Dějiny raného křesťanství v 4. století

R. A. Baker, Ph.D.

Publikováno: 13. září 2016. Poznámka na okraj: původní anglický článek není úplně dokončený, končí pojednáním o nikájském koncilu. Pokud originál bude někdy v budoucnu doplněný, určitě to zohledním. RB.

V poslední čtvrtině třetího století procházela římská říše změnami. V roce 284 se císařem stal Dioklecián (Diocletianus), který je považován za konzervativního reformátora, který chtěl říši vrátit k jejím historickým kořenům.

Dioklecián se obklopil symboly císařské moci. Ti, kteří k němu přicházeli se museli třikrát poklonit a oslovovat ho „domine“, čili pane. Křesťané se tou dobou stávali čím dál integrálnější součástí římské společnosti a kultury, sloužili ve státní správě i vojsku.

Růst církve

V druhé polovině třetího století církev rostla téměř ve všech provinciích římské říše. Máme zprávy (dopisy i záznamy z regionálních koncilů) o růstu počtu členů i biskupů, ale i několik zmínek o křesťanech z prostředí římské správy, které vůči nim nejsou nepřátelsky laděné, což svědčí o narůstajícím vlivu křesťanské komunity.

Křesťanství se ovšem nešířilo tak rychle, jak si někteří církevní vůdci (nebo i římští kritikové) představovali. Je pravdou, že křesťanství bylo přítomné v římských provinciích Galie a Británie, ale za hranice říše, tj. do střední a severní Evropy, téměř nepronikalo.

Máme velmi málo bližších informací o posledních třiceti letech třetího století, z dochovaných spisů se ale zdá, že církev měla ve svém čele několik schopných vůdců. Od Lactantia víme, že i císař Dioklecián předtím, se uchýlil k pronásledování, nějaké křesťany ve svých službách měl. Když si císař jednou pozval věštce, aby mu předpověděli budoucnost, křesťanští sluhové se křižovali, což věštce znervózňovalo. Dioklecián rušitele nechal zbičovat, a později svým vojevůdcům nařídil, aby všichni křesťanští vojáci obětovali císařskému kultu, nebo byli z armády propuštěni.

Pronásledování za Diokleciána

Dioklecián rozpoutal další kolo intenzivního pronásledování. Jednalo se o poslední pronásledování, kdy Římané křesťany zatýkali a popravovali.

Dne 23. února 303 byla stržena katedrála v maloasijské Nikomédii a druhého dne bylo vydáno nařízení, aby byly zbourány všechny církevní stavby. Křesťanům bylo dále nařízeno odevzdat úřadům ke spálením všechny posvátné knihy, měly být zabaveny posvátné předměty a zakázána křesťanská shromáždění. O několik měsíců později vyšel další edikt – zatykač na všechny křesťanské kněze. Úřady musely brzy zatýkání zastavit, protože vězení praskala ve švech. Na začátku roku 304 bylo křesťanům pod pohrůžkou smrti nařízeno obětovat císařovi. Později toho roku císař Dioklecián abdikoval a jeho nástupcem se stal Galerius. Pronásledování tím ale neskončilo, právě naopak, bylo ještě zintenzivněno a jeho konec přišel až po Galeriově smrti v roce 311.

Poznámka na okraj – jak již bylo zmíněno v předchozích článcích, je třeba brát v potaz, že římská pronásledování křesťanů jen zřídkakdy týkala území celé římské říše. Toto konkrétní pronásledování probíhalo víceméně jen ve východní části říše.

Někteří ze zatčených biskupů byli popraveni a další byli přinuceni k vydání posvátných knih. Stávalo se, že někteří biskupové úřadům místo nich vydaly staré řecké texty o medicíně a v některých případech úředníci, zvláště ti, kteří s pronásledováním osobně nesouhlasili, přimhouřili oči a přijali je a oficiálně zničili jako by to byly křesťanské spisů. V severní Africe úřady nejprve přikročily ke spálení kostelů, což křesťany upozornilo na blížící se problémy a dalo čas se zachránit.

