Dějiny Etiopie (1700-1950)

Sanderson Beck

Publikováno: 13. září 2017

V roce 1682 nastoupil na etiopský trůn císař (negusa nagast – král králů) Ijasu po svém otci Johannesu I. z rodu Šalomounovců Císař strávil roky bojem s Oromy, ovládl Bahir Meder a Tigrajsko a v roce 1704 vedl tažení na sidamskou náhorní plošinu. Francouzští misionáři z Etiopie odešli poté, kdy byl v Sennáru v roce 1705 zavražděn jejich vyslanec. Když se Ijasu uchýlil na ostrov na jezeře Tana, jeho žena mezitím prohlásila králem svého syna Teklu Hajmanota a její stoupenci později roce 1706 Ijasua zavraždili. Vláda Tekly Hajmanota však neměla dlouhého trvání a již v roce 1708 byl odstraněn. Moci se chopil Ijasuův bratr Tewoflos, který byl v roce 1711 rovněž zavražděn, patrně otráven.

Etiopská šlechta se poté pokusila šalomounovskou dynastii odstranit úplně a novým panovníkem proklamovala tigrajského místodržícího Jostose. Jeho vláda však byla slabá a v roce 1716 byla ukončena povstáním armády, která králem prohlásila Ijasuova syna Dawita III. Ten vládl v letech 1716–1721, kdy byl otráven, a novým císařem se opět s pomocí armády stal jeho bratr Bekaffa. Vojsko s oromskými oddíly obsadilo Lastu a Wag a podrobilo regionální feudály z Tigrajska a Bahir-Meder. Když v roce 1728 Bekaffa onemocněl, jeho manželka Itege Mentuab (vlastním jménem Berhan Mugasa) vládla jako regentka a po jeho smrti vládla i namísto nezletilého následníka Ijasua II. Malého, kterého oženila s oromskou princeznou jménem Wobit. Regentčin bratr Walde Li’ul zatím rozšířil území Etiopie. V roce 1744 Ijasu II. Malý podnikl invazi do Sennárského sultanátu v dnešním Súdánu, při kterém na 20 000 Etiopanů zamřelo nebo upadlo do zajetí. Etiopané ztratili také vzácné relikvie – ikonu Krista a část kříže –, jejichž vykoupení zpět císařskou pokladnu přišlo na 8000 uncí zlata. Když Ijasu II. v roce 1755 zemřel, jeho matka a strýc na trůn dosadili nezletilého Joase I., aby si tak udrželi svou moc.

Ve východní části Etiopie zatím sílil ras Mika’el Sehum. Po smrti Walda Li’ula v roce 1766 císař Joas požádal rase Mika’ela, aby ho zbavil Mentuabin stoupenců. Mika’el mu vyhověl a jeho početná armáda v roce 1768 porazila koalici amharských, agawských a jedžuských náčelníků. Poté císař Mika’elovi přikázal vrátit se do Tigrajska, ale ten se místo toho vydal do Damotu, který ovládal Fasil Waraňňa. Když se ovšem ras Mika’el dozvěděl, že císař tajně podporoval jeho nepřátele, nechal ho zavraždit a na trůn dosadil syna Ijasua I. Johannese II. Roku 1769 tak v Etiopii nastalo velmi nepřehledné období bezvládí a válek rasů, podle starozákonního vzoru nazývané doba soudců, trvající až do roku 1855.

Doba soudců (1769–1855)

Ras Mika’el nechal popravit všechny, které podezříval z úkladů proti sobě, ale v roce 1771 byl vojsky Fasila Waraňňi a jeho spojenců poražen a poslán do vyhnanství v Šowě. Fasil Waraňňa byl poražen a zabit koalicí amharských feudálů v roce 1775. Mezitím muslimští náčelníci z Walla vypalovali kostely, vraždili kněze a prodávali křesťany do otroctví. V roce 1784 velitel císařské gardy Alí Gwangul sesadil císaře Taklu Giorgise. Přestože Alí konvertoval ke křesťanství, jeho despotická vláda mu vynesla jen nenávist křesťanského obyvatelstva. Alí zemřel v roce 1788 a jeho bratr Alígaz Gwangur se i přes odpor vlastních příbuzných i náčelníků z Walla udržel v Amharsku až do roku 1803. Ras Wolde-Selassie v letech 1795–1816 vládl v provinciích na východ od řeky Tekeze.

Vládce Šowy Asfa Wossen (vláda 1775–1808) rozšiřoval svůj vliv expanzí na území Oromů; nakonec se stal na Etiopii nezávislým a zavedl vlastní daňový systém. Jeho syn Wossen Seged (1808–1813) přijal titul ras a společně s tigrajským rasem Woldem Selassie bojoval proti zemi Wallo a Jedžuům. Segedův syn Sahle Selassie (1813–1847) byl mocným panovníkem, který se titulovat negus (král) – svou vládu vnutil Oromům, Guragům a Jefatům. Za jeho vlády panoval mír, ale za vlády jeho syna Haile Malekota (1847–1855) vypuklo oromské povstání.

Oromům v Ennarje vládl Bafo a po něm jeho syn Abba Bagibo (1825–1861), který si obstarával příjmy obchodem s otroky, zlatem, slonovinou a kožešinami. Na jihu Abba Magal založil království Džima-Kakka, které po něm zdědil Abba Džifar Sana (1830–1855). Jeho nástupce Abba Reba (1855–1859) ale vyvolal válku s oromskými sousedy a v bojích byl zabit. Jeho bratr Abba Boko (1859–1862) stranil islámu a nechal v zemi stavět mešity. Bokův syn Abba Gommol (1862–1878) dále rozšířil území svého státu.

