Úvod do gnostických spisů

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 3. září 2016

Nikdy nezapomenu na příhodu, která se mi stala na St. Andrews University ve Velké Británii. Vešel jsem do kanceláře jednoho akademika na St. Mary’s (teologické fakultě na St. Andrews) a spatřil jsem ho, jak si čte v dokumentech z Nag Hammádí. Akorát jsem předtím v knihovně několik takových spisů četl, tak jsem jen zvolal, „ach, vy čtěte gnostické spisy?“ On se jen usmál a odvětil, „copak, vám se gnostické texty nelíbí?“ „Ani ne, na mě je to moc bizarní,“ řekl jsem mu. „Já tyhle spisy zbožnuji!“ odpověděl, „a povím vám, co zase mně přijde bizarní – apoštol Pavel, to je panečku teprve bizarnost.“ Myslím, že si chtěl do mě akorát rýpnout, věděl, že jsem „evangelikál“. Vhozenou rukavici jsem nezvedl a nechal to plavat. Můj mozek byl po několika hodinách čtení gnostiků poněkud naměkko.

Jak jsem již poukázal v některých svých dalších článcích a knižních recenzích, kritici křesťanství a Nového zákona často opakují, že alternativní texty (obyčejně gnostické povahy) byly v rané církvi systematicky potlačovány. Kritika ponejvíce vychází z pozice, že gnostické skupiny byly jiným vyjádřením raného křesťanství a vůdcové většinové ortodoxní církve se je snažili umlčet, aby si zajistili, popřípadě udrželi svou moc. Hlasitým zastáncem takového názoru je Bart Ehrman, profesor religionistiky na Univesity of North Carolina v Chapel Hill. Zde jsou dva citáty z jeho knihy Lost Christianities: The Battles for Scripture and the Faiths We Never Knew (2005):

„Pouze dvacet sedm raněkřesťanských knih bylo nakonec zahrnuto do kánonu a po celá další staletí uchováváno písaři […] Další knihy byly odmítnuty, očerňovány, pomlouvány, páleny a téměř zapomenuty, ztraceny v čase […] Tato jediná forma křesťanství rozhodovala, co je ta „správná“ křesťanská perspektiva, kdo má hlavní slovo ohledně křesťanské víry a obřadní praxe a určovala, které formy křesťanství budou marginalizovány, odsunuty, zničeny. Také rozhodovala, které knihy budou zahrnuty do křesťanského kánonu a které budou odsouzeny jako kacířské a bludařské […] tito vítězové přepsali dějiny celého zápasu tak, aby se zdálo, že o žádný velký konflikt ani nešlo, že ty jejich názory byly v křesťanské církvi odjakživa většinové, zastávané už Ježíšem a jeho apoštoly, a tím i ‚ortodoxní.‘“ (str. 4).

„Kde se vlastně vzala naše novozákonní evangelia a jak si můžeme být jisti, že se dočteme popravdě, co Ježíš učil právě v nich – a nikoliv v některém z desítek jiných evangelií, které nebyly do kánonu zahrnuty?“ (str. 93).

V tomto článku bych vám rád některé z těchto alternativních spisů pocházejících z prvního až čtvrtého století představil a přiblížil jejich obsah. A také vám dal do ruky nějaké argumenty, pokud se někdy ocitnete v debatě s někým, kdo hlásá stejné věci, jako profesor Ehrman – já osobně takové lidi potkávám celkem často (na internetu i osobně). Opakují po Ehrmanovi jeho názory, ale na rozdíl od něj gnostické spisy nikdy nečetli a ani pořádně nevědí, co gnostikové a gnostizující křesťanské sekty vlastně četly nebo hlásaly.

Je důležité mít na zřeteli, že většina starověkých spisů v sobě obsahuje některé pasáže, které jsou prostě divné – platí to i pro novozákonní texty. Tuto skutečnost je třeba si přiznat, pokud chceme být schopni se argumentačně vymezit vůči zvláštním gnostickým textům. Pro naše účely si uvedeme dva takové příklady z novozákonních evangelií.

