Dějiny raného křesťanství v 1. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 1. září 2016

Počátky křesťanského náboženství spadají na událost Ježíšova zmrtvýchvstání; úsvit dějin křesťanské církve pak připadají na Letnice. Původní židokřesťané přijali mesianistickou teologii a nadále dodržovali Mojžíšův zákon. Mezi prvními konvertity však nechyběli helenizovaní diasporní Židé ze všech koutů římského impéria, kteří se brzy dostali konfliktu s Židy z Palestiny. Byl to průvodní jev toho, jak se prvotní církev snažila vymanit z rámce své původní kultury.

Helenizovaným Židům se ale nedařilo evangelium doručit mezi pohany v nějaké stravitelné podobě až do příchodu apoštola Pavla z Tarsu, který dovedl ke křesťanství konvertovat i pohany. Pavel si však stihl nadělat nepřátele na všech stranách: útočili na něho Židé, židokřesťané Jakuba Spravedlivého a Římané ho nakonec zatkli.

Počátkem 60. let prvního století začal římský císař Nero s pronásledováním křesťanů. Zhruba v téže době se pavlovská pohanokřesťanská komunita oddělila od židovství. V roce 62 byli v Římě popraveni apoštolové Petr a Pavel a Římané budou pronásledovat křesťany ještě v druhém, třetím a na počátku čtvrtého století.

Koncem 60. let židovští zéloti v Jeruzalémě vyvolali povstání proti Římu. Syn císaře Vespaniána Titus proti povstalcům stojí se 60 000 vojáky. Roku 70 je dobyt Jeruzalém a židovský chrám je srovnán se zemí. Tato událost hraje klíčovou roli v dějinách křesťanství – zápas raněkřesťanské církve s židovstvím prakticky mizí a křesťanství se stává svébytným hnutím ovládaným převážně bývalými pohany.

Nejstarší evangelia byla sepsána kolem roku 70. Jako první vzniklo nejspíše evangelium podle Marka, následováno Matoušovým a Lukášovým evangeliem. Šířit se začaly rovněž Pavlovy epištoly, které byly napsány vesměs v letech 50–60. Spisy vzniklé v poapoštolské době, které se nakonec nestaly součástí křesťanského kánonu, reflektují sílící protižidovské tendence po roce 70. Na sklonku prvního století již byly napsány všechny spisy, z nichž se dnes skládá křesťanský Nový zákon. První století bylo završeno pronásledováním za císaře Domiciána (81–96). Právě toto pronásledování stojí na pozadí vzniku knihy Zjevení svatého Jana; jeho autor své souvěrce povzbuzuje, aby byli pevní a odolali silám „Babylónu“.

Pro pochopení křesťanství prvního století je třeba poznat širší historický kontext: Jak narůstající řecký vliv přispěl k vypuknutí makabejského povstání a jak Židé v prvním století vnímali éru makabejských (hasmonejských) vládců? Co vedlo Římany k obsazení Palestiny?

Alexandr Veliký

V roce 332 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký perskou říši a ovládl území sahající od západní Indie až po Egypt a Malou Asii. Do tohoto území přirozeně spadala také Palestina (oblast zahrnující část Sýrie, Galileu a Judsko).

Židovský historik Flavius Josephus (37–100) nám podává zajímavé svědectví o příjezdu Alexandra Velikého do Jehudu (perské provincie Judsko) ve svém díle O starobylosti Židů (Židovské starožitnosti); i když řada historiků tento příběh považuje za přehnaný a v žádném dalším starověkém pramenu se neopakující, je možné, že v sobě ukrývá pravdivé jádro.

K jeruzalémskému veleknězi Jadúovi se donesly zprávy, že makedonský vojevůdce dobyl okolní regiony a je na cestě do Jehudu. Jadúa se vroucně modlil a ve snu jej Bůh vyzval, aby svým kněžím nařídil odít se do bílého a vyrazit před brány města Alexandrovi v ústrety. Alexandr již z dálky kněze celé v bílém a mezi nimi velekněze v nachové a šarlatové s mitrou na hlavě viděl. V Jadúovi poznal muže, jehož viděl ve snu a který jej povzbuzoval k válce proti Peršanům.

[…] podal veleknězi ruku a vydal se v doprovodu kněží do města, vystoupil ke chrámu, obětoval Bohu podle veleknězova návodu a jeho i kněží zahrnul nejvyššími projevy úcty. Když mu ukázali knihu Daniel, v níž bylo předpovězeno, že jeden Řek zničí perskou říši, pokládal se za onoho Řeka a naplněn radostí lid propustil. Příštího dne je ale opět svolal a nabízel jim tolik darů, kolik chtějí. A protože velekněz tehdy požádal o svolení, aby směli žít podle ustanovení otců a byli každý sedmý rok osvobozeni od poplatků, Alexandr mu to rád povolil.“

Ačkoliv podrobnosti tohoto příběhu nemusí být zdaleka pravdivé, z nějakého důvodu Židé obdrželi samosprávu a bylo jim umožněno udržet si svůj náboženský systém. Židé Alexandra Velikého vítali jako osvoboditele od perské nadvlády a byli mu vděční, že jim přiznal samosprávu. Většina badatelů se kloní k názoru, že Alexandr měl velký zájem spatřit věci, o kterých se dozvěděl od Aristotela. Aristotelés popsal například Mrtvé moře a je docela klidně možné, že Alexandr toužil vidět tento nádherný přírodní úkaz na vlastní oči.

Alexandr byl velmi vzdělaný člověk. V mládí četl Homéra a jeho domácím učitelem byl slavný filosof Aristotelés. Na dobytých územích chtěl šířit vlastní kulturu a tak přesvědčoval (a někdy nutil) své řecké krajany k přesídlení na Blízký východ do nově založených osad. Řečtina (helán) se postupem času stala oficiálním jazykem regionu a byla nejen jazykem vlády, ale i filosofie a literatury. Pořečtění Blízkého východu tak nazýváme helenizací.

Na severu Egypta Alexandr založil Alexandrii, jež byla vzorem nového „řeckého“ města. Alexandrie se brzy stala velkolepým městem s músaiony a slavnou knihovnou; patřila mezi největší města soudobého světa. Egypt byl významným producentem obilí, které se vyváželo do celé Alexandrovy říše. V Egyptě byla usazena také největší židovská diasporní komunita, z níž v letech 250–230 př. n. l. vzešel řecký překlad Starého zákona známý jako Septuaginta. Právě Septuaginta hrála významnou úlohu v dějinách raného křesťanství, neboť právě z ní čerpali a citovali starozákonní materiál novozákonní spisovatelé. Najdeme v ní také apokryfy, které nejsou součástí židovského Tanachu, ale uznává je římskokatolická (jako deuterokanonické spisy), pravoslavná a etiopská ortodoxní církev.

Helenizace a říše diadochů

Alexandr Veliký zemřel v 33 letech, jeho synové byli zavražděni a on tudíž neměl zajištěného nástupce. Jeho říše se propadla do občanské války mezi jeho generály, z nichž jeden – Ptolemaios Sótér – se nakonec natrvalo zmocnil Egypta. Egypťané makedonského vojevůdce a jeho vládu přijali a provolali jej za nástupce svých dávných faraonů. Ptolemaiův rod v zemi vládl 300 let a po většinu této doby k Egyptu patřilo i Judsko – vazalský stát, který si ale do značné míry žil vlastním životem.