Po smrti Wolda Selassie (1795–1816) se rozpoutala následnická válka, ve které nakonec trůn uchvátil Sebagadis Woldu (1822–1831). Ten bojoval s Jedžuy, ale nakonec byl zajat a popraven. V Tigrajsku se chopil moci ras Wube, který bojoval s jedžuským rasem Alím, jehož vojáci měli k dispozici francouzské muškety. Alí byl ale při jedné příležitosti zajat a do Tigrajska se mohl vrátit až po zaplacení výkupného. Amharského vládce Alího Gwangula na trůnu vystřídal jeho synovec Gugsa Mersu (1803–1825). Gugsův syn ras Jeman (1825–1828) před křesťany upřednostňoval muslimy, ale jeho synovec ras Alí Alula (1831–1853) sdílel moc se svou matkou Menen, která konvertovala ke křesťanství.

Kassa Hailu byl synem qwarského náčelníka a chudé vdovy. Stal se vojákem a získal titul dedžazmač (velitel brány). V roce 1847 násilím ovládl město Gondar a zajal jedžuskou císařovnu Menen, s jejíž vnučkou se oženil. Následujícího roku napadl Sennár, ale Egypťané útok odrazili díky převaze svých palných zbraní. Kassa se v roce 1852 obrátil proti Menenině synovi rasovi Alímu a porazil království Godžam. Tigrajský Wube se spojil s Alím, ale Kassa je oba v roce 1853 porazil a vypálil Alího hlavní město Debre Tabor. Následujícího roku v bitvě u Deresgé od Wubeho ukořistil 7000 palných zbraní.

V roce 1855 se Kassa nechal korunovat etiopským císařem a přijal jméno Tewodros II. Poté napadl Wallo a svým hlavním sídlem učinil pevnost Magdala. V bojích pokračoval, dobyl na Šowu a jako jejího místodržícího dosadil Haile Mika’ela, bratra zemřelého šowského krále. Tewodros se snažil zlomit klanové vazby svých vojáků a posílit jejich disciplínu tím, že jejich žold vyplácel sám a nikoliv prostřednictvím feudálů. Ze zahraničí nechal dovážet palné zbraně, zvláště děla. Vydával tvrdé zákony a popravoval bandity, kteří po svém zajetí odmítali obdělávat půdu. Své vojáky využíval i ke stavebním projektům a často pracoval po jejich boku. Tewodrova vláda měla i silný náboženský prvek: císař nařídil všem muslimům do roka přijmout křesťanskou ortodoxní víru a římské katolíky vykázal ze země. Etiopskou ortodoxní církev si ale znepřátelil uvězněním jejího vůdce (abuny) Salamy III., omezením počtu kněží nebo vyvlastněním části církevní půdy. Klérus se tak stal závislým na státním financování.

Po smrti své ženy Teuabeč v roce 1858 císař pojal několik konkubín a obnovil obchod s otroky. Evropským misionářům povolil sloužit náboženské obřady, ale očekával od nich, že pro jeho armádu budou opravovat muškety a vyrábět zbraně a munici. Ale už v roce 1863 začal cizí misionáře pronásledovat. O rok později nechal zatknout britského konzula Charlese Camerona a jeho lidi kvůli podezření, že se Britové chystají proti Etiopii spojit s Egyptem. O dva roky později Camerona propustil, ale ostatní evropští vězni zůstali v zajetí.

Roku 1867 Etiopii z Indie napadl generál Robert Napier s 12 000 vojáky. Tewodros nechal vypálit Debre Tabor a ustoupil do Magdaly. Císař s Brity vyjednával a málem se dosáhlo nějaké dohody, ale Napier Tewodrosovu nabídku 1000 krav a 500 ovcí odřekl jako příliš velké. Když Britové vyzbrojení puškami Snider-Enfield zaútočili na pevnost, císař 13. dubna 1868 spáchal sebevraždu – ironií osudu pistolí, kterou dostal darem od královny Viktorie.

Novým císařem se v srpnu 1868 stal Vašgum Gobeze s korunním jménem Takla Giorgis II. Předtím však musel porazit rebela Tisa Gobeze. O tři roky později se pokusil o dobytí Adwy, hlavního města Tigrajska. Kassa Tigrajský však invazi odrazil a Taklu Giorgise zajal. V lednu 1872 se Kassa nechal v Aksúmu korunovat jako Johannes IV. Nový císař nechal budovat kostely, navrátil církvi půdu, zakázal praktikování čarodějnictví a užívání tabáku. Za ženu si vzal muslimku konvertovanou ke křesťanství. Johannes IV. se obrátil na Velkou Británii a žádal o podporu proti nepřátelskému Egyptu. V roce 1874 Egypťané obsadili města Zajla a Harar. Císař 23. října 1875 vyhlásil Egyptu válku a mobilizoval sedmdesátitisícovou armádu. Etiopané se s Egypťany střetli v Gundatu a většinu egyptských sil zničili. Přitom ukořistili na 2500 pušek Remington a 20 000 tereziánských tolarů. Egyptský chedív Ismáíl v únoru příštího roku poslal 20 000 mužů do Gúry v eritrejské provincii Akele Guzaj. Johannes IV. poslal do Hamásienu rase Alulu a sám vypravil stotisícové vojsko. Během bitvy trvající od 7. do 9. března 1876 Etiopané zabili, zranili nebo zajali na 5500 Egypťanů a ukořistili 12 000 pušek Remington a 16 děl. Egypt po této porážce požádal o mír a jeho vojska se stáhla z Etiopie s výjimkou Bogoska.

Etiopie a Menelik II. (1868–1913)

Menelik se narodil 17. srpna 1844. V letech 1866–1889 vládl v Šowě a v roce 1876 bojoval proti spojenci Etiopie rasovi Adalovi z Godžamu. O rok později rozšířil svůj vliv i v oblastech Wallo, Begemder (Gondarsko) a Godžam. Menelik pojal za manželku svou kurtizánu jménem Bafena, která se ho snažila zatáhnout do války s Johannesem IV. a na trůn Šowy dosadit svého syna. A zatímco Menelik válčil v Godžamu, spiklenci z řad šlechty obsadili město Ankober a Bafena se prohlásila regentkou. Menelik ale její spiknutí odhalil a počátkem roku 1878 mu učinil přítrž. Ras Adal sebral 20 000 vojáků pro císaře Johannese, který vytáhl proti Menelikovi. Menelik se však podrobil a 20. března 1878 souhlasil se zaplacením tributu. O šest dní později byl za účasti císaře korunován králem Šowy. V létě toho roku císař svolal náboženskou konferenci do Walla, kde císař spolu s kněžstvem ze Šowy, Tigrajska a Godžamu prohlásili unkcionistickou doktrínu za jedinou správnou a etiopským křesťanům dali dva roky na to, aby ji přijali. Muslimští zástupci pak dostali tři měsíce, aby se zřekli své víry; Muhammad Alí z Walla přijal křesťanství a byl pokřtěn jako Mika’el. Menelik se vrátil zpět do Šowy a zde obrátil na křesťanství řadu muslimů a Oromů.