Eusebios z Kaisareje plasticky popisuje krutá mučení, kterým byli křesťané vystaveni:

„I Takový byl boj Egypťanů, kteří v Tyru bojovali za víru. Avšak zaslouží si náš obdiv i ti Egypťané, kteří se stali mučedníky ve své vlastní vlasti. Vždyť zde nespočet mužů, žen a dětí obětovali svůj časný život za učení našeho Spasitele a zemřeli rozličnou smrtí. Jedni byli rozdíráni želenými drápy, bičováni, nesčetnými způsoby mučeni - již vyprávění o tom budí hrůzu - a potom odevzdáni plamenům. Jiní byli utopeni v moři. Jiní zase dobrovolně nabízeli svou šíji katům. Někteří umírali při mučení, jiní zemřeli hladem, jiní byli ukřižováni jiní mučeni na způsob zločinců nebo ještě krutějším způsobem. Byli totiž přibiti hlavou dolů a tak dlouho viseli, dokud nezemřeli na kříži hladem.

Nelze ani vylíčit, jaká muka vytrpěli mučedníci v Thébách […] Jiné [ženy] zase byly přivázány na větve stromů a tak umíraly. Strojem si totiž přitáhli k sobě velmi silné větve, přivázali jednu nohu mučedníka k větvi a větev pak nechali vymrštit do původní polohy. To si vymyslili proto, aby údy mučedníků byly jedním rázem od sebe odtrženy. A toto se dělo ne několik málo dní nebo vůbec krátký čas, nýbrž nepřetržitě více let. Jednou jich bylo usmrceno více než 10, jindy zase více než 20. […] Muži s ženami a dětmi byli zabíjeni různým způsobem. Já sám jsem viděl za svého pobytu v té krajině, kolik najednou v jednom dni jich bylo sťato nebo upáleno. Soudcův meč byl již tupý a až k nepotřebě vylámán. Kati se musili střídat, jak byli unaveni.“ (Eusebios, Církevní dějiny).

Po tomto popisu nejrůznějších útrap Eusebios líčí, že i někteří Římané už byli tímto vším přesyceni:

„Na to vyšel rozkaz vypíchat křesťanům oči a zchromit jim nohy. Toto byla jejich laskavost, to byl mírnější trest. Laskavostí bezbožných bylo množství lidu buď vypíchnuto pravé oko a pak žhavým železem vypáleno nebo levá noha pod kolenem žhavým železem zchromena. Jejich počet nebylo vůbec možné zjistit. Pak byli odsouzeni do rudných dolů v provincii. Spíše k dalšímu mučení než k práci. Jiní podstoupili zase jiné boje. Nejsme schopni vypočítat všechno, co vytrpěli a slovy se nedá vylíčit jejich krásné chování. V těchto bojích se šlechetní Kristovi mučedníci vyznamenali před celým světem. […] Na nich bylo jasně vidět nevýslovnou božskou moc našeho Spasitele. Uvádět každého jménem, to by trvalo dlouho, neřku-li bylo by to nemožné.“ (Eusebios, Církevní dějiny).

Tuto poslední zmínku, že Římané zmírnili trest pro křesťany z popravy na vypíchnutí oka, si později ještě připomeneme v kapitole o Konstantinovi a jeho roli v nikájském koncilu. Toto pronásledování bylo sice strašlivé, ale když skončilo, nastala pro křesťanství nová éra.

Nástup Konstantina Velikého

Zatímco probíhalo pronásledování na východě říše, situace v západních provinciích byla o mnoho klidnější. Za vlády Konstantinova otce Constantia Chlora byly sice bourány kostely v Galii, Hispánii a Británii, ale tím pronásledování končilo; o popravách žádné doklady nemáme. Kromě Constantiovy evidentní smířlivosti je pozoruhodné, že jeho dcera a Konstantinova nevlastní sestra, dostala jméno Anastázie, což řecky znamená vzkříšení. Lze tak uvažovat o určitém křesťanském působení v Constantiově okolí.