Dalším Alexandrovým generálem byl Seleukos, který se v roce 312 př. n. l. chopil moci v Babylónii. Toto datum bývá označováno jako počátek seleukovské říše, jejímž hlavním městem byla syrská Antiochie.

V roce 223 př. n. l. k moci přišel Antiochos III. Veliký, jeden z nejúspěšnějších seleukovských panovníků. Antiochos využil smrti krále Ptolemaia IV. a zahájil tažení proti Egyptu, ale brzy se dostal do konfliktu s jinou mocností – římskou říší. V zápase s Římany ovšem prohrál a byl nucen vzdát se rozsáhlých území a zaplatit válečné reparace. Během více než sto let seleukovské vlády v Asii byla helenizace silně prosazována a většinou populace i přijata. I v Judsku byla široce přijímána, ale přeci jen ne všemi.

Makabejské povstání

V roce 175 př. n. l. na seleukovský trůn nastoupil Antiochos IV. Epifanés, který napadl ptolemaiovský Egypt a v roce 164 př. n. l. dobyl Jeruzalém. Judsko se tak stalo součástí říše Seleukovců. Antiochos byl rovněž stoupencem helenizace; v první knize makabejské se můžeme dočíst, co to pro Židy znamenalo a co si o helenizaci mysleli.

„V oněch dnech vzešli z Izraele svévolníci a svedli mnohé. Říkali: ‚Pojďme a uzavřeme smlouvu s okolními pohany; vždyť v té době, co jsme se jich stranili, potkalo nás jen mnoho zlého.‘ Ten návrh se zalíbil a někteří z lidu se ochotně vypravili ke králi. Ten jim dal plnou moc žít podle práva pohanů. Vystavěli v Jeruzalémě stadion podle vzoru pohanů a odstranili znamení své obřízky. Odpadli od svaté smlouvy a spřáhli se s pohany, propůjčili se k páchání zla […] Po porážce Egypta se Antiochos vrátil roku stého čtyřicátého třetího a napadl Izraele. S obrovským vojskem vtrhl do Jeruzaléma. Zpupně vešel do svatyně a uloupil zlatý oltář a svícen se vším příslušným vybavením, i stůl na předkladné chleby, obětní misky, poháry a zlaté kadidelnice, jakož i oponu a věnce. Zlatou ozdobu na průčelí chrámu a všechno zlato dal sloupat. Zmocnil se stříbra, zlata i vzácných nádob a odvezl s sebou všechny poklady, jež objevil v úkrytech. Když všechno vyplenil, odtáhl do své země. Způsobil krveprolití, a pyšnil se tím.“ (1 Mak 1:11–15, 20–24).

Tím začíná makabejské povstání, vyprovokované náboženskou necitlivostí pohanského vladaře vůči židovskému národu. Seleukovci proti Židům brutálně zakročili, ti ale vzdorovali. Emotivní nacionalistický náboj tohoto konfliktu se přenesl i do doby Ježíše a prvních křesťanů, kteří zažívali podobný útlak od pohanských Římanů.

Podrobnosti celé této historie jsou poněkud nejisté. Našimi nejlepšími prameny jsou knihy makabejské a Josephovy Starožitnosti, které hojně čerpají právě knih makabejských. Žádnému z těchto pramenů však nelze stoprocentně důvěřovat, protože hájí svou vlastní politickou a náboženskou pozici. Je jisté, že část židovských elit v Jeruzalémě helenizaci vítala a s Antiochem kolaborovala, čímž došlo mezi Židy k rozkolu a nakonec vyústilo až k nezávislému židovskému státu.

Antiochos ale zašel příliš daleko a postavil židovské náboženství mimo zákon: byla zakázána obřízka a Židé byli nuceni k pojídání vepřového a obětování Diovi na znamení poslušnosti. Mnozí odmítli a stihlo je mučení; matky s dětmi byly mučeny společně. O emocionálním dopadu tohoto období se můžeme dočíst v šesté kapitole druhé knihy makabejské.

„Nedlouho potom poslal král starého Athéňana, aby přinutil židy odvrátit se od zákonů otců a nežít podle Božích zákonů, zneuctít dokonce jeruzalémskou svatyni a pojmenovat ji po Diovi Olympském, svatyni na Gerizímu pak pojmenovat po Diovi Pohostinném proto, že byli pohostinní obyvatelé toho místa. Těžký a odporný byl všem nápor tolikerého zla. Vždyť i svatyni naplnili pohané prostopášností a nevázanou bujností, hledali povyražení u nevěstek a na svatých nádvořích se pelešili s ženštinami; dovnitř vnášeli, co tam nepatřilo. I zápalný oltář byl přeplněn nečistými věcmi, které zákony zakazovaly. Nebylo dovoleno světit sobotu ani dodržovat svátky otců, ba vůbec se přiznat k tomu, že je někdo žid. Každý měsíc násilně nahnali lid na obětní slavnost králových narozenin, a když nadešla slavnost Dionýsova, nutili židy, aby s břečťanovými věnci oslavovali Dionýsa. Z popudu Ptolemaiova přišlo nařízení i do sousedních helénských měst, aby se s židy jednalo stejným způsobem, kdykoli se budou pořádat obětní slavnosti; ti, kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti. Všem bylo zřejmé, že nastává čas velikého utrpení. Dvě ženy byly předvedeny před soud, že daly obřezat své syny. S kojenci u prsů je vodili veřejně městem a pak je svrhli z hradeb.“ (2Mak 6:1–10).

Sedmá kapitola vypráví strašlivý příběh ženy, která je spolu se svými sedmi syny přivedena před krále Antiocha pro svou věrnost Mojžíšovu zákonu a odmítání pojídat vepřové. Král nechá syny jednoho po druhém umučit k smrti před zraky jejich matky, která je nakonec popravena také. Tento, ale i další příběhy z knih makabejských nápadně připomínají pronásledování křesťanů Římany v druhém a třetím století.

V roce 166 př. n. l. Juda, jemuž se později dostalo přízvisko Makabejský (Makabi, z aramejského makaba, kladivo), povstal proti seleukovské vládě a vedl proti ní partyzánskou válku, kdy se vyhýbal otevřené bitvě se syrským vojskem a upřednostňoval rychlé a překvapivé údery. Když takto dokázali Židé zvítězit v několika střetech, v roce 165 př. n. l. z jihu přes Idumeu do Judska přitáhl Antiochův generál Lysias. Lysias se s Židy střetl u Bét-súru jižně od Jeruzaléma a utrpěl zdrcující porážku. Juda Makabejský pak vstoupil do Jeruzaléma, očistil chrám a vládu Antiocha IV. prohlásil minulostí. Na oslavu této události v dějinách Izraele Židé slaví Chanuku – svátek světel.