V příštích deseti letech Menelik expanzí na jih ztrojnásobil území Šowy. V roce 1879 najal švýcarského inženýra Alfreda Ilga, který mu pak sloužil jako poradce až do roku 1908. Italský hrabě Pietro Antonielli, který v zemi vedl výpravu italské Zeměpisné společnosti, Menelikovi nabídl smlouvu o přátelství a obchodu. Menelik císaři Johannesovi v prosinci 1880 jako tribut dodal 600 mul a koní, bavlněné zboží v hodnotě 80 000 tehdejších amerických dolarů a 50 000 dolarů v hotovosti; v květnu 1881 obilí, mouku, dobytek a máslo v hodnotě 50 000 dolarů; a 10 000 dolarů v hotovosti v květnu 1881. Většina z toho pocházela z válečných výprav na jih; králi přítom připadla více než polovina kořisti. Při pacifikaci šowských Oromů Menelikovi významně pomohl oromský feudál jménem Gobana.

20. ledna 1881 dal Johannes korunovat králem Godžamu a Kaffy Adala s trůnním jménem Takla Hajmanot a věnoval mu 8000 pušek, aby Kaffu vojensky podrobil. Menelik vyslal rase Gobanu, jehož vojsko bylo silnější než godžamské. Takly Hajmanotův generál ras Dereso jim dal tribut, který shromáždil v Džimě. V Gurdu se strhla bitva mezi Taklou Hajmanotem a Menelikem, v níž byl godžamský král poražen a 6. června 1882 zajat. Císař Johannes pak Menelika uznal králem Kaffy, a ten za to postoupil území Wallo císařovu synovi rasu Arajovi Selassie, který se oženil s Menelikovou šestiletou dcerou Zauditu. Menelik se o Velikonocích v roce 1883 oženil s vzdělanou Tajtu. Menelik i nadále útočil na jih, kde podrobil džimského vládce Abu Džifara II. (vláda 1878–1932), který následně výměnou za autonomii odváděl tribut v otrocích a zboží. Antonielli Menelikovi doručil 2000 pušek Remington a 21. Května spolu podepsali smlouvu.

Když Muhammad Ahmad al-Mahdí ovládl Súdán, Johannes požadoval, aby se Egypt kompletně stáhl z Etiopie. Britský viceadmirál a guvernér města Suakin William Hewett začal s císařem vyjednávat a 3. června 1884 byla podepsána britsko-egyptsko-etiopská smlouva, ve které se Egypťané zavázali vyklidit Bogosko, ale už nikoliv Massawu. 5. února 1885 se však v Massawě vylodili Italové a Johannes měl brzy zjistit, že zablokovali jeho přístup k Rudému moři. V listopadu Johannes s Menelikovou pomocí potlačil povstání v zemi Wallo a v únoru příštího roku zdejším místodržícím učinil rase Mika’ela, zatímco svému synu Arajovi přenechal Begemder.

Menelik od Italů obdržel tisíce palných zbraní. Hararský emír Abdulláhi utlačoval křesťany a jeho měnová reforma ožebračila oromské obyvatelstvo, které proti němu povstalo. Abdulláhi také odmítl Menelikovi zaplatit tribut a 6. ledna 1887 – na Štědrý den – napadl Šowu. Menelik byl ale připraven a u Čelanqa hararskou armádu odrazil. Abdulláhi prchl do Somálska a jeho strýc padl do zajetí. Menelik posléze dosadil svého bratrance dedžazmače Makonnena jako správce Hararu, který se zakrátko stal centrem lukrativního obchodu se zbraněmi. 25. Ledna se etiopský generál ras Alula neúspěšně pokusil napadnout italskou pevnost v Sahati. Druhý den ale přepadl a pozabíjel 550 italských vojáků ve Wádí Dogali. V dubnu téhož roku byl emír Abdulláhi obviněn z masakru Italů v Ogadenu. V říjnu Antonelli Menelikovi přislíbil dodat 5000 pušek v průběhu půl roku.

18. ledna 1888 súdánští madhisté ze Súdánu napadli Godžam a porazili Talku Hajmanota, obsadili Dembíju, vypálili gondarský klášter Mahbere Selassie a tisíce křesťanů odvlekli do Metemmy v severozápadní Etiopii. Takla Hajmanot postavil početnou armádu a napadl Metemmu. V Massawě se zatím vylodila italská expedice o 20 000 mužích. Císař Johannes vyhlásil mobilizaci a Massawu odřízl. Ras Mika’el přitáhl do Tigrajska s 20 000 oromskými jezdci. Mahdisté zatím obsadili Gondar, protože Menelik nedokázal reagovat dostatečně rychle, aby jim v tom zabránil.

Britský vyslanec Gerald Portal se snažil zabránit válce mezi Etiopií a Itálií, ale bezvýsledně. V březnu 1888 císařova osmdesátitisícová armáda podnikla útok na Italy v Sahiti. Italové se ale opevnili a nehodlali jít do otevřeného střetu a Johannes nakonec musel ustoupit. Ras Alula v dubnu vyklidil Asmaru a ustoupil do Adwy. Císařův syn ras Araja Selassie naverboval v Begemderu početné vojsko, ale sám v červnu zemřel na neštovice. Johannes poslal Menelikovi rozkazy, ale ten uzavřel spojenectví s Taklou Hajmanotem, čímž se císaři otevřeně postavil na odpor. Menelik zatím vyjednával s Antonellim a snažil se od něho získat další dodávky palných zbraní. Johannes v srpnu překročil Modrý Nil a vstoupil do Godžamu. V září se k němu připojil ras Alula s tigrajským vojskem. Společně pak zpustošili Damot, čímž si vysloužili nenávist místního amharského obyvatelstva. V listopadu království Šowa vyhlásilo Etiopii válku. Koncem prosince Antonelli Menelikovi dodal 10 000 pušek.