„‚[…] Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat, a druhý zanechán. Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, a druhá zanechána.‘ […] ‚Kde to bude, Pane?‘ Řekl jim: ‚Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.‘“ (L 17:34–37).

„Když se ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: ‚Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!‘ A ten fíkovník najednou uschl.“ (Mt 21:18–19).

Řada komentátorů se pokusila tyto pasáže vysvětlit a dát jim nějaký význam. Sám jsem nedávno četl dva nebo tři výklady, ani jeden mě nenadchl. Musíme si zkrátka přiznat, že i v našem Novém zákoně se vyskytují některé prapodivné části, které se nedají snadno vyložit. Pokud se začtete do spisů raněkřesťanských autorů, tak tam nejrůznější zvláštnosti najdete také.

Pro podivné gnostické texty můžeme nalézt nějaké vysvětlení, ale i se správným historickým kontextem se leckdy nedá konstatovat jinak, než že bizarní text je zkrátka… prostě bizarní. Zde spočívá zásadní rozdíl mezi novozákonními evangelii a různými gnostickými traktáty: základní poselství Nového zákona je silné, protože je jasné a snadno srozumitelné. Gnostické texty naopak jsou v řadě případů velmi obtížně uchopitelné.

Mariino evangelium

Mariino evangelium (MEv) bylo součástí kodexu, které v roce 1896 nějakým řízením osudu objevil na egyptském trhu starožitností a odtud byl zakoupen Berlínským muzeem. K vydání však došlo až v roce 1955. Do povědomí širší veřejnosti se dostalo v nedávně době díky knize Da Vinciho kód. Většina badatelů klade vznik do druhého století, někteří se přiklánějí i k počátku druhého století. Mariino evangelium se nedochovalo úplné, chybí prvních šest stránek a uprostřed poté ještě čtyři další (11–14).

V první části Ježíš odpovídá na otázky, které mu kladou někteří jeho učedníci. Poté Ježíš odejde a učedníci jsou zarmouceni. Marie povstala a utěšila je, „obrátila jejich srdce k dobrému, a počali se přít o [Spasitelových] slovech“ (MEv 9:20–25). Petr poté Marii řekne: „Víme, že tě Spasitel miloval nad ostatní ženy. Pověz nám Spasitelova slova, která si pamatuješ, ta, která znáš a my ne, ani jsme je neslyšeli“ (MEv 10:2–6). Marie tedy začne mluvit o svém vidění, v němž jí Spasitel odhalil důležitost mysli, pak ale část textu chybí. Další část dochovaného rukopisu začíná v polovině Mariiny odpovědi Petrovi:

„A Žádostivost pravila: ‚Neviděla jsem tě, když jsi šla dolů. Teď tě však vidím, kterak vystupuješ vzhůru. Proč tedy lžeš, když se počítáš ke mně?‘ Duše odpověděla, řkouc: ‚Viděla jsem tě. Neviděla jsi mne, ani mne nepoznala. Byla jsem ti rouchem a neznala jsi mne.‘ Když řekla toto, odešla radujíc se ještě více. Znovu přišla k třetí z mocností, které říkají ‚Nevědomost‘. [Ona] (tj. mocnost) zkoumala duši, řkouc: ‚Kam jdeš? V špatnosti jsi uvězněna – nesuď!‘ I řekla duše: ‚Proč mne soudíš, i když já nesoudila? Byla jsem uvězněna, i když já nevěznila. Nepoznali mne, avšak já poznala, že vše je rozvazováno – ať už to, co patří zemi, nebo to, co patří nebi.‘ Když duše překonala třetí mocnost, vystoupila vzhůru a spatřila čtvrtou z mocností, (která) měla sedm podob. První podoba je temnota, druhá žádostivost, třetí nevědomost, čtvrtá je vzrušení smrti, pátá je panství těla, šestá je pošetilá moudrost, sedmá je zlobná moudrost. Toto je sedm [mocností] hněvu. Ptají se duše: ‚Odkud jsi přišla, vražednice lidí, či kam jdeš, ty, která jsi překonala prostor?‘Duše odpověděla, řkouc: To, co mě drželo, bylo poraženo, co mne obklopovalo, bylo zničeno a moje žádostivost skončila a nevědomost zemřela. Ve [světě] jsem byla vyvázána ze světa, [a] v otisku (jsem byla vyvázána) z nebeského otisku, a (z) pouta zapomnění, které je pomíjivé. Od této chvíle přijmu spočinuté času, dob, věčnosti v mlčení.‘“ (MEv 15:1–17:5).

