Počátky kolonizace Havajských ostrovů

Frank E. Smitha

Publikováno: 5. března 2016

V lednu 1778 vyrazil kapitán James Cook se svými loděmi ResolutionDiscovery směrem k americkému severozápadu, až dorazil na Havajské ostrovy, kde zrovna domorodci slavili náboženský svátek. Ti si hned Cooka spojili s festivalovým božstvem. Britové od nich nakoupili čerstvé potraviny a vodu a kapitán Cook ostrovy pojmenoval po prvním lordu britské admirality – čtvrtém hraběti Sandwichovi. Kapitán Cook odjel i s nákladem potravin, topného dříví i vzorky posvátných předmětů směrem k dnešnímu ostrovu Vancouver.

Britové se snažili najít průliv z Tichého do Atlantského oceánu. Severní ledový oceán byl však zamrzlý ledem a kapitán Cook se proto pokoušel vrátit zpátky do Anglie přes Tichý a Indický oceán. Přitom se cestou opět zastavil na Havajských ostrovech, kde doufal, že bude moci provést opravy lodě. To bylo v listopadu 1778. Zůstal zde až do února a na největším ostrově se přihodila událost, kdy jeden z malých anglických člunů byl ukraden. Horlivý anglický námořník na jednoho domorodce vytáhl zbraň a zastřelil ho, čímž vyvolal pobouření mezi ostatními domorodci. Cook vrazil na břeh s několika muži, aby člun získal zpět. Angličané se ale nedokázali přesile domorodců ubránit a kapitán byl i se čtyřmi královskými mariňáky zabit. Jejich těla byla poté kamsi odvlečena – snad k rituální kanibalské hostině.

Cookovy lodě se v pořádku vrátily do Anglie a záhy se rozšířila pověst, že obyvatelé Sandwichových ostrovů jsou krutí a nelítostní divoši. Dalších sedm let se na Havaji žádná evropská loď neukázala; mezitím také zemřelo několik domorodců na následky chorob, kterými se nakazili od námořníků. Od roku 1786 u havajských břehů zastavila průměrně jedna loď ročně, aby nabrala čerstvé zásoby a vodu.

Kmenové války a sjednocení

Na Havajských ostrovech již od počátku 18. století zuřily krvavé kmenové války, jež platí za jedno z nejkrvavějších období havajských dějin. Jednou z válčících stran byl král Alapa’i z „Velkého ostrova“ (Havaje). Alapa’i byl uzurpátor, kterému je přisuzována vražda velkého náčelníka Keouy Nuie. Zemřel v roce 1754 a na jeho místo nastoupil jeho syn, který ale sám brzy podlehl dalšímu uzurpátorovi, Kalani’opu’uovi. Kalani’opu’u pak byl králem Havaje v době příjezdu Jamese Cooka. Po něm se v roce 1791 vlády chopil Kamehameha, jeho bratranec a někdejší pobočník.

Mezitím se na tichomořských ostrovech včetně Havaje začali usazovat první Evropané. Mezi nimi by se našli i trosečníci nebo námořní dezertéři. Jednoho dne se na březích Havaje vynořili dva Angličané, Isaac Davis a John Young. Oba se naučili místní jazyk a vstoupili do služeb krále Kamehamehy jako překladatelé. Kamehameha ovládl nad ostrovy Lanai a Molokai, ale nehodlal se spokojit jen s tím. Přitom dobře zužitkoval evropské zbraně, vojenské postupy a další rady Davise a Younga. Kromě jiného ho obklopovaly ho pověsti, že se těší přízni boha války Kua.

V roce 1795 Kamehameha s potečnou flotilou válečných člunů podnikl invazi na Oahu, kde se vylodil se na pláži poblíž Waikiki. Probojoval si cestu travnatou rovinou až do míst, kde stojí dnešní Honolulu, a obránce zatlačil až do údolí Nu’uana. Obě strany v boji používaly jak tradiční, tak palné zbraně, a na obou stranách bojovalo i několik Evropanů. Havajská bojovníci s dlouhými kopími utvořili falangu a nepřátele zatlačili z tří set metrového srázu. Kamehameha tak sjednotil pod svou vládou většinu Havajských ostrovů; jen ostrov Kauai se vzpíral a udržel si nezávislost.