6. února 1889 italská armáda obsadila eritrejské město Keren a o tři dny později místodržící provincie Akele Guzaj obsadil tigrajské hlavní město Asmaru. Koncem února se na Metemmu vydal se stotisícovou armádou císařův druhý syn ras Mengeša. Mahdisté zatím přepadli Begemder a Johannes se proto musel vydat proti nim. 9. března byl císař Johannes v bitvě smrtelně zraněn. Před svou smrtí jmenoval svým nástupcem Mengešu, ale ten později trůn odmítl.

Menelik se o císařově smrti dozvěděl 25. března. Ve Wichale 2. května podepsal smlouvu s Itálií (dvojjazyčnou: italská verze garantována Antonellim, ahmarská Gerazem), která jej tím uznávala jako dědice etiopského trůnu. Císařská armáda byla rozprášena a Menelik se svým vojskem postoupil na sever, kde si vymohl uznání v Lastě, Jedžu, Godžamu, Welo a Begemderu. Italové 2. června oficiálně obsadili Keren a 10. Srpna také Asmaru. Ve světle berlínského kongresu z roku 1885 Italové využili italskou verzi smlouvy z Wichale a nad Etiopií vyhlásili protektorát.

3. listopadu byl Menelik patriarchou Matewem korunován etiopským císařem. Menelik měl zato, že Italové si smlouvu z Wichale špatně vykládali a rozeslal vysvětlující dopisy evropským státníkům. V roce 1889 Britové uznali italský nárok na protektorát nad somálským pobřežím severně od Kismaya a byla zřízena společnost, která měla z Mogadiša kolonii spravovat. 1. ledna Itálie Eritreu prohlásila svou kolonií, která se rozkládala od etiopského území severně od Massawy až na jih do Tadžurského zálivu, kde začínalo francouzské území. Následující tři roky v Tigrajsku bojovali o nadvládu císař Menelik, místní knížata i Italové. Italové, aby si získali Menelika na svojí stranu, mu poslali tisíce palných zbraní a miliony kusů munice. V únoru 1893 Menelik oficiálně prohlásil Etiopii za nezávislý stát a příští rok nechal zavést první národní měnu.

Menelik navázal diplomatické vztahy též s Ruskem, s nímž ho pojilo ortodoxní křesťanství, a v roce 1891 obdržel zásilku ruských zbraní. V roce 1892 se francouzský velitel přístavu Obok Léonce Lagard přesunul do nově založeného města Džibuti, které mělo lepší podmínky než Obok k tomu být administrativním, vojenským a obchodním střediskem francouzských držav v regionu. 2. června 1894 se Mengeša, ras Alula a ještě dva další vzdali císaři Menelikovi. Ten je omilostnil a tím Tigrajsko přivedl zpět do etiopského státu. V témže roce Eritrejci vedení dedžazmačem Bahtou Hagosem z Akele Guzaj povstali proti Italům. 17. prosince byl Bahta Hagos u Halaj zabit v bitvě s italskými vojáky pod velením majora Pietra Toselliho. Italové se poté obrátili na Mengašu, který na hranici udržoval vojsko, aby se stáhl, což ten ale odmítl. Italové proto překročili hranice do Etiopie, ale 15. ledna 1895 byli nedaleko městečka Senafe poraženi.

Mezitím císař Menelik s podporou Abby Džifara II. z Džimmy a rase Mika‘ela napadl království Wolayta a počátkem roku 1895 zajal krále Tonu. Tím etiopský císař zkonsolidoval svou moc na jihozápadě. V červenci Menelik odmítl francouzský návrh na spojenectví, ale přesto od Francouzů získal zásilku zbraní. 17. září nařídil mobilizaci armády a v říjnu i s císařovnou vytáhl na sever. V listopadu měl ve Worailu nedaleko Tigrajska shromážděno na 100 000 mužů. V říjnu se do Adigratu vrátil generál Oreste Baratieri poté, co byl v Římě vyjednávat o navýšení rozpočtu. Baratieri prohlásil Tigrajsko za součást italské Eritreje a postoupil k Mek‘ele. Menelik poslal rase Makonnena do Zajly, aby se s Italy snažil vyjednávat. Makonnen koncem listopadu se svou oromskou armádou dorazil k hoře Amba Alagi v jižním Tigrajsku. Tady tábořil major Toselli s 2000 italskými a 3000 domorodými vojáky. Makonnen Tosellimu předal císařovy mírové návrhy, aby je předal Baratierimu. Také ras Mengeša a ras Wole Betul přivedli své armády, celkem asi 30 000 mužů. V boji 7. prosince Italové přišli o 2000 mužů, včetně majora Toselliho. Ras Makonnen oblehl Italy u Makelle, kde se 21. ledna 1896 vzdali. Baratieri měl k dispozici 8463 Italů, 10 749 Eritrejců a 52 děl. Menelik ale měl 100 000 mužů, z nichž více než polovina byla dobře vyzbrojená. V bitvě u Adwy 1. března navíc část Eritrejců zběhla na etiopskou stranu. Baratieri se musel stáhnout; celý italský ústup byl velmi neuspořádaný. Italové měli na 7000 mrtvých a 2000 padlých do zajetí, zatímco etiopské ztráty se vyšplhaly na nějakých 6000. Etiopie stála sjednocená, ovšem Italové si nadále podrželi kontrolu nad Eritreou.