To je typický gnostický motiv – výstup duše do nebes, kde ji po cestě zastavují a zpovídají nejrůznější duchovní strážci. Když Marie skončí své líčení, ozve se Ondřej s Petrem, kteří jí nevěří a zpochybňují její oprávnění hovořit jménem Spasitele:

„Když Marie řekla toto, zmlkla, protože potud s ní hovořil Spasitel. Odpověděl však Ondřej a řekl bratřím: ‚Povězte, co říkáte tomu, co nám vyprávěla. Já ovšem nevěřím, že Spasitel toto řekl. Vždyť věru jsou tato učení (plná) jiných myšlenek.‘ Petr odpověděl a mluvil podobně. Otázal se jich ohledně Spasitele: ‚Cožpak mluvil se ženou tajně bez nás (a) ne veřejně? Máme se sami obrátit a všichni poslouchat ji? Vybral si ji spíše než nás?‘ Tehdy Marie plakala a pravila Petrovi: ‚Můj bratře Petře, co si myslíš? Myslíš si, že jsem si ta (učení) vymyslela ve svém srdci, nebo že lžu o Spasiteli? Lévi odpověděl a řekl Petrovi: ‚Petře, tys věčně rozzlobený. Nyní tě vidím, kterak se přeš se ženou na způsob protivníků. Jestliže ji Spasitel učinil (toho) hodnou, kdo jsi pak ty, abys ji odmítl? Zajisté ji Spasitel spolehlivě znal. Proto ji miloval více než nás. Spíše se styďme, oblečme dokonalého Člověka a učiňme jej ze sebe tak, jak nám přikázal on, a pojďme kázat evangelium a neklást jiná vymezení, ani jiné zákony mimo to, co řekl Spasitel.‘ […]a začali chodit, [aby] zvěstovali a kázali. Evangelium podle Marie.“ (MEv 17:5–19:5).

Tento rozhovor je pozoruhodný. Ondřej vyslovil nahlas, co si jiní o Mariině líčení mysleli („tato učení jsou plná jiných myšlenek“). Pak Petr pronesl další námitku, která byla bezesporu nabíledni: „Cožpak mluvil se ženou tajně bez nás?“ Tyto dva komentáře velmi přesně odrážejí odmítavý postoj, který vůči těmto myšlenkám tehdy měla ortodoxní církev. Ehrman nás chce přesvědčit, že „gnostické pojetí víry […] křesťané začali pronásledovat až v pozdějších stoletích“, ale vždyť námitky se objevují již v tom samotném dokumentu. Zcela jasně to ukazuje, že se jedná o opozici současníků, kterým se prezentované myšlenky nezamlouvaly.

Filipovo evangelium

Filipovo evangelium (FpEv) patří mezi spisy nalezené v Nag Hammádí; datace jeho vzniku je poněkud složitější. Filipovo evangelium připomíná ortodoxní katechismy dob druhého až čtvrtého století. Nejedná se o souvislé vyprávění o Ježíšově životě, smrti a vzkříšení, nýbrž jde o sbírku výroků a rozhovorů. Začneme tím, který bývá často zmiňován:

„Ježíš je všechny vzal tajně. Nezjevil se totiž takový, jaký byl ve skutečnosti, ale zjevil se, aby ho [mohli] vidět. [Těm vš]em se zjevil. Zjevil se velkým jako velký a malým jako malý. Zjevil se andělům jako anděl a lidem jako člověk. Proto před každým skryl své slovo. Někteří ho viděli a mysleli, že vidí sebe samé, ale když se zjevil svým učedníkům ve slávě na hoře, nebyl malý. Stal se velkým, ale udělal své učedníky velkými, aby ho mohli vidět v jeho velikosti.“ (FpEv 57–58).

