Che Guevara v Bolívii

Frank E. Smitha

Publikováno: 17. července 2016

Ernesto „Che“ Guevara se v Latinské Americe stal vůdčí osobností revoluce. Jako Castrův ministr průmyslu poučoval dělníky o potřebě pracovat nejen pro materiální blahobyt. Vyzýval kubánské pracující k přinášení obětí na oltář socialismu. Shromáždil povaleče – lidi, kteří trávili čas na ulicích nebo v kinech – a organizoval pro ně brigády. Socialistická revoluce, jak vždycky říkával, je pod neustálým útokem a oběti a diktatura proletariátu jsou nutné pro dosažení konečného vítězství. Che Guevara se nezýval marxistou-leninistou. Častou používal výrazy jako „rozpor“ a „cíl“, podobně jako i jiní marxisté, například ve svém bonmotu „cílem a historicky nezadržitelnou realitou je revoluce v Latinské Americe.“

V Guevarově interpretaci problémů Latinské Ameriky se odráží klasické marxistické smýšlení. Částečně čerpal z kubánské zkušenosti, kdy Spojené státy značně pronikly do hospodářství předrevoluční Kuby, jež následně vztáhl na celý jihoamerický kontinent. Ve svém projevu na konferenci OSN na téma obchod 25. března 1964 pronesl: „Tento průnik na sebe bere různé podoby: půjčky za lichvářských podmínek; investice, které zemi dostanou pod vliv investorů; téměř totální technologické podřízení závislé země na vyspělé zemi; kontrola nad zahraničním obchodem země ze strany velkých mezinárodních monopolů; a v extrémních případech i užití síly jako posílení jiných druhů vykořisťování.“

Svým dětem napsal: „… sám o sobě nikdo z nás nemá žádnou cenu … Nade všecko, vždy buďte schopní hluboce prožívat každou nespravedlnost spáchanou proti komukoliv kdekoliv na světě.“

Latinskoamerické státy samozřejmě mohly podepsat obchodní dohody a obchodovat s kýmkoliv a Guevera byl potěšen, že Kuba podepsala obchodní spolupráci se Sovětským svazem a tím zlomila, jak to vnímal, americkou dominanci nad kubánským hospodářstvím. Sovětský svaz, jak říkal, Kubě nabídl půjčky s 2,5% úrokem: „nejnižší úrok v dějinách mezinárodních obchodních vztahů“.

Guevara najel na sovětskou a maoistickou linii studené války. 26. března 1964 prohlásil, že studená válka byla „zplozena na Západě“. Při pohledu zpět na korejskou válku stranil komunistickým silám proti „imperialistům“. I Ho Či Mina vnímal jako bojovníka proti imperialismu a odsoudil „imperialistickou“ podporu Izraeli. Vyhlásil svou solidaritu s Portorikem, o kterém řekl, že je v konfliktu s útlakem ze strany Spojených států. A o kapitalistických státech prohlašoval, že se „neúnavně snaží rozdělit si svět mezi sebou“.

V OSN 11. prosince 1964 řekl, že „západní civilizace za svou tmavou fasádou skrývá tvář hyen a šakalů“. A dále dodal: „Coby marxisté jsme udržovali mírové soužití mezi národy, která v sobě neobsahuje nic ze soužití mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným, mezi utiskovatelem a utiskovaným.“

Moskva zatím usilovala o mírové soužití se Západem a předseda Rady ministrů SSSR podle zpráv Guevaru neměl v lásce a snad ho i mrzelo, že počátkem roku 1965 se Guevarovi dostalo v Číně srdečnějšího přijetí, než jemu. Che Guevara měl blíže k Maovi, než k Sovětskému svazu, a navíc se Kuba ucházela o obchodní spolupráci s Čínou. Ovšem již v únoru téhož roku Kuba uzavřela další smlouvu se SSSR, která navýšila objem obchodu o 12 %.

