Křižáci v Řecku: Eubójský triarchát

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 10. ledna 2016

Ostrov Eubója i jeho hlavní město Chalkida byly ve středověku Evropanům známé pod jménem Negroponte či Neigroponte. Podle smlouvy o rozdělení území byzantské říše (Partitio terrarum imperii Romaniae) připadla centrální část Eubóje soluňskému králi Bonifácovi z Montferratu (1204–1207). Bonifác ostrov dobyl a postoupil jej jako léno vlámskému rytíři Jakubovi z Avesnes (1204), který v Chalkidě postavil hrad a vydržoval zde posádku. Po Jakubově smrti (někdy před srpnem 1205) ostrov od krále Bonifáce obdrželi tři italští baroni z Verony: Ravano dalle Carceri, Giberto dalle Carceri a Pecoraro da Mercanuovo.

Vláda tří baronů (terzieri) dostala název triarchát. Každý baron ovládal třetinu ostrova, resp. jedno ze tří baronství, na něž byla Eubója rozdělena: severní část s hlavním městem Oreos (Terzero del Rio); centrální s hlavním městem Chalkidou (Terzero della Clissura), které bylo společné pro všechny tři barony; a jižní s hlavním městem Karystos (Terzero di Caristo). Koncem roku 1208 se Ravano dalle Carceri stal pánem (seigneur) celého otrova. Krátce poté v roce 1210 byli všichni tři známi jako sires de Nigrepont, a po roce 1212 titul eubójského barona zněl dominus Nigropontis či dominus insulae Nigropontis.

Ravano dalle Carceri se v letech 1207–1209 zapletl do vzpoury lombardských rytířů ze Soluňského království proti latinskému císaři. Aby se vymanil z politické izolace na ostrově, do které se dostal svým přičiněním na lombardském povstání, podepsal v březnu 1209 spojeneckou smlouvu s Benátskou republikou, čímž uznal svrchovanost Benátčanů nad Eubójou. Benátčanům se díky tomu dostalo rozsáhlých obchodních privilegií a o něco později byl na ostrově dosazen první benátský správce (bailus). Bailus na Eubóji vládl komunitám svých krajanů a reprezentoval benátského dóžete. 20. května téhož roku Ravano uznal svrchovanost také latinského císaře a stal se jeho leníkem. Ta patrně někdy po roce 1248 přešla z latinského císaře na achajského knížete (1246–1278). Nicméně závislost ostrova na Latinském císařství a posléze Achajském knížectví zůstala z větší jenom na papíře.

Po smrti Ravana dalle Carceri v roce 1216 se benátský bailus Petr Barbo dostal do prudkého sporu se šesti Ravanovými příbuznými, kteří si nárokovali dědictví a požadovali ostrov rozdělit na šest částí (sestieri). V roce 1255 se triarchové dostali do sporu s achajským knížetem Vilémem II. z Villehardouin a 14. června 1256 podepsali smlouvu s Benátskou republikou, ve které ji uznali svým jediným suverénem. Eubója tak byla zcela podřízena Benátčanům a bailus se stal guvernérem celého ostrova.

Vilém se proti tomu jako lenní pán eubójských triarchů ohradil a nárokoval si jako dědictví polovinu severního baronství, které patřilo jeho zemřelé ženě Carintaně dalle Carceri. Konflikt mezi oběma stranami se vyostřil a v roce 1258 se strhla bitva u Karydi, ve které achajský kníže přesvědčivě zvítězil. Celý spor se podařilo urovnat mírovou smlouvou až roku 1262.

S Vilémovým nárokem na polovinu severního baronství souvisí bronzový obolos, který nese latinský nápis G(ULIELMUS) P(RINCEPS) AC(HAIE) a k tomu NEGRIP(ONTE) – Vilém, kníže achajský a Negropontu. Mince pochází z doby první fáze sporu mezi knížetem a triarchy, tedy z let 1255–1256. Na druhé straně mince je vyobrazena římská číslice III, která nejspíše symbolizovala Vilémův status eubójského triarchy.

Ačkoliv Benátská republika nebyla vždy s to poskytnout triarchům v případě vnějšího ohrožení Eubóje vojenskou pomoc, ale benátští baili se na obraně ostrova významně podíleli. V roce 1258 několik útoků podnikl kníže Vilém. V letech 1264–1280 na ostrově řádil karystský rytíř Licario, který dobyl některé pevnosti a od roku 1271 byl podporován i Byzantinci. A ve 14. století podnikali z moře útoky také Turci. Lombardští sestieri i řečtí aristokraté skládali přísahu věrnosti bailovi, čímž uznávali Benátky za rozhodující mocnost na strově. Lombarďané měli své středisko v Chalkidě, kde měl také sídlo lombardský soudce (podesta).