V 90. letech 19. století obyvatelstvo Etiopie trpělo epidemiemi a hladomory. Mor skotu zabil většinu kopytníků a mnoho lidí podlehlo choleře. Císař Menelik naplánoval vybudovat vlakové spojení mezi nově založeným hlavním městem Addis Abebou a Džibuti a v roce 1896 začala trať stavět francouzská firma. Itálie 26. října v addisabebské smlouvě uznala nezávislosti etiopského státu a napřesrok byla propuštěna většina italských zajatců. V březnu 1897 císař vyslal rase Wolda Giorgise, aby potlačil povstání v Kaffě; po svržení kaffského krále Menelik dosadil Wolda Giorgise místodržícím země. Francouzi s Etiopií podepsali smlouvu, která garantovala Etiopii držbu pouštních nížin. 14. května Menelik podepsal smlouvu také s Brity, čímž etiopské hranice nabyly pevných rozměrů. Británii však Menelik musel slíbit nepouštět armády súdánského mahdího přes etiopské území.

Ras Mengeša byl frustrovaný z toho, že jej císař neučinil regionálním králem a v roce 1898 za podpory rase Makonnena proti Menelikovi povstal. Ale už v únoru 1899 kapituloval a nakonec zemřel ve vězení v roce 1906. Roku 1902 se Etiopie s Itálií určily řeku Mareb jako hranici mezi Etiopským císařstvím a italskou Eritreou. 15. května téhož roku byla s Británií podepsána smlouva, že Etiopané nepostaví na Modrém Nilu žádné vodní dílo, které by mohlo odvádět vodu, která tak mohla chybět dále po proudu v Súdánu a Egyptě. Obchodní smlouva s Británií byla podepsána 27. prosince 1903. 4. července 1906 podepsaly Velká Británie, Francie a Itálie trojstrannou smlouvu, v níž mocnosti definovaly své zájmy v Etiopii, zároveň však vyjádřily respekt k integritě etiopského státu.

Menelik v roce 1904 onemocněl. 25. října roku 1907 jmenoval první etiopskou vládu a v provinciích ustanovil apelační soudy, aby apelace už nemusel vyřizovat sám. V roce 1908 měla Etiopie již dostatek poštovních úřadů, aby se země mohla stát členem Světové poštovní unie. V květnu 1908 Menelik utrpěl druhou mrtvici a byl upoután na lůžko. Zemi zatím vládla císařovna Tajtu. Etiopské právo císaři zaručovalo nárok na jakékoliv dědictví po občanech, ale 5. října 1908 byl vydán zákon, který nově formalizoval dědění prostřednictvím závěti s výjimkou majetku popravených zločinců. Menelik novým premiérem jmenoval dosavadního ministra války Habte Giorgise. V létě 1909 svým nástupcem jmenoval svého vnuka Lidž Ijasua a regentstvím pověřil rase Tassamu. Tehdy už bylo zřejmé, že císař umírá na syfilis. 10. března 1910 se všichni civilní a vojenští hodnostáři shromáždili u rase Tassamy a Habte Giorgise a shodli se, že císařovně Tajtu odejmou vládnoucí pravomoci. V únoru 1911 syfilis propukl také u rase Tassamy a 11. dubna toho roku zemřel, na onen svět následován císařem Menelikem dne 12. prosince 1913.

Etiopie a Haile Selassie (1913–1950)

Tafari Makonnen se narodil 23. července 1892 a byl pokřtěn jako Haile Selessie, což znamená Síla svaté Trojice. Vzdělání získal od francouzských misionářů a později ve škole pojmenované po císaři Menelikovi. Díky svému otci rasu Makonnenovi, jenž byl císařovým bratrancem a chtěl, aby jeho syn získal vladařské zkušenosti, Tafari v roce 1905 získal titul dedžazmače a stal místodržícím Garamulaty nedaleko Hararu. Po smrti otce v roce 1906 se Tafari zúčastnil jeho pohřbu v Addis Abebě, kde si jej posléze císař ponechal u sebe. V Addis Abebě zůstal dva roky, kde chodil do Menelikovy palácové školy a seznámil se s řadou svých šlechtických vrstevníků, včetně svého bratrance Lidže Ijasua. V roce 1910 mu byla svěřena správa provincie Harar. Ras Tassama Tafariho a Ijasua zavázal ke slibu, že nebudou stát proti sobě. V Hararu si Tafari získal oblibu díky svým daňovým reformám. 3. srpna 1911 se oženil s Ijasuovou neteří Menen Asfaw.

Během první světové války mladý císař Ijasu V. (vláda 1913–1916) zbraněmi podporoval somálského rebela Muhammada Abdalláha al-Hassana. Když se však Ijasu začal sbližovat s osmanskou říší a Centrálními mocnostmi, přilákal na sebe pozornost států Dohody. 13. srpna 1916 Tafariho odvolal z Hararu a přeložil ho do Kaffy. 27. září etiopští velmoži přesvědčili ortodoxního preláta, aby Ijasua exkomunikoval. Císař byl poté sesazen a na jeho místo byla dosazena čtyřicetiletá dcera Menelika II. Zauditu.

Ijasu V. se ale nevzdal bez boje. 22. října však byla jeho armáda u hlavního města poražena Habte Giorgisem. Při střetu zahynuly tisíce mužů. Sám Ijasu bitvu přežil a uprchl do ogadenské pouště. Jeho otec ras Mika’el, který vládl v zemi Wallo, svému synovi přispěchal na pomoc, sám byl ale poražen 27. října u Segale. Ijasu zamířil k eritrejským hranicím, kde chtěl získat podporu tigrajských šlechticů a Italů. Etiopská armáda ho oblehla v pevnosti Magdala, ale 18. července 1917 se mu podařilo vyklouznout a uprchnout do Walla, kde rozpoutal rolnické povstání. 27. srpna byl znovu poražen Habte Giorgisem. Habte Giorgis a ras Tafari se 2. listopadu triumfálně vrátili do hlavního města. Ijasuovi se zatím podařilo znovu uprchnout z vězení a několik let se potuloval zemí, než ho v roce 1921 dopadl Gugsa Araja Selassie. Sesazený císař byl poté uvržen do domácího vězení, z kterého uprchl ještě jednou v roce 1931. Během italské invaze v listopadu 1935 Ijasu zemřel; ohledně okolností jeho smrti panují kontroverze.