Che Guevara se na Kubu vrátil v polovině března. Zmatky kolem Boschova návratu do Dominikánské republiky a americká intervence v dubnu Fidela Castra a Che Guevaru znepokojovaly. Castro si stěžoval, že požadavky těch, kteří chtěli, aby Kuba v Dominikánské republice vojensky zasáhla na straně levice proti Spojeným státům, jsou mimo realitu a intervence by neměla žádnou naději na úspěch. Guevara ovšem mohl intervenci podporovat. Téhož roku Kubu opustil a v dopise svým dětem napsal, že byl „muž, který jednal podle svého přesvědčení, věren svým zásadám“. Napsal: „Vyrostete jako dobří revolucionáři. Studujte pilně, abyste zvládli technologii, která vám umožní ovládnout přírodu. Pamatujte, že důležitá je revoluce a sám o sobě nikdo z nás nemá žádnou cenu… Nade všecko vždy buďte schopní hluboce prožívat každou nespravedlnost spáchanou proti komukoliv kdekoliv na světě. Toto je nejkrásnější ctnost revolucionáře.“

V přátelském dopise Fidelu Castrovi datovaném z 3. října 1965 napsal, že měl v úmyslu „bojovat proti imperialismu, ať už to bude kdekoliv“. Brzy nato vyzýval lidi, aby Spojeným státům uspořádali dva nebo tři další Vietnamy.

Che Guevara odjel nejprve do Afriky, kde bojoval v Kongu po boku tamní levicové vlády. Poté se vrátil zpět na Kubu, ale již v říjnu 1966 zase odjel, tentokrát do Bolívie, plný optimistických představ o revoluci, kterou tam rozpoutá. Jak říkával, povinností revolucionáře je dělat revoluce.

Politická a ekonomická situace v Bolívii

Bolívie je hornatá, vnitrozemská země, kde 75 % obyvatelstva tvořili Indiáni, z nichž 60 % neuměla jiný jazyk, než svojí domorodou ajmarštinu. Většina se jich také zabývala zemědělstvím, ale nemalý počet pracoval také v cínových dolech. Některé indiánské ženy pak pracovaly ve městech jako domácí služky.

Před koncem druhé světové války byla bolivijská vláda zcela v závěsu velkých společností vlastnících cínové doly. Univerzitní studenti, dělníci a drobní obchodníci se bouřili proti vládě i špatným životním podmínkám. Major Gualberto Villarroel, který stál v čele státu, byl v roce 1946 svržen a oběšen pouliční lampě a členové jeho strany, Revolučně nacionalistického hnutí (Movimiento Nacionalista Revolucionario, MNR), odešli do exilu.

Po roce 1946 se MNR zreformovalo pod vedením Victora Paze Estenssora, který byl v roce 1951, ač stále v argentinském exilu, zvolen bolivijským prezidentem. Volby však byly anulovány a moc na sebe strhl generál Hugo Ballivian. V dubnu roku 1952 se studenti, liberální intelektuálové a dělničtí předáci sjednotili a rozpoutali dobře zorganizované, leč krvavé povstání proti vládě. Ač stáli proti armádě vycvičené Němci, s tanky a děly, dokázali rebelové zvítězit a předat prezidentský úřad zpět Estenssorovi.

Victor Paz Estenssoro zavedl všeobecné hlasovací právo, provedl pozemkovou reformu, podporoval vzdělávání venkova a znárodnil největší bolivijské cínové doly. Jeho vláda se ucházela a také získala i podporu Spojených států. Američané v Latinské Americe hledali reformátory jakožto alternativu k revolucionářům Guevarova typu. Estenssoro Američanům řekl, že nehodlá přijímat rozkazy z Moskvy. Znárodněné cínové doly nepatřily americkým občanům, ale Spojeným státům záleželo na hospodářských principech a tak přimělo bolivijskou vládu k závazku odškodnit vyvlastněné těžaře. Byl také přijat nový zákon o naftě, který umožnil americkým těžařským společnostem podílet se na těžbě bolivijské ropy.

V prezidentských volbách v roce 1956 přešla moc na Estenssorova dosavadního viceprezidenta Hernána Siles Zuazoa. V následujících letech ovšem začalo narůstat napětí mezi těmi, kteří chtěli umírněnější reformy a zastánci radikálnějšího změny. Produktivita cínových dolů zatím zůstávala na nízké úrovni. Horníci se bouřili proti zavádění strojů, které by nahrazovaly lidskou práci, a nakonec při obraně proti vládním nařízením sáhli až k násilí. Manažeři dolů dělníkům zvýšili platy o 50 % a zavírali oči nad přezaměstatností, což ve výsledku snižovalo konkurenceschopnost Bolívie v zahraničí.