Tuto pasáž jsem viděl citovanou mnohokrát, rozhodně to není jediná pasáž z celého evangelia, která říká něco zajímavého. Ukažme si další, mnohem reprezentativnější ukázky z Filipova evangelia.

„‚Otec‘ a ‚Syn‘ jsou jednoduchá jména, ‚Duch svatý’ je jméno dvojité. Jsou totiž všude, jsou nahoře, jsou dole, jsou ve skrytém, jsou ve zjeveném. Duch svatý, je ve zjeveném, je dole; je ve skrytém, je nahoře. Svatým slouží i zlé mocnosti; jsou totiž oslepeny Duchem svatým, aby myslely, že slouží svým lidem, kdykoli pracují pro svaté. Proto jednou jeden učedník požádal Pána o světskou věc. On mu řekl: ‚Požádej svou matku a ta ti dá z cizího!‘“ (FpEv 59).

„Je [ne]možné, aby někdo viděl něco z toho, co existuje, aniž by se stal podobný těm věcem. Není tomu tak s člověkem, který je ve světě. Vidí slunce, aniž by byl sluncem. A vidí nebe a zemi a všechny věci a sám není ničím z toho. Tak je tomu s pravdou. Jenže ty jsi viděl něco z toho místa a stal ses těmi věcmi. Viděl jsi Ducha a stal se Duchem. Viděl jsi Krista a stal se Kristem. Viděl jsi [Otce] a staneš se Otcem. Proto [na tomto místě] vidíš všechno a [ne]vidíš sebe sama. Vidíš se však [na jiném místě]. Co vidíš, tím se staneš. Víra přijímá, láska dává. [Nikdo nebude moci] přijmout bez víry. [Ni]kdo nebude moci dát bez lásky. Proto, abychom přijímali, věříme. Abychom opravdu dávali, [musíme milovat), neboť když někdo dává bez lásky, nemá užitek z toho, co dal. Kdo nepřijal Pána, je stále Hebrejec.“ (FpEv 61–62).

Petrovo zjevení

Zjevení Petrovo (ZjPt) je součástí Knihovny z Nag Hammádí a pochází nejspíše z třetího století. Jedná se o gnostický text s doketistickou christologií s důrazem na Ježíšovo božství. V této části hovoří Ježíš s Petrem a jde o odraz víry, že Ježíš, coby božská bytost, nemohl doopravdy trpět.

„‚[…] Pojď tedy, dovršme vůli nepomíjejícího Otce. Neboť hle, ti, kteří vynesou rozsudek, budou dovedeni k hanbě. Ale mě se nemohou dotknout. A ty, Petře, budeš stát v jejich středu. Nebojte se kvůli své zbabělosti. Jejich mysl se uzavře, protože neviditelné je jim odepřeno.‘

Když to dořekl, viděl jsem ho, jak byl jimi zdánlivě zadržen. I řekl jsem: ‚Co to vidím, Pane? Jsi to ty, kterého se chápou, a jsem to já, kterého se chápeš ty? Nebo kdo je to ten, jenž se raduje a směje se vedle dřeva (kříže)? Jiného snad přibíjejí na nohou i na rukou?‘

Spasitel mi řekl: ‚Ten, kterého jsi viděl vedle dřeva radujícího se a smějícího, to je živý Ježíš. Ale ten, do jehož rukou a nohou vtloukají hřeby, je jeho tělesná část, která je zahanbující náhražkou. Ta vznikla podle jeho obrazu. Podívej se přece na něj a na mne.‘