Hasmonejci a Herodes Veliký

Boj se Syřany trval ještě několik dalších let, avšak odhodlání Židů nepolevovalo. V roce 134 př. n. l. se židovským vládcem stal Jan Hyrkán, který odstartoval novou éru. Hyrkán využil úpadku seleukovské říše k upevnění Judska jako regionální mocnosti a v roce 128 př. n. l. po smrti Antiocha VII. Sidéta vpadl do Samařska a zničil chrám Samaritánů na hoře Gerizím. Podrobil si i další území: Madabu na východě, na jihu Adorajim a Marisu. Podmaněné obyvatelstvo bylo násilím judaizováno. V roce 107 př. n. l. se Židé do Samařska vrátili a jako odvetu za kolaboraci se seleukovskou říší zničili všechno, co Samaritáni stihli od posledního vpádu znovu postavit. Po Hyrkánově smrti v jeho dobyvačných taženích pokračoval jeho syn Aristobúlos, který k Judsku připojil Galileu. V tu chvíli se pod judskou nadvládou ocitla celá oblast, jíž Římané nazývali „Palestina“.

V této době se rozhořel konflikt mezi saduceji, kteří podporovali helenizaci, a farizeji, kteří ji odmítali. Zemi hrozila občanská válka a další hrozbu představovali Římané. S Římany navázal kontakt již Juda Makabejský, který vyslal poselstvo do Říma a v roce 161 př. n. l. se s Římany dohodl. I Jan Hyrkán vyslal posly do Říma, aby na tyto vztahy navázali.

Po smrti Salomé Alexandry, královny vdovy po Alexandru Janajovi, vypukla válka o nástupnictví mezi jejími syny: Aristobúlem II. a Hyrkánem II. Vnitřního rozvratu využil římský generál Pompeius Veliký, který oblehl a dobyl Jeruzalém a překreslil politickou mapu Judska. Římané značně zredukovali území židovského státu, osvobodili Samařsko od judské nadvlády a oba státy se následně staly římskými klientskými státy. Judsku bylo přiznáno sebeurčení (autonomia) a svoboda vyznávat židovské náboženství.

V roce 49 př. n. l. v Římě vypukla občanská válka mezi Juliem Caesarem a Pompeiem. Když byl Pompeius poražen a v Egyptě zavražděn, jeruzalémský velekněz Hyrkán II. se musel začít ucházet o přízeň Caesara. Ten Hyrkána a jeho spojence Antipatra přijal, potvrdil Židům náboženskou svobodu a dovolil jim obnovit hradby jeruzalémského chrámu. Idumejec Antipatér, jehož Caesar jmenoval judským prokurátorem (epitropos), dosadil své syny Fasaela a Heroda jako vojenské velitele (stratégoi) Jeruzaléma a Galileje. Herodes byl politicky obratný a měl vlivné přátele v Římě. V Galileji se mu postavila na odpor skupina militantních židovských rebelů, které ale dokázal rychle porazit a jejich vůdce Chizkijáše dal popravit. Římský místodržící Sýrie Heroda odměnil a jmenoval jej stratégem oblasti Koilé Sýrie a snad i Samařska. V roce 40 př. n. l. římský senát Heroda jmenoval králem Judska, k němuž bylo znovu přidruženo Samařsko.

Pro řadu Židů byl Herodes zcela nepřijatelný, jednak byl „poloviční Žid“ (hémiiúdaios) a jednak byl příznivec helenizace. Obecný názor lidu na Herodovu osobu zachycuje Flavius Josephus ve Starožitnostech:

„Herodes, syn Antipatrův, pocházel ze sprostého rodu a národa, který byl podřízen jiným králům […] A protože Herodes měl teď v rukou veškerou moc nad Judskem, dosazoval do měst své věrné a neminul den, aby neztrestal své odpůrce […] Nosil na odiv své královské ozdoby. Bohatým mužům bral jejich majetek, a když takto nashromáždil množství zlata a stříbra, vše rozdal […] svým přátelům.“

V roce 20 př. n. l. Herodes začal s velkolepou přestavbou jeruzalémského chrámu. Tím se pozvedla prestiž nejenom města Jeruzaléma, ale i kněžské aristokracie – saducejů. Herodes si ale dokázal na svou stranu získat i farizeje, kteří se na rozdíl od saducejů opírali spíše o lidové vrstvy. Vedle chrámu ale Herodes realizoval řadu jiných čistě helenistických stavebních projektů po celé Galileji, Samařsku i v Jeruzalémě. Král Herodes vládl až do roku 4 př. n. l. a na sklonku své vlády již měl tendence jednat unáhleně a nemilosrdně odstraňovat všechny, kteří mu stáli v cestě, a to včetně členů své rodiny. To vše přispělo ke špatné pověsti, jaké se tento uzurpátor mezi Židy těšil.

Náboženská seskupení v době Ježíšově

Farizejové, saducejové, zákoníci a esséni. Dvě z těchto skupin jsou zmíněné v Novém zákoně. Zabývá se jimi i Josephus, který vedle nich popisuje také essény, které v Novém zákoně nenajdeme.

Saducejové byli elitní, politicky vlivnou jeruzalémskou vrstvou. Podobně jako ostatní Židé pohrdali Herodem i Římany, ale v zájmu zachování svého postavení byli ochotní s nimi spolupracovat. Mezi prostým obyvatelstvem nebyli saducejové právě populární. Na rozdíl od farizejů odmítali brát ústní tradici jako dogma, naopak uznávali pouze písemnou tradici a doslovný výklad Tóry.

Farizejové podle všeho pocházeli více z lidových vrstev. Byli pečliví a někdy i příliš horliví při zachovávání tradic otců. Jejich teologie nebyla tak konzervativní a obsahovala prvky, které nebyly součástí Mojžíšova zákona, jako např. zmrtvýchvstání nebo nadpřirozené bytosti (andělé a démoni). Jejich výklad Zákona byl považován za puntičkářský a legalistický a jejich striktní poslušnost vůči Zákonu mnohé iritovala, ale jejich zájem o prostý lid (jídlo a almužny pro chudé) jim získaly obecné sympatie mezi obyvatelstvem.

Farizejům se v mnohém podobali zákoníci, kteří vycházeli z jejich myšlenek. Zákoníci byli elitními vzdělanci své doby a prostému lidu sloužili jako učitelé a vykladači Zákona. Účastnili se kázání v synagogách, naslouchali pouličním kazatelům a dávali pozor, aby Zákon nebyl překrucován. Proti šiřitelům bludů mohli poštvat dav nebo je pohnat před soud.

Esséni byli uzavřenou komunitou žijící klášterním způsobem života na březích Mrtvého moře. V době před objevem Svitků od Mrtvého moře našimi hlavní prameny o této skupině byli Josephus a Filón Alexandrijský (ten vedle toho popsal ještě jednu velmi podobnou komunitu zvanou therapeuti). Dnes čerpáme především ze Svitků od Mrtvého moře. Někteří vědci se domnívají, že z této skupiny původně vzešel Jan Křtitel, jiní si zase všímají podobných rysů essénů a Ježíšova hnutí.