Sjednocená Havaj (do r. 1843)

Roku 1804 se přihodila ještě větší pohroma než válka. Kolem 150 000 havajských domorodců – téměř polovina populace – zemřelo na takzvanou „Velkou nemoc“. Nejspíše se jednalo o mor nebo choleru.

Mezitím britský kapitán George Vancouver na ostrovy z Kalifornie přivezl hospodářská zvířata, kozy, husy, ale také vinnou révu, pomerančovníky a další druhy užitkových rostlin.

V roce 1804 ostrovy navštívili Rusové, kteří směřovali na ruskou obchodní stanici Fort Ross v Kalifornii. O pár let později se Rusové vrátili a vyměnili s domorodci kůže z mořských vyder za sůl, sladké brambory, vepřové maso a další potraviny. V roce 1809 Rusové nedaleko Honolulu postavili pevnost a pokusili se také usadit na ostrově Kauai. Přezíravé chování Rusů vůči místním zvyklostem domorodce pobuřovalo. Havajané ruský obchod nepotřebovali a záhy obchodníky z ostrovů vyhnali.

V roce 1810 Kaumualii, vládce ostrova Kauai, ostrov postoupil králi Kamehamehovi. Tím byly konečně celé Havajské ostrovy sjednoceny pod jednou vládou. Král Kamehameha vládl v souladu s domorodými zvyky: náčelníci byli považováni za božské bytosti a prostí lidé před nimi museli padnout na zem. Teoreticky náčelníkům patřila veškerá půda a ti tak s ní mohli nakládat podle svého uvážení. Náčelníci půdu dělili mezi podnáčelníky – stoupence, které si potřeboval předcházet –, kteří svěřenou půdu dále přerozdělovali lidem pod sebou, a tak to šlo až k prostým domorodcům, kteří na půdě ve výsledku pracovali. Obyčejní lidé půdu vlastnit nemohli a měli též zakázáno vyslovovat slova, o kterých se věřilo, že mají zvláštní moc, jako například „život“ a „smrt“.

Vědom si svého panovnického postavení, Kamehameha též svým jménem posílal dopisy vládci lodí, které na Havaj připlouvaly z Anglie – králi Jiřímu III. V jednom takovém dopisu plného zdvořilostí se Kamehameha označil za poddaného krále Jiřího.

Když v roce 1819 král Kamehameha cítil, že již nebude dlouho žít, nařídil svým kněžím nadále dodržovat všechny zvyky až na jeden: lidské oběti. Po něm nastoupil na trůn jeho syn Liholiho, který přijal královské jméno Kamehameha II. S novým králem nastalo období prudkých kulturních změn. Na Havaj začali na palubách britských lodí přijíždět Tahiťané a s sebou přinesli také křesťanství, na které obrátili mnohé Havajany, včetně několika příslušníků královského dvora.

Roku 1820 na Havajské ostrovy dorazili také křesťanští misionáři, ovšem nikoliv z Velké Británie, ale z Ameriky; v jejich čele stál reverend Hiram Bingham. Do havajských přístavů začalo přijíždět stále více amerických velrybářských lodí a z obchodu s nimi bohatli havajští podnáčelníci. Námořníci chodili na břeh za zábavou a prostí ostrované si začali klást otázku, proč cizinci smějí beztrestně porušovat místní zvyky a oni ne. Misionáři však nevhodné chování velrybářů veřejně odsuzovali a získali si tím respekt domorodců. Misionáři si rovněž získali přátelství havajských velmožů, které učili je evropským mravům a společenským zvyklostem. Misionáři se také snažili potlačovat zdejší náboženské kulty a ostrované, po strašlivých zkušenostech s válkami a epidemiemi, byli ochotní zavrhnout své staré bohy, kteří je podle jejich mínění zklamali a opustili.

Podobně jako i jinde v Polynésii, i na Havaji byla vaření odjakživa mužská práce. Muži také jedli odděleně od žen; věřili, že tak budou nablízku svým tradičním bohům. Ženy měly své vlastní jídelny a také měly zapovězeno vstupovat do chrámů. Muži z vyšších společenských vrstev mohli jíst vepřové, žraločí, velrybí či želví maso, kokosy nebo různé druhy banánů. Ženy směly jíst pouze ryby a taro (kolokázie jedlá), ale běžně tyto zákazy porušovaly a jedly i zakázaná jídla, když je při tom žádný muž neviděl. Hrozil jim však za to trest vypíchnutí oka, ženám prostého původu dokonce smrt. Urozené ženy, které byly přistiženy při pojídání zakázaného jídla, mohly být potrestány i tak, že musely obětovat bohům někerého ze svých sloužících.