Já však, když jsem se podíval, řekl jsem: ‚Pane, nikdo se na tebe nedívá. Utečme odsud.‘ Ale on mi řekl: ‚Řekl jsem ti, »zanechej slepé sobě navzájem«. A ty přece vidíš, že nevědí, co říkají, neboť zhanobili syna své pýchy místo mého služebníka.‘

Já jsem však spatřil, jak se k nám blíží někdo, kdo se podobá tomu (na kříži) i tomu, který se směje vedle dřeva (kříže). A byl (naplněn) Duchem svatým, je to Spasitel. A bylo tam kolem nich velké, nepopsatelné světlo a žehnalo jim mnoho nepopsatelných a neviditelných andělů. A když jsem se na něho podíval, zjevil se ten, který je chválen.

A řekl mi: ‚Buď silný, protože ty jsi ten, komu byla dána tato mystéria, aby je poznal skrze zjevení. Ten, jehož ukřižovali, je prvorozený a příbytek démonů a kamenná nádoba, v níž přebývají. Z Elohima, z kříže, který je pod zákonem. Avšak ten, kdo stojí blízko něj, je živý Spasitel, který byl v něm před tím, než jej zadrželi a osvobodili jej. (Ten) se radostně dívá na ty, kteří mu způsobili násilí, zatímco sami mezi sebou se rozdělili. Proto se vysmívá jejich nedostatku vnímavosti, (neboť) ví, že se narodili slepí. Pak tedy, od té doby, kdy tělo je náhražkou, nastane ovlivnitelnost utrpením. To, co oni osvobodili, je mé nehmotné tělo. Já jsem duchovní Duch naplněný zářícím světlem. To, co jsi viděl ke mně přicházet, je duchovní Plnost, která spojuje dokonalé světlo s mým svatým Duchem.‘ […]Jakmile to (Ježíš) řekl, přišel (Petr) k sobě.“

V této část je patrný gnostický dualismus – Ježíš přibitý na kříži je pouhá „tělesná část“. Živý, mluvící a vítězný Ježíš je duchovní bytost. Křesťanská ortodoxie věří, že lidí (a tedy i Ježíš) mají fyzické tělo a ducha, kteréžto jsou spojené. Gnostikové naproti tomu zdůrazňují jejich oddělení – Ježíše tak představují dvě „bytosti“.

Tomášovo evangelium

Tomášovo evangelium (TmEv) bylo nalezeno v Knihovně z Nag Hammádí, i když o jeho existenci se vědělo už předtím. Z celého nalezeného souboru patří mezi nejvýznamnější. Obsahuje řadu Ježíšových výroků, které jsou velmi blízké těm v kanonických evangeliích, na rozdíl od nich však toto „evangelium“ neobsahuje v chronologickém sledu události ani příběhy z Ježíšova života nebo popis jeho smrti a vzkříšení. Jedná se čistě o sbírku výroků (logií), uspořádanou podle všeho vcelku nahodile. Tomášovo evangelium se standardně čísluje podle jednotlivých logií, celkem 114.

Vědci přišli s teorií pramene Q, hypotetické sbírky Ježíšových výroků, z níž mají pocházet Ježíšovy citáty, které nejdeme v synoptických evangeliích podle Matouše a Lukáše, ale nikoliv už v Markovi. V tomto eseji se touto teorií zabývat nebudeme, prozatím nám postačí poznamenat, že řada logií z Tomášova evangelia podle některých vědců taktéž pochází ze sbírky Ježíšových výroků Q. Studium Tomášova evangelia je o to více fascinující a je to i důvod, proč mu tolik badatelů přikládá takovou důležitost; někteří jej vyvyšují i nad kanonická evangelia.