Esséni se separovali od ostatních Židů, protože věřili, že se odvrátili od Boha a jako součást tohoto úpadku pravděpodobně považovali také helenizaci. Sami sebe vnímali jako „svatý zbytek“, který bude zachráněn od zkázy. Podobně jako Eliáš hlásali příchod mesiáše. Zájemci o vstup do společenství museli projít dlouhým přijímacím obdobím. Esséni žili spartansky, společně jedli i vykonávali pobožnost. Také praktikovali rituální očistu. Therapeuti z egyptské pouště, které popisuje Filón Alexandrijský, připomínají raněkřesťanské společenství (či moderní letniční charismatická hnutí):

„… všichni muži společně jásají proto, co viděli a slyšeli; někteří začnou zpívat chvalozpěv složený k poctě Hospodina, buď tak, jak jej složil sám […] a v žalmech díkůvzdání a chvalozpěvech […] poté jinoši přinesou výše zmíněné stoly, na něž položí pokrm nejsvatější: kvašený chléb […] Po jídle slaví svůj svátek po celou noc […] všichni stojí společně a zpívají chvalozpěvy k poctě Hospodina o dvou refrénech – jeden, muži, druhý ženy […] a v jednu chvíli zpívají společně a jinou zase společně pohybují rukama a tančí do rytmu a zpívají písně díkůvzdání.“ (Filón, O rozjímavém životě).

I když se esséni raným křesťanům v řadě věcí podobali, měli navíc sbírku textů známou jako Válečný řád, která popisuje nadcházející konec věku konfliktu světla a tmy, který bude násilný. Fragmenty podobné těmto textům se nalezly v pevnosti Masada z doby, kdy ji hájili zéloti proti Římanům v závěru první války židovské. Mezi křesťany a essény ale najdeme i další pozoruhodné rozdíly. Esséni se separovali od zbytku společnosti, zato křesťané věřili, že jsou povoláni k hlásání evangelia všem národům. Křesťané se nezajímali o válku nebo politiku, esséni se nejspíše připravovali na konflikt. Esséni stáli v opozici vůči vládě, křesťané nabádali své lidi k poslušnosti.

Ježíšovské hnutí

Bezprostředně po Ježíšově vzkříšení, na den Letnic, odhodlaně povstala nová židovská sekta. Podle Skutků apoštolských se v Jeruzalémě odehrála nadpřirozená událost, která přitáhla pozornost zástupů židovských poutníků z celé diaspory. „Jakoby ohnivé jazyky“ se zjeví více než sto dvaceti křesťanům, kteří se zázrakem ocitnou po celém městě a zázračně dokáží kázat evangelium v různých jazycích Židům ze všech koutů římské říše, z nichž tři tisíce toho dne přijalo křest.

Tato raněkřesťanská komunita nadále dodržovala šabat, ale následujícího dne (v neděli, zvané „den Páně“) se scházela. V této době ještě pocházeli Ježíšovi stoupenci výhradně z řad Židů, mnozí z nich se striktně drželi Mojžíšova zákona. Jak dočítáme ve Skutcích (15:5), k ježíšovskému hnutí se přidali i někteří farizejové. Ač Lukášovo evangelium líčí raněkřesťanskou obec vesměs jako idylickou, lze z něj vyčíst i náznaky vnitřních sporů.

První spory

O jednom konfliktu nás informuje šestá kapitola Skutků. Nespokojenost vyvolalo to, že židovské vdovy byly plně zabezpečeny, zatímco řecké vdovy byly zanedbávány. Jak bylo výše zmíněno, Židé z celé říše podnikali pouť do Jeruzaléma na oslavy Letnic a ve městě se stali svědky zázraku, který popisuje Lukáš ve Skutcích. Mnozí z poutníků, kteří tehdy uvěřili, že Ježíš je zaslíbený mesiáš a konvertovali, se rozhodli domů už nevrátit domů, nýbrž zůstat natrvalo v Judeji (je docela možné, tito raní křesťané očekávali brzký apokalyptický Ježíšův návrat – paruzii).

Helenizovaní Židé

V prvním století již existovala početná židovská komunita žijící mimo Palestinu. Počátky židovské diaspory (což znaměná rozptyl či exil) sahají až období pádu židovských států: do roku 722 př. n. l., kdy Asyřané dobyli severní Izraelské království a roku 588 př. n. l., kdy Babylóňané dobyli Jeruzalém a vyvrátili jižní Judské království. Vítězové v obou případech část Židů donutili k přesídlení na východ a tím naleptali jejich národní a kulturní povědomí. V průběhu několika staletí vysídlenci přestali používat hebrejštinu; v prvním století byla nejběžnějším jazykem diaspory řečtina. Ve třetím století př. n. l. proto vznikl řecký překlad Starého zákona (Septuaginta), aby i helenizovaní diasporní Židé měli přístup k Mojžíšově zákonu. Název Septuaginta vychází z pověsti, že hebrejský originál za 72 dnů přeložilo 72 židovských mudrců, kteří se díky božskému vnuknutí dokázali na finální podobě překladu perfektně shodnout.

Palestinští Židé na helenizované Židy z diaspory koukali poněkud skrz prsty, neboť měli za to, že se zpronevěřili svému náboženství. Diasporní Židé hebrejštinu, jazyk Hospodinův, neovládali a nemohli tak rozumět Mojžíšově zákonu, když byl hebrejsky předčítán. Při návštěvě Jeruzaléma museli chodit do zvláštních řeckých synagog. Na tržnici si poutníci koupili obětinu, v chrámu spolu se stovkami dalších lidí vystáli frontu na kněze, který jim zvíře předpisově obětoval, ale už se ho nemohli na nic zeptat, protože aramejsky neuměli a řecky by jim stejně nikdo neodpověděl, neb řečtina nebyl vítaný jazyk v domě Hospodinově. Víme, že se Židé nesnášeli také se Samaritány a v lásce neměli ani pohany. Lukášovy Skutky nám prozrazují, že přesně tyto předsudky vůči helenizovaným Židům se přenesly i do rané církve, kdy helenizované vdovy byly přehlíženy.

Štepán

Podle Lukáše apoštolové ustanovili sedm diakonů, aby se o problém zabezpečení vdov postarali. Když se zadíváme blíže, zjistíme, že všech sedm jsou původem diasporní Židé. Apoštolové si patrně uvědomovali, že tato menšina potřebovala mít v rámci obce své zastoupení. V další kapitole se dočítáme o Štěpánovi, jednom ze sedmi diakonů, jak dohaduje s veleknězem a chrámovou radou a kritizuje židovské vůdce a především pak chrámovou obřadní praxi. Helenizovaní Židé mimo Palestinu si vytvořili zástupný, více spirituální způsob dodržování Mojžíšova zákona, protože neměli přístup k jeruzalémskému chrámu obětním bohoslužbám. Tato spirituálnější forma judaismu je doložena v díle Filóna Alexandrijského nebo Svitcích od Mrtvého moře. V další kapitole čteme, jak helenizovaní Židé přinášeli evangelium Samaritánům, Etiopanům a jiným diasporním Židům. Křesťanství se tak šíří, ale přesto je třeba mít na paměti, že helenizovaní evangelisté se nadále vyvarovali pokusům konvertovat nežidovské obyvatelstvo (Sk 11:19). Bylo zapotřebí výrazné osobnosti, aby zpřetrhala židovská pouta mladé církve a přinesla evangelium i pohanům – tou osobností byl Pavel z Tarsu.

Apoštol Pavel

Podle Skutků byl Štěpánově ukamenování přítomen mladý muž jménem Saul (který byl za něj snad i zodpovědný). Skutky popsují, jak tento muž cestoval po celé oblasti a „nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit“ (Sk 9:1). Saul ztělesňoval první opozici vůči rané církvi, která v té době stále nebyla víc než židovskou sektou; radikální křesťanská víra, že Ježíš byl zaslíbeným mesiášem, spolu s kritikou chrámového kultu hlásanou křesťany z řad helenizovaných Židů křesťanům vynesla mocné nepřátele. Zdá se, že se část stávajících židovských předáků pokusila tuto novu sektu zničit a Saul mohl stát v čele těchto snah.

