Osud Fletchera Christiana

Brian Dunning

Publikováno: 25. ledna 2016

Vzpoura na Bounty je jeden z nejpůsobivějších příběhů éry dřevěných lodí. O Fletcheru Christianovi, nechvalně známém strůjci celé události, se všeobecně předpokládá, že zemřel na Pitcairnově ostrově, kam se i s ostatními vzbouřenci uchýlil. Leč jsou lidé, kteří zastávají názor, že svou smrt jen předstíral a nakonec se mu podařilo dostat zpět do Anglie. Dnes se skeptickým okem podíváme blíže na tyto příběhy a uvidíme, zda se nám podaří s jistotou zjistit, kde se nachází místo Fletcherova posledního spočinutí.

Jádro příběhu Bounty je dobře známé, zdokumentované a nepanují o něm větší pochybnosti. V roce 1789 malá britská loď opustila ostrov Tahiti s nákladem chlebovníkových sazenic. O tři týdny později se nespokojená otázka vedená poručíkem Fletcherem Christianem vzbouřila proti kapitánovu Williamu Blighovi. Bligh i s členy posádky, kteří mu zůstali věrní, byl vysazen uprostřed moře do záchranného člunu, v němž se po strastiplné cestě nakonec dokázali dostat do civilizace a případ vzpoury zveřejnit.

Christian i s dalšími čtyřiadvaceti muži – osmnáct vzbouřenců, čtyři loyální, kteří se už do člunu nevešli, a dva, kteří zůstali neutrální – během následujících několika měsíců hledali útočiště po okolních ostrovech. Ale protože místní domorodci byli nepřátelští, vzbouřenci se rozhodli nakonec vrátit na Tahiti. Zde se šestnáct mužů rozhodlo zůstat, čímž na lodi zůstávalo jen osm, sotva tolik, aby jí mohli řídit. A tak za jedné noci, když byly ženy vzbouřenců a několik dalších domorodců na palubě, vzbouřenci znenadání zvedli kotvy a Tahiťany unesli. Tím vznikl základ pozdější pitcairnské populace: osm britských námořníků, šest tahitských mužů, jedenáct tahitských žen a jedno malé dítě. O těchto událostech se víme od námořníků, kteří zůstali na Tahiti, včetně čtyř mužů loyálních kapitánu Blighovi. Ty na ostrově později objevila HMS Pandora, kterou vyslalo britské královské námořnictvo, aby dopadla vzbouřenou Bounty.

Od této chvíle jsou naše informace o osudu Bounty více než kusé. Fletcher Christian svou posádku vedl na Pitcairnův ostrov, neboť z britských map věděl, že jeho poloha není zakreslená přesně a vzbouřenci zde budou mít slušnou šanci, že nebudou vypátráni. Když na Pitcairn konečně dorazili, vzbouřenci loď spálili, aby kotvící plavidlo nepřilákalo pozornost a také, aby už nikdo z ostrova neunikl a tajemství neprozradil. Že Bounty byla potopena víme s jistotou, na dně u ostrova leží její vrak. Není rozumných pochyb, že Fletcher Christian byl na palubě lodi, která z Tahiti doplula na Pitcairnův ostrov – a nikam jinam. Nemáme zprávy, že by Bounty po cestě potkala nějakou další loď, ať už britskou či jinou.

Mezi námořníky, kteří zůstali na Tahiti, byl i kadet a blízký Christianův přítel Peter Heywood, který spolu s ostatními byl na Tahiti zajat kapitánem Edwardsem z Pandory a později převezen zpátky do Anglie. Peter Heywood byl postaven před vojenský soud a odsouzen k trestu smrti oběšením, ale protože rodina Heywoodů byla majetná a vlivná, byl Peter nakonec omilostněn. Peter Heywood pokračoval v kariéře u námořnictva a dotáhl do na kapitána lodi. Peter Heywood také hrál zásadní roli v teoriích, že se Fletcher Christian nakonec vrátil do Anglie. V roce 1831 Heywoodův známý a autor knihy The Mutiny and Piratical Seizure of HMS Bounty Sir John Barrow napsal:

„Jednoho dne kapitán Heywood šel ve Fore-street v plymouthském přístavu, když před ním kráčel muž, který mu silně připomínal Chriatiana, že kapitán mimoděk přidal do kroku. Oba šli velmi rychle a rychlé kroky za jeho zády upoutaly cizincovu pozornost. Muž se náhle otočil, náhle se podíval na Heywooda a poté jal se okamžitě na útěk. Ale jeho tvář vypadala zrovna tak jako Christianova kdysi dávno a Heywood, celý rozrušený, se vydal za ním. Oba běželi, jak nejrychleji uměli, ale cizinec měl náskok a nakonec mu zmizel z dohledu.