Matka Kamehamehy II. byla jednou z urozených žen, která měla dostatek odvahy se těmto striktním pravidlům týkajících se stravování vzepřít. Král Kamehameha II. nakonec starý morální systém (kapu) zrušil a při dramatickém obřadu jedl a pil společně se ženami. Posléze byly také zničeny chrámy starých pohanských bohů a jejich obrazy spáleny.

V roce 1822 byly vydány první psané havajské zákony, které zakazovaly nevhodné chování cizím námořníkům. Námořníci se tomu vzepřeli a musela proti nim zasáhnout místní policie. O dva roky později byly zákony rozšířeny o seznam zákazů inspirovaných Desaterem. Misionářům se podařilo postavit mimo zákon tradiční tanec hula a zavést nový způsob oblékání – dlouhý volný dres zvaný muumuu, který zakrývá ramena, ruce a sahá až ke kotníkům.

Havajští domorodci byli stále bezbranní vůči evropským chorobám, v roce 1824 na neštovice zemřel král Kamehameha II. i jeho žena. Příštího roku se vlády chopil jeho tehdy jedenáctiletý syn Kamehameha III.

V té doby již Honolulu bylo rušným přístavem. Na ostrovech se pro zásoby zastavovaly americké, britské a francouzské válečné lodě a někdy zde i zimovaly. Na Havaj pravidelně přijížděly obchodní lodě z Kalifornie, tehdy ještě patřící Mexiku. Obchodníci z Nové Anglie na Havaj přivezli kuchyňské nádobí, příbory, nůžky nebo kulečník.

Hlavními konzumenty dovezeného zboží byla ostrovní elita, a aby na to měla peníze, zatížila obyvatelstvo nejrůznějšími poplatky, zdaněno bylo například santalové dřevo rostoucí v horách Waianae na ostrově Kauai. Santal se vyvážel do Číny za cenu přibližně deseti amerických dolarů za 60 kilogramů (133 liber). Jeho těžba probíhala tak intenzivně, že v roce 1829 z Havajských ostrovů prakticky vymizel.

V Honolulu se usadil John Wilkinson, britský agronom a bývalý plantážník v Západní Indii, který na sedmi akrech půdy začal pěstovat cukrovou třtinu, měl však problém získat dostatek dělníků z řad místních domorodců. Na Havajských ostrovech se také začalo s pěstováním kávy. V roce 1830 na ostrovy přišli mexičtí kovbojové (paniolos), aby pěstovali dobytek. V té době se počet bělochů na Havaji blížil tisíci, zatímco domorodá populace se v roce 1830 odhaduje na 130 000 oproti 142 000 o sedm let dříve – úbytek tedy přibližně 1700 lidí ročně.

Kamehameha III. stál o obchodování s Američany a Američané proto měli zájem o udržení královského režimu na Havaji. Kamehameha v roce 1839 vydal Listinu práv a o rok později také ústavu, která králi zaručovala podíl na výkonné moci. Dne 19. prosince 1839 Spojené státy uznaly suverenitu Havajského království.

Král Kamehameha III. s obavami přihlížel francouzským aktivitám v Tichomoří a dospěl k názoru, že Francouzi se chystají napadnout také Havaj. V únoru 1843 do Honolulu připlula britská válečná loď a hrozila zaútočit na Pearl Harbor pod záminkou, že Havajané špatně zacházeli s britským vyslancem. Král Kamehameha III., oficiálně proto, aby ostrovy ochránil před Francií, předal vládu Velké Británii. Brzy nato ale Britové králi vládu vrátili výměnou za dohodu, že se britským občanům na Havajských ostrovech dostane stejného zacházení jako jiným cizincům. V listopadu téhož roku Velká Británie a Francie společně vydaly deklaraci, v níž uznaly Havajské království jako nezávislý stát s odůvodněním, že ostrovy jsou „schopné zajistit regulérnost ve vztazích s cizími státy“.

Zdroj

Původní texty „Hawaii, War and Unity, to 1795“„Hawaii, to 1843“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.