Křesťané tohoto muže znají jako apoštola Pavla, autora třinácti novozákonních epištol. Saul, který si po svém vlastním obrácení ke křesťanství změní jméno na Pavel, je sám původem helenizovaný Žid. Pavel sám se ve svých spisech o svém původu příliš nešíří; až ze Skutků apoštolských se dozvídáme, že se narodil v maloasijském Tarsu a později získal vzdělání v Jeruzalémě. Pro Pavlův diasporní původ existuje jedna významná indicie: když ve svých spisech cituje Starý zákon, vychází přitom ze Septuaginty a nikoliv z hebrejského originálu.

Pavlovo obrácení

Pavel podle svých vlastních slov „horlivě pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit“ (Gal 1:13). Na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš; podle tří různých podání ve Skutcích Saul upadl na zem, oslepen prudkým světlem z nebe. Ježíš ho ustanovil, aby byl „světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země“. Saul tak hrál klíčovou roli při naplnění Ježíšova Velkého poslání apoštolům zvěstovat evangelium mezi pohany.

Pavel tvrdí, že se vzápětí po svém zážitku na cestě do Damašku vydal do Arábie, kde jej Ježíš po tři roky učil prostřednictvím „zjevení“ (Gal 1:11–18). Nápadně to připomíná putování pouští, jaké ve starozákonní tradici podstoupili Mojžíš či prorok Eliáš, a kde Pavel teprve porozumí svému úkolu. Pavel říká, že vůdcové jeruzalémské církve jeho poslání uznali a „podali mu pravici na stvrzení jejich dohody“ (Gal 2:9).

Ve Skutcích Lukáš hovoří o misionářském působení Saula a Barnabáše u církve v Antiochii. Podle tohoto podání se nejprve snažili si získat antiochijské Židy a až poté, co jimi byli několikrát odmítnuti, obrátili svoje úsilí k pohanům. Míra pronásledování se pak ještě zesílí. Kdo ale jsou jejich protivníci?

Židokřesťané po pohanokřesťanech chtěli, aby přijali obřízku a dodržovali Mojžíšův zákon. První známky tohoto rozkolu v rané církvi se projevily vzápětí poté, co Petr konvertuje první pohany z domu Korneliova:

„O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: ‚Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!‘“ (Sk 11:1–3).

Opozice vůči Pavlovi

V 2. Listu Korinťanům Pavel popisuje nepřátele, kteří mu bránili v naplnění jeho poslání:

„Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“ (zdůrazněnou mnou; 2Kor 11:24–27).

Abychom pochopili obsah Pavlova dopisu, je třeba nejdříve pochopit konflikt, na jehož pozadí celá jeho kongregace vyrostla. Lukáš ve Skutcích popisuje, že Pavel a jeho společníci narazili na odpor takřka v každém městě, kam přišli, kde bývali napadeni nebo rovnou vyhnáni. Kdo proti Pavlovi tedy stál?

Odpověď na tuto otázku nám nastíní Skutky 15:1–2 a 5. Byli to Židé, někteří z nich farizejové, kteří věřili, že i pohané by měli přijmout obřízku a dodržovat Mojžíšův zákon. Pavel tento požadavek odmítá a nadále hlásal evangelium pohanům, aniž by jim vnucoval židovské praktiky. Ve zbytku Skutků je popisováno, že jej pronásledují Židé. Lukáš je popisuje pouze jako „Židy“, čímž čtenář může snadno nabýt dojmu, že se jedná o stejný druh pronásledování, kterému sám Pavel před svou konverzí vystavoval křesťany. Když ale podrobíme Pavlovy spisy bližšímu zkoumání, zdá se, že jeho úhlavními protivníky byli lidé, které on označuje jako pseudo-křesťany či falešné bratry.

V listu Galatským se Pavel postaví proti těm, kteří pohanokřesťany přiměli k obřízce a snažili se obec ovládnout. V Gal 2:11 popisuje příběh, v němž se Pavel postavil na odpor Petrovi kvůli podobné věci. Petr běžně jídal u stolu společně s pohany, „když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky.“ Pavel má na mysli Jakuba Spravedlivého, Ježíšova bratra, který rovněž promlouvá na jeruzalémském apoštolském koncilu popisovaném ve Sk 15.

Pavel svůj konflikt s judaizujícími křesťany zmiňuje nejméně v pěti svých epištolách; takže abychom mohli číst a správně chápat Pavlovy spisy, je třeba porozumět historickému pozadí každé epištoly. Podívejme se na ty nejvýznamnější.

List Galatským

Celý dopis galatským obcím je reakcí na konflikt s judaizujícími křesťany. Židokřesťané dokázali některé z galatských křesťanů pohanského původu přesvědčit, aby se nechali obřezat; Pavel je v druhé kapitole nazývá těmi, „kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.“

A dále: „Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“

Pavlova nejemotivnější slova ale najdeme v 5:12: „Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí!“

List Římanům

List Římanům je pozoruhodný tím, že je adresován obci křesťanů, kterou Pavel dosud osobně nenavštívil. Dopis napsal proto, aby se ujistil, že jeho myšlenky jsou Římanům správně podány a nikoliv, aby vymezoval vůči svým protivníkům, kteří jeho ideály překrucovali. V Ř 14:14–23 Pavel vyjadřuje svůj názor na rituálně nečisté maso, který, dodejme, není v souladu se závěry apoštolského koncilu.

Další texty, kde Pavel hovoří o judaizujících křesťanech, najdeme v druhém listu Korinťanům (11:1–29), listu Filipským (3:2–3) a prvnímu listu Timoteovi (4:1–5).

Pavel byl Ježíšem vyvolen, aby zvěstoval evangelium pohanům a Petr nebo Jakub Spravedlivý to nijak nezpochybňovali (Gal 2:9). Pavel se svého úkolu chopil s odhodláním, i když to pro něj mělo závažné důsledky. Líčení Skutků apoštolských naznačují, že raná církev efektivně nenaplňovala Ježíšovo Velké poslání – zvěstovat evangelium do celého světa – až dokud se na scéně neobjevil Pavel z Tarsu. V polovině druhého století již většina křesťanů pocházela z pohanského prostředí.

Apoštolský koncil

„Tu přišli do Antiochie někteří lidé z Judska a začali bratry učit: ‚Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni.‘ Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu; proto bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní z Antiochie šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším.“ (Sk 15:1–2).

Tato událost vedla k jeruzalémskému apoštolskému koncilu, prvnímu formálnímu shromáždění nejvlivnějších křesťanských vůdců. Cílem bylo definovat nároky kladené na stále rostoucí počet proselytů z řad pohanů. Podle Skutků Petr koncilu připomněl, že to byl on, kdo byl jako první Bohem povolán k obracení pohanů na víru. Pavel s Barbabášem koncilu poté vypověděli o svých zkušenostech z misijní činnosti v pohanském prostředí. Pak si vzal slovo Jakub Spravedlivý. Je zajímavé, že s výjimkou několika vágních zmínek v evangeliích a jedné v předchozí kapitole Skutků (12:17) je to poprvé, kdy se Ježíšův bratr Jakub objevuje na scéně. Zdá se ovšem, že je to právě Jakub, který měl v jeruzalémské komunitě hlavní slovo, a nikoliv Petr. Jakub rovněž oznamuje výsledek rozhodnutí koncilu: pohané se měli vyvarovat rituálně nečistého masa (např. masa z pohanských obětin) a života ve smilstvu.

