Minulost a přítomnost obchodu s otroky v Etiopii

Yelibenwork Ayele

Publikováno: 13. března 2011

Běžně se říká otroctví obchod s otroky zrušil v Etiopii zrušil císař Haile Selassie, když nastoupil na trůn, nicméně je faktem, že tento jev radikálně omezovali už jeho předchůdci. K formálnímu zrušení došlo v roce 1924, protože bylo zapotřebí „očistit“ obraz Etiopie v očích světové veřejnosti a otevřít Habešskému císařství dveře do Společnosti národů (League of Nations). Práce, kterou v domácnostech nedělali členové rodiny, měli v mnohých případech na starosti právě otroci. Existence toho druhého byla povolena Kebrou Negast, která vycházela ze starozákonní knihy Leviticus:

„Ty, jež odejmete jejich lidu, který sídlí kolem vás a cizincům, kteří sídlí kolem vás, muže i ženy, nechť jsou vašimi otroky.“

Úvod

Etiopská otrokářská praxe se například od amerického plantážnického otrokářství lišila v tom, že byla v zásadě záležitostí domácností. Otroci sloužili v domech svých pánů nebo paní a nebyli významněji nasazováni do výrobní sféry. Jejich postavení se blížilo spíše členům pánovy rodiny – měli zajištěnou stravu, ošacení a ochranu, avšak nedostávali mzdu ani jinou formu odměny. Otroci se obvykle mohli pohybovat volně a zařizovat věci jako svobodní lidé, měli též svobodu vyznání, ani nebyli utlačováni pro etnický původ či kulturu, kterou si rovněž mohli ponechat (tedy například své původní jméno atd.).

Byly čtyři hlavní způsoby, jak se otroci v Etiopii získávali. U některých byl otrocký stav součástí dědictví, a to buď proto, že se narodili otrokům, kteří byli ve vlastnictví někoho nebo je otrokův pán jakožto součást pozůstalosti po své smrti odkázal svým dědicům. V obou případech tak byli otroci získáváni přirozenou cestou prakticky bez vyložení nákladů a nezávisle na ekonomických zákonech nabídky a poptávky. Dalším způsobem, odkud se rekrutovali otroci, byly války, což také fungovalo celkem nezávisle na ekonomice. Zajatci a potažmo otroci nepocházeli jen z válek, ale také z lovu na otroky, což nebyl nijak nákladný způsob, jak získat zajatce pro otroctví.

Otroci se také nakupovali a jejich cena na první pohled byla ovlivněna ekonomickými faktory. To se ovšem týkalo jen zanedbatelné části otroků, protože většina z nich pocházela z řad zajatců – válečných nebo z lovu na otroky –, což mělo za následek, že nabídka otroků byla obecně na poptávce většinou nezávislá.

Obchod s otroky

Etiopský obchod s otroky – na rozdíl třeba od toho amerického – nebyl žádnými prostředky regulován. Na druhé straně ovšem Fetha negest zakazovala prodej křesťanů nekřesťanům (tedy v praxi muslimům). Za vlády císaře Susnea (vládnoucího v letech 1606–1632) bylo dále uzákoněno, že křesťané nesměli prodávat otroky jakéhokoliv vyznání, nakupovat je ale mohli. Omezení definovaná Fethou negest se ovšem vztahovala pouze na křesťany a muslimové tak v obchodu s otroky byli zcela svobodní, díky čemuž v tomto druhu podnikání získali monopolní postavení. Muslimská dominance na trhu s otroky byla ještě posílena skutečností, že otroci se z velké části vyváželi právě do muslimských zemí, zejména Arábie, Súdánu a Egypta, ale také do muslimy ovládaných částí Indie.

Jako každý obchod, i obchod s otroky byl původně založený na směnném základě, např. výměna otroků za zbraně, kamennou sůl apod. Na počátku 18. století začal při obchodním styku narůstat význam peněz, zejména teriánských tolarů. Mladé otrokyně při cestě do přístavu Massawa prý musely volat: „Je tohle to, co slouží k nákupu dětí a mužů?“

Etiopské otrokářství se od západního lišilo ještě v jednom důležitém ohledu: Fetha negest v otrokářství usilovala o kontrolu a v jistém smyslu i o humanitu. Zákoník definoval různé situace, kdy vlastník musel svého otroka propustit. Tržní ceny tak do té míry podléhaly morálce.