Bolívie rovněž utrpěla pokles zemědělské produkce, který přispěl k dalšímu hospodářskému propadu celé země. Během vlád Estensorra a Zuazoa byla Indiánům konečně přiznána občanská práva. Mohli se nyní stěhovat, kam chtěli a velká spousta jich tak opustila půdu na venkově a odešla do měst, kde ale byli nezaměstnaní. Navíc řada drobných farmářů pěstovala tak akorát pro sebe a nebyla schopná produkovat pro tržní hospodářství. Zemědělství také nenahrávala špatná dopravní infrastruktura. Vládní pokusy o vytvoření zemědělských komunit selhaly; farmáři poslaní farmařit na novou půdu v Cochabambě rozbili traktory a po tisících z půdy utíkali a vraceli se zpátky do hor. Ve městech začalo ubývat potravin a vláda musela přikročit k dovozu potravin ze zahraničí.

Dovoz překrýval vývoz. Vláda utrácela peníze na sociální programy a nevyvážený rozpočet vedl k inflaci. Bolivijské peso se propadlo ze 60 pesos za dolar v roce 1952 na 12 000 pesos za dolar v roce 1956. Taková inflace citelně zasáhla střední třídu, která nyní začala podporovat opozici.

Spojené státy Bolívii nevykořisťovaly, naopak v roce 1957 dotovaly 30 % bolivijského státního rozpočtu. Objem americké pomoci pro Bolívii byl v přepočtu na jednoho obyvatele mnohem větší, než jakou Američané posílaly kterékoliv jiné zemi. Na radu americké vlády i Mezinárodního měnového fondu se Zuazova vláda pokusila dát státní rozpočet do pořádku: zmrazila mzdy a skoncovala s dotacemi hornických obchodů.

Vláda se ocitla v záplavě opozice – od střední třídy, přes horníky až po farmáře. Ve snaze ukonejšit protesty se Zuazo pokusil o reorganizaci armády, k čemuž obdržel americkou pomoc v podobě výcviku, technické pomoci a samozřejmě dalších peněz.

V roce 1964 bolivijská armáda odstavila Zuazoa od moci a jeho místo obsadil viceprezident generál René Barrientos. A právě za vlády Barrientose do země přišel na konci října 1966 Che Guevara v přestrojení za uruguayského obchodníka. Odebral se do odlehlého kaňonu na jihu od města Santa Cruz, kde si oblékl svoje partyzánské oblečení a připojil se k jednotce šedesáti kubánských revolucionářů a třiceti dalších mužů z celé Latinské Ameriky.

Che Guevara doufal, že na svou stranu získá vesnické farmáře podobně, jako se to podařilo Fidelu Castorovi v Sierra Maestras, od nichž chtěl získávat potraviny a útočiště. Očekával, že se k jeho armádě přidají dobrovolníci z řad místního obyvatelstva, s nimiž nakonec podnikne konečný útok na hlavní město. Guevara ve svém deníku popisuje mladé muže z rolnických rodin, kteří nenávidí své šéfy, ale pro svou revoluci nezískal ani jednoho. Členové bolivijské komunistické strany se s ním sice sešli, ale posléze odjeli zpět do La Paz, znechuceni jeho, podle jejich názoru, nerealistickou taktikou.

Indiáni žijící v okolí tábora neuměli pořádně španělsky a Guevara se s nimi nemohl domluvit. Místní obyvatelé Guevaru a jeho muže vnímali jako vetřelce – a nikoliv americké imperialisty, které ani nikdy neviděli ani o nich neslyšeli. Guevara si do svého deníku poznamenal, že „zdejší obyvatelé mají hlavy neproniknutelné jako skála“ . Dále píše: „Rolnická základna se nerozvíjí, ač se zdá, že systematickým terorem si alespoň zajistíme neutralitu většiny z nich.“ Ale Guevara se nevzdával. „Podpora přijde později.“

Zdroj

Původní článek „Che Guevara in Bolivia“ Franka E. Smithy naleznete na jeho stránkách Fsmitha.com.

Autor

Frank E. Smitha (*1934) je americký historik, spisovatel a editor. Byl příslušníkem americké námořní pěchoty a účastnil se války v Koreji. Od počátku šedesátých letech působil jako nezávislý publicista a politický aktivista. Historii vystudoval na California State University. Až do 90. let pracoval v Silicon Valley a poté se vrátil k psaní o historii. V současnosti žije ve státě Ohio.