Jakub, bratr Ježíšův

Po událostech apoštolského koncilu se Jakub ve Skutcích už téměř neobjevuje a Petr není zmiňován vůbec. V kapitole 21 Pavel opět navštíví Jeruzalém, aby se setkal s křesťanskými vůdci a z nich jen Jakub je zmíněný jménem. Kromě jedné epištoly připisované Jakubovi, je v celém Novém zákoně zmíněn všeho všudy třikrát. Jak se Jakub Spravedlivý vůbec stal vůdcem jeruzalémské obce? Odpověď nacházíme v raněkřesťanské tradici, kterou zaznamenal Eusebios z Kaisareje ve svých Církevních dějinách. Eusebios přitom vychází ze starších nedochovaných pramenů.

„Klement (Alexandrijský) v 6. knize svých Poučení (Hypotyposeis) říká doslovně: ‚Po nanebevstoupení Pána Petr, Jakub a Jan, ačkoli jim Pán dával přednost před ostatními, neusilovali o první místo a jerusalémským biskupem zvolili Jakuba Spravedlivého.‘ Podobně v 7. knize tohoto spisu říká: ‚Pán po svém zmrtvýchvstání dal Jakubu Spravedlivému, Janovi a Petrovi dar poznání, které sdělili ostatním apoštolům, apoštolové pak 70 učedníkům, z nichž jeden byl i Barnabáš.‘“ (Eusebios, Církevní dějiny II, 1).

„Velmi podrobně nás zpravuje o Jakubově osudu Hegesippus, který stojí velmi blízko apoštolské době. V 5. knize svých Pamětihodností (Hypomneumata) vypráví toto: ‚Správu církve spolu s apoštoly dostal Jakub, bratr Pána, který od Kristovy doby až po naši dobu kvůli odlišení od mnoha jiných Jakubů byl nazýván spravedlivým. Od narození byl již svatý. Nepil víno ani opojné nápoje. Rovněž nejedl maso ze živočichů. Nůžky se nedotkly nikdy jeho vlasů, nemazal se olejem ani se nekoupal. Jedině jemu bylo dovoleno vstoupit do velesvatyně. Nenosil vlněný, nýbrž jen lněný šat. Do chrámu chodil sám a bylo možno jej tam nalézt, jak klečí a prosí Pána o odpuštění pro lid. Jeho kolena dostala tvrdou kůži, jako malí velbloudi…‘“ (Eusebios, Církevní dějiny II, 25).

Těmto tradicím se nedá stoprocentně věřit, je ale jisté, že taková tradice skutečně existovala a že církevní otcové z druhého století měli potřebu porozumět a vysvětlit, jak se Jakub Spravedlivý vyhoupl do tak významného postavení, když ve Skutcích až do patnácté kapitoly žádnou prominentní roli nehraje. Leč je evidentní, že určitou vůdčí roli zastával. Pavel o něm hovoří jako o vůdci (Gal 1:19, 2:9) a též naznačuje, že patřil mezi ty, kterým se zjevil Ježíš po svém zmrtvýchvstání:

„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ (1Kor 15:3–8).

Důvod, proč se Pavlem, Jakubem Spravedlivým a jeruzalémským koncilem zabýváme, je pochopení rozkolu uvnitř církve ohledně přístupu k pohanským konvertitům. První křesťané a jejich vůdci byli Židé, ale koncem 50. let dosáhla Pavlova misie mezi pohany takových rozměrů, že se židokřesťané ocitli v menšině. Pavel měl ve zvyku předtím, než odjel na novou misijní cestu, v nově založené komunitě jmenovat vůdce; s růstem pavlovských obcí počet narůstal i počet těchto pohanokřesťanských elit a je docela dobře možné, že židokřesťanské vedení v Jeruzalémě začalo mít pocit, že ztrácí půdu po nohama.

Vedle Pavlovy misijní činnosti existují náznaky, že se křesťanství šířilo také samovolně, mimo vliv apoštolů. Nemáme žádný přímý důkaz o návštěvě apoštolů v Římě, a přesto Pavel napsal svůj List Římanům – v Římě tak nejspíš existovala fungující obec, složená jak z židokřesťanů tak pohanokřesťanů. Skutky 15:24–25 hovoří o muži jménem Apollos, diasporním Židovi z Alexandrie, jenž „byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi.“ Potřeboval sice doučování ohledně dogmatu o Duchu svatém, ale jinak podle všeho Ježíšově poselství rozuměl docela dobře.

Raná tradice, kterou zaznamenal Papiáš z Hierapole, hovoří o Barnabášově bratranci Markovi, který evangelium přinesl do Egypta. Jiná tradice říká, že Barnabáš a Marek kázali evangelium přímo v ulicích Alexandrie. Tyto tradice jsou snad jen pokusem o vysvětlení postavy Apolla ve Skutcích, ale na druhé straně nejsou úplně nereálné. Zcela jisté ovšem je, že mašinerie křesťanské misijní činnosti se rozjela naplno.

Počátek pronásledování

V 21. kapitole se Pavel dostaví do Jeruzaléma, aby zdejší židokřesťanské obci přinesl finanční dar od řeckých a maloasijských pohanokřesťanských církví. Setká se i s Jakubem Spravedlivým. Události ale nabudou nečekaný spád a Pavel je zatčen (Sk 21:18–36). Dozví se o spiknutí s cílem jej zavraždit a odvolá se proto k Římanům. Zbytek Skutků sleduje Pavla na jeho cestě do Říma, která skončí domácím vězením, kde čeká na slyšení u císaře. Podle staré tradice doložené u Klementa Římského byl Pavel z vězení propuštěn a poté „po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se až k hranicím západu“. Jedná se o narážku na Pavlův záměr kázat evangelium v Hispánii (Řím 15:28). Zdá se, že v Římě byl nejprve propuštěn, vydal se na cestu na západ, ale záhy byl opět zadržen. Během tohoto druhého uvěznění sepsal své pastorální epištoly (1. a 2. List Timoteovi a List Titovi).

Roku 62 byl v Římě z rozsudku Sanhedrinu popraven Jakub Spravedlivý. Není jisté, co jeho popravě předcházelo, ale muselo to mít něco společného s jeho vírou a učením o Ježíši jako mesiáši. O několik let později byl v Římě za císaře Nerona zavražděn i Pavel z Tarsu. Eusebios uvádí, že se tak stalo stětím a i když není přesné datum známo, muselo k tomu dojít někdy v letech 64–67. Také apoštol Petr byl popraven někdy v této době, ukřižován hlavou dolů. Podle tradice v Římě vypukl devět dní trvající požár, který zničil čtvrtinu města. Podle historika Tacita pak Nero obvinil z jeho rozpoutání křesťany, aby odvedl případnou nežádoucí pozornost od sebe. Poštvat lid proti křesťanům nebylo zas tak těžké, Římané už v době předtím na toto nové náboženství hleděli s podezřením. Následné pronásledování bylo brutální:

„Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, propili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení…“ (Tacitus, Letopisy).

