Křižáci v Řecku: Egejské vévodství

Maria Dourou-Eliopoulou

Publikováno: 3. ledna 2016

Dochované informace o dobytí egejských ostrovů franskými křižáky na počátku 13. století jsou navzájem protichůdné. Podle jedné hypotézy byly ostrovy dobyty společným podnikem benátských dobrodruhů pod vedením Marca Sanuda, synovce benátského dóžete a jednoho z hlavních strůjců dobytí Byzance křižáky Enrica Dandola. Roku 1207 Marco Sanudo vyhlásil svůj stát Vévodství Naxos, které vedle hlavního ostrova Naxu zahrnovalo také ostrovy Páros, Antipatros, Mílos, Ios, Amorgos, Kythos, Sikinos, Sifnos, Kimolos a Syros. Zbytek egejských ostrovů připadl jeho spolubojovníkům: Sanudův bratranec Marino Dandolo získal Andros; bratři Ghisiové Tínos, Mykonos, Skyros, Skopelos, Skiathos a Serifos; Leonardo Foscolo dostal Anafi; Giacomu Barozzimu připadla Théra (Santorini); Giovanni Quirini získal Astypalaiu a Amorgos; Andrea Cornaro měl Karpathos a Marco Venier obdržel ostrov Kythéra.

Marco Sanudo zemřel roku 1227 a jeho nástupcem se stal jeho syn Angelo (vláda: 1227–1262). V roce 1240 vévodství přešlo vévodství do lenní závislosti achajského knížete Geoffrey II. z Villehardouinu. V době panování vévody Marca II. Sanuda (vláda: 1262–1303) bylo křižácká dominance na ostrovech po pádu Latinského císařství otřesena. Restaurovaná Byzantská říše a Benátky uzavřely roku 1265 dohodu, že se Benátky zříkají nároku na ostrovy patřící kdysi Latinskému císařství. V roce 1276 Licario z Karystu, italský rytíř v žoldu byzantského císaře Michaela VIII. Palailoga, dobyl ostrovů Skopelu, Skiathu, Skyru a Limnu, zatímco Byzantinci obsadili Théru, Ios, Sifnos, Sikinos, Folegandros a Astypalaiu. Z křižáckých vládců se v Egejském moři udrželi jen Sanudovci a Ghisiovci. V letech 1296–1303 se však Marku II. podařilo velkou část vévodství vydobýt zpět. Po smrti knížete Geoffreye II. z Villehardouinu se lenním pánem Sanudovců stal Karel z Anjou.

Feudální uspořádání

Od roku 1207 platil feudální řád i pro Vévodství Naxos. Na Naxu se léna nazývala paskoula (horské pastviny) či topoi a později se vyskytuje i termín „tímário“, které se vztahuje k osmanské vojenské správě. Označení „topos“ je obvyklejší častěji a vztahuje se k právům a finančním příjmům beneficientů.

Kvůli nedostatku pramenů zvláště pro toto období se musejí používat zdroje z období pozdějšího. Proto bychom závěry měli dělat jen velmi obezřetně. Obecně vzato křižáčtí vládci vedli vůči domácímu obyvatelstvu smířlivou politiku. Nicméně, sociální struktura Egejského vévodství se tak jednoduše vykreslit nedá; noví vládci udělovali léna výměnou za vojenskou a administrativní službu či vazalskou daň (v penězích i naturáliích), a to nejen Latinům, ale i Řekům, kteří se tak začlenili do feudálního systému.

Feudální panstvo drželo větší či menší část půdy a bylo privilegovanou vrstvou, zpočátku rozdělenou na dvě skupiny: lenní pány a ty, kteří skládali lenní přísahu. Lenní vazalové samotného vévody zasedali ve vévodově radě, jíž se účastnili rovněž Řekové a vlivní měšťané, zvaní cittadini.

Cittadini pravděpodobně pocházeli z italských měst, ale měli svá léna na Egejských ostrovech. Jejich postavení se nedá jasně zcela jasně odlišit od feudálních pánů; společně s nimi tvořili vládnoucí společenskou vrstvu. Prameny nás rovněž zpravují i o venkovském obyvatelstvu, např. svobodných lidech, jako gasmouloi (míšenci Řeků a Latinů, RB) či otrocích, kterým vévoda daroval svobodu a kteří platili peníze a plnili různé služby. Villanior contadini (kolóni, rolníci vázáni ke své půdě, takže pokud byla prodána půda, přešli na nového majitele zároveň s ní, RB) se dělili na ty, kteří patřili vévodovi a ty, kteří patřili ostatním feudálům. Vybírané daně byly tithe, the trigesimo, the akrostikon (pozemková daň byzantského původu) a tourkoteli.

Správa a instituce

Egejský vévoda vládl osobně na Naxu. Na ostatních ostrovech vládli jeho zástupci, kteří se o moc dělili s místními obyvateli, kteří požívali politických práv. Vévodův poradní orgán byla jeho rada, která se skládala z ostatních křižáckých vládců (Gozzadini, da Corogna), dále vlivných pozemkových magnátů, původem jak Řeků, tak Latinů, či bohatých měšťanů (cittadini).

Měšťané vytvořili komuny (universitas), které tvořili volení zástupci (procuratori del commum), kteří měli sídlit ve městech, aby mohli případně podílet na jeho obraně. Jejich hlas byl, po benátském vzoru, voleb z kandidátů, jež navrhl benátský rektor, a který byl klíčový pro zvolení do mnoha veřejných úřadů.