Na přelomu let 1317–1318 bylo město Karystos dobyto katalánským šlechticem Alfonsem Fadriquem, který byl generálním vikářem Athénského vévodství a levobočkem sicilského krále Fridricha II. (1295–1337). V roce 1319 Katalánci uzavřeli s Benátčany dohodu, která byla potvrzena ještě poté v roce 1321, že Katalánci si ponechají Karystos jako svou državu. Benátský vliv se postupně šířil po celé Eubóji. V roce 1342 Benátčané odkoupili pevnost Larmena a roku 1365 Karystos. Kolem roku 1350, během třetí války mezi Benátkami a Janovem, Chalkidu napadli Janované, které město vyplenili a vypálili. V roce 1390, kdy zemřel dědic posledního triarchy Jiří III. Ghisi, Eubója zcela přešla pod přímou benátskou kontrolu.

Hospodářský život

Když ostrov Eubója přešel pod benátskou kontrolu, začal být známý pod názvem Regno di Negroponte – Eubójské království. Ostrov se za benátské nadvlády stal významným obchodním tranzitním střediskem, kterým proudilo zboží jako vlna pšenice, sůl, rozinky a dřevo. Na ostrově se také nacházela obrovská skladiště látek, hedvábí, vlny a bavlny, které se dovážely ze zemí západní Evropy.

Na Eubóju byli dosazeni dva benátští soudci a tři advokáti, jejichž počet se později snížil na dva, kteří dohlíželi na vybírání daní. Jak velký benátský vliv na ostrově byl, odhaluje například skutečnost, že se zde používaly benátské míry a váhy. Už kolem roku 1211 Benátčané vlastnili kostel svatého Marka, náměstí, domy a obchody kolem něj, jakož i mnoho dalších nemovitostí a pozemků v dalších částech Chalkidy.

Církev

V roce 1208 byl ortodoxní eubójský biskup, který ihned po dobytí země křižáky se podřídil Římu a uznal latinského arcibiskupa v Konstantinopoli, sesazen a na jeho místo přišel biskup latinský. Eubója se zpočátku dělila čtyři biskupství: v Chalkidě, Karystu, Oreu a Avlonu. Později v roce 1222 bylo karystské, orejské a avlonské biskupství zrušeno a Chalkida od té doby zůstávala jediným biskupským sídlem na ostrově. Po roce 1239 bylo obnoveno biskupství v Avlonu kvůli silnému odporu místních obyvatel. Avlonské biskupství zahrnovalo jižní Eubóju, zatímco zbytek ostrova patřil pod jurisdikci arcibiskupství v Athénách.

Biskupství v Chalkidě však požívalo výjimečného postavení, jakožto sídlo titulárního latinského patriarchy konstantinopolského poté, co Konstantinopol v roce 1261 znovudobyli Byzantinci. Ortodoxní klérus na ostrově v období křižácké nadvlády zůstával prakticky bez vedení. Od roku 1211 v eubójském hlavním městě Chalkidě stál kostel svatého Marka, který spadal pod kostel na San Giorgio Maggiore v Benátkách. Už od počátků křižáckého období se na ostrově usazovali dominikánští, františkánští a cisterciáčtí mniši, ale i rytíři řádu templářů.

Společnost

Časté útoky pirátů na pobřeží ostrova Eubója, ale i morové epidemie, jako např. ta v letech 1375–1376, byly hlavními faktory v poklesu počtu obyvatel. Na druhou stranu ve 14. století na ostrov přicházely vlny latinských uprchlíků z oblastí na pevnině, které křižáci neudrželi, nebo jejich pád reálně hrozil.

V letech 1379–1380 dobyli Navařané Théby a Livadii a mnozí obyvatelé Bojótie, nejen Frankové, ale i Řekové, hledali útočiště na Eubóji, a změnili tak demografickou strukturu ostrova. Benátčané navíc vítali přistěhovalectví všech „svobodných“ osob z celého křižáckého Řecka do benátské čtvrti v Chalkidě a od roku 1340 těmto lidem udělili benátské občanství.

Eubójská společnost se dělila do tří skupin: 1) bohaté křižácké panstvo; 2) svobodní majitelé půdy, a to včetně etnických Řeků; a 3) řečtí drobní rolníci a nevolníci. Vedle řeckého živlu, který na ostrově byl už před příchodem křižáků, se na ostrově nacházeli lombardští sestieri a šlechticové z Verony, benátští přistěhovalci a také Židé. Ve 13. a 14. století se na ostrově nacházely tři židovské komunity, v Chalkidě, Karystu a Oreu. Od roku 1355 měli Židé v Chalkidě svou vlastní čtvrť – Guidecca –, která se nacházela v jižní části města.

Justice se na Eubóji řídila zákoníkem Assises de Romanie, který byl na ostrov přinesena z Peloponésu. Zákoník ve své konečné podobě, jako mu dali Benátčané, obsahuje celkem 219 článků psaných v benátském dialektu.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations on the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.