Otroci jako symbol společenského postavení

Služebnictvo či otroci v Etiopii byli vydržováni více jako symbol společenského postavení, než že by jich bylo skutečně zapotřebí. Německý protestantský misionář Henry Aaron Stern vyjádřil svůj údiv nad tím, že v „domech mocných“ byla sloužících „doslova legie“, a dokonce i obyčejný obchodník či královský úředník mohl vlastnit až dvacet mužů a šest až sedm žen.

Obrázek nastíněný nahoře byl později počátkem 20. století doplněn britským cestovatelem Herbertem Vivianem. Ohromen počtem sloužících, jenž v Etiopii spatřil, pronesl, že „každý“ má „tolik sluhů, kolik je jen možné, kteří jej doprovázejí a jedí s ním, jako by byli členové jeho rodiny.“ Dále pak dodává: „Každý sluha má své vlastní povinnosti a za žádných okolností nedovolí, aby dělal nějaké jiné. Ve velkých domácnostech se jeden člověk stará o tedž, čili medovinu, a nic jiného, zatímco někdo další se stará výhradně o zbraně, jiný je zase výhradním pokladníkem a další má na starosti některá zvířata. Opravdu tam funguje bezbřehá dělba práce. Dokonce ani bezvýznamný člověk nevyjde z domu, aniž by ho nedoprovázeli přinejmenším čtyři sluhové; jeden nese jeho pušku, druhý meč, třetí měšec a čtvrtý jako v Chanson de Malbrook, nenese vůbec nic. Za žádnou cenu neponesou zavazadla. Pokud s sebou vezmete muže a koupíte nějakou malou věc, kterou mu dáte, aby nesl, tak on najednou zavolá kulie. On vám však ponese jen zbraň a munice kolik jen unese, ale nikdy láhev nebo ranec s oblečením.“

Robota

Paláce, kostely, dokonce i obydlí rolníků byly v Etiopii tradičně postaveny na bezmzdovém základě, čili bez jakékoli odměny pro dělníky. Toho si všiml počátkem 19. století britský cestovatel Nathaniel Pearce: „pokud má být postaven kostel, je každý křesťan připraven nosit kamení, hlínu atd. zcela zdarma, jako např. když tegrajský vládce Ras Walde Selassie přikázal postavit nový kostel.“ Nechal bít bubny na atlaském trhu, jak líčí Pearce, a poté všem mužům žijícím v Endertě nařídil přijít s provazy a sekerami, aby káceli stromy. Všechno bylo zařízeno „bez pomoci jediného mechanického stroje“ – a rovněž bez nějakého platu pro dělníky.

Etiopský císař Tewodros II., který zahájil modernizaci země, postavil první moderní silnice rovněž bez použití peněz. „Od nejčasnějšího úsvitu do pozdní noci,“ jak vzpomíná, Brit Henry Blanc, „Theodor osobně pracoval. Vlastníma rukama odklízel kameny z cesty nebo vyplňovat drobné terénní nerovnosti. Nikdo nemohl odejít, dokud byl on sám přítomen. Nikdo nepomyslel na jídlo nebo odpočinek, dokud císař šel příkladem a sdílel s nimi strasti.“

Později i císař Menelik II. se podílel na kácení stromů na hoře Managaša, stavbě kostela v Entotu či jinde. Jedním ze zahraničních cestovatelů, který byl toho svědkem, byl Henry Savage Landor. Landor pocházel ze země s úplně jinými tradicemi – a hodnotami – a zde našel císaře jednajícího „podivínsky“; Landon vysvětluje: „Když si císař [Menelik] přeje postavit nějakou stavbu, v paláci například, či kostel někde jinde, vyjede na svém soumaru a nakládá kamení nebo dřevo a nese jej do paláce či na místo, kde se má stavět. Tisíce vojáků, kteří ho vždy doprovázejí, musí napodobit jeho příkladu, takže do večera je k dispozici hojnost stavebního materiálu.“