Zauditu byla etiopskou císařovnou korunována 11. února 1917, přičemž se zavázala vládnout spravedlivě a v souladu s regentem Tafarim. Mladý a schopný Tafari byl jmenován jejím nástupcem a působil v pozici ministra zahraničí. Vedle toho měl na starosti armádu, justici a státní správu. Jeho politickou oporou byl ras Kassa Hailu ze Šowy. Tafari přijímal úplatky od těch, kteří chtěli práci nebo nějakou laskavost, pak Evropanů nebo Asiatů a dostával i peníze od centrální vlády. Tyto peníze pak rozděloval mezi chudé a vojáky. V roce 1917 byla dokončena železnice z Egypta do Addis Abeby. Izolace země během první světové války si v roce 1918 vyžádala svou daň. Hospodářská situace byla špatná, mnoho lidí bylo bez práce a vojáci často bez žoldu. Jedna pětina obyvatel pak podlehla pandemii španělské chřipky.

Dne 20. března 1918 Tafari rozpustil radu ministrů, kteří byli zatčeni a posláni do vyhnanství do svých domovských provincií. Moc převzala regentská rada složená z císařovny Zauditu, Habte Giorgise a Tafariho. Tafari posléze na vládní posty dosadil vlastní náměstky. Vydal také výnos zakazující v zemi otroctví. V červenci 1923 si Společnost národů vyžádala informace o stavu otrokářství v Etiopii a 1. srpna Tafari mohl ke Shromáždění Společnosti národů podat přihlášku Etiopie. Etiopské vedení se muselo zavázat, že nebude v Africe nakupovat a prodávat zbraně a zruší otrokářství. Dne 28. září 1923 tak Shromáždění jednomyslně odhlasovalo vstup Etiopie do Společnosti národů.

Tafari nechal do Etiopie dovézt dvě tiskárny upravené pro výrobu knih v amharštině. V roce 1923 v zemi začal vycházet týdeník Berhanena Selam (Světlo a mír). 31. března 1924 vyhlásil postupnou emancipaci otroků a 9. dubna také zavedl státní kontrolu civilního držení zbraní. Poté se vydal na oficiální cestu do zahraničí a navštívil přitom Káhiru, Francii, Itálii, Belgii, Lucembrusko, Švýcarsko, Švédsko, Británii a Řecko. Prohlížel si tamní školy, továrny, kostely a nemocnice a setkával se s hlavami států a ministry zahraničí. V březnu 1925 Etiopie požádala Společnost národů o rovné právo nakupovat zbraně a o dva měsíce později bylo toto omezení týkající se obchodu se afrického zbraněmi s podporou Francie zrušeno. Tafari postavil mimo zákon barbarsky kruté tělesné tresty i soudy zkouškou (ordálie). 14. prosince proběhla diplomatická korespondence s Londýnem a Římem, která proběhla na pozadí smlouvy podepsané v roce 1906, aby Britové mohli postavit přehradu na jezeře Tana a Italové železnici ze Somálska do Eritreje. Francouzi však Etiopii varovali, že Angličané a Italové nemají poctivé úmysly. Berhanena Selam spustil rozsáhlou mediální kampaň proti Itálii a z obou projektů nakonec sešlo. Tafari otevřel novou školu pojmenovanou po sobě a v roce 1926 zavedl 6% clo na dovezené i vyvážené zboží, jejíž výtěžek byl určen na etiopské školství.

Dne 2. srpna 1928 Tafari podepsal s Itálií smlouvu o přátelství. Tento krok se setkal s odporem velitele palácové gardy Abby Weqawa Biru, který provedl vzpouru. Císařovna Zauditu ho nakonec přesvědčila, aby se vzdal. Tafari odvolal správce provincie Sidamo dedžazmače Balchu, protože nelegálně vybíral daně navíc, které si ponechával. Místo něj do bohatého Sidama, kde se nacházely výnosné kávové plantáže, Tafari jmenoval svého zetě Destu Demtewa. Tafariho stoupenci na něho naléhali, aby se nechal korunovat a tak 6. října jej Zauditu korunovala s titulem „král Etiopie, dědic trůnu a zplnomocněný regent“. Její bývalý manžel ras Gugsa Wolie, toho času v begemderském exilu, byl tímto krokem roztrpčen a tvrdě kritizoval Tafariho i jeho modernizační politiku. Počátkem roku 1929 propukly nepokoje ve Wallo a Tigrajsku. Obyvatelé trpěli suchem, nájezdy kobylek, vysokými daněmi a muslimští pastevci bojovali s křesťanskými rolníky o poslední dostupné studny a pastviny, což nakonec přerostlo do lidového povstání. Situace využil Gugsa, aby se otevřeně postavil Tafarimu. Když vyjednávání ztroskotala, císařská armáda přitáhla k městu Dese a 31. března 1930 letecky bombardovala Gugsovo ležení. Deset tisíc vojáků se dalo na útěk a sám Gugsa byl při ústupu zabit. Den po bitvě v hlavním městě na paratyfus zemřela císařovna Zauditu.

Novým císařem se prohlásil Tafari pod vladařským jménem Haile Selessie, i když velkolepá formální korunovace proběhla až později v listopadu 1930. Dál pokračoval ve svých reformách armády i státní správy, k čemuž najímal evropské poradce. S evropskými mocnostmi uzavřel dohodu, že nebude ročně nakupovat zbraně za více než 400 000 liber a na oplátku byla Etiopie dále uznávána jako svrchovaný stát. Habešská banka byla založená už v roce 1906, ale její bankovky vydané v roce 1915 nebyly úspěšné. Během velké hospodářské krize v roce 1929 ji císař transformoval jako národní banku s právem spravovat měnu. Ze svých peněz zaplatil 190 000 liber Egyptské národní bance, která Habešskou banku vlastnila, a 1. července 1931 tak mohla být otevřena Etiopská banka. Patnáct dní poté císař podepsal ústavu, která vycházela z ústavy Japonska. Byla zřízena nepřímo volená poslanecká sněmovna (volební právo záviselo na majetkových poměrech) a senát jmenovaný císařem, jenž přijaté zákony musel v posledku potvrzovat. První zasedání etiopského parlamentu se konalo 3. listopadu 1931. Ministerstvo školství bylo zřízeno v roce 1930 a ministerstvo veřejných prací v roce 1932.