Zničení jeruzalémského chrámu

O několik let později v Palestině propuklo krvavé židovské povstání proti římské nadvládě a císař Nero vyslal generála Vespasiána, aby rebelii potlačil. Vespasián měl k dispozici nějakých 60 000 mužů – 3 kompletní legie (V, X a XV), 23 kohort a 6 jednotek kavalerie, plus pomocné sbory od spojeneckých vládců. Římané postupovali na Judeu ze severu a po cestě obnovovali na dobytém území pořádek. Židovští povstalci ale proti nim nebyli jednotní; radikální zéloti nemilosrdně zakročovali proti všem umírněným nebo jednání s Římany nakloněným Židům. Římané oblehli Jeruzalém krátce před Pesachem roku 70; po zdolání třetího a druhého pásma městských hradeb kolem města postavili obléhací zeď, takže se obléhaní ocitli v dokonalém sevření. Kdokoliv, kdo byl chycen při pokusu o útěk z města, byl popraven, někdy ukřižováním, a zavěšen pro výstrahu na městské hradby.

V průběhu židovské války došlo v Římě k převratu a 9. června 68 Nero spáchal sebevraždu. Vespasián byl prohlášen císařem a musel se vrátit do Říma. V Palestině zatím zanechal svého syna Tita, aby pokračoval ve válce. Římané město obsazovali postupně a počátkem září padla poslední čtvrť – Horní město. Jeruzalémský chrám ležel v troskách. Většina obyvatel byla v boji zabita, spáchala sebevraždu nebo uprchla. Události obléhání Jeruzaléma detailně popisuje židovský historik Flavius Josephus ve Válce židovské.

Jakubova smrt vedla k odchodu židokřesťanů z Jeruzaléma a rozptýlení po celém regionu, a tím i snížení jejich vlivu. Zboření chrámu jakož i konec levitského kněžstva a obětního kultu znamenalo konec jedné velké kapitoly v dějinách židovstva. I poté se dodržovaly židovské rituály, ale ty již byly pouhým stínem někdejší obřadní praxe.

Dalším evidentním důsledkem zničení chrámu a úpadku židovství byla rozšiřující se propast mezi židokřesťany a jejich pohanokřesťanskými souvěrci. Velmi patrné je to v janovských spisech, zejména Janově evangeliu, které obsahuje popis konfrontaci mezi Ježíšem a Židy, které se v žádném jiném evangeliu neobjevují. Janův jazyk je také nejvíce nakloněn myšlence Ježíšova božství a jeho rovnosti s Bohem-otcem.

„Kdo tedy překrucuje pravdu? Kdo popírá, že Ježíš Kristus je Boží Syn, Spasitel, se Synem zavrhuje i Otce. Kdo se přiznává k Synu, přiznává se i k Otci.“ (1J 2:22–23).

„… vždyť kolem nás je mnoho falešných učitelů. Zkušebním kamenem ať vám je, zda vyznávají, že se v Ježíši Kristu Bůh stal člověkem. Kdo tuto skutečnost odmítá, nemluví v Božím jménu. Je na straně Kristova nepřítele, který už ve světě působí.“ (1J 4:1–3).

Poapoštolské spisy

Existuje celá řada dalších křesťanských spisů, které jsou dokladem další vzdalování křesťanského hnutí od židovství; jejich autorům se říká „apoštolští otcové“. Jedná se o vůdce první nastupující generace po apoštolech, odtud název „otcové“. Tyto spisy nám dávají nahlédnout, jak se rané křesťanství dále vyvíjelo v prvním století po událostech líčených ve Skutcích apoštolských.

Didaché

Velmi zajímavým textem z prvního století je Didaché (Učení), která nám odhaluje organizaci a správu křesťanských obcí prvního století. Je důležité mít na paměti, že Didaché je obrázkem spíše židokřesťanských než pohanokřesťanských komunit, ale i tak je velmi cenná. Je to svého druhu návod pro kněze; poskytuje praktické rady v oblasti křtů, postů, modlení, eucharistie či jak se starat o potulné kazatele a proroky.

Dále si jen v krátkosti nastíníme několik dalších příkladů. To nejdůležitější, čeho si budeme všímat, je nepřátelství vůči Židům.

List Barnabášův

Autor tohoto dokumentu přebírá základní motiv novozákonního Listu Židům, tedy že Starý zákon je zcela nahrazen něčím novým a lepším. Barnabáš má nicméně poněkud negativní nádech. Tam, kde List Židům říká, že Ježíše je prostředníkem „vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních“, Barnabáš Hospodinovi vkládá do úst:

[…] Hospodin praví […] Nebude vám uloženo šlapat má nádvoří. Přinášíte-li pšeničnou mouku, je to pošetilé. Dým kadidla je mi odporný. Novoluní a sabaty (soboty) nesnáším.‘ Toto tedy zrušil, aby nový Zákon našeho Pána Ježíše Krista, jenž není pod jhem poroby, nejevil známky lidské oběti.“

Další negativní komentáře se týkají obřízky, nařízení ohledně stravování, chrámu a šabatu.

Listy Ignáce z Antiochie

Ignác z Antiochie završuje oddělení pohanokřesťanské obce od jeruzalémské židokřesťanské církve.

„A slaví-li někdo s Židy Pesach nebo jiný svátek, spolčuje se tak s těmi, kteří zabili Pána a jeho apoštoly.“ (List Filipanům 14:1; Ignácovo autorství je ovšem sporné).

„Nedejte se zmást cizími naukami ani starými neužitečnými mýty. Jestliže dosud žijeme podle židovského zákona, přiznáváme, že jsme nedostali milost.“ (List Magnesijským 8:1).

Ignác naléhavě varuje před falešným učením, které hlásá, že Ježíš neměl tak docela fyzické tělo, ale že se tak pouze zdál; to je heretické učení známé jako doketismus (z řec. dokeó, zdání). Je možné, že Židé, vůči kterým se Ignác vymezuje ve svých dopisech, jsou ve skutečnosti právě doketisté.

Formování Nového zákona

Nejčastější otázka, se kterou se setkávám, když přednáším na univerzitách nebo v kostelech, je „jak vlastně vznikl Nový zákon?“ Protože církev vždycky věřila, že novozákonní texty jsou „inspirované“ (sepsané pod vlivem božského vnuknutí) a zcela zásadní prameny zachycující život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jakož i základní kameny křesťanské doktríny, je tato otázka zcela na místě.

K této problematice jsem se poprvé dostal před třiceti lety, když jsem v prvním ročníku na univerzitě začal chodit na přednášky zkoumání Nového zákona. Jedním z našich tehdejších materiálů byla kniha Merill Tenney New Testament Survey (1961). Merill Tenney vypočítává několik kritérií, kterých se raněkřesťanská církev při formování Nového zákona držela:

Ač tato kritéria znějí rozumně, tak takovou jasně definovanou metodologii bychom v patristické literatuře hledali marně. Řada raných spisů byla přijímána jako inspirované, aniž by splňovaly jedno nebo více výše zmíněných podmínek.