Otrokářství v dnešní Etiopii

Protože vyšetřování obchodů s dětmi je v Etiopii dosud na nedostatečné úrovni a navíc se toto jednání děje skrytě, je obtížné sestavit přesný obrázek o obětech. Síť obchodníků s dětmi je v zemi příliš složitá, čemuž nahrává i neschopnost samotných dětí se proti takovému zločinu, který je na nich páchán, ozvat. A společnost nad tím, co se jí děje před nosem, zavírala oči, což tuto problematiku pomohlo držet dlouhou dobu v tajnosti.

Mahinder Bitew, expert na ochranu dětí a dětských práv při etiopském Ministerstvu ženských záležitostí, říká, že některé ojedinělé studie provedené v Diredawě, Shashamane, Awasse a dalších městech naznačují, že problematika obchodování s dětmi je velmi naléhavá. Podle studie z roku 2003 bylo přes Diredawu prodáno dále na Blízký východ kolem 1000 dětí. Většina z nich byly dívky, z nichž většina byla po opuštění Etiopie nucena k sexuálním službám. Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization) označila prostituci za nejhorší formu dětské práce.

V Etiopii jsou děti prodávány na prostituci, jako levná neplacená pracovní síla nebo jako domácí sluhové – a v neposlední řadě také jako žebráci. Věk těchto dětí se obvykle pochybuje mezi 10 a 18 lety a jsou prodávány z venkova do měst i naopak. Chlapci pak na venkově obvykle pracují jako pasáci dobytka, v Addis Abebě a dalších velkých městech jsou zaměstnání v tkalcovském průmyslu. Dívky pak přebírají zodpovědnost za péči o dům, děti, starají se o nemocné a procují jako prostitutky.

„Bohužel pašeráci a obchodníci s bílým masem preferují dívky a ženy, které snázeji přimějí k prostituci, pornografii a sexuálnímu zneužívání…,“ říká profesor Alpha Oumar Konaré, předseda Komise Africké unie při příležitosti oslavy Mezinárodního dne afrických dětí (16. červen).

Chudoba je podle Mahidera jednou z příčin obchodování s dětmi. Účast rodičů na obchodu s dětmi spočívá v tom, že posílají své potomky do jiných měst, aby si mohli najít dobré zaměstnání, mohli pracovat a živit se sami, případně podporovat rodinu doma. Některé děti sní o práci a lepším životě v cizím městě a chopí se příležitost, když se naskytne. „Ve skutečnosti však jsou prodány jako zboží, aby pracovaly v brutálních podmínkách. Mnohé děti čeká bití a dalším formy fyzického a sexuálního zneužívání ze strany jejich zaměstnavatelů,“ říká Ann Margaret Veneman, bývalá ředitelka UNICEF.

Někteří rodiče své děti obchodníkům, kteří je odváží do cizího města za prací, svěří sami. Takoví rodiče mají v zásadě dobré úmysly a žijí s přesvědčením, že jejich potomek bude pracovat v nějakých normálních podmínkách, bude dostávat stravu a spravedlivou odměnu.

Mahider věří, že chudoba nemusí být nezbytnou příčinou obchodu s dětmi. Ne všichni chudí posílají své děti z domova. Některé rodiny nemají ani dost prostředků, aby své děti uživily a přesto je odmítnou poslat někam jinam za prácí. „Naproti tomu jsou tu i děti z dobře situovaných rodin, které se staly kořistí a byly prodány do zahraničí, kde jsou vystaveny krutostem, nelidským pracovním podmínkám a dokonce smrti.“

Dívky, které přišly z venkova do měst, jsou obvykle zaměstnány v domácnostech jako domácí pomocnice nebo v hotelech jako číšnice a prostitutky. Když už nemohou dále pracovat, bývají vykopnuty na ulici a stávají se bezdomovkyněmi, dětmi ulice. Ty děti, které přijedou z Addis Abeby do menších měst, pracují výhradně v hotelích.