Nicméně i když Tomášovo evangelium sdílí část obsahu se synoptickými evangelii, je v něm pořád řada gnostizujících logií, kvůli kterým je tento dokument problematický. Protože je tento esej „úvodem“ do gnostických textů, zaměříme se proto právě na ně. Skutečnost, že se Tomášovo evangelium vůbec našlo právě v gnostické knihovně v Nag Hammádí, ukazuje na pochybnou pověst, jakou ve starověké ortodoxní církvi mělo. Následující ukázky nám částečně dávají poznat proč.

„Ježíš řekl: Blahoslavený je lev, kterého sní člověk, takže ten lev se stane člověkem, zavržený je však člověk, kterého sní lev a lev se stane člověkem.“ (TmEv 7).

[…] Ježíš jim řekl: Když uděláte dva jedním a když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole, a když uděláte to, co je mužské, a to co je ženské, jedním jediným, aby mužské nebylo mužským a ženské ženským, když uděláte oči namísto oka a ruku namísto ruky a nohu místo nohy, obraz místo obrazu – tehdy vejdete do [království].“ (TmEv 22).

Pro ty, kteří kritizují křesťanství za to, že je příliš patriarchální a z nějakého důvodu si myslí, že gnostikové snad byli vůči ženám tolerantnější, je následující text obzvlášť poučný:

„Šimon Petr jim řekl: Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou hodny života. Ježíš řekl: Dávejte pozor! Povedu ji, abych ji udělal mužnou, aby se stala živým duchem, mužným podobně jako vy. (Říkám vám:) Každá žena, která se učiní mužnou, vejde do království nebes.“ (TmEv 114).

Jak jsem výše zmínil, řada vědců napadá Nový zákon a snadno kritizuje dominanci mužů v rané církvi. Ti samí vědci pak rádi využívají různé části z Tomášova evangelia a dalších gnostických traktátů – ale o problematických pasážích, jako je třeba logion 114, zpravidla cudně mlčí.

Závěr

Je třeba uznat, že ne všechny gnostické texty jsou takto bizarní, je i řada takových, které jsou čtenářsky snesitelné. Některé gnostické traktáty jsou silně zabarvené křesťanstvím, např. Evangelium pravdy, které někteří i pokládají za křesťanský spis. Na druhou stranu i v některých křesťanských spisech z druhého století bychom našli stopy gnóze. Když projdeme Klementa Alexandrijského, uvědomíme si, že v některých oblastech bylo křesťanství gnózí ovlivněno dokonce velmi silně. Jak uvádím v jiném svém článku:

„Ačkoliv Klement se otevřeně staví proti gnostikům, tak některé jeho názory se neshodují s ostatními raněkřesťanskými autory. V tom spočívá jeho problém; Klement reprezentuje období ve vývoji egyptského křesťanství, kdy se církev zotavovala padesát až šedesát let trvajícího období, kdy gnostikové byli dominantní silou.“

Gnostické spisy obsahují řadu podivností, kterých je nejenom mnohem více, než v kanonických novozákonních textech, ale navíc jsou i mnohem výstřednější. Není divu, že tyto texty ani skupiny, které je používaly, nezískaly nějaké velké množství přívrženců. Ortodoxní církev tyto texty a jejich učení sice zavrhla, ale ten hlavní důvod, který zabránil rozšíření gnóze, byli sami gnostikové. Gnóze ani „gnostická evangelia“ neměla tu sílu ani přitažlivost a tak nakonec zanikla.

Zdroj

Původní článek „A Brief Introduction to Gnostic Texts“ R. A. Bakera naleznete na stránkách Churchhistory101.com.

Autor

Al Baker je americký křesťanský pastor. Doktorát z raněkřesťanských dějin získal na University of St. Andrews ve Skotsku. Pět let přednášel na univerzitě a v současnosti slouží jako starší pastor u Troy Community Church ve státě Alabama. Je odborníkem na spirituální spisy Klementa z Alexandrie; mezi jeho další odborné zájmy patří gnostická knihovna z Nag Hammádí, spisy apoštolských otců, Konstantin Veliký a vztah raného křesťanství a vojenství. Dr. Bakera lze kontaktovat na e-mailu: abaker@churchhistory101.com.