Číňany v ulicích Čolonu. Do dubna roku 1978 na člunech z vietnamského jihu prchalo 5000 lidí za měsíc.

Vietnamská vláda nadále pokračovala v omezování pohybu a celkově sužovala čínskou menšinu na vietnamském jihu. V červnu 1979 hanojská vláda souhlasila, že povolí odchod ze země těm Číňanům, kteří si to budou přát. Vláda v exodu Číňanů patrně spatřovala nejen příležitost zmenšit početnost a vliv čínské menšiny, ale také se na tom obohatit. Žádosti lidí, kteří chtěli opustit Vietnam zpracovával a schvaloval Úřad veřejné bezpečnosti. Žadatelé museli zaplatit poplatek několik uncí zlata za osobu; podle jednoho odhadu si tak vláda přišla na 115 milionů amerických dolarů, což by odpovídalo 2,5 % hrubého domácího produktu. Vybírání poplatků ve zlatě od Číňanů za právo opustit Vietnam Hanoj nikdy nepřiznala. Číňané ovšem této politice rozuměli velmi dobře. Tak Van Nhon, kdysi bohatý businessman ze Saigonu, mohl osvětlit: „protože jsme odmítli odejít na venkov a živit se jako zemědělci a nakonec bychom dříve či později odešli, tak se vláda rozhodla, že stejně tak dobře by mohla shromáždit naše zlato a nechat nás jít.“

V této době Vietnam opouštěli rovněž i etničtí Vietnamci. Ti obvykle prchali se skrovnými zásobami a v malých člunech, které nebyly určené k plavbě na moři. Útěk tímto způsobem byl obzvláště nebezpečný a uprchlíci na moři často umírali. Proti politice vietnamské vlády, která takovou situaci připustila, se zvedla vlna mezinárodního pobouření. Právě proto si Číňané pro svůj útěk raději zajistili větší a bezpečnější lodě. Jakmile plavidlo opustilo vietnamské vody, plulo od přístavu k přístavu, kde se uprchlíci často bezvýsledně snažili získat povolení k vylodění. Dokonce i Číňané, kteří již dříve odešli z Vietnamu do Číny, se vydávali na moře poté, co zjistili, že život na státním statku v Číně není o nic perspektivnější, než jaký zakusili ve Vietnamu.

Vietnamské úřady prohlašovaly, že jejich přístup k etnickým Číňanům lze docela dobře přirovnat s chování Spojených států k americkým občanům japonského původu za druhé světové války. Vietnamci oficiálně odmítli připustit jakýkoliv podíl na emigraci Číňanů a trvali na tom, že všichni emigranti, kteří utekli na člunech, zemi opustili nezákonně. Podle dr. Ton That Tunga, vysokého vietnamského úředníka ve zdravotnictví, k exodu přispěly špatné ekonomické podmínky zapříčiněné válkou – a čínskou propagandou. A největší díl viny, podle Tunga, nesou Spojené státy: „Naše hospodářství bylo zničené válkou. Vy [tj. USA] jste tu válku bojovali. Zruinovaná ekonomika je ten důvod, proč odcházejí.“ Pro Vietnamce bylo politicky výhodnější z útěku Číňanů vinit Spojené státy než přiznat, že ve skutečnosti za tím stála tvrdá protičínská politika jejich vlády.

V důsledku dlouhotrvající války byly ve Spojených státech stále přítomny silné protivietnamské nálady a prohlášení vietnamské vlády bylo v USA ostře odsouzeno. Časopis Newsweek ve svém čísle z 2. července 1979 uvedl, že Hanoj se zřejmě rozhodla vyhnat většinu, nebo všechny své občany čínského původu, a ještě je za to privilegium nechat zaplatit. Americká vláda dělala spojitost mezi rasovým podtextem své politiky a úprkem Židů z Evropy před nacisty. „Po celá léta jsme hovořili o tom, že hrůzy druhé světové války se již nesmí nikdy opakovat. A v současnosti se dějí desítkám tisíc lidí, a to od vlády, která je neskutečně brutální a cynická.“ Tentýž týden označil časopis Time politiku Vietnamců za „barbarskou a rasistickou“. Americký viceprezident Walter Mondale se ztotožnil s názorem, že tato politika je „brutální a cynická“. Věstník Ministerstva zahraničí z prosince 1979 prohlásil, že Hanoj vyhnala Číňany, aby se zbavila sociálně nežádoucí třídy a poté, co strhla hospodářství špatným směrem, získala zlato a mohla zaplatit za zoufale potřebné dovozové zboží.

Přes milion lidí, etnických Číňanů i Vietnamců, po ukončení vietnamské války ze země emigrovalo. Čísla, kolik lidí utíkalo měsíčně, se různí; to nejvyšší pak hovoří o 55 000 lidech v červnu 1979. Jejich cílem byly různé země, včetně Číny, Hongkongu, Malajsie, Filipín, Singapuru a Thajska. Kolem 450 000 vietnamských Číňanů odešlo do Číny. V červnu roku 1979 úředníci vietnamského ministerstva zahraničí přiznali svůj záměr všechny Číňany z Vietnamu odsunout; problém tkvěl v nedostatku zemí, které by vyhnance byly ochotné přijmout. Rozhodnutí Vietnamců se snoubilo s beznadějí a zoufalstvím vietnamských Číňanů, které vyústilo v dosud největší exodus v moderních dějinách.

Útěk Číňanů z Vietnamu srazil čínskou populaci v Čolonu ze 72 na 46 procent. Po roce 1980 vietnamská vláda přistoupila na politický kurs směřující ke zlepšení vztahů se zbývajícím čínským obyvatelstvem, které činilo asi 100 000 lidí. Čolon, přejmenovaný na Sektor 5, je znovu rušným místem čínské komunity. Ve školách se čínština vyučuje jako cizí jazyk a v čínštině byl vydán i trestní zákoník. Šedesát procent zástupců v čolonské Lidové radě jsou Číňané. Číňané vždy patřili k nejproduktivnější části vietnamské společnosti a protože se vietnamské úřady snaží ekonomiku učinit ještě produktivnější, nabyla podpora čínského obyvatelstva na významu. Dnešní Čolon je oblíbenou destinací turistů z Číny i Tchaiwanu. Podle posledního sčítání lidu bylo Číňanů ve Vietnamu asi 900 000, tedy kolem jednoho procenta vietnamské populace.

Zdroj

Původní článek „Vietnam, China and the Boat People“ Petera Brushe naleznete na jeho stránkách library.vanderbilt.edu/central/Brush/brush.htm.

Autor

Peter Brush vystudoval historii na State University of New York a knihovnictví na University of Kentucky. Je bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států a veteránem vietnamské války, o níž publikoval řadu statí, článků a encyklopedistických příspěvků. V současnosti působí jako knihovník na Vanderbilt University v Nashvillu ve státě Tennessee.