Mahinder vzpomíná, co zažil v Arba Minči: „V hotelu, kde jsem se ubytoval, jsem viděl velmi mladé dívky z Addis Abeby. Postavili je tam, aby lákaly zákazníky. Hotel jim neplatil vůbec nic, ale když si je zákazníci vzali do postele nebo někam jinam mimo hotel, musely za to ty dívky hotelu dávat peníze.“

Chlapci původem z Arba Minče a okolí, kteří byli prodáni do Addis Abeby, dostanou práci v domácích tkalcovnách ve čtvrti Shiro Meda, kde pracují dlouhé hodiny bez možnosti si hrát nebo chodit do školy.

V článku 36 etiopské ústavy stojí, že děti mají právo nebýt subjektem vykořisťovatelských praktik, nemá po nich být vyžadována ani jim být povolována práce, která může ohrožovat jejich vzdělání, zdraví a jejich nejlepší zájem. A článek 29 Africké charty práv a blaha dítěte, která byla přijata v roce 1990 a vstoupila v platnost roku 1999, se zmiňuje o obchodování s dětmi a vyzývá členské státy, aby přijaly patřičná opatření, která by zabránila „únosům, prodeji i obchodu s dětmi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv formě, jakoukoliv osobou, včetně partnerů či zákonných zástupců dítěte“.

Obchod s bílým masem vystavuje děti násilí, pohlavnímu zneužívání, strašnému zanedbání i nákaze HIV. Tím jsou porušena jejich práva na ochranu, vyrůstání v rodinném prostředí a přístup ke vzdělání. Je to zločin proti jak etiopské ústavě, tak proti Africké chartě práv a blaha dítěte.

Protože do obchodu s dětmi je zapleteno větší množství aktérů, včetně rodin, příbuzných, přátel i samotných odvedenců, stává se obtížné označit strůjce a zločince a během procesu jsou ponecháni, aby dále provozovali svůj obchod s lidskými bytostmi.

„Spolupráce ze strany společnosti, ve které jsou prodané děti zaměstnané a s orgány je na nízké úrovni, ale naprosto nezbytná, má-li se předejít obchodu s dětmi. Avšak dosud společnost v boji proti obchodu s dětmi většinou nedělala vůbec nic,“ říká Mahider. Například, poptávka obyvatel měst po domácích pracovnících je uspokojena dětmi koupenými na venkově; takovým dávají přednost před dětmi z města, protože to ve městě neznají, nemají kam jít a několik let žijí ve strachu, co by se jim mohlo stát, kdyby se pokusily o útěk. Navíc jsou o poznání důvěřivější, než městské děti.

Takže tímto způsobem se venkovské děti dostávají do měst. „Ačkoliv jsme svědky násilí páchaného na dětech původem z vesnic, které pracují v sousedství, těžko to můžeme ohlásit policii. Můžeme sledovat něco podezřelého na dětech, které jsou převážené z města do města, nebo ve městě u lidí, kteří nevypadají, že byli jejich příbuzní, ale děláme, jakoby jsme to neviděli. Zločin se děje nám přímo pod nosem,“ uzavírá Mahider.

Etiopie schválila zákony a přijala regule Mezinárodní organizace práce za účelem zajištění dětských práv. „Etiopská vláda pracuje na desetiletém programu, který má tyto konvence realizovat. Byl připraven akční plán a pod Ministerstvem ženských záležitostí byl zřízen národní výbor, kterému svěřena odpovědnost za jeho uvedení do praxe.“

Výbor se skládá z vládních i nevládních organizací. Jak uvedl Mahider, ministerstvo příští rok (2006) začne s národní studií obchodu s dětmi a doufá, že shromáždí informace, které jí umožní zasáhnout.

Ministerstvo také provozuje rádiové programy na zvýšení informovanosti. Podle Mahidera, že vedle navyšování uvědomělosti je důležité, aby se dala příležitost čtrnáctiletým dětem a starším z chudých rodin a dát jim lehčí práci v místě jejich bydliště, dokud nemají vzdělání a nejsou fyzicky i psychicky vyspělé.

Zdroj

Původní článek „Ethiopian slave trade“ Yelibenworka Ayelea naleznete na stránkách African Holocaust.