Vznik komun dokládá na mnohých ostrovech úřad kapitána (Théra, Kythnos, Sýros, Mílos nebo Páros). Kapitán pocházel z řad místních lidí a stál v čele zdejší komuny. Vedle toho v čele venkovských komun na ostrově Tínos stáli tzv. protogeroi, kteří zde byli již od byzantských dob (jednalo se o nejbohatší vesničany, kteří stáli v čele vesnice a vystupovali jako její zástupci před pozemkovými magnáty apod.). Na témže ostrově navíc existoval i systém kolektivnosti, na jehož základě se plnila robota a platil daně.

Obrana

V podstatě pouze velké ostrovy měly prostředky, aby se mohly bránit v případě velkého útoku. Ačkoliv reálná vojenská hotovost, která se mohla na ostrovech mobilizovat, byla relativně malá, měla na své straně tu výhodu, že díky zeměpisnému postavení pobřeží bylo těžké se na ostrovech vylodit. Na druhou stranu, malé ostrovy měly pouze jediný hrad, kam se obyvatelstvo mohlo uchýlit v případě ohrožení. Místní názvy merovigli či vigla, které byly na ostrovech běžné, označovaly systém včasného varování ohňových a kouřových signálů, vydávaných ze strategických bodů, když se na obzoru objevila podezřelá loď.

Hospodářství

Příjem šlechticů na Kykladských ostrovech sestával především ze tří zdrojů: z vazalských práv, daní z obchodu a produkce a zálohy na úrodu, z nichž všechny mohly dosáhnout zajímavých sum. Jiným zdrojem příjmů byly doly a solivary, které zůstaly po dobytí Kyklad křižáky v provozu. Ve 14. století vévodové z Naxu a knížata z Tínu pro široký oběh razili vlastní mince.

Církev

Při založení Egejského vévodství bylo na Naxu zároveň zřízeno latinské arcibiskupství, pod jehož jurisdikci dále spadalo biskupství na ostrovech Milos, Théra, Tínos a Sýros. Majetek ortodoxní církve byl zabaven a řecký protopapas byl do úřadu dosazen takový, který uznal papežský primát. Řecký protopapas byl hlavou řeckých ortodoxních kněží ze všech ostrovů; administrativně spadal pod latinského arcibiskupa. Ortodoxní kněžstvo jako znak své podřízenosti platilo každoročně daň – slepici a jeden den roboty. Západní osadníci, kteří na ostrovy přišli, se usazovali na hradech, kdežto domácí řecké obyvatelstvo žilo na vesnicích.

Právo

V Egejském vévodství bylo vedle místního zvykového práva uplatnitelné právo latinského císařství (Liber Consuetudinum Imperii Romanie). Výkon spravedlnosti měl ve svých rukou sám vévoda z Naxu. Tínský rektor posuzoval trestní a závažné občanskoprávní spory, zatímco méně závažnými případy měl na starosti bailo. Slyšení zaznamenával písař a roli veřejného žalobce zastával náčelník policie.

Krize a úpadek franské vlády

Počátkem 16. století se podmínky, za kterých se křižákům před těmi sty lety podařilo expandovat na Kyklady, radikálně změnily. V benátsko-turecké válce v letech 1499–1503 přišlo benátské námořnictvo o svou nezpochybnitelnou nadvládu v Egejském moři a Osmané napadli mnohé ostrovy, což mělo drtivé následky. Mír uzavřený roku 1503 však neučinil přítrž muslimským pirátům, kteří ruinovali hospodářství na ostrovech. Navíc v prvních dekádách 16. století se vyskytly další problémy, kdy na Kyklady byla zavlečena choroba, která se v té době objevila ve východním Středomoří, která postihla obyvatelstvo s již tak, hlavně kvůli špatné pitné vodě, oslabeným zdravím. Obyvatelstvo se bouřilo proti zvůli místních guvernérů a žádalo změnu vlády, neboť pociťovalo, že slábnoucí u slábnoucí Benátské republiky nemá zastání.

Po krátkém období osmanské nadvlády v letech 1537–1566, během kterého se již křižácká správa stala značně zastaralou, dospělo vévodství postupně ke konci své 359-leté existence. Osmanský sultán Selim III. ostrovy svěřil do správy svého oblíbence, portugalského dobrodruha Josefa Nasiho židovského původu, který zde vládl až do své smrti roku 1579, kdy ostrované žádali návrat latinských pánů. Místo toho však byly Kyklady připojeny k Osmanské říši; správu vykonával turecký sandžak bey a kades. O rok později ostrovům přiznal sultán Murad II. určitá privilegia, která byla o šest let později potvrzena. Z latinského panství byla v roce 1571 obnovena pouze vláda dynastie Gozzadini na ostrově Sifnos, a to patrně proto, že pocházela původem z Bologne a nikoliv z Benátek; u moci se ještě udržela přibližně čtyřicet let. Sifnos byl připojen k Osmanské říši roku 1617 a s tím padl poslední existující křižácký stát ve východním Středomoří.

Zdroj

Původní sérii článků „Latin Occupations in the Greek Lands“ Marie Dourou-Eliopoulouvé naleznete na stránkách Foundation of the Hellenic World.