Říše byla rozdělena mezi čtyři císaře, reps. dva augusty, kteří měli každý pod sebou jednoho zástupce s titulem caesar. Situaci dále znepřehledňovaly vnitřní konflikty a občanské války. Když Constantius Chlorus v roce 306 zemřel, provolali vojáci jeho nástupcem jeho syna Konstantina. Proti Konstantinovi se v roce 310 vzbouřil jeho tchán Maximianus, ale Konstantin tento pokus rychle potlačil. V roce 311 zemřel Galerius, kterého na východě nahradil Maximinus Daia, který se pustil do boje s nejstarším císařem Liciniem. Ten uzavřel spojenectví s Konstantinem.

V roce 312 se Konstantin utkal v bitvě u Milvijského mostu s Maximianovým synem Maxentiem o nadvládu nad západní částí říše. Podle Lactantia měl Konstantin vidění (Eusebios později doplnil, že se tak stalo před bitvou), kdy se mu na nebi zjevil kříž a z nebe zazněl hlas „v tomto znamení zvítězíš!“ Konstantinovi se podařilo nepřátelskou armádu porazit a sám Maxentius při ústupu utonul v řece Tibeře. I když podrobnosti jsou kusé, zdá se, že Konstantin o křesťanství věděl dost na to, aby uvěřil, že jeho vidění pochází od křesťanského Boha a že jím byl vyvolen (či předurčen), aby říši vládl. A tehdy Konstantin přijal křesťanství; o jeho vztahu ke křesťanské víře se ale budeme zabývat později.

Díky tomuto vítězství Konstantin stál v západní části říše jako samovládce. V roce 313 s císařem východu Liciniem podepsal milánské ujednání. V dějinách křesťanství se jednalo o mimořádný zlom. Edikt milánský všem občanům impéria zaručil náboženskou svobodu – mohli zcela volně vyznávat jakékoliv náboženství bez zásahu státu. Tím se křesťanství ještě nestávalo římským státním náboženstvím, ale znamenalo to konec pronásledování křesťanů.

Konstantin a Licinius se také dohodli na míru, čímž ukončili více než dvacet let trvající občanskou válku. Licinius později na východě edikt milánský porušoval a křesťany utiskoval, avšak Konstantin na západě byl vůči nim tolerantní. V roce 324 příměří mezi oběma císaři skončilo, Konstantin Licinia porazil a stal se tak jediným vládcem římské říše.

Církevní rozkoly

Podobně, jako i v předchozích dobách, i tentokrát před církví stála významná otázka, co s odpadlíky od víry. Na východě říše, kde pronásledování bylo nejtvrdší, byla církev vůči těm křesťanům, kteří tím či oním způsobem selhali, obecně shovívavější. Na západě, a především v severní Africe, se tehdy uplatňoval přístup mnohem nesmlouvavější. A tak zatímco někteří biskupové dokázali uspokojit úřady opisy gnostických spisů, když byli vyzváni, aby vydali křesťanské svaté texty, v některých částech severní Afriky bylo vydání jakýchkoliv dokumentů – či jen náznak spolupráce s pronásledovateli – považováno za apostazi.

Donatus a donatisté

V Kartágu se rozhořel spor ohledně biskupa Caeciliana, který byl vysvěcen traditorem („zrádcem“), čili někým, kdo se během pronásledování uvolil vykonat oběť císařskému kultu nebo vydal posvátné texty ke spálení. Někdy v té době se na venkově vynořil mu jménem Donatus, který se pohyboval po celé Numidii, znovu křtil odpadlé kněze, které tím znovuopravňoval ke kázání či sloužení eucharistie. Již v dřívější době se církev shodla, že není nutné lidi znovu křtít, a to ani kdyby byli předtím pokřtěni nějakou neortodoxní sektou. Donatus ale na to nedbal a bez jakékoliv autority křtil v diecézi, která měla v čele ortodoxního biskupa.

Donatus kolem sebe shromáždil skupinu konzervativních křesťanů, kteří odmítali přijímat svátosti od někoho, kdo v dobách pronásledování od církve odpadl. Numidští biskupové v roce 312 svolali koncil, který Caeciliana sesadil, konflikt tím ale zažehnán nebyl. Krátce poté se totiž císař Konstantin Caeciliana a jeho stoupenců zastal. Donatisté se proti tomu odvolali a žádali uspořádat nový koncil, kde by zasedli biskupové z Galie, kterým se pronásledování vyhnulo a tudíž mezi nimi odpadlíci nebyli. Konstantin jim vyhověl a koncil svolal a jeho předsedou ustanovil římského biskupa Miltiadata.