V dubnu císař odvolal rase Hailu z Godžamu a nařídil mu zůstat v hlavním městě. Poté, co Hailu pomohl připravit útěk sesazeného císaře Ijasua, byl uvězněn a jeho majetek zabaven. Novým godžamským místodržícím se stal ras Imru. Poté, co byl Abba Džifar II. z Džimy obviněn, že mobilizuje armádu proti centrální vládě, obsadila císařská vojska 12. května 1932 Džimu. Abba Džifar si sice směl ponechat svůj titul, ale faktickým správcem země se stal ras Desta Demtew.

Etiopii plynuly značné příjmy z vývozu kávy a v roce 1932 Etiopská banka uvedla do oběhu nové bankovky a mince, které nahradily do té doby stále používané tereziánské tolary.

V témže roce Haile Selassie oznámil, že Etiopie nakoupí pušky, kulomety a munici v celkové výši 150 000 liber. Italové obkličovali etiopské hranice již léta. Císař ustanovil britsko-etiopský demarkační tým, aby se zabýval mírou italské infiltrace v zemi. 22. listopadu 1934 se tým utábořil u italského perimetru u walwalských studen. V prosinci se s Italy střetla etiopská hlídka, což Benito Mussolini později prohlašoval za etiopskou provokaci. Etiopie požadovala arbitráž podle podmínek smlouvy z roku 1928, ale Mussolini odmítl a obvinil Etiopii z agrese. Dne 7. února 1935 francouzský premiér Pierre Laval podepsal smlouvu s Mussolinim, která Italům dávala v Etiopii volnou ruku. V březnu toho roku Francouzi zakázali dovoz válečného materiálu do Etiopie přes své území v Džibutsku. Etiopané u Společnosti národů v Ženevě obvinili Itálii z vyvolávání války. V květnu Evropané zakázali obchod se zbraněmi, což nejvíce poškodilo právě Etiopii.

Italové měli ve východní Africe 200 000 vojáků a dalších 140 000 se chystali vyslat. Haile Selassie nařídil etiopským silám držet se 30 kilometrů od hranice, aby se předešlo ozbrojeným incidentům. Když se dozvěděl, že Italové 2. října 1935 překročili hranici do Awsy, vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Příštího dne italská armáda pod velením generála Emilia De Bono překročila řeku Mareb a vpadla do Tigrajska a po dvoudenním ostřelování vstoupila do Adwy. 11. října Etiopii zradil Haile Selassie Gugsa, který vládl ve východním Tigrajsku, a s 1500 dobře vyzbrojenými vojáky přešel na italskou stranu. 15. října Italové obsadili Aksúm. Rada Společnosti národů 7. října označila Itálii za agresora a 18. listopadu na ní uvalila hospodářské sankce. Francouzský premiér Laval a britský ministr zahraničí Samuel Hoare proti tomu v rámci své usmiřovací zahraniční politiky (appeasement) protestovali.

Generála De Bono nahradil generál Pietro Badoglio a císař Haile Selassie nařídil provést protiútok, který by Italy zatlačil zpět. Badoglio etiopský postup zastavil 22. prosince s pomocí bomb s jedovatým plynem shazovaných z letadel. Bomby s plynem použil také generál Rodolfo Graziani 10. ledna 1936 proti vojsku rase Desty Demtewa. 10. února 1936 Italové podnikli velkou ofenzivu a porazili rase Mulugetu u hory Amba Aradam, rase Kassu v Tembenu a rase Imru v Šire (Inda Selassie). Etiopané se pokusili o poslední protiútok na severu 31. března, ale jejich postup se už třetí den zastavil a 4. dubna je plynem bombardovalo italské letectvo. 30. dubna se Haile Selassie vrátil do Addis Abeby. Jeho rada ho přesvědčila, aby opustil zemi a dále vládl jako císař v exilu. 2. května nasedl na vlak do Džibuti, kde na něho čekala britská loď. O tři dny později italské jednotky generála Badoglia vstoupily do Addis Abeby.

Haile Selassie se z Anglie odebral do Ženevy, kde 30. června 1936 promluvil na Shromáždění Společnosti národů a požádal mezinárodní společenství o pomoc. Mezitím v Etiopii místo něho vládl ras Imru jako regent a pokračoval v bojích s Italy na západě provincie Wollega. Během období dešťů v roce 1936 ras Desta Demtew ovládal střední a severní část Etiopie. Italové s odbojnými Etiopany nakládali jako s bandity a zajatce rovnou stříleli. Ras Imru padl do zajetí v prosinci a byl poslán do exilu. Tři synové rase Kassy byli oběšeni; popravena byla i řada dalších.

19. února 1937 dva Eritrejci hodili celkem sedm granátů na skupinu hodnostářů, mezi nimiž byl i generál Graziani. Při atentátu byli zabiti tři italští vojáci. Ostraha pak zahájila střelbu do etiopského davu. Následovala další odplata; italští fašisté vraždili v Addis Abebě i jinde, celkem zemřelo na deset tisíc lidí. 21. května bylo v klášteře Debre Libanos v Šowě zastřeleno 297 mnichů a 23 dalších osob. Generál Graziani byl v listopadu odvolán a na jeho místo usedl civilista vévoda z Aosty. Tigrajsko bylo připojeno k Eritreji a Ogaden k Somálsku. Velká Británie a Francie uznala italskou svrchovanost nad Etiopií v dubnu roku 1938. Během okupace Italové v Etiopii vybudovali 4000 kilometrů silnic. Italská okupační armáda čítala 150 000 mužů, na udržení a efektivní kontrolu celé Etiopie to však nestačilo. V roce 1941 měli Italové v Etiopii 250 000 vojáků, z toho 75 000 byli Evropané. Etiopané proti okupantům zahájili partyzánskou válku; nejúspěšnějším partyzánským velitelem byl někdejší náčelník addisabebské policie Abebe Aregaj, který své síly dělil do operativních jednotek o padesáti mužích.