Podle mého názoru měla Merill Tenney také zmínit, že kánon byl potvrzován církevním koncilem – tato poznámka mi utkvěla v hlavě a v průběhu let ji nahlas vyslovili ještě jiní. Přesný seznam novozákonních spisů byl stvrzen třetím kartáginským koncilem v roce 397, problém je v tom, že se jednalo jen o lokální koncil a 27 novozákonních spisů bylo v té době již odsouhlaseno většinou církve… našli bychom ovšem nějaké výjimky.

Aby bylo jasno, Nový zákon:

Novozákonní kánon procházel vývojem v průběhu prvních 250–300 let křesťanských dějin. Kdyby byl skutečně v jednom kuse zjevený andělem nebo někde vykopán, byl by mnohem méně uvěřitelný. Část jeho historické validity pochází právě z faktu, že dokážeme vysledovat jeho vývoj v čase, i když ne s takovou přesností, s jakou bychom si přáli.

Ústní tradice

Ústní tradice byla ve starověku zcela běžnou komunikační metodou mezi mistrem a učedníky. V dobách před rozšířením papyru bylo psaní obtížné a také drahé. Psát rytím na hliněnou destičku sice šlo, ale jakmile destička uschla, už se nic opravovat nebo dopisovat do textu nedalo. Pergamen sice představoval pokrok, ale jeho užití bylo stále omezené. Rozšíření papyru naproti tomu představovalo přímo informační revoluci, srovnatelnou s rozšířením internetu v moderním světě.

I když se velké myšlenky začaly šířit v psané podobě světem, starověcí autoři byli vůči psanému slovu nadále skeptičtí; rozšířený byl názor, že zapsáním se drahocenné znalosti znehodnocují. Církevní historik Eusebios z Kaisareje v souvislosti s touto problematikou cituje Papiáše z Hierapole:

„Nelituji, že jsem ti vysvětlil a tím i potvrdil pravdu toho, co jsem od starších (presbyterois) jasně poznal a dobře si zapamatoval. Neposlouchal jsem jako mnozí ty, co mnoho mluví, ale ty, kteří učili pravdu. […] Nevěřil jsem, že mi napsané knihy více pomohou než živý hlas živých lidí.“ (Eusebios, Církevní dějiny).

Irenej z Lyonu cituje jinou část z Papiáše, kde ten prohlašuje, že se znal s apoštolem Janem. To by představovalo jeden z nejstarších odkazů na ústní tradici v raném křesťanství – Papiáš sepsal, co si pamatoval z úst Jana, Polykarpa a jiných, čili zapisoval ústní tradici.

Ježíšovy výroky

Ježíšovy vlastní výroky byly uznány jako inspirované velmi brzy po jeho vzkříšení, leč trvalo dvě až tři desetiletí, než začaly v křesťanských obcích obíhat v psané podobě. Jeden dobrý příklad ústní tradice nalezneme u Pavla, když promlouvá k předákům efezské obce:

„Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘“ (Sk 20:35).

Tento citát je obzvláště pozoruhodný, neboť evangelista Lukáš, autor Skutků apoštolských, tento výrok totiž nezanesl do svého evangelia. On se tento agrafon (z řec. nezapsaný) vlastně neobjevuje v žádném ze čtyř novozákonních evangelií a je tak důkazem, že Ježíšovy výroky byly v křesťanských obcích tradovány ústně.

Řada církevních historiků ale nesouhlasí s teorií, že se Ježíšovy výroky zpočátku šířily ústně: hrozilo by tak, že poselství bude překrouceno a tím by byla ohrožena i pravost celé evangelijní tradice. Tato část tématu „jak se tvořil Nový zákon“ je problematičtější a měli bychom mít neustále na paměti, že úkolem historika je prezentovat důkazy co možná nejobjektivněji – a vždycky uznávat, že se pracuje s teoriemi toho, jak se události před dvěma tisíci lety odehrály a ke kterým nemáme všechny důkazy.

Ježíšovy ústně tradované výroky se začaly sepisovat možná již koncem 40. let. Důvodem byla snaha ochránit obsah sdělení a uchovat jen ty skutečně „autoritativní“ výroky. Texty z Nag Hammádí nám vrhají trochu světla na tuto fázi vývoje evangelia. Knihovna z Nag Hammání je sbírka třinácti starověkých kodexů obsahujících více než padesát textů; objevena byla v roce 1945 zapečetěná v hliněné nádobě. Jen okolnosti jejího nálezu by vydaly na dobrodružný román.

Mezi texty z Nag Hammádí bychom nalezli také Tomášovo evangelium, které se nezdá být víc, než vcelku nahodilou sbírkou Ježíšových výroků (logií) neseřazených ani v žádném chronologickém nebo tematickém uspořádání. Některá logia mají téměř identické paralely v synoptických evangeliích (Marek, Matouš a Lukáš); např. logion 9 je shodné s podobenstvím o rozsévači. Některá jiná jsou ovšem odlišná, ba přímo bizarní. Jeden příklad za všechny:

„Ježíš řekl: Toto nebe pomine a pomine i to, které je nad ním. Mrtví nežijí a živí nebudou umírat. V dnech, kdy jste snědli to, co je mrtvé, udělali jste z toho živé. Co budete dělat, když byste byli v světle? V den, kdy jste byli jedním, stali jste se dvěma. Když se stanete dvěma, co budete dělat?“ (TmEv 11).

Je pravděpodobné, že křesťanští předáci začali kolem sebe slýchat pochybné výroky, jako je tenhle a usoudili, že je by nebylo od věci pořídit sbírku všech věrohodných, která by pak mohla být závazná. Většina badatelů považuje Markovo evangelium za nejstarší, za ním pak následují evangelia podle Matouše a Lukáše. Na přesném datu vzniku synoptických evangelií není shoda, běžně se uvádí se rozmezí od počátku 60. let (Marek) až do 80. let (Lukáš). Obtížnost přesnější datace vychází z faktu, že raní autoři jako např. Pavel z žádného evangelia přímo necitují. Přímé citace z evangelií se začínají objevovat až na počátku druhého století, kdy se navíc z Egypta rozšířilo užívání papyru.

Krátké shrnutí

Ježíš Nazaretský byl Žid prvního století, který hlásal své poselství zase Židům prvního století. Prvních patnáct let bylo „ježíšovské hnutí“ židovskou sektou nazývanou Cesta. Napětí, které panovalo v rámci židovství mezi palestinskými a diasporními Židy, se přirozeně promítlo i do raného křesťanství. Tenze ještě zesílily s příchodem Pavla z Tarsu a jeho úspěšné misie mezi pohany. Jak dokládá Nový zákon, i apoštolové mezi sebou měli své konflikty.

Související články

Zdroj

Původní článek „First Century Church History“ R. A. Bakera naleznete na stránkách Churchhistory101.com.

Autor

Al Baker je americký křesťanský pastor. Doktorát z raněkřesťanských dějin získal na University of St. Andrews ve Skotsku. Pět let přednášel na univerzitě a v současnosti slouží jako starší pastor u Troy Community Church ve státě Alabama. Je odborníkem na spirituální spisy Klementa z Alexandrie; mezi jeho další odborné zájmy patří gnostická knihovna z Nag Hammádí, spisy apoštolských otců, Konstantin Veliký a vztah raného křesťanství a vojenství. Dr. Bakera lze kontaktovat na e-mailu: abaker@churchhistory101.com.