Že by se Christian nacházel v Anglii Heywood považoval sice za velmi nepravděpodobné, ale nejspíš nikoliv nemožné. Už to byl nějaký ten pátek, co se rozloučili na Otaheite, a od té doby o něm neměl žádné zprávy. Ale ta podoba, rozčilení, i snaha cizince se mu vyhnout, bylo i na Heywooda až příliš náhod najednou. V tu chvíli jeho první myšlenkou bylo pátrat dále, ale když si uvědomil, jak bolestný a tragický objev by to byl, rozhodl se nechat celou věc plavat. Ale toto setkání Peteru Heywoodovi v hlavě zůstalo po zbytek života.“

Ačkoliv Peter Heywood je jediný spolehlivě zdokumentovaný případ člověka, který se měl s Christianem setkat v Anglii po vzpouře na Bounty, o Fletcheru Christianovi už v té době dávno kolovaly různé historky a legendy. Barrow dále píše:

„Někdy v letech 1808–1809 v okolí cumberlandských a westmorelandských jezer panoval názor, že se Christian zdržoval v této části Anglie a často navštěvoval svou tetu, která tu žila.“

V roce 1797, osm let poté, co zpráva o vzpouře na Bounty dorazila do Anglie, napsal Samuel Taylor Coleridge svou Píseň o starém námořníkovi (The Rime of the Ancient Mariner), kterou někteří současníci považovali za inspirovanou životem Fletchera Christiana. Šířily se drby, že aby Coleridge mohl báseň napsat, musel se s Christianem osobně setkat. Coleridgeův kolega William Wordsworth byl kdysi Christianovým spolužákem a když byl Christian v nepřítomnosti za pirátství souzen, Wordsworth tehdy pomáhal jeho obhájci, kterým byl Fletcherův bratr Edward Christian. Spojení Coleridge a Wordswortha s Fletcherem Christianem bylo tak známé (nebo alespoň široce předpokládané), že minimálně jeden spisovatel – C. S. Wilkinson ve své knize The Wake of the Bounty – vyslovil podezření, že oba básníci nějakým způsobem pomohli dostat Christiana zpět do Anglie. Nikdy o tom nebyl předložen žádný důkaz, ale přesto toto zůstává jednou z nejpopulárnějších teorií o osudu Fletchera Christiana.

Mohl muž, kterého onehdy sledoval Peter Heywood v plymouthském přístavu, skutečně být Fletcher Christian? Aby to bylo možné, musel by se Christian nejprve nějakým způsobem dostat z Pitcairnova ostrova, kam v roce 1789 bezesporu dorazil, ale muselo by k tomu dojít ještě před rokem 1808, kdy na ostrově přistála americká velrybářská loď Topaz. Toho dne k Topazu v tahitské kanoi dopádlovali tři muži polynéského vzezření a na překvapeného kapitána Mayhewa Folgera promluvili plynně anglicky. Podle Folgerova lodního deníku ho tři mladíci pozvali na pobřeží na večeři s člověkem jménem Aleck, kterého nazývali „otcem“. Ukázalo se, že Aleck se jmenuje Alexander Smith a je také poslední přeživší Angličan na ostrově. Aleck kapitánu Folgerovi přiznal, že byl členem posádky Bounty a sdělil mu i některé další skutečnosti o osudu lodě a vzbouřenců. Vysvětlil mu, že s šesti tahitskými muži, kteří s anglickými námořníky původně přijeli na Pitcairn, bylo zacházeno jako s otroky a ti se proto později vzbouřili a všechny ostatní Angličany zavraždili, včetně Fletchera Christiana. Aleck spolu se ženami nakonec dokázal Tahiťany pozabíjet a od té doby na ostrově žili tak, jak je Mayhew Folger našel. Kapitán Folger později novinu o osudu Bounty nahlásil britskému královskému námořnictvu, přiložil k tomu i svůj popis postavy Alecka:

„… Okamžitě se dal do okopávání půdy, aby mohl vypěstovat dostatek pro všechny; žije zde na Pitcairnově ostrově jako vrchní velitel. Všechny děti zemřelých vzbouřenců slušně ovládají angličtinu, některé jsou již dospělé. Abych k nim byl spravedlivý, jsou to velmi humánní a pohostinní lidé a ať už se vzbouřenec Smith v minulosti dopustil jakýchkoliv prohřešků či zločinů, dnes je z něj příkladný muž a může být v lecčems užitečný navigátorům, kteří zavítají do tohoto obrovského oceánu. Tolik k historii Christiana a jeho společníků.“

Mayhew Folger tedy žádného dalšího Angličana na ostrově nenašel. Za podobných okolností na Pitcairnově ostrově o šest let později roku 1814 přistály dvě britské lodě, HMS Briton a HMS Tagus. Tentokrát se vůdce mladých mužů představil jako Thursday October Christian, pětadvacetiletý syn Fletchera Christiana. Podle Thursdayových vlastních slov byl jeho otec skutečně na Pitcairnu zavražděn. Kapitán Tagusu Philip Pipon o své návštěvě Pitcairnova ostrova napsal podrobný záznam do lodního deníku. Vyšlo najevo, že Alexander Smith bylo falešné jméno, a skutečná identita vůdce pitcairnské kolonie byl námořník John Adams. Adams popřel, že by se na Christianově vzpouře aktivně podílel – což bylo v rozporu s tím, co v Anglii po návratu vypověděl kapitán Bligh.

John Adams ze setkání s kapitánem Folgerem před šesti lety nejspíš vytušil, že už mu za jeho čin tak velké nebezpečí nehrozí, a tak byl ke kapitánu Piponovi mnohem otevřenější. Adams kapitánovi ukázal podrobnou kroniku, kterou si za celá ta léta na ostrově vedli, v níž byl i skutečný osud anglických vzbouřenců a jejich tahitských společníků: otrokářství, tahanice o ženy i spory o vůdcovství, to vše osadu rozvrátilo a k vraždám docházelo na obou stranách. Fletcher Christian byl zabit dvěma Tahiťany během nejkrvavějšího dne v dějinách Pitcairnova ostrova v roce 1793, během něhož zemřeli celkem čtyři někdejší vzbouřenci z Bounty. Fletchera Christiana přežila jeho tahitská žena Mauatua i jejich tři děti: Thursday, Charles a Mary Ann. Nejstaršímu Thursdayovi v době smrti jeho otce nebyly ani tři roky, takže John Adams (a ještě Ned Young, který později zemřel) byl jediný Angličan, kterého děti měli šanci skutečně poznat. Mauatua byla svědkem Christianovy vraždy a později ji i velmi detailně popsala. A to je skutečná historie prvních pitcairnských osadníků v podání všech, který se kdy kdo zeptal.

Aby neznámý muž, kterého Peter Heywood spatřil v přístavu v Plymouthu, mohl doopravdy být Fletcher Christian, musel by na malém ostrově, jako je Pitcairn, přežít patnáct let neobjeven svou vlastní rodinou a poté se propašovat na palubu Topazu, nějak přesvědčit kapitána Folgera, aby ho neprozradil, a poté se zpět do Anglie nějakým způsobem (přes půl zeměkoule) dostat zcela sám – protože Topaz na několik měsíců zadržely španělské úřady na Ostrově Juana Fernandeze. Je takový sousled nepravděpodobností skutečně reálnější, než možnost, že se Peter Heywood tenkrát v muži, kterého spatřil jen na moment, prostě spletl – když navíc celou událost zmiňuje jen zpráva z druhé ruky?

Útěk Fletchera Christiana nebo jakékoliv jiné zajímavé historické postavy vždycky vydá na báječný příběh – ovšem ne vždycky nutně pravdivý.

Zdroj

Původní článek „The Fate of Fletcher Christian“ Briana Dunninga naleznete na stránkách Skeptoid.com.

Autor

Brian Andrew Dunning (*1965) je americký spisovatel a producent. Je autorem pěti knih, které se zaměřují na vědecký skepticismus. Od roku 2006 provozuje podcastový týdeník Skeptoid: Critical Analysis of Pop Phenomena, kde se zaměřuje na kritiku městských legend a pseudovědy, jež se údajně těší značné podpory ze strany masmédií. Žije v Laguna Niguel ve státě Kalifornie.