Poté, co Itálie 10. června 1940 vyhlásila Spojencům válku, byl Haile Selassie 12. června oficiálně uznán za spojence. Britové v Súdánu cvičili etiopské odbojáře. Major Orde Wingate pak vysílal etiopské bojovníky s britskými důstojníky do Godžamu. Haile Selassie do země přijel 20. ledna 1941. Italové se stáhli do svých pevností a tisíce se jich vzdávaly často méně početným etiopským jednotkám. V Debre Marqos se 14 000 Italů vzdalo 300 Etiopanům. Haile Selassie se vrátil do Addis Abeby 5. května. Vévoda z Aosty byl obležen v Ambě Alagi a kapituloval 18. května; generál Guglielmo Nasi kapituloval v Gondaru koncem listopadu. 31. ledna 1942 Britové znovu uznali etiopskou suverenitu.

Etiopie znovu získala kontrolu nad Tigrajskem a zavedla nový daňový systém, ale etiopští úředníci zneužili chaotické poválečné situace a vyprovokovali lidové povstání. V lednu 1942 rebelové v Kobbu zabili skupinu vojáků se třemi britskými důstojníky, když vybírali daně. Do oblasti bylo vysláno letectvo, aby vybombardovalo rebely, ale vzbouřenou oblast dokázalo zpacifikovat až 30 000 vojáků poslaných z jihu. Centrální vláda udělila pokuty, ale i přesto řada Tigrajců nadále odmítala platit daně. V květnu 1943 početná etiopská armáda napadla tigrajskou oblast Wadžirat, ale byla odražena a její velitel zajat. Ve východním Tigrajsku se místní pokusili vládnout si sami prostřednictvím voleb. Jako vůdce tigrajských náčelníků nakonec povstal Haile Mariam Redda, který za okupace kolaboroval s Italy. 12. září oblehli císařskou posádku v severoetiopském města Qwiha a poté se dvacetitisícová rebelská armáda přesunula na západ, kde dobyla pevnost Ende Yesus poblíž Mak’ele. Haile Selassie do oblasti vyslal armádu pod velením ministra války rase Abebe Aregaie; díky britské artilerii a vzdušné převaze se císařské straně v říjnu podařilo tigrajské rebely konečně porazit. Ras Abebe byl posléze císařem dosazen jako tigrajský místodržící s úkolem zlikvidovat zbytky povstání. Počínal si při tom brutálně. Haile Mariam Redda se vzdal až v roce 1946 a byl odsouzen k dvaceti letům vyhnanství.

Dalším významným spojencem Etiopie se staly Spojené státy, se kterými byla 9. srpna podepsána dohoda o půjčce a pronájmu, díky které Etiopie získala zbraně, střelivo a technickou asistenci. Císař v témže roce potlačil woyanské povstání vedené Belaj Zelleke a Mamo Hailu, kteří byli zajati a popraveni. Etiopským premiérem stal dosavadní ministr vnitra Makonnen Endelkachew. 19. prosince 1944 byla podepsána nová obchodní smlouva s Velkou Británií.

Císařská rodina, vláda a vlivní aristokraté vlastnili Etiopskou národní korporaci, která ovládala dovoz a distribuci textilu; v roce 1944 měla výnos jedna a půl milionu liber, což byl dvojnásobek obvyklé marže.

Americký prezident Franklin Delano Roosevelt se s Haile Selassiem setkal 13. února 1945 v Káhiře. Etiopským cílem bylo získat vlastnictví železnice do Džibutska, ovládnout Eritreu a získat přístup k moři, získat válečné reparace od Itálie, vybudovat moderní armádu a získat americké investice. V roce 1946 Trans World Airlines a Boeing pomohly se založením Etiopských aerolinek, které tak zpočátku závisely na amerických pilotech a technicích. Spojené státy věnovaly celkem 800 000 dolarů v rámci poválečné hospodářské pomoci. V letech 1946–1948 americká Export-Import Bank poskytla Etiopii půjčky ve výši 2,7 milionu dolarů na opravu a výstavbu silnic. Etiopská vláda se snažila s využitím americké Sinclair Oil Company znovuzískat kontrolu nad Ogadenem, což se jí nakonec v září 1948 podařilo. Etiopané aktivně usilovali i o Eritreu. Císařův loyální spojenec Wolde Giorgis Wolde Johannes stál v čele Společnosti pro sjednocení Etiopie a Eritreje a další císařovi agenti v přímo Eritreji pomáhali v roce 1947 založit Vlastenecký spolek pro unii Eritreje a Etiopie.

V listopadu 1947 byla zavedena nová pozemková daň, aby bylo z čeho zaplatit nové školy a učitele. V roce 1950 Addis Abeba získala půjčky od Import-Export Bank ve výši deset milionů dolarů na nákup vybavení pro Etiopské aerolinky.

Zdroj

Původní text „Ethiopia and Somaliland 1700-1950“ Sandersona Becka vyšel v jeho knize Mideast & Africa 1700-1950, online dostupné na jeho stránkách Beck.org. Kniha je k objednání k dispozici zde.

Autor

Sanderson Beck (*5. března 1947) je americký religionista, filosof a aktivista. Doktorát z filosofie získal na University of California (Los Angeles) v roce 1977 a poté další v roce 1980 na World University. Vyhnul se vietnamské válce jako Conscientious Objector a později v 80. letech se angažoval v hnutích za mír a odzbrojení, kvůli čemuž byl několikrát zatčen a strávil krátký čas strávil i ve vězení. Je autorem více téměř padesáti knih o filozofii a historii. Žije v americkém státě Kalifornie.