Koncil rozhodl ve prospěch Caeciliana, ale donatisté se proti rozhodnutí dále odvolali na základě toho, že Miltiadata dosadil do úřadu Marcellinus, který sám byl také traditor. Konstantin se podvolil a svolal nový, ještě větší koncil do Arles v naději, že se celou situaci podaří urovnat. Císař se koncilu osobně zúčastnil spolu s třiatřiceti biskupy (z toho tři z Británie), kteří odhlasovali různé kánony, čili posudky – a Donatus byl za své činy opět odsouzen. Když se koncil vypořádal s Donatem, zaměřil svou pozornost k jiným věcem, jako datum slavení Velikonoc, pravidla ohledně stěhování kněží z jedné provincie do druhé a také rozhodl, že církev nebude znovu křtít odpadlíky nebo bývalé členy heretických sekt.

Donatus a jeho církev fungovala dále, ba dokonce rostla a přetrvala až do pátého století.

Areios a ariánství

Příběh o Areiovi, podobně jako Donatus, má svůj počátek v římském pronásledování a otázce přístupu k odpadlíkům. Biskupové v Egyptě byli rozděleni ohledně toho, jak přísně s navrátilci jednat během pokání. Alexandrijský biskup Petr a biskup Horního Egypta Melétios – toho času oba ve vězení – se dostali do tak ostrého konfliktu, že jim celu museli přetnout oponou, aby je od sebe oddělili. Melétios reprezentoval mnichy z egyptské pouště, byl proto zvyklý na kázeň a přísný režim a biskupa Petra považoval za příliš laxního.

Po skončení pronásledování byli oba propuštěni, jejich konflikt ale přetrval a nakonec přerostl v hlubokou církevní krizi. Z melétiovského tábora vzešel vzdělaný a charismatický muž jménem Areios, kterého za tvrdošíjnou podporu biskupa Melétia nejméně dva koncily z církve exkomunikovaly. Události nabraly zvláštní spád, když byl biskup Petr opět zatčen a popraven. Areios potom přešel na „katolickou“ stranu a dokonce byl Petrovým nástupcem jmenován presbyterem. Melétiovci Areia, který si získal pověst jako schopného a vzdělaného řečníka, prohlásili za traditora a snažili se jeho vliv omezit.

Órigenovská kontroverze

Órigenovská kontroverze se týkala některých spisů velkého církevního otce Órigena z Alexandrie. Areios Órigena vytáhl zpět na světlo a rozpoutal konflikt, který byl prvním velkým teologickým sporem ohledně definice svaté trojice a také důvodem, proč císař Konstantin v roce 325 svolal první „katolický“ koncil do maloasijské Nikáje.

I po Órigenově smrti v roce 253 se církevní otcové a myslitelé přeli o to, jak do sebe zapadají koncepty Otce a Syna. Areios se přidržel Klementa Alexandrijského a Órigena a prohlašoval, že „nesplozený“ je pouze Otec a tudíž mu žádný není rovný. Ježíš naproti tomu byl splozený, čili Otcem stvořený. Pokud byl Ježíš stvořený, pak předtím existovala doba, kdy nebyl.

Vyřknutí této myšlenky znamenalo Areiův konec. Melétiovci volali po jeho potrestání a koncil, který byl svolán v roce 318 a zúčastnila se ho více než stovka biskupů, ho odsoudil jako kacíře a poslal do vyhnanství. V době svolání nikájského koncilu pak v Alexandrii zuřil skutečný boj o moc: ariáni založili vlastní kongregaci s vlastním vedením, čímž se v Egyptě vytvořily dvě oddělené církve (denominace). A taková situace byla pro císaře Konstantina nepřijatelná.

Konstantin a víra

K pochopení Konstantinovy role v křesťanství je třeba porozumět tomu, jak on sám církev vnímal. Musíme si uvědomit, že Konstantinovi šlo v prvé řadě o mír a jednotu – a otázky teologické či doktrinální jej zajímaly jen do té míry, pokud vedly k církevní jednotě.

Nepřemožitelné Slunce

Mnozí kritikové Konstantinovi vyčítají, že jeho přístup k církvi byl motivován politickými aspiracemi. Je obecně přijímáno, že jeho obrácení ke křesťanství nebylo upřímné a nadále byl ctitelem boha Slunce. Podle dochovaných záznamů se zdá, že Konstantin se na jedné straně oddával nejrůznějším aspektům vzývání slunečního božstva, na straně druhé se věnoval křesťanské dobročinnosti. Mějme ovšem na paměti, že sami křesťané ještě v dobách před Konstantinem některé aspekty uctívání Slunce převzali. Klement Alexandrijský vykresluje Krista jako slunečního boha, prohánějícího se po obloze v ohnivém voze. Pohané někdy podezřívali křesťany z uctívání Slunce, protože se scházeli v neděli ráno (ke slavnosti dne Páně). Počátkem čtvrtého století došlo ke ztotožnění zrození slunečního boha (slavnosti slunovratu) s narozením Ježíše – akorát nemáme doklad o tom, kdo přesně s tím začal.

S přihlédnutím k těmto faktům je tak snad už nepřekvapuje, že Konstantin zůstával u svého Slunce, které bylo i zobrazováno na jeho mincích a dalších odznacích císařské moci. Z jeho dopisů je ovšem více než zřejmé, že on sám se považoval za křesťana a císařského vůdce církve. Je pravdou, že Konstantin přijal křest až na smrtelném loži, ale na tom by nebylo nic divného; například někteří odpadlíci byli podobně do církevního společenství přijímáni zpět až v hodině smrti.

Nikájský koncil

O slavném nikájském koncilu panuje řada mýtů a pochybných představ. Nikájský koncil např.:

Marně bychom na něm hledali také hlasování o trojici, o oficiálních biblických bohoslužebných textech či gnostických spisech nebo prohlášení křesťanství státním náboženstvím římské říše.

Konstantinova role

Když se Konstantin zbavil Licinia a stal se jediným vládcem říše, téměř okamžitě se mu začaly donášet zprávy, že egyptská církev se kvůli konfliktu mezi biskupem Alexandrem a presbyterem Areiem nacházela ve stavu chaosu. Konstantin se začal považovat za cosi na způsob platónského filosofa-krále – císaře, jenž je zároveň duchovním vůdcem církve. Jen co se pokusil pomoct s řešením donatistické krize, už se na něho valila ariánská krize v Egyptě. Vyslal proto hispánského biskupa Hosia, aby se oba protivníky pokusil smířit a kromě toho Konstantin svolal „ekumenický“ koncil (oikúmeniké synodos), který církvi měl přinést mír.

Poslové byli vysláni do všech koutů říše, aby biskupům doručili pozvání (a někdy rozkaz) na tento vskutku mamutí koncil. Původně se měl konat v Ankýře, ale císař ho později přesunul do svého letního sídla v Nikáji. Zúčastnilo se kolem 220 biskupů, většinou z východní části říše. Ze západu pocházela asi osmina delegátů, ze samotného Říma dorazili jen dva presbyteři.

Koncil začal slavnostním obřadem ve velkém sále. Biskupové seděli v řadách podél zdí. Na druhém konci sálu byl umístěn trůn pro císaře a uprostřed bylo malé ohniště připomínající oltář. Postupně vešli tři sluhové a přítomné biskupy vyzvali, aby povstali. Pak vešel Konstantin oděný v nachové. Konstantin byl vysoký muž s velkou hlavou, který se pohyboval s lehkostí atleta. Zrak se mu upíral mírně dolů k zemi, což mělo navozovat dojem pokory. Když došel ke svému místu, přelétl pohledem biskupy, aby se posadili. Ti ale na znamení úcty císaři pokynuli, aby se usadil první. Císař se posadil a biskupové následovali.

Pak bylo přečteno prohlášení (snad napsané Konstantinem), v němž byli biskupové přivítáni na koncilu a také vyjádřeno potěšení nad tím, že v říši opět zavládl mír. Nyní bylo úmyslem císaře, aby mír zavládl také v církvi Kristově. Rufinus píše, že sluha Konstantinovi přinesl plnou náruč svitků s dopisy z celé říše. Bylo ohlášeno, že v těchto dopisech se nachází obvinění a stížnosti vznášené biskupy proti jiným biskupům. Císař pak přítomným sdělil, že žádný z nich nečetl a že si na tomto koncilu přeje pohřbít všechny nesváry a hořkosti. Následně nařídil sluhovi, aby dopisy přede všemi na oltáři spálil.

Když koncil pokročil, biskupům začalo být zřejmé, že Konstantin rozuměl řecky. Pokyvoval hlavou, když biskupové hovořili a čas od času sám pronesl nějaký komentář. Podle Sókrata Scholastika Konstantin pokáral konstantinopolského biskupa Akesia, když řekl: „Akesie, vezmi si žebřík a vyšplhej si do nebe sám.“ To na biskupy udělalo dojem, protože tak císař dal najevo, že má o teologicko-doktrinální debatu skutečný zájem.

Teologická debata

V retrospektivě je zřejmé, že Konstantin usilovat více o jednotu církve, než o otázky teologie nebo doktríny. Nikájský koncil přijal do církve zpět tři muže, kteří byli předchozími menšími koncily vyloučeni, včetně Eusebia z Kaisareje. Neunikli ovšem trestu za své postoje ke vztahu Ježíše a Otce – což byl vlastně stejný důvod, pro který Konstantin nikájský koncil svolal, tj. vypořádat se s ariánstvím. Eusebios na koncilu mohl na svou obhajobu přečíst vlastní krátké vyznání víry, které se Konstantinovi zamlouvalo a chtěl, aby jej biskupové bez debat přijali.

I přes císařovo naléhání létala vzduchem různá obvinění a byl předvolán i Areios, aby dostal možnost své myšlenky hájit. Když Areios začal s vysvětlováním svého pohledu na přirozenost Krista, někteří biskupové si dali klapky na uši, aby to nemuseli poslouchat. Nakonec se přešlo k hlasování o tom, zda Areios nadále smí tyto názory zastávat, které jednomyslně dopadlo v Areiův neprospěch (jen dva biskupové se zdrželi). Ariánství tak bylo odsouzeno. Je třeba si uvědomit, že toto hlasování se netýkalo samotného Ježíšova božství nebo trojice, ale čistě ariánských názorů a zda je Areios směl nadále prosazovat.

Konstantin trval na tom, aby se do vyznání víry přidal pojem homoúsios, čili stejné podstaty (s Otcem). Podle některých k tomu Konstantina přivedly órigenovské ideje. Homoúsios bylo už nějakých sedmdesát let předtím užito ve sporu Dionýsia Alexandrijského s Dionýsiem Římským o trojici. Nebyl to tedy novým pojem, ale jeho užívání bylo omezené, protože nemělo oporu v Novém zákoně. Německý církevní historik Hans Lietzmann to od Konstantina pokládá za „amatérskou teologii“, ale zároveň uznává, že vedle Dionýsia jím operoval také Pavel ze Samosaty.

Církvi šlo o objasnění toho, jak přesně se podstata Ježíše vztahovala k podstatě Otce. V Janově evangelium vždy jednoduše stálo: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (= teologie logu). Problém vždycky spočíval ve výkladu. Raněkřesťanští autoři k těmto konceptům v dřívějších letech přistupovali mnohem jednodušeji. Když muži jako Pavel ze Samosaty nebo Areios začali hlásat věci, které se vymykaly zavedenému uvažování, ostatní se proti nim postavili a definice se tak začaly hnát na úplně jinou úroveň. Jeden by si mohl přát, aby všechno bylo prosté, ale velcí církevní myslitelé se konec konců snažili porozumět a vysvětlit věci, které vždycky byly považovány za záhadné. Jak mohl na sebe Bůh vzít podobu člověka… a zemřít? Některým to připadalo postavené na hlavu.

Ariánství bylo nakonec odsouzeno, bylo navrženo vyznání víry (snad až s příliš velkým ohledem na Areiovo učení) a bylo přijato na dvacet kánonů. Z těch významnějších to bylo ujednání o slavení Velikonoc nebo některá pravidla pro biskupy.

Datum slavení Velikonoc

Datum slavení Velikonoc a tím pádem dne Ježíšova zmrtvýchvstání bylo v raném křesťanství vždycky poněkud kontroverzní. Východní církve měly ve zvyku se přidržovat židovského kalendáře a Velikonoce slavic v neděli po Pesachu. Západní církve se držely římského kalendáře, který se s tím židovským úplně nekryl, a proto slavily Velikonoc jindy, v pevně stanovená data, o kterých rozhodovalo lokální církevní vedení. Kánon přijatý nikájským koncilem rozhodl, že je zakázáno „slavit s Židy“, z čehož vyvěraly křesťanské protižidovské postoje předchozích staletí.

Problematice týkající se biskupství se dostalo velké pozornosti na koncilu v Arles a také téměř všech pozdějších koncilech, o kterých máme zprávy. Nikája v tom nebyl výjimkou. Když Melétios a Donatus dosazovali vlastní pochybné biskupy a hodnostáře, „ortodoxní“ biskupové v tom viděli velkou hrozbu pro stabilitu a řízení církve.

Nikájské vyznání víry

Jednou z nejvýznamnějších věcí, které nikájský koncil přijal, bylo vyznání víry, které shrnovalo církevní učení ohledně teologie, christologie a trojice. Jak již bylo zmíněno, velkou kontraverzi způsobil výraz homoúsios. Nikájské vyznání nebylo stoprocentně přijímané ani v době, kdy vzniklo; poměrně brzy začalo být kritizováno a nakonec bylo přepsáno na konstantinopolském koncilu v roce 381.

Závěr koncilu

25. července 325 Konstantin uspořádal slavnostní banket při příležitosti konce nikájského koncilu. Konstantin už před koncilem několika biskupům přispěl finančně nebo jim daroval budovy, ale nyní byl velkorysejší a přítomné biskupy ve velkém sále bohatě obdaroval. Konstantin obcházel sál, zdravil se s přítomnými, líbal je na rány získané za římského pronásledování, včetně useknutých prstů či prázdných očních důlků, a žádal je, aby na něho pamatovali ve svých motlitbách. Dále naléhal, aby se pevně zasazovali o mír, kterého bylo na tomto koncilu dosaženo.

I když byl císař naplněn optimismem, někteří biskupové už tak nadšení nebyli. Přijaté vyznání víry bylo navrženo novicem, obsahovalo klíčový pojem bez podpory v Písmu a vůbec nebylo dobře promyšlené. Všem bylo jasné, že se církev nyní nacházela do určité míry pod státní kontrolou. Kde byli biskupové exkomunikovaní, císař kličkoval, aby rozhodnutí zvrátil, jako třeba v případě Eusebia z Kaisareje. Exkomunikovaní biskupové také mohli být vládou posíláni do vyhnanství.

Většinou ale byli biskupové rádi, že období pronásledování je za nimi. Teologické otázky diskutované na koncilu v Nikáji byly řešeny ještě v budoucnu, a ani ariánství nebylo zdaleka u konce, nýbrž představovalo problém ještě dalších šedesát let.

Související články

Zdroj

Původní článek „Fourth Century Church History“ R. A Bakera naleznete na stránkách Churchhistory101.com.

Autor

Al Baker je americký křesťanský pastor. Doktorát z raněkřesťanských dějin získal na University of St. Andrews ve Skotsku. Pět let přednášel na univerzitě a v současnosti slouží jako starší pastor u Troy Community Church ve státě Alabama. Je odborníkem na spirituální spisy Klementa z Alexandrie; mezi jeho další odborné zájmy patří gnostická knihovna z Nag Hammádí, spisy apoštolských otců, Konstantin Veliký a vztah raného křesťanství a vojenství. Dr. Bakera lze kontaktovat na e-mailu: abaker@churchhistory101.com.