Dějiny jižního Tichomoří

David Stanley

Publikováno: 28. září 2017

Oceánie je pozoruhodný kout světa, jemuž v řadě věcí náleží přívlastek „poslední“. Oceánie byla poslední oblastí osídlenou lidmi; byla poslední, kterou objevili Evropané; a byla poslední, kterou Evropané kolonizovali i dekolonizovali.

Všechno začalo před 50 000 lety, kdy do Nové Guineje a Austrálie, které tehdy ještě tvořily jednu pevninskou masu, přišli papuánsky hovořící australoidní migranti z jihovýchodní Asie. Ostrov Buka v Severních Šalomounových ostrovech (dnes součást Šalomounových ostrovů a Papuy-Nové Guineje) byl Papuánci osídlen před 30 000 lety. Během pleistocénu (doby ledové) byla hladina moře o 150 metrů nižší a úzké průlivy se z Indonésie daly překonat i na primitivních plavidlech. Poté, co byli Aboriginci stoupající vodou před 10 000 lety v Austrálii odříznuti od okolního světa, zakonzervovali si svou paleolitickou kulturu (starší doba kamenná) a ta jim zůstala prakticky až do moderní doby.

O dávných dějinách papuánských obyvatel Nové Guineje dnes víme jen velmi málo, protože jejich původní pobřežní sídliště jsou dnes pod hladinou moře. Ví se však, že nepoužívali australonéský jazyk a vyznačovali se konvexním nosem. Podobné drobné tmavé lidi nalezneme i v nejrůznějších dalších částech Asie (např. filipínští negritové). Některé jihoindické drávidovské populace jsou také nevysoké a tmavé, což by ukazovalo na směr, odkud tyto migrace směřovaly. Tyto před-austronéské společnosti byly egalitářské, náboženské obřady prováděly komunitně a v jejich umění převažují kurvilineání motivy.

Austronésané

Dalšími příchozími byli Austronésané, světlejší lidé se širokým nosem, kteří kolem roku 3000 př. n. l. migrovali z Tchajwanu na Filipíny a o tisíc let později z Filipín do Indonésie a melanéské pobřeží. Tvořili enklávy na pobřeží Nové Guineje, ale postupem času osídlili melanéské ostrovy až k Fidži. Austronésané se smísili s Papuánci a z jejich potomků pochází dnešní Melanésané; na západních Šalomounových ostrovech stále hovoří papuánskými jazyky. Papuánci vyvinuli neolitickou (mladší doba kamenná) kulturu dávno před Austronésany: nejstarší doklad o zemědělství v západní vysočině Papuy-Nové Guineje pochází z roku 4000 př. n. l., to znamená, že k přerodu z lovecko-sběračské společnosti muselo dojít ještě dávno před tím.

Austronésané téměř určitě přinesli technologii keramiky a disponovali lepšími kánoemi. Z období 1500 př. n. l. – 500 př. n. l. pochází charakteristická keramika lapitské kultury, která je nalézána od Nové Británie přes Novou Kaledonii až po Tongu a Samou. Lapitská keramika archeologům nejen umožnila studium melanéské prehistorie, ale také do určité míry zmapovat migraci austronésky mluvících Polynésanů. Lidé lapitské kultury byli zdatní obchodníci: výrobky z obsidiánu putovaly z Nové Británie až na Santa Cruz v Šalomounových ostrovech, což je nějakých 1700 kilometrů. Nejpozději kolem roku 300 n. l. Polynésané přestali vyrábět keramiku.

Za pozornost stojí, že v období mezi třetím a druhým tisíciletím př. n. l. probíhala stálá migrace lidí z jihovýchodní Asie a jižní Číny do Indonésie. Všichni obyvatelé ostrovů jihovýchodní Asie používají austronéské jazyky – a Polynésané byli předvojem této migrace. Tyto populační pohyby můžeme pozorovat i dnes, např. na jávanské kolonizaci západní Papuy a polynéské migraci na Nový Zéland, Havajské ostrovy a do Ameriky. Nedávný výzkum DNA prokázal, že Polynésané na Filipíny, Novou Guineu, Fidži, Samou a do Indonésie dorazili z Tchajwanu.

Zajímavá teorie, že obyvatelé Oceánie přišli původně z Ameriky, se dnes už přežila. Austronéskými jazyky se dnes hovoří od Madagaskaru až po Velikonoční ostrov a Havaj. Všechny rostliny dovezené do staré Polynésie s výjimkou sladkých brambor pocházejí z jihovýchodní Asie. Endemické tichomořské choroby, např. lepra nebo sloní nemoc, se v Americe nevyskytovaly. Polynéská kultura si udržuje úžasnou kontinuitu, která se projevuje v motivech současných polynéských tetování nebo tapě, které nápadně připomínají motivy na dávné lapitské keramice.

Osídlení Polynésie

Před třemi a půl tisíci lety se staří Polynésané vydali na cestu z jihovýchodní Asie na cestu, aby osídlili ostrovy Polynésie. Byli to zdatní mořeplavci, kteří na dlouhých kánoích s dvojitým trupem s velkými vesly a pandanovými plachtami dokázali urazit obrovské vzdálenosti otevřeným oceánem. Navigaci prováděli pomocí slunce, hvězd, mořských proudů, vln, větrů, oblak a letu ptáků. Lidé lapitské kultury úmyslně pluli proti převládajícím větrům a proudům a někdy kolem roku 1500 př. n. l. přistáli na Bismarckově souostroví, v roce 1300 př. n. l. na Tonze a roku 1000 př. n. l. na Samoe. Někdy na přelomu letopočtu vyrazili z těchto míst – pravlasti v polynéském folklóru označované jako Havaiki – dále do východního Tichomoří.

Někteří Polynésané se kolem roku 300 př. n. l., snad kvůli přelidnění, přesunuly ze Samoy na Společenské ostrovy a Markézy. Přibližně v téže době se část Polynésanů, pravděpodobně původem z Tuvalu nebo Futuny, stahovala zase na západ na Šalomounovy ostrovy. Havajské ostrovy (kolem roku 200), Velikonoční ostrov (r. 300) a Mangareva (r. 900) byly obsazeny Polynésany původem z Markéz. Cookovy ostrovy (r. 800), Tuamotu (r. 900) a Nový Zéland (1100) pravděpodobně osídlili migranti ze Společenských ostrovů. Kamenné paličky, vytesávané sošky či teslice se na Samoe nebo Tonze (západní Polynésie) nevyskytovaly, což by znamenalo, že jsou až pozdějším výtvorem polynéských kultur.

Migrační toky a osidlování ostrovů nebyly bezcílné toulky po moři, ale cílené kolonizační expedice. Polynésané se poté mohli zase stejnou cestou vrátit, odkud přišli, což mnohdy i dělali. Že se Tichý oceán, i navzdory převládajícím větrům a proudům, dá překonat i bez pomoci moderního navigačního vybavení bylo prokázáno v roce 1976, když Hokule’a – zrekonstruovaná domorodá kánoe – překonala vzdálenost 5000 kilometrů a doplula z Havaje na Tahiti. Mikronéský navigátor Mau Piailug určoval kurs podle vln a postavení hvězd, což se ukázalo jako velmi přesná metoda. Další metodou, jak určit, že se nedaleko nachází ostrov, jsou oblaka (která se drží při vrcholcích hor a nehýbou se), mořští ptáci (terejové létají 50 kilometrů od pobřeží, fregatky až 80 kilometrů) a tajemná te lapa – záblesky světla pod hladinou, které se vyskytují 120–150 kilometrů od pobřeží ostrovů a blíže k nim zase mizí.

Polynésané představují skutečné objevitele Tichomoří, kteří své nejdelší plavby podnikli dávno předtím, než Evropané vůbec tušili existenci tohoto oceánu. Když své dvojité kánoe svázali dohromady, mohli na nich převážet zvířata a rostliny. Pronikli na jih až k Jižnímu ostrovu Nového Zélandu, na sever až k Havaji a na východ až k Velikonočnímu ostrovu – plných 13 000 kilometrů od míst, o kterých se předpokládá, do Tichého oceánu poprvé vstoupili.

Neolitická společnost

Obyvatelé Polynésie, Mikronésie a Melanésie měli zahrady a chovali pár domácích zvířat. Taro se pěstovalo na důmyslných terasovitých polích nebo organických dírách. Chlebovník se zakopal a nechal kvasit (dodnes jde o tradiční lahůdku). V lagunách se stavěly kamenná jezírka na ryby nebo rybí pasti. Pandanové a palmové listy se splétaly a vyráběly se z nich nejrůznější předměty. Na větších ostrovech práce tvořila velkou nadhodnotu, která vedla k vzniku mocných vládnoucích vrstev. Obyčejní lidé žili ve strachu ze svých bohů a náčelníků.

Polynésané a Melanésané byli kanibalové, i když intenzita této praktiky se u jednotlivých skupin lišila: např. na Markézách byl běžný, ale naopak na Tahiti celkem vzácný. První evropští mořeplavci se občas setkávali s tím, že domorodci při setkáni poklekli vedle nich a začali je osahávat, mačkat stehna a štípat do zadku – snažili se tak odhadnout, zda jsou běloši dobří k jídlu. Domorodci věřili, že snědením nepřítele na ně přejde jeho duchovní síla (či mana). Rovněž snědení nenáviděného protivníka se pokládalo za nejvyšší formu pokoření. Někteří Melanésané nově příchozí bledé tváře s „odstranitelnou kůží“ (oblečení a klobouky) měli za zlé duchy, snad dávno zemřelé předky, kteří přišli kmen potrestat za porušení nějakého zvyku či náboženské normy.

Jean-Jacques Rousseau a racionalisté z 18. století vytvořili romantickou představu „vznešeného divocha“ – člověka v ideálním stavu existence a v plné harmonii s přírodou. Tento obraz ovšem popíral společenskou nerovnost, kanibalismus a války, které byly nedílnou součástí života domorodců na ostrovech. Podobně ale i dnes literatura o cestování a exotických krajinách ignoruje chudobu a hospodářské a politické nesnáze tichomořských národů. Vzdor všemu si však pohádka o tichomořských ostrovech nadále udržuje své kouzlo.

Příchod Evropanů

Španělé

První Evropané, kteří se objevili v Tichomoří, byli Španělé a Portugalci. Španělé zde hledali zlato a stříbro, nová území a kolonie a také se snažili konvertovat pohanské domorodce ke křesťanství. Portugalcům naproti tomu šlo o nalezení bezpečné cesty z Evropy na Moluky, ostrovy proslulé svou produkcí koření. Vasco Núñez de Balboa byl prvním Evropanem, který spatřil Tichý oceán, když v roce 1513 překonal Panamskou šíji a objevil „Jižní moře“ (Mar del Sur – oproti „Severnímu moři“, Mar del Norte, což bylo Karibské moře). 28. listopadu 1520 tři lodě pod velením Fernãa de Magalhães obepluly Jižní Ameriku a vstoupily do Tichého oceánu. Poté zamířily na severovýchod a o dva měsíce později přistály na Guamu. Sám Magalhães byl zabit na Filipínách, ale zbytek jeho lidí se v září 1522 vrátil do Španělska. První cesta kolem světa trvala tři roky.

V roce 1568 Álvaro de Mendaña připlul z Peru na Šalomounovy ostrovy ve snaze najít zlato. Při druhé expedici v roce 1595 Mendaña objevil jižní Markézské ostrovy. Expedice jeho někdejšího navigátora Pedra Fendandese de Queirós z ostrova Espiritu Santo (v dnešním Vanuatu) do Mexika v roce 1606, v hnijících lodích proti převládajícímu větru, s vyhladovělou a umírající posádkou, patří mezi nejpozoruhodnější podniky v dějinách objevování Pacifiku. Španělští mořeplavci v 16. století vymezili hranice Tichého oceánu a objevili řadu ostrovů.

Hledání Terra Australis Incognita

Za systematickým objevováním Tichého oceánu stála snaha Evropanů objevit Terra Australis Incognita – Neznámou jižní zemi –, masivní kontinent, o kterém panovalo přesvědčení, že vyvažuje kontinenty na severní polokouli. Řada expedic byla vypravena na nalezení této země.

17. století patřilo mořeplavcům z Holandska, kteří hledali nové obchodní trasy a trhy. Holanďané se vydali ve stopách španělských lodí a sami učinili řadu objevů. Anthony van Diemen, guvernér Batávie v Indonésii a velký vizionář, podpořil expedici Abela Tasmana v roce 1642, kdy Evropané poprvé vstoupili do Tichého oceánu ze západu, a nikoliv z východu kolem Jižní Ameriky. Tasmanovým téměř héraklovským úkolem bylo objevit „poslední neznámé části zemské pevniny“. Díky svým pečlivým a podrobným deníkům je dnes Abel Tasman rovněž kronikářem tichomořských objevitelů. Jeho poznámky se ukázaly jako velmi cenné pro zeměpisce – do evropských map přidal Nový Zéland, Tasmánii, Tongu a část Fidži. Byl také prvním, kdo obeplul Austrálii, i když samotný kontinent neobjevil. Terra Australis nenašla ani expedice Jacoba Roggeveena v roce 1722, ale alespoň významně zúžila dosud neprobádanou oblast.

Anglický objevitelský úspěch v osmnáctém století byl navozen vědeckým pokrokem ve století sedmnáctém. V roce 1745 britský parlament odhlasoval zákon, který přislíbil odměnu 20 000 liber Britovi, který na britské lodi objeví bezpečnou námořní cestu mezi Hudsonovým zálivem a Jižními moři. A tak se do oblasti vydala řada mořeplavců a dobrodruhů zkusit své štěstí. Taková trasa by byla o poznání kratší, než cesta kolem Hornova mysu, kde často vládlo špatné počasí. Např. Samuelu Wallisovi a jeho lodím při cestě v letech 1766–1767 zabralo plné čtyři měsíce, než zdolali zrádný Magalhãesův průliv. Kapitán John Byron (dědeček slavného básníka) ignoroval své rozkazy hledat proliv mezi Hudsonovým zálivem a Jižními moři a místo toho doplul na Šalomounovy ostrovy, které původně objevil Álvaro de Mendaña. Jeho cesta kolem světa trvala jen dva roky a velký Tichý oceán se stával jezerem objevitelů.

Kapitán Cook

Výjimečné úspěchy kapitána Jamese Cooka (1728–1779) a jeho lodí Endeavor, Resolution, AdventureDiscovery ohromovaly ještě celé generace po něm. Cook byl dítětem věku osvícenectví, vyznal se v matematice, astronomii, medicíně a navigátorství. Narodil se v Yorkshire a k námořnickému řemeslu poprvé přičichl díky malým obchodníkům, kteří se plavili podél východního pobřeží Anglie. V roce 1775 vstoupil do královského námořnictva a brzy si získal dobrou pověst při službě v Kanadě na řece sv. Vavřince, kdy se také podílel na dobytí Quebec City v roce 1759. Později také zmapoval pobřeží Newfoundlandu. V roce 1798 byl zvolen jako velitel lodě Endeavor (i když byl sice jen hodnostní poddůstojník) a jako prvnímu se mu podařilo ze své posádky vymýtit kurděje (díky kysanému zelí).

Tehdejší vědci potřebovali přesná data o pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč z různých konců planety, díky čemuž by se vůbec poprvé dala určit velikost sluneční soustavy a následně přesně předvídat pohyb planet po obloze. James Cook byl proto vyslán a Tahiti, zatímco Maximilian Hell, vídeňský astronom maďarského původu, byl vyslán do Varda v Norsku.

Aby Britové neupoutali nežádoucí pozornost Španělů a Francouzů, Admiralita vyhlásila, že cílem Cookovy (první) plavby (1768–1771) byla jen tato vědecká pozorování. Skutečným cílem však bylo pokračovat v pátrání po Terra Australis Incognita. Po třech měsících strávených na Tahiti se Cook vydal na západ a příštích šest měsíců strávil objevováním a mapováním Nového Zélandu a východního pobřeží Austrálie. Endeavor přitom málem ztroskotala na Velkém bariérovém útesu. Devět měsíců po návratu do Anglie se James Cook vydal na druhou plavbu do Tichomoří (1772–1775), odhodlán definitivně vyřešit zásahu ohledně Terra Australis. Lodě ResolutionAdventure se plavily daleko na jih, překročily jižní polární kruh a bezpečně se vrátily.

V roce 1773 vyhrál John Harrison 20 000 liber v soutěži vyhlášené královnou Annou v roce 1714 o to, komu se podaří sestrojit zařízení pro určování zeměpisné délky na moři. Harrison vyhrál se svým námořním chronometrem, který si pak James Cook vezl s sebou při své druhé a třetí plavbě. S sebou měl ale také Omaie, domorodého průvodce původem z Tahiti, který se v roce 1774 s Cookem vrátil do Anglie. Omai se brzy stal v Londýně stal celebritou a ztělesněním evropských představ o vznešeném divochovi, ale ti, kteří jej znali osobně, věděli, že byl prostě jen inteligentní člověk, který se nevzdal své vlastní kultury.

V roce 1776 se Cook vypravil na svou třetí plavbu do Tichého oceánu. Oficiálním důvodem bylo odvézt Omaie zpět do jeho vlasti, ale ve skutečnosti šlo o nalezení severozápadní cesty mezi Tichým a Atlantským oceánem. Obeplul Mys dobré naděje a zamířil na východ k Novému Zélandu, Tonze a Tahiti. Poté se stočil na sever a 18. ledna 1778 objevil Kauai, součást Havajských ostrovů. Po dvou týdnech pokračoval dále severním směrem podél západního pobřeží Severní Ameriky a až ledovce v Beringově průlivu ho donutily obrátit se zpět. S blížící se zimou se Cook rozhodl vrátit do havajských vod a zde objevil dva největší ostrovy Havajských ostrovů: Maui a Havaj. 14. února 1779 byl kapitán Cook při krátkém bezvýznamném střetu s domorodci zabit. James Cook dodnes zůstává velikánem objevování Tichomoří. Rozptýlil staletí přetrvávající představy o neznámém jižním kontinentu a předznamenal britskou éru v Tichomoří.

Dopady kontaktu domorodců s Evropany

Většina prvních kontaktů s Evropany měla na domorodé společnosti rozkladný účinek. Zvláště zdrcující byly evropské choroby, které zdecimovaly celé populace, které proti nim neměly vyvinutou imunitu: spalničky, chřipka, tuberkulóza, úplavice, neštovice, tyfus, břišní tyfus či černý kašel. Alkohol, palné zbraně nebo pohlavní choroby taky přispěly k úpadku domorodých společností.

Příchod křesťanství

Dalším významným faktorem, který stimuloval soustavné objevování a mapování Tichého oceánu, byla potřeba najít zdroje nerostných surovin a nové trhy pro evropskou průmyslovou revoluci. Poté, co si Američané vybojovali nezávislost, museli Britové své koloniální úsilí zaměřit na Afriku, Indii a Tichomoří. Získali si v regionu trochu náskok, ale Francouzi a Američané nebyli až tak daleko pozadu.

Na přelomu 18. a 19. století se pro Evropu otevřely čínské trhy a Evropané pročesávali Tichomoří, hledajíce zdroje a zboží, které by v Číně mohli udat. Tím se záhy vyvinul velmi výnosný trojúhelníkový obchod: Evropané na ostrovy přiváželi domorodcům levnou whiskey, muškety a skleněné korálky, za to získávali santalové dřevo, mořské okurky, perly či želví krunýře, jež poté odváželi do Číny, kde je směňovali za hedvábí, čaj nebo porcelán. A v neposlední řadě se na ostrovy hnali i bezohlední velrybáři, hledači pokladů a dobrodruzi, kteří se navíc leckdy míchali do místních kmenových válek jako žoldnéři nebo poradci náčelníků. Většina z nich byly pochybné existence, ovšem dva – William Mariner a Herman Melville – nám zanechali cenné záznamy, které dokumentují život v tehdejší Polynésii.

Když se vyčerpaly ty nejdostupnější zdroje, přišli evropští obchodníci, kteří zakládali na ostrovech trvalé obchodní stanice, a plantážníci, kteří zabrali nejlepší půdu a začali s pěstováním bavlny a produkcí kopry. A nakonec přišli také misionáři s cílem domorodce „zcivilizovat“ – tedy především vymýtit všechny jejich dosavadní zvyky (kanibalismus, kmenové války, polygamii, zahalování se do sušených listů namísto látkového oblečení, tancování, pití opojné kavy či zvýkání betelových ořechů). Místo toho misionáři kázali poctivou práci, cudnost, skromnost, abstinenci a poslušnost. Domorodci byli přinuceni nosit oděvy evropského střihu, v kterých bylo horko, při dešti se nasakovaly a poté plesnivěly. Muži nosili košile bez rukávů a kalhoty, ženy pak dlouhé šaty se zástěrou až na zem („Mother Hubbard dress“). Protože oblečení a budování kostelů něco stálo, museli domorodci pracovat jako dělníci na plantážích nebo sami něco vyrábět a prodávat evropským obchodníkům. Tato strohá a puritánská forma křesťanství se časem do určité míry smísila s místními náboženskými představami.

V roce 1797 na Tahiti přijeli členové Londýnské misionářské společnosti, ale obrátit Tahiťany na křesťanství se jim však podařilo až v roce 1815. Jeden slavný člen Společnosti, reverend John Williams, šířil protestantství na Cookových ostrovech (1823) a Samoe (1830). Metodisté se činili na Tonze (1822) a Fidži (1835). Mnozí obrácení domorodci se sami stali misionáři; kolem 1200 jich opustilo rodné ostrovy a vydalo se šířit evangelium jinam do Tichomoří. Římští katolíci do Polynésie přišli o něco později, až v roce 1834. S protestanty museli soupeřit a docházelo k rozdělení ostrovů podle náboženského klíče.

Pronikání evropského vlivu do Melanésie se ukázalo jako mnohem obtížnější, především kvůli nehostinným podmínkám a absenci náčelnické vrstvy u místních domorodců. Ve čtyřicátých letech 19. století začali být domorodci unášeni lovci otroků a prodáváni jako otroci na plantáže např. v Queenslandu nebo Fidži. Nejhorší v tomto ohledu ale byli Peruánci, kteří v letech 1862–1863 odvlekli 3634 ostrovanů, z nichž se nakonec vrátilo jen 148.

Kolonizace jižního Tichomoří

Prvními evropskými koloniemi v Oceánii byla Austrálie (1788) a Nový Zéland (1840). Brzy poté Francouzi obsadili Francouzskou Polynésii (1842) a Novou Kaledonii (1853). Již tehdy se hovořilo o vybudování průplavu ve Střední Americe a o Tahiti se uvažovalo jako o důležitém přístavu na cestě z Evropy do Austrálie a na Nový Zéland. Nová Kaledonie původně sloužila jako trestanecká kolonie, zdejší těžba niklu byla zahájena až v 70. letech 19. století. V 80. letech pak Francouzi zabrali ještě několik souostroví v okolí Tahiti. Britové se sice nejprve zdráhali anektovat další odlehlé ostrovy, aby se nemuseli zatěžovat s výdaji na jejich správu a obranu, ale v roce 1874 přesto zabrali Fidži. O tři roky později byla zřízena Vysoká komise pro západní Tichomoří (Western Pacific High Commision), aby chránila britské zájmy na dosud nezabraných ostrovech.

Nový impuls k anexi dalších ostrovů v letech 1884–1900 pro Brity, Francouze, Němce a Američany představovala stavba panamského průplavu. Roku 1899 byla Samoa rozdělena mezi Německo a USA, načež Šalomounovy ostrovy a Tonga jako odškodnění spadly do britské sféry vlivu. Poslední ostrovy, které byly zabrány, byly Nové Hebridy (dnešní Vanuatu), které se v roce 1906 staly kondominiem (společně spravovanou kolonií) Velké Británie a Francie, které se snažily bránit německé rozpínavosti v Tichomoří.

Během první světové války Britové přehodili zodpovědnost za mnohé tichomořské ostrovy na Australany a Novozélanďany. Německé kolonie (Nová Guinea, Mikronésie, Samoa) byly hned na počátku války obsazeny Británií a Japonskem. Jižní Tichomoří se tak stalo britským jezerem, hospodářsky závislým na Austrálii a Novém Zélandu a tento status quo trvá vlastně dodnes.

Koncem 19. století začaly být hodnotnější ostrovní tropické produkty, jako ovoce, kakao, kopra, vanilka nebo cukr. Nerostné suroviny jako fosfáty nebo nikl, ale i guáno, se rovněž využívaly. Suroviny ovládaly velké evropské obchodní korporace, které vlastnily plantáže, lodní dopravu i obchodní sítě. Koloniální hospodářství mělo za následek migraci indických dělníků na Fidži, konfiskaci nejúrodnější půdy v Nové Kaledonii, ale především pokles domorodé populace a zničení domorodých kultur.

Existovaly značné rozdíly mezi britskou a francouzskou koloniální správou. Francouzi zavedli přímou správu prostřednictvím úředníků dosazovaných francouzskou vládou, kdežto Britové preferovali nepřímou vládu prostřednictvím loutkových náčelníků (Fidži) nebo králů (Tonga), kteří si podrželi většinu svých tradičních pravomocí. Britská správa měla tu výhodu, že byla levnější a v posledku i stabilnější. Britští koloniální úředníci měli i více rozhodovací nezávislosti, protože francouzští úředníci museli v kdečem konzultovat Paříž. Francouzi se cílevědomě snažili podkopávat domorodé tradice a podporovat asimilaci, Britové naproti tomu chránili domorodá území a tradiční domorodý život na nich.

Druhá světová válka

Druhá světová válka představovala obrovskou příležitost pro Spojené státy k šíření amerického vlivu v Tichomoří. Spojené státy se v Pacifiku uchytily již roku 1898, kdy anektovaly Havajské ostrovy a někdejší španělské kolonie Guam a Filipíny, což s nelibostí sledovala velká Británie s Japonskem. Japonsko aspirovalo na pozici dominantní síly v Asii a Tichomoří a za tím účelem založilo „Velkou východoasijskou sféru vzájemné prosperity“. Poté, co Japonsko v červenci 1941 obsadilo Francouzskou Indočínu, USA uvalily embargo na dovoz železa a Nizozemská Východní Indie na ropu. Japoncům tak zbyly jen tři možnosti: vyklidit okupovaná území, nechat se surovinově vyhladovět, nebo jít s oběma do války.

Dějiny druhé světové války v Pacifiku jsou popsány v celých knihovnách. Půl milionu Japonců, vojáků i civilistů, zahynulo v zemích daleko od Japonska. Jediným územím obsazeným Japonci, kterého se tematicky dotýká náš článek, jsou Šalomounovy ostrovy. Američané zřídili velké zásobovací základny na Grande Terre, Espiritu Santo, Guadalcanalu a Bora Bora a stavěli vojenská letiště na ostrovech po celém jižním Pacifiku. Díky tomu americké námořnictvo ovládalo zásobovací trasy do Austrálie a na Nový Zéland.

Dekolonizace

V roce 1960 OSN vydala Deklaraci o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům, která sice spustila trend udělování větší míry samosprávy, ale větší vlna skutečné dekolonizace se regionu dotkla až po roce 1962, kdy Samoa získala nezávislost na Novém Zélandu. Později v 60. a 70. letech získalo nezávislost šest ostrovních zemí: Fidži, Papua-Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Tonga, Tuvalu a Vanuatu.

Cookovy ostrovy a Niue dosáhly de facto nezávislosti, ale zůstávají volně přidružené k Novému Zélandu. Francouzská území, vč. Francouzské Polynésie, Nové Kaledonie, Wallise a Futuny, mají značný stupeň vnitřní autonomie, ale silnou úlohu hrají i dosazení francouzští úředníci, kteří se nezodpovídají místním samosprávným orgánům. Na francouzských teritoriích je dekolonizace ožehavým tématem a nalezneme zde aktivní hnutí za nezávislost. Americká Samoa je pevně navázána na washingtonskou vládu, především díky dotačním injekcím. Pitcairnovy ostrovy zůstávají stále britskou kolonií a Nový Zéland spravuje atolové souostroví Tokelau, to je však na žádost tamních obyvatel. Velikonoční ostrov je součástí Chile.

Regionalismus

Poválečná doba také zažila vzestup regionalistických sentimentů. V roce 1947 byla založena Jihopacifická komise (South Pacific Commision, od r. 1997 Pacifické společenství – Pacific Community) jako orgán pro spolupráci tehdejších koloniálních velmocí v regionu. Dnes je součástí této organizace 22 ostrovních vlád. V roce 1971 nově nezávislé státy založily Fórum jižního Pacifiku (South Pacific Forum), v roce 1999 přejmenované na Fórum pacifických ostrovů (Pacific Islands Forum), sebevědomější regionální uskupení, které se věnovalo politickým i sociálním otázkám. Agentura Fora pro rybolov (Forum Fisheries Agency), založená v roce 1979, se jménem členských států Fóra pacifických ostrovů stará o vyjednávání licenčních dohod se zahraničními rybářskými společnostmi. Fórum pacifických ostrovů také provozuje vlastní námořní přepravní službu – Pacific Forum Line. V roce 1982 byl ve spolupráci Jihopacifické komise, Fóra jižního Pacifiku a OSN spuštěn Jihopacifický regionální environmentální program (South Pacific Regional Environment Program), který se zaměřuje na udržitelný rozvoj regionu. V roce 1988 Papua-Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy a Vanuatu zformovaly Melanéskou průkopnickou skupinu (Melanesian Spearhead Group), do které později v roce 1996 vstoupilo také Fidži.

Další významnou regionální institucí je Jihopacifická univerzita (University of South Pacific), založená v roce 1967 pro potřeby anglofonních zemí a teritorií. První campus byl na Laucale, poblíž hlavní města Fidži Suva. V roce 1977 byla založena zemědělská fakulta v Apii na Samoe. Další velký univerzitní komplex se nachází v Port Vila na Vanuatu, a další menší centra existuje ve dvanácti státech. Původním cílem Jihopacifické univerzity bylo vzdělávat místní lidi pro převzetí pozic ve veřejné správě do vyhlášení nezávislosti držených evropskými úředníky, ale v poslední době se větší důraz klade na manažerství a technické obory. V roce 1987 byla založena také Francouzská pacifická univerzita (Université Française du Pacifique) s centrem na Tahiti a Nové Kaledonii.

Francouzské kolonie a testy jaderských zbraní

Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie a Wallis a Futuna byly součástí sítě francouzských zámořských kolonií, k nimž patřil dále Kerguelen, Francouzská Guyana, Martinik, Guadaloupe, Mayotte, Réunion a St. Pietter a Miquelon, a které má na starosti ministerstvo pro zámořské departmenty a teritoria. Udržování a dotování tohoto systému stojí Francii ročně miliardy euro, což jasně ukazuje, že od dob koloniální říše, kdy tyto země naopak byly zdrojem zisku, se mnohé změnilo. Ale i přesto byla Francie ochotná posledních 40 let doplácet na to, aby si udržela alespoň zdání velmocenského postavení.

Tato situace se velmi liší od přístupu Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu, které se v 60. a 70. letech z tichomořských kolonií dobrovolně stáhly. Francouzi se ale spíše zatvrdili a tím vznikly nápadné výspy bělošského kolonialismu v moři anglicky mluvících a nezávislých národů. Když francouzské úřady šmahem odmítly protesty domorodců proti francouzským jaderným testům a potlačily hnutí usilující o nezávislost, většina tichomořských ostrovanů byla zděšena.

Poslední kolo jaderných zkoušek na ostrovech Tuamotu v roce 1995 měly být orgií francouzské národní slávy a hrdosti, místo toho z toho byla jen blamáž, v Tichomoří i jinde ve světě. Od té doby se Francie snaží zasypat vzniklé příkopy hospodářskou pomocí nezávislým státům a poskytnutím více autonomie svým koloniím. S postupující integrací Francie do EU se však dá čekat, že schopnosti i zájem udržovat zámořská území bude klesat, a proces dekolonizace bude v budoucnu završen.

Žádný jiný region na světě nebyl studenoválečnickým jaderným závodům ve zbrojení vystaven tak intimně, jako Oceánie. Od 6. srpna 1945 do 27. ledna 1996 prakticky neminul rok bez toho, že by někdo nezkoušel jaderné nebo nějaké jiné zbraně hromadného ničení. Američané, Britové a Francouzi odpálili více než 250 jaderných náloží na ostrovech Bikini, Enewetak, Vánočním ostrově, Moruroe a Fangataufě, průměrně šest ročně v průběhu čtyřiceti let; více než polovinu z toho Francouzi. Britové s Američany testy zastavili v roce 1963 po podpisu Dohody o částečném zákazu jaderných zkoušek (Partial Nuclear Test Ban Treaty), ale Francie v testech pokračovala i po skončení studené války, až dokud ji k ukončení nedonutilo světové veřejné mínění s masovými protesty.

Místa, kde jaderné zbraně odpalovali Britové a Američané, jsou dnes součástí nezávislých států. Obyvatelé Marshallových ostrovů dodnes trpí na následky nemoci z ozáření z amerických testů ze 40. a 50. let (v některých případech šlo o úmysl, kdy civilní obyvatelstvo posloužilo jako pokusný králík). Francouzi zametají stopy po svých jaderných testech ve Francouzské Polynésii dodnes. Ozáření se na polynéských a mikronéských ostrovech dotklo tisíců obyvatel i vojáků.

Ostrované nezapomněli na skutečnost, že jaderný věk začal v Hirošimě a Nagasaki, tedy prakticky za humny, a jaderná energie jim vesměs nepřinesla nic dobrého. 6. srpna 1985 podepsalo osm členských států Jihopacifického fóra Smlouvu o zóně bez jaderných zbraní v jižním Pacifiku (South Pacific Nuclear-Free Zone Treaty), známější ale jako smlouva z Rarotongy, která zakazuje jaderné zkoušky, povrchové skladování jaderných zbraní a skladování jaderného odpadu na území signatářských států. Každý stát si však směl rozhodnout, zda do svých vod vpustí cizí lodě a letadla vyzbrojená jadernými zbraněmi. Z pěti jaderných velmocí smlouvu z Rotangy podepsal Sovětský svaz a Čína; USA, Francie a Velká Británie se připojily až v březnu 1996, kdy už bylo nad slunce jasné, že už region stejně nebudou moci déle využívat jako jadernou střelnici.

Současnost

Moderní svět Tichomoří změnil k nepoznání. Motorové čluny nahradily kanoe a coca-cola kokosy. Města jsou plně v sevření konzumerismu a ostrované dostali plně pocítit fenomény jako nezaměstnanost, chudoba, bezdomovectví, společenská nerovnost a akulturace. Televize je snadno dostupná a místní lidi tvarují zahraniční filmy, které jsou v dostání ve videopůjčovnách na každém rohu. I vesničany zasáhla touha po materiálním blahobytu.

Také jídelníček se mění, protože dovážená jídla vytlačují zdejší tradiční pokrmy, jako chlebovník, taro či banány. Oceán se může zdát bohatým zdrojem, pravda ale je, že pobřežní vody jsou často vylovené a domorodci nejsou vybaveni k rybaření na volném moři. A tak se tu dobře prodávají japonské makrely v konzervách.

Civilizační choroby spojené se stravováním, jako onemocnění srdce, cukrovka nebo rakovina jsou dnes zodpovědné za tři čtvrtě všech úmrtí v městských centrech Polynésie. Ve venkovských oblastech Vanuatu a Šalomounových ostrovů se jedná přibližně jen o čtvrtinu, ale zde zase řádí infekční a parazitární choroby jako malárie, horečka dengue, zápal plic, úplavice, hepatitida nebo tuberkulóza. Vážným zdravotním problémem je kouření; více než polovina mužů jsou pravidelní kuřáci. Na venkově je kouření častější než ve městech, např. na Fidži kouří 88 % venkovských mužů.

Rozšíření zaměstnání za mzdu vedlo k rozpadu početných rodin a jejich nahrazení nukleární rodinou. V Melanésii dochází k rozevírání nůžek mezi střední třídou, kterou tvoří státní zaměstnanci, a venkovskou populací. Západní vzdělání vedlo k nárůstu ambicí a očekávání, které ostrovy se svými ekonomikami nemohou naplnit. Dochází k přesunu obyvatel do měst, kteří jsou zátěží pro zdejší sociální systém. Je nedostatek bydlení i pracovních příležitostí, zejména pro mladé lidi. Počet obyvatel roste rychleji, než ekonomika, což vede k poklesu životní úrovně. Růstu ekonomiky ale v řadě případů brání i neefektivní a přebujelá byrokracie. Ženy čelí domácímu násilí, ekonomickému znevýhodnění a kulturním změnám.

Významnou roli v jižním Pacifiku hraje malé zemědělství pro vlastní potřebu; většinu půdy vlastní rozšířené rodiny nebo klany. Existuje ovšem vnější tlak, např. od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, aby se komunitní půda rozdělila jednotlivcům, a to pod záminkou nastartování „ekonomického rozvoje“. Západní hospodářské modely klady důraz jen na komodity užitečné pro vyspělé země bez ohledu na potřeby místních obyvatel. Když zemědělec už nemůže konzumovat vlastní produkci, stává se spotřebitelem importovaných potravin a zákazníkem zemí, jako Austrálie a Nový Zéland, které exportují kvanta potravin. Země se pak stává potravinově nesoběstačnou. Půda jednotlivce se dá zdanit nebo prodat. Privatizace půdy v třetím světě nevyhnutelně vedla k tomu, že nejlepší půdu skoupily nadnárodní korporace, banky a vlády. Tlak od povedených organizací jako MMF na místní vlády, aby registrovaly půdu a umožnily, aby se dala použít jako zástava je součástí triku, jak ostrovany připravit o jejich zemi. Jakmile bude komunitně vlastněná půda pryč, lidé už nebudou mít možnost uchýlit se v době hospodářského propadu k vlastní produkci a budou muset vzít zavděk jakékoliv nabízené práci. Ostrované dobře znají osud havajských domorodců a novozélandských Maorů a na vlastnická práva k půdě jsou velmi citliví, vlády se ovšem dostávají pod tlak zahraničního kapitálu.

V celém jižním Tichomoří lze sledovat erozi regionální stability v důsledku třídních a společenských rozdílů, korupce, nerovného rozvoje, vykořisťování, militarismu a zhoršování podmínek obchodu. Když se ostrovní ekonomiky stanou závislé na zahraničních trzích, „hospodářský rozvoj“ tak spíše destabilizuje společnost, která byla dříve stabilní ve svém „primitivním blahobytu“. Dnes je prakticky každá tichomořská entita do určité míry pod neokoloniální kontrolou; místní zájmy jsou obětovány ve prospěch nadnárodních korporací a průmyslových států nacházejících se daleko za mořem.

Zdroj

Původní sérii textů „History of the South Pacific“ Davida Stanleyho naleznete na stránkách Southpacific.org.

Autor

David Stanley je kanadský cestovatel a spisovatel. Od 60. let procestoval téměř všechny státy světa. Od roku 1979 se věnuje psaní průvodců pro Lonely Planet a Moon Handbooks o Kanadě, Aljašce, východní Evropě, Kubě a jižním Tichomoří. Žije na Vancouver